ritterqa

(Poté co Uzlinka pustí na zem skleničku, která se nerozbije.)
Michal Šebek: To bylo málo.
otec Šebek: Tak málo, říkáš? No dobře. Tak na, chlapče.
(Michal flákne skleničkou, ta se rozbije.)
otec Šebek: A komu tím prospějete, co? Druhé straně?

babička: Kluci! Ne abyste se zase sázeli!

(otec Šebek a strýc Václav spí v obýváku na křeslech.)
Uzlinka: Tati! Tati! Tati, jsou tady Rusové!
otec Šebek: Co? Co? No, tak jim řekni, že hned přijdeme, ať počkají.
strýc Václav: (probudí se a netuší, co se děje) Co?
otec Šebek: To je vůl ten Boris, co?
babička: Kluci! Vy pitomci! Pusťte si rádio!

(Uzlinka rozbaluje dárek.)
Uzlinka: Jé, kuše.
matka Šebková: Kdo jí to dal?!
strýc Václav: No, kdo? Ježíšek, přece!
Uzlinka: A že má každej rok stejnej balicí papír!

otec Kraus: Co to je?
máma Šebková: Lžičky.
Eva: No, lžičky. To se hodí, tolik lžiček.
otec Šebek: No pozor. To nejsou obyčejné lžičky. To jsou lžičky z umělé hmoty - lehké, ohebné, pružné. To jsou lžičky, které vyvynuli výzkumníci z NDR.
(Po chvíli se všechny lžičky v kafi roztečou.)
máma Šebková: Já jsem ti říkala, nech je až na polárkovej dort. To přece není do horkýho kafe.
otec Kraus: Mě by jenom zajímalo, kde udělali soudruzi z NDR chybu.
strýc Václav: Stříleli za války do vzduchu.

Eva: Pane Kraus, není vám něco?
otec Kraus: Ale ne, jen se mi zatočila hlava.
Eva: Nějak se mi nelíbíte.
otec Kraus: Vy taky vypadáte hrozně.

(Elien, Jindra a Michal sedí na lavičce.)
Saša Mašlaň: Ale tady nám, jak se zdá, někdo přebývá. Co, Šebku? Ať počítám jak počítám, jedna, dvě...
Michal Šebek: Víš co Sašo? Jdi do prdele.

otec Kraus: Něco ti je?
máma Krausová: Nic mi není.
otec Kraus: To ti tak budeme věřit, že ti nic není, když jsi hekla.
máma Krausová: Já nehekám.
otec Kraus: Hekla jsi, neříkej, že ne. Proč bys jinak hekala, kdyby ti bylo dobře? Tady celé dny chodím po bytě a pozoruju tě, jak bledneš jako smrt, ztrácíš se mi před očima. Mě přece můžeš všechno říct, i to, že ti není dobře! Hekla jsi, teď jsi hekla! A popři to. Dcera je drzá, a starý hypochondr tady neustále heká a heká! Já, válečný invalida a kripl po třech infarktech, hekám snad? Obtěžuji tím někoho? Neobtěžuji!

otec Kraus: Co si přeješ, holčičko?
Uzlinka: Tatínek vám přeje hezký svátky...
otec Kraus: Děkuji.
Uzlinka: A vzkazuje, jestli by alespoň na Boží Hod nemohl být klid.
otec Kraus: Tatínek... (Sejde ze schodů.) Pojď mi to povědět sám, ty Koněve! Nemusíš za sebe posílat spojku, tady nejseš na generálním štábu.
Jindřiška Krausová: (na otce) Každej ví něco. Víš snad ty, kdo založil Beatles?! Myslíš, že Svojsík, Frištenský nebo snad Tyrš? Víš hovno.
otec Kraus: Odkdy ty držíš Boží Hod?
otec Šebek: Já se z toho zblázním.
otec Kraus: Dobytku, kterej se zleješ i na Štědrej večer jako mužik!
otec Šebek: A ty si trhni nohou! Až to s tebou zase šlehne, tak už ti podruhý pomáhat nebudu, ty parchante!
otec Kraus: O to se tě nikdo nikdy neprosil! Tohle je můj dům, můj byt a já si tady můžu řvát jak chci! Ty jsi ho dostal za šaškování na buzerplace, zatímco já jsem ho dostal za léta strávená ve fašistických kriminálech! Není voják jako voják!

máma Krausová: Nejsou ty knedlíčky trochu mazlavé?
Jindřiška Krausová: Noky přece musí být trošičku mazlavé. Na povrchu.
otec Kraus: Noky? Slyšel jsem dobře? Řekla jsi noky?
Jindřiška Krausová: Maminčiny noky přece. Pravý nok je na povrchu mazlavý a uvnitř kyprý a vláčný.
otec Kraus: Ale mluvila jsi o maminčiných vynikajících bramborových knedlících?
Jindřiška Krausová: Mluvím o senzačních maminčiných nocích.
otec Kraus: O těchto nefalšovaných typických vídeňských bramborových knedlících? A ty se je opovažuješ nazývat...
Jindřiška Krausová: Noky.
otec Kraus: Knedlíky.
Jindřiška Krausová: Vysvětlím vám rozdíl mezi knedlíky a noky. Je to prosté. Knedlík se vaří ve vroucí vodě ve formě podlouhlých válečků, a teprve po vyjmutí z lázně se krájí na tenké plátky. A po obrubě těchto plátků může být takový knedlík trochu oslizlý. Naproti tomu typický nok, se ve formě kuliček nebo šišek, vaří každý kousek oddělený zvlášť, a tudíž je slizký po celém svém povrchu.

Péťa: Soudruhu učiteli, můžu se na něco zeptat?
Saša Mašlaň: Ano.
Péťa: Hoří hovno?
Eva: Péťo!
Saša Mašlaň: Co říká?
Péťa: Jestli hoří hovno.
Saša Mašlaň: Třeba velbloudí ano. To je pravda.
Eva: To je pravda. Ty nevíš kolik je hodin?
Péťa: Kolik je hodin?
Eva: Moc.
Péťa: Říkali jsme si přece, že tatínky budeme vždycky vybírat spolu.
Eva: Péťo mazej do postele, nebo ti ten mikroskop zabavím a dostaneš ho až na konci školního roku!

(Jindra rozbalí dárek.)
Jindřiška Krausová: To je pejsek?
otec Kraus: Ne, to je velbloud.

(Poté, co Michal rozbije skleničku.)
máma Šebková: Táto, celej rok jsme u stolu čtyři. Máme jich ještě pět.
strýc Václav: Takže to máme jeden pokus pro každýho, co?

otec Šebek: Počkej, počkej, zuj se, máme novej koberec.
strýc Václav: Jste fasovali, co?
otec Šebek: Já ti dám, fasovali... koupili.