Radim Dochleba: To se vám asi přicucla kuří oka k podšívce, madam.
Lamková: Chtěl jste snad říct mademoiselle, ne?

Lamková: Soudružko, někdo klepe!
fyzikářka: Nejsem hluchá!

Lamková: Ale Bakulínku, hrej si, tu máš kohouta!

žák: On má poslední číslo bot?
učitelka Adamová: Jak, poslední?
Radim Dochleba: No, dál už začínají dětský lyže.

Honzík: (na zlodějku) Vzdej se, ježibabo!

Honzík: Nehrab se na mě, Sosále!

Bakula: Lamkový někdo ukrad ty její zlatý Hromnice.
Adamová: Koho?
Irena: No, ty její kozačky stříbrný.

zlodějka: To je hnus, tady se nedá pracovat!

učitelka: Co tady ještě děláte?! No, Dochlebo!

Radim Dochleba: Tkám na stavu. Tohle jsem si dělal a teď oblíkám matku.

učitelka: Dochlebo, co je to tady furt? Pořád? Stále?

Janička: Dělej, Ludvík, já chci slyšet, co soudružka povídá.
Honzík: Tak si umej uši, hluchoune.

Radim Dochleba: Nový rok. Karina, Radmila, Diana, to nic... Tři Králové! Teda, Lamková, že by jste měla tři nožičky, to asi sotva, co?

Bakula: O, jak je měnivé. To srdce Lamkové.

Janička: A už to na tebe řeknu, Ludvíkáne Afrikáne!

Janička: Ty snad propadneš i z kreslení!

Radim: Tam, kde se bota jmenuje Melichar, tam je možný všechno.

Radim: Kdo není vtipnej, marně žije.

Bakula: To je brácha Ludvíkový z osmičky.
Radim: Tý tamtý?
Bakula: Jojo, tý tamtý.

Janička: Máme se držet za ruce, soudružka říkala.

Honzík: Nosále jeden nosatej!

(Dochleba leží na učitelském stole.)
Bakula: Dochleba, no, co to je? Pojď se mnou do kabinetu.
fyzikářka: (stojí ve dveřích) Na to tě užije, co, Bakulo? Ale ta čtyřka z fyziky, to se budu smát zase já, víš? Nevyrušuj se, Dochlebo, já budu mluvit potichu, abych tě nebudila.

Radka: Středa, čtvrtek, pátek… No, to nevydržím, do tý doby snad...
Jolana: Umřeš.
Radka: Jak to víš? Jak to ví?
žákyně: Co já vím...

(Míše Lamkové ukradnou Zlaté hromnice.)
Radim Dochleba: Dobře jí tak, nemá se zouvat… Já mám svý věrozvěsty bezpečně na nohou.

(Ve škole ukradli bundy.)
Jolana: No... a tu mou pitomou větrovku neukradl nikdo.

učitelka: Co je zas tohle?
Radim Dochleba: My jsme jako na plantážích, soudružko, jako otroci, chápete? A děsně dřeme.
učitelka: Ano, zejména ty, Dochleba, jak vidim... Počkat, podle vás jsem já ten otrokář?

Lamková: To je hrozný, Bakulo, jsem celá vylisovaná!
Bakula: Nesmíte tolik dejchat, lady, a vejdete se, zkuste to. (Sáhne ji na prsa.)
učitelka: No, co je to?
Lamková: Já nevim, to neni moje, soudružko! (Ukazuje na ruce na svých prsou.)

tělocvikářka: Dochlebo, za chvíli je soutěž tříd v pořadových cvičeních. To chceš spolužákům zkazit šanci na umístění?
Bakula: Ne, to nesmíš, nikdy, to bych nepřežil!

fyzikářka: A to je co? (Ukáže na boty na nohách.)
Radim Dochleba: To jsou věrozvěstové ze Soluně.
fyzikářka: Prosim?
Radim Dochleba: No tady, Cyril a Metůdek.
fyzikářka: Metůdek, duchaplné...

Radim Dochleba: Tři králové! Teda, Lamková, že byste měla tři nožičky, to sotva, co? Hromnice! Lamkové boty buďtež odteďka Hromnice!

Lanková: To nemohu, to by se Ládík namích.
Bakula: Tak ať ti je Ládík příště zouvá sám, ty tvý Melichary.

Adamová: Dochleba, ty tu nemáš nic napsáno. Ty ses nikam nehlásil?
Radim Dochleba: Já jsem chtěl studovat tady, devátou třídu.
Adamová: A co rodiče?
Radim Dochleba: Otec vystudoval práva a matka je inženýrkou.

žák: Adamka Hofmanka!
Lamková: Hofmanka, já padam!

Radim Dochleba: Pěkná, asi pěkně blbá!

učitelka: Chudáci děti.
maminka Ludvíková: Chudák učitelka!

Lamková: Já jdu na hotelovku, náhodou.
Radim Dochleba: Ó, to sorry, sorry, služebníček!

první holka: Brácha, jo?
druhá holka: Jsi padlá na hlavu?
Lamková: S novou sezónou nový milenec, dámy!

Bakula: Fofr, nebo na nás zbyde první lavice a jsme v loji celej rok!

Radim Dochleba: Tak co, buchty, co tu moučíte?

Radim Dochleba: Co blbneš? Jsi náměsíčný?
Honzík Ludvík: Ne, náslunečnej.

fyzikářka: Tak do ponožek, a boty ven. Je teplo, to přežiješ, šup!
Radim Dochleba: Já jo, jen aby jste to přežili vy.

fyzikářka: Vy se doma nepřezouváte, Dochlebo?
Radim Dochleba: My to doma vedeme ještě postaru
fyzikářka: Jak postaru?
Radim Dochleba: No, z pokoje do kuchyně chodíme přes předsíň, a ne přes náměstí, takže si nenašlapeme a neprší na nás.

Adamová: Zkuste se zamyslet nad tím, jak by se dala naše škola nějak vylepšit.
Radim: Dynamit, dynamit!

fyzikářka: Já počkám. Já mám času dost.

Davídek: Tajemství?
Honzík: No! Protože se k vám do školky propadnu se samejma pětkama!
Davídek: A to je možný?
Honzík: Můj táta říká, že když se chce, tak je možný všecko...

Radim Dochleba: I vepřík je rozptýlen, setká-li se s motýlem.