(Rose sestupuje se člunem, ve kterém je, dolů, ale náhle se zachytí zábradlí lodi a vyšplhá se zpět na palubu.)
Jack Dawson: Rose, jsi tak pitomá, proč jsi to udělala? Řekni mi, proč jsi to udělala?
Rose DeWitt Bukaterová: Ty skočíš, já skočím. Pamatuješ?

Rose Calvert: Ženské srdce je hluboký oceán plný tajemství.

Rose Calvert: Tisíc pět set lidí zmizelo v oceánu, když se pod námi Titanic potopil. Poblíž plavalo asi dvacet člunů a jen jeden se vrátil. Jeden! Z vody zachránili dalších šest lidí, včetně mě. Šest z patnácti set! Potom těm lidem na člunech, bylo jich sedm set, nezbylo nic než čekat. Jestli zemřou, budou žít. Čekat na rozhřešení, které nedostanou.

(Rose představuje matce Jacka.)
Rose DeWitt Bukater: Mami, toto je Jack Dawson.
(Jack má na bradě slinu.)
Ruth DeWitt Bukater: Okouzlující.
Rose DeWitt Bukater: Zachránil mi život...

Caledon Hockley: Jseš dobrej lhář.
Jack Dawson: Skoro jako ty.

Jack Dawson: (po potopení Titanicu) Nevím jak ty, ale já o tomhle všem napíšu lodní společnosti dost ostrý dopis.

Rose DeWitt Bukaterová: Kvůli čemu to vzrušení? Nevypadá větší než Mauritánie.
Caledon Hockley: Dělej si legraci z jiných věcí, Rose, ale ne z Titaniku. Je o 35 metrů delší a je mnohem přepychovější. Je těžké nadchnout vaši dceru, Ruth.

Rose DeWitt Bukaterová: (Platí Jackovi za kresbu.) Jako platící zákazník, očekávám to, co chci.

Rose DeWitt Bukaterová: Pro všechny ostatní to byla lod' snů, pro mě to byla otrokářská lod', která mě v řetězech vezla zpátky do Ameriky. Navenek jsem byla dobře vychované děvče. Uvnitř jsem křičela.

(Jack a Fabrizio hrají poker v hospodě v přístavu, kde kotví Titanic.)
Jack Dawson: Tak dobrá... rozhodný okamžik. Něčí život se ted' změní. Fabrizio? Niente.
Fabrizio: Niente.
Jack Dawson: Olafe? Nic. Sven? Jé. Dva páry. Promiň, Fabrizio.
Fabrizio: Promiň? Prohrál jsi všechno.
Jack Dawson: Promiň. Dlouho neuvidíš svou mámu. Protože pojedem do Ameriky! Fullhouse hoši!

Caledon Hockley: To je absolutně nepřijatelné! Jak si můžete dovolit sahat na mou snoubenku! Podívej se na mě, ty ušmudlanče!
Rose DeWitt Bukaterová: Cale...
Caledon Hockley: Co sis při tom myslel?
Rose DeWitt Bukaterová: Cale, nech toho! To byla nehoda.
Caledon Hockley: Nehoda?
Rose DeWitt Bukaterová: Ano. Je to opravdu hloupé. Nakláněla jsem se a uklouzla jsem. Moc jsem se nakláněla, abych viděla hm... ty, hm...
Caledon Hockley: Šrouby?
Rose DeWitt Bukaterová: Ano, lodní šrouby. Málem bych spadla, ale pan Dawson mě zachránil a přitom skoro sám spadl.
Spicer Lovejoy: Bylo to opravdu tak?
Jack Dawson: Ano. Přibližně tak.
Benjamin Guggenheim: Tím pádem je ten kluk hrdina.

Rose DeWitt Bukaterová: Ahoj, Jacku. Rozmyslela jsem se. Říkali, že tady budeš...
Jack Dawson: Psss... Dej mi ruku. Zavři oči. Pojd'. Stoupni si sem. Drž se zábradlí. Zavři oči a nedívej se.
Rose DeWitt Bukaterová: Ne.
Jack Dawson: Stoupni si na zábradlí. Drž se... Drž se. Nech oči zavřené. Důvěřuješ mi?
Rose DeWitt Bukaterová: Ano.
Jack Dawson: Dobře... Otevři oči.
Rose DeWitt Bukaterová: Jacku! Já letím!

Ruth Dewitt Bukaterová: Vyprávějte nám o ubytování na mezipalubě, pane Dawsone. Prý je dobré.
Jack Dawson: Nejlepší, co jsem kdy viděl. Skoro žádné krysy, madam.

Jack Dawson: Od svých patnácti let, kdy mi zemřeli rodiče, žiju sám. Neměl jsem nikde kolem žádné příbuzné. Tak jsem odešel a nikdy se nevrátil. Lidi říkají, že jsem jako osamělý vlk. Tak, Rose, nyní jsme na této palubě ušli skoro dva kilometry a při tom jsme probrali počasí a moje dětství, ale pochybuji, že jste se chtěla se mnou bavit o tom.
Rose DeWitt Bukaterová: Pane Dawsone, já...
Jack Dawson: Jmenuji se Jack.
Rose DeWitt Bukaterová: Jacku, děkuji ti za to, co jsi udělal. Nejen za to, že jsi mě zadržel, ale i za diskrétnost.
Jack Dawson: Za málo.
Rose DeWitt Bukaterová: Vím, co si o mně asi myslíš. Chudá, bohatá, malá holka, co asi tak ví o nouzi?
Jack Dawson: Ne... ne, to jsem si nemyslel. Myslel jsem si, co se té holce mohlo stát, že neviděla žádné východisko.
Rose DeWitt Bukaterová: Ano, já... Bylo to všechno. Vše co mě obklopuje včetně všech lidí. A ta setrvačnost života, kterou já nejsem s to zastavit.
Jack Dawson: (Všimne si jejich robustních šperků.) Bože! Podívej se na to. Ty by jsi hned šla ke dnu.
Rose DeWitt Bukaterová: Pětset pozvánek bylo odesláno. Všichni významní lidé z Philadelphie tam budou. A už ted' se vidím jak stojím v přeplněné síni, řvu jako tur a nikdo si mě vůbec nevšímá.
Jack Dawson: Miluješ ho?
Rose DeWitt Bukaterová: Prosím?
Jack Dawson: Miluješ ho?
Rose DeWitt Bukaterová: Na to by ses mě neměl ptát.
Jack Dawson: Je to jednoduchá otázka. Ano nebo ne?
Rose DeWitt Bukaterová: To není vhodná konverzace. To je absurdní. Ty mě neznáš a já tebe taky ne, a tento rozhovor se vůbec nekoná. Jseš drzý a hrubý a... já ted' odcházím. Jacku... pane Dawsone, těšilo mě. Chtěla jsem ti poděkovat...
Jack Dawson: A ted' jsi mě urazila.
Rose DeWitt Bukaterová: Zasloužil sis to.
Jack Dawson: Dobrá.
Rose DeWitt Bukaterová: Dobrá.
Jack Dawson: Myslel jsem, že už jdeš.
Rose DeWitt Bukaterová: Ano, jdu. Ty jseš tak dotěrný! Počkej. Já nemusím jít. To je má část lodi. Ty musíš jít.
Jack Dawson: No tedy! Kdo je tady drzý?

Caledon Hockley: Jsi často smutná, ale nevím proč. Chtěl jsem ti to dát až na oslavě našich zásnub, příští týden. Rozhodl jsem se, že ti to dám dnes večer. (Ukáže diamant Srdce oceánu.)
Rose DeWitt Bukaterová: Bože můj!
Caledon Hockley: To ti má připomínat mé city pro tebe.
Rose DeWitt Bukaterová: Je to...
Caledon Hockley: Diamant? Ano. Přesně padesát šest karátů. Nosil ho Ludvík XVI. a říkalo se mu "Le Coeur de la Mer".
Caledon Hockley a Rose DeWitt Bukaterová: Srdce oceánu.
Rose DeWitt Bukaterová: Je ohromující.
Caledon Hockley: Je přece pro krále. A my jsme královský pár, Rose. Neexistuje nic, co bych ti nemohl dát. Nic ti neodmítnu, když neodmítneš ty mě. Otevři své srdce, Rose.

Lovejoy: (k Jackovi) To je zajímavé. Ta mladá paní tak náhle uklouzne a vy jste měl ještě dost času si sundat sako a boty.

Rose DeWitt Bukaterová: Viděla jsem celý svůj život před sebou nekonečná řada oslav a plesů, jachty a polo. Pořád stejní omezení lidé. A ty stejné nesmyslné tlachy. Cítila jsem se, jako bych stála nad hlubokou propastí a neměla nikoho, kdo by mě zadržel. Nikoho, kdo by mě měl rád. Nebo si mě vůbec všiml.

stará Rose DeWitt Bukaterová: Je to už 84 let... Pořád ještě cítím ten čerstvý nátěr. Porcelán byl zcela nový. V postelích ještě nikdo nespal. Titaniku se říkalo "lod' snů". A tak tomu i bylo. Opravdu.

Cal Hockley: Jsi dobrý lhář.
Jack Dawson: Skoro tak dobrý jako ty.

Rose DeWitt Bukaterová: Jacku, chtěla bych, abys mě namaloval jako ty dívky. S tímhle na krku. (Ukáže na diamant Srdce oceánu.)
Jack Dawson: Dobře.
Rose DeWitt Bukaterová: Jenom s tím. To poslední, co potřebuji, je výkres, na kterém budu vypadat jako porcelánová panenka.

Jack Dawson: (v autě) Kam to bude, slečno?
Rose DeWitt Bukaterová: Ke hvězdám.

Rose DeWitt Bukaterová: Co to pořád nosíš sebou? Tak co tedy jsi? Umělec, nebo něco takového? (Prohlíží si Jackův skicák.) Hmm... ty kresby jsou celkem dobré. Jsou, no... vlastně velmi dobré. Jacku, to je velkolepá práce.
Jack Dawson: Ve staré Paříži si je necenili.
Rose DeWitt Bukaterová: Dost cestuješ, na to že jsi chud... tedy, chci říct, člověk s omezenými možnostmi.
Jack Dawson: Na chudáka... Klidně to řekni.
Rose DeWitt Bukaterová: (Zarazí se nad kresbami ženských aktů.) Aha... ! Zobrazují pravý život?
Jack Dawson: To je to dobré na Paříži. Mnoho dívek, které se jsou ochotny svlíknout.
Rose DeWitt Bukaterová: Měl jsi tuhle ženu rád. Maloval jsi ji víckrát.
Jack Dawson: No... totiž, má krásné ruce...
Rose DeWitt Bukaterová: Určitě jsi s ní něco měl.
Jack Dawson: Ne, určitě ne. Pouze s jejíma rukama. Byla to jednonohá prostitutka. Vidíš ?
Rose DeWitt Bukaterová: Oh!
Jack Dawson: Ale přece jen měla smysl pro humor. A tato dáma... Vysedávala každou noc v baru ověšena různými šperky, čekala na svou ztracenou lásku. Říkalo se jí Madame Bijoux. Vidíš její ošuntělé šaty?
Rose DeWitt Bukaterová: Jseš nadaný, Jacku.
Jack Dawson: Určitě...
Rose DeWitt Bukaterová: Vidíš lidi správně.
Jack Dawson: Vidím tebe.
Rose DeWitt Bukaterová: No a ?
Jack Dawson: Neskočila bys.

Fabrizio: (Rozhlíží se na přídi Titanicu.) Už vidím Sochu Svobody! No jasně, je ještě malá.

Rose DeWitt Bukaterová: (Stojí za zábradlím lodi.) Nedělejte to. Zůstaňte stát. Nepřibližujte se.
Jack Dawson: Nechte toho. Dejte mi ruku, já vám pomůžu zpátky.
Rose DeWitt Bukaterová: Zůstaňte, kde jste. Jinak... skočím.
Jack Dawson: Ne, to neuděláte.
Rose DeWitt Bukaterová: Proč bych neměla? Neopovažujte se mi poroučet, co mám dělat a co ne.
Jack Dawson: Přece byste už skočila.
Rose DeWitt Bukaterová: Vyrušujete mě. Jděte pryč.
Jack Dawson: Nemohu. Zapletl jsem se do toho. Skočíte a já budu muset skočit za vámi.
Rose DeWitt Bukaterová: Nebuďte absurdní. Zabijete se.
Jack Dawson: Jsem dobrý plavec.
Rose DeWitt Bukaterová: Jen ten pád by vás zabil.
Jack Dawson: Bolelo by to. Neříkám, že ne. Spíš by mi vadila ta studená voda. (Pomalu si sundává boty.)
Rose DeWitt Bukaterová: Jak studená? (Pohlédne vystrašeně na oceán.)
Jack Dawson: Ledová. Možná trochu horší. Byla jste někdy ve Wisconsinu?
Rose DeWitt Bukaterová: Cože?
Jack Dawson: Tam bývají největší mrazy. Vyrůstal jsem tam, nedaleko Chippewa Falls. Když jsem byl malý, chodil jsem v zimě s tatínkem na ryby na jezeře Wissota. Lov ryb v zimě znamená...
Rose DeWitt Bukaterová: Vím, co to znamená.
Jack Dawson: Promiňte. Připadalo mi, že nechodíte moc ven. At' je tomu jakkoli, propadl jsem tím tenkým ledem. A musím vám říct, takhle studená voda, jako tehdy tam, do vás vrazí jako tisíc nožů. Nejste schopná dýchat ani myslet, alespoň na nic, kromě bolesti. Proto se netěším na to, skočit tam za vámi. Ale jak jsem řekl, nemám na vybranou. Vysvoboďte mě z této situace. Doufám, že přelezete přes zábradlí...
Rose DeWitt Bukaterová: Jste blázen.
Jack Dawson: To říká každý, ale při vší úctě, slečno, já nejsem ten, který tady visí z lodi. Pojďte zpátky. Dejte mi ruku. Vy nechcete skočit. Jsem Jack Dawson.
Rose DeWitt Bukaterová: Rose DeWitt Bukaterová. (Podá Jackovi ruku a on ji pomáhá zpět na palubu lodi.)
Jack Dawson: To mi budete muset napsat. Pojďte. Mám Vás! Pojďte! Držte se!
Rose DeWitt Bukaterová: (Rose náhle uklouzne a visí z lodi.) Pomoc! Prosím! Pomozte mi! Prosím! Prosím, pomozte!
Jack Dawson: Poslyšte! Poslyšte! Mám vás a nepustím vás. Vytáhněte se nahoru. Do toho! Pojďte. Ano, takhle. Zvládnete to! Mám vás.

Jack Dawson: (Volá z přídi Titanicu.) Jsem králem světa!

Rose DeWitt Bukaterová: Proč nemohu být jako ty, Jacku? Prostě jít za nosem, kdykoli se mi zachce. Slib mi, že se někdy na ten přístav podíváme. I když jenom jako.
Jack Dawson: Ne, uděláme to. Budem pít levné pivo, jezdit horskou dráhou. Pak budem jezdit po pláži na koni v příboji. Ale jako opravdový kovboj, bez sedla.
Rose DeWitt Bukaterová: Myslíš, jako obkročmo?
Jack Dawson: Jasně.
Rose DeWitt Bukaterová: Ukážeš mi jak?
Jack Dawson: Jistě. Když chceš.
Rose DeWitt Bukaterová: Nauč mě jezdit jako chlap.
Javk Dawson: A žvýkat tabák jako chlap.
Rose DeWitt Bukaterová: A plivat jako chlap!
Jack Dawson: Nenaučili tě to v dívčí škole?
Rose DeWitt Bukaterová: Ne!
Jack Dawson: Já ti to teda předvedu. Ukážu ti jak. Pojd'!

námořník: Počkejte! Hej, počkejte!
Jack Dawson: Jsme cestující.
námořník: Prošli jste zdravotní kontrolou ?
Jack Dawson: Jasně, přece nemáme vši. Jsme Američani.
námořník: Dobrá. Nastupte.

(Kapele už dosahuje voda k nohám.)
vrchní kapelník: Pánové, bylo mi ctí s vámi dnes hrát.

důstojník Lightoller: Neměli by se nejprve nalodit ženy a děti, pane?
kapitán Smith: Ano.
důstojník Lightoller: Pane?
kapitán Smith: Ano. Ženy a děti první.

Rose DeWitt Bukater: Pane Andrwesi, viděla jsem ten ledovec. A vidím vám to na očích. Řekněte mi prosím pravdu.
Thomas Andrews: Loď se potápí.
Rose DeWitt Bukater: Víte to jistě?
Thomas Andrews: Ano. Asi za hodinu bude tohle všechno na dně Atlantiku.

kapitán Smith: Kolik zbývá času?
Thomas Andrews: Hodina. Nanejvýš dvě.
kapitán Smith: Kolik lidí je na palubě, pane Murdochu?
důstojník Murdoch: 2200 lidí, pane.
kapitán Smith: Tak se nakonec na titulní stránky dostanete, pane Ismayi.

Thomas Andrews: Klidně spěte, milá Rose. Postavil jsem vám dobrou a pevnou loď. Záchranný člun nepotřebuje.

Rose DeWitt Bukater: Pane Andrewsi, promiňte, vypočítala jsem to jen z hlavy, ale s tím počtem záchranných člunů a jejich kapacitou... Promiňte, ale zdá se mi, že by se tam všichni cestující nevešli.
Thomas Andrews: Vlastně jen polovina.

Bruce Ismay: Je to největší pohyblivý předmět, jaký kdy člověk vyrobil.

Ruth Dewitt Bukater: Tak tohle je ta údajně nepotopitelná loď.
Caledon Hockley: Kdepak údajně. Ani bůh by ji nepotopil.

Ruth Dewitt Bukater: A budou čluny také rozděleny podle tříd? Doufám jen, že nebudou moc plné.
Rose DeWitt Bukater: Ó, matko. Sklapni. Copak to nechápeš? Člunů je málo, stačí sotva pro polovinu. Polovina lidí na lodi zemře.
Caledon Hockley: Ale ne ta lepší.

Thomas Andrews: Ať teď uděláme cokoliv, Titanic půjde ke dnu.
Bruce Ismay: Potopit se nemůže!
Thomas Andrews: Je ze železa, pane, ujišťuji vás, že může. A potopí se, to je matematická jistota.

Caledon Hockley: Budeš mu dělat děvku?
Rose DeWitt Bukater: Raději budu jeho děvka, než tvoje manželka.

Jack Dawson: Moc se netěším, až za vámi skočím. Ale jak jsem řekl, nemám jinou možnost. Zřejmě jsem doufal, že se vrátíte zpátky přes zábradlí.
Rose DeWitt Bukater: Vy jste blázen!
Jack Dawson: To říkají všichni. Ovšem při vší úctě slečno, já nejsem ten, kdo trčí přes záď lodi.

Jack: Ať každej den stojí za to!