maudite
Casino Royale
Hráč. Drsňák. Milovník.
Od první fotky Daniela Craiga ve smokingu jsem se nemohla ubránit pocitu, že tenhle James Bond má asi tolik šarmu jako kulturista v saku, což se příliš neshoduje s mou představou britského gentlemana s povolením zabíjet. Nakonec nemůžu říct, že by se Casino nepovedlo - líbily se mi dílčí části a film jako celek taky fungoval, ale v mých očích moc nefungoval v kontextu série a Craigovi trvalo ještě dva filmy, než jsem ho dokázala ocenit. Tady se mi líbila úvodní parkourová sekvence, šaty Evy Green, závěr v potopeném výtahu a správně bondovský záporák. Jak již jsem řekla, Bond v Craigově podání je na mě příliš drsný, nechá do práce zatahovat emoce a chybí mu určitý nadhled a šarm, který podle mě k postavě patří. Ve Skyfallu jsem si zvykla, že takovýhle Craigův Bond prostě je a není to důvod k výčitkám, ale trvalo mi to... Také nepomohlo, že o pokeru toho moc nevím, takže jsem se u scén v kasinu příliš nebavila.
Quantum of Solace
Akční. Prázdný. Nevýrazný.
Daniel Craig pořád není ten britský gentleman, kterého si představuji pod jménem James Bond, a navíc tenhle film nefunguje jako Casino Royale - má smysl pouze v jeho kontextu a zároveň zůstává v jeho stínu. Daniel Craig je stále drsňák, který pracovně řeší osobní věci a ve výsledku působí trochu moc vážně. Akčních scén je mnoho, takže je stále na co koukat, ale zároveň chybí pořádný příběh. Dotahují se linky načrtnuté v Casinu, ale ústřední souboj mezi MI6 a supertajnou organizací, která má své lidi všude a nikdo o ní od začátku do konce nic pořádně neví, je ve své neurčitosti jaksi neuspokojivý. Uznávám, že se mi moc líbila scéna v opeře a musela jsem se nostalgicky pousmát nad vizuální citací Goldfingera. A Strawberry Fields má krásné jméno. Ale nemůžu se zbavit pocitu, že to je trochu málo...
Skyfall
Minulost. Budoucnost. Bond.
Je to definitivní. Trvalo mi to několik filmů, ale konečně jsem si oblíbila Craigova Bonda. Po Casinu a Quantu jsem na nového Bonda už ani nebyla zvědavá, ale když jsem se dozvěděla, že to natočil Mendes, řekla jsem si, že mu dám šanci. A dobře jsem udělala. Možná ještě víc mě těší, že si mě získal tím, jaký je, a ne tím, že by se změnil v Conneryho. Mendes dokázal odvyprávět příběh, strategicky do něj rozmístit ohromující a nápadité akční scény, mezi kterými jde o postavy, které nejsou definovány hláškami a značkou hodinek, ale opravdu jde o ně samotné. Takové pokusy už tu byly, ale tady to funguje bezkonkurenčně nejlépe. Je zde úžasná hra s trademarky - ať už věcmi, frázemi, či osobami. Žádná jiná Bondovka se nad nimi tak nezamýšlí, všechny je pouze používají nebo citují. Skyfall vysvětluje, hraje si, třídí je. V této sérii se stává, že skvělí záporáci zastíní protagonistu. Tady je navzdory excelentnímu Bardemovi pořád nejdůležitější James… a M. Nikdy ještě neměla tolik prostoru a jsem ráda, že se jí ho dostalo. Rozhodně je to ta nejosobitější Bond girl. A Adele nazpívala úžasnou titulní píseň. A vůbec nejvíc mě na tom těší, že Skyfall není "jen" úžasná Bondovka - je to skvělý film.
Une femme est une femme
Hudba. Knížky. Hra.
Žena je žena rozhodně není klasický film s příběhem. Jsou to spíš roztomilé kreace Anny Kariny, které dělají křoví dva pánové. Nejzajímavější je asi hudba a pár neotřelých nápadů: například večerní konverzace s knihami je… inspirativní. Těžko se mi to hodnotí jako film, ale jako milý vtípek to zafungovalo. (Tak doufám, že mi neuniklo nějaké hluboké poselství a neurazila jsem pana Godarda.)
X-Men
Mutanti. Rovnoprávnost. Komiks.
První díl X-Menů má jednu zásadní vlastnost, která (logicky) chybí všem pokračováním - je originální. Svět, ve kterém je mnoho postav se superschopnostmi a každá si po svém bojuje za své práva, oplývá výbornou atmosférou. Je zajímavé, že většina postav na první pohled vypadá a má schopnosti jako ze stránek komiksu (což je v absolutním pořádku, vzhledem k tomu, odkud se na filmovém plátně vzali), a zároveň řeší velmi civilní a lidské problémy. Zní to trochu přihlouple, ale funguje to skvěle. K výjimečnosti taky pomáhá, že nejzajímavějším vztahem není žádná hloupá romance hlavního hrdiny s dámou v nesnázích, ale nevyjasněná minulost dvou na první pohled úhlavních nepřátel.
X-Men 2
Pokračování. Příběh. Podívaná.
Druzí X-Meni se povedli takovým způsobem, jakým se pokračování čehokoli může povést: kvalitně navázali na témata a postavy z jedničky a vzniknul zdařilý film s dostatečným rozpočtem, aby bylo na co koukat. Nedočkáme se žádné nového a originálního pohledu na problémy mutantů a s mutanty ani velkých charakterových vývojů a posunů, ale příběh je pořád dobrý a vlastně i propracovanější než první díl, takže si zachovává jeho styl a nepůsobí nadbytečně.
X-Men: The Last Stand
Okoukané. Vyčpělé. Neinvenční.
Vypadá to, jako že se tvůrci snaží vytřískat z X-Meního námětu co nejvíce, ale zásadním způsobem jim dochází fantazie. Uznávám, že smrt je smutná událost, ale mrtví by měli zůstat mrtví... Minimálně v této sérii, protože jak může člověk cítit cokoli nad nezvratnou událostí, když si může být jist, že scénáristé zařídí, aby nic nebylo nezvratné? Neobjevuje se ani nijak zvlášť nový pohled na lidsko-mutantský vztah, postavy se drží své škatulky nastavené v jedničce. Je pravda, že třetí X-Meni nejsou nudní a vyskytuje se tam dost efektních scén, ale co s tím?
X-Men Origins: Wolverine
Hloupé. Patetické. Nenápadité.
První X-Meni nám ukázali svůj svět a všechna pokračování působí jen jako doplňky a vysvětlivky, které by samostatně nefungovaly, a v případě Wolverina zrovna dvakrát nefungují ani v kontextu. Skutečně: kdybych se dozvěděla, že Loganova amnézie je způsobena květináčem, jenž mu náhodou spadl na hlavu, pravděpodobně bych tomu věřila víc než tomu, co vymysleli scénáristé. Divné náhody se občas stávají... Taky jsou tu hrdinovy vztahy s něžným pohlavím - podivné, neuvěřitelné a nekompatibilní se vším ostatním, co představuje. To mě trochu rozčilovalo i u původní trilogie, ale tady to je ještě otravnější, protože ve Wolverinovi tvoří podstatnou část příběhu (a taky v něm nejsou ostatní - a zajímavější - páry ze světa X-Menů). Už jsem viděla horší filmy, ale nechápu, jak se může zajímavý původní nápad tak utápět sám v sobě, místo aby se rozvíjel k něčemu novému.
Marketa Lazarová
Dechberoucí. Ojedinělý. Ohromný.
Přiznávám, že české filmy moc nevyhledávám (a po určitých zkušenostech mám dojem, že oprávněně). Na Marketu Lazarovou jsem ovšem byla zvědavá, protože jsem z různých zdrojů slyšela a četla samé superlativy. A po zhlédnutí vím, že oprávněné. V první řadě jsem ještě nikdy neviděla český film, který by opravdu potřeboval být viděn v kině. U Markety si neumím představit, že by ty dlouhé záběry na sněhem a bahnem pokrytý středověk podbarvené monumentálními chorály působily stejným dojmem z jakékoli obrazovky, kterou bych doma vyštrachala. A dokonale syrová atmosféra je alfou a omegou tohohle díla. Příběh tam nějaký je. Občas se i mluví. Ale Obraz a zvuk a práce s nimi jsou tím, co činí tenhle kousek absolutně strhujícím a vymykajícím se běžné filmové tvorbě.
Iron Man
Akce. Hlášky. Korektnost.
Proti komiksovým hrdinům nic moc nemám, takže mě Iron Man nijak zvlášť neurazil, ale ani nenadchnul. Robert Downey Jr. je standardně sympatický a jeho kolegové mu to nijak nekazí. Inteligence příběhu a poselství je úměrné žánru a cílové skupině: mix akce, hlášek, amerického patosu a korektnosti je sice ve výsledku zábavný, ale působí poněkud sterilně... Nemůžu říct, že bych se nudila, ale bylo to takové pobavení na jedno použití - nemám touhu vidět to někdy znova a po titulcích nemám důvod o filmu dále přemýšlet... Řemeslně slušné, ale velmi popcornové.
X-Men: First Class
Uhlazené. Efektní. Prvoplánové.
Tuším, že tento prequel funguje lépe, pokud znáte původní trilogii (což není můj případ). I tak můžu říct, že se mi na sympatické herce v akčních scénách, které byly zároveň efektní a přehledné, koukalo hezky. Zajímavý byl kontrast mezi archivními záběry, sci-fi technologiemi a neautentickými kostýmy, ale nemůžu se pořád rozhodnout, jestli to bylo dobře nebo špatně. Trochu mě rozčilovala přehnaná uhlazenost a líbivost a obecně na mě film působil jako přesně vypočítaná sázka na jistotu, i když v luxusním provedení. Trochu mě irituje, že dnes už snad není jediný film, který by neměl velmi explicitní závěrečnou scénu slibující pokračování…
Looper
Morálka? Kauzalita? Logika?
Letos se s tímhle dost opakuji, ale Looper je zase filmem, který ve mně vzbuzuje rozporuplné pocity. Filmem, který bych si moc ráda oblíbila, ale některé jeho aspekty mi to prostě nedovolí... Cesty časem jsou lákavé téma, které už z definice nemůže být logické, ale mělo by dávat nějaký vnitřní smysl. Když se objevují stále nová a nová doplňující pravidla, která samoúčelně kroutí příběh, něco je špatně. Základní morální poselství Loopera je poměrné nosné, ale obaluje ho tak nekoherentní příběh, že nemá možnost adekvátně vyznít. Zároveň se mi zdálo, že se tam vyskytovaly inteligentní nápady, fajn herci, slušná atmosféra a vůbec spousta příjemných jednotlivostí... Vše dohromady ovšem funguje přibližně jako dort od pejska a kočičky, což mi je (po kolikáté už letos?) vážně líto. Upřímně oceňuji, že Looper vypadá jinak než jiné současné filmy, ale být jiný samo o sobě nestačí.
Iron Man 2
Komiks. Popcorn. Klišé.
Tenhle film má asi vše, co ve svém žánru potřebuje: cool hlášky, nákladné akční scény, odkazy napříč Marvel Universe, dokonalého hrdinu, výrazného záporáka a nenáročný příběh, což dohromady dává funkční a řemeslně povedený prototyp toho, co čekáme od komiksu. Nic jiného nejspíš ani nebyl záměr, ale z nějakého důvodu se musím sama sebe ptát, jestli mi to stačí...
The Hunger Games
Bez krve. Bez hloubky. Bez nápadu.
Myslím si, že je trochu nefér srovnávat filmy s jejich knižními předlohami, protože každá z těchto forem funguje jinak. Stejně tak je ovšem nefér od scénáristů, když vezmou knížku, děj osekají na nejnutnější a patřičně odeberou hloubku, aby se jim to vešlo do dvou hodin. Potom vznikne Hunger Games, které je typickým příkladem absolutně nenápaditého a otrockého přepisu knihy na filmové plátno. Úvod podle mě fungoval, ale jakmile se 24 nešťastníků dostalo do arény, nedostatky scénáře začaly být více a více zřejmé. Za největší problém považuji, že mi všichni byli úplně ukradení. V situaci, kdy po lese běhají dva tucty adolescentů a navzájem se zabíjejí, je těžké s kýmkoli z nich soucítit, komukoli fandit, kýmkoli opovrhovat, když se většina z nich na plátně jen mihne, protože není čas nacpat tam vše z knížky (a protože kdyby byly vraždící scény delší a krvavější, nejspíš by nikoho z cílové skupiny nepustili do kina). Po krátkém čase jsem si začala v hlavě tvořit seznamy a odškrtávat, co se už stalo, a předvídat, co vyškrtnou. Jediným osvěžením byl pohled do centrály gamemakerů, protože všechny konfrontace v aréně proběhly stejně jako v knize, jen stručněji, nudněji, nelogičtěji a anemičtěji. A absolutně bez jakékoli psychologické či filosofické hloubky, což vadí zejména u ústřední dvojice, které scénář zoufale upírá prostor k jakémukoli rozvinutí vztahu, který by mohl být pro diváka pochopitelný. Už jsem viděla mnohem pitomější a nepovedenější filmy, ale u Hunger Games mi bylo spíše líto, že to nevyšlo. Nebylo to hrozné, jen strašně nijaké. Námět by se dal využít originálněji, příběh více osekat a rozvinout některé elementy, dát více prostoru hercům, zaměřit se na detaily… Připadalo mi to jako ilustrace ke knížce pro čtenáře, kteří nemají dost fantazie, aby si sami představili hořící les. A to je trochu málo.
2001: A Space Odyssey
Hudba. Obraz. Zážitek.
Musím předem upozornit, že tento názor píšu po prvním zhlédnutí, které proběhlo na třináctipalcovém monitoru, který snad nikdy nepůsobil pro pouštění filmů tak nemístně… Když jsem se prokousala „opičím úvodem“, absolutně mě pohltila atmosféra a nepustila až do konce. Dlouhé záběry, efekty, které ani po letech neztratily nic ze své působivosti, výborně vybraná hudba střídaná se strategickými chvílemi ticha. Neumím to nijak pojmenovat, ale Vesmírná Odysea byla Zážitek, ke kterému jen těžko pasuje přívlastek „filmový“. Moc bych si přála vidět ji v kině…
Groundhog Day
Opakování. Náprava. Sníh.
Na Hromnice o den více vypráví v zásadě jednoduchý příběh, který má ovšem nápad a skvěle funguje. Opakování jednoho dne (s tím nejotravnějším zimo-jarním počasím vůbec) v životě narcistického hlasatele směřuje k nevyhnutelné nápravě a obsahuje spoustu milých detailů a neotřelých způsobů, jak naložit se dnem bez zítřka. I když místy ztrácí rytmus a opakování se občas přece jen zasekne trochu moc, stejně se jedná o pěkný filmový zážitek.
Bride Wore Black, The
Nevěsta. Vdova. Pomsta.
Je hezké vidět, že ne všechny naštvané vdovy toužící po pomstě ovládají mnoho druhů bojových umění. Julie (Jeanne Moreau) se se svým úmyslem vypořádá čistě ženskými zbraněmi a je neméně efektivní. Truffaut strategicky používá flashbacky a nebýt toho, že ke konci už trochu ztrácí rytmus, neměla bych co vytknout. A taky si nejsem jistá, jestli by oběť #3 skutečně nepřežila... Tak jako tak: silný příběh, vynalézavé nápady a cílevědomá vdova si rozhodně zaslouží můj obdiv.
Histoire d'Adèle H., L'
Adjani. Hugo. Šílenství.
Tak tohle je film, který stojí a padá na hlavní herečce. V tomto případě rozhodně stojí. Isabelle Adjani v roli duševně nemocné dcery Victora Huga je výborná (a krásná) a její noční můry, bláznivá zamilovanost i drzé lži dodávají stačí k tomu, aby bylo pořád na co koukat.
Jodaeiye Nader az Simin
Manželé. Írán. Život.
Na rovinu přiznám, že z íránské kinematografie znám jen těch pár kousků, co se objeví na festivalech a následně přijdou do naší distribuce. Rozchod Nadera a Simin dokonale zapadá mezi tyto filmy, které ukazují život v Íránu a/nebo tamní historicko-politické události. Bylo to slušné konverzační drama, nepochybně inteligentní a s povedenou atmosférou, ale strašně připomínalo ostatní íránské filmy, které se k nám dostanou. A já bych si tolik přála někdy vidět například perské sci-fi...
Tirez sur le pianiste
Piano. Bratři. Ženy
Uznávám, že hudebníci to se mnou mají strašně lehké, ale pianistu Aznavoura a jeho bratry prostě nemůžu nijak odsoudit. Multižánrový příběh pianisty z nepovedené rodiny okořeněný několika mrtvolami a všudypřítomným klavírním doprovodem se mi trefil do noty!
Le petit soldat
Alžírsko. Godard. Nihilismus.
Godardovi se povedlo téma války, tak často poznamenané patosem, mravokárností a efektní surovostí, podat ve zcela jiném, nenápadnějším balení. Protagonista není hrdinou ani tělem, ani duší, a s jeho sobectvím se sympatie hledají jen těžko. Arogantní protiva neodpovídá tomu, jak jsou tradičně podáváni muži ve válce - plni ideálů a společenského uvědomění. Tvůrčímu minimalismu napomáhá i umístění do tradičně nezávislé Ženevy. Výsledně celý film působí dost odtažitě, ale Godard očividně moc dobře ví, že méně je někdy více. Asi bych to nechtěla znovu vidět jako film, ale v historickém kontextu palčivého období francouzských dějin je Vojáček rozhodně originální a zamyšleníhodný. Jeho okatá nepodbízivost a strohost je výmluvnější než klasické patetické eposy.
Alphaville, une étrange aventure de Lemmy Caution
Dobře. Děkuji. Prosím.
Stále mi nedošlo, proč se tomuhle říká sci-fi, ale budiž (přiřazování žánrů mi prostě nejde). Tohle základní nepochopení ovšem zřejmě stojí na počátku mé neschopnosti ujasnit si, jestli se mi vlastně Alphaville líbil. Bylo v něm totiž vše, od hezkých nápadů a zamyšleníhodných proslovů, po iritující elementy a béčkovou teatrálnost. Strašně se mi líbilo vizuální provedení a vůbec bych nečekala, jak moc se dá s barvou a světly kouzlit v černobílém filmu. Taky mě potěšilo zapojení poezie do trošku klišoidních antiutopických situací. Jen se mi zdá, že tvůrce titulků nezvolil úplně šťastně, když použil původní překlady básní, aniž by je přizpůsobil (Anna Karina promlouvá o lásce v mužském rodě...). Docela mě štval vrchní počítač, který pořád vynášel jakási moudra hlasem staříka s vážnou (a minimálně pro posluchače dost otravnou) chorobou dýchacího ústrojí. Postavy byly vlastně všechny jak vystřižené z nějakého béčkového filmu, v čele s velmi teatrálním protagonistou, který je od začátku uvědomělý, chytrý, schopný, lidský a vůbec tak dokonalý… Stále se ale nemůžu ubránit tomu, že ty střípky myšlenek a originality v sobě mají víc, než to, co se pod vrstvou klišé dobrovolně ukazuje.
Mysterious Skin
Pedofil. Prostitut. UFO.
Osudy mladého prostituta a chlapce, jehož unesli mimozemšťani, velmi působivě ukazují, jak události z dětství můžou ovlivnit životní dráhu člověka. Dobře udělané drama s nelehkým tématem, které stojí na skvělých výkonech všech zúčastněných. Scény s Neilem a jeho zákazníky tvořící značnou část filmu nepatří do kategorie věcí, které bych chtěla vidět víckrát, ale zároveň jim nemůžu upřít určitou výpovědní hodnotu.
Retreat
Ostrov. Nákaza. Pitomost.
Z filmu Retreat mám dost rozporuplné pocity. Námět sice nebyl nijak zvlášť originální, ale kdyby ho nezabil scénář, mohl by fungovat. Herci jsou fajn, ale mají předepsanou spoustu nelogických činů a slov, takže to poněkud ztrácí efekt – mimo jiné díky dost nekompatibilnímu zakončení.
Hackers
Hackeři. Cvoci. Retro.
Vzhledem k tématu působí tento ne-tak-moc-starý film poněkud retro, což ale není na škodu. V těchto lehce nostalgických kulisách působí totiž naivňoučký souboj jednoho vyšinutého záporáka s bandou postpubertálních hackerů zábavně. Příběh sice není nic extra chytrého a/nebo nepředvídatelného, ale ani nenudí, což mi stačí. Příjemné zpestření večera.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.112 sec. (PHP: 2% SQL: 98%)
