(Peterka neuměl větu kosinovu.)
profesor Vobořil: Sedni si a vrať se klidně do své džungle.

(Profesor Vobořil zkouší studenty z věty kosinovy.)
Peterka: Co je? Co chce?
Vaněk: Jseš vyvolanej. Nějaká věta kosinová.
profesor Vobořil: Tak bude to?
Peterka: Kozinova věta zní: Lomikare, Lomikare, zvu tě na boží súd...
profesor Vobořil: Ale? No tak dál...
Peterka: Hin se ukáže!
profesor Vobořil: Tak, ukáže. Já ti taky ukážu! Ale v konferenci! Počkej! Plést si matematiku s dějepisem!

(Peterka jde žádat o navrácení knihy Žlutý ďábel.)
Peterka: Echm echm.
profesor Šeda: Ha, šejk Peterka. Copak nám nesete?
Peterka: Prosím, pane profesore, chtěl jsem vás prosit, abych nemusel panu řediteli hlásit...
profesor Šeda: Pro tentokrát vám to ještě promíjím, ale ať se mi to neopakuje. Jděte.
Peterka: Prosím, pane profesore, chtěl jsem vás prosit, jestli by jste nebyl tak laskav a tu knížku mi vrátil.
profesor Šeda: Co?
Peterka: Chtěl jsem si dočíst jen kapitolu.
profesor Šeda: Ven!
Peterka: Jestli byste mi neřekl, zda se podařilo Ahmedovi uniknouti.

profesor Šeda: Tak co je to zase za berptání? Co to dnes máte? Co je to s vámi. Peterko. Vždyť vy ani dnes nečtete. Proč nečtete, Peterko? Kde máte třetí díl Žlutého ďábla?
Peterka: Prosím nemám. Prosím, jsem dneska jaksi nesvůj.
profesor Šeda: Zklamal jsi mě, šejku Peterko.

(Kulík říká tátovi, který řídí dopravu na silnici, jak dopadlo vysvědčení.)
Kulík: Nazdar tati.
táta: Co je?
Kulík: Prohrávám v poločase vysoko na body.
táta: Kolik?
Kulík: 5:0
táta: V čem?
Kulík: Matika, fránina, čénina, děják a příroďák.
táta: Poklusem domů! Bude rozdělení cen.

(Kulík ukazuje mámě vysvědčení.)
máma: Jen si to prohlídni! Máš to pěkné. To bude mít táta radost.
Kulík: Jo, jo. Čeká nás těžký match. Kdybychom to zahráli nějak do outu, mami.
máma: Ja nic nehraju. Chlapče, řekni mně, k čemu jen ten fotbal je? Kam to chceš dotáhnout?
Kulík: No dovol! Šířím slávu sportu. Jsem průkopník, nadějný centre-forward. Mám skvělé šance. Mami, ty mně musíš pomoct. Nějak to tatínkovi nahraj!
máma: Já jsem nepropadla.
Kulík: Mami, no tak mami. Podívej se, já dneska mám zápas.
máma: Tak to tedy budeš mít zápasy dva.

(Na plese vidí Tuřík Mazánka, jak stojí v rohu.)
profesor Tuřík: Mazánku, pročpak zde okouníte?
Mazánek: Prosím, pane profesore, já nemám slečnu.
profesor Tuřík: Tričko jste neměl vyprané. Trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku. Jděte tančit valčík!
Mazánek: Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku.
profesor Tuřík: To vás neomlouvá. Chopte se slečny a nastupte!

(Po rvačce Kulíka s Pošustou.)
Kulík: Pane profesore.
profesor Tuřík: Co je?
Kulík: Prosím pěkně, mám se dále starat o společenskou úroveň?
profesor Tuřík: V tomto stavu ne, hochu opovážený ba drzý!

(Třída povstane na Kulíkovo znamení.)
profesor Vobořil: Co je? Kdo vám poručil vstát? Co to má znamenat Kulíku?
Kulík: Dvě minuty ticha za propadlé, pane profesore.

(Vobořil při rozdávání vysvědčení.)
profesor Vobořil: Á, Pošusta. Méně elegance, nažehlených kalhot. Méně vtipů v oblékání a více vtipů v hlavě, abychom nemuseli každou třídu elegantně opakovat dvakrát.

(Vobořil rozdává žákům vysvědčení.)
profesor Vobořil: A nyní ukázka, jak hluboko může poklesnouti septimán.
Kulík: To jsem já.
profesor Vobořil: Kulíku, propadáte skoro ze všech předmětů, vyjma mravu a tělocviku. Hrůza, vy čutálisto!

Kulík: Ladislav, král český, který byl pohrobek, se narodil po smrti svých rodičů.

profesor Vobořil: Jste třída zralá k záhubě.

(Vobořil ke studentům při rozdávání vysvědčení.)
profesor Vobořil: Tolik hrůzy, co je v těchto deskách, nebylo ani v smolných knihách středověku.