Chimpee

Tohle že je drama/komedie? Základem dramatu ale je, pokud si pamatuju: expozice, kolize, krize, peripetie a katastrofa. Toto je ale jen KATASTROFA. Komedie? Základem té je snad vtip, ne? V obsahu filmu, jenž má tento film propagovat, se píše, že úlety jednoho z hrdinů přináší komické situace. Tak jsem čekala něco vtipnýho. Musím ale říct, že ani zhulenecké ani opilecké patálie Járy zas tak „LOL“ nejsou. Zlatý zhulenec Macháček. ______ Plesl, Mádl, Geislerová i Roden jsou skvělí. Přesto mě jejich postavy nechaly chladnou. Všichni mi byli jedno. Od začátku do konce bez vývoje, žádné překvapení. Nelitovala jsem je, nic jsem jim nepřála, nebála se o ně, nesoucítila. Co to hledali? Štěstí? Ale to hledá přece každý, ne? Co zrovna na jejich cestě za štěstím stálo za zfilmování? Působí to na mě tak, že čím větší „looser“, tím má být jeho cesta ke štěstí zajímavější. No. Ne vždy. A tento film je příklad. A navíc… co si budeme povídat, kdopak z hrdinů ke štěstí nakonec přišel? (Ne)pomatený Roden? Nikdo? Jej! A to má být také zajímavé? Zbytek mých negativních myšlenek směrem k tomuto filmu se mi nechce psát. Prostě nuda.

Pozor! Pokud je možné „to spoil“ už skrz naskrz „spoiled“ film, pak bacha na možné spoilery!_____
Je fakt, že co se týká komedií, tak jsem hodně náročná, jelikož mi máloco přijde opravdu vtipné. Jenže já ani nečekala, že se budu bavit. Česká produkce už mě dost dlouho nudí. Buď se nezdravě ohýbá pod tíhou svého tématu, nebo se z oné tíhy snaží vytlačit cosi nezdravě veselého. Takže zklamaná z toho, že jsem se zasmála jen jednou, když se Macháček na chvíli vrátil do své původní role „blba“, která mu kdysi sedla nejvíc, a schovával se pod stolem a pak se řítil ze schodů, jsem ani trochu nebyla. Nepohoršuje mě ani téma nevěry. (Ne)věrnost je tak složité téma, že by se mělo dát uchopit alespoň tolika zajímavými způsoby, jako má průměrný člověk za svůj život příležitostí zahnout. Právě proto je dost politováníhodné, že pan Vejdělek vsadil na bolestně všudypřítomné klišé a nekonečně omleté fráze, o kterých každý podobně průměrný člověk ví, že stejně nefungují. Že ve skrytu srdce člověk na tyhle fráze zvysoka kašle. Ale ne… hlavní hrdinové v tomto filmu vůbec nic takového nevědí. Také asi nežijí v naší „u-zapírat-zapírat-zapírat-ované“ zemi a všechna klišé musí naneštěstí teprve prokouknout na vlastní pěst. Za ještě větší neštěstí považuji to, že je všechno tak tupě černobílé. Chudák Macháček je hodný „bílý“ a věrný manžel blbec, a jeho manželka-čarodějnice „černá“ vypočítavá mrcha. Polívka syčák, jeho manželka moudrá přehlížející, neméně vypočítavá žena, těžící z chlapské domýšlivosti. A že je nakonec všechno jinak a zahli si vlastně všichni? Ale to je tedy „šokující“ či vtipný (?) obrat! Celému filmu to dodalo…naprosté NIC. _____ Vtip? Kde byl? Opravdu se ještě divák dokáže smát nad tím, že se při manželském sexu lidé baví třeba o hypotéce nebo obsahu ledničky? Doják? Kde? Že místo diapozitivů pipin kouká Polívka na diapozitivy své tragicky zesnulé manželky? Ta scéna mě zvedla od obrazovky! ____Ne, tohle není komedie, bohužel ani tragédie, tohle je nuda jak prase. A pokud chcete vidět, jak dokáže nevěra s člověkem zatočit, koukněte na Closer. Každá věta má v tom filmu něco do sebe. A pokud někdo o nějaké vtipné „nevěrné“ komedii víte, dejte tip. Vejdělek se netrefil, měl by se jít strefovat jinam.

Baseballu se mi propadnout nepodařilo. Krásným vráskám Brada Pitta taky ne. Lehce ale propadnu člověku, který jde srdcem za svou vizí, cílem, myšlenkou. A pak už jsou jeho krásné vrásky jen bonus. A tento film opravdu nebyl jen o Američanech a jejich baseballu. Je o výjimečném člověku (lidech), jeho způsobu myšlení a cestách. Vážím si výjimečných, a je tedy pravděpodobné, že film o někom takovém se mi bude líbit také. Přesto jsem v kině usedla se skeptickou obavou. Po filmu „Strom života“ jsem se bála víc než hodně. Druhý „přešlap“ mého dávného blonďatého idolu bych nesla špatně. Jenže Bradík nepřešlápl. Uf! _______ Stejně jako „Štěstí na dosah“, i tento film řadím mezi motivační kopance. Věř si a jdi za tím, co chceš. „Moneyball“ mi zase trochu pohnul emocemi. Koukám a sžívám se s postavami, jejich rozhodnutími, situacemi, myšlenkami a trpím netrpělivostí nad jejich dalšími kroky, které bych já sama asi nezvládla. Takže obdiv. Téma skvělé. Brad Pitt, o kterém teď každý musí něco napsat (alespoň podle toho co jsem přečetla), protože je to jakási nepsaná povinnost filmových znalců i rádobyznalců, je také dobrý. Přesto jsem měla chvílemi z jeho hraní pocit, možná úplně pitomý, že tenhle krásnej chlap dostal strach, že lidé jeho úspěch dodnes hodnotili podle bílého úsměvu a zelených očí, a tak se na „starší“ kolena snaží možná až trochu moc (pře)hrát. Anebo je jeho hraní fakt výborný. Jen jsem se nedojala v situacích, které byly k dojetí natočené; Brad Pitt na trávníku, Brad Pitt potají na zápase. To už bylo trochu moc. Dvě silné scény – Brad Pitt s dcerou, Brad Pitt a jeho definitivní rozhodnutí. ________ Ale pokud mohu znovu porovnat se „Štěstím na dosah“, pak „Moneyball“ na Štěstí nedosáhl. Štěstí plyne přirozeně, Ball na mě působí trochu manipulačně, a já nemám ráda, když manipulaci poznám.

Vůbec nerozumím, proč lidé označují tento film jako nezávislý nebo odlišný od mainstreamu. Malý velký??! Jsem "straight" a přesto opravdu ve 21. století nepovažuji téma vyobrazení soužití lesbických partnerek za takovou alternativu nebo nečekaný odvaz. Alespoň ne v takovémto pojetí, kdy průměrností a okoukaností smrdí každá minuta. Film se až příliš okatě snaží podat lesbický vztah jako „úplně v pohodě“ věc, ale možná je to škoda, protože nic jiného, co by zařídilo onu nezávislost či odlišnost, nenabízí. Dejme tomu, že bych místo jedné z lesbiček dosadila chlapa. Co by se ve filmu změnilo? Nestalo by se téměř nic, protože by zůstal bez jakékoliv nezapomenutelné či zapamatování hodné myšlenky. Nevěra a její dopad na rodinu ... je snad úplně jedno, jestli ji prožívají v páru dvě ženy nebo žena s mužem. Nebo ne? O co tedy ve filmu šlo? Vztahy? Ale vždyť nakonec většina z nich zůstala nedořešených - dcera a otec, syn a otec, otec a jedna z matek. Nic, prázdno, titulky. Proč? Prostě mělká, okoukaná, obyčejná, nudná, předvídatelná lovestory. I přesto jsem naprosto odrovnaná Annette Bening, jejíž každý pohyb, každé gesto, přimhouření oka, držení těla, zakašlání, bylo promyšlené a „pochlapovatělé“. Ale ani ona to nezachránila.

Tak mě napadá jestli fanaticky věřící Gibson netočil film jen sám pro sebe, aby se před Bohem očistil za to, že v osobním životě porušuje sedmé přikázání: nesesmilníš. Nevím, jestli mu odpustil Bůh, ale jeho manželka a hromada dětí zřejmě ne. ________Po včerejším druhém zhlédnutí se ptám: „PRO KRISTA“ PROČ??? PRO KOHO to Gibson tedy točil? CO CHTĚL v divákovi probudit? Pokud to je film natočen pro hluboce a čistě věřícího diváka, pak si myslím, že nebylo třeba tolik detailního naturalismu, aby si uvědomil, co musel Ježíš v posledních hodinách svého života vytrpět. Nicméně i kdybych byla věřící divák, dovolila bych si poznamenat, že síla Ježíšova odkazu by pro mne netkvěla v tom, že vydržel nelidskou a nesnesitelnou fyzickou bolest, ale zejména v tom, že věděl, že ta bolest přijde a přesto ze své „cesty“ neustoupil._______ Jako nevěřící divák mám ale jiný problém. Ježíš je pro mě člověkem, jehož život je historicky doložen. Je ale stále jen člověkem s průměrnými fyzickými schopnostmi. Mám pocit, ale možná se mýlím, že běžný člověk by omdlel po druhém zobrazeném bičování. A pokud ne, tak zřejmě potom, kdy by spadl na zem a trnová koruna se mu zabodla do hlavy. A pak už by po zbytek mučení jen omdlíval. Nehledě na ztrátu krve, která byla podle záběrů značná. Přesto netvrdím, že tohle ubírá na kvalitě filmu.________ A stejně má film své plusy. Jim Caviezel je v roli Ježíše fakt přesvědčivý. Líbí se mi i herecké výkony zavrženíhodných křesťanských „pohlavárů“, Marie… Výprava a celková historická atmosféra je až strhující. Nenudila jsem se. Snad jen opakované zpomalené záběry na padajícího vyčerpaného Ježíše se časem staly zbytečné – Ježíš pomalu padá na záda, Ježíš pomalu padá na bok, pak na čelo… No. Dobrý, ale jindy fungující naturalismus v Gibsonových filmech tentokrát dojem zkazil.

Zfilmovaný příběh kde bych našla více motivace pro chvíle, ve kterých si říkám, že už fakt na všechno kašlu, jsem asi ještě neviděla. Málokterá filmová postava nebo člověk ve mně vzbudil takový obdiv a potažmo respekt. Skoro jsem bouchla pod přívalem empatie.
Příběh se určitě dal filmově zpackat. Mohl z toho být sladký "klišé" doják, plný vydírajících záběrů na roztomilého černouška, který má hlad (velkého i malého :)), s giganticky šťastným koncem, ale tady je všeho tak akorát, nic přehnaného. Vše plyne přirozeně a to tomu dodává to správné napětí. Malému i velkému Smithovi film za tu přirozenost z velké části vděčí. A velký Smith mi opět zahrál do noty. Tentokrát mě ale doopravdy získal. Bravo!

Tak to ne teda!

Ooops! Negativa komunistické éry zpracována tímto způsobem?!!! Spíše mi přišlo, že režisér i scénárista potřebovali exhibovat a film založili na hesle: „Jsem jinej = jsem dobrej.“ Bohužel, ne každý je Mozart či Picasso, aby mu to vyšlo. Pro mě tenhle film „dobrej“, natož geniální, opravdu není. Víceméně to na mě působí, jakoby tvůrci vypočítavě zneužili negativní a v naší zemi filmaři oblíbené téma, díky němuž mohli natočit temný snímek s černými a (jak jsem někde četla v pozitivní recenzi) „vizuálně minimalistickými“scénami. Odporná a zřejmá manipulace. Scény i dialogy působí jako nepřirozeně nahromaděný a přetékající soubor všeho zlého, co lidé v oné době mohli zažít. Je to skoro tak nudné, jako dokonalá blondýna 90-60-90 na pláži v Baywatch. Je tak jednoduše krásná, že není potřeba její krásu hledat a po deseti minutách nudí. Tenhle film zlo podává tak manipulativně a jednoznačně, že ve mně ubil všechnu zvědavost, soucit s vyslýchanými, rozhořčení. Pokud tedy skutečným záměrem filmu bylo poukázat na hrůzy komunistických zločinů (o čemž dost pochybuji), pak si troufám říct, že ona doba byla natolik odporná, že je naprosto zbytečné a neskutečně podbízivé hnusit divákovi postavu Antonína ještě tím, že je polopsychopat. Tehdejší hlavouni a šedé eminence byli zavrženíhodní právě proto, že byli vzdělaní a inteligentní a přesto dělali odporné věci. V tomto příběhu se člověk snad pozastaví nad tím, že Antonín je prostě úchyl, kterej si vzal do palice ženskou a dělá kraviny. Takoví byli, jsou a budou, v jakékoliv době. Ale vždyť šlo přece hlavně o to ukázat zlo komunismu, ne? A že jsou takovéto filmy dnes nutné??? No… vzhledem k tomu, že jsem úča a učím “teens“, tak vím, že pokud bych jim chtěla věrohodně přiblížit dobu před 89, tak bych jim rozhodně NEpustila tuhle rádoby pseudoumělecko-intelektuální vizi. Jediný plus – dokonalá výprava, pamatuju si něco málo z dětství, a detaily byly působivý. To je naneštěstí to jediný. Fuj! Fuj! Fuj!

Neskutečně ráda a skoro ještě s otevřenou pusou píšu, že přesně takhle si představuji dobrý film. Jenže ať už slovně hodnotím jakkoliv, tak si říkám, jestli by třeba nestačily napsat jeden nebo dva superlativy a basta. Ostatní je zbytečný, ať se každý koukne sám. Já hned po prvních minutách vzlítla a i přesto, že let byl dlóóóóuhý, tak ani po 2 a půl hodinách se mi nechtělo přistát. Nevystřihla bych ani minutu, i přesto, že hodně lidí právě délku filmu kritizuje. Ani náhodou! Komplikovaná postava (povaha) Howarda Hughese tak dostala dostatek prostoru ukázat se, vyvíjet se, růst, vyvolat v divákovi různé pocity. Pochopení, soucit, ale také rozhořčení, opovržení… Joj! Jak já mám ráda role, které nejsou ani bílé ani černé, ve kterých každý divák podle sebe určí míru sympatií, které nejsou předem jasně vnucené. Howard je zde lidský, opravdový, uvěřitelný! A neumím si představit lepšího Hughese než v podání DiCapria. Málokdy se mi stane, že se s postavou sžiju, že ve mně vyvolá napětí z toho, co dál řekne, udělá… a DiCaprio hrál a já s otevřenou pusou hltala každé jeho slovo, pohyb, mimiku…nic nechybělo ani nepřebývalo. DiCaprio se stal Hughesem a Hughes DiCapriem. A vůbec, film se může kromě DiCapria opřít i o herecké výkony vedlejších postav, ale to už bylo napsané tolikrát… Spíš bych vyzdvihla výborně napsané dialogy, nikterak dlouhé, skromné, a přesto emocemi nabité. A výprava! Ta zachytila mnou milovanou Ameriku kolem poloviny minulého století, a ta celému filmu dodala to něco - atmosféru, chcete-li, která filmu nesmí chybět, když ho chci ohodnotit hodně silnou devadesátkou. No a nebo rovnou sto?

Jak já se těšila na premiéru! A jak já se v kině těšila na závěrečné titulky! Protože jsem filmový laik, nijak jsem se nestarala o to, kdo je Malick. Šla jsem hlavně po tématu, které mi přišlo dost zajímavé a na filmovém plátně neotřelé - děti v rukách svých rodičů, lidé v "rukách" přírody, příroda v rukách čehosi jiného. Jenže to jsem netušila, že polovina filmu budou makro/mikro záběry na to, co si v dnešní době můžu běžně najít na netu nebo vidět na National Geographic. A já nechtěla dokument o vzniku života na Zemi, toho jsem měla pokrk už na základce. A fakt jsem nechtěla koukat na dinosaura nebo se potit při záběrech na Slunce. Napadá mě ale, že tenhle film by si lidé mohli pouštět někdy v budoucnosti, až budou žít třeba na Marsu a budou chtít vědět, jaký to kdysi mělo lidstvo na Zemi krásný. Jinou šanci filmu nedávám._____
Herci neustále divákovi šeptají otázky, na které sami hledají odpověď. Řekla bych, že i přes skromný děj filmu a psychologii postav se nabízely mnohem zajímavější otázky k zodpovězení než: kde jsme se tu vzali, kam jdeme a proč. Na to snad ani nelze odpovědět, aniž bychom ostatním vnucovali sami sebe. Nejzajímavější otázka zůstala bez odpovědi: "Proč mě nutí být dobrým, když sami dobří nejsou?" ____Čekala jsem také větší otevřenost nebo spíše odvahu právě v odpovědích. A upřímně - závěr filmu mě znechutil. Podobal se totiž momentu, kdy mi silně věřící člověk tvrdil, že doktoři jsou víceméně k ničemu, protože Bůh zvládne vše za ně. Uf. Prostě to na mě bylo moc přímočaré a jednoznačné.
Přesto bych z kina neodešla, občas jsem se totiž dojala hereckými výkony kluků a přiznávám, že příroda je prostě fajn věc na koukání.
Ale stejně jako se klaním před filosofií, hloubkou a geniálním zpracováním spojení člověka s přírodou ve filmu Norské dřevo, tak se tady klaním sama před sebou, že jsem ty dvě hodiny v kině vydžela.

Konečně! Akční superhrdina mě dokázal nahlas rozesmát. A to i přesto, že jsem ho už ve videopůjčovně odkrouhla s tím, že je jen další superhrdinskou teen volovinou. A hurá! Jako teen jsem se spíš řehtala já, protože tenhle superhrdina a jeho superhrdinskej parťák jsou zábavní sami o sobě, aniž by museli cokoliv dělat. A nepotřebují k tomu dokonce ani hubu plnou sprostejch slov nebo grimasama zpitvořený ksichty. Mega akční sympaťáci, výborně vybraní. Už jen proto, že hlavní hrdina vypadá spíš mega nehrdinovsky a neakčně, což filmu samo o sobě přidává na lehkosti. A ještě k tomu jsou oba, a nejen oni, neokoukaně(!!!) vtipní! Nikdo asi od těchto filmů nečeká velké scénářové překvapení, a přesto že je děj od začátku víceméně daný, ani jednou mě nenudil, naopak, ocenila jsem jistou nadsázku a umění nebrat se tak děsně vážně. Což je v mých očích asi největší plus.

Čím měl tento film být? Mám v tom trochu zmatek. Knížku jsem nečetla, ale vím, jaká témata se v knize objevují. Podle ohlasu na film jsem čekala city, emoce, hloubku, dlouhý povídání táty a syna. Jenže pocity z filmu, který teď, dva dny po zhlédnutí, převažují, jsou spíše tíseň, strach a „uff, to jsem se bála, že je někdo sežere!“ Takže trochu horor a docela dost deprese. A není to škoda? Nedalo se to zpracovat tak, aby převažovalo právě to filosofické poselství, které samotný příběh nese? Filosofickou depku bych zpracovávala mnohem raději. Apokalyptické téma už jsme tu měli mockrát. Mockrát jsme se báli, mockrát už naší planetu ničili, a mockrát u toho tekla krev a lidi řvali. Tenhle příběh se přímo vybízí k tomu být naprosto jiný, a přesto zas tolik jiný není. Už jen to, že jednou z hlavních postav je dítě. Průšvih, i v takovém rozměru jako je průšvih globální katastrofy, nabírá v dětské hlavě a srdíčku asi úplně jiných rozměrů. Ano, některý divák možná roztál nad jednoduchým dělením lidí na „good guys/bad guys“ a nad výkřikem syna „…já se taky musím o všechno starat!“, ale mně to nestačí. Takto hluboké lidské „záležitosti“ si zaslouží mnohem pečlivější a promyšlenější zpracování. A tady jsem viděla jen náznaky. Jakoby někdo četl knížku, vytrhl z ní pár dialogů, ale vůbec nepřemýšlel nad celkovým poselstvím, které celý příběh rámuje. A to považuji za velkou škodu. Zkrátka si myslím, že psychologie postav měla dostat mnohem větší prostor než utíkání před „polozombíkama“ a „těma špatnýma“._____Dalším mínusem filmu pro mě byl samotný závěr. Nevím, jak končí knížka, ale konec podle mě naprosto odpovídá celé povaze filmového zpracování – moc odbytej, mělkej. Jakoby si zas režisér říkal „uff, to jsem se bál, že už to nedotočím“. Asi jsem pesimista, ale já prostě nevěřím, že po tom, co se ve filmu děje, by ten klučina nakonec skončil tak jako skončil. Takže ta „šedivo-černo-krvavo-depresivní“ atmosféra, která mě přes všechna zmíněná negativa docela úspěšně pohltila, se v závěrečných scénách změnila na atmosféru průměrnýho dojáku…. ale zas na druhou stranu - jako průměrný drama, u kterýho se člověk nenudí, protože se bojí, u mě tenhle film obstál.

Potřetí jsem se snažila pochopit, proč je tento film tak oceňovaný. Že jsem nepochopila hned napoprvé, přisuzuji své filmové neohrabanosti a hledám chybu v sobě. Ale musím přiznat, že nechápu ani nyní. Přesto jsem, díky té snaze, ve filmu našla jiné kvality, které jsem předtím opominula, očekávajíc strhující oscarovou podívanou. V některých scénách mě totiž velmi baví vztah Jiřího VI. a jeho logopeda. To jak dynamicky, s každou větou, se jejich vztah vyvíjí. Jak si vzájemně určují hranice a snaží se prosadit své já, svou pravdu, svůj pohled na svět. Je velmi milé koukat na to, jak se učí vzájemné toleranci, sebezapření,jak se snaží jeden druhého chápat, ale přesto ustupovat velmi pomalu …a prostě jak se učí. Jeden od druhého. Učila jsem se i já. Velmi dobře napsané postavy, výborně zahrané. _______Přesto se nemohu přenést přes jakousi celkovou „lacinost“. Některé scény, převážná většina, na mne působila jako opakované klišé, které má působit dojímavě, moudře, osudově, … jenže mě opravdu nebaví filmy, u kterých mohu zavřít oči, zacpat si uši, a přesto vytušit, co která postava řekla, kde stála, proč tam stála, kam potom šla, s kým, a kdy se vrátí. A u tohoto filmu, vyjma některých dialogů Logua a Jiřího, jsem mohla ucpávat uši téměř pořád. ______ Také jsem očekávala větší historický zápřah. Film mne nedokázal vtáhnout do doby, ve které se odehrává. Myslím, že je to škoda, předválečné napětí je sice nekonečně zpracovávané téma, no ale, sakra, když už film o projevu, který byl pro ohroženou Británii tak stěžejní, tak bych čekala, že králově vydřené řeči bude předcházet takový děj, který si tu jeho vydřenou řeč přímo a naléhavě vynutí. Já vím, že všichni víme, co se v té době dělo. Ale určitě bych závěrečnou řeč prožila a probála víc, kdybych za sebou měla dvě hodiny předválečného dramatu a ne předvídatelnou story o logopedickém problému hodného chlapíka. Chyběla mi asi uvěřitelná atmosféra. A tím pro mě králův projev zůstal jen předvídatelným závěrem. A upřímně…kdyby se mi Firth nelíbil jako chlap, tak bych se asi nesnažila hledat kvality filmu už potřetí.

Gere a Roberts mě dokázali potěšit už asi po stopadesáté. I přesto, že jsem některé dialogy odříkávala zpaměti. A protože jsem obyčejná holčička, tak mám i obyčejné sny. Rozhodně chci prince, a rozhodně by mě bavilo utrácet „nechutné“ sumy peněz v butikách na Rodeo Drive. A rozhodně mi je ukradeno, že zkušení dospělí tvrdí, že princové nejsou.______ I přesto, že mám ráda spíše filmy, u kterých musím horem dolem přemýšlet, nevidím důvod tímto příjemně odpočinkovým a dojemným snímkem opovrhovat. Nedonutil mě přemýšlet, ale rozhodně mě donutil zasmát se, relaxovat a snít. U tohoto typu filmů mi je úplně ukradené, že tuším happy end, a že i cesta k němu je jasně vyšláplá. Jojo, zde chápu přirovnání filmu k Popelce. Chudá a krásná plus bohatej a krásnej, … šup … a je to!_______Ale tento film kromě „popelkovské“ zápletky nabízí i kouzelné charaktery hlavních i vedlejších postav. Jsou vtipní, shovívaví, empatičtí, energičtí, mění se, diví se, zlobí se, ... a všechno tohle mají v očích a jejich mimika hraje v tomto filmu velkou roli. A pokud jste shovívaví, empatičtí, divíte se, zlobíte se a dokážete vnímat roztomilost různých lidských charakterů, pak vám bude příjemná i roztomilost „Pretty Woman“. Dojímá mě hotelový manažer i poslíček, v klidu si zanadávám na zlé prodavačky a zaslzím nad Gerem s kytkou v puse… Jojo, ty emoce!!! Škoda, že je takovýchto kvalitních oddechových romantik málo. S procentama to je těžký. Jako romantické komedii tomu dávám 100%, ve „kfilmáckém“ hodnocení o něco méně.

Tak zase jednou holčičí povinnost – jít s klukama do kina na zběsilý auta a kulatý prdelky krásnejch ženskejch. Utrpení :) A to mám rychlý auta fakt ráda. Myslela jsem si, že mě zachrání alespoň pohled na kulatý prdelky Diesela a Walkera nebo zakulacený křivky krásnejch aut. Ale když můj dojem nezachránil ani Walker a dokonce ani sexy černý Dodge, pak tenhle film opravdu nestál ani za to zlevněný studentský vstupný. ______ Během filmu jsem se občas musela rozhlédnout kolem sebe, jestli náhodou nesedím doma a nekoukám na nějakej přiblblej 883. díl brazilský telenovely. Nesčetněkrát mi tenhle filmovej „kus“ svými rádoby dojemnými scénami, špatnými hereckými výkony i nevhodnou „dojákovou“ hudbou připomínal televizní seriály, které vyplňují prázdná odpoledne prázdným (nebo přeplněným) hlavám. Občas už jsem jen čekala, že se ze zatáčky vyřítí Porsche a za volantem bude sedět Šeherezáda nebo doktor z „růžové ordinace“. A místo toho se mě snažil svými dlouhými, přehranými pohledy dojmout chlap jak hora. Téměř ani jedna scéna mi nepřišla originální. Podobné dialogy zazněly tolikrát předtím, že už by je divák mohl odříkávat nazpaměť i v tý angličtině. ______Nejsem schopna rozlišit či zhodnotit, které scény byly, z hlediska fyziky reálné, a které nesmysl. Ale to by mě vůbec netrápilo, kdybych ve filmu našla něco jiného. Cokoliv. Alespoň zajímavý děj, zápletku, cit, vtip, dobrého herce. Ano, usmála jsem se nad „černým bělochem“ nebo spíše „bílým černochem“ s balíkem od FBI. A paradoxně mě nejvíce bavila asi úplná pitomost, tedy závěrečná honička se sejfem za zadkem. Ale myslím, že to je dost málo na to, že nás poslední scéna připravila na, panebože (!), další díl.______Ačkoliv měli tvůrci k dispozici tolik „sexy“ materiálu jako jsou tyhle káry, herci, herečky, prostředí, atd., přesto vytvořili naprosto frigidní film, který má tendenci nudit od začátku do konce.

Norské dřevo

Než si pustíte tento film, prosím, zpomalte. Přestaňte spěchat, zastavte a připravte se na hromadu emocí, citů i ticha. Na plno slov, která ani nemusí být vyřčena, aby byla vnímána nebo pochopena. Otevřete se. Buďte připraveni na to, že budete dvě hodiny sledovat lidi, kteří jsou svou mentalitou odlišní od toho, co považuje většina z nás za „normální“. I přesto, že hlavní postavy řeší stejné a velmi vážné problémy, které mohou potkat kohokoliv z nás, jejich reakce a jednání jsou jiné. Podle reakcí diváků v kině zřejmě nepochopitelné, dokonce i humorné. Přesto mi přijde, že místo úšklebků si tento film zaslouží velký potlesk a poklonu. Připusťte, že i to, co neodpovídá vašim standardům, je výjimečné, a dokonce i krásné.____Ona zpomalenost filmu spočívá v dlouhých a tím velmi osobních a intimních záběrech na herce a jejich prožívání, u kterých jsem já osobně přestávala i dýchat. Velmi na mě zapůsobila skromnost rozhovorů. Žádné zbytečné věty. Umění být ticho a využití ticha k vnímání druhých lidí._____Kdyby snímek vznikl jinde než v Japonsku, zřejmě by zabral polovinu času. Ale tím by vnímavého diváka připravil právě o onu neskutečnou hloubku. Stal by se možná jen možným návodem na to, jak řešit nebo neřešit těžkou životní situaci. Ale Norské dřevo je pro mě v tomto směru na mnohem vyšší úrovni. _____Zcela fascinující jsou pro mě přírodní záběry, které jsou ovšem opět víc, než jen záběry krásy. Ve filmu jakoby postavy duševně s přírodou splynuly. Jejich emoce vystihují klidně působící zelené kopce a lesy, bouřlivé oceánské vlny a chladné skály, zimní krajina nebo živoucí zahrada plná květů. Hloubka._____ Je těžké hodnotit film, který je tak odlišný od toho na co jsme zvyklí, stejnými měřítky, procenty. Proto hodnotím spíše pocity, které mi z filmu zůstaly a hlásím velkou spokojenost.

Nerozumím filmové vědě, nevím kdo přesně tedy může za to, že se mi poprvé podařilo usnout v kině.
Tak tedy Rango je současný moderní hrdina! Vzor! Proboha proč??? Nic neumí, chová se jak pitomec a třičtvrtě filmu lže. Za všechno, co se mu povede nemůže on sám, ale blbost dalších hrdinů. Jeho vtipy nejsou vtipy, ale odraz jeho trapnosti. Navíc se na něj nedá ani koukat. V tomto filmu se ale nedá koukat snad vůbec na nic. Moje oko se snažilo zachytit alespoň jednu hezkou věc, barvu, úsměv...cokoliv. Marně. A tak usnulo. Škoda jen, že se neprobudilo až se závěrečnými titulky.
A právě závěrečné titulky si nějaké to procento zaslouží...

To snad ani nebyla pravda..

...je tu více možností. Buď jsem se při sledování "Fauna" také ocitla v nějakém pitomém labyrintu, druhá varianta může být, že jsem vůbec nic nepochopila, což je možný, jen se obávám toho, co ještě v životě budu muset zažít, abych pochopila i takovou hrůzu jako je tento film... a nebo je to prostě jeden z nejblbějších filmů, který jsem omylem musela vidět.____ Začíná snad v našem světě opravdu platit to, že čím větší deprese, tím větší umělecký zážitek? Tím ovšem nechci říct, že tento snímek ve mně vyvolal pocity deprese. Nevyvolal ve mně, kromě naštvání, vůbec nic, natož depresi.
Je to jako když jdete na výstavu Czech Press Photo a jedna z nejobdivovanějších fotek je popálená holčička.____Cože tedy bylo pointou? Ukázat to, že když se kolem nás dějou hrůzy, když už nevíme, kam se obrátit, tak utíkáme do svého světa, kde nám je líp, kde máme povolenou i naději na lepší konec, kde můžeme být větším "pánem" svého osudu? Ale no tak! Potřebujeme k tomu opravdu takovou nezajímavě a hloupě podanou brutalitu a mrtvou holčičku na závěr? Měla snad diváka dojmout tuhá dětská ručka nad studnou?
___Nedojalo mě nic a nepřekvapilo už vůbec nic. Postavy naprosto "placatý", od začátku do konce stejný, kromě toho, že na začátku jsou živí a na konci skoro všichni mrtví._____Obdivuju snad jen maskéra a nápad s "okorukou" zrůdou._____ Pokud se snad scénárista snažil o zfilmování jakési mytologie, která je mým znalostem hodně vzdálená, pak mi je líto, že to udělal tímto způsobem._____ A hrůzy a válečné utrpení byly také zfilmovány lépe. Dalšího komentáře netřeba, tohle mi fakt vzalo dech! Za okorukýho 10%.

Přestože se nechystám začít psát názory ke všem filmům, které od této doby zhlédnu, názor na The Social Network ze sebe prostě „vypsat“ musím. Nemohu totiž pořád dokola poslouchat a číst, jak úžasný film to je, aniž by mi to hnulo mým filmařským vkusem. A po přečtení jedné z recenzí, kde je tento film dokonce povýšen nad tak výjimečný film jako je Počátek, mi to psaní půjde mnohem lépe.___ Background vzniku sítě Facebook šel úplně mimo mě, ale Facebook mi ani trochu nevadí. Nejsem tedy z těch, kteří The Social Network odsoudí proto, že jeho tématem je současný komerční fenomén. Naopak. Byl to jeden z důvodů, proč jsem se na film tak těšila. Ale bohužel…___The Social Network je víceméně dokument. Je z velké části, i když ne zcela, založen na faktech a v nedaleké budoucnosti na něj budou moci teenageři koukat téměř jako na historický film. I takovýto typ filmu, kde je historií předem určený konec, by mohl, nebo spíše měl, diváka udržet v napětí a očekávání toho, co jaká postava řekne, co bude prožívat a jak bude na prožitky reagovat, zkrátka jak se bude vyvíjet a co jí k tomu povede. Pokud ale člověk, který sleduje The Social Network, prožil několik let mezi normálními lidmi a ve víru lidských vztahů, pak by měl asi po půl hodině filmu tušit, jak film povede ke konci, kdo koho a kdy začne nemít rád, co která postava právě udělá, co bude za pět minut cítit atd. Tolik opěvované zpracování scénáře – tedy prolínání dvou dějových rovin – filmu, podle mého názoru, uškodilo. Nyní už nemohu s přesností určit, kdy jsem se v kině začala nudit. Divák totiž téměř celý film ví, kdo koho za co soudí, a proč. A jestliže není úplný asociál a má alespoň špetku empatie, je mu jasné, jak postavy k soudnímu řízení dospěly, je schopen pochopit všechny strany a také nepovažuje nikoho za jednoznačně odsouzeníhodného či naopak obdivuhodného. Opravdu tedy nevím, proč by zrovna tento film měl být ještě navíc považován za výborný rozbor mezilidských vztahů a života velkých podnikatelů. Pokud to byl jeho cíl, pak dopadl velmi špatně. Čekal snad někdo, že například postava Seana Parkera, spoluzakladatele Napster, neskončí s kokainem u nosu? Že ho nakonec Mark Zuckerberg nebude mít plný zuby? Že Eduardo Saverin nedostane padáka přesně tak suše, bez velkých Markových slov, slz a gest?___Jako divák ale považuji za naprosto odrovnávající rozhřešení nad Markem v závěru filmu. Totiž, i kdyby divák během filmu nepochopil, že Mark Zuckerberg opravdu NENÍ „hajzl“, tak nám to na konci pro jistotu ještě potvrdí jedna z vedlejších postav, přísedících u soudu, což je paní, která Marka poznala jen z právnických dokumentů a vyprávění u stolu, kde líčení probíhalo. A když to poznala ona od stolu, proč by to neměl poznat divák po celém tom čase, který s Markem ve filmu „prožil“?___Co se týká psychologie postav, nepřekvapilo mě vůbec nic, snad jen uvažování jednoho z dvojčat Winklevossových (bohužel nevím, jestli to byl Cameron nebo Tyler Winklevoss). A to konkrétně při jeho rozhodování o tom, zda Marka zažalovat nebo ne, jeho „gentlemanské“ chování studenta Harvardu.___Kromě toho, že mě bavilo pozorovat lidi, kteří mají mnohokrát výkonnější mozek než já, jejich geniálně rychlé a pohotové myšlenkové procesy, tak mě na tomto filmu nebavilo vůbec nic.___Jsou filmy, které stojí za to vidět dvakrát, třikrát i vícekrát, tím pro mě ale The Social Network není, udundal mě hned napoprvé a zůstává pro mě jen docela dobrým zdokumentováním toho, jak vznikl Facebook.
Tak tedy díky Zuckerbergovi za Facebook, a díky Nolanovi za Počátek, který pro mě nadále zůstává jedničkou na letošním filmovém nebi. Nejsvětlejší chvilka filmu: 18+1=19