(Otec volá s Míšou.)
otec: A kdy jste na to přišli?
Míša: Včera.
otec: Včera?
Míša: Včera.
otec: Tak to bude dobré. Dobré to bude. Řekni mamince, ať si vzpomene na svoje trable.
Míša: (k matce) Všechno bude dobrý, máš si vzpomenout na svoje trable.
babička: (do telefonu) Jsi hnusný cynik, Karle. (zavěsí)

(Otec telefonuje Míše.)
otec: Míšo, jsi to ty? Ale ne, nic ti nevyčítám. Ale copak jste neměli ve škole zdravovědu? Když se mladí lidé jaksi důvěrně to... No, a jak je ti? Dobře?
Míša: Dobře, dobře...
otec: To je dobře. Co dědeček s babičkou? Proč jsou u nás?
Míša: No, přišli utěšit maminku.
otec: Cože?
Míša: Že přišli utěšit maminku.
otec: Maminku utěšit?
Míša: No.
otec: Pláče?
Míša: Pláče.
otec: No, ty se jí divíš? Já ne, já ne. Já se mamince nedivím.

matka: Končně máš to, co jsi vždycky chtěla.
Míša: Pejska!
matka: Bratříčka...
Míša: Budu mít bratříčka?
matka: Už ho máš.
Míša: Mám? A kde?
matka: V nemocnici.
Míša: Prosímtě, soustřeď se.
matka: Jsem soustředěná. Máš bratříčka a bratříček je v nemocnici.
Míša: Chceš říct, že se narodil naprosto bez tvýho přičinění?
matka: Naprosto. Všechno zařídil tatínek.
Míša: Asi ti nechtěl přidělávat práci.
matka: Nejspíš.

otec: Jestliže svojí dceři řekneš: "Když máš můj nový světřík, nikde se nesvlékej", dá se z toho poměrně jednoduchou logikou dedukovat, že v pádě nemá-li tvoje dcera tvůj nový svetřík, v obecném případě nějakou tvojí věc, může se prostě kdekoliv svléknout.
matka: To snad nemyslíš vážně.