(Eliška Tkalounová žehlí a kouká na televizi.)
Josef Tkaloun: Prosimtě, jak můžeš koukat na takovou blbost?
Eliška Tkalounová: A žehlil jsi někdy?

Úlisný: Poklona. Dobrý den! Mě tady říkají Úlisný, protože pracuji u lisu. Rozumíte?
slečna "čárkovaná": Ne.
Úlisný: To je jedno. Jinak jsem Mirek. Mirek Šourek... bohužel! To už je lepší Úlisný, ne?
slečna "čárkovaná": A proč jako?

Úlisný: Senzace! Osm jich měla.
Josef Tkaloun: Jo? Minule sedm.
Úlisný: Tak to se zlepšil. Já to vidím jasně, pane Tkaloun. Při každým orgasmu ji tam udělá čárku. Jako na pivním tácku.
Josef Tkaloun: Taky to tak vidím.

Eliška Tkalounová: (na dceru Helenu) No, ono je to daleko jednodušší, Helenko. On přesluhoval ve škole, protože mohl ve sborovně tokat s užvaněnou Ptáčkovou v přiléhavém svetříčku. A já jsem s ní učila, takže vím, co je to za krávu.

Eliška Tkalounová: Co to bylo?
Josef Tkaloun: Co jako?
Eliška Tkalounová: Jak ses tam producíroval!
Josef Tkaloun: To byl vedoucí velkoprodejny... On si myslel, že jsem invalida.
Eliška Tkalounová: Jen tak tě uviděl a zeptal se, jestli náhodou nejseš invalida?
Josef Tkaloun: Jo!

muž s mobilem: Dobrý den.
Josef Tkaloun: Dobrý den. Ještě se najdou vychovaný lidi. Zuby ho bolí a ještě slušně pozdraví. Nebyl to tvůj žák nebo můj?
Eliška Tkalounová: Nebyl! Má mobil a zdravil někoho do telefonu.

Eliška Tkalounová: Blázen! Normální blázen. V pětašedesáti budeš jezdit po Praze na kole. Prosím tě, to je práce pro mladý kluky. Proplétat se mezi autama a ve sněhu.
Josef Tkaloun: Jezdí tam sedmdesátiletej a je to eso.
Eliška Tkalounová: Toho bych chtěla vidět. Chceš pivo?
Josef Tkaloun: Chci.
Eliška Tkalounová: Eso!
(Oba dva se posadí ke stolu.)
Josef Tkaloun: Takovej posel, Eli. To je živá spojka mezi lidmi, rozumíš?
Eliška Tkalounová: Než ho přejede tramvaj!

Eliška Tkalounová: Víš, jak se chováš, Josefe? Přesně jako tvůj otec. Přesně! Takhle on řval na maminku kvůli malichernostem. A tys to odsuzoval. Teď si sním můžeš podat ruku!

Eliška Tkalounová: A co ti tví kamarádi? Nescházej se někde, že bys s nimi šel?
Josef Tkaloun: Mí kamarádi jsou buď senilní nebo mrtví.

(Pepa opravuje dveře.)
Josef Tkaloun: Můžeš!
Eliška Tkalounová: Jo.
Josef Tkaloun: Já to mám u sebe dobrý.
Eliška Tkalounová: Já myslím, že taky!
(Pepa se nestrefí s dveřmi do pantů.)
Eliška Tkalounová: Vedle.
Josef Tkaloun: Jak vedle? Vždyť si říkala, že je to u tebe dobrý!
Eliška Tkalounová: Bylo to dobrý, ale pak jsi to podtrh nohou. Neměl jsi ji vyndávat.
Josef Tkaloun: Jak vyndávat... prosím tě, to jí tam mám nechat nadosmrti, asi? Znovu!

ředitelka školy: Pepo, prosimtě, ty mi vysvětli, co tě k tomu pudí... k tomu ždímání. Vždyť to není normální!

ředitelka školy: Ten jeho otec je náš sponzor. To víš, ne?
Josef Tkaloun: No, to vím.
ředitelka školy: A co mu mám říct, až sem přijde? Pane Vágnere, my jsme vám vděční, že jste nám zafinancoval tu běžeckou dráhu, ale na vašeho syna budeme ždímat smradlavou houbu. Víš jak to smrdí?
Josef Tkaloun: Strašně.

ředitelka školy: To už je potřetí s tou houbou.
Josef Tkaloun: Počtvrtý.

Eliška Tkalounová: Můj manžel je vážně nemocný člověk. Má slabé srdce a silnou prostatu.

ředitelka školy: Víš, jak ti děti říkaj?
Tkaloun: Vim, ždímák.

dcera: Tati, co šílíš?
Eliška Tkalounová: Řekni mu, jak tomu dnešní mládež říká. Řekni mu to.
dcera: No úlet.

Josef Tkaloun: Já jsem vítací typ. To je chlap, kterej se se svou ženou rád vítá. Ovšem... aby mohlo bejt vítání, musí bejt napřed loučení.