Drew: Kdo by to řekl? Vy a agent daňového úřadu.
Joe Black: Smrt a daně.

Joe Black: Miluju tvou dceru a dneska si ji odvedu s sebou.
William Parish: Cože?
Joe Black: Myslím, žes mě slyšel, Bille.
William Parish: Nikam si Susan neodvedeš. Co to má vůbec sakra znamenat? Dohodli jsme se.
Joe Black: A mě to mrzí.
William Parish: Susan je má dcera, má před sebou nádherný život. Chceš ji o to připravit a říkáš, že tě to mrzí? Promiň, ale omluva se nepřijímá.
Joe Black: To je mi jedno, Bille. Miluju ji.
William Parish: Jak ideální, když si můžeš vzít, co chceš, protože se ti to líbí. To není láska.
Joe Black: A co to je?
William Parish: Nějaké bezúčelné zaslepení, ze kterého máš chvilkový požitek. Chybí tomu to důležité.
Joe Black: A to je co?
William Parish: Důvěra. To, že bereme odpovědnost za svou volbu. Že se podle toho chováme po zbytek života. A hlavně, že neublížíme tomu, koho milujeme.
Joe Black: Láska podle Williama Parishe.
William Parish: Znásob to nekonečnem, ponoř do hlubin věčnosti a stejně stěží pochopíš, o čem mluvím.

Joe Black: Jak je?
William Parish: Proč se staráš?
Joe Black: Jen se ptám, Bille.
William Parish: Chceš to vědět? Povím ti to. Dneska večer roklí šeré smrti nepůjdu, ale poženu se tryskem. Můj obchod mi ukradli dva mizerní piráti. A skoro jsem zapomněl: Moje dcera se zamilovala do smrti.

William Parish: Napadlo mě... Když jsi tady, a jak se zdá, zaneprázdněný, jak to vypadá s tvojí prací jinde?
Joe Black: Když ses dnes ráno holil, nebylo to jen holení.
William Parish: Jak to myslíš?
Joe Black: Vymýšlel jsi nápady, plánoval, rozhodoval ses, je to tak?
William Parish: Asi ano.
Joe Black: Chápeš ten pojem. Zatímco část tvého já dělá jednu věc, další část dělá něco jiného, možná se dokonce věnuje práci. Je to tak?
William Parish: Takže tomu rozumíš. Gratuluju. Teď to znásob nekonečnem, ponoř do hlubin věčnosti a stejně stěží pochopíš, o čem mluvím.

William Parrish: Je těžké odejít, viď.
Joe Black: Ano, Bille.
William Parrish: Takový už je život. Co ti mám povídat. Měl bych se bát?
Joe Black: Člověk jako ty nemusí.

William Parrish: To je jeden přítel. Poprosil jsem ho, aby se zastavil. Dali jsme se do řeči... Zústane s námi na večeři.
Quince: To je skvělé.
Allison Parrish: Rádi vás poznáváme. Ale byli bychom raději, kdyby vás otec představil...
Smrt: Taky vás rád poznávám.
William Parrish: Tohle je moje dcera Allison a její manžel Quince. A Drew. Moje pravá ruka. Pracujeme spolu.
Allison Parrish: Tati, má tvůj přítel nějaké jméno?
William Parrish: Jméno?
Drew: Jak si říká...
William Parrish: Promiňte. Tohle je... To je...
Allison Parrish: Sem s tím jménem.
Drew: To napětí mě zabije.
William Parrish: Úplně mi to vyypadlo z hlavy. Omlouvám se. To je... Joe.
Drew: Jen Joe...
Allison Parrish: Krásné jméno...
Quince: Taky si myslím.
Joe: Ahoj.
Drew: A jak dál?
William Parrish: Jak to myslíš?
Drew: Třeba Smith nebo Jones nebo...
William Parrish: Black.
Allison Parrish: Konečně. Těší mě, pane Blacku.

hlas: Ano.
William Parrish: Ano co?
hlas: Ano je odpověď na tvojí otázku.
William Parrish: Na jakou otázku?
hlas: No tak, Bille. Na tvojí otázku. Na kterou se ptáš sám sebe stálečastěji. Když lapáš po dechu při squashi, když dobíháš letadlo, včera v noci v posteli a dneska ráno v kanceláři. Otázku, která ti vězí v hrdle, dusí krev ve tvém mozku, která ti znovu a znovu zvoní v uších, když si ji pokládáš.
William Parrish: Ta otázka...
hlas: Ano, Bille. Ta otázka. Ta otázka.
William Parrish: Umřu?
hlas: (Poprvé se ukáže.) Ano.

William Parrish: Kdo jsi?
hlas: Představ si tisíciletí znásobené dlouhými věky složenými z nekonečna. Tak dlouho jsem na světě. Ale bylo to teprve nedávno, kdy jsi vyprovokoval můj zájem. Říkej tomu nuda. Navštívila tě moje přirozená zvědavost, nejvytrvalejší a nejdůležitější prvek na světě.
William Parrish: Proč?
hlas: Chci se porozhlédnout po světě, než si tě odvedu.
William Parrish: Kam?
hlas: Potřebuju někoho schopného, moudrého a zkušeného. A tohle všechno o tobě píšou ve tvých doporučeních. Zvolil jsem si tě.
William Parrish: Abych udělal co?
hlas: Ukázal mi svět. Byl můj průvodce. A na oplátku dostaneš...
William Parrish: Co?
hlas: Čas. Minuty, dny, týdny. Nebudeme se zatěžovat detaily. Důležité je, abych se nenudil.

(Joe příjde do kuchyně. Kuchař mu nabídne jídlo.)
Joe Black: Ó ne. Raději arašídové máslo.
kuchař: Jak ho mám servírovat? S toasty?
Joe Black: Ne, jen to máslo.

(Will se vzteká.)
Joe Black: Nerozčiluj se, Wille. Přivodíš si infarkt a zkazíš mi prázdniny.