(Blažková ráno objevila v ložnici vodovodní kohoutek, otočila s ním a voda zurčí do kbelíku.)
Blažková: Dědku, dědku, voda!
Blažek: Co je, co je?
Blažková: Voda!
Blažek: Co je? Neteče?
Blažková: Teče!
Blažek: No tak když teče, tak pro ni jdi a nevotravuj!
Blažková: Ale tady teče!
Blažek: Kde tady? (Zírá z postele na strop, jestli někde nezatéká.)

(Blažková přiběhla do kostela nahlásit zázračné zřízení vodovodu.)
Blažková: Velebný pane, velebný pane! Zázrak!
farář: Ale ale, takhle po ránu?
Blažková: Velebný pane, vytryskla voda!
farář: Ale jděte, ze skály?
Blažková: Ne, z vodovodu.
farář: Ale to si nesmíte tak brát, to se občas stane.
Blažková: Ale když já si myslím, že je to díky Bílý paní.
farář: Ale matko, to jste křesťan? Vždyť žádná Bílá paní není.
Blažková: Musí bejt, když máme vodovod. Večer tam nebyl a teď tam je.
farář: No, to se dějou podivnější věci a není to zázrak.
Blažková: Kdepak, mě nezvikláte. Dokavaď jsem prosila národní vejbor...
farář: No tak vám to postavil národní výbor. Jenom rozum, matičko, rozum!
Blažková: Že by to stavěli v noci?
farář: Třeba, aby se neřeklo, že máte protekci.
Blažková: Tak vy myslíte, jako že oni...
farář: No jistě. Jen buďte rozumná, vždyť by se vám lidé smáli.
Blažková: Ale já jsem myslela mši. Nebo svíčku...
farář: Psáno jest, dávejte, což jest císařovo, císaři, což jest božího, Bohu. Běžte poděkovat předsedovi.

(Blažková jde na MNV poděkovat za vodovod – předseda si ale myslí, že ho o ten vodovod teprve jde žádat.)
předseda MNV: My se tady topíme v úkolech. To máte školku, tadyhle je kašna, je naplánovanej most.
Blažková: No právě. No nemyslete si, že jsem blbá, i když jsem stará.
předseda MNV: U vás je to ještě obecní subvence. Komunál neví, kam dřív. Víte, co to je, položit trubky, vykopat to, při těch potížích, který se na nás jenom hrnou?
Blažková: Baže vím, a teď teprve vidím, jaká je o lidi péče. To není, jako když bejvával starosta.
předseda MNV: Hele soudružko, opatrně, opatrně, zvlášť když chcete vodovod.
Blažková: Ale vždyť já ho nechci, vždyť já ho mám. Já bych vám nejradši ruku políbila.
předseda MNV: Vy máte vodovod?!?
Blažková: No mám.
předseda MNV: A pěknej?
Blažková: No pěknej. Teče z něj voda.
předseda MNV: A s tajemníkem jste mluvila?
Blažková: Mluvila, je to moc hodnej člověk.
předseda MNV: A hergot. No, jděte matko, rádo se stalo, a nezapomeňte, že za svůj vodovod vděčíte našemu společnýmu úsilí.

(Předseda s tajemníkem MNV se vzájemně podezírají, že ten druhý zařídil Blažkovým protekční vodovod.)
tajemník MNV: Tak stará Blažková už má vodovod.
předseda MNV: Jo, už má vodovod.
tajemník MNV: Že jsem o tom ani nevěděl!
předseda MNV: Jo tak tys o tom nevěděl, hm! Tak to teda musel udělat někdo, kdo podrejvá důvěru lidu ve volený orgány.
tajemník MNV: Nebo dělá někdo líbivou politiku a porušuje státní disciplínu, aby vypadal u lidí hezkej.
(Do kanceláře vtrhne nádeník stavební party.)
nádeník: Pane tajemníku, na náměstí se ztratily trubky a hasák, tak šli všichni na polívku, než se to rozhodne.
tajemník MNV: Tak už je jasný, z jakýho materiálu.
předseda MNV: Jo, to je jasný. Ale tohle někomu neprojde.
tajemník MNV: Ono by to chtělo vyšetřit.
předseda MNV: To jo, a ostře.
tajemník MNV: A bez ohledu na osobu. A na to, jak je postavená.
předseda MNV: A ať je v tom smočenej, kdo chce.
tajemník MNV: A pěkně šlápnout na krk.
předseda MNV: Aby si to pamatoval na příště.

(Blažková jde domů špalírem zvědavců a doma u vodovodu objeví Blažkem udělaný "svatostánek" plný hořících svíček.)
Blažková: Co se to tu děje?
Blažek: To je jako díkůvzdání.
Blažková: Seš temnej dědek. Zaostalej. Dneska je jiná doba. Všichni ven! Nepotřebujeme strašidla, když máme národní vejbor.

(Blažková sfoukává svíčky, když se jí za zády objeví strážmistr SNB spolu s tajemníkem MNV.)
strážmistr: No tak matko, to je snad zbytečný, celej vodovod stejně neschováte, ne?
Blažková: A proč bych ho schovávala?
strážmistr: No tak, podívejte, řekněte nám...
tajemník MNV: ... koho jste podplatila?!
strážmistr: Počkejte, tam se, soudruhu tajemníku, dostaneme. Pěkně nám řekněte, kde jste vzala ty trubky.
Blažková: Já jsem je nevzala!
strážmistr: No, copak, to dá rozum, dyť byste je ani neunesla. Ale kdo je vzal?
Blažková: No... přeci národní vejbor.
tajemník MNV: Ale jděte. Pche.
strážmistr: A kdopak vám řek', že to dělal národní výbor?
Blažková: No... přeci... řek' to pan farář.
tajemník MNV: Farář? Vidíte? Vidíte, kam vedou nitky?

(U Blažků v ložnici.)
strážmistr: Pana faráře sem netahejte, tady jde o kradený trubky.
Blažková: Copak já kradu?
strážmistr: Nic jsem neřek‘.
Blažková: Hele, přes noc se to tady objevilo, dědek to viděl, že jo.
strážmistr: Ale jak to – objevilo? To je nějaký divný, ne?
tajemník MNV: Jaký divný? Má vodovod? Má! Tak konejte svoji povinnost.
strážmistr: Jenomže, soudruhu tajemníku, mít vodovod ještě není trestný.
tajemník MNV: Mít něco je vždycky podezřelý. Vždycky podezřelý. Zvlášť u takovýhle holoty.

(U Blažků v ložnici.)
tajemník MNV: Takhle bysme se nikam nedostali. Blažková, můžete nám dokázat písemně, kde jste ten vodovod vzala? Ne? To stačí.
Blažková: Ale prosím vás, vždyť já jsem ráda, že ho mám, takovej krásnej vodovod.
tajemník MNV: Neplánovanej vodovod, špatnej vodovod!
strážmistr: Ale no tak to snad, soudruhu tajemníku...
tajemník MNV: Kromě toho se tento vodovod stal předmětem reakčních rejdů...
Blažková: Panenkomarjá!
tajemník MNV: ... a náboženskýho blouznění! Zbourat, jasný!

(Před obrazem Bílé paní.)
Blažková: Odpusť mi prosím tě, čím jsem se provinila, nevážila jsem si tvý dobroty a ve slabý chvilce jsem uvěřila na národní vejbor. Ale dyť už jsem snad za to dost potrestaná. Teď říkají, že jsem to ukradla, vodovod mi vemou, vybourají, dej ať mě aspoň nezavřou, když vidí, že toho lituju!

(Předseda MNV kráčí okolo školy, když ho osloví řídící učitel.)
řídící učitel: Soudruhu předsedo, dneska se už pět dětí přihlásilo na náboženství.
předseda MNV: To jsou věci.
řídicí učitel: Já myslím, soudruhu předsedo, že proti kultu Bílé paní Komonické by se mělo hned v začátku postupovat všemi ideovými prostředky.
předseda MNV: To budeme muset někoho setsakramentsky skřípnout.
řídicí učitel: No vy to vlastně vidíte v těch širších souvislostech.
předseda MNV: No ne, tenhle politickej tah se někomu nevyplatí.
řídicí učitel: Ale z našeho, řekl bych intelektuálského hlediska by se měla tato pověra vykládat v širším světle.
předseda MNV: To jo, to by se mělo.
řídicí učitel: Já bych pro tento účel chtěl nastudovat takovou hru.
předseda MNV: Jo, vy myslíte tu o tý Bílý paní? Ten kus, co se tady dával v pětatřicátým roce k uctění památky doktora Kramáře?
řídicí učitel: Soudruhu předsedo, já už jsem od té doby mnohé pochopil, takže já už to dneska vidím z úplně jiné strany.
předseda MNV: No dobře, ale to musíte opatrně, víte? Aby nám lidi nezačali moc přemejšlet.

(Předseda MNV pročítá text divadelní hry o Bílé paní, který mu přinesl řídicí učitel ke schválení.)
předseda MNV: No, abych tak řek', mně se ta hra líbí. Ukazuje to ty nedostatky... za feudalismu.
řídící učitel: A hlavně je to celé, soudruhu předsedo, celé vyloženě protiidealistické.
předseda MNV: Jo, to tam je, že lidi si nesmějí zvykat, že můžou čekat nějaký dobro shora.
řídící učitel: Víra v nadpřirozené bytosti podporuje v lidech pasivitu a vede lid k nečinnosti.
předseda MNV: A to vodzbrojuje.

(Tajemník MNV vtrhne k vedoucímu komunálních služeb.)
tajemník MNV: Teda tenhle melouch vám přijde draho!
vedoucí: Počkej, počkej, nesmíš tak lát. O jakej se jedná?
tajemník MNV: No ještě se ptej!
vedoucí: No tak jsme lidi, řeknu o co jde a dá se mluvit.
tajemník MNV: Vodovod u Blažkový.
vedoucí: No to seš teda vedle. Tady se žádný melouchy nedělají.
tajemník MNV: Počkej, vy jste to nedělali jako melouch? Ani jako kvaltovku na něčí příkaz?
vedoucí: Že prej to dělala Bílá paní.
tajemník MNV: To mi stačí. Tak na můj příkaz ten vodovod pěkně vybouráte, a to natotata.
vedoucí: Jo tak, a kde vemu lidi? (Strčí hlavu do dílničky k zámečníkovi.) Lojzíku, už budeš hotovej s tím klíčem?
zámečník: Ještě ne, až zejtra.
vedoucí: Tak to vidíš. Já jsem bezmocnej.
tajemník MNV: Bourání je politická nutnost. Účtujte to jako stavbu.
vedoucí: Jo tak tomu bych rozuměl líp, jenomže kam tu stavbu zapíšu, když to nemám v plánu?
tajemník MNV: Tak to zaplatím zvlášť. Extra. Ze zvláštních fondů.
vedoucí: Jako melouch!

(Parta kopáčů přichází pod vedením tajemníka MNV a vedoucího komunálních služeb k Blažkovým bourat vodovod.)
vedoucí komunálních služeb: Tak už jsme tady, matičko. Vyneste peřiny, bude se prášit.
Blažková: Copak vás pokousal vzteklej pes? Teče z toho voda, a vy to chcete rozbít?
tajemník MNV: Tady nejde o vodu, ale o politické souvislosti!
Blažková: Tady jde o rozum!
Blažek: Přivolají na celou obec trest Bílý paní!
kopáč: Dyť my za nic nemůžem, my jsme jen malý lidi a děláme, co nám poručej.
kastelán Pupenec: Dobrý den, už se zjistilo, pane tajemníku, kdo postavil ten vodovod?
tajemník MNV: Ne, vy to snad víte?
kastelán Pupenec: Já ne, já jen snad...
občan z davu: No přece Bílá paní!
tajemník MNV: My víme moc dobře, komu to jde na ruku!
kastelán Pupenec: Moment, moment, a víte taky, komu půjde na ruku, když utrpí pravda a spravedlnost?
tajemník MNV: Já si prašivý strašidlo do obce tahat nedám.
občan z davu: Uráží Bílou paní! Na něj!

(Do kanceláře předsedy MNV vběhnou vyděšení tajemník MNV a lidé z komunálních služeb.)
tajemník MNV: Je zle, okamžitě se musí povolit Bílá paní, dokud je čas.
předseda MNV: No ty jsi se zbláznil!
tajemník MNV: Já ne, oni. (Ukazuje k balkonu, pod kterým se shromažďují obyvatelé Komonic.) Slyšíš to?
předseda MNV: Co se stalo, se jim snad něco nelíbí nebo co?
tajemník MNV: Jo, že se měl bourat ten vodovod.
předseda MNV: Tys nechal bourat ten vodovod?
tajemník MNV: (Koktá.) Poho... no to... pohoršení, aby se to... jsem myslel.
předseda MNV: Myslel. To byla chyba.
tajemník MNV: Co budem dělat?
předseda MNV: (Sundá si kravatu.) Jdi mi z očí.

(Předseda MNV se snaží uklidnit nespokojený dav pod balkonem.)
dav: Fuj! Hanba! Bourat se nebude!
předseda MNV: Soudružky a soudruzi, drazí přátelé. Jsem rád, že jste se dostavili v tak hojném počtu...
občan z davu: Nás neukecáš, to známe!
předseda MNV: ... abyste oslavili náš další, byť i jenom drobný úspěch.
občan z davu: Vodovod se bourat nebude!
předseda MNV: Úspěch! Již před časem jsme rozhodli, že v příbytku občanky Blažkové bude zbudován vodovod.
občan z davu: Tak proč se bourá?
předseda MNV: Z obecních prostředků! Aby se vyhovělo staré ženě, sedřené prací za kapitalismu. Vzhledem k naléhavosti případu jsem věc zařídil bez byrokratickejch průtahů. A jsem rád, že to přijímáte s takovým nadšením.

(Předseda MNV se snaží uklidnit nespokojený dav pod balkonem.)
předseda MNV: Ovšem soudruzi, tady je třeba říct celou pravdu.
kastelán Pupenec: (v davu) Co říká?
občan v davu: Že říká pravdu.
předseda MNV: My tady nic před váma neskrejváme. To je hanba, to je hanba, že se v naší obci našlo několik jedinců nesvědomitejch, který by z tohoto projevu úcty k pracujícímu člověku chtěli vytlouct kapitál pro svoje pochybné a, já to řeknu rovnou, reakční cíle! A na ně padá hlavní vina, že došlo k tomuto ukvapenému opatření a zcela zbytečnému nedorozumění. Znova vám opakuji, že vodovod vybudoval komunál na můj příkaz a já věřím, že se všichni neochvějně postavíme proti každému, kdo by chtěl této vymoženosti ideologicky zneužít.
tajemník MNV: Ať žije soudruh předseda!
dav: Ať žije soudruh předseda! Ať žije soudruh předseda!
kastelán Pupenec: (v davu) To přece není pravda.
občan v davu: Ale co furt máte?
kastelán Pupenec: (v davu) Povídám, že to není pravda.
občan v davu: Ale to von to taky ví, ale copak von to může říct? Ať žije soudruh předseda!

(Předseda MNV uklidnil dav a spokojeně se vrací do kanceláře.)
předseda MNV: No, a je to.
vedoucí komunálních služeb: Jo, jo. A kdo to zaplatí?
předseda MNV: Co chcete zaplatit?
vedoucí komunálních služeb: Inštalaci vodovodu.
tajemník MNV: No, jak to, vždyť jste říkal, že jste ho nedělali?
vedoucí komunálních služeb: Teď řek' předseda, že jo. Já jsem se mejlil, jsem jenom člověk.
předseda MNV: A on vám to tajemník nezaplatil?
vedoucí komunálních služeb: Kde by to platil, když jste to objednal vy?
tajemník MNV: No, já vím nabeton, že ho nedělali.
předseda MNV: Jo, když ho nedělali, tak to nemají nárok na peníze, to je samozřejmý.
vedoucí komunálních služeb: Dobrá, tak já jdu a řeknu těm lidem, že jsme to nedělali.
předseda MNV: Moment, tak to by bylo klamání veřejnosti. Vodovod jste měli v plánu, hotovej je, tak jakýpak škádlení. Podejte si fakturu, dostanete to proplacený a je to vyřízený.
vedoucí komunálních služeb: Jo. A kdo zaplatí bourání?
předseda MNV: Jaký bourání?
vedoucí komunálních služeb: Toho vodovodu, já svý lidi odírat nedám.
předseda MNV: A kdopak si vás objednal na bourání?
vedoucí komunálních služeb: No přece váš soudruh tajemník.
předseda MNV: Tak fajn, tak ať si to zaplatí. Ze svýho, jo? Z vlastní kapsy.

(Znechucený kastelán Pupenec přijde domů.)
Pupenec: Děti, nikdy nesmíte lhát. Nikdy! A teď ticho, budu psát. (Zavře za sebou dveře, malý kluk na nočníčku se rozbrečí a Pupencová jde za kastelánem.)
Pupencová: Jindřichu, co to máš? Proboha, ty píšeš?
Pupenec: Jo, na ministerstvo, o Bílý paní. Dál už na to koukat nemůžu.
Pupencová: Panebože, vždyť jsi mi přeci slíbil, že...
Pupenec: Já jsem slíbil, že budu mlčet, ale já nedopustím, aby se po pravdě šlapalo.
Pupencová: Uvidíš, jak se zase postěhujem.
Pupenec: Mistr Jan Hus se dal pro pravdu upálit.
Pupencová: Mistr Jan Hus neživil rodinu!

(Dopis od kastelána Pupence řeší ministerský referent Tomeček nejprve s psychiatrem.)
psychiatr dr. Boukal: Já myslím, že byste to neměli brát tak vážně.
referent dr. Tomeček: No dovolte, když někdo vidí Bílou paní, že ano...
psychiatr dr. Boukal: Proč by ji nemohl vidět? Vadí to někomu? Vadí to jemu? Dneska lidi vidí věcí!
referent dr. Tomeček: Ale pane doktore, on není zcela psychicky zdráv.
psychiatr dr. Boukal: Většina lidí není zdráva, a zejména psychicky.
referent dr. Tomeček: Ale on pracuje ve veřejných službách.
psychiatr dr. Boukal: Tam se to nejspíš ztratí.

(Komise na ministerstvu řeší Pupencův dopis a fotografii Bílé paní s hasákem.)
psychiatr dr. Boukal: Takže by šlo nejen o poměrně neškodnou halucinaci nebo snad zrakový klam doplněný rozjitřenou fantazií, nýbrž o maniakální poškození historického obrazu, tedy cenného předmětu svěřeného péči dotyčné osoby.
přednosta odboru: Prosím vás, nějaký systém. Tak on ji nejdřív viděl.
psychiatr dr. Boukal: Ano.
referent dr. Tomeček: Tady to píše, ale vidět ji samozřejmě nemohl.
psychiatr dr. Boukal: Proč by nemohl? Vidění je subjektivní vjem. Podívejte se, když vypijete dva litry rumu, tak uvidíte třeba malý zelený pavoučky a ještě na vás budou dělat takhle.
přednosta odboru: A prosím vás, a co s tím dělat?
psychiatr dr. Boukal: No nechlastat tolik.
referent dr. Tomeček: Soudruh vedoucí myslí, co udělat s tím zaměstnancem.
přednosta odboru: Sám si poradit neumíte?
referent dr. Tomeček: No dovolte, to je přece šílenec.
psychiatr dr. Boukal: Jak to víte?
referent dr. Tomeček: Když napsal takový dopis.
psychiatr dr. Boukal: Jak víte, že ten dopis psal on?
referent dr. Tomeček: Dovolte, prosím razítko, úřední papír...
přednosta odboru: ... se dají zneužít, to vás nenapadlo?
referent dr. Tomeček: No ale já přece, soudruhu, nemohu...
přednosta odboru: No jistě, ono je to trochu složité, že? No tak zavoláme někoho, kdo to vezme rázně do ruky.

náměstek Kudrna: Mně je to jasný. Malej zázrak ve prospěch místní fary. Obraz přemalovat, chlapa přeložit!
psychiatr dr. Boukal: (ironicky) No, když je vám to jasný!
náměstek Kudrna: Doktore, až vy budete mít takový zkušenosti s politickou prací, taky vám nebude zatěžko vyznat se v lidech.
referent dr. Tomeček: Je to zajímavý názor, ovšem jestli ten Pupenec je pomatený...
psychiatr dr. Boukal: To ovšem prozatím nevíme.
náměstek Kudrna: Ten je určitě zdravej. Duševní choroby začnou v momentě, až ho zmáčknem.
přednosta odboru: Ten lékařský posudek musíme mít.
referent dr. Tomeček: No tak ho sem předvoláme?
přednosta odboru: Výborně. Ať sebou přiveze obraz a pokud možno i hrad, tak jste to myslel?
náměstek Kudrna: Podívat se tam musíme v každém případě, co když to má širší spojitosti.
psychiatr dr. Boukal: Moment, pokud jde o můj obor, vize prý nastala v úplňkové noci, takže může jít o lunatické stavy, pánové.

(Pupencovi z okna pozorují, jak na nádvoří parkuje úřednická šestsettrojka.)
Pupencová: Jindřichu, buď, prosím tě, opatrnej.
kastelán Pupenec: Neboj se, zlý lidi se musej bát.
Pupencová: Jo, a ty hodný lidi se musej zase bát těch zlejch. Tak běž, a pamatuj na děti.

(Komise vyšetřuje Pupencův dopis.)
náměstek Kudrna: To je vaše razítko?
kastelán Pupenec: Ano.
náměstek Kudrna: A podpis taky?
kastelán Pupenec: Ano.
náměstek Kudrna: To se nám to, soudruzi, s tím strašidlem nějak zamotalo. A jak to tady vypadá se smýšlením lidí, řekněme třeba s návštěvností kostela?
kastelán Pupenec: Tak to já nevím, já tu nejsem dlouho, a potom, já jsem bez vyznání.
náměstek Kudrna: A čímpak byl vlastně pan otec?
kastelán Pupenec: (uraženě) Havířem.
náměstek Kudrna: Poslouchej, soudruhu, já na tvém místě, samozřejmě kdybych viděl takovou věc, tak bych měl pocit... No, jak to říct... Zkrátka bych měl pocit, ty nemáš takovej pocit?
kastelán Pupenec: Nemám.
náměstek Kudrna: A na sobě jsi nic nepozoroval?
kastelán Pupenec: Já si myslím, že jsem normální.
náměstek Kudrna: Checheche, takový věci by měl člověk o sobě vědět určitě.
kastelán Pupenec: No, určitě to vědět nemůžu.
náměstek Kudrna: Soudruhu doktore, co to znamená, když si člověk není jist, jestli je normální?
psychiatr dr. Boukal: Že je normální.
náměstek Kudrna: Já jsem si tím třeba úplně jistej.
psychiatr dr. Boukal: Jo, to naši pacienti taky.

(Psychiatr dr. Boukal označil kastelána Pupence za normálního a chystá se jít spát.)
referent dr. Tomeček: Ale počkejte, jak si to vykládáte s tím přeludem?
psychiatr dr. Boukal: Přeludy nechávám kompetentním činitelům.

(Dr. Tomeček zkoumá obraz Bílé paní.)
referent dr. Tomeček: Tohle není přímalba, pánové. Za to vám ručím.
náměstek Kudrna: Tak co je to?
kastelán Pupenec: Hasák je to.
referent dr. Tomeček: Ve století patnáctém? Nesmysl.
kastelán Pupenec: Je to hasák, pane doktore.
referent dr. Tomeček: Úsudek laskavě ponechte mně, ano?
náměstek Kudrna: Neřekneme si raději pravdu? Jsme přece lidi a dovedem pochopit všelijaký ty místní politický tento. Rozříkáme si to soudružsky a půjdeme od toho, ne?
kastelán Pupenec: Prosím. Minulý ouplněk jsem spatřil Perchtu z Borštejna, známou jako Bílá paní Komonická...
referent dr. Tomeček: Prosím vás, Perchta z Borštejna přece nikdy neexistovala.
kastelán Pupenec: Ale vždyť je to její obraz!
referent dr. Tomeček: Obraz sem, obraz tam, ale historicky je to fikce. A fikce nemůže strašit.
náměstek Kudrna: Z hlediska marxismu-leninismu...
referent dr. Tomeček: Právě jsem se o tom chtěl zmínit. Jak známo, primární je hmotná skutečnost. Strašit se může až po smrti, že ano. Kdo nebyl, nemůže umřít. A kdo neumřel, nemůže strašit.
náměstek Kudrna: Tak je to, soudruhu. Vidíte? Věda!

(Při zkoušce divadelního představení o Bílé paní.)
tajemník MNV: Ta Andula jako by vypadla tomu obrazu z oka, co?
řídicí učitel: A to ještě počkejte, až na ni hodím zelený štych.

(Zkouška divadelního představení o Bílé paní.)
velmož na divadle: Chopte se ho! Budeš úpět v hladomorně mého hradu, dokud nezaplatíš, cos mi povinen. A to nezaplatíš, páč budeš zavřenej. A tu křepeličku mi přiveďte dnes večer na hrad, nebude mi proti mysli trochu si s poddanou zašpásovat.
dívka na divadle: Och přírodo, teď ještě ke všemu budu zneuctěna. Kdo mi pomůže, ach kdo?
Bílá paní na divadle: Nemohu, ach nemohu ti pomoci, nejsem než přelud mysli, ztýrané feduální zlobou.

(Po zkoušce divadelního představení o Bílé paní.)
předseda MNV: No, tak má to talent. Talent, to jo.
tajemník MNV: Já jsem s tím ohromně spokojenej. Lidi to totiž ťukne.
předseda MNV: Copak o to, ale já když o tom přemejšlím, tak mě napadá taková maličkost.
řídicí učitel: To se dá upravit.
předseda MNV: Já vám to řeknu po lidsky, já se nemůžu zbavit dojmu, že ta Bílá paní, že by tam neměla bejt. No ne, jinak to může zůstat tak, jak to je.
řídicí učitel: Ale vždyť je to o Bílé paní!
tajemník MNV: Já jsem to také tak pochopil!
předseda MNV: No dobře, jenže Bílá paní? Bílá paní, to je něco, co je našemu lidu tak trochu cizí.
tajemník MNV: To se v prvním jednání říká.
předseda MNV: Ale kdo to říká?
řídicí učitel: No Bílá paní.
předseda MNV: No tak vidíte to, no v tom je právě kus toho... no, jak se to nemá.
tajemník MNV: Abstraktivismu?
předseda MNV: Jo.
tajemník MNV: No dobře, tak jestli to vězí v tom maskování, že bysme třeba trochu zkrátili fousy.
předseda MNV: Podívej se, já to vidím po našem. Abstraktní je, když něco není. Je Bílá paní? Není, tak no!
řídicí učitel: Ale o tom ta hra přeci je!
předseda MNV: Podívej, ředitelskej, já to chápu. No ale přece na druhý straně taky mám svou zodpovědnost, já jsem kontrolovanej shora. Abstraktního máme kolem sebe, kam se podíváme, a ještě to budeme větrat v umění?
řídicí učitel: Tak to teda nesmíme hrát?
předseda MNV: To je těžký. Podívej se, já to nezakazuju, jenomže na druhý straně to zase nemůžu povolit.

(Po zkoušce divadelního představení o Bílé paní.)
řídicí učitel: Napřed se to povolí, pak se to zakáže, tak já už ničemu nerozumím.
tajemník MNV: No a v tom je právě ten knyf.
řídicí učitel: Jaký knyf?
tajemník MNV: Jsou lidi, který nepřejou druhým slávu, už to chápete?
řídicí učitel: Myslíte snad...
tajemník MNV: Já nikoho nejmenuju. Jenže já vidím za kulisy. Obrazně, myslím.

(Andula v kostýmu Bílé paní se schovala v kanceláři kastelána, kde na otomanu usíná dr. Boukal.)
psychiatr dr. Boukal: A hergot, snová halucinace, vyvolaná prostředím a rozhovorem před spaním.
Andula: Je tu někdo?
psychiatr dr. Boukal: A s neobvykle konkrétním sluchovým vjemem.
Andula: Zaplaťpámbu. Jste živej?
psychiatr dr. Boukal: Já jo, jenomže spím.
Andula: Já vás nebudím, já se jenom strašně bojím.
psychiatr dr. Boukal: No pochopitelně, protože představu, že bych se mohl bát já, jsem vědomě potlačil a tak se projevuje jako produkt podvědomí u snu.
Andula: Říkejte ještě něco.
psychiatr dr. Boukal: (Kouká jí na prsa.) No to jsou přímo klasický symptomy...
Andula: Na co vy hned nemyslíte.

("Bílá paní" Andula si povídá s probuzeným dr. Boukalem.)
Andula: To se mě ani nezeptáte, co tu dělám?
psychiatr dr. Boukal: Nemusím, vy uděláte v podstatě všechno, co si představuji ve svém snu.
Andula: Kdepak, já vím dobře, co si mužský pořád představujou. Aspoň toho kostýmu byste se měl bát.
psychiatr dr. Boukal: Kostým je materializovaná iluze, vytvořená v podvědomí uloženými reziduy mých kusých znalostí historie.
Andula: Jenomže škrtí.
psychiatr dr. Boukal: No, vy jste přece moje snová vize...
Andula: Takhle hezky mi to ještě nikdo neřek'.
psychiatr dr. Boukal: ...kterou je možno transformovat intelektuální aktivitou. Tak teď si vás představuju bez kostýmu.
Andula: Já se stydím.
psychiatr dr. Boukal: Ne, to je jenom moje vlastní atavistická zábrana. (Začne zkoušet sugesci.) Nemáš na sobě nic. Nemáš na sobě nic. Ne-máš-na-so-bě-nic!
Andula: Ty to ale se ženskejma umíš! (Vrhne se mu do postele.)

(Při hledání skutečné Bílé paní kousla převlečená Andula do ruky tajemníka Kudrnu a utekla.)
tajemník Kudrna: Už do toho začínám vidět.
referent dr. Tomeček: Jojo, davová sugesce, že jo?
tajemník Kudrna: To by nebylo to nejhorší. Nenapadá vás nic? Vatikán, nic? Já vám povídám, že jsme obklíčeni cizíma rozvědkama, musí se okamžitě skočit pro orgány!
kastelán Pupenec: Ale vždyť vylezla z obrazu.
tajemník Kudrna: Techniku, to oni mají. To jim musíme nechat. Jinak na nás holt nemůžou.
kastelán Pupenec: Nene, byl to úkaz vysloveně nehmotný.
tajemník Kudrna: Úkaz? A co je tohle? (Předvádí pokousanou ruku.)
referent dr. Tomeček: To je od zubů?
náměstek Kudrna: Od zubů nepřítele!
kastelán Pupenec: To jako Bílá paní?
tajemník Kudrna: To už se zeptají vás!

(Ke skupině u prázdného obrazu se blíží skutečná Bílá paní.)
tajemník Kudrna: Stát! Občanský průkaz! Jak se jmenujete?
Bílá paní: Perchta Eusebie Ludmila z Borštejna a na Komonici.
referent dr. Tomeček: Žádná nebyla!
tajemník Kudrna: Do you speak english?
Bílá paní: Divný ruch, žádáš-li pomoci.
tajemník Kudrna: Nás neoblafnete. Co tady děláte?
Bílá paní: Konám dle všech svých sil dobro.
tajemník Kudrna: Kdo vás sem poslal?
Bílá paní: Nerozumím tvému hněvu. Ustup. Noc končí, můj čas se chýlí.

(Dr. Tomeček nechtěně vstoupil do obrazu spolu s Bílou paní, kde znehybněl.)
tajemník Kudrna: Soudruhu doktore, zanechte nemístných skopičin!
kastelán Pupenec: To je malér, to je malér...
tajemník Kudrna: To je sabotáž! Vždyť je to pracovník centrální instituce! A jako takovej se musí hejbat a mluvit!
kastelán Pupenec: Ještě kohout nekokrhal, propusť ho, paní. Má děti, pláčou.
(Dr. Tomeček vystoupí z obrazu s hasákem v ruce.)

("Bílá paní" Andula vychází z Pupencovy kanceláře, kde strávila noc s dr. Boukalem, a srazí se s kastelánovou ženou.)
Andula: Dobrý ráno, já jsem byla...
Pupencová: Ty rajdo jedna! Ženatýho chlapa svádět!
Andula: Ježišmarjá, já jsem nevěděla, že je ženatej!
(Pupencová vyžene Andulu a potká nic netušícího kastelána.)
kastelán Pupenec: Tak, Anežko, pravda zase jednou zvítězila.
Pupencová: Kurevníku.

(Stranické konzilium rozumuje nad nočními událostmi.)
tajemník Kudrna: My zde stojíme, soudruzi, před problémem, který lidské vědomí dosud neobsáhlo.
referent dr. Tomeček: Z historického hlediska je to také velmi zajímavé. Pakliže se prokáže, že Perchta z Borštejna skutečně existovala...
tajemník Kudrna: Vždyť to přece sama říkala. Krucinál, my to nemůžeme furt takhle komplikovat.
referent dr. Tomeček: Ale to ještě nemusí být důkaz. Osobní vzpomínky jsou leckdy silně subjektivně zabarveny.

(Tajemník Kudrna si dělá starosti s Anduliným kousancem na ruce.)
tajemník Kudrna: Nemůže z toho něco bejt? Jestli to není otrávený? Doktore, v noci mě pokousalo strašidlo.
psychiatr dr. Boukal: No, co já vím, zjevení nekoušou. Ukažte. No to je kompletní chrup.
tajemník Kudrna: Přece jsem si to nevymyslel!
psychiatr dr. Boukal: Ledaže totiž... Počkejte, určitý druh živé představy může výjimečně vyvolat i jisté lokální změny na pokožce, jako jsou takzvaná stigmata. Víte? Jako například blahoslavená Terezie Najmanová – pravda, ta to měla ovšem na dlani. Jinak to byl klasický případ náboženského šílenství.
tajemník Kudrna: Jéžišmarjá, to snad u mě není možný?
psychiatr dr. Boukal: No a pročpak ne? Až se to proflákne, tak budeme mít blahoslavenýho referenta. Lidi si zvyknou.

(Rozkolísaný Kudrna telefonuje o radu k nadřízenému.)
tajemník Kudrna: Když já nevím, jak mám jít dál.
přednosta odboru: No zásadově, zásadově. Ale takticky. Jasno?

(Znovu sebejistý Kudrna v komonické hospodě vysvětluje kolegům, co vlastně viděli.)
referent dr. Tomeček: Jenomže fakta...
tajemník Kudrna: Fakt může bejt kult. My vycházíme z toho, co víme. A my víme, že žádný zjevení nejsou.
referent dr. Tomeček: Jenomže pro vědu jsou to zjištění, která daleko přesahují hranice...
tajemník Kudrna: ... a dosahují až k našim nepřátelům za hranice. Podívej, soudruhu, ty seš bezpartijní. A náš pracující lid ti dal přesto tu důvěru – a ty ho chceš, soudruhu, zklamat?
referent dr. Tomeček: No to bych nechtěl. Já jen, že tomu neto...
tajemník Kudrna: Ty si myslíš, že by nám, že by našim pracujícím prospělo rozpatlávání fideisticko-idealistických, nezdravě mystických smyšlenek?
referent dr. Tomeček: No chraň Bůh. Já jsem si to přece nevymyslel. Já se snažím jen celou věc pochopit, že ano.
tajemník Kudrna: To těžko obhájíš, člověče. No, jdeš s námi, nebo jdeš proti nám?
referent dr. Tomeček: Možná, že jsme se jen mýlili.
tajemník Kudrna: Všichni jsme omylní. Ale hlavně, najít v sobě tu sílu se silami zúčtovat, rozumíš?
referent dr. Tomeček: Snad by bylo lépe nazírat to celé v souvislostech.
tajemník Kudrna: To ti radím!
referent dr. Tomeček: Je třeba počítat s chybami každého vnímání. Smysly přece podléhají řadě subjektivních zkreslujících impulsů.
tajemník Kudrna: Tak cos tam teda vlastně viděl?
referent dr. Tomeček: Já myslím, optický klam.
tajemník Kudrna: A já, když mám mluvit za svou osobu, tak já mám stále silnější pocit, že jsem tam vlastně neviděl vůbec nic.

(Tajemník Kudrna se snaží vnutit správný pohled na věc.)
referent dr. Tomeček: A co když se ten správce opře?
tajemník Kudrna: O koho se může opřít?
referent dr. Tomeček: O to, co viděl.
tajemník Kudrna: Když viděl, co není, je přece blázen. Je blázen a takovej patří do ústavu.
psychiatr dr. Boukal: Každej?
kastelán Pupenec: (Vstoupí do lokálu.) Rum. Velikej. Já jsem totiž alkoholik.
referent dr. Tomeček: Soudruhu správce, jste poněkud přepracován.
kastelán Pupenec: Co vás vede, já jsem se pomátl na duchu. Já jsem viděl Bílou paní.
referent dr. Tomeček: Je třeba okamžitě zavolat sanitu. Máme tu co činit se šílencem.
psychiatr dr. Boukal: Jo? A to jako myslíte koho?
kastelán Pupenec: Mně. Já jsem blázen, já jsem viděl, co jsem neviděl, já jsem spal, s kým jsem nespal. Já chci do blázince, ježíšikriste, já chci mezi normální blázny!
psychiatr dr. Boukal: Blázinec není holubník, aby tam mohl, kdo si vzpomene.
tajemník Kudrna: Vždyť je to jasný, vidí přízraky, má duševní poruchu, sám to říká. Hotovo dvacet. Já vás vyzývám, abyste v zájmu veřejné bezpečnosti zařídil převoz občana Pupence do ústavu.
kastelán Pupenec: Ano, já chci do ústavu!
psychiatr dr. Boukal: Poslyšte, a nevšiml jste si náhodou, jaké mělo to zjevení zuby?
kastelán Pupenec: Přední, zadní, střední, pane doktore.
psychiatr dr. Boukal: No tak když jinak nedáte, tak pojedete na pár dní k nám. Popovídáme si v klidu o Bílé paní Komonické... poněvadž já jsem ji viděl taky!

(Tajemník Kudrna se pokouší o likvidaci Bílé paní oklikou přes kostel.)
tajemník Kudrna: Pochválen buď pán Ježíš Kristus. Dobrý den. Vy jste tu, soudruhu, farář?
farář: To jsem, milý synu.
tajemník Kudrna: Chápejte, pane faráři, mám takový problém...
farář: Poslouchám vás, milý synu.
tajemník Kudrna: Je to věc taková ožehavá.
farář: Ach tak, bylo by snad lépe ve zpovědnici?
tajemník Kudrna: Nenene, nebude třeba, já jsem totiž z ministerstva školství. Kudrna.
farář: Aha, těší mě. Vaněček. Půjdeme nahoru, postavíme na kafíčko.
tajemník Kudrna: Nenene, není třeba. Abyste chápal, jde o Bílou paní. Celá věc se tak neblaze vyvinula...
farář: Uvedu to na pravou míru i z kazatelny.
tajemník Kudrna: Nemohl byste ji vykropit? Aby se přestala zjevovat.
farář: Jak to, vy věříte ve zjevení, soudruhu?
tajemník Kudrna: A jak to, že vy na ně nevěříte? Vy, jako farář, jste tu jenom státní zaměstnanec.
farář: To tedy račte mít pravdu.
tajemník Kudrna: A stát vás platí jako duchovního. Je tedy vaší přímou povinností věřit v existenci nadpřirozena.
farář: Jenže ve dvacátém století...
tajemník Kudrna: Já vás vyzývám, prosím, abyste konal svou povinnost! Odeberete se na hrad k obrazu a provedete veškeré úkony zaručující konečnou likvidaci mocností pekelných!

(Zešílevší tajemník Kudrna dorazí do hospody zároveň s Andulou, která se chce přiznat ke své noční přítomnosti na hradě.)
Pupencová: Tady je! To je ona! Musí to dosvědčit! Byla jsi na hradě?
Andula: Byla!
tajemník MNV: A tady je ten kostým.
tajemník Kudrna: Všude nastolit atmosféru důvěry!
Pupencová: Spala jsi s mým mužem, couro?
referent dr. Tomeček: Ale to není možný, pan správec byl celou noc se mnou.
Andula: Já se takhle urážet nenechám. Já jsem byla celou noc s tímhle pánem. (Žene se k dr. Boukalovi, který si při pohledu na Kudrnu rychle balí věci.)
tajemník Kudrna: Soběstačnost v krmivech na přední místo!
psychiatr dr. Boukal: Moje řeč! S fortelem na silážní jámy!
Andula: Tak řekni všem, že jsem byla s tebou celou noc!
tajemník Kudrna: Za další zvýšení!
psychiatr dr. Boukal: A vždy suché boty pro stavbaře!
předseda MNV: Helejte, vy jste tady jedinej střízlivej. Je vám to jasný?
referent dr. Tomeček: Ne, ne...
tajemník Kudrna: Dohnat a předehnat!
psychiatr dr. Boukal: Dobrý odchov, zdravé tele! (Cpe Kudrnu s Tomečkem ven z hospody do auta.)
tajemník Kudrna: Kupředu! Za další úspěchy!
psychiatr dr. Boukal: No, nesmíte si to tak brát. Pojďte, posadíme se spolu pěkně do autíčka, no pojďte, pojďte.
tajemník Kudrna: Pusťte mě, já se bojím.
referent dr. Tomeček: Au, von mě kope!

(Vyléčený Kudrna přiznává nadřízenému, že Bílá paní opravdu existuje.)
tajemník Kudrna: Mezi sebou si můžeme přiznat i takový skutečnosti, který by lidi zmátly, kdyby se dostaly ven. Chápeš ty důsledky, kdyby to proniklo? U nás? Na druhý straně?
přednosta odboru: Tak dost, chápu. No a co dál?
tajemník Kudrna: No co chceš ještě dál? Copak ti nestačí, že je jedna Bílá paní Komonická?
přednosta odboru: Lojzíku, ty už přece dneska víš, že nejde o to, co je a co není. Důležitý přece je, jak to správně vidět, jak to správně zhodnotit a jak na to správně reagovat.

(U nabílené stěny učí kastelán Pupenec své děti lhát.)
kastelán Pupenec: Jaká je ta zeď?
nejstarší dítě: No bílá! (Pupenec mu dá pohlavek.)
kastelán Pupenec: Jaká je ta zeď?
prostřední dítě: Černá!
kastelán Pupenec: No vidíš, jak ti to jde. A ty?
nejmladší dítě: Oranžová se zelenejma puntíkama.
kastelán Pupenec: Taky správně, ty se neztratíš.

(Funkcionáři MNV nelibě nesou, jak se rozmáhá kult Bílé paní.)
tajemník MNV: Za chvíli nám bude vorat s celou vobcí.
předseda MNV: No, a bez kontroly.
tajemník MNV: Dyť lidi potřebujou vedení.
předseda MNV: Natož strašidla.
tajemník MNV: To chce organizačně podchytit.
předseda MNV: A usměrnit v obecním zájmu.
tajemník MNV: Já to vidím celkem jednoduchý.
předseda MNV: Sestavíme seznam obecních požadavků...
tajemník MNV: ... ten seznam se tý důře předříká...
předseda MNV: ... plnění se potom zkontroluje...
tajemník MNV: ... zřídí se komise pro kontrolu...
předseda MNV: ... a naplánujou se další požadavky...
tajemník MNV: ... který se pak nahlásej nahoru.

(V městské tiskárně se vydává leták o tom, co vše komunál díky Bílé paní vybuduje.)
vedoucí tiskař: Tak tady to máme: Nový most přes Komonici již zítra skutečností, podtitulek: Společné úsilí lidu zdolalo neblahé dědictví.
předseda MNV: No to jo, to je pěkný.
vedoucí tiskař: Funkcionáři obce čelem k masám.
tajemník MNV: To ani nemuselo být.
vedoucí tiskař: Podmínka úspěchu – dobrá práce.
tajemník MNV: Ovšem. Ano.
vedoucí tiskař: Podmínka práce – dobré vedení.
předseda MNV: No to bude. Vždyť to je nakonec fakt.

(Funkcionáři MNV jdou na hrad přečíst Bílé paní zaklínadlo, aby jim postavila most.)
předseda MNV: Hele, já jí dám ten úkol ohledně mostu, a ty jí potom přeříkáš ty slova.
tajemník MNV: Z toho kryptogramu, učitel mi je napsal.
předseda MNV: A dáš pozor, na který to slovo vona vyleze. A pak to budeme mít jednoduchý.
tajemník MNV: Hele, jakej bude ten most?
předseda MNV: Jakej most?.
tajemník MNV: No ten novej most.
předseda MNV: No most, no. Kamennej, nebo co. No jak se dělaj mosty?
tajemník MNV: To já vím, že ty to víš, ale jestli vona to ví.
předseda MNV: Vona, vona, vona. Vona nám musí růst s úkolama. To máš stejný jak u lidí.

(Funkcionáři MNV zjistili, že obraz Bílé paní byl z hradu zcizen a že jim most nikdo přes noc nepostaví.)
předseda MNV: Všechno je tam připravený.
tajemník MNV: Krucifix, ty lidi taky na všechno vletěj. Jako vovce. Jako vovce! Ausgerechnet teď jim někdo bude stavět most, že si voni vzpomněli.
předseda MNV: No ale to se musí nějak odložit.
tajemník MNV: To bude vostuda.
předseda MNV: Pojď, to se nějak vyřeší. Vždycky se to nějak vyřešilo.

(Funkcionáři MNV se snaží mírnit nadšení shromážděného davu.)
dav: Ať žije soudruh předseda!
předseda MNV: Sešli jsme se tady všichni, abychom zhodnotili výsledky naší práce. Koukejte, je správný říkat si pravdu. A proto si ji teď tady musíme říct! Nikdy jsme nemohli počítat s tím, že bychom dostali něco zadarmo.
dav: Ať žije soudruh předseda!
tajemník MNV: Lidi, prosím vás, každej z vás víte přeci náramně dobře, jak věci nakonec jsou. My můžeme mít dneska jenom to, co jsme si sami udělali. A tak to teda taky máme!
(Zazní hudba a zfanatizovaný dav zvesela pochoduje po trase budoucího mostu do řeky.)

(S davem plynou po břehu a potom do vody i pionýři a Pupencovi.)
pionýři: Na věčnost nový most! Za pilnost nový most! Hurá! Ať žije nový most!
kastelán Pupenec: Vždyť tu žádnej most není!
Pupencová: Ty s tou svou pravdou. Drž hubu a plav!