(Král hledá v lese Marušku a narazí na kořenářku.)
král Já I.: Hej osobo! Osobo, neviděla jsi Marušku?
bába kořenářka: Proč já bych lezla na hrušku?
král Já I.: Ne, ptám se, jestli jsi tu neviděla moji dcerku?
bába kořenářka: A tak, že tu číháš na veverku.
král Já I.: Né, jestli jsi neviděla holku, děvče, dceru mojí?
bába kořenářka: Á ták, že se lesní včely rojí.

Atakdále: Někdo mě tady lehtá, čepice ti vstává na hlavě a já jsem tajtrdlik? Zaprvý, nevim co to je! A za druhý mě to uráží...

chytrý princ: Na hlupáky se musí zchytra. O tom já něco vím. Chytrost... Chytrost je můj obor. To máte jako ten princ, co osvobodil princeznu ze spárů dvacetihlavé saně...
princezna Zpěvanka: A to jsi byl ty.
chytrý princ: Já? Vůbec ne. To byl hlupák. Já jsem tu princeznu náhodou znal. Ta nestála za to, ovšem... Kdyby vy jste byly v těch spárech, nechci malovat čerta na zeď, ta saň by mohla mít čtyřicet hlav... Padesát! Co říkám, že jste to vy, sto hlav by mohla mít...

(Ozve se výstřel, přiběhne zahradník s puškou.)
princezna Drahomíra: Co to děláš?!
zahradník: Učím se střílet.
princezna Zpěvanka: Proč?
zahradník: Kdyby sem přišel medvěd, střelil bych ho.
chytrý princ: Co by tady dělal medvěd?
zahradník: Hledal by med.
princezna Drahomíra: Vždyť nemáme včely!
zahradník: Mohl by sem zabloudit roj.
chytrý princ: A viděls ten roj?
zahradník: Neviděl.
chytrý princ: Tak ho jdi hledat.
zahradník: Pravda.
(Odběhne.)

krásný princ: A když se tím růžovým trním prosekal, vešel do zámku, kde všecko spalo. Spanilá Šípková Růženka samozřejmě taky. A krásný princ ji probudil a...
princezna Drahomíra: (znuděně) A princezna se probudila. To známe.
krásný princ: To znáte. Ale neznáte, kdo byl ten krásný princ. To jsem byl já. A slyšeli jste o Sněhurce? Ta, co sloužila u trpaslíků? Pak spala ve skleněné rakvi, přišel princ, probudil ji, polibkem, a...
princezna Zpěvanka: A to jsi byl taky ty.
krásný princ: Tak vy to víte?
princezna Drahomíra: A pak byla svatba.
princezna Zpěvanka: A s Šípkovou Růženkou také. Přece jak to končívá? Byla svatba, zazvonil zvonec a pohádky je konec.
krásný princ: To právě jsou ty pohádky. Já si je nevzal. Já se nikdy nechtěl ženit. Totiž... Až teď. Když jsem poznal vás. Mé srdce láska rozbušila. Tiše. Slyšíte jeho tlukot?
(Ozve se výstřel.)

(Zahradník a dudák sedí na zdi, pozorují prince a princezny.)
zahradník: Spustíme to?
(Dudák přikývne.)

chytrý princ: Tak mě napadá... Kuchaři, ty jabloňe u studánky nesou zlatá jablka? Strašně rád bych si totiž u nás doma narouboval zlatá jablka. I kdyby rodila málo, je to bez práce. Pracujete rád?
krásný princ: Nesmím. Námaha hyzdí.
chrabrý princ: Raději prahnu po boji.

chytrý princ: Ze svého pokoje vidím na krásný palouček, se třemi jabloněmi a křišťálovou, průzračnou studánkou.
krásný princ: Studánka. A propo, kuchaři, je v té studánce mrtvá voda nebo živá voda?
kuchař: To já nevim, já vodu nepiju.

chytrý princ: Jakpak jste se vyspali?
chrabrý princ: Příliš měkké lože. Nejraději spím na bojišti.
krásný princ: A válečný ryk ti nevadí?
chrabrý princ: Samozřejmě po bitvě. Po vítězné bitvě.

král Já I.: Ven, tajtrlíku.
Atakdále: Já jsem tajrtlik? Ty seš tajtrlik! Tady se hádáš s křeslem, čepice ti vstává na hlavě, svíčka mně zhasla, někdo mě tady lechtá a já jsem tajtrlik? Za prvně nevím co to je a za druhý mě to uráží.

král Já I.: Maruško!
Atakdále: Maruško!
král Já I.: Je pryč!
Atakdále: Je pryč!
král Já I.: Maruška!
Atakdále: Maruška!

král Já I.: Co mně lezeš do snu?!
Atakdále: Já jsem se chtěl jenom pozeptat, komu je zde spíláno? Ko... Koho...? Ko... Kdo...? Proč tady hubuješ?

král Já I.: Chce se mi spát. Chce se mi spát. Chce se mi spát. Chce se mi spát. Chce se mi spát! Spát se mi chce. Co se mi chce? Spát. Spát se mi co? Chce. Komu se chce spát? Mně ne. Já neusnu a neusnu.

král Já I.: Je venku tma?
Atakdále: Jéje, že by se dala krájet.
král Já I.: Já bych neřek.
Atakdále: No, totiž... Tma tu není, ale... Není nic vidět. Totiž možná že je vidět tma, ale já ji nevidim.
král Já I.: Krásný princi, je venku tma?
krásný princ: Tma zajímá jen ošklivce a šeredy, protože dovedu utajit jejich ohyzdnost. Tma není můj přítel.
král Já I.: Chytrý princi, co myslíš? Je tma?
chytrý princ: To přijd na to... Tma jako v pytli to rozhodně není. To u nás když je tma jako v pytli, tak ji v těch pytlích hned vyvážíme. Někteří mocnáři za dobrou tmu dobře platí.
král Já I.: Tak je tma anebo není tma?
chrabrý princ: Dej mi rozkaz a udělám třeba tmu!

(Atakdále dozpíval svoji představovací písničku.)
krásný princ: Tak krásně uvésti se neumím, leč...
Atakdále: Netřeba. Já sám vás poznávám. Tys krásný princ...
krásný princ: Syn krále Alabastra XVI.
Atakdále: Správně. Ty pak jsi princ chrabrý. Syn?
chrabrý princ: Krále Děloslava VIII.
Atakdále: Správně. Ty jsi ovšem chytrý princ, syn...
chytrý princ: Syn svého otce.
Atakdále: Aha.

král Já I.: Princové? No to je nadělení. A kolik je jich?
Atakdále: Tři.
král Já I.: Tři. A princezny jsou...
Atakdále: Dvě.
král Já I.: ...dvě. A trůn jeden.
Atakdále: To je dohromady šest.
král Já I.: To je dohromady... Jakto?
Atakdále: Tři, dvě a jeden je šest.
král Já I.: Ano, to... Né. Trůn je jenom jeden, kdežto princezny jsou...
Atakdále: Dvě.
král Já I.: Zatím jsou dvě, zatím jsou dvě. Přece Maruška...
Atakdále: Maruška, tu jsi přece vyhnal.
král Já I.: No dovol?
Atakdále: No ano.
král Já I.: No vlastně vyhnal.

princezna Maruška: Tatínku, s tebou není rozumná řeč.
král Já I.: Tak ty ještě budeš drzá. Se mnou prý není rozumná řeč. No není to k smíchu? (Dvořané se začnou smát.) Není! K pláči je to! (Dvořené začnou poplakávat.) Tak já jsem ti k smíchu? Tak dobrá. Tak ven z mého domu. Ven!

princezna Maruška: Tatínku, ty nevíš, co jsem chtěla.
král Já I.: Já nevím a ty víš všecko! Dítě poučuje otce... To mám velice rád.

král Já I.: A teď zbývá ještě Maruška. Řekni, jak mě máš ráda ty.
princezna Maruška: Mám tě ráda jako... Jako... Mám tě ráda, jak jen dcera může mít ráda svého otce.
král Já I.: No... To je přece povinnost. Nebo ne? To si vymyslí každý. Vezmi si příklad ze svých sester. Tak znovu. Máš mě ráda jako... Tak já ti pomůžu. Vedle zlata jsou ještě jiné věci, stejně cenné, i vzácnější.
princezna Maruška: Mám tě ráda jako sůl.
král Já I.: Jako co?
princezna Maruška: Jako sůl.
král Já I.: Sůl. Sůl?
princezna Maruška: Ano, sůl. Protože sůl je zapotřebí.
král Já I.: Protože soli je všude habaděj. Protože soli má každý dost. Ták. Tím chceš říct, že mě máš už dost?
princezna Maruška: Ale tatínku...
král Já I.: Vlastní dítě mě má dost. Krev mé krvě mě má dost. No zaplaťpánbůh, že se toho maminka nedožila.

král Já I.: A teďka ty, Zpěvanko. Jakpak ty mě máš ráda?
princezna Zpěvanka: Já, tatínku, pane králi, já tě mám taky ráda, taky jako zlato.
král Já I.: Tak počkej, to už tady bylo.
princezna Zpěvanka: Mám tě ráda jako zlato v hrdle. Toto zlato.
(Zpěvanka začne pozpěvovat.)
král Já I.: Škoda, že se toho nedožila maminka, ta by měla radost. No vidím a slyším, že mě opravdu miluješ.

král Já I.: Nuže, přistup blíže, Drahomíro, a řekni, jak mě máš ráda.
princezna Drahomíra: Mám tě ráda jako... zlato.
král Já I.: Zlato? Vzácný to prvek. No konečně, proč ne... Velmi dobře, Drahomíro.

Atakdále: Tady jsi, princezno Maruško. Pan král chce rozhodnout, která z vás má být královnou. Odvaž zástěru a oblékni si, co ti nejlíp sluší.
princezna Maruška: Ale mně nejlíp sluší zástěra. Rozhodně líp, než královská koruna.
bába kořenářka: To nemůžeš vědět.

Atakdále: Všichni se obraťte! Král vstupuje do tajných dveří.

král Já I.: Ale, těch malých Kubátů už je tucet. A helemese, už načli druhý tucet.
Atakdále: Musíme provést nové sčítání lidu.
král Já I.: Ono jich bude třeba ještě víc.

(Dvořani předvádí, jak by plakali, kdyby král umřel.)
král Já I.: Dost! To u mě není vůbec žádný pláč. Jedině já bych uměl pořádně plakat na svém vlastním... Vždyť já bych ani nemoh pořádně plakat. Já bych byl úplný nebožtík.

Atakdále: Jsi zdráv jako tuřín.
král Já I.: Jako tuřín... Nic obyčejnějšího jsi si nemoh vybrat?
Atakdále: Jako rybka. Jako zlatá rybka. Píchl tě špendlík.
král Já I.: Ani pořádnou nemoc mně pepřeje...

král Já I.: Joj! Píchlo mě v rameni! Atakdále! Atakdále! Honem, honem, rychle!
Atakdále: Nejuctivější služebník tvého zdraví, pane králi.
král Já I.: Tady, tady píchlo.
Atakdále: Špendlikóza zapíchnutika.
král Já I.: Co je to za nemoc?

král Já I.: Ty tam! Už jsou princové na naší půdě?
dvořan: Od rána překročili hranici jeden sklenkář, jeden pláteník a jedna babka.
král Já I.: Docela čilý cizinecký ruch...

král Já I.: Já nechci být králem! Já chci být... Já sám nevím, co chci. Ostatně, král ani nemusí vědět, co chce. Když chce.

(Bába ukáže na ceduli "Moje království".)
bába kořenářka: Proč se tohle království tak divně jmenuje? Vždyť je to přece vaše království.
celník: To víme, ale náš pan král to neví. On myslí, že patří jen a jen jemu. Také si podle toho dává říkat. Král Já I.

celník: Babičko! Kdopak jsi?
bába kořenářka: Vždyť ti říkám, bába kořenářka.
celník: Já vím. Ale kdo jsi doopravdy?
bába kořenářka: Kdybych ti to řekla, Martínku, stejně bys neuvěřil.

(O růžích.)
princezna Drahomíra: Dej mi ji.
(Zahradník jednu utrhne.)
princezna Drahomíra: A nech si ji. Mám hezčí. Zlatou.
zahradník: Zlatá růže nevoní.
princezna Drahomíra: Ale je krásnější.
zahradník: Růže bez vůně, krása bez srdce.
(Drahomíra odejde.)

(Drahomíra vrazí do růží.)
zahradník: Pozor na drahomíry.
princezna Drahomíra: Proč jsi je tak nazval?
zahradník: Protože má ušlechtilý růst jako ty. Protože voní jako ty.
princezna Drahomíra: Ale píchá.
zahradník: Jako ty.

princezna Drahomíra: Co tu slídíš, zahradníku?
zahradník: Dávám na tebe pozor. Když jsi byla malá, nikdy jsi neuměla lézt po stromech.
princezna Drahomíra: Ale teď už jsem velká...
(Spadne ze stromu, zahradník ji chytí do náruče.)
zahradník: A stejně nešikovná.

král Já I.: Tak ty se mně se zdáš. Ty se mně hezky zdáš.

Maruška: Mám tě ráda... jako... Mám tě ráda jako sůl!
král: Jako co?
Maruška: Jako sůl!

Atakdále: Všichni se otočte, král vstupuje do tajné komnaty!