(Jiří spadne do tůně.)
Milouš: Jeho styl skoku do vody je prostě nemožný.

(Saturnin hodí svojí zaměstnavatelku do kašny.)
Saturnin: Je prostřeno.

teta Kateřina: Víc děr - víc syslů. Víc hlav - víc smyslů.
Saturnin: Mnoho psů - zajícova smrt.

(V domě vypadne elektřina.)
dědeček: Já se zatím jdu podívat po náhradním zdroji osvětlení.
doktor Vlach: V tomhle domě? Jdu vyrábět louče...

Milouš: Nazdar brachu.
Jiří: Nebudu říkat brachu někomu, kdo si ani neumí zapnout pyžamo.

Jiří: Tehdy se o naší rodině psalo v novinách.
doktor Vlach: Ovšem s podtitulkem: "Továrna na katastrofy."

doktor Vlach: Když někdo chápe přísloví doslovně, může to vést k tragédii. Znám případ muže, kterého pětkrát přivezli do nemocnice zle potrhaného, neboť tvrdil, že pes, který štěká, nekouše. Kousali všichni.

Saturnin: Ale sanitní auto zde stojí zcela zbytečně, cesta na Hradovou netrvá ani půl hodiny. Můj pán je ochoten zaplatit zvýšenou sazbu.
řidič sanitky: To je vyloučené. Musel bych jízdu zanést do knihy jako další cestu pro pacienta, ale pak by mi chyběl ten pacient.
Saturnin: (chladně) Ten pacient vám chybět nebude... Budete to totiž vy. Budete ležet částečně na oddělení chirurgickém, částečně na oddělení pro duševně choré. Cestu pak doporučuji účtovat jako cestu dvou pacientů s poznámkou, že jeden převoz nepřežil.

Jiří: Co je tohle za chvat, Saturnine?
Saturnin: První pomoc, pane.

Saturnin: Na palubě je zakázáno kouřit, chlapečku.
Milouš: Jsem se vás na nic neptal, sluho.

teta Kateřina: Host do domu - Bůh do domu.
Saturnin: Znám to příšloví také jinak.

(Miloušovi se několikrát složí lehátko, které mu Saturini skládá.)
děděček: Nemůžeš sedět pořádně, kluku pitomá?!
Milouš: Nejsem kluku pitomá. Lehátko se složilo jenom se mnou, dvakrát po sobě. V noci mi někdo přestavěl nábytek tak, že jsem se málem zabil, když jsem potřeboval... Když jsem potřeboval jít ven z pokoje. V láhvi na březovou vodu jsem měl petrolej. Do holínky mi někdo nastěhoval vosu. Když jsem tam strčil nohu, příšerně mě kousla. Už se bojím pohnout.
dědeček: Vosy nekoušou!
Milouš: (hystericky) Mě kousla!

teta Kateřina: Jen jsem chtěla upozornit, že houby jsou hrozně těžké na žaludek. Zvlášť pro starší lidi.
dědeček: Tak je nejez!

Saturnin: Doktor Zajíček je zjevně pečlivý lékař. Když říkal, že to nic není, věřte, že je to možná pravda.

dědeček: Saturnine, proboha, proč jste nepozdravil tetu Kateřinu?!
Saturnin: Jasně si vzpomínám, že jsem řekl milostivé paní "Má úcta".
teta Kateřina: Ne! Jakmile mě uviděl, ušklíbl se a řekl "No, maucta".
dědeček: Tak přece pozdravil! A máme po problému!

teta Kateřina: Tvoje loď nemá plachtu, synovče?! Hned zítra je třeba spravit stožárovou plachtu!
Saturnin: Stožár se nazývá předmět, na který při slavnostních přížitostech stoupá vlajka. To, na co stoupá plachta, se jmenuje stěžeň. Na této lodi nemá plachta na co stoupat. Tato loď nemá stěžeň.

strýc František: Říkal jsem ví Bůh, ne výbuch, popletové popletení ustrašení!
(A nastal výbuch.)