(V se představuje.)
V: Voilá! Vidět je pokorný vaudevillový veterán, co když se vrtkavé štěstěně zlíbí, vystřihne viny prosté i viníky. Tato vizáž není však výstřelkem výstřednosti, ale je vzpomínkou na vox populi, dnes všude vymizelý. Nicméně, tato vážná vizita se z časů vád vyvanulých vstala z mrtvých a vytkla si vítězství nad vládou věrolomných a všehoschopných všeobecně s velkou vervou výrazně svobodnou vůli vytěsňujících. Jediným verdiktem je, vězte, vendeta, vykonaná votivně, ne bez vášně, jejíž význam váhy vítězství jednou vychýlí na stranu všech cti věrných. Věru, vodopád verbální výmluvnosti vytryskl velmi, tudíž už jen dodám: Je mi ctí, že tě poznávám, a můžeš mi říkat V.

inspektor Finch: Jedna věc platí pro každou vládu. Nejspolehlivější záznamy jsou ty daňové.

Evey Hammondová: Táta byl spisovatel. Líbil by se ti. Říkal, že umělci lží odhalují pravdu, ale politici ji lhaním zastírají.
V: Muž podle mého gusta.

pan Creedy: Teď je načase odhalit tvoji tvář. Sundej si masku.
V: Ne.
(Dva vojáci se snaží V sundat masku, ale ten je zabije.)
pan Creedy: Vzdor do posledního dechu? Nebudeš fňukat jako on? Ty se smrti nebojíš. Jsi jako já.
V: My dva máme společné jen to, že brzy oba zemřeme.
pan Creedy: Jak by sis to představoval?
V: S rukama kolem vašeho krku.
pan Creedy: Hovadina. Jak to uděláš? Vše jsme prohlídli. Nemáš nic. Nic než své trapné nože
a ty ubohé karate finty. My můžeme střílet.
V: Ne, máte jen kulky a naději, že až je vystřílíte, nebudu vám už vzdorovat. Protože pokud ano, zemřete dřív, než stačíte nabít.
pan Creedy: To je nesmysl! Zabte ho!
(Všichni vojáci vystřílejí do V zásobník.)
V: Teď já.
(V zabije všechny vojáky dřív, než stačí znovu nabít.)
pan Creedy: Chcípni! Chcípni! Proč už to nevzdáš?!
V: Ta maska skrývá víc než maso. Tahle maska skrývá ideu, pane Creedy. A ideje nelze zastřelit.
(V zabije pana Creedyho.)

V: Lítost nezná a přitahuje zlo jak roje much. Navzdory štěstěně a chráněn odvahou si klestil cestu krvavou řeží.
prsťák: Jsme Prsťáci, kámo.
(V zlikviduje všechny prsťáky, ale jeden se ještě plazí pro pistoli.)
prsťák: Ježíši Kriste! Milost!
V: Pěkné to není, leč děláme to všichni. Svatouškujem tím pilněji, čím horší je to čert, co chceme pocukrovat.
prsťák: Co tím myslíš?
V: Škoda rány... (Zabije ho.)

Delia Surridgeová: Ty mě teď zabiješ?
V: Já vás zabil před deseti minutami. (Ukáže prázdnou injekci.) Když jste spala.
Delia Surridgeová: Bude to bolet?
V: Ne...
Delia Surridgeová: Děkuju. Není hloupé se teď omlouvat?
V: Není.
Delia Surridgeová: Je mi to líto. (Zemře.)

biskup Lilliman: Prosím, slitování.
V: Dnes večer ne, biskupe. Dnes večer ne...

V: Pověz mi. Víš, co je dnes za den?
Evey Hammondová: Čtvrtý listopad?
(Rozezní se zvony.)
V: Teď už ne. Vzpomeň si, vzpoměň, na pátý listopad. Na pokus o Prachový atentát. Snad je to nasnadě, že příběh o té zradě nám do teď nedá spát.

Evey Hammondová: Nejsi tak trochu blázen?
V: Dozajista mě tak označí.

V: Jediným verdiktem je, vězte, vendeta.

V: Krutost a bezpráví. Intolerance a útlak. A tam, kde bylo právo protestovat, myslet a mluvit podle svého, tam dnes máte cenzory, kteří kážou konformismus a požadují poslušnost. Jak k tomu došlo? Kdo nese vinu? Někteří mají větší odpovědnost než ostatní, a ti budou nuceni vysvětlovat. Nicméně, s pravdou ven, pokud hledáte viníky, stačí se podívat do zrcadla.

V: Dobrý večer, Londýne. Omlouvám se, že ruším. Stejně jako řada z vás oceňuji pohodlí každodenní rutiny, bezpečí zaběhnutého, jistotu opakovaných úkonů. Užívám si to jako každý. Ovšem v duchu vzpomínek na významné odálosti dob minulých, obvykle spojených s něčí smrtí či končících krvavou řeží, které se staly státním svátkem, mě napadlo oslavit i pátý listopad. Den, který bohužel upadl v zapomnění. Věnovat mu trochu času. Posedět a pohovořit. Existují jistě tací, kteří si to nepřejí. Hádám, že teď už telefony chrlí rozkazy a hordy ozbrojenců budou brzy na cestě. Proč? Ač během konverzace lze argumentovat obuškem, slovům to na síle nijak neubere. Slova sprostředkují mysl, a pro ty, kdo jim popřejí sluchu, zhmotní pravdu. A pravdou je, že v této zemi něco proklatě zavání, viďte?

V: Pod touhle maskou je toho víc, než jen maso. Pod touhle maskou se skrývá nápad, pane Creedy. A nápady jsou nesmrtelné...

Valerie: Pamatuji si, jak se význam slov začínal měnit. Jak nám dosud neznámá slova jako “"postranní" či "čistky" začaly nahánět strach, zatímco věci jako "Norsefire" nebo "oddanost" se staly nebývale mocnými. Pamatuji si, jak se "rozdílné" stalo nebezpečným.

Valerie: Naše soudružnost vydrží tak málo, ale je to to jediné, co skutečně máme.

V: S dostatkem lidí může exploze budovy změnit celý svět.

V: Lidé by se neměli bát své vlády. Vláda by se měla bát svého lidu.

Evey: Kdo jsi?
V: Kdo? "Kdo" je jen změněná forma slova "co" a to, co jsem, je muž v masce.
Evey: To vidím.
V: Samozřejmě, že vidíš. Nebudu se tě ptát, jak se může žena s takovými pozorovacími schopnostmi zeptat maskovaného muže, kdo je.

Finch: Kdo to vlastně byl?
Eve: Edmonde Dantes. Můj otec. A moje matka. Můj bratr. Můj přítel. Byl vámi. I mnou. Byl námi všemi.