Dupont: Vyřešíme to bez zbytečných problémů.
John Preston: Ne! Ne bez problémů!
(Preston postřílí všechny vojáky v místnosti a otočí se na obrazovku, kde je Dupont.)
John Preston: Jdu za tebou!
(Rozstřelí obrazovku.)

Otec: Na počátku 21. století vypukla třetí světová válka. Ti z nás, kteří přežili, věděli, že další by lidstvo nikdy nemohlo přežít. Naše vznětlivé povahy nemohly být déle tolerovány. Proto jsme vytvořili novou armádu zákona, Grammaton klerik, jejíž výhradní povinností je vyhledávát a vymýtit zdroje vzájemné lidské krutosti, schopnost člověka cítit.

Errol Partridge: Řekni mi, Prestone, jak dlouho ještě? Dokud nespálíme každý kousek?
John Preston: Zdroje jsou omezené. Nakonec je dostaneme všechny.

Otec: Librie, gratuluji ti. Konečně zavládl v srdcích lidí mír. Konečně je válka jen slovo, jehož význam se ztrácí. Konečně jsme všichni doma. Libriané, v srdcích lidí existuje choroba, jejímž příznakem je nenávist, jejímž příznakem je hněv, jejímž příznakem je zuřivost, jejímž příznakem je válka. Tou chorobou je lidská emoce. Má Librie, já ti gratuluji, protože na tuto nemoc je lék. Za cenu výše ztráty lidských emocí jsme potlačili jejich otřesné hlubiny, a vy, jako společnost, vlastníte tento lék. Prozium. Nyní žijeme v míru a lidstvo je konečně sjednoceno. Válka je pryč. Nenávist je vzpomínkou. Nyní jsme svým vlastním svědomím. A je to svědomí, které nás emocionálním obsahem vede k označení EC-10, všech věcí, které vedou k pokušení znovu cítit, a zničit je. Libriané, vy jste vyhráli. Navdory osudu a vašim povahám, vy jste přežili.

John Preston: Každý návrat ze Spodiny mi připomene, proč děláme, co děláme.
Errol Partridge: Vážně?
John Preston: Cos říkal?
(Partridge si dá dávku Prozia.)
Errol Partridge: Ano.

(John najde Partridge, jak čte knížku.)
Errol Partridge: "Ale já, jsa nuzák, mám jen své sny. Rozprostřel jsem své sny pod tvé nohy. Našlapuj měkce, neboť šlapeš po mých snech." Myslím, že sníš, Prestone.
John Preston: Postarám se, aby s tebou jednali šetrně.
Errol Partridge: Oba víme, že oni nikdy nejednají šetrně.
John Preston: Potom je mi líto.
Errol Partridge: Ale není. Ty ani nevíš, co to znamená. Je to jen bezvýznamné slovo pro pocit, který jsi nikdy necítil.

(John zjistil, že Partridge je cituschopný.)
Errol Partridge: Nevidíš to, Prestone? Je to pryč. Všechno, co nás dělá tím, kým jsme, jsme prodali.
John Preston: Nejsou války. Žádné vraždy.
Errol Partridge: A co myslíš, že děláme my?

Otec: Je naprosto nevyhnutelným faktem, že lidstvo se mnohem více sjednocovalo vidinou války, než ve snaze o získání míru.

Otec: Probuď se. S tváří nového dne se probouzíme k dalším úspěchům. Učiníme další krok v našem přechodu za naším neochvějným cílem jít statečně dopředu, do jistoty našeho kolektivní osudu.

(Johnovi spadne na zem dávka Prozia, Robbie to uvidí.)
Robbie Preston: Cos to udělal? Odpověz mi. Řekl jsem "Cos to udělal?"
John Preston: Upadla mi má ranní dávka. Rozbila se. Postavil jsem si ji na kraj stolu a... Nikdy si ji neberu před vyčištěním zubů.
Robbie Preston: Takže... Půjdeš do Equilibria, zapsat ztrátu. A vyzvedneš si náhradu.
John Preston: Ano. Jistě.

Brandt: Jednu věc o mně brzy zjistíte, kleriku. Jsem velmi opatrný. Obezřetný od přírody. Očekávám vždy to nejhorší.

(Komando vtrhne k Mary do bytu.)
Mary O'Brianová: Tohle nemůžete udělat!
John Preston: Tetragrammaton. Není nic, co nemůžeme.

(Drží Mary u zdi.)
John Preston: Jak dlouho neberete dávku? Podívejte se na sebe.
(Přetočí ji k zrcadlu.)
John Preston: Podívejte se. Vidíte se.

(Vejdou do skryté místnosti, kde má Mary skryté EC-10 věci.)
Mary O'Brianová: Všechno to spálíte?
John Preston: Ale nakonec ano.

(U výslechu.)
John Preston: Jak se jmenujete?
Mary O'Brianová: O'Brianová. Mary.
John Preston: Tak, Mary... Buď můžete počkat na techniky ze Soudního paláce nebo to můžete říct mně. Kdo jsou vaší přátelé?
Mary O'Brianová: Myslím, že vy nemáte ani tušení, co slovo přítel znamená. Přítel...

(U výslechu.)
Mary O'Brainová: Může se vás na něco zeptat? Proč žijete?
John Preston: Já jsem živý. A žiju, abych chránil kontinuitu této skvělé společnosti. Sloužím Librii.
Mary O'Brianová: Je to kruh. Existujete, abyste existoval. Jaký je účel?
John Preston: Jaký je smysl vaší existence?
Mary O'Brianová: Schopnost cítit. Protože jste nikdy nic necítil, neznáte to. Je to nutnost, jako dýchání. A bez pocitů, bez lásky, bez hněvu a bez lítosti je dýchání jenom jako tikot hodin.
John Preston: Pak mi ale nezbývá, než vás poslat do soudního paláce do Procesu.
Mary O'Brianová: Do Procesu? Tím myslíte na popravu, že?
John Preston: Do Procesu.

DuPont: Gun kata. Díky analýzám tisíců zaznamenaných soubojů mohli klerikové určit, že geometrické rozdělení soupeřů je v každé bitvě statisticky předvídaným prvkem. Gun kata vede pistoli jako totální zbraň. Každá nová pozice představuje maximum zón k nabití. Způsobuje maximální škodu maximálnímu počtu protivníků, zatímco drží obránce mimo statisticky tradiční dráhy opětované palby. Rutinní ovládnutí tohoto umění zefektivní vaši palbu nejméně o sto dvacet procent. Tento rozdíl zvyšuje o šedesát tři procenta smrtící výkonost a učiní z mistra gun katas obávaného a nebezpečného protivníka.

Otec: Prozium. Skvělý utišující lék. Opiát našich lidí. Tmel naší velké společnosti. Hojivá mast a spása, která nás oprostila od patosu, od smutku, od hluboké propasti melancholie a nenávisti. S Proziem vymažeme trápení, zničíme žárlivost, vymítíme vztek. Že s nimi zmizí i jejich sestry - láska, radost, a eufórie - bereme jako spravedlivou oběť. Proto přijímáme Prozium, neboť to všechno dohromady přispívá k velikosti nás a naší společnosti.

Otec: Lidé, jako bytosti žijící na zemi, vždy inklinovaly k válce. Proto se snažíme napravovat ne příznaky, ale samotnou nemoc. Vyhledali jsme individuality a nechali jsme je přizpůsobit. Nahradili jsme je jednotvárností, jednotou, která umožňuje každému muži, ženě i dítěti, žít v této společnosti stejný život. Pojetí stejné životní konstrukce vede každého z nás do každé situace se svědomím, že už byla prožita.

(John si přerovnává věci na stole, přijde Brandt.)
Brandt: Co děláte?
John Preston: Uklízím si svůj stůl.
Brandt: Předtím se vám to nelíbilo?
John Preston: Nemám žádné pocity, chci to optimálně uspořádat.

(Výjez do Spodiny.)
Brandt: (na velitele vojáků) Vy zabíjíte, já zatýkám.
velitel: Ano, pane.

(Po úspěšném zátahu.)
Brandt: Víte, Prestone, jestliže spálíme každý kousek, jednoho dne už nebude co pálit. Co zůstane pro muže, jako jsme my?

(Stojí u ohrady se psy.)
voják: Tato zvířata byla chráněna ženami a dětmi. Lehce jsme je přemohli.
Brandt: Nesetkáváme se s tím poprvé. Ale k čemu je vůbec chovají? Mají je snad k jídlu?
voják: Co nařizujete, pane?
Brandt: Zabijte je.

DuPont: Vaši logiku vůbec nechápu, kleriku.
John Preston: Byli z Rezistence. Mohli nás dovést do Podzemí, a místo výslechu a zatčení byli zavražděni.
DuPont: Ano. Ale díky novým okolnostem bylo otcem nařízeno neposílat do Procesu žádné další útočníky. Mají být buď hned zastřeleni nebo bez soudu spáleni.
John Preston: Ale to odporuje zákonu. A vy jste členem Rady.
DuPont: To není vůle Rady. To je vůle našeho Otce. A on je zákon.
John Preston: Ano, pane. Není to bez logického postupu jenom chaos, na jehož vyhlazení pracujeme tak pilně?
DuPont: Musíte pochopit, Prestone, že zatímco vy i já s tím ne vždy souhlasíme, není to poselství tak důležité. Důležitá je naše poslušnost. Otcova vůle... Je to víra. Máte ji? Určitě?
John Preston: Ano, mám ji.

(Rozhodne se, že psa nenechá ve Spodině.)
John Preston: Fajn, ale zpátky jedeš v kufru.

(John cvičí boj, objeví se Brandt.)
Brandt: Pořád cvičíte, kleriku. Asi proto jste nejlepší.
John Preston: Možná jsem jen lepší.

(Brandt a John spolu cvičně bojují.)
Brandt: Něco vás trápí?
John Preston: Proč se ptáte?
Brandt: Schopnost intuice. Mou prací je vědět, na co myslíte.
(John zasáhne Brandta do přilby a srazí mu ji.)
John Preston: Takže? Na co myslím?
Brandt: Na vraždění ve Spodině, včera v noci. A jestli vědí, kdo to udělal. Že mám pravdu?
John Preston: Tak řekněte, vědí to?
Brandt: Jsou jisté teorie. Mám sice pár vlastních, ale ještě jsou unáhlené.

(Brandt a John spolu cvičně bojují, mluví o vraždění ve Spodině.)
Brandt: Dobře, že se to stalo.
John Preston: Proč?
Brandt: Protože teď bude muset Otec s Radou odsouhlasit urychlení zákroku proti cituschopným. Kdokoliv to udělal, dosáhl tím jen rychlejšího konce Rezistence. Bude to děsný masakr.

John Preston: Pane.
DuPont: Ano, kleriku?
John Preston: Žádal jste, abych se stal Otcovým nástrojem proti Rezistenci. Začnu dnes. Přeji si, s vaším svolením, najít Podzemí už jednou provždy.
DuPont: A zničit je.
John Preston: A zničit je.
DuPont: Dobře. Proveďte.

(U výslechu.)
John Preston: Errol Partridge.
Mary O'Brianová: Mělo by mi to snad něco říkat?
John Preston: Znala jste ho. Grammaton klerik, první třída.
Mary O'Brianová: Přehled zpráv: Jsem cituschopná a nikdy se netahám s kleriky.
(John jí ukáže foku, na které je s Partridgem.)
John Preston: Chci vědět všechno.
Mary O'Brianová: Aha. Navrhla bych vám zeptat se jeho, ale chápu, že je zřejmě mrtvý. Zabit přáteli z Tetragrammatonu.
John Preston: Nebyl zabit přáteli, ale mnou.

(John přijde do Místnosti svobodného čtení.)
knihovník: Dobrý den. Co to bude, pane? Poslední výtisk Bezcitného? Nebo zrevidovaný Manifest?
John Preston: Errol Partridge. Co o něm víte?
knihovník: Promiňte prosím?
John Preston: Všichni ven.
(Všichni čtenáři se zvednou a opustí Místnost.)
John Preston: Tak se zeptám ještě jednou. Errol Partridge. Co o něm víte?
knihovník: Tady muselo dojít k omylu.
(John ho chytne za kabát a přimáčkne ke stolu.)
John Preston: Jste cituschopný.
knihovník: Ne! To nejsem.
John Preston: Ne? Tak proč jste ze mě vyděšený?

(John je s Jürgenem v Podzemí.)
Jürgen: Byl jsem jako ty. První, co se o pocitech naučíš, je, že mají svou cenu. Dokonalý paradox. Ale bez sebeovládání a bez sebekázně je cit zmatkem.
John Preston: Ale kde je rozdíl mezi...
Jürgen: Rozdíl jse v tom, že pokud chceme cítit, můžeme. Pouze někteří z nás se musí zříct té rozkoše, aby ji ostatní mohli mít. Jen pár z nás se musí donutit necítit. Jako já, jako ty.
John Preston: Co mohu udělat?
Jürgen: Zabít Otce.

DuPont: Kleriku Prestone.
John Preston: Pane.
DuPont: Slyšel jsem znepokujující fámu.
John Preston: Fámu, pane?
DuPont: Ano. Tvrdí, že jeden z našich, jeden z kleriků, tajně přestal brát svou dávku. Že jeden z naší elitní jednotky dovede cítit.
John Preston: Cítit?
(DuPont bouchne pěstí do stolu.)
DuPont: Zahrávate si se mnou, kleriku?
John Preston: Ne, pane.
DuPont: Bylo mi řečeno, že někdo z nás kontaktoval Rezistenci. Řekl byste mi tedy laskavě, velmi přesně, co jste v poslední době dělal?
John Preston: Ano. Snažil se kontaktovat Rezistenci.
DuPont: Tak snažil. A jak hodláte odhalit a dopadnout ty zrádce, když se stále jenom snažíte?
John Preston: Máte absolutně stoprocentní pravdu, pane.
DuPont: Ovšemže mám. Klerikové jsou poslední možnost obrany. Jestli nás Rezistence zkompromituje, budeme zničeni. Otec bude zničen.
John Preston: Zdvojnásobím své úsilí v hledání Rezistence. Najdu zrádce a dovedu je všechny před shromáždění Rady.
DuPont: Udělejte to.

(U výslechu.)
Mary O'Brianová: Nerozumím tomu. Čas mého zpopelnění je určený. Proč jste tu?
(Začne houkat siréna a Johnovi pípat hodinky - čas vzít si Prozium, ale on si ji nevezme.)
Mary O'Brianová: Vy neberete dávku? Bože... Co... Co budete dělat?
John Preston: Nevím.
(Oba pláčou, dotkou se lehce prsty.)

(Plánují vraždu Otce.)
Jürgen: Uděláš to?
John Preston: Ano.
Jürgen: Zvládneš to?
John Preston: To nevím...

Otec: Zatímco nová armáda vynucování práva pracuje na speciálním řešení problému, klerikové byli určeni a posláni vyhledat a zničit zakázané předměty.

(Brandt vede Johna před lidi.)
Brandt: Tento muž, tento nejvyšší klerik, přestal brát dávku! On cítí! On je ten parazit, který ujídá jádro naší skvělé společnosti! A já... Já ho přivádím před váš soud!
(Kopne Johna do žeber a skloní se k němu.)
Brandt: Já vám to říkal, že se s vámi jednou udělám kariéru.

(Brandt dovede Johna k DuPontovi.)
Brandt: Vicekonzule. Tento muž se provinil stýkáním s cituschopnými, citovými poměry s ženami a vlastní schopností cítit.
DuPont: Pošlete tým hledat jeho nepoužité Prozium.
Brandt: To nebude nutné, pane. Když projde záznam pohybu jeho zbraně, zjistíte, že to byl on, kdo byl s těmy vojáky, když byli zavražděni.
(DuPontův asistent něco naťuká do počítače a výsledek ukáže DuPontovi.)
DuPont: (k Johnovi) Kleriku. Domnívám se, že mi chcete něco říct.
John Preston: Vím, že je těžké uvěřit... (Vyplivne krev.) ...že klerik z Tetragrammatonu by se mohl otočit zády ke všemu, co se naučil, spojil se tak s Rezistencí a stal se vůdcem Podzemí. Ale je to tak. Slíbil jsem, že toho muže přivedu. (Podívá se na Brandta.) A tady je.
DuPont: Kleriku Brandte.
Brandt: Pane.
DuPont: Náš záznam ukazuje, že s vojáky ve Spodině to byla vaše zbraň.
Brandt: To není možné.
(Vytáhne svou zbraň, na ní je jmenovka Preston.)
Brandt: To je chyba. Vyměnil je. Vyměnil je. Jeho zbraň mám teď já.
John Preston: Ovšem. Při zatčení jste mi ji odebral.
Brandt: Co?
DuPont: Odveďte ho do Síně zničení, na soud a hromadné zpopelnění.

(Vojáci odvedli Brandta.)
DuPont: Jakmile byla podána žaloba, jsem podle zákona oprávněn nařídit prohledání vašich věcí. Myslíte, že je to nezbytně nutné nebo jsem až příliš důkladný?
John Preston: Jak jste řekl, pane. Takový je zákon.
DuPont: A konec vašeho kolegy vás ani trochu nezneklidňuje?
John Preston: Jediné, co mě zneklidňuje, je to, že jsem Otcovým nástrojem proti Podzemí, a neměl tu čest mluvit s ním.
DuPont: Víte, že Otec nikomu zásadně audience neudilí.
John Preston: Ani muži, který mu přivede Rezistenci?

(U Johna v bytě je pátrací tým, John je v koupelně a hledá za zrcadlem své skryté Prozium. To je pryč.)
Robbie Preston: Hledáš něco? Být tebou, byl bych opatrnější. Propříště.
(Ukáže mu ampulky Prozia.)
John Preston: Jak dlouho?
Robbie Preston: Když máma...
John Preston: A Lisa?
Robbie Preston: Taky ne.
John Preston: Jak jsi to věděl?
Robbie Preston: Zapomněls? Mou prací je vědět, na co myslíš.
John Preston: Takže víš, co teď udělám?
(Robbie se usměje.)

(Johna testují na polygrafu.)
starší technik: Nejprve začneme otázkami. Nebo spíše hádankami. Jakým nejjednodušším způsobem se dá klerikovi vzít zbraň?
(Všichni vojáci natáhnou zbraně a míří na Johna, k Johnovi se nakloní Brandt.)
Brandt: Pořádáte ho o ni. Říkal jsem, že s vámi udělám kariéru, kleriku.

(John je napojený na polygrafu, před ním obrazovka s Otcem.)
Otec: Prestone. Brandtova práce byla prostá. Dát ti pocit víry. Dát ti pocit klidu. Roky jsem se pokoušel nějakého agenta do Pozdemí, dokud mě nenapadlo postupně proniknout do jejich zrádných duší, postupně získat jejich důvěru. Můj člověk by musel myslet jako oni, musel by cítit jako oni. Ale kde takového muže najít? Muže, se schopností cítit, kterou ještě neobjevil.
John Preston: Ale... Vždyť mě neznáte.
Otec: Ne?
(Obraz se přemění a místo Otce je na něm DuPont.)
DuPont: Nedívejte se tak překvapeně, Prestone. (Polygraf dělá větší hustotu čar.) Proč by měl být Otec víc než jiné politické loutky? Skutečný otec zemřel už před lety. Rada jednoduše vybrala mě, abych následoval Otcovu tradici. A vy, Prestone, předpokládaný spasitel Rezistence, jste se stal jejím ničitelem. A spolu s nimi jste se mi odevzdal i vy. Klidně. Snadno. A naprosto bez potíží.
(Polygraf dělal obrovský rozkmit čar, najednou pípne a dělá rovné čáry.)
John Preston: Ne.
mladší technik: O, sakra.
John Preston: Bez potíží ne.
(Z rukávu mu vyletí pistole a on postřílí vojáky.)
John Preston: Už běžím.
(Rozestřelí obrazovku.)

(John se prostřílí do DuPontovy kanceláře.)
DuPont: A co takhle zaklepat?

(John právě pozabíjel všechny kleriky, co hlídali DuPonta. Brand se chystá Johna zabít.)
Brandt: Dejte pozor na uniformu, kleriku.
(Tasí katanu.)
Brandt: Chci ji nosit ještě hodně dlouho.

DuPont: Buď opatrný, Prestone. Šlapeš po mých snech.

(John míří na bezbraného DuPonta.)
DuPont: Počkej! Počkej... Podívej se na mě. Jsem živý. Žiju. Dýchám. A cítím. Teď když to víš, dokážeš mě zabít? Určitě to stojí za tu cenu?
(John si vybaví obličej Mary chvíli před smrtí.)
John Preston: Strašne rád ji zaplatím.
(Zastřelí DuPonta.)