maudite
Town, The
Charlestown. Banka. Lupiči.
Druhý režijní počin Bena Afflecka mě nijak zvlášť neokouzlil. Je tam vše, co by ve filmu o bankovních lupičích mělo být a příběh - ačkoli celkem neoriginální - slušně odsýpá. Každá dílčí část vykazuje jakousi standardní kvalitu a vše funguje i jako celek, ale z předepsaného žánrového schématu nijak nevybočuje.
Gone Baby Gone
Únos. Děti. Morálka.
Počáteční hledání ztracené holčičky nenudí, ale ani nepřekvapuje. Pak ovšem přijde intermezzo, uplyne nějaký čas, a věci do sebe začnou zapadat novým způsobem, jedna interpretace střídá druhou a nejednoznačné finále není nijak hlasité a definitivní... o to více nutí k zamyšlení. Líbí se mi, že odpověď na otázku "Co je správné?" zůstává na divákovi. Už chápu, proč všichni říkají, že Ben Affleck je mnohem zajímavější režisér než herec (a to mi jako herec nijak zvlášť nevadí).
Hansel and Gretel: Witch Hunters
Edward. Mařenka. Perníček.
Nápad skvělý, provedení by mohlo být lepší, ale zábavu rozhodně nekazí. Na jednu stranu bych nejspíš snesla o něco sofistikovanější scénář, na druhou stranu bych rozhodně nesnesla hlubší poselství než "Don't eat the fucking candy". V R-kovém (i když v ČR překvapivě 12+) pokračování pohádky o perníkové chaloupce by samozřejmě mohlo být více lidské krve, incestu a vynalézavější interpretace pohádkového námětu, ale zdaleka jsem se nenudila jako u podobně laděného Your Highness. Absurdní premisa by mohla být využita lépe, ale také mnohem hůře. Jasně, je to ukázkové béčko, ale ty svoje 3D cákance krve, sprosté hlášky o perníčku a pseudostředověké automatické zbraně si užívá s takovou hravostí, že mi nedělá problém vypnout tu část mozku, která se stará o logické myšlení, a bavit se.
The Hurt Locker
Bomba. Irák. Válka.
Po všech zvěstech o přeceněnosti jsem se zhlédnutím tohoto filmu otálela, ale nakonec mě mile překvapil. Ruční kamera dokonale zachytila atmosféru a několik strategicky rozmístěných pohledných zpomalovaček dokonale zapadlo. Líbilo se mi, že Bigelow válku nezlehčuje. nedramatizuje a nehraje si (prostřednictvím postav, samožřejmě) na hrdiny. Protagonisté jsou emocionálně utlumení, což mi připadá mnohem působvější, než expresivní výrazy a hysterický pláč, případně velké filosofické proslovy, které známe z jiných děl zabývajících se současnými válečnými konflikty. U válečných filmů mívám pocit že říkají to, co chtějí říct, ale mně je to úplně ukradené. Tohle mi ukradené nebylo. Z daného roku jsem neviděla všechny filmy nominované na Oscara, ale jsem moc ráda, že ho dostalo toto a ne nesnesitelné modré obludky.
Usual Suspects, The
Loď. Podezřelí. Keyser Söze.
Tomuhle filmu zásadním způsobem škodí jeho reputace, protože jakkoli se člověk vyhýbá všemožným zdrojům spoilerů, nečekaný závěr prostě očekává... Jinak slušný kriminální film, u kterého jsem se sice bavila, ale zdaleka tolik, jako bych mohla, kdyby neměl svůj kultovní status.
La Cité des enfants perdus
Barvy. Děti. Sny.
Prapodivný stylizovaný svět, ve kterém se odehrává dojemný příběh s bizarními zákruty, si mě získal. Hrátky s barvami sice připomínají pozdější Amélii, ale atmosféra Města ztracených dětí je mnohem melancholičtější a půsbí víc jako sen než jako zidealizovaná realita. Krásná pohádka-nepohádka.
Des vents contraires
Rodina. Zmizení. Prázdnota.
Výchozí situace by mohla být zajímavá: Paulovi zmizí manželka, která byla očividně tím dominantnějším partnerem i rodičem, a on pak sbalí děti a odstěhuje se z Paříže do Bretaně. Na jednu stranu je jeho bezduché přežívání, ignorování nabídek pomoci ze strany druhých a zásadní selhávání v roli otce celkem realistické - bohužel v tom nejnudnějším smyslu slova. Několik potenciálně významných událostí vyšumí do prázdna a pak to celé skončí. Film dost možná říká to, co chce říct, a ukazuje prázdnotu po zmizení milované osoby. Dívat se hodinu a půl na tuto prázdnotu ovšem není nijak... naplňující.
Breakfast at Tiffany's
Počasí. Kočka. (Ne)závislost.
Holly Golightly je neuvěřitelná postava, jejíž světonázory, zvyky a nápady mě doopravdy bavilo sledovat. Není to žádný umělecký zázrak, ale Audrey Hepburn je výborná a životní styl její postavy je sice možná zcela nemožný a velmi nerealistický, ale o to lépe se na něj kouká. Konec je rozhodně silný, ale je mi do jisté míry líto, jak snáší hlavní hrdinku k všednosti.
Graduate, The
Simon. Dospívání. Mrs Robinson.
Mezi filmy o dospívání je Absolvent nepochybnou klasikou a vypadá jinak než ty dnešní - v dobrém slova smyslu. Styl vyprávění ve spojení s hudbou Simona & Garfunkela mě bavil, ale trochu mě rušil fakt že věkový rozdíl mezi představiteli Benjamina a Mrs Robinson je výrazně méně skandální - což poněkud ubírá na uvěřitelnosti. Vztah mezi Elaine a Benjaminem mi připadal jako takový samoúčelný vzdor spíš než láska - ačkoli to tak nejspíš mělo být. Tahle pohádka o dospívání má každopádně něco do sebe...
Silver Linings Playbook
Dramedie. Romantika. Klišé.
Už mě trochu začíná nudit fakt, že nejpovedenější filmy si dělají legraci ze sebe a/nebo svého žánru. Terapie láskou na začátku vypadá, že by mohla být jiná, vážnější a více cliché-free, a asi hodinu úspěšně mate. Pak se to ovšem zvrhne a uvidíme všechna možná i nemožná klišé z romantických filmů, která si tvůrci půjčili, udělali si z nich legraci, a snímek zakončili jako libovolného zástupce žánru. Řemeslo je na jedničku, herci jsou skvělí, příběh odsýpá, vtipy jsou zábavné a člověk se při sledování baví, což je samozřejmě víc, než se dá říct o jiných filmech. Dnes jsou cool popkulturní a žánrové odkazy povýšené na obsah. Třeba to přejde.
The Rocky Horror Picture Show
Písničky. Podvazky. Mimozemšťani.
Vůbec nevím, co si o tomto počinu mám myslet ale mám neurčitý dojem, že slovo "myslet" bych při hodnocení měla úplně vynechat. Většinu času jsem žasla nad chytlavými songy, pošahanými choreografiemi, šílenými kostýmy a excentrickými postavami. Rozhodně to mělo velmi neotřelou poetiku...
Upside Down
Gravitace. Romance. Pitomost.
Režisér a scénárista v jedné osobě sice měl bezva nápad, ale bohužel se mu ho nepodařilo moc dobře rozvinout. Jsem schopná přijmout myšlenku, že vesmírná tělesa se okolo sebe pohybují jinak, než nás učili ve škole, a že gravitace funguje na základě něčeho úplně jiného, než co známe ze Země. Problém je, že v tomto neobvykle postaveném světě se odehrává nejtuctovější romantický příběh, zatímco gravitační zákony se každou chvíli mění, nejspíš aby mohli protagonisté stále někde efektně viset. Při hloupoučkém ději je teto film strašně překombinovaný a vizuálně zajímavý potenciál by mohl být mnohem lépe využit.
The Perks of Being a Wallflower
Music. Wallflower. High (School).
Americké středoškolské filmy viděla dohromady tři včetně Twilightu (který má ovšem svou specifickou poetiku), takže mě klišé otravují méně než poučenější diváky. Charlieho malá tajemství se nesnaží o explicitní realismus a podávají obraz příliš pohledného a cool světa, který se rozhodně neshoduje s většinovými středoškolskými vzpomínkami (a nemyslím, že to je tím, že jsem na střední chodila v jiné zemi), ale zároveň přináší vážnější témata a na mě osobně odhalující se minulost protagonisty i jeho přátel zapůsobila podle tvůrčího záměru. Myslím, že je to hlavně zásluha Stephena Chboskeho a Logana Lermana, kterým se povedlo vymyslet a ztvárnit hlavní postavu, jejíž příběh mě dokázal zasáhnout.
Three Musketeers, The
Vzducholodě. Výbuchy. Šerm.
Tři mušketýři jsou stará a stále populární kniha. Nejsem si jistá, jestli jsou časté filmové adaptace příčinou nebo následkem tohoto faktu. Pod literární předlohou je podepsán Alexandre Dumas, který toto dílo publikoval jako čtivý dobrodružný brak na pokračování, o jehož napsání se navíc v blíže neurčeném rozsahu postaral nějaký ghostwriter. Moc tedy nechápu rozhořčení diváků nad znesvěcováním klasiky: světe div se, i v devatenáctém století byly bestsellery nevalné literární hodnoty (možná i ve větším měřítku, neb nebyla možnost realizovat se nekonečnými televizními seriály). Taky jsem Mušketýry četla, stejně jako spoustu fantazy knížek, ale je to prostě dobrodružná zábava, bez větších uměleckých ambic. Toto pojetí není nijak extra originální - příběh je přibližně zachován, režisér si vybral pohledné dobové artefakty, přidal trochu steampunku a okořenil výbuchy a hláškami. Na výsledku bylo vidět, že hraní na rytíře všechny přítomné bavilo, tak proč se nepobavit s nimi?
Rocco e i suoi fratelli
Rodina. Mizera. Altruista.
Příběh matky a pěti synů, kteří se přestěhovali za prací z jihoitalské vesnice do Milána není tematicky až tak originální - optimistický příjezd do města nefunguje tak úplně podle představ, ale rodina si nakonec nějak poradí. Tři ze synů jsou celkem normální, a tak jejich osudy působí spíš jako uklidnění mezi příběhy dvou cvoků - Simona a Rocca. Ti spolu totiž na první pohled nic moc společného nemají (kromě matky a bratrů) - každý z nich je blázen jiným způsobem a každý má postavený žebříček hodnot úplně jinak, což je ve výsledku vražedná kombinace. Simonova empatie a sociální inteligence se nachází kdesi pod bodem mrazu, jeho sobectví nezná mezí a jen sprostě využívá své okolí včetně rodiny a obvykle se to ani nesnaží zakrýt. Rocco naopak svým altruismem působí jako z jiného světa a oplývá extrémním smyslem pro rodinu, což všichni patřičně podporují (a taky trochu zneužívají), dokud nezačne Simonovi z bratrské lásky pomáhat se zcela nelogickými, nemorálními, antisociálními a nelegálními věcmi. Někteří lidé z jejich okolí dokáží tento sourozenecký vztah využít pro svůj prospěch, a pro některé dopadne připletení se mezi ně fatálně. První dvě a půl hodiny tohoto dramatu mezi městem, rodinou a jejími členy fungují dokonale, závěr je na můj vkus trochu moc hysterický. I tak to byl úžasný zážitek.
L'Année dernière à Marienbad
Dialog. Vzpomínky. Příběh(y).
Možná na to jednou budu lépe naladěná, ale na první pokus si nejsem úplně jistá, co jsem to vlastně viděla. Dost dlouhý rozjezd a potom dlouhé dialogy prostříhané z několika úrovní na mě byly trochu moc. Duras je (minimálně ve spojení s obrazem) srozumitelnější než Robbe-Grillet, takže tady jsem na rozdíl od Hirošimy měla větší problém se sledováním, o co vlastně jde. Příběh je jednodušší, ale jednotlivé časové roviny se prolínají tak, že se míchají spíš než doplňují, takže výsledek je nepřehledný. Nepochybuji, že to byl tvůrčí záměr, ale abych ho docenila, asi se na to budu ještě muset podívat... Takhle můžu prohlásit, že to byl zamyšlení hodný počin. Hodnocení je hlavně pocitové: možná upravím, až mi jednou docvakne, jestli v tom tedy je nebo není něco víc.
Wild at Heart
Oheň. Hadi. Čarodějnice.
Příběh obyčejný, pojetí osobité, detaily ujeté. Pár věcí mě pobavilo, pár zaujalo, kombinace výrazových prostředků udivila. Ale dohromady mě to nijak zvlášť nenadchlo. Navíc z estetiky 80. a 90. let nejsem nijak nadšená, takže ať už je to míněno jakkoli, rozhodně nemůžu říct, že by se mi ten film líbil. S Lynchem zas tak moc zkušeností nemám, ale obecně platí, že čím jsou mé vzpomínky na jeho filmy starší a mlhavější, tím lépe. Třeba si za pár let na Zběsilost v srdci vzpomenu, a bude mi připadat, že měla něco do sebe.
Django Unchained
Negři. Otrokáři. Kečup.
Nespoutaný Django je western, který natočil Tarantino, který vypadá jako western, který natočil Tarantino. Minimálně na první pohled. Cákance krve, báječně vybraná hudba, absurdní situace… to všechno známe. Otrokářská problematika je ovšem podána mnohem závažněji a fundovaněji, než bych čekala. Například Evropan, který se staví morálně mimo americké praktiky, a zároveň na nich profituje, je víc než trefný, stejně jako fakt, že nejrasističtější postavou filmu je černoch. Zároveň nechybí mnoho neuvěřitelně zábavných konverzací (končících v tratolišti krve), sofistikovaných plánů (končících bezhlavou řežbou) a zásoba záporáků na odstřel (končící podle plánu). Tarantino jako obvykle skládá film z několika dílčích příběhů, a i když ho na můj vkus místy moc natahuje, stejně většinu času je na co koukat a je to zábava.
Hôtel du Nord
Sebevražda. Román. Dusno.
Po melodramatickém začátku mě překvapilo, nakolik civilní byl zbytek filmu. Literární předlohu neznám, ale Hotel du Nord svými dlouhými dialogy působil dost "papírově" a občas by bylo zajímavé vidět, co si jednotlivé postavy myslí. Trochu mě sice iritují postavy, které říkají smrt a myslí život, na druhou stranu to dost vypovídá o atmosféře doby.
Le Pays d'où je viens
Písničky. Pohádky. Vánoce.
Sice jsem se k této vánoční pohádce dostala až po Novém roce, ale stejně to stálo za to. Chudé děvče na vdávání, dvě zlobivá děcka, nesmělý pianista a jeho všestranně talentovaný dvojník tvoří sice celkem předvídatelný, ale bezchybně fungující příběh. Vtipy s dvojníky sice nejsou vrcholem originality, ale rozhodně pobaví: Bécaud si užívá zakřiknutého muzikanta i vynalézavého všeuměla a vystavuje ne odiv své hudební nadání, takže je i na co koukat, i co poslouchat. A pohádkový konec filmu sluší, stejně jako princeznovské šaty hlavní hrdince.
Valmont
Uhlazené. Lidské. Estetizované.
Forman vidí Laclose v podivně uhlazené podobě a snaží se dodat postavám nemístné lidskosti, což poněkud mění libertinský námět. Titulní Valmont je nevýrazný a spíše představuje lásku a zamilovanost, která jej diskvalifikuje z možných mocenských bojů s paní de Mertueil. Ta je naopak dokonalá intrikánka, která vše řídí, ať už kvůli pomstě, zábavě, nebo požitku z moci. Ten film je velmi pohledně natočen, ale postrádá určitou hrubost, která patří k tématu - a to v různých rozměrech - barvách, vztazích, situacích...
Dangerous Liaisons
Intriky. Láska. Známosti.
Frearsovi se podle mě podařilo lépe se přiblížit předloze a podat libertinské intriky bez nevinných vtípků a uhlazování. Markýza de Merteuil má ve Valmontovi rovnocenného partnera i protivníka a intriky jsou o něco drsnější, láska nepřijatelnější a známosti... nebezpečnější.
Ciociara, La
Válka. Výchova. Ženy.
Film zobrazuje drsnou válečnou atmosféru a zároveň se neuchyluje ke klišé - civilisté jsou navzdory nesporné bezbrannosti zobrazeni dost nelichotivě, včetně hlavní hrdinky. Teatrální herecký projev Sophie Loren se k zoufalému a pesimistickému ději výborně hodí.
Piscine, La
Voda. Vztahy. Boj.
Komorní drama o čtyřech lidech povalujících se okolo bazénu se povedlo. Atmosféra mezi postavami houstne, jejich minulost vyplouvá na povrch a děj pohánějí kusé konverzace, ze kterých není úplně jisté, kdo co hraje a kdo co myslí vážně. Logicky i morálně nejednoznačný závěr je velmi padnoucím zakončením.
Deux hommes dans la ville
Zločinec. Justice. Trest.
Tomuto kriminálnímu dramatu trochu podráží nohy jednoduchost charakterů. Propuštěný vězeň je k neuvěření morální, komisař bezvýhradně zaslepený a vychovatel v roli vypravěče stojí trochu mimo příběh. Působivě natočené a zahrané finále, ke kterému vše neochvějně spěje, by mohlo mít mnohem větší účinek, kdyby záminky byly realističtější.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.015 sec. (PHP: 64% SQL: 36%)
