Janca.W

The Guernsey Literary and Potato Peel Pie Society (název nejde nemilovat) je milým britským romantickým filmem, jehož závěr je na mě trochu moc přeslazený, ale díky výbornému castingu, malebnému ostrovu Guernsey a příjemné náladě, která z filmu sálá, mu to ráda odpustím. Sympatická jednohubka.

Shot Caller je zajímavé dílko. Velice důležitou roli zde hraje hudba - působí všudypřítomně, je výrazná, skoro až nepříjemná a přitom se jí nemůžete nabažit. Vedle Nikolaje Coster-Waldaua hraje ve filmu druhou nejdůležitější roli. Nikolaj se opět vytáhl, mám toho chlapíka čím dál tím radši, ostatní herecké výkony už tak přesvědčivé nejsou. Z filmu mi zůstaly rozporuplné pocity. Z jedné strany je to výrazně nadprůměrná záležitost, má to ale něco, co výsledný dojem kazí. Neumím to teď pojmenovat, ale červík tam prostě je. Snímek ale určitě stojí za vidění. Ještě koukám, že Ric Roman Waugh vězeňskou tématiku nezpracovával poprvé, takže bude jistě zajímavé podívat se i na Zločince z roku 2008 a porovnat, kam se za těch necelých deset let pan režisér posunul.

Slza mi skoro ukápla nad tím, jak tento film Michael Pearce, režisér a scénárista v jednom, v závěru zazdil. Hned prvními záběry a tóny si mě totiž omotal kolem prstu a hodinu jsem lačně hltala vše, co mi předložil. Kamera a hudba se postaraly o perfektní atmosféru, herečka Jessie Buckley ze sebe vymáčkla naprosté maximum. S na scénu vstoupivšími vyšetřovateli však začala klesat kvalita příběhu a do překombinovaného závěru jsme již doslova doklopýtali. Dobrá zpráva ale je, že se jedná o autorovu celovečerní prvotinu a dá se tak předpokládat, že do příště se ze svých chyb poučí a pak je tu šance na opravdu skvostný kousek. No uvidíme, já se budu na jeho další počin rozhodně těšit.

Nevím jak ostatní, ale já chci při válečném filmu posmrkat tři kapesníky, být smutná, napnutá, otřesená, zhnusená, cokoliv. Prostě chci, aby to se mnou nějak pohnulo a ne zadržovat smích. Nánosy patosu bych tomu i odpustila, který válečný film je nemá, ale přes hranici komičnosti to prostě přelézat nemůže...

Záběry krásné, ale jinak je to takové nijaké. Jakoby režisér nevěděl, jakým způsobem chce téma pojmout. Nejprve se pohoršuje nad tím, že Češi nemají zájem o svou krajinu, protože jim je od mala říkáno, jak ji devastujeme a hubíme tím naše původní druhy a pak nám ukáže přehlídku u nás téměř vyhynulých zvířat s agitkou, jak moc krajinu ničíme. Neustále se hovoří o pravé divočině a přitom se díváme na uměle vysazená zvířata v rezervaci. Film ukazuje pár zajímavých témat a informací, ale bohužel jen pár. Hádkův komentář je navíc celkem otravný a závěr zabíjí Svobodův song, který je fackou v jinak kvalitní hudební složce. Kdyby se to pojalo lépe, mohl z toho být super dokument, protože jak jsem zmínila hned na začátku, záběry natočil pan kameraman úžasné, ale jejich poskládání už kulhá.

Je zajímavé číst komentáře k tomuto filmu, neb na diváky působí dost rozličným dojmem. Pro mě je Favoritka drama ostré jako břitva, ve kterém hlavní aktérky celou dobu balancují na ostří, aby se v závěru šeredně pořezaly. Vtipné a úsměvné scény zde slouží k podtržení bizarnosti a hnusu, který se v paláci odehrává a komedií bych tento snímek nenazvala ani náhodou.
Nejmarkantněji z filmu vystupují herecké výkony hlavního tria. Postavy se chovají zdánlivě chladně a přitom z jejich očí a výrazů vyčtete tolik emocí, že je přímo požitek se na to všechno dívat. U každé ze tří postav se setkáme s krutostí, vypočítavostí, zároveň obrovskou zranitelností, osamělostí a v jednom okamžiku i vnitřním bojem, který ovšem ani jedna z nich nevyhraje. Závěrečná scéna v královnině ložnici na mě potom zapůsobila velice silně a je téměř dokonalým bonbónkem. Dámy zkrátka zase jednou ukázaly, jak skvělé herečky jsou a doufám, že alespoň některá si plešouna domů odnese.
No a když přidáte zajímavou kameru, kvalitní výpravu, super kostýmy a nevtíravou, avšak scény skvěle doplňující hudbu, výsledek je znepokojivě okouzlující.
Přiznávám, že prvních 15 minut, než jsem přišla na to, jak se na film dívat, bylo trochu náročnějších, ale potom už jsem se nenudila ani vteřinku. Favoritka se stala i mou favoritkou.

Když jsem slyšela, že Laru Croft bude hrát Alicia Vikander, upřímně jsem se zhrozila. Tuhle herečku mám vcelku ráda, ale něco podobného si nikdy nestřihla a ani mi nepřišlo, že by se na na roli hodila. O to větší je mé překvapení, že mě Tomb Raider nenudil a nepřišel mi tak blbý, jako verze s Angelinou. Tam jsem spíš sledovala strop, jak často mi létaly oči vzhůru. Lara je tady mnohem civilnější a reálnější, tak nějak lépe se tomu věří. Čekala jsem dost katastrofu, takže to teď asi trochu nadhodnotím, ale v tomhle žánru je to vcelku zdařilý kousek.

Nelogických momentů je ve filmu bohužel poměrně dost a dějové zvraty často odhadnete dopředu, ale... Jedna místnost, jeden muž a jedno telefonní sluchátko. Jen tohle dokáže utáhnout 85 minutový film bez nudy a hlavně s notnou dávkou napětí. A to si dobré hodnocení zaslouží. Já se u tohoto dánského kousku navzdory všemu dobře bavila.

No nevím. Po ódách na tento film jsem měla asi přehnaná očekávání. Nebo má Na konci světa prostě jenom smůlu v tom, že jsem ho viděla až po Call me by your name a hlavně po Kamenném srdci, což je pro mě asi nejlepší film s gay tématikou z poslední doby. Zkrátka mě to až tak nechytlo. Herecké výkony jsou ale skvělé a pořád je to prima britský kousek, jenom jsem zkrátka čekala mnohem víc.

Pohádka o tom, kterak se chudý mexický chlapec milující fotbal dostal do Anglie, odolal všem nástrahám a pokušením a proklestil si cestu až do A týmu Newcastlu United. Začátek filmu byl ještě v pohodě, ale jakmile se Santiago dostal do Evropy, šlo to kompletně do kytek. Tenhle snímek není ani dojemný, o což se asi snažil, ale spíše hloupoučky úsměvný. Vzhledem k hodnocení a ke skutečnosti, že je tenhle kus na mnoha seznamech nejlepších filmů o fotbale, jsem čekala jiný level.

Love, Simon je velmi příjemná teenage pohádka, která dobře odsýpá, má celkem sympatické hrdiny, ale od reality snad nemůže být vzdálenější. Všichni v ní jsou přespříliš pozitivní a tolerantní, jednání postav také mnoho logiky nepobralo. Pokud chcete dojemnou oddychovku, není co řešit, film nenudí a není špatně udělaný. Pokud ale chcete propracovanější dílko s gay tématikou, hledejte jinde.

Nenápadný film, ve kterém na vás za každým rohem číhá nějaká herecká hvězda. Pravda, někteří z nich v době vzniku snímku známí ještě tolik nebyli, ale teď se ukazuje, jak dobře si tehdy režisérka vybrala. Charlize Theron jako tradičně válí, tahle ženská prostě umí, ale i ostatní si vedou víc než dobře.
Nemůžu říct, že bych se při filmu nudila, jako někteří. Závěrečná část v soudní síni byla trochu rozvleklejší, ale nic dramatického. Nejsilnější část filmu pro mě byla ta v dolech, všechny prasárny, kterými si musely dámy projít, člověkem docela zacloumají. Hlavně díky již zmíněným hereckým výkonům a myslím, že v tomto případě je dobře i to, že se režie ujala žena.
Na druhou stranu ale film má i své mouchy, kvůli kterým musím jít s hodnocením trochu dolů. Obrat tatíka, po tolika letech pohrdání svojí dcerou, byl dle mého vkusu příliš rychlý a jednoduchý a z dnešního pohledu také trochu irituje vykreslení téměř všech mužských pracovníku z dolu jako úchylných prasat bez skrupulí. Ale Amerika 80. let byla diametrálně odlišná, takže těžko soudit, jak blízko je tohle realitě.
Suma sumárum je tohle skvělý, citlivý kousek, u kterého jsem moc ráda, že jsem na něj narazila. A dostatečně působivý na to, abych ho nechtěla vidět znovu.

Tenhle film mě potěšil. Pustila jsem si ho neznaje žánru ani synopse a postupně odhalovala, na co že se to vlastně dívám. Je to netypický kousek vystavěný hlavně na atmosféře, která je tvořena z 80% skvělou hudbou. O to velké vyvrcholení, na které diváci čekali a dle reakcí se ho nedočkali, ve filmu vlastně vůbec nejde. A přesto mně náhled do druhého světa vykouzlil široký úsměv na tváři. Ač má tenhle snímek své chyby, na konci mi zůstává čistě pozitivní až radostný pocit ze zajímavého zážitku.

Ridleyho Scotta jsem měla vždycky ráda. Nikdo neumí propracovat vizuál filmu tak jako on. Výběr lokací, puntičkářská práce na kostýmech, použité barvy, rekvizity, atd. Jeden by řekl, že poroučí i počasí, aby měl v záběru přesně ty mráčky, které si představuje. Při scéně přijíždějícího vlaku v Saudské Arábii jsem si skoro říkala, že je ten pohled možná až příliš dokonalý. Ale to je prostě Ridley Scott. Bohužel stejně jako u jeho dalších snímků z poslední doby se nedaří vyprávět příběh filmu tak, aby diváka přikoval k sedačce. Přiznám se, že u první poloviny filmu jsem se nudila, což mě u tohohle chlapíka opravdu mrzí. O vymazání Kevina Spaceyho si můžeme myslet svoje, ale pravdou je, že Christopher Plummer zahrál starouše Gettyho skvěle. Film je pro mě asi tak na 65%, ale od režiséra takovýchto kvalit bych prostě chtěla víc, takže zaokrouhluji dolů.

Cesta za králem trollů je velmi milá severská pohádka, která vyniká hlavně atmosférou a hudební složkou. Děj je zcela předvídatelný, ale v tomto případě mě to nijak nerušilo. Dokonce ani humorné prvky nebyly nijak otravné. Rozhodně doporučuji zhlédnout v původním znění, už minimálně kvůli šťouchanci do Dánů v podobě šlechtické dánštiny. Ostatně severské státy si nenechají ujít žádnou příležitost, kdy si mohou z některého ze svých sousedů trochu vystřelit. Použití melodie Griegova Peer Gynta při trollově honbě za kořistí nočním lesem, je potom jednou z dalších úsměvných momentů, které ocení hlavně dospělé publikum. Kdybychom u nás točili podobné pohádky, vůbec bych se nezlobila a budu se těšit na další díly této plánované trilogie, které se doufejme opět dostanou i do našich kin.

Souboj pohlaví má ten problém, že se soustředí na tolik věcí, až je ve výsledku poněkud rozplizlý. Po počátečním představení postav a započetí boje o rovnoprávnost žen, se hodinu zabývá coming outem hlavní představitelky, který sice není pojat špatně, ale člověk stále čeká, kdy uvidí nějaký tenisový zápas či alespoň jeho náznak. Místo toho dostává v mezerách příběh Riggse, který pro změnu bojuje s gamblerstvím. A tak první tenisový zápas, kterého se dočkáme, je až Riggs vs. Court, který pro ženy nedopadl úplně nejlépe. Závěrečná tenisová bitva ženské světové dvojky s bývalým 55 letým tenistou, která z ne zcela pochopitelného důvodu změnila postavení žen v tenise, je navíc natočena k uzoufání nezajímavě a nudně. Po filmu Borg/McEnroe, ve kterém tvůrci dokázali nasnímat tenisový zápas nesmírně napínavě, zajímavě a nápaditě, to bije do očí ještě víc. Herecké výkony jsou dobré, pokud máte rádi barevnost 70.let, přijdete si také na své, ale jinak film nenabízí nic závratného.

Tak tenhle kousek je tak debilní, až je naprosto úžasný :) Co hláška to perla, co výstřel to rozšíření úsměvu. 10 lidí po sobě hodinu střílí a po třiceti minutách začnete přemýšlet o tom, zda to s jejich muškou všichni nepřežijí. Zajímavou otázkou skoro je, proč si s takovou kupují zbraně. Nicméně to je vedlejší. Bála jsem se, že jakmile se soutěž 'kdo se dokáže trefit' změní v contest 'kdo se dál doplazí', začne film pokulhávat, ale scénáristé vždy dokázali přijít s nějakým ujetým nápadem, který tuhle jízdu zase oživil. Závěrečná projížďka s Johnem Denverem byla dokonalou třešinkou. Tohle si asi ještě někdy zopakuji.

Páni, tohle tak emocionální film, že vyjadřovat tu názor slovy ani nechci. Obecně queer filmy moc nemusím, ale jsou kousky, které stojí za to vidět.

Tak aby tu nebyly jen názory plné superlativů... :) Asi byla velká chyba, že jsem si den před Hacksaw Ridge pouštěla znovu Železná srdce. Což je tak odlišný válečný počin, že na mě po něm Melův snímek možná nepůsobil úplně tak, jak měl. Gibson nám už v Umučení Krista ukázal, jak rád do svých filmů vkládá brutální a pro diváky nepříjemné scény, Apocalypto v tomto duchu jen pokračovalo a tuny urvaných končetin, vyhřezlých vnitřností, roztavených těl a rozstřílených hlav, které na mě v druhé polovině tohoto filmu Mel vyklopil, jen dokazuje, že této "úchylky" se stále nezbavil. První část Hacksaw Ridge je takový příjemný sladký čajík, výcvik byl pro mne asi nejslabší část filmu no a pak přijde bojiště. Je geniálně udělané, ale jeho genialitu jsem ocenila až při opakovaném zhlédnutí některých scén, napoprvé jsem to zkrátka přes tu tunu potrhaného lidského masa příliš nevnímala. Válečné snímky se neobejdou bez přestřelených scén a i tady je jich vcelku dost. Želbohu mi koutky úst opět chvílemi vyskakovaly vzhůru. A tak se přiznám, že film se mnou nezacloumal a ťafku mi dali až skuteční váleční hrdinové, kteří promlouvali do kamer těsně před závěrečnými titulky. Odnáším si tedy minimálně ponaučení, že válečné snímky budu prokládat nějakými odlehčenými hovadinami, abych na ně měla čistou mysl a dokázala je řádně vychutnat. Když vidím hodnocení ostatních, tady se mi to asi úplně nepovedlo.

Film War Machine by chtěl tak o 30 minut zkrátit. Má pár brilantních momentů, ale vcelku trochu nudí, za čímž může být kromě stopáže také zvláštní střídání komické a dramatické roviny. Nad vodou snímek drží hlavně Brad Pitt, který si roli generála McHamona náležitě užil. Jeho permanentní úšklebek je jen o něco málo horší než jeho úchvatný běh. Takhle nějak si představuji jogging sedmdesátníka, který má mezi půlkami zaražený granát. Úplný závěr je perfektní, jako celek je ale film rozpačitý. Na parádní satiru by to chtělo ještě přitlačit.

Když jsem si pouštěla Only the Brave, věděla jsem o něm jen to, že je o hasičích. Takže jak to dopadne, jsem dopředu neměla tušení. Ovšem požár, který byl pro tento oddíl posledním, byl poznat na míle daleko, stejně jako okamžik, kdy mi došlo, že to přežije maximálně pár vyvolených a ten byl bohužel dávno před započetím požáru. Takže jsem vlastně jenom sledovala, jak je příběh natočen a kdo že ten vyvolený bude. A ani to nebylo těžké uhodnout. Kdyby to tvůrci udělali trochu méně okaté, filmu by to velmi prospělo, takhle se vytratilo napětí. Navíc je to občas až k neunesení americké. Všichni jsou jedna velká rodina a naši chlapíci jsou do jednoho neohrožení a uvědomělí. Ten heroizmus na vás přímo prýští. Myslím, že za pár dní si budu z filmu pamatovat pouze méďu běžícího jako ohnivá pochodeň lesem. To je pro mě nejsilnější zážitek z celého filmu, protože závěr, který měl člověka zdrtit, trvá celé čtyři minuty a ve 134 minutové stopáži se ztrácí. Čekala jsem víc a tento příběh by si víc rozhodně i zasloužil.

Tak do tohoto filmu jsem asi ještě nedorostla. Assassin je vizuálně nádherný snímek, v němž je každý záběr vybroušen do dokonalosti, ale já jsem se v něm prostě ztratila. Polovinu filmu mi bohužel trvalo, než jsem dokázala od sebe jednotlivé postavy rozeznat, což v kombinaci s lyričností díla, kdy spousta věcí je pouze naznačena a spousta je přidána jen kvůli celkovému vyznění, pro mne byla vražednou kombinací. Assassin je pastva pro oko, která zároveň pohladí po duši, ale není úplně pro každého.

No. Smrtihlav má nesmírnou smůlu, že přišel do kin brzy po snímku Anthropoid, takže srovnávání se prostě nevyhne, i když vzdálenější tyto snímky být snad ani nemohou. Druhý zmiňovaný film těžil z atmosféry a napětí, byl napěchován emocemi. Přišlo mi, že je z něj cítit, že ho dělali lidé s úctou k činu, který jejich krajané v minulosti udělali. I když měl řadu chyb, podařilo se mu diváka vtáhnout a vyplivnout emocionálně vyždímaného až po závěrečných titulcích. Ve formě zpracování ale mnoho zajímavého nenabídl. Smrtihlav je naproti tomu pojat umělečtějším způsobem. I když občas nabývá odklon od skutečnosti obřích rozměrů, v historických nesrovnalostech bych se nebabrala, nejedná se o dokument. To, čím mi Smrtihlav bral dech, bylo snímání a hudba. Některé záběry jsou opravdu bravurní, to se musí nechat. První část věnující se Heydrichovi je skvělá, Clarke ho zahrál výborně a ona sterilita, která ze snímku sálá, této části velmi sluší. Snímek začíná výrazně haprovat až v části o parašutistech, kde by divák (zvlášť po Anthropoidovi) rád něco cítil, vzhledem k rychlosti a zkratkovitosti, s jakou se mu děj odehrává před očima, se mu to však nedaří. A tak i když je Smrtihlav svým způsobem filmem vyšší kvality, vychází z toho nakonec hůře, protože po zhlédnutí si sice pamatuje nádherné záběry podpořené úžasnou hudbou, ale jinak s vámi snímek nic moc neudělá.

Od Hory mezi námi jsem čekala více napětí a méně romantiky. Asi proto jsem na konci filmu lehce zklamaná, čímž ale neříkám, že mě snímek nebavil. Winslet - Elba je dvojice, která film utáhla velmi dobře, scenérie zasněžených hor a lesů byla dle očekávání dech beroucí, akorát ta cesta dolů byla nějak příliš snadná... žiji s představou, že když se lidé toulají 4 týdny zranění po americké divočině, měli by potkat více zviřátek, která by si na nich ráda pochutnala. Že najít přístřešek a rozdělat oheň může být občas problém, nehledě na to, že jim musí po čase hrozně kručet v žaludku. Ale tak třeba měli hlavní hrdinové prostě štěstí... Úplný závěr však filmu odpustit nemohu a tak je to nakonec za 60.

A je to tu zase, nemám tušení, jak tenhle film ohodnotit. Neodepírám mu kvalitu, ale mě to zpracování prostě nesedlo. O filmu jsem měla načteno vcelku hodně, osud rodiny Beksińských jsem znala a tak jsem asi doufala, že dostanu něco víc, než jen převyprávěný příběh o dvou talentovaných avšak totálně vyšinutých mužích a jedné ženě, která se mezi nimi hroutí. První polovina, která je přehlídkou zkratů nesnesitelného Tomasze, mi skoro až lezla na nervy. Tahle postava mě iritovala od začátku až do konce. Tomasz na mne působil spíš jako asociální spratek než jako depresemi zmítaný člověk. Po jeho výbuchu v kuchyni, kdy se film začal soustředit i na matku a tragické události v rodině, mě to začalo bavit, ale té zjevně mylně očekávané nadstavby jsem se prostě nedočkala. Natočené je to dobře, rodiče to zahráli skvěle, tak tomu dám asi 60, ale první polovina filmu šla opravdu mimo mě.