Michal Šebek: Jdi do prdele!
Saša: Květinová alternativa v rodině důstojníka lidově demokratické armády! No já jsem zvědav, co na to řekne soudruh tatínek!

otec Šebek: Počkej, ona to s ním jako fakt myslí vážně?
matka Šebková: No jo.
otec Šebek: Učitelka a absolutně nepoučitelná!
matka Šebková: Já jsem ráda, že budu mít ségru v baráku.
otec Šebek: Mně tu doteď bohatě stačil on.

otec Kraus: Mě by jen zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu.
strýc Václav: Stříleli za války do vzduchu!
otec Šebek: Jo tak! Když něco není z USA, tak se to pánům nelíbí!

otec Kraus: Uvědomuje si vůbec ten fracek, že jsem na nitroglycerínu? Mě vyslýchali nacisti, nacisti, děvenko! Na mě si s nějakým takovým nokem nepřijdeš!

Kraus: Pane profesore, angličtinu, francouzštinu, hodiny klavíru jí člověk platí a takový monstrum!

otec Šebek: Počkej, počkej, zuj se, máme novej koberec.
strýc Václav: Jste fasovali, co?
otec Šebek: Já ti dám, fasovali... koupili.

babička: Kluci! Ne abyste se zase sázeli!

otec Šebek: Tady něco.. Tady něco hrozně smrdí!
strýc Václav: František!
otec Šebek: Takhle přece nemůže smrdět františek?!
(strýc Václav si potáhne z cigarety)
babička: Teď tady něco smrdí!
strýc Václav: Matko, neser!

Saša Mašlaň: Nádhera, viď?
teta Eva: Hm!
Saša Mašlaň: Nepřipadá ti to úplně magický?
teta Eva: Připadá... Já miluju sklo! Já jsem si strašně přála těžítko.

(Uzlinka rozbaluje dárek.)
Uzlinka: Jé, kuše.
matka Šebková: Kdo jí to dal?!
strýc Václav: No, kdo? Ježíšek, přece!
Uzlinka: A že má každej rok stejnej balicí papír!

(Na rodičovské schůzce.)
Eva Krausová: Dříve, než přistoupíme k otázkám z prospěchu, ráda bych vás upozornila, že se tu mezi dětmi objevil takový nešvar. Děti velice často opakují sprostá slovíčka. Hlavně jedno. Je to slovíčko "prcat"!

strýc Václav: To je taky blbost, chtít se otrávit v elektrické troubě. Promiň.
otec Šebek: No taky, popravdě řečeno, on už nám kluk pomalu začal vonět.

otec Kraus: Co to je?
máma Šebková: Lžičky.
Eva: No, lžičky. To se hodí, tolik lžiček.
otec Šebek: No pozor. To nejsou obyčejné lžičky. To jsou lžičky z umělé hmoty - lehké, ohebné, pružné. To jsou lžičky, které vyvynuli výzkumníci z NDR.
(Po chvíli se všechny lžičky v kafi roztečou.)
máma Šebková: Já jsem ti říkala, nech je až na polárkovej dort. To přece není do horkýho kafe.
otec Kraus: Mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu.
strýc Václav: Stříleli za války do vzduchu.

Michal Šebek: Nic si z toho nedělej. Za rok se přece Elien vrátí, ne?
Jindřiška Krausová: Já vím.
Michal Šebek: To bysme spolu zatím mohli... chodit. Sami.
Jindřiška Krausová: No, to bysme mohli.
Michal Šebek: Že jo?
Jindřiška Krausová: Když jsme teď vlastně něco jako příbuzní.
Michal Šebek: Viď?
Jindřiška Krausová: Teď s tebou můžu úplně normálně kamkoli chodit, Míšo, když jsme teď něco jako brácha a ségra. Protože je jasný, že mezi sourozenci jsou některý věci naprosto vyloučený, víš? Naprosto vyloučený.

Michal Šebek: Není u tebe Jindra?
Elien: Ne.
Michal Šebek: Tak ji pozdravuj.

Michal Šebek: Tati?
otec Šebek: No?
Michal Šebek: Tak můžu jít do toho kina?
otec Šebek: Zůstaň doma, aspoň neuděláš žádnej průser.
Michal Šebek: Jsou prázdniny.
Otec Šebek: Ty nemáš jiné zaměstnání?
Michal Šebek: My už jsme s Jindrou domluvení.
otec Šebek: Tak si běž... Se sestřenkou.

Eva: Fakt je to výborný, viď Péťo? Řekni něco.
Péťa: Ty knedlíky mi připomínají vajíčka karety obrovské.
Jindřiška Krausová: Koho?
Péťa a otec Kraus: Mořské želvy!

(Šebkovi se baví o Krausovi a Evě.)
máma Šebková: Co ty na tom změníš?
otec Šebek: Co já bych na to měnil? Definitivně si zkazí život s tím cholerikem... Je to učitelka, ale naprosto nepoučitelná.

Eva: Pane Kraus, není vám něco?
otec Kraus: Ale ne, jen se mi zatočila hlava.
Eva: Nějak se mi nelíbíte.
otec Kraus: Vy taky vypadáte hrozně.

(Kraus se ptá, kde je Jindřina třída.)
Eva: Ano, pane Krausi, to je o patro výš...
(Ukazuje dolů.)
Eva: Teda, níž.
(Ukazuje nahoru.)
Eva: To jste špatně.

(Při hledání nového tatínka.)
Péťa: Můžu se na něco zeptat?
Eva: Ne!
plukovník: Co by tě zajímalo?
Eva: Nehoří! Jednou provždy nehoří!

(Jindra ochutnává s mámou okurky.)
máma Krausová: Kyselý...
Jindřiška Krausová: Jak to myslíš, kyselý? Od profesora Rhona z Bubenče nemůžou být kyselé!

Jindřiška Krausová: To je pohoda, když není táta doma!

(Elien, Jindra a Michal sedí na lavičce.)
Saša Mašlaň: Ale tady nám, jak se zdá, někdo přebývá. Co, Šebku? Ať počítám jak počítám, jedna, dvě...
Michal Šebek: Víš co Sašo? Jdi do prdele.

otec Kraus: Něco ti je?
máma Krausová: Nic mi není.
otec Kraus: To ti tak budeme věřit, že ti nic není, když jsi hekla.
máma Krausová: Já nehekám.
otec Kraus: Hekla jsi, neříkej, že ne. Proč bys jinak hekala, kdyby ti bylo dobře? Tady celé dny chodím po bytě a pozoruju tě, jak bledneš jako smrt, ztrácíš se mi před očima. Mě přece můžeš všechno říct, i to, že ti není dobře! Hekla jsi, teď jsi hekla! A popři to. Dcera je drzá, a starý hypochondr tady neustále heká a heká! Já, válečný invalida a kripl po třech infarktech, hekám snad? Obtěžuji tím někoho? Neobtěžuji!

otec Kraus: Co si přeješ, holčičko?
Uzlinka: Tatínek vám přeje hezký svátky...
otec Kraus: Děkuji.
Uzlinka: A vzkazuje, jestli by alespoň na Boží Hod nemohl být klid.
otec Kraus: Tatínek... (Sejde ze schodů.) Pojď mi to povědět sám, ty Koněve! Nemusíš za sebe posílat spojku, tady nejseš na generálním štábu.
Jindřiška Krausová: (na otce) Každej ví něco. Víš snad ty, kdo založil Beatles?! Myslíš, že Svojsík, Frištenský nebo snad Tyrš? Víš hovno.
otec Kraus: Odkdy ty držíš Boží Hod?
otec Šebek: Já se z toho zblázním.
otec Kraus: Dobytku, kterej se zleješ i na Štědrej večer jako mužik!
otec Šebek: A ty si trhni nohou! Až to s tebou zase šlehne, tak už ti podruhý pomáhat nebudu, ty parchante!
otec Kraus: O to se tě nikdo nikdy neprosil! Tohle je můj dům, můj byt a já si tady můžu řvát jak chci! Ty jsi ho dostal za šaškování na buzerplace, zatímco já jsem ho dostal za léta strávená ve fašistických kriminálech! Není voják jako voják!

máma Krausová: Nejsou ty knedlíčky trochu mazlavé?
Jindřiška Krausová: Noky přece musí být trošičku mazlavé. Na povrchu.
otec Kraus: Noky? Slyšel jsem dobře? Řekla jsi noky?
Jindřiška Krausová: Maminčiny noky přece. Pravý nok je na povrchu mazlavý a uvnitř kyprý a vláčný.
otec Kraus: Ale mluvila jsi o maminčiných vynikajících bramborových knedlících?
Jindřiška Krausová: Mluvím o senzačních maminčiných nocích.
otec Kraus: O těchto nefalšovaných typických vídeňských bramborových knedlících? A ty se je opovažuješ nazývat...
Jindřiška Krausová: Noky.
otec Kraus: Knedlíky.
Jindřiška Krausová: Vysvětlím vám rozdíl mezi knedlíky a noky. Je to prosté. Knedlík se vaří ve vroucí vodě ve formě podlouhlých válečků, a teprve po vyjmutí z lázně se krájí na tenké plátky. A po obrubě těchto plátků může být takový knedlík trochu oslizlý. Naproti tomu typický nok, se ve formě kuliček nebo šišek, vaří každý kousek oddělený zvlášť, a tudíž je slizký po celém svém povrchu.

Péťa: Mami, můžeme si pustit tu novou desku?
teta Eva: Radši ne, Péťo.
Péťa: Teti...
máma Šebková: To víš, že jo, Peťulko.
teta Eva: Nebude to Bohoušovi vadit?
máma Šebková: Ať tu chvíli řve někdo jinej.

otec Šebek: (Kouká na nástěnku.) Co je to tady za hnusnou máničku?
Michal Šebek: Myslíš Gagarinova bratra?
(Šebek roztrhá plakát.)
otec Šebek: Já jsem ti chtěl tu nástěnku svěřit, smrade.

Péťa: Soudruhu učiteli, můžu se na něco zeptat?
Saša Mašlaň: Ano.
Péťa: Hoří hovno?
Eva: Péťo!
Saša Mašlaň: Co říká?
Péťa: Jestli hoří hovno.
Saša Mašlaň: Třeba velbloudí ano. To je pravda.
Eva: To je pravda. Ty nevíš kolik je hodin?
Péťa: Kolik je hodin?
Eva: Moc.
Péťa: Říkali jsme si přece, že tatínky budeme vždycky vybírat spolu.
Eva: Péťo mazej do postele, nebo ti ten mikroskop zabavím a dostaneš ho až na konci školního roku!

Saša Mašlaň: A teď náušnička, jako třešnička.
(Sundá Evě pusou náušnici.)
Saša Mašlaň: To je vzrůšo, co?

(Václav si zapálí cigaretu.)
babička: Teď tady něco smrdí.
strýc Václav: Matko, neser.

(Jindra rozbalí dárek.)
Jindřiška Krausová: To je pejsek?
otec Kraus: Ne, to je velbloud.

(Poté, co Michal rozbije skleničku.)
máma Šebková: Táto, celej rok jsme u stolu čtyři. Máme jich ještě pět.
strýc Václav: Takže to máme jeden pokus pro každýho, co?

(Poté co Uzlinka pustí na zem skleničku, která se nerozbije.)
Michal Šebek: To bylo málo.
otec Šebek: Tak málo, říkáš? No dobře. Tak na, chlapče.
(Michal flákne skleničkou, ta se rozbije.)
otec Šebek: A komu tím prospějete, co? Druhé straně?

(Šebek předvádí plastové skleničky.)
babička: A skláři nebudou mít co žrát.

máma Šebková: Skleničky! No, ty už jsme potřebovali jako sůl. Jsou už všechny vymlácený.
otec Šebek: No právě, všechny už jsou vymlácené, to říkáš přesně. Jestlipak sis všimla něčeho zvláštního na těch skleničkách, Mařenko?
máma Šebková: Jsou lehký.
otec Šebek: No. Tady... Tady totiž přestává veškerá legrace.
(Michal se směje.)
otec Šebek: Tak se dobře dívej, ty posměváčku. (k Uzlince) Lidunko, copak se stane, když hodíš obyčejnou sklenici na zem?
Uzlinka: No rozfláká se.
otec Šebek: Správně, rozbije se. Obyčejná sklenička se rozbije. Tak tomu skutečně dřív bývalo, že se obyčejné skleničky rozbíjely. Pak se ale dalo pár chytrých hlav dohromady...
(Michal se začne smát.)
otec Šebek: Ty, neškleb se. (k mamince) A řekli: Dost! A není náhodou, že těch pár chytrých hlav se sešlo v Polské lidové republice. V socialistickém Polsku!
strýc Václav: To není náhoda. To jak je ta slavná Polka, madam Curie - Sklodowská... Sklo...

strýc Václav: (k Uzlince) Promiň, maličká.
babička: Kluci!
strýc Václav: (k babičce) Promiň, stařičká.

(Poté, co Šebek zadržoval dech.)
strýc Václav: Stejně to nemá cenu, není pod vodou.
otec Šebek: Co pod vodou?
strýc Václav: To je jako já, kdybych jel na kole z kopce.
máma Šebková: Jak to myslíš?
strýc Václav: Že nemusíš šlapat, ne?
babička: A pod vodou se musí šlapat?

(Šebek zadržuje dech.)
strýc Václav: Dejchá. Slyším jak dejchá. Dejchá. To vidím, to slyším. Už tě nesleduju, už si dejchej jak chceš. Končím. Ruším. Končím, nesleduju tě.
máma Šebková: On červená...

(Při lití olova.)
máma Krausová: Co tam vidíš, Jindřichu?
otec Kraus: Dávám bolševikovi rok, maximálně dva.

otec Kraus: Jindřiško! Ještě jsme nelili olovo.
Jindřiška Krausová: Olovo volovo.
Michal Šebek: U nás měří medvěda.

(Probíhá debata o výšce kodiaka.)
strýc Václav: Já měřím 185.
otec Šebek: No a co? Já měřím metr osmdesát tři, no co?
strýc Václav: Tak mě vlez na záda.
otec Šebek: Nech toho!
strýc Václav: Zkus se dotknout stropu, ty vole! A když se dotkneš stropu... Zkus se dotknout stropu, a uvidíme hned, jak je ten tvůj kodiak velkej.

(Šebková má v drdolu prskavku.)
otec Šebek: Maminko, ty nám jenom hoříš.

strýc Václav: (na Michala) No, mládežníku. Zazpívej nějakou koledu.
Michal Šebek: Narodil se...
(Otec mu dá facku.)
otec Šebek: Drž hubu. (na bratra) Nemůžeš se toho zbavit aspoň na Vánoce? Tyhlety politický provokace.

(Kraus předvádí Jindře, jak má správně hrát na klavír.)
otec Kraus: Nám, nám narodil se! No... Ona se usmívá. Usmívá se! Já jsem přesvědčen, že kdyby mi chrstli vařící olej do ksichtu, tak se ona bude co? Bude se smát!

Uzlinka: Líbali se, líbali! A jak dlouho, děsně dlouho!
(Michal se po ní ožene.)
otec Šebek: Co se tady rozháníš? Neříkal jsem ti, aby ses nechal na svátky ostříhat? Tatrmane. Seš zarostlej jak Ezop.
máma Šebková: Ezau, tatínku, Ezau.
otec Šebek: Ten taky.

(Při promítání filmu.)
Jindřiška Krausová: Elien vypadá jako Jean Marais.
Michal Šebek: Doufám, že to bude lepší než minule.
Jindřiška Krausová: Vždyť je skvělý, že to pouští.
Michal Šebek: To jste slyšely, že je Jean Marais na kluky?
Jiřina: Fakt jo?
Jindřiška Krausová: Zase kecá.
Michal Šebek: Ne, já jenom... Jak jste říkaly s tou podobností.
Jiřina: To jako myslíš, že Elien je...
Michal Šebek: Buzerant... Teplej... Teplej buzerant.

(Elien dostal od rodičů z Ameriky boty.)
Jindřiška Krausová: Ty jsou skvělý, co?
Michal Šebek: No, pěkný kozačky. By byly dobrý na mý mámě.
Elien: Co? Co to kecáš? Tak se podívej na svoje boty.

Jindřiška Krausová: Ty tady budeš na svátky sám?
Elien: Ne úplně sám. Mám tady promítačku a piáno. Jinak je to tady na hovno.
Jindřiška Krausová: To je lichotka.

Uzlinka: Ahoj teto!
teta Eva: Ve škole jsem pro tebe paní učitelka.
Saša Mašlaň: Soudružka učitelka!

Péťa: Mami, víš, že jeden chlap škytal v kuse třináct let?

(Jindra cvičí.)
otec Kraus: Tak si jich dáme ještě pět. Raz... Dva... Tři... Čtyři... Pět...
Michal Šebek: Jindro! Jindro!
otec Kraus: Šest! Sedm... Já jsem řekl deset.
Jindřiška Krausová: Říkals pět.
otec Kraus: Řekl jsem pět a myslel jsem deset.

(Kraus pozoruje zbořený altánek, přes který je hozena celta.)
otec Kraus: To není možný. Jeho rodina zničí v podstatě architektonickou památku a postaví na její místo tank.

Uzlinka: To máme zase rajskou?
máma Šebková: Co vidíš?
Uzlinka: Kuře.
máma Šebková: Tak vidíš.

(Šebek telefonuje, u toho dává na nástěnku jídelníček.)
otec Šebek: Příjem. Slyším. Rozumím. Dejte mi linku 205. Dozorčí? U aparátu major Šebek, připravte mi jídelníček! Jaký jídelníček? Já jsem neřekl jídelníček. Vy jste řekl jídelníček.
máma Šebková: Tatínku, ty ses splet.

(Michal leží nehybně na posteli.)
Uzlinka: Brácha! Brácha! Mami, brácha je mrtvej! Mami, on se nehejbá. Vážně, tati. Mami, je mrtvej...
(Michal na ni bafne, a začnou se prát.)
otec Šebek: Vy snad dnes nemáte žádné zaměstnání, nebo co?

(Michal se pokusí oběsit v altánku před domem, ale ten se pod jeho tíhou zboří.)
Jindřiška Krausová: Co je?
Michal Šebek: Šťastný a veselý.

Michal Šebek: Byly Vánoce 1967. Táhlo mi na šestnáct let. Byl jsem beznadějně zamilovaný a chtělo se mi umřít.

(U Krausů před svatební hostinou.)
strýc Václav: Pánové, já jsem četl v časopise 100+1 zahraničních zajímavostí takovou zajímavost, že průměrná ženská, žena, myslí na sex každých pět minut. A průměrný člověk, jako muž, chlap, na to myslí každých sedum minut.
otec Šebek: A co z toho jako vyplývá?
strýc Václav: Že sem průměrná ženská.
(Všichni se rozesmějí.)

Uzlinka: Mami, mami, brácha je mrtvej! Strejdo, má hlavu v troubě a tráví se.
otec Kraus: V naší elektrický troubě? To snad ne!

Michal Šebek: Co bude dnes k obědu?
otec Šebek: Neřvi jak paviján a běž si to přečíst!

(Při měření medvěda.)
otec Šebek: Uzlinko, Uzlinko pod...podej mi vidličku, jo?
Uzlinka: Tati, zabruč.
otec Šebek: Co říkáš?
Uzlinka: Zabruč.
otec Šebek: Já ti zabručim, až slezu dolu!

(Při měření medvěda.)
strýc Václav: Udělej tam značku.
otec Šebek: Jak... jak mám udělat značku, ty vole?!
strýc Václav: Drápem, ne? Ty vole.
otec Šebek: To je blbec.

otec Šebek: Mě dlouho rozčilovat nebudeš, ty smrade!

(Péťa s maminkou testují adepta na nového "tatínka". Při obědě.)
Petr: Můžu se vás na něco zeptat?
maminka: Ne, nehoří! Nehoří!

Michal Šebek: Dobrý den.
otec Kraus: Nazdar.
Michal Šebek: Nešla by Jindra ven?
otec Kraus: Nikdy! Nebo navždy.

otec Kraus: Proletáři všech zemí, vyližte si prdel!