maudite
Straniero, Lo
Smrt. Pot. Slzy.
Docela mě překvapilo, nakolik byl Viscontiho Cizinec věrnou adaptací Camusova románu. Myslím to spíš v dobrém, dusná (ve všech smyslech) atmosféra a světonázorové neporozumění jsou ztvárněné velmi výstižně. Čekala jsem možná nějaký méně konvenční přístup, ale i tak to stálo za to.
Ladri di biciclette
Kola. Děti. Nezaměstnanost.
De Sicovi Zloději kol jsou, stejně jako další neorealistické počiny, výrazným svědectvím doby. Zoufalství nezaměstnanosti a chudoby v poválečné Itálii se promítá v příběhu muže a chlapce, jejichž budoucnost závisí na ukradeném kole. Jiní autoři této doby mě svým vyprávěním umí zaujmout více, tohle ovšem říká přesně to, co chce říct. Nemám výhrady ale unešená nejsem.
25th Hour
New York. Drogy. Rodiče.
Nedávno jsem byla z několika stran taktně upozorněna, že Spike Lee je zásadní režisér, kterého bych měla znát. Tak jsem se seznámila - a rozhodně to stálo za to. Tento film byl podmanivý ani ne tak příběhem, jako spíš způsobem vyprávění a prací se zvukem a obrazem. Protagonista sice přemítá o typických existenciálních otázkách vyplývajících z jeho situace, ale jeho reflexe dosavadního života je odzbrojující. Spousta stereotypů na úrovni postav i příběhu je kompenzována drobnými zvláštnostmi a hlavně zajímavou prací s vizuálem a hudbou. A závěrečná otcovská pohádka vyprávěná usínajícímu synovi byla absolutně nečekaná a funguje jako krásný dárek divákovi.
eXistenZ
Realita. Hra. Tekutiny.
Tohle je jeden z filmů, který nemůžu dost dobře odsoudit, ačkoli se mi vůbec nelíbilo koukat se na něj a určitě ho úmyslně znovu neuvidím. Téma je to nepochybně zajímavé a čím dál aktuálnější, a hru s realitou a jejím vrstvením by mohl Nolan závidět. Jenže to pitvání různých živě (či mrtvě) vyhlížejících entit včetně cákajících tekutin a slizu rozhodně mému oku ani uchu nelahodí a s hrůzou si představuji, jak by to asi vypadalo ve 4DX sále... Jako výrazový prostředek je to zajímavé a trefné, ale velmi nepříjemné na pohled.
District 9
Mimozemšťani. Lidé. Slum.
District 9 mám sice svoji pověst, ale ne takovou, aby zkazila zážitek, když se k němu dostanete až několik let po uvedení. Relativně jednoduchý až klišoidní příběh se schovává do povedeného nízkonákladového vizuálu, který dodává patřičnou atmosféru. Ať už zrovna vypadá jako reportáž z televize nebo hrdinové pobíhají po smeťáku, působí to velmi neokoukaně. A jen tak na okraj: podruhé během pár dnů se mi (absolutně náhodně!!!) podařilo vybrat si film, ze kterého odkapává nadbytečné množství slizu a tělních tekutin. Na to by mělo být nějaké zvláštní varování.
Strictly Ballroom
Tanec. Kýč. Uvědomění.
Ať už je to úmyslné nebo náhodné, u Tance v srdci je nejvíce patrná sebereflexe typická pro Luhrmannovy filmy: Bere si superznámá literární díla, nejbanálnější žánrové zápletky, nebo kombinaci obojího, a pak si s nimi hraje, dává jim nové barvy, nové souvislosti, a dává divákům nejevo, že ví, jak jsou neskutečné. V tvorbě jeho vize mu velmi pomáhá kostýmní návrhářka Catherine Martin, která už tady předvádí neuvěřitelnou přehlídku. Luhrmannův debut vymezuje jeho styl a tvůrce přizpůsobil své dílo nízkému rozpočtu a zároveň říká to, co chce říct. Upřímně se mi líbí, když má peníze na to, aby si mohl hrát s opulentnějšími tématy, ale i tak se to povedlo.
The Great Gatsby
Postmoderna. Film. Krása.
Gatsby měl předpoklady líbit se mi, ale lákavé trailery trochu zakryl stín odmítavých zámořských (a částečně i našich) recenzí. Nakonec se naštěstí ukázalo, že si s Luhrmannem rozumíme. Myslím, že zásadní problém Američanů (včetně filmových publicistů) tkví v tom, že jejich čtenářská zkušenost s Gatsbym se odehrála ve většině případů ve škole. To znamená, že se u něj museli soustředit na sociální a historický kontext a dopad, to vše s přehledným výkladem nějakého pedagoga. Toto je v knize jakožto výpovědi doby důležité, a ve filmu se neztrácí, ačkoli výrazové prostředky Luhrmannova snímku a Fitzgeraldova románu jsou už z povahy médií jiné. Byla jsem tedy dost překvapená, že film (oproti tvrzením zahraničních recenzentů) velmi odpovídal předloze - co do příběhu. Obsah byl ovšem přetlumočen filmovým vyprávěním které není pro každého tak snadno přijatelné jako přehledná analýza učebnice literatury. Na překrásné šperky a šaty a opulentní sídla a oslavy, kterých se účastní postavy představující společenské typy se samozřejmě dá pohlížet symbolicky. Zároveň je to ale něco, na co je požitek se koukat, poslouchat a nechat se unést. Na emotivní úrovni funguje Velký Gatsby o hůře než Moulin Rouge!, kterému se v různých aspektech podobá, ale rozhodně je to krásný film.
Kiss Kiss Bang Bang
Vypravěč. Kouzelník. Hollywood.
Ale jo, tohle se povedlo. Black umí bavit, aniž by urážel debilitou a film má spoustu milých detailů, a když se náhodou do příběhu připlete nějaké hodně velké klišé, vypravěč ho briskně uvede na pravou míru. Kromě povedeného scénáře film těží z velmi příjemného obsazení.
Unstoppable
Vlak. (Ne)brzdy. (Ne)strojvůdce.
Sledovat, jak hodinu a půl jede po kolejích vlak, který nikdo neřídí? A to jako fakt? Navíc pod značkou "podle skutečné události"? Vážně jsem nečekala, že by mně to mohlo bavit až tak moc. Vzhledem k námětu je poněkud trapné přirovnávat tempo příběhu k ústřednímu dopravnímu prostředku řítícímu se bez brzd a bez strojvůdce napříč Amerikou, ale ono to je vážně dost trefné. O nic jiného totiž moc nejde, celou dobu se různí lidé od drah i od armády prostě jen snaží zastavit nekontrolova(tel)ný vlak. Je to ovšem neskutečně akční, napínavé a je vidět, že tvůrci používali víc vlaků než počítačů. Tony Scott z námětu vytřískal maximum, možná i víc.
Double Indemnity
Peníze. Pojistka. Plán.
Pěkně odvyprávněný příběh se slušnými zvraty a chytrými plány, který sice není zázračný, ale funguje tak, jak má. Prostě je povedený v mnoha aspektech, ale zároveň nijak přehnaně nevyčnívá.
Iron Man 3
Tony. Marvel. Jistota.
Iron Man 3 se povedl ve stejném duchu, jako se daří většina marvelovských adaptací. Stojí na svých trademarcích, nevzbuzuje absolutně žádné kontroverze formou ani obsahem a má očividně velmi dobré průzkumy divácké spokojenosti, podle kterých se umí zařídit (což u jiných produkcí není samozřejmostí). Prostě dokonalý zakázkový letní popcorn se všemi pozitivy i negativy. Všechny části fungují (možná kromě nezajímavé 3D konverze), dokonce i jako celek, ale působí to dost sterilně, což je dle mého názoru problém všech marvelovek: snaží se přesně odpovědět potřebám co nejvíce diváků, že jim chybí jakýkoli odvážnější aspekt, a tedy i potenciál k nadšení. Za návštěvu kina ovšem tato dvouhodinová zábava rozhodně stojí.
Idi i smotri
Děti. Bahno. Smrt.
Téma a sdělení nebylo nijak extra objevné, ale v kombinaci s působivým provedením a méně známými běloruskými reáliemi ve mně zanechalo hluboký dojem. Pomalé tempo umocňuje atmosféru a dlouhé minuty nejistoty vypointované správně zamířeným ohlédnutím jsou dechberoucí. A když už jsem u chválení, nesmím zapomenout na bezchybnou kombinaci hučení v hlavě, pískání v uších a Mozarta. Připomenutí, že matky mají pravdu, a nadnesení nevyřešitelné otázky o morálním opodstatnění vražd dětí není sice nové, ale když se zasadí do správného kontextu a nasnímá správným způsobem, může opravdu zasáhnout.
Last Boy Scout, The
Akce. Hlášky. Hrdina.
Poslední skaut mě bavil takovým tím prvotním smylsem slova. Nešlo o nic složitého - kladní a záporní hrdinové se vzájemně snaží zavraždit, příležitostně něco vyhodí do vzduchu, trousí cool hlášky, porušují pravidla silničního provozu, mluví sprostě před dětmi a vůbec dělají všechny ty věci, co si pamatujete ze skautských táborů...
Killer's Kiss
Box. Tanec. Detaily.
Každý někdy začínal a Kubrick rozhodně nenudí ani ranými díly. Vrahův polibek zejména hrozně krásně vypadá. Jasně, něco se tam děje a postavy něco řeší, ale nejvíc mi utkvěly v hlavě obrazy, zejména z jeviště a ze skladu figurín.
Star Trek
Zábavné. Pohledné. Nenáročné.
Blíží se Star Trek: Do temnoty a předchází jej lákavé trailery, tak jsem si řekla, že se podívám na i na předchozí Abramsův Star Trek. A mé pocity jsou rozpačité. Přiznávám se dobrovolně, seriálu jsem nikdy neviděla ani kousíček. Při sledování filmu jsem si rozhodně nepřipadala ztracená, ačkoli fanoušci seriálu v tom nutně musí vidět jiné spojitosti než já, nicméně vyrobení filmu přístupného pro lidi Star Trekem nepoznamenané podle mého názoru vyšlo. Děj celkem svižně plynul ve velmi pohledných pozemských i vesmírných kulisách, akce mě udržovala v bdělém stavu, ale něco tomu chybělo. Trochu mi to atmosférou připomínalo současné marvelovské sázky na jistotu, které nejsou špatné, ale poněkud sterilní. Příběh nebyl trapně pitomý, ale o kousek hlubší myšlenka nebo nečekaný zvrat by mu prospěl. Něco podobného platí pro postavy, od kterých sice v letním sci-fi nečekám řešení velkých existenciálních krizí, ale tady byly rozhodně schematičtější, než vyžaduje průměrný divák (zejména ty záporné). Zkrátka jsem se pobavila, pokochala pěknými obrázky, ale nic moc víc.
Giorno della civetta, Il
Sicilie. Policie. Mafie.
Povedená detektivka, která využívá sicilského společenského uspořádání a je spíš napínavá než akční. Kdybych byla kmotrem, nejspíš bych vybrané členy mafie zabila pro otravnost, ale jinak Den sovy příjemně naplňuje požadavky žánru.
Moon
Měsíc. Počítač. Člověk.
Ať už je minimalismus záměrný nebo vynucení, tomuto komornímu sci-fi rozhodně sluší. Je to o nápadu, atmosféře a bezchybném výkonu protagonisty. Tyto položky fungují v dokonalé harmonii a Moon rozhodně vyčnívá mezi jinými zástupci žánru, u nichž je poměr náklady:nápad obrácený.
PianoTuner of EarthQuakes, The
Nenápadité. Dlouhé. Alternativní.
Když jdu na film, který se jmenuje Ladič pian zemětřesení, těžko mu pak můžu vyčítat, že je alternativní a nepřístupný. Nicméně je to fakt a bezdějové sledy obrazů doplněné celkem zajímavým zvukem, kterému bych se na mnoha místech zdráhala říkat hudba, mě nijak zvlášť nezasáhlo. Obsah je podružný záměrně, což mi u jiných filmů nevadí. Forma ovšem nepřekvapí a nevyniká a u libovolného představení KALDu jsem se bavila více. Samozřejmě, účel tohoto filmu očividně nebyl pobavit diváka, ale obraz je zaměnitelný s o několik dekád staršími surrealisty, hudba je obligátně atonální a hlubší myšlenka chybí.
Religieuse, La
Adaptace. Kostýmy. Dabing.
I když původní výpovědní hodnota románu nepatří k nejaktuálnějším, příběh je to pořád působivý. Rivette vyrobil sice dost doslovnou, ale velmi slušnou adaptaci Diderota. Řemeslně krásné po všech stránkách - takhle vypadá povedená adaptace, která se nesnaží o nové a moderní pojetí, ale využívá sílu předlohy. A neměla jsem v úmyslu zvrhnout tento názor v kritiku dabingu, ale nemůžu si pomoct... Můžu si za to trochu sama, v programu to bylo napsáno, ale u některých filmů a kin prostě nečekám, že by tam nějaké dabované verze měli. Tak teď už jsem poučená. Jeptiška pochází z doby, kdy se mluvilo o kvalitách českého dabingu v pozitivním smyslu, takže jsem zřejmě neviděla (neslyšela) patlaninu, kterou někdo kvůli obavě z pirátů musel dělat v omezeném časovém horizontu. Ani tak jsem nadšená rozhodně nebyla. Dabéři se nemohli lépe trefit do pusy původním hercům, ale stejně je vidět, že zvuk nesouhlasí s pohybem úst (tomu se ovšem u tak upovídaného filmu s častými záběry na obličeje nedá vyhnout). Dialogy citují pasáže z knihy, ale v češtině znějí zvláštně. Ani nevím, jestli spíše jde o stylizaci do jazyka 18. století nebo prosté přejímaní francouzských struktur (možná kombinace obojího), ale každopádně to zní divně. Rozhodně víc divně, než větné struktury v knížce oproti současné francouzštině (žádná velká změna nenastala, minimálně v psaném jazyce). A ať už je dabing dobrý jakkoli, pokud znám původní hlasy herců, těžko se mi zvyká na jiné. Vím, že to není chyba filmařů, ale prostě si musím postěžovat, jak jsem si zase jednou ověřila, že dabing je zlo.
Rear Window
Napětí. Humor. Mozaika.
Jasně, Vertigo je mnohem sofistikovanější, ale Okno do dvora funguje přesně tak, jak má. Hitchcock umí výborně napínat a dávkovat informace a jeho perfekcionismus a smysl pro detail zaručují nadstandardní podívanou. Bylo mi trochu líto přímočarého konce, ale i tak se mi to líbilo.
Disturbia
Výtržník. Voyeur. Vrah.
Moderní verze Okna do dvora již z podstaty není nijak originální, ale v rámci možností se povedla. Je to akční, a i když člověk ví, k čemu to směřuje, nenudí se. Samoúčelné zdržování na konci trochu kazí zážitek a postavy by mohly být a trošku méně schematické, ale jako neurážející zábava na jeden večer Disturbia funguje.
Le mépris
Film. Žena. Kariéra.
Filmy o filmech od velkých filmařů bývají zajímavé, a tohle není výjimka. Příběh scénáristy a jeho ženy je dost komorní a stojí na ústřední dvojici, a zároveň si zde Godard hraje s dlouhými záběry a barvami. U tohoto režiséra se mě často více zaujme jak točí než co točí, ale u Pohrdání si mě získalo obojí.
Once Upon a Time in the West
Harmonika. Železnice. Vdova.
Kdybych neviděla Hodného, zlého a ošklivého, možná by mě tento westernový kult okouzlil více. A nebo bych možná další Leoneho filmy nevyhledávala a neviděla ani opus o bezejmenném, což by byla škoda. Nemyslím, že by se Tenkrát na Západě nepovedlo, ale určité aspekty mi bránily užít si ho. Výsledný dojem je tedy rozporuplný. Moc se mi líbí, jakým způsobem pracuje Leone s obrazem a zvukem. Mezi zajímavé zvuky můžu zařadit i ústřední harmonikový motiv, který na rozdíl od zbytku hudby patří do narativní složky filmu a působí samostatně. Zbytek hudby zní jako westernová hudba od Morriconeho, což je svým způsobem v pořádku, ale nijak neohromí. Naopak mě iritoval hlasový projev zpěvačky v motivu, který se objeví vždycky, když je na plátně hlavní hrdinka (tedy dost často). Délka filmu přes dvě hodiny mi v mnoha případech vůbec nevadí, ale tohle bylo opravdu dlouhé. Respektive pomalé. Velmi pomalé. Dlouhé záběry nejsou nutně špatně - obzvlášť u Leoneho - ale tady je nepodpořil děj, postavy a hudba, takže jsem se místy dost nudila. Někoho to samozřejmě může zasáhnout (a podle mnohých názorů soudím, že takových je dost), ale mě to minulo. Bádání nad filosofickým rozměrem prohlubujícího se výstřihu Claudie Cardinale náleží zřejmě jiné části publika a oceňovat Leoneho jen po precizní technické stránce se mi zdá skoro jako urážka. Tak co s tím? Rozhodně nemůžu prohlásit, že by to byl špatný film... Ale nadšená z něj taky nejsem.
Captain America: The First Avenger
Marvel. Hyperkorektnost. Zase...
Mám pocit, že bych sem mohla zkopírovat celkem libovolný názor na jiný z filmů o někom z partičky Avengers a Kapitána Ameriku by to vystihlo. Je pravda, že u hrdiny s kostýmem ušitým z americké vlajky, který se nadšeně vydává do Německa 2. světové války je udržení korektnosti možná o něco složitější než jinde, ale marvelovští tvůrci jsou v tomto ohledu dost vynalézaví (ačkoli ne vždy pro dobro věci) a intenzivně nám namlouvají, že tohle vlastně žádná propaganda není a že se neberou vážně... Film je navzdory nutné sterilitě jako obvykle velmi dobře technicky zvládnut, 40. léta vypadají pěkně, a s Chrisem Evansem si v první půlce trikaři hezky pohráli. Je na co koukat, a to u komiksového filmu vlastně stačí. Nebo... stačí?
Thor
Uniformita. Sourozenci. Marvel.
Na Thorovi je jasně vidět že jde o další projekt od Marvelu. Svalnatý chlápek s nadlidskými schopnostmi oblečený ve velmi necivilním úboru řeší něco, z čeho vznikne efektní bitka (či několik) a potká pár postav vyskytujících se v dalších marveláckých filmech. Scénář funguje a dává divákům přesně to, co čekají, aniž by šokoval - ať už originalitou nebo nadměrnou debilitou. Je na tom vidět spousta peněz, což je fajn, a herci jsou při vší popcornovosti sympatičtí a tradičně dobře vybraní. Celé je to do očí bijící sázka na jistotu určená hlavně fanouškům, která je skvěle řemeslně zvládnutá, ale přehnaně uhlazená, nekonfliktní a korektní. Jako každý Marvel.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.103 sec. (PHP: 91% SQL: 9%)
