maudite
Copie conforme
Originál. Kopie. Konverzace.
Znáte takový ten pocit spotřebitele, který sice neví, co chce, ale je hrozně naštvaný, když to nedostane? Tak přesně tenhle pocit mám z tohoto filmu. Moc jsem nevěděla, co od něj čekat, ale rozhodně mě neuspokojilo koukání na dvouhodinovou tříjazyčnou konverzaci, u které nebylo moc jasné, jestli to má nebo nemá mít smysl / filosofickou hloubku / světonázorovou myšlenku. Ve výsledku si tedy dva (zřejmě) neznámí lidé povídali o všem a o ničem a nakonec to nijak nedopadlo. Vše se odehrávalo v pohledném Toskánsku, což je ovšem celkem k ničemu, když kamera zabírá z devadesáti procent obličeje protagonistů. Uznávám, zřejmě bude chyba v mé nevnímavosti, ale tohle mě minulo.
Plein soleil
Itálie. Mizera. Génius.
Zdá se, že pan Ripley byl talentovaný už v roce 1960 - všechno má dokonale spočítané a navzdory všem smyslům pro morálku ho nemůžu mít nerada. Většina lidí z jeho okolí je dost nesympatická, takže ačkoli Tomovo jednání není zrovna ospravedlnitelné, těžko se mi s nimi soucítí. Literární předloha má zřejmě velký potenciál (nečetla jsem, ale ze shodných prvků v různých adaptacích je to patrné), který Clément a spol. zvládají naservírovat s patřičným rytmem, napětím a v krásných italských kulisách.
Talented Mr. Ripley, The
Bohatství. Zločin. Morálka.
Napínavý a promyšlený příběh odpovídá francouzskému filmu V plném slunci, takže nejspíš i literární předloze. Američané ve svém zpracování věnovali více prostoru vztahu Toma Ripleyho a Dickieho Greenleafa a psychologii postav obecně, čím ho posunuli na jiný level. Více či méně neomalené postavy z řad bohatých působí někdy protivně, někdy zábavně, ale vždy strašně zranitelně se svými nulovými obrannými mechanismy proti neočekávaným výpadům chudého génia. Ještě pozoruhodnější a odivuhodnější je ovšem Tomovo střídání pozic chladného kalkulátora a narušeného chlapce. Po každé dokonale vypočítané vraždě jsem měla chuť ho pohladit a říct mu něco utěšujícího. Asi bych se nad sebou měla zamyslet.
Intouchables
Optimistické. Nekonfliktní. Milé.
Nedotknutelní nejsou žádný filmový ani jiný zázrak a mám dojem, že se o to ani nesnaží. Strčit k sobě postaršího invalidu a příslušníka jedné z početných francouzských menšin a čekat, co z toho vznikne, prostě není originální. Tihle dva si ovšem rozumí hned od začátku, takže k sobě nehledají cestu, jen si vzájemně ukazují své světy. Není to o moc více nerealistické než filmy, kde si dvě postavy zákonitě k sobě cestu najdou přes počáteční neshody a odmítám kritizovat film za to, že není realistický. Film je film, ne osvětová příručka. V Nedotknutelných se vyskytuje dost vtipných situací, nezdravě optimistická nálada a iluze o lepším světě, který existuje jen v umění či naší hlavě. Nemám z toho žádný velký intelektuálně-filosoficý zážitek, ale pobavila jsem se dostatečně.
De rouille et d'os
Voda. Život. Boj.
Z loňských francouzských filmů se do naší distribuce (a našeho podvědomí) dostala hlavně líbivka Nedotknutelní, zatímco nový Audiardův počin moc pozornosti nezískal. Tento režisér se ve svých filmech zaměřuje na lidi z okraje společnosti a De rouille et d'os není výjimka. Jeho snímky však působí o několik tříd lépe než podobné pokusy jeho krajanů. Nepředkládá ani hyperrealistickou nudu (Omar m'a tuer) ani zidealizovaný konstrukt (Les intouchables). Postavy jsou realistické (tedy často protivné a nesympatické), nechovají se k sobě hezky a nikdo nedostane, co si zaslouží - ať už v dobrém nebo ve zlém. Neplatí taková ta filmová kauzalita, že když se někdo začne chovat hezky, najednou mu všechno jde a všichni se k němu taky chovají hezky, a naopak, když někdo udělá něco nemorálního, vymstí se mu to. Tady postavy potkávají různé životní situace celkem nezávisle na tom, co dělají nebo nedělají a aniž by to odráželo jejich povahu a činy. Kromě perfektních herců je toto drama zajímavé kamerou, která často - zejména když jde o něco důležitého - hledí někam úplně mimo (do nebe, na zem, na stíny; při konverzacích nevidíme obličeje, ale zadní část hlavy). K tomu navíc hraje strategicky nenápadná hudba, která se často téměř vytrácí, takže v těch nejdramatičtějších momentech nevidíme a neslyšíme vlastně nic, což ovšem rozhodně neubírá na působivosti. De rouille et d'os je skvěle vystavěný a stylový film - jen závěr působil zcela nepatřičně.
Premium Rush
Kolo. New York. Chinatown.
Tenhle film už podle traileru vypadá, že by to mohla být prostě zábava. Zápletku tvoří sice absolutně nerealistický konstrukt, ale jako záminka k divoké cyklojízdě po New Yorku slouží luxusně. Svižný pohyb ulicemi pomocí vizualizací jako z Google Maps, rychlý střih, flashbacky, střídání úhlu pohledu a rychlá jízda na kolech mezi pouličními překážkami nenudí ani na chvilku. Kde chybí logika, nastupuje styl a tvůrci dokazují, že k vytvoření zábavy nepotřebujete enormní rozpočty.
Les Misérables
Romantismus. Špína. Zpěv.
Pro začátek bych upřesnila, že filmové muzikály mě obvykle baví. O těch divadelních nemůžu fundovaně prohlásit, že je nemám ráda, ale rozhodně je nevyhledávám. Tihle Bídníci působí nepochybně jinak než většina filmových muzikálů, ale nejsem si jistá, jestli jde o originalitu a tvůrčí záměr, nebo příliš doslovnou inspiraci divadlem. O čem Bídníci jsou zřejmě každý během školní docházky slyšel minimálně jednou, takže se nehraje na překvapení, originalitu a děj je prostě je zkrácen do sledovatelné doby. Valjeanova cesta, Javertovo poslání, Fantinina tragédie, láska Maria a Cosetty, to vše jsou motivy, které se dají publiku předložit v komorní podobě formou písní a pohledů do tváře. Asi třetinu filmu ovšem tvoří revoluce, která v tomto pojetí absolutně nevynikne. Jeden velký sbor za mříží (který se pak už nijak aktivněji nezúčastní), pár chlapců na hradbě postavené v úzké uličce a několik srdceryvných songů to prostě nevystihne. Myslím, že to nebylo nezvládnutím ze strany herců/zpěváků, ale spíš tím, že neměli dost prostoru. Podezřívám režiséra, že se snažil co nejvěrněji převést na plátno divadelní muzikál a neuvědomil si, že v divadle projdou věci, které ve filmu nefungují (a naopak). Obsazení se mi líbilo, jen Amanda Seyfried dost nepříjemně kvílí. Za celou dobu jsem si ovšem neujasnila, jestli jsou ty její písničky tak ukvílené záměrně, nebo je prostě jen potřebovala posunout o kvartu níže. Podezřívám kombinaci obojího. Výborná byla naopak Samantha Barks a Anne Hathaway, a výkon všech pánů byl pozoruhodný, ale spíš svou novostí než že by byli skvělí zpěváci. Bídníci jsou originální pokus, který mě spíše zajímal, než bavil. Emoční potenciál obrovského romantického díla je nevyužit a sledování spíše nutí k přemýšlení, jak a proč byly jednotlivé scény udělány, což velmi pravděpodobně nebyl záměr.
Hiroshima mon amour
Láska. Zapomnění. Never(s).
Tenhle film je značně působivý, za což do velké míry může síla a odvaha tvůrců. Začnu třeba u scénáristky Marguerite Duras, která prolnula dva válečné příběhy a postavila k sobě dvě osoby, které se myšlenkově absolutně míjí (a vůbec jim to nevadí v dlouhém rozmlouvání). Jde vlastně o Její monolog, který On v první části pokládá za nesmyslný, zatímco ve druhé části se zoufale snaží reagovat, pochopit a zahrnout se do konverzace, aniž by ho Ona zaregistrovala. Hiroshima a Nevers se prolínají a splývají, originální střih a neutichající monolog, který získává nové a nové významy, dokonale udržují pozornost. Slova ovšem nemají jen svůj obyčejný význam, dávají smysl spolu s obrazy a s tím, co si divák domyslí. Určitě to není přímočaré a explicitní, tedy divácky vděčné, ale o to více umí film potěšit, když jste ochotni se nad ním zamyslet.
The Red Shoes
Tanec. Barvy. Pohádky.
Na Červené střevíčky se krásně kouká, což je u filmu rozhodně dobrá vlastnost. Pohádkový a zároveň osudový příběh, úžasná vizuální stránka a skvělé taneční sekvence zařizují skvělý divácký zážitek. Vážně mě potěšily nádherné taneční scény, které by si v takové délce dnes zřejmě nikdo nedovolil ze strachu o udržení pozornosti publika. A je to škoda. Trochu mě mrzí, že mezi baletkou a skladatelem není cítit vášeň, která by opodstatnila osudový závěr. Je to samozřejmě pohádka a realističnost by se k ní nehodila, ale milostná linie je nevýraznější a emočně jiná než zbytek příběhu. Velké plátno střevíčkům sluší, ale kterému filmu ne?
Citizen Kane
film. Film. FILM.
Přiznejme si to, na film z roku 1941 se dneska člověk těžko podívá náhodou. Občana Kanea jsem tedy viděla zejména díky jeho reputaci - a jsem moc ráda, že se tak stalo. Abyste natočili geniální film, stačí, když jste génius. Pro většinu lidí je toto pravidlo nepoužitelné, ale Orson Welles je čestnou výjimkou. O peripetiích vzniku a přijetí tohoto díla toho bylo napsáno až dost, ale rozhodně to není zajímavější než snímek samotný. Ten totiž umě vypráví příběh, ve kterém jsou důležité postavy a děj, tempo a struktura jsou dokonalé a chameleon Welles představující Kanea v období asi padesáti let je obdivuhodný. V dnešní době mi trochu vadí, že i ty lepší filmy obvykle těží z různých odkazů, sebeironie a nevážnosti. Na příběhu i způsobu vyprávění Občana Kanea je vidět, že Welles měl absolutně jasno v tom, co a jak chce říct. Díky této čistotě film funguje tak, jak je - je myšlen vážně a mluví sám za sebe bez všemožných meta-berliček. Takhle napsané to zní dost jednoduše a nevýjimečně, ale v praxi se to jen tak nevidí. Svou pověst si rozhodně zaslouží.
The Nightmare Before Christmas
Loutky. Písničky. Vánoce.
Hezké loutky, písničky a burtonovský příběh dávají dohromady příjemnou vánoční pohádku. Dříve jsem viděla Mrtvou nevěstu a předpokládám, že podobnost je čistě nenáhodná. I tak (nebo možná právě proto) jsem si obojí užila.
The Lord of the Rings: The Fellowship of the Ring
Podívaná. Nostalgie. Kult.
S příchodem Hobita jsem se po delší době podívala i na Pána prstenů a utvrdila jsem se, že není báječný jen v mých vzpomínkách. Velký příběh, na kterém je vidět, že tvůrci filmu mají rádi předlohu, umí využít potenciál velkého plátna a nebojí se inovace. Ve své době to pro mě byl zážitek nejen filmový, ale i nyní mě tenhle snímek baví. Jacksonovi velmi svědčilo, když musel předlohu zkracovat a neměl neomezené produkční možnosti. To stovkové hodnocení je trochu z nostalgie, ale stejně si ho Společenstvo zaslouží. Výborné triky, úžasná MoCap technologie, neoposlouchaná hudba, nádherná Středozem včetně obyvatel, kostýmů a podobně. A navíc jsem se opravdu těšila na další dva díly, protože tehdy ta pokračování působila, jakože k filmu patří, ne jako pouhá produkční strategie.
The Lord of the Rings: The Two Towers
Bitva. Stromy. Hobiti.
Dvě věže to mají ve své prostřední pozici v rámci trilogie těžké, ale se svým postavením se slušně vypořádávají. Nebyla jsem tak okouzlená jako u Společenstva, ale pořád to stálo za to. Věže se netočí kolem prstenu, ale spíše kolem rozkládajících se království, která by mohla podpořit Froda v jeho úkolu. Rodinná zoufalství střídá odlehčení v podobě hobitího pobytu ve Fangornu, zatímco Frodo se Samem stále putují a Glum/Smeagol dodává jejich scénám šťávu. Závěrečná bitva je asi nejlepší z trilogie. Když jsem viděla rozšířenou verzi Společenstva, říkala jsem si, že je dobře, že to v kině zbytečně neprotahovali. U Dvou věží naopak prodloužení fungovalo lépe.
The Lord of the Rings: The Return of the King
Vítězství. Návraty. Konec.
U Návratu Krále se sice už trochu začíná projevovat, že Jacksonovi neomezené prostředky úplně nesvědčí, ale základy položené Společenstvem prstenu a Dvěma věžemi jsou pevné. Denethorova hostina prolínající se s bitvou je jedním z nejsilnějších okamžiků trilogie. Jako celek je ovšem Návrat krále trochu přeplácaný. Jackson už ví, že většina jeho diváků četla knihu a ve Středozemi se jim líbí, takže může film i do kina natáhnout na víc než tři hodiny a nemusí se tolik zabývat dramatickým obloukem, který zůstává nejfunkčnější u Společenstva. Musím ovšem přiznat, že Návrat krále je důstojné zakončení trilogie. Větší množství bitev nutně ubere na jejich důležitosti a všechny ty návraty, oslavy a shledání jsou dost dlouhé, ale i tak to je skvělá podívaná.
Paris, je t'aime
Paříž. Láska. Klišé.
Pokud by mi nepřipadalo divné vyznávat lásku městu, mohla bych se pod název podepsat. Z těch měst, se kterými jsem byla v nějakém dlouhodobějším vztahu, je rozhodně Paříž mým nejmilovanějším. Tenhle povídkový film ukázal spoustu pohledů do pařížských ulic, které jsou ovšem v mé hlavě jiné a mnohem živější než vize režisérů. Je to asi jako kdybyste dostali během dvou hodin 18 pohledů z Paříže. Na některých jsou hezké obrázky, na některých vtipné texty a některé vám poslal zajímavý člověk, ale ihned po skončení filmu mi činilo problém si na polovinu z nich rozpomenout... Jednoduše mi vadilo, že film se tvářil jako vyznání Paříži, ale obsahoval spíš klišé a představy cizinců znalých metropole nad Seinou z literatury a průvodců, než to, jak na mě Paříž ve skutečnosti působí. Chápu, je to věc názoru, ale nálada tohoto filmu mě prostě minula.
The Hobbit: An Unexpected Journey
Návrat. Citace. Glum.
Věděla jsem, že Hobit to se mnou bude mít složité. Může za to hlavně Pán prstenů. Ten pro mě je totiž mnohem víc než jen film. Mám ho spojený s dobou, kdy jsem teprve objevovala kouzlo velkého plátna, kdy jsem musela přesvědčovat rodiče, aby mě pustili o půlnoci do kina, kdy jsem se těšila na každý další díl, kdy přidávání pokračování k úspěšným filmům nebylo na denním pořádku a rozdělování jedné knihy na více filmů ještě nikdo nevynalezl.
Už od King Konga vím, že Peteru Jacksonovi neomezené možnosti nedělají dobře. On si to ovšem zřejmě neuvědomuje a zachází dál a dál. Není originální říkat, že Hobit je strašně dlouhý a rozvleklý, ale bohužel je to pravda. Vím, že v knižním Hobitovi je mnohem více humoru a je primárně pro děti, ale infantilita filmu mi vyloženě nesedla - proti vtipům nic nemám, ale nemusí být založeny na výkalech, smrkání, krkání, zvířátkách a nejapných dědcích. Je mi líto, ale za těch deset let se ze mě nestal dvanáctiletý chlapec, abych něco takového ocenila. Navíc je to trochu nekonzistentní s osudově se tvářícím Thorinem, vůdcem skupiny a dlouhými elfo-čarodějnými debatami, kterých se účastních postavy, jež se v knize nevyskytují, a jsou tam jen pro odkaz na Pána prstenů (a aby tam byla nějaká žena kromě anonymních hobitic a trpaslic na začátku).
Hudba mě mírně zklamala, ale zase za to asi může určitý obdiv k Pánovi prstenů. Časté vizuální citace původní trilogie vyžadují stejně časté hudební citace, budiž. Trochu mě ovšem zarazila neinvenčnost hobitích témat. Hlavní motiv se mi v zásadě líbí, hodí se tam, uvedení zpívanou písní je milé hudebně i jako odkaz na knížku. Jenomže žádný jiný výrazný motiv tam není. Mezi citacemi prstenových témat asi dvacetkrát zazní hlavní motiv Hobita, což je trochu dost, vezmu-li v úvahu, že ani své oblíbené písničky si nikdy nepouštím dvacetkrát během tří hodin, protože by se mi oposlouchaly...
Jako podraz mi připadá vypustit přibližně 16 verzí tohoto filmu (frame rate, 2D/3D, jazykové verze, Dolby Atmos). Možná to je proto, aby si divák vybral. A nebo proto, aby šel do kina aspoň třikrát. A upřímně řečeno, kdyby mě film bavil jen o něco více, asi by to na mě zafungovalo - některé scény byly ve 24 FPS velmi rozmazané a ráda bych viděla, jak vypadá HFR. Na druhou stranu vůbec nejsem zvědavá na 3D detaily smrkajících obrů.
Dosud adaptace knížek fungovaly tak, že bylo jednodušší podívat se na film, protože čtením by člověk strávil příliš dlouho. Až bude za pár let hotová Hobití trilogie, nastane velký zvrat: Lidé začnou číst knihy, protože tím stráví méně času než sledováním filmu...
Ale abych jen nevyčítala. Návrat do Středozemě má pořád kouzlo. Je vidět, že tvůrce to baví a že spoustu věcí dělají pro fanoušky. Vzhledem k tomu, kolik jich mají, je to od nich vlastně hezké, ačkoli rozhodně ne nezištné. Druhá půlka má rozhodně větší spád a mým soukromým vrcholem je hádanková hra mezi Glumem a Bilbem. Tahle scéna je autonomní, krásně udělaná a herecky zajímavější než vše ostatní. A zoufalý schizofrenik vypadá mnohem lépe než všechny CGI potvory v tomto filmu dohromady.
Layer Cake
Obchod. Drogy. Aliance.
...aneb jak se z obchodníka s čistýma rukama a pochybným byznysem stane drsňák připomínající Bonda na té druhé straně zákona. Konečně vím, kde se Daniel Craig naučil vypadat drsně s pistolí. Skvěle promyšlená spleť plánů a aliancí jednotlivých aktérů drogového obchodu má drive, vtip i smysl. Navíc je k tomu výborná hudba - jak výběr, tak použití. Vaughn umí natáčet nesmírně cool filmy a zdá se, že to uměl odjakživa.
Stardust
Steampunk. Pohádka. Zábava.
Matthew Vaughn dokazuje, že umí bavit napříč žánry a cílovými publiky. Věřím, že Hvězdný prach by si užily děti, ačkoli by se možná smály na jiných místech než já. Spousta pohádkových klišé, obvykle zajímavě pokroucených, složených v příběh, který ani chvíli nenudí a je plný milých překvapení.
Anna Karenina
Divadlo. Kostýmy. Stylizace.
Anna Karenina nechybí na středoškolských seznamech povinné literatury, takže ji aspoň z doslechu zná skoro každý. Skutečně převyprávět příběh této bichle je při běžné stopáži za a) nemožné a za b) nadbytečné. (Mimochodem jsem dost ráda, že to není oblíbená kniha Petera Jacksona, protože ani bůh neví, čeho bychom se dočkali.) Joe Wright si vybírá méně dějový a více stylizovaný způsob vyprávění, na který se doopravdy krásně kouká. Obsazení je, kromě Keiry Knightley v pro ni typických dobových kostýmech, zajímavé spíše svou překvapivostí. Jude Law jako upjatý (a díky nadlidskému výkonu maskéru celkem ošklivý) manžel se se svou rolí vypořádal výborně, Aaron Taylor-Johnson zase baví svou nepatřičností. Tahle Anna Karenina je sice vítězstvím formy nad obsahem, ale opravdu pohledným a originálním. Vlaky, kostýmy, divadlo, tanec... to vše je součástí okouzlují a neotřelé podívané.
Attack of the 50 Foot Woman
Sci-fi. Pomsta. Zábava.
Béčko s dokonale plytkými charaktery, uječenými ženami a návštěvníky z vesmíru vypadá tak, jak má. V současnosti úsměvné triky jsou plnohodnotnou součástí atmosféry. S kratší stopáží je to příjemná jednohubka, která si nehraje na umění a baví v souladu s názvem a plakátem.
Domicile conjugal
Život. Rodina. Chlap.
Co bylo v předchozích filmech o Antoinu Doinelovi roztomilé, se s dospělostí protagonisty přehouplo v otravnost. Fakt, že bych hlavního hrdinu pravděpodobně umlátila válečkem na nudle samozřejmě neznamená, že jde o špatný film. Můj osobní prožitek to ovšem dost kazí. Rodinný krb je nejspíš přesně takový, jaký ho Truffaut chtěl mít. Problém je, že mě obsah irituje natolik, že to forma nemůže zachránit.
Seven Psychopaths
Filmy. Psi. Psychopati.
Spojení názvu a jména režiséra mě přimělo jít se na Sedm psychopatů podívat, a rozhodně jsem nelitovala. Tenhle film má totiž mnoho v dnešní době neobvyklých atributů. Kupříkladu velmi propracovaný scénář. Také funguje samostatně bez hrozícího pokračování (McDonagh má jako obvykle většinu postav ne jedno použití). Je v něm spousta mrtvol s patřičným množstvím krve a postavy s vybraným slovníkem (zajišťující Rkový rating). Báječně propojuje vlastní příběh s příběhem psaným protagonistou, a reflexe vlastní filmovosti je dokonalá. A už dlouho se mi nestalo, že bych se v kině tak často smála společně s ostatními diváky na místech, kde to tvůrci zamýšleli. Byla to opravdu cool zábava od předtitulkové do potitulkové scény.
Cloud Atlas
Místo. Čas. Děj.
Atlas mraků je rozhodně zajímavá podívaná. Šest různých příběhů odehrávajících se v různých časech, na různých místech a vyprávějícím stylově, žánrově i obsahově něco zcela odlišného je sestříháno do jednoho filmu, který dává smysl. Už to považuji za umění. Každý z příběhů má vlastní atmosféru: jeden je neuvěřitelně vtipný, další má krásný futuristický vizuál, další je napínavý... a všechny se prolínají, odkazují na sebe, navazují na sebe. To je místy pěkné až geniální, a místy zase strašně prvoplánové. Bylo zábavné odhalovat, který z herců se skrývá pod kterou šílenou maskou, ale v mnoha případech jsem nebyla schopná najít hlubší význam v tom, kdo a proč hrál které role v jednotlivých příbězích. Zvláště ke konci ovšem snímek trpí stejně jako jiné povídkové filmy tím, že se všechny linie musí uzavřít, což zákonitě trvá tak půl hodiny, tedy dlouho. Kromě toho mě moc nebaví (hlavně ve filmech) hledání smyslu života, vesmíru a velkých filosofických myšlenek a zdá se mi, že Wachowští často, a tady zase, předstírají více než v tom skutečně je. Každopádně bylo velmi zajímavé se na Atlas Mraků koukat a určitě si na to ještě párkrát ty tři hodiny najdu, abych lépe docenila neotřelou kompozici.
Nine 1/2 Weeks
Hudba. Vášeň. Hry.
U tohohle filmu je důležié, že spolu skvěle funguje ústřední dvojice. Mickey Rourke ladně přepíná mezi hravým kámošem a psychotem a Kim Basinger je dokonale v jeho moci v obou těchto stavech. Ačkoli to prý je romantické drama, tak mi nejvíce utkvěly v hlavě scény, které byly spíše komické, nápadité a s báječnou hudbou.
Road To Perdition
Gangsteři. Loajalita. Rodina.
Road to Perdition je moc hezký film. Look zlaté éry gangsterů tvoří úžasné kostýmy a kulisy, i schopní herci. Toma Hankse moc nemusím, ale zážitek mi nijak nekazil. Příběh je dokonale odvyprávěný, čistý, má spád, ale není nijak nepředvídatelný a na gangsterku působí možná až příliš učesaně. Nenudila jsem se jako třeba u Veřejných nepřátel, ale ocenila bych možná více akce a/nebo překvapení. Ale nebo jsem jen prostě imunní vůči těmhle otco-synovským tématům.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.019 sec. (PHP: 72% SQL: 28%)
