Ruby Thewesová: ...nesnáším výbojný kohouty...

otec Monroe: Dělá ti starosti, že dlouho nepíše ten pan Inmann?
Ada Monroeová: Ano, ale pak se pokouším spočítat slova, které jsme si za tu dobu s panem Inmannem řekli, nebylo jich mnoho, jenže na něj myslím, pořád...

Ada Monroeová: Dnes jsem vás viděla, jak se ke mě vracíte, nebo to byl jen váš stín? Dnes už vím, že se musím smířit s myšlenkou, že už se nevrátíte, ale nedokážu to, nedokážu!

Ada Monroeová: Co když vás zabijou a já už vás nikdy neuvidím? Říkal jste mi, že si za pár let sotva vzpomenu na vaše jméno, ach Inmanne, už je to více než tři roky a já si to jméno pořád pamatuji. Inmann, Inmann...

Inman: Jak může jméno, který ani není skutečný, zasáhnout srdce? Could Mountain. Ona je to místo kam mířím. Skoro ji neznám, pořád se mi nedaří k ní vrátit. Ty nekonečné cesty, od východu na západ, tisíce strašných kilometrů, změřil jsem svými kroky celý zemský povrch, všechny oceány, bažiny, horské hřebeny i svahy, abych si nakonec našel místo uprostřed sněhů odkud skrze modrý opar hledím na svět hor, které se vrší jedna na druhou.

Ada Monroeová: Drahý pane Inmane, od vašeho odjezdu se chmurné dny střídají s trpkými. Tato válka je ztracena na bitevní poli a pro ty kdo zůstali tady je tato ztráta dvojnásobná.

Ada Monroeová: Stále čekám, jak jsem vám slíbila, ale cítím se osamělá a s rozumem v koncích. Poslední k čemu mám odvahu je vložit svou naději do vás. A věřit, že vás zase spatřím. Proto vám říkám zcela upřímně, jestli bojujete, přestaňte bojovat, jestli jste na pochodu, přestaňte pochodovat, vraťte se ke mě. Vraťte se, moc vás prosím, vraťte se!

Inman: Neumím se správně vyjádřit, škoda, že nestačí jen tak stát a nic neříkat...
Ada Monroeová: Stačí, stačí..
Innam: Nebo když se ráno probudíte a bolí vás žebra z toho, jak moc na někoho myslíte! Jak se tomu říká? Koukněte, koukněte se na oblohu, ta barva, a co sokol? Jak létá?

(Venku prší.)
Ada Monroeová: Otče, pojď dovnitř než se utopíš.

Ada Monroeová: (k otci) Následovala bych tě kamkoliv... i do Mongolska.

(Adě se stýská po Inmanovi, otec ji vypráví o její matce.)
otec Monroe: Ztratil jsem tvou matku po dvaadvaceti měsících manželství. Bylo to jako celý život.

(Inman chystá do války, Ada mu nese knihu a fotografii, na které se tváří velmi vážně.)
Ada Monroeová: Přinesla jsem ti knihu... a fotografii. Nesměju se tam. Nevím, jak to dělám.

Maddy: Ve všem je nějaký záměr. Každej máme na světě svoji roli. Podívej na přírodu. Když nějakej pták sezobne zrno, tak ho pak vykadí, vyroste kytka. Ten pták, to hovno i ta kytka mají své poslání. Ty kozo, ho máš taky a zvládla jsi ho taky. Jsi doopravdy nádherná.

Maddy: Tak ty jsi byl ve válce?
Inman: Strávil jsem zabíjením celé dny. Tolikrát jsem stál proti nepříteli a vždycky jsem ho zabil. Nikdy nezabil mě. Nevím proč.
Maddy: Vypadáto, že se o to pokusil.
Inman: Jo, asi jo.

Ruby Thewesová: Tenhle svět brzo zmizí. Bůh nedovolí, aby to tak šlo dál.

Ada Monroeová: Ahoj, já jsem Ada Monroeová.
Inman: Já jsem Inman.
Ada Monroeová: Inman?
Inman: W.P. Inman.
Ada Monroeová: W.P. Inman.
Inman: Opakováním to nezlepšíte.

(Domobrana jede zatýkat válečné sběhy.)
Bosie: Král králů!

(Ada píše dopis Inmanovi.)
Ada Monroeová: Inmane. Jsou to tři roky a stále si pamatuji tvé jméno.

(Ada píše dopis Inmanovi.)
Ada Monroeová: Včera jsem viděla, jak se ke mně vracíš.

(Po dlouhých dnech zácpy běží Pangle na záchod.)
Inman: Měl zácpu, teď má sračku.

Ruby Thewesová: Jeho srdce je jako hnůj. Zasaď ho do země a vyroste jeho dvojče.

Ruby Thewesová: Muži tuhle válku nazývají mrak. Oni ho způsobili a teď pod ním stojí a diví se: Do prdele, ono prší!