(Jakub a Hanka jedou taxíkem.)
Jakub: Ty jo, ty báraky… Koukám na ty baráky, ty jo. Jsou super baráky, ne? Ty jo… Co je to za město, ty jo? To je Dubrovník?
Hanka: To je Praha, ty pako.
Jakub: No Praha… dyť vim… dyť, dyť tě jen tak zkoušim, ne? Jsem se tady narodil, tady žiju. Ale stejně mi to dneska příjde takový nový. Fakt pěkný. Cizinci třeba koukaj na ty baráky a jsou z nich úplně vyplesklý. Ty jo… (Zasměje se a řekne taxikáři.) Můžete mě klidně natáhnout jako ňákýho cizince.
Hanka: Nech toho! To vypadá, jako kdybys mu říkal, že krade.
Jakub: Vy fakt kradete, jo?
Hanka: Nech toho!
Jakub: Co? Dyť… Proč? Dyť ať krade… dyť to je super!

Robert: Japonské turisty teď především zajímá, jak se tváří obyčení čeští lidé při jídle.

Vesna: Myslím, že lidi jsou tady k sobě zlí. Protože čeština je zlá. To je blbej jazyk. Tvrdej a složitej. Pořád nějaké možná a kdyby.
Jakub: A aby a by.
Vesna: Nikdo neumí říct, co chtěl.
Jakub: Co by chtěl. Co by chtěl.

Robert: Ne, my tady všichni navzájem takhle šukáme. A jsme z toho zdegenerovaný.

Vesna: Můžu dál?
Robert: Jo pojď dál. Já jsem vás stejně chtěl představit. Moniko! To je Monika - barmanka. To je Vesna - barmanka.
Vesna: To je tvá sestra?
Robert: Ne, to není moje sestra. Vypadá jak moje sestra?

Hanka: No hlavně jsi nás tenkrát málem zapálil.
Ondřej: Počkej, jak zapálil?
Hanka: No zapálil.
Ondřej: Jo tak. To byla přeci jenom taková legrace.
Hanka: Ondřeji to nebyla legrace. Ty si na to nepamatuješ?
Ondřej: Ty si myslíš, že bych vás jako zapálil? Nejsem magor, ne?
Hanka: Já si myslím, že seš magor.

Robertova matka: Kouřil tam tu marihuanu?
Vesna: Ne ne. On nekouří trávu. Já mu třeba nabízím a on si nevezme.
Robertova matka: Vy mu nabízíte?
Vesna: Už ne, já už jsem taky přestala.

Hanka: To je zase ten psychopat. On mě pořád sleduje.
Jakub: Hele, tak ho zhulíme, ne?
Hanka: Ale on nekouří.
Jakub: A jí?
Hanka: Jí. Proč by nejed?
Jakub: No, tak já mu to dát do nějakýho jídla, do nějakýho pečiva.

Ondřej: Teď bych si dal přece jenom něco k pití, jestli by něco bylo?
Jakub: No, máme tady výborný koláčky.

dealer: Tak já ti něco řeknu, kamaráde. Ty už seš úplně vyřízenej, ty už seš úplně hotovej. Je ti třicet...
Jakub: Počkej, dvacet devět mi je.
dealer: Tak dvacet devět, to je jedno. A seš úplně na dně. Nedostudoval jsi, děláš někde stěhováka, hraješ v nějaký pitomý kapele. Zasíráš si mozek tím hnusným hulením, co ti prodávám, a už ani nevíš, jak se jmenuješ.
Jakub: Počkej, máš pravdu, třicet mi je.

paní Langová: Pořád kouří tu marihuanu?
Vesna: Ne, ne on nekouři trávu. Já mu třeba nabízím a on si ji nevezme.
paní Langová: Nabízíte?
Vesna: Už ne, já už jsem taky přestala.

(Jakub urazí taxikáře. Ten se naštve a vystoupí z auta.)
Jakub: Kam jde, ty jo? Jak to chce řídit zvenku, když volant má tady vevnitř, ne?

(Robert slíbil Petrovi novou holku.)
Petr: A má někoho?
Robert: Ale každá holka někoho má, dokud není s tebou. Nebo spíš se mnou..

(Jakub nabízí Hance jointa. Hanka odmítá.)
Jakub: Nenutím, chápu. Někdy to lehounce zhoršuje krátkodobou paměť. Ale zase to pomáhá tý dlouhodobý.

(Vesna vysvětluje, proč je naše Země míň zaostalá.)
Vesna: Taky jsme jediná planeta, na který stačí, aby se spojily dvě bytosti a měly děti.
Jakub: To jako že na ostatních planetách je potřeba, aby se spojily tři bytosti, jo?!
Vesna: Ne, sedum, sedum bytostí různýho pohlaví!

(Vesna, Petr a Jakub jedou pozorovat UFO.)
Jakub: Poletíte s nima, kdyžtak? Já osobně s nima pokecám, smotnem brčko možná, ale nikam neletim, tady je to super, ne?

Vesna: Ale určitě je tadle země pěkně zkurvená.
Jakub: Tak to každopádně. Ostatně jako jakákoliv jiná země.

(Jakub si přišel ke svému dealerovi pro přísun trávy.)
Jakub: Ty jo, máš to tady fakt super.
(V televizi jsou nějací sportovci na stupních vítězů, hraje česká hymna.)
Jakub: Počkej, počkej, nech to. To je skvělá muzika. Ty jo, co to je za muziku?
dealer: To je státní hymna, ty vole.
Jakub: Jo, jasně, státní hymna, dyť já jenom, že ji nehráli takle dlouho instrumentálně, tak sem na ní zapomněl...

kytarista: Kámo, ty seš úplně vyřízenej, ty už ani nevíš, s kým chodíš. Víš vůbec, jak se jmenuješ? Fakt to nehul, fakt, nehul to, hele.

Jakub: Víš, že v Thajsku už dealujou drogy i opice?
dealer: Jaký opice?
Jakub: Giboni.
dealer: Jak by mohly opice dealovat?
Jakub: No normálně. Předávaj zásilky a vybírají peníze od stálejch zákazníku, jako to děláš ty.
dealer: Počkej, jakože já jsem opice?!

Jakub: Když se s někým rozejdete, tak u toho člověka necháte kus duše a ta bolest tady, to je jak vám ta duše chybí, jak bloudí, jak je u někoho jinýho. Ona se vám pak vrátí, ale to trvá dlouho. Někdy ty kousky duší vidím na lidech jako malý modrý světýlka, kousky duší lidí, který vás měli rádi a už nemaj. Nebo to můžou bejt takový ty naděje, co do vás vkládali vaši rodiče, to je taková druhá varianta. Všichni na sobě máme spoustu světýlek.

Jakub: Kdyby víc hulili, tak by si nemohli tolik lhát, možná by se i přestali opouštět. Hulení tady prostě nemá zatím vybudovanou tradici.

Jakub: Někdy to lehounce zhoršuje krátkodobou pamět', ale zase to pomáha tý dlouhodobý.

Jakub: Končím s hulením. Todle je můj poslední joint. Ani ho nedokouřím.
(odhodí joint na zem, ale po chvíli se pro něj vrátí)

Jakub: Někdy ty kousky duší vidím. Jako takový modrý světýlka na lidech. Kousky duší lidí, který vás měli rádi a už nechtějí mít. Nebo to můžou bejt naděje, který do vás vkládali rodiče, to je taková druhá varianta... Všichni na sobě máme soustu světýlek.

Hanka: Tys nás zapálil?
Ondřej: Nezapálil.
Hanka: Vždyť hoříme.

(Jakub položí Hance ruku na rameno, matka to zmerčí.)
matka: A vy na ní nesahejte, když jí jenom stěhujete... Ty taky necháš každýho na sebe sahat.

Jakub: Co je to za muziku?
dealer: To je státní hymna, ty vole.