Štěpán Šafránek: Ukaž mi břicho.
paní Šafránková: Odkdy matky ukazují synům břicha?
Štěpán Šafránek: Píchnu ti teď injekci.
paní Šafránková: Injekci?! Kam?
Štěpán Šafránek: Do zadku.
paní Šafránková: Já ti nechci radit, Štěpánku, ale neměla bych zavolat nějakého normálního doktora?

pan Hubáček: Víte, pane Šafránek, já maluju, když mám depresi.
Štěpán Šafránek: Na depresi bych vám mohl něco předepsat.
pan Hubáček: Vám se moje obrazy nelíbí?
Štěpán Šafránek: Ne. Teda ano, jsou takové...
pan Hubáček: Tak proč byste mi něco předepisoval?
paní Hubáčková: Našeho tatínka si nevšímejte, to je starej blázen. Někdy se bojím, že si začne řezat ucho.

paní Šafránková: Tak jak bylo, Štěpánku?
Štěpán Šafránek: Normálně.
paní Šafránková: A už jsi operoval?
Štěpán Šafránek: Co máte s tím operováním? Ty už jsi jak paní Zelená. Já jsem na interně, maminko.
paní Šafránková: Paní Zelené se nediv, je to stará ženská a chudák je z těch televizních seriálů celá popletená. Tak na interně, to budeš léčit srdíčko, viď.
Štěpán Šafránek: Jo, maminko. Taky hemoroidy.

Štěpán Šafránek: To byl, pane profesore, železniční přejezd v Kostelci. Teď už přežijete všechno.

profesor Ječmen: Napravo rakety, nalevo rakety... Já můžu být teoreticky stokrát mrtvej, a ona mě straší cigaretama.