Lucilla: Znávala jsem muže, velmi vznešeného a zásadového, který miloval mého otce a otec miloval jeho. A ten muž sloužil Římu.
Maximus: Ten muž už nežije. Tvůj bratr to tak zařídil.
Lucilla: Já ti pomohu.
Maximus: Jo, tak mi pomoz. Zapomeň, že jsi mě znala a víc se sem už nevracej. Stráže! Dáma si přeje odejít.

Commodus: Když budeš moc hodný, zítra ti povím o císaři Claudiovi. Toho zradili jeho nejbližší, jeho vlastní krev. Špitali si v tmavých zákoutích a po nocích osnovali spiknutí, podlou zradu. Ale Claudius věděl, co jsou zač, věděl, jaké to jsou pilné včeličky. A tak si jednu z nich k sobě zavolal a řekl jí: Prozraď, prozraď mi, co jsi prováděla včeličku, nebo udeřím na tvoje nejdražší. Budeš se dávat, jak se koupu v jejich krvi. Co myslíš, že se stalo pak, Lucie?
Lucius: To nevím, strýčku.
Commodus: Ta včelička mu všechno prozradila.

Quintus: Vojíne, přikázal jsem vám posunout ty katapulty vpřed. Jsou mimo dostřel.
Maximus Decimus Meridius: Dostřel je dobrý.
Quintus: Nebezpečí pro jízdu...
Maximus Decimus Meridius: Je přijatelné. Souhlasíš?

(Kůň veze vyjednávače bez hlavy zpět k armádě.)
Maximus Decimus Meridius: Jejich odpověď je ne.

(Na bitevní pole dorazí barbarská armáda. Jejich vůdce drží hlavu římského vyjednávače.)
Quintus: Lidi by měli poznat, kdy jsou poraženi.
Maximus Decimus Meridius: Ty bys to věděl, Quinte? A já?

(Před bitvou.)
Maximus Decimus Meridius: (na Quinta) Na můj signál rozpoutejte peklo.

(Maximus promlouvá ke své kavalerii.)
Maximus Decimus Meridius: Za tři týdny budu sklízet úrodu. Představuj si, co bude, a stane se tak. Držet linii! Držet se u mě! Kdybyste se ocitli sami... při jízdě v zelených polích se sluncem v tváři... ničeho se neobávejte. Neboť jste v elysiu a jste už po smrti!
(Vojáci se zasmějí.) Bratři... to, co my činíme v životě... se ozývá až do věčnosti.

(Commodus a Lucilla se baví o svém otci.)
Commodus: Myslíš, že opravdu umírá?
Lucilla: Umírá už celých deset let.

Marcus Aurelius: Znovu jsi dokázal svou udatnost, Maxime. Doufejme, že to bylo naposledy.
Maximus Decimus Meridius: Nezbyl nikdo, kdo by ještě mohl bojovat, pane.
Marcus Aurelius: Vždycky zbývá někdo, kdo může bojovat.

Commodus: Zmeškal jsem to? Zmeškal jsem bitvu?
Marcus Aurelius: Zmeškal jsi celou válku.

(Po vyhrané bitvě.)
Quintus: Generále.
Maximus Decimus Meridius: Stále naživu?
Quintus: Stále naživu.
Maximus Decimus Meridius: Bohové asi mají smysl pro humor.

Valerius: Zpátky do kasáren, generále? Nebo do Říma?
Maximus Decimus Meridius: Domů. Za mou ženou, za synem, za sklizní.
Quintus: Maximus hospodář. Pořád si to nedovedu představit.
Maximus Decimus Meridius: Víš, Quinte, hlína se smývá snadněji než krev.

Marcus Aurelius: Mluvme teď spolu úplně normálně... jako muži. Mluv, Maxime.
Maximus Decimus Meridius: Mám tam venku v mrznoucím blátě pět tisíc mužů. Tři tisíce z nich je zkrvavených a posekaných. Dva tisíce odtud nikdy neodejdou. Odmítám věřit, že bojovali a zemřeli za nic.
Marcus Aurelius: A čemu věříš?
Maximus Decimus Meridius: Bojovali za tebe a za Řím.
Marcus Aurelius: A co je Řím?
Maximus Decimus Meridius: Viděl jsem většinu ostatního světa. Je krutý a surový a temný. Řím je světlem.
Marcus Aurelius: Ale vždyť jsi tam nikdy nebyl.

Marcus Aurelius: Víš, kdy jsi byl naposled doma?
Maximus Decimus Meridius: Je to dva roky, dvě stě šedesát čtyři dní a jedno ráno.

(Quintus zatýká Maxima.)
Maximus Decimus Meridius: Quinte, podívej se na mě. Podívej se na mě! Slib mi, že se postaráš o mou rodinu.
Quintus: Tvoje rodina se s tebou setká v posmrtném životě.

obchodník: Proximo! Starý příteli. Každý den je krásný, když jsi tady... ale dnešek je tvým nejšťastnějším dnem.
(Proximo ho chytne za koule.)
Proximo: Ty žirafy, které jsi mi prodal... se nechtějí pářit. Jenom pořád chodí a žerou... ale nepáří se. Prodal jsi mi... teplé žirafy.

Proximo: Jsou to bojovníci? Brzy budu mít zápas.
obchodník: Někteří jsou dobří k bojování, jiní k umírání. Myslím, že ti je zapotřebí obojího.

Proximo: Někteří z vás si budou myslet, že nebudou bojovat... a jiní, že nemohou bojovat. Všichni to říkají... dokud se tam sami neoctnou. Poslouchejte.
dav: Zabít! Zabít! Zabít!
Proximo: (Vezme meč do ruky.) Vražte tohle do masa toho druhého muže. Budou vám tleskat a zbožňovat vás za to. A vy... vy je taky možná za to... začnete zbožňovat. Nakonec ale... jsme všichni mrtví muži. Bohužel si nemůžeme vybrat jak, ale... můžeme se rozhodnout, jak se k tomu konci postavit... aby se nás vzpomínalo... jako na muže.

(Commodus se vrací do Říma jako císař.)
Gracchus: Vstupuje do Říma jako hrdina dobyvatel. Ale co vlastně dobyl?
Falco: Dej mu čas, Gracchu. Je mladý. Myslím, že by mohl být velmi dobrý.
Gracchus: Pro Řím nebo pro tebe?

Gaius: Hry. Hry dlouhé sto padesát dní.
Gracchus: Je chytřejší, než jsem čekal.
Gaius: Chytrý. Celý Řím by se mu smál... kdyby se tak nebáli jeho pretoriánů.
Gracchus: Strach a obdiv, mocná to kombinace.

(Gaius a Gracchus se spolu baví o hrách, které uspořádá Commodus.)
Gaius: Ty si opravdu myslíš, že lid se na tohle chytne?
Gracchus: Mám pocit, že ví, co to je Řím. Řím je lůza. Předveď jim kouzla a zapomenou na všechno ostatní. Seber jim svobodu a stejně budou řvát. Samotným srdcem Říma... není mramor senátu. Je to pískovec Collossea. Přinese jim smrt... a oni ho za to budou zbožňovat.

(Proximo si nechá zavolat Maxima.)
Proximo: (na Maxima) Co si přeješ? Holku? Kluka?

Proximo: Jsi dobrý, Španěle, ale ne až tak moc dobrý. Mohl bys být fantastický.
Maximus Decimus Meridius: Mám zabíjet, tak zabíjím. To stačí.

(Juba poprvé vidí Collosseum.)
Juba: (na Maxima) Už jsi někdy něco takového viděl? Netušil jsem, že lidi dokážou něco takového postavit.

Proximo: Císař si přeje boj a já nechci obětovat své nejlepší bojovníky.
Cassius: Dav si přeje boj a císař jim proto dává boj. A ty uděláš bitvu u Kartága.
Proximo: Masakr u Kartága. Proč si nedojdete do vězení a neseberete tam žebráky a zloděje?
Cassius: To už jsme udělali.
Proximo: Jestli chceš, abych na to věnoval nejlepší gladiátory v celé říši, tak za to chci dvojitou sazbu.
Cassius: Buď dostaneš sazbu podle smlouvy, nebo se tvá smlouva zruší. Nelíbí se ti to? Tak můžeš klidně zalézt zpátky do té smradlavé díry, ze které jsi vylezl.

Lucilla: Poslouchej mě. Můj bratr má nepřátele, nejvíc ze všeho v senátě. Jenže lidi ho poslouchají... a nikdo se mu neodvážil postavit, dokud jsi to neudělal ty.
Maximus Decimus Meridius: Jsou proti němu, ale nedělají nic.
Lucilla: Jsou tady politici, kteří zasvětili Římu celé své životy. Zvláště jeden muž. Když se mi to podaří zařídit, sejdeš se s ním?
Maximus Decimus Meridius: Copak to nechápeš? Já můžu klidně zemřít dnes v noci v téhle kobce nebo zítra v aréně. Jsem otrok! Copak mohu vykonat něco důležitého?
Lucilla: Ten muž chce to, co chceš ty.
Maximus Decimus Meridius: Tak ať dá zabít Commoda!

Juba: (na Maxima) Máš slavné jméno. Musí nejdřív zabít tvé jméno, než zabije tebe.

(Po Maximově vyhraném souboji v Collosseu.)
Commodus: Copak je mezi námi takový rozdíl? Ty bereš životy, když musíš... stejně jako já.
Maximus Decimus Meridius: Musím vzít už jenom jeden život. Potom je hotovo.
Commodus: Tak ho vezmi teď. (Maximus se otočí a začne odcházet.) Říkali mi, že tvůj syn- (Maximus se zastaví.)-kvičel jako holka, když ho přibili na kříž... (Maximus se otočí zpět na Commoda.) A tvoje žena sténala jako děvka... když ji drancovali... znovu a znovu... a znovu.
Maximus Decimus Meridius: Čas na to, abyste se vyznamenal, už bude brzy u konce. (Ukloní se.) Výsosti.

(Maximus si prohlíží své sošky syna a manželky.)
Juba: Slyší tě?
Maximus Decimus Meridius: Kdo?
Juba: Tvá rodina, v posmrtném životě.
Maximus Decimus Meridius: Ó ano.
Juba: Co jim říkáš?
Maximus Decimus Meridius: Mému chlapc... říkám mu, že ho už brzy uvidím... a aby držel paty dolů, když jezdí na koni. Mé ženě... do toho ti nic není.
(Oba se začnou smát.)

Maximus Decimus Meridius: Je senát s tebou?
Gracchus: Senát? Ano. Mohu za ně mluvit.
Maximus Decimus Meridius: Můžeš mi vykoupit svobodu a propašovat mě z Říma ven?
Gracchus: Za jakým účelem?
Maximus Decimus Meridius: Dostaň mě za městské hradby. Připrav čerstvé koně, aby mě dovezli do Ostie. Tam táboří moje armáda. Do soumraku příštího dne se vrátím v čele pěti tisíc vojáků.
Lucilla: Ale všechny legie mají nové velitele... kteří jsou věrní Commodovi.
Maximus Decimus Meridius: Ukažte mě živého mému vojsku a uvidíte, komu jsou věrní.

(Proximo podá Maximovi klíče, aby mohl utéct z Říma.)
Proximo: Vypadá to, že jsi pro sebe získal svobodu.
Maximus Decimus Meridius: Nehrozí ti, že se staneš dobrým člověkem?
Proximo: Ha!

Commodus: Může to skončit jen úžasnou smrtí. A co by mohlo být úžasnějšího… než vyzvat samotného císaře ve slavné aréně?
Maximus Decimus Meridius: Ty bys se mnou bojoval?
Commodus: A proč ne? Myslíš, že se bojím?
Maximus Decimus Meridius: Myslím, že se bojíš celý svůj život.

Lucilla: Bývala jsem tehdy jiná, viď?
Maximus: Víc jsi se smála.

(Commodus promlouvá k Maximovi.)
Commodus: Maximus... Maximus... Maximus... A tady stojí. Generál, který se stal otrokem. Z otroka se stal gladiátorem. A gladiátor, který se vzepřel císaři.

(Juba zahrabe do země Maximovi figurky, s nimiž se modlil za svou ženu a syna.)
Juba: Jsi volný. Zase se jednou setkáme. Ale ne hned... ne hned.

(Lucilla promlouvá k lidem po Maximově smrti.)
Lucilla: Stál někdy Řím za lidský život? Ať stojí i dál. Tento muž kdysi býval voják. Jemu čest.

(Poté, co Maximus zemřel.)
Lucilla: Jsi doma...

(Při seznamování Proxima s novými gladiátory.)
Proximo: Nezaplatil jsem za vás, aby jste mi tady dělali společnost. Ale za to, abych aspoň něco vydělal na vaší smrti.

(Poté, co je Maximus donucen císařem sundat si masku Gladiátora a představit se.)
Maximus: Jsem Maximus Decimus Meridius. Velitel Severní armády. Generál legie Felix. Věrný služebník pravého císaře, Marca Aurelia... Zavraždili jste mi syna a zavraždili moji ženu. Ale já se pomstím teď, nebo v přístím životě.

(Maximus zemřel v Colosseu.)
senátor Crasus: Kdo mi ho pomůže nést?

Maximus Decimus Meridius: Roma victor!

Proximo: Jsme jen stín a prach, Maxime. Jen stín a prach.