(Hlas ze záznamníku.)
François Pignon: Dovolali jste se Pignona, leč není doma ni noha. Zanechte vzkaz jak dozní znamení, já ozvu se bez zbytečného prodlení.

Lucien Cheval: Nechci nic slyšet, ani slovo o fotbalu.
François Pignon: Orsay vyrovnala, ale jinak... Už ani muk.
Lucien Cheval: Dostali jsme gól?
François Pignon: Neboj se, to byla sranda.
Lucien Cheval: Ty jsi blbec! Je to fakt blbec! Je to blbec!
(Brochant a Leblanc přikyvují.)

Pierre Brochant: Musím teď nahrát druhý poločas pro toho dementa.
(Odchází.)
François Pignon: Cheval není žádnej dement. Neznám lepšího daňovýho kontrolora. Takovej byteček jako je ten váš je pro něj hotová pochoutka.
(Brochant se zastaví a otočí se na Pignona s vyděšeným výrazem.)
Just Leblanc: Není to možná úplně nejlepší nápad zvát si do bytu kontrolora z berňáku.

(François Pignon vběhne do pokoje, kde stojí Pierre Brochant, Marlene a Just Leblanc.)
François Pignon: Jejda, tak ona se vrátila.
Pierre Brochant: Francois Pignon, Marlene.
François Pignon: Marlene?
Pierre Brochant: Koho jste odtud vyrazil, Pignone?
François Pignon: Marlene.
Marlene Sasseurová: Prosím?
Pierre Brochant: Tohle je Marlene, Pignone, tak koho jste vyrazil?
(Leblanc se začne smát.)
Pierre Brochant: Přišel ses mi smát? Tak to jdi radši domů.
Jen Leblanc: (se smíchem) Já fakt nerad.
Pierre Brochant: Nevyhodil jste blondýnu v béžovém baloňáku?
François Pignon: Říkal jste: Přižene se sem jedna bláznivá, s tou se nedá mluvit. Tak jsem si řekl: Hele, už je tady, ta stíhačka.
Marlene Sasseurová: Kdo se sem měl přihnat?
(Leblanc se začne smát.)
Jen Leblanc: (se smíchem) Já musím ven.
(Odchází.)
Pierre Brochant: Co jste jí vlasně napovídal?
François Pignon: Komu?
Pierre Brochatn: Mojí ženě!
Francois Pignon: Celkem nic...
(Leblanc vychází z pokoje a směje se.)
Pierre Brochant: Vrátí se a po pár minutách hovoru s vámi zase prchne! Co jste jí navykládal?!
François Pignon: Když já jsem si ji asi spletl s tou hysterkou. Řekl jsem si: Hele, už odvezla psy a máme ji tady, tu nymfomanku.
Marlene Sasseurová: O kom to vykládá?
(Leblanc vejde do pokoje, začne se smát a zase odjede.)

dr. Sorbier: Za mlada jsme pořádali večeře šeredek. Každý pozval tu nejošklivější holku a na závěr jsme udělovali cenu.
Pierre Brochant: Jasně, to jsme dělali taky. Ale večeře blbců jsou zábavnější.
dr. Sorbier: Hodnocení nemůže být objektivní.
Pierre Brochant: Omyl, doktore. Mnozí jsou blbí zcela průkazně.

Christine Brochantová: Tu večeři jsi odvolal?
Pierre Brochant: Páni, to je studený. Umrznou mi záda.
Christine Brochantová: A tu večeři jsi odvolal?
Pierre Brochant: Nemá být ústřel spíš v teple?

Pierre Brochant: Ty večeře bývají úžasné.
Christine Brochantová: Úžasné? Pozvat si chudáka a potom se mu posmívat?
Pierre Brochant: Nezveme chudáky, ale hlupáky. A smát se blbcům, to se smí. Proto na světě jsou.

Pierre Brochant: Tvůj otec sbírá naběračky?
Jean Cordier: Má jich už přes tři sta. Začal, když šel do penze.
Pierre Brochant: Zvláštní záliba. A bere toho koníčka vážně? Umí o něm vyprávět? Třeba o významu naběračky v dějinách?
Jean Cordier: Ne, Pierre.
Pierre Brochant: Nejezdí do Paříže?
Jean Cordier: Přestaň.
Pierre Brochant: No co děláš? Mně se ten jeho koníček vážně moc líbí. Já...
Jean Cordier: A chceš ho pozvat na večeři.
Pierre Brochant: Ale kdepak. Z čeho mě to podezíráš? Že bych pozval otce svýho přítele na večeři blbců?
Jean Cordier: Ano.
Pierre Brochant: To mě vidíš jako pěknýho hajzla.
Jean Cordier: To jo.