(Stanislav Borovitz navštívil vdovu po zemřelém komisaři Bertrandovi.)
Stanislav Borovitz: Mohla by jste mi něco říct o komisaři Bertrandovi?
madam Bertrandová: Můj manžel zemřel, promiňte.
Stanislav Borovitz: Mohu se zeptat jak?
madam Bertrandová: Při plnění úkolu.
Stanislav Borovitz: Kdo mu dal ten úkol?
madam Bertrandová: No dovolte, našli jeho tělo na silnici. Zabili ho neznámí zločinci.
Stanislav Borovitz: Bolest vás zaslepuje, madam. Především, byl nalezen váš polda v hotelu Printania, ve společnosti děvky.
madam Bertrandová: Co to má znamenat?
Stanislav Borovitz: Jsem totiž Antonio Cerutti. Ta děvka byla má sestřička. Ano, vy a já jsme vlastně příbuzní, madam.

Stanislav Borovitz: Nevzpomínám si, kde jsem tě viděl.
Edmonde Puget-Rostandová: Přece v televizi. Jsem spisovatelka a dost známá. Edmonde Puget-Rostandová. Znáš mé knihy?
Stanislav Borovitz: Nezlob se, já čtu jenom oběžníky.

(Stanislav Borovitz telefonuje s Theodorem Musardem.)
Stanislav Borovitz: Jak se ti líbí kancelář? Já mám rád tyrkysovou.
Theodore Musard: Jak to víš?
Stanislav Borovitz: Mrknul jsem se tam, když jsem nařizoval budíček.
Theodore Musard: Budíček? Snad ne, ten budíček co se nařídí jen jednou!
Stanislav Borovitz: Správně. Jestli máš nějaký poslední přání, jestli se chceš pomodlit, nebo pronýst historickej výrok, tak sebou hoď. Za patnáct vteřin to bouchne.

(Stanislav Borovitz telefonuje na číslo 432067.)
Stanislav Borovitz: Co jste za podnik? Bordel? Obchod s kokainem?
Lisian: Tady Tivolli, pane Borovitzi. Ruleta, bakara, boží požehnání. Já se jmenuju Lisian. Jsem brunet. Váha sto deset kilo.
Stanislav Borovitz: Předepíšu vám dietu.
Lisian: Nízkokalorickou stravu?
Stanislav Borovitz: Ne, především vězeňskou stravu.
Lisian: Já bych vám něco poradil, pane Borovitzi. Místo abyste se staral o moji dietu, počkejte raději u telefonu, my vás hned zavoláme.