maudite
Now You See Me
Karty. Kouzla. Kolotoč.
Podufkáři možná nejsou žádný kinematografický zázrak, ale rozhodně splňují moje požadavky na letní návštěvu kina. Nepřekvapivý průběh svižně odsýpá a více než sympatické obsazení dostatečně odvádí pozornost od mezer v logice. Je to film, ve kterém se nechci rýpat, ale užít si ho.
North by Northwest
Auto. Vlak. Letadlo.
Špatné místo, špatný čas - a nebo možná naopak. Asi jak pro koho. Pro diváka je příběh muže, který se nedopatřením dostal do hry tajných služeb, rozhodně zábavný. Precizní provedení, promyšlený scénář, skvělá hudba... Vertigo u mě pořád vede, ale tohle se rozhodně povedlo.
Rope
Vražda. Hra. Filosofie.
V zásadě malé a jednoduché, ale plně funkční. Akademická konstrukce převedená v praxi dvěma studenty je v rámci omezených možností (několik osob 80 minut debatuje nad truhlou s mrtvolou o dokonalém zločinu) povedená. Viděla jsem i lepší filmy, ale tohle rozhodně nebylo špatné.
Le jour se lève
Láska. Vražda. Pokoj.
Den začíná ukazuje vztahy mezi chudáky a sociopaty, které dopadají různě špatně pro jednotlivé zúčastněné. Poeticko realistická spolupráce Carného a Préverta je jako obvykle hodně upovídaná a poněkud expresivní a nabízí tragický milostný příběh, ne nepodobný dalším režisérovým filmům z téže doby. Tuto zaměnitelnost podporují navíc herci, se kterými Carné spolupracuje, a obsazuje je do velmi podobných rolí. Tvůrčí záměr je očividně naplněn a rozhodně to je povedený film, jen v kontextu dost málo originální.
Star Trek Into Darkness
Podívaná. Vyprávění. Záporák.
Po předchozím díle jsem od nového Star Treku čekala průměrně důmyslný (a nadprůměrně odvyprávěný) příběh s několika efektními scénami, nadstandardním množstvím lens flares a nějakými odkazy pro trekkies. A to se také v zásadě stalo. Příběhu by se dalo vytknout kde co, ale Abrams je natolik dobrý vypravěč, že místy skřípající logiku a motivace postav dokáže zamaskovat. Zároveň ovšem nepředstírá, že je hlubokomyslnější než ve skutečnosti. Předchozí díl hodně stál o to, aby neurazil stávající fanoušky série a oslovil i další publikum. Jak složité muselo být natočení Star Treku s atributy vyhledávanými současným mainstreamovým divákem a zároveň nepobuřující skalní trekkies jsem si uvědomila, až když jsem se zpětně podívala na několik starších dílů. Po splnění tohoto pro tvůrce nelehkého úkolu se mi zdá, že si nyní více užívají, že si můžou hrát s Enterprise a její posádkou. Mimo jiné se mi líbilo, že reklamní kampaň byla dostatečně lákavá, a zároveň neprozradila každý zvrat (jako tomu často bývá). Záporák je mnohem zajímavější než nevýrazný Nero a parafráze Khanova hněvu z podstaty není originální, ale ani laciná. Mezi všemi postavami je nejvíce prostoru věnováno Kirkovi a Spockovi, jejichž vztah sice není z psychologického hlediska vždy zcela uvěřitelný, ale je zábava je sledovat. Nejvíc se mi ovšem líbilo, jak to celé vypadalo. Honičky, výbuchy a pozemská velkoměsta s futuristickými doplňky byly povedené, ale nejvíc mě okouzlilo, když se v Enterprise porouchalo několik zásadních funkcí, takže to pak podle toho vypadalo. Zkrátka Star Trek: Do temnoty je rozhodně záležitostí do kina – ne pro genialitu, ale jako zábavná podívaná.
Trance
Zloděj. Kurátor. Hypnotizérka.
Trans možná není zázrakem kinematografie, ale rozhodně umí zpříjemnit večer. Lži, plány a cíle trojice protagonistů v režii Dannyho Boyla jsou zajímavou a hlavně nepředvídatelnou podívanou, čehož si v současnosti velmi cením. Boyle nechce být pro každého a nechce být pochopitelný a jednoznačně rozluštitelný. Nabízí více interpretací, ne pouze dvě odpovědi "točí-netočí".
Le quai des brumes
Mlha. Přístav. Mrtvoly.
Příběh dezertéra snažícího se opustit Francii mě zaujal zejména způsobem, jakým se v Le Havru získávají oděvy a doklady - pokud chcete nový kabát, někdo musí zemřít, ať už dobrovolně či nikoliv (alespoň podle představ místních). Tak nevím, jestli to je svérázný místní zvyk, výplod scénáristovy poetické mysli nebo předválečné deprese, ale rozhodně to stojí za zamyšlení. Jinak slušně depresivní zamlžená atmosféra, nějaká ta osudová láska a odpovídající zakončení.
The Philadelphia Story
Komedie. Romantika. Herci.
Příběh z Filadelfie mě bavil celých 112 minut, ale nic moc víc. Dost mě překvapilo, že Stewat dostal oscara zrovna za tuhle nenáročnou blbinku - ne že by byl film nebo jeho výkon špatný, ale rozhodně jsem ho viděla v mnohem zajímavějších rolích (herecky i obsahově).
Jeux interdits
Děti. Válka. Kříže.
Válka otevírá nové obzory dětským hrám a staví malé hrdiny do situací, se kterými se vyrovnávají úměrně svému věku, tedy nepředvídatelně. Prvoplánové? Možná. Působivé? Určitě. Asi jsem viděla i zajímavější počiny na toto téma, ale Clémentovo ztvárnění války nepochybně za pozornost stojí.
The Life Aquatic With Steve Zissou
Moře. Život. Fantazie.
Ryby a jinou mořskou havěť nemusím v žádné podobě, takže mě Život pod vodou zrovna moc nelákal. Potom jsem si ale řekla, že Wes Anderson by se touto tematikou mohl zabývat v takových barvách, které by byly snesitelné i pro mě - a nezklamal. Hořkosladké emoce a mezilidské vztahy jsou vyvedeny ve velmi stylizovaném vizuálu, pod jehož hravostí se skrývá hluboká melancholie.
Shallow Grave
Spolubydlící. Mrtvola. Peníze.
Začátek kariéry Dannyho Boyla není možná tak oslnivý jako její pokračování, ale Mělký hrob pobaví a naznačí cestu, kudy se režisér dále vydá. Příběh tří spolubydlících, kterým se do cesty připlete mrtvola a kufr plný peněz, je rozhodně svěží a jednoduchá zápletka v podání mladých herců rozhodně nenudí.
Sunshine
Atmosféra. Vesmír. Žár.
Danny Boyle točí filmy různých žánrů, ale jeho styl je nepřehlédnutelný. Úžasně budovaná atmosféra tohoto sci-fi na mě dolehla i z monitoru, a zase jednou jsem si říkala, že jsem prošvihla návštěvu kina. Drama o cestě za vyhasínajícím sluncem je zejména nádherným audiovizuálním zážitkem, kde skvělý obraz doplňuje padnoucí hudba.
The Shop Around the Corner
Romantika. Vánoce. Obchod.
Kdybych měla vyprávět, o čem je Obchod za rohem, bude to znít jako hrozný kýč. Pravdou ovšem je, že v tomto případě prostá zápletka funguje na jedničku – je to milé a svižné, pobaví a naplní očekávání. Krásný důkaz toho, že i nenáročná romantická komedie může být povedeným filmem.
It's a Wonderful Life
Život. Změna. Vánoce.
"Život je krásný" je podle mého těžko obhajitelný a nepochopitelný výrok - spíše se v tomto ohledu ztotožňuji s Buddhovou první pravdou. V Caprově podání ovšem tato podivná věta nabývá nových rozměrů. Příběhu neobyčejného muže by se dalo jednoduše pro idealismus posmívat, ale zároveň je neuvěřitelně krásné nechat se unést. Do setkání na mostě mě bavilo se na to koukat, ale alternativní linie vším zamíchala, vnesla nové emoce a pozvedla můj celkový dojem ještě výš.
L'innocente
Sobectví. Žárlivost. Tragédie.
Ve svém posledním filmu Visconti předkládá většinu svých trademarků, které skládá podle d’Annunziovy předlohy do příběhu. O knize jsem pouze slyšela ve škole, takže nemůžu úplně posoudit věrnost předloze. Troufám si ale tvrdit, že za zajímavostí aktérů tohoto milostného a krajně neromantického příběhu stojí z velké části právě literární předloha (a samozřejmě schopní herci). Pohledné obrazy italské vyšší společnosti 19. století doprovázené krásnou hudbou jsou u Viscontiho standardem, tentokrát to ale není to jediné, co stojí za pozornost. Hlavní antihrdina a jeho partnerky jsou dokonale nesourodou a výbušnou směsí, a jejich osudy neskončí sice zrovna překvapivě, ale rozhodně je zajímavé je sledovat.
Senso
Opera. Barvy. Hysterie.
Vášeň je taková, jakou chce být. Problém je, že nemám vždycky stejné umělecké priority jako Visconti. Vizuální stránka je (jako obvykle) velmi pohledná, ale trochu moc pozornosti je (jako obvykle) věnováno obrazu na úkor akce. Válečný rámec je upozaděn před vyprávěným milostným příběhem a operní intro je dokonalou předzvěstí milostného dramatu, které bude následovat. Nepochybuji, že tohle všechno je záměr. Dokonce jsem uvažovala o 70 %, ale jedná se o názor, takže subjektivita zvítězila. (Tak mě napadá, že mě asi víc baví, když Visconti točí černobílé filmy, protože se tolik nesoustředí na obrazy, ale také se tam něco děje. Čímž netvrdím, že absolutní soustředění na formu a případně sdělení jedné myšlenky neexistujícím příběhem je špatné (viz Smrt v Benátkách). Je ovšem rozdíl mezi "záměrně žádný děj" a "plytký děj, aby se neřeklo". Tohle je jeho první barevný film, takže jisté technicolorové opojení na úkor jiných složek filmu je pochopitelné - ale nadšení vyvolá jen těžko.)
Streetcar Named Desire, A
Ideál. Vztahy. Šílenství.
Skvěle vykreslené postavy (zásluhou scénáře i herců) dokazují, že k natočení napínavého filmu stačí vlastně velmi málo. Vývoj vztahů mezi značně nekompatibilní trojicí funguje výborně - postavy nám můžou být nesympatické, lhostejné nikoli.
Vaghe stelle dell'Orsa...
Sourozenci. Dopisy. Klavír.
Visconti obvykle nemá problém mě zaujmout - občas se ale musím přesvědčovat, abych si některé z jeho tříhodinových děl pustila. Hvězdy velkého vozu jsou překvapivě krátké a ve své komornosti obzvlášť působivé. Sledujeme členy italské rodiny s historií, o které se nemluví, a skrze náznaky přecházející postupně ve slova a činy odhalujeme minulost a důvody roztrpčení či zoufalství jednotlivých aktérů. A to vše je podkresleno krásným klavírním doprovodem.
Gattopardo, Il
Barvy. Sicílie. Rodiny.
Visconti umí točit dlouhé filmy, kde se nic neděje, a přesto jsou svým způsobem strhující. Tohle není ten případ. Mnoho dílčích aspektů se mi líbilo, například vizuální stránka je krásná, včetně nádherných šatů a velmi pohledné sicilské krajiny. Dlouhé záběry jsou ovšem trochu moc dlouhé a dlouhé konverzace nevedou k žádné akci, pouze se bilancuje o minulosti, přítomnosti a budoucnosti Sicílie, což není špatné téma, ale zajímavější by bylo něco o něm vidět než koukat na postavy, kterak si o tom povídají. Alainovi Delonovi to sluší i s tím divným knírkem, ale na druhou stranu: pokud se chcete tři hodiny dívat na Alaina Delona, doporučuji Rocco a jeho bratři... Tam je toho ke koukání (a poslouchání a přemýšlení) o dost víc.
Omar m'a tuer
Francie. Arabové. Rekonstrukce.
Na tomhle filmu je velmi vidět, že se snaží být rekonstrukcí skutečného případu marockého imigranta, který byl obviněn a usvědčen z vraždy své zaměstnavatelky, a později dostal milost. Je dost jasné, na čí straně tvůrci tohoto počinu stojí. Bohužel jde filmu o obsah (až dokumentárnost), takže všechno ostatní jde stranou a nemá čím zaujmout. Navzdory svému zakotvení v realitě totiž pouze naplňuje jedno ze základních schémat, jak zobrazit přistěhoavlce z bývalých kolonií, které jsou v současnosti k vidění ve francouzských (či frankofonních) filmech. "Realističnost" tak nevybočuje z řady toho, na co jsme zvyklí z fikce, jen je o něco nudnější.
Anatomy of a murder
Soud. Jazz. Zábava.
Nečekala jsem, že povídání v soudní síni může být až tak zábavné. Excelující herci, báječný scénář a svižné vyprávění zaručují, že se divák opravdu nenudí. A Ellingtonova hudba je takovou třeničkou na dortu.
Johnny Mad Dog
Děti. Válka. Afrika.
Na rozdíl od amerických filmů s podobnou tematikou působí Johnny Mad Dog opravdu autenticky. Není to sice dokument (nemá být a nevypadá tak), ale mladí herci, kteří skutečně dětskými vojáky byli, zapůsobí víc než dramatická hudba a zpomalené záběry na umělou krev. Film (i jeho literární předloha) hledá inspiraci v reálné situaci v nedávné historii západní Afriky, takže mu samozřejmě jde o poselství, ale není to klasické citové vyděračství. Na různých úrovních mě to zajímalo, spíše než bavilo, jako neamerický pohled na africké války můžu jen doporučit.
Roma, cittŕ aperta
Trosky. Válka. Příběh.
Italský neorealismus, obvykle definovaný svou formou a tématem, pro kategorizaci tohoto filmu funguje, a zároveň to neznamená, že by šlo jen o dokument a sdělení světonázoru. Narace je zde neméně důležitá a film zůstává zajímavý, i kdybychom zcela ignorovali kontext jeho vzniku. Visconti mě chytnul víc, ale tohle má rozhodně něco do sebe. S válkami se filmoví tvůrci vypořádávali v různých dobách různě - tahle forma je velmi divácky vstřícná.
Postman Always Rings Twice, The
Touha. Peníze. Smrt.
Adaptace známého Cainova příběhu je povedená, ale není v ní nic navíc. Herecké obsazení je bezva a ve své době si může dovolit i odvážnější scény. Naplnění potenciálu knižní předlohy se sice koná, přidáná hodnota nikoli. I to je víc, než mohou říct mnozí tvůrci vydávající se touto cestou.
Morte a Venezia
Krása. Vzplanutí. Smrt.
Strávit dvě hodiny koukáním na postaršího pána, který civí na nezletilého chlapce, nezní možná příliš lákavě. Po dějové stránce se toho ale o moc víc nestane... Snad kromě titulní smrti. Visconti ovšem umí krásně komponovat dlouhé záběry a na vizuálu i hudebním doprovodu jsou patrné jeho operní zkušenosti. Pokud se chcete u filmu prostě pobavit, tohle zřejmě není ta správná volba. Pokud vás zajímají myšlenky o umění, životě, a vůbec, přečtěte si radši knížku. Pokud chcete zaměstnat své smysly a nechat se pohltit emocemi bez pohádek okolo, Smrt v Benátkách může být tím pravým.