teta Tamara: Víte, kolik my dali, aby podmázli ruskych úředníci? Pojď sem.
(František Louka se k ní nahne.)
teta Tamara: Ani se neptejte.

František Louka: (na Kolju) Ty půjdeš k tetě pěkně. Jen, co se zmátoří, tak ti sbalím čemodan a půjdeš.
Kolja: Čemodan.
František Louka: No. To je jediný, co umím. Protože mi ho v Moskvě na nádraží ukradli. Kradete kufry a cizí území.

hrobník Brož: Mně to teda příjde, pane Louka, jako lepší kšeft než pozlacovat hroby.
pták v kleci: Hroby, sámý hroby. Sakra práce.

Klára: To mi teda ještě prosímtě řekni, jaktože ses toho podvodu nebál, s tou svatbou. Politicky pronásledovanej člověk.
František Louka: Vždyť já nejsem politicky pronásledovanej člověk. Já jsem pronásledovanej za svou blbost. Já jsem moh jezdit na západ. Jednou mě tam pustili a kádrovák Bláha říká: "Soudruhu, emigroval ti bratr, ale my ti věříme." No a když jsme se vrátili, tak pak jsme vyplňovali ty dotazníky a tam bylo: Setkal jste se během pobytu s emigrantama? Já napsal: Setkal. Pak tam byla rubrika: Rozveďte, o čem jste hovořili. Já napsal: Celkem vo hovnu, soudruhu Bláho.

zlatník: Kde jste to vzal?
František Louka: Našel jsem to.
zlatník: A jakou si myslíte že to má cenu?
František Louka: To právě nevim.
zlatník: Podívejte. Já vám za to můžu dát pět... možná i deset korun.

František Louka: Tady máš ruské vejce!
Kolja: Ruskije?
František Louka: Jo, tady u nás některý slepice snášej ruský vejce a ani o tom nevědí.

maminka: Nový, viď?
Louka: Starší, mami.
maminka: Ano? Ale řekla bych, že je zánovní. Nikde není rezavé.
Louka: Ty moje auta nerezavěj.
maminka: Ano? To jsi teda koupil dobře.

(Poté, co přijde za Loukou sociální pracovnice Zubatá a hrozí tím, že Kolju odvezou.
Louka vezme kufr ze skříně.)
Kolja: Čemodan?
Louka: Jo, čemodan. Musíme někam odjet, dřív než si pro nás přijde Zubatá.

Zubatá: Poslyšte, pane Lučina...
Louka: Louka...

Louka: Složenky, vy krávy zelený, nenažraný.

(Kolja se ztratí v metru. Louka jej hledá pomocí rozhlasu.)
staničářka: Na trase B se ztratil pětiletý chlapec, neumí česky a slyší na jméno Kolja.
(Louka si veme mikrofon.)
Louka: Kolja ty něboj sa, hlavně nikam něuběgaj, my si tě najdem… Zdravstvuj! Konec hlášení v ruském jazyce.

Kolja: Milej zlatej.
Louka: No vidíš! Ještě dva tři výslechy a budeš umět česky.

(Při výslechu)
Louka: (o Naděždě) Ale tam bylo víc věcí, na kterejch jsme se neshodli. Furt větrala, například. Jak byla zvyklá ze Sibiře na ty zimy...

policista Pokorný: Já mám taky kluka, Radka.
Louka: Jak se jmenuje?
policista Pokorný: Po manželce.
Louka: Manželka je Radek?

dirigent: Pánové, jedeme, pekárna nečeká.

Kolja: (na praporky na okně) Naš krasnyj. (neboli rusky červený - pozn. red.)
Louka: Prosim tě. Co je na tom krásnýho!? Dyť je to červený jako trenky. Náš je krásnej!

Louka: Napij se. To je čaj. Ruskej čaj. Ten pijete v jednom kuse, ne?

Louka: Tady máš pastelky, můžeš si kreslit. Čmariky čmariky.

František Louka: Jednu noc to vydržíš a pak půjdeš k hrobníkovi... Když si to zavařil, debil.