maudite
The Hunger Games: Catching Fire
Dystopie. Teenageři. Móda.
Ani jsem to vidět nechtěla, ale nějak se to přihodilo, tak se můžu aspoň podělit o názor... Nebylo to tak hrozné, jak jsem se bála. Film je pocitově trochu zajímavější než jednička - rozhodně je vystavěn mnohem šikovněji a těží z předností, které má, tedy hlavně schopných herců. Zatímco kvalita knižní trilogie měla zásadně sestupnou tendenci (ne originální, avšak legitimní a celkem zajímavě rozehraný, nápad se v pokračováních snaží násilně naplnit různá schémata a vyznívá do prázdna), u filmů je tomu zatím naopak: Nudná a povrchní ilustrace ke knize v případě prvního dílu předchází ucelenému příběhu, který velmi dobře funguje na lidské rovině. Pořád to není bůhví jak originální a převratné, ale mohlo to dopadnout mnohem hůře.
Mon oncle d'Amérique
Rodina. Francie. Přízrak.
Je zvláštní, jak moc mě dokázaly zaujmout proplétající se příběhy lidí, z nichž většina mi byla nesympatická, a ty ostatní vzbuzovaly zdvořilý soucit spíše než náklonnost nebo pochopení. Resnais dokazuje, že ničím výjimečné životní příběhy se dají podat neobyčejně poutavě.
Filth
Skotsko. Policie. Tasemnice.
Už dlouho jsem se v kině nesmála tak často, nahlas a upřímně. Na Filth by se měli povinně podívat všichni snaživci, kteří podle ne moc dobrých knih točí mírně až velmi trapné a zbytečné filmy. Welsh je svérázný autor a jeho perverzní skotské romány a povídky mají velice osobitý styl. Filmaři si až překvapivě dobře poradili s příběhem zkorumpovaného policajta, nad nímž získávají čím dál tím větší vládu jeho minulost, závislosti a svědomí. Zvrhávání od černočerné komedie k nekomediální temnotě působí možná méně uvěřitelně, než by mohlo, ale v zásadě to funguje. Kromě velmi povedeného obsazení musím pochválit krásně poskládaný hudební doprovod.
Kick-Ass 2
Krev. Superhrdinové. Zábava?
Byl by zázrak, kdyby se pokračování filmu Kick-Ass povedlo jako ten předchozí. Ve skutečnosti to nedopadlo tak strašně, jak jsem se bála, ale milé překvapení se taky nekoná. Kromě nezopakovatelné svěžesti a originality tomuto sequelu chybí nadhled a hravost, takže tohle zabíjení není taková zábava. Místy je to velmi vážné, a místy přehnaně komiksové, a ty dva světy nejdou moc dohromady. Sledování mi celkem uteklo a na určité části si nepochybně budu ještě chvíli pamatovat, ale celkový dojem je spíše rozpačitý.
Ender's Game
Strategie. Morálka. Děti.
Tak jo. Ačkoli jsem četla několik velmi rozdílných recenzí, jsem nakonec z Enderovy hry ještě rozpačitější, než jsem čekala. Docela by mě zajímalo, pro koho ten film vlastně má být: fanoušek předlohy mu může vytknout vše od zjednodušování myšlenek po samoúčelné manipulace s dějem. Pro člověka neznalého knihy je to zase dost velký chaos bez vysvětlivek, který je na hranici vstřebatelnosti (viz zdejší recenze). Tak pro koho tedy? Produkční proces si představuji asi takto: v současnosti letí filmy pro teenagery, pokud možno o teenagerech, na pokračování a podle knížek. Cardova Enderova hra má dost pokračování a jsou v ní dětští hrdinové. Ideální materiál, jen je potřeba pár kosmetických úprav, aby "nezfilmovatelná kniha" mohla být zfilmována... Existuje mnoho praktických důvodů, proč udělat z dětí teenagery. Problém je, že stejné činy a slova v podání šestiletých dětí vypadají jinak, než v podání šestnáctiletých. Také je logické, že příběh je potřeba nějakým způsobem zestručnit, aby se vešel do standardní stopáže. Tady je ovšem výsledek poskládán dohromady tak nešťastně, že některé části působí příliš výplňovitě, a pak se odehraje nějaký bleskurychlý dialog či monolog, který člověk nemá šanci pořádně zachytit a vstřebat. Celkově se mi zdá, že problém je v Hoodově nerozhodnosti, jestli chce pobavit pro puberťáky (uspokojit poptávku), nebo natočit film o vině a morálce (adaptaci knihy). Sice zůstává věrný předloze, jenže v tom nejhloupějším možném smyslu. Postavy například používají stejné věty, jako v knize, ale bohužel při určité míře vypouštění a zhušťování děje mají shodné fráze různé významy. Protagonisté dělají, co dělat mají, ale motivace nejsou nijak zvlášť zřetelné, což samozřejmě brání porozumění. Asi nejnešťastnější je v tomto ohledu část ve škole, kde je Enderův postup a budování autority osekán a doplněn hloupými armádními klišé, takže může být nepochopitelné, co na tom klukovi všichni vidí. Zejména absurdní je, že tato v zásadě humorná sekvence je rámována dvěma zcela vážnými vraždami, spáchaných dítětem na dětech, za přihlížení dospělých. I tak se mi ale Enderova hra spíš líbila než ne. Pořád tam bylo dost pěkných obrazů ve vesmíru (hry ve stavu beztíže, planeta Buggerů), Jablonského hudba stála za to a herci, pokud jim to scénář dovolí, táhnou film nahoru. Tak nějak jsem tušila, že podle knihy zabývající se morálkou, genocidou, vinou, využíváním dětí a nestandardními sourozeneckými vztahy bude složité udělat politicky korektní a dětem navštěvujícím kina nezávadný film. A ten pokus mě celkem pobavil, ačkoli zřejmě ne vždy způsobem, jakým chtěl.
Hodejegerne
Krev. Humor. Skandinávie.
Já vím, já vím, koukat se na filmová zpracování detektivek, když si ještě dobře pamatuji literární předlohu, je ještě horší nápad než koukat na filmová zpracování jakýchkoli jiných knížek. Skandinávské filmy jsou nicméně ještě trochu jinak úchylné než skandinávská literatura, takže jsem se docela pobavila na nečekaných místech, ačkoli jsem si z logických důvodů nemohla plnohodnotně užít hlavní děj.
Gravity
Vesmír. Podívaná. Fyzika.
V Imaxu jsem letos byla několikrát a Gravitace zatím byla rozhodně nejčistším zážitkem pro tento prostor. Ticho a hudba, konverzace a hysterčení, nekonečno a vraky okolo Země... atmosféra za 100 bodů. Moje zoufalá neznalost fyziky zážitek nejspíš zlepšila. Na jednu stranu působí tento vesmír realisticky, na druhou stranu je děj poskládán z tak neuvěřitelného sledu náhodných situací, že výsledný dojem je poněkud nekonzistentní. Ódy některých recenzentů na genialitu současných filmů beru s rezervou, protože mezi slepými jednooký králem. Proto jsem se zas tak moc netěšila, a nemohla jsem být nijak výrazně zklamaná. Gravitace je každopádně krásný zážitek, už jenom kvůli tomu obrazu.
Strada, La
Cirkus. Neporozumění. Hudba.
Kdysi dávno jsem byla natolik nenadšená Amarcordem, že jsem se začala více či méně vědomě Fellinimu vyhýbat. Silnice mě ovšem přesvědčila, že v tomto režisérovi přeci jen něco bude. Celkem jednoduchý - ale absolutně fungující - příběh udělal svoje. Vztahy destruktivní pro všechny zúčastněné mají něco do sebe. Všeobecnou beznaděj dokonalého neporozumění podtrhují stylizované kostýmy a krásná hudba.
Dolce vita, La
Obrazy. Život. Paparazzi.
Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že Fellinimu vůbec nejde o vyprávění příběhu, ale o ukazování více či méně souvisejících výjevů. Nejsem si jistá, jestli jsem z výsledné koláže byla schopná zachytit většinu předkládaných myšlenek a emocí, ale rozhodně mě ta přehlídka deprimující povrchnosti zaujala.
Marat/Sade
Revoluce. Mříže. Divadlo.
Už samotný nápad spojit život a filosofii dvou titulních postav, a vytvořit fiktivní příběh s reálnými aspekty více či méně vytrženými z kontextu, stojí za pozornost. Sadův pohled z blázince na francouzské (tou dobou nedávné) dějiny má své kouzlo i jako myšlenkový konstrukt, v zamřížovaných kulisách a v podání schopných herců to je rozhodně ojedinělý zážitek. Nevím, jestli tomu filmové plátno dodalo nějaký rozměr, ale jako nevyléčitelný divadelní ignorant jsem za tuto adaptaci nesmírně ráda.
La migliore offerta
Obrazy. Plány. Cvoci.
První hodinu mě skutečně velmi bavilo koukat se na všechna ta umělecká díla a blázny hrající si mezi nimi... Pak už šlo jen o to, kdy všechny části plánu konečně zapadnou do sebe, k čemuž došlo minimálně o půlhodiny později, než by mělo. Umělé natahování zabilo jinak celkem promyšlený - a svým způsobem napínavý - příběh.
Elysium
Pohledné. Hloupé. Nevyvážené.
Neill Blomkamp má očividně cit pro smeťáky a estetiku slumů vůbec. Nic proti tomu, ale tentokrát nabídl jen nelogičtější a dražší verzi Districtu 9. Jsou tam mraky úžasných detailů, ale nesmyslnost příběhu testuje hranice naší tolerance. Příště už mu to nejspíš neprojde, ale zatím jsem pořád více pobavená hračičkovstvím, než otrávená pseudomyšlenkami.
Partie de campagne
Staré. Roztomilé. Mimo.
Netuším, co by na tenhle Renoirův pohled řekl cynik Maupassant, ale rozhodně mě to pobavilo. Ani nevím, jestli je ta naivita cílená nebo nechtěná, ale výsledek je roztomilý. Je to jeden z těch případů, kdy nemůžu ignorovat stáří filmu, ale vzhledem k příjemně krátké stopáži mě to nezačalo nudit a bylo to svým způsobem osvěžující.
Fitzcarraldo
Bahno. Motivace. Odhodlání.
Tak tohle bylo šílené... v různých ohledech. Snílci jsou obvykle z dlouhodobé perspektivy na zabití, ale ve filmu je to o něčem úplně jiném. Úžasný střet civilizací, ve kterém se těžko posuzuje, která z motivací pro zcela šílený čin je bláznivější. Absurdní závěr je pěkně (ne)padnoucí tečkou. Našla bych výhrady, zejména k dlouhému rozjezdu, ale Fitzcarraldo je nepochybně pozoruhodný filmový zážitek.
Cover Girl
Pohádka. Muzikál. Technicolor.
Modelka je muzikál ze 40. let, a přesně tak i vypadá. Zpěv a taneční čísla v technicolorovém provedení dávají dohromady pohádkový příběh s "princeznou" a happy endem. Pokud vás představa něčeho takového odpuzuje, nedívejte se, pokud si naopak s potěšením vzpomenete na jiné počiny odpovídající stejnému popisu, nemůžete být zklamáni.
This Must Be the Place
Minulost. Současnost. Svědomí.
Moc jsem nevěděla, co od toho čekat, a po pravdě řečeno ani moc nevím, co to vlastně bylo. Minimální rychlost a minimální děj nejsou v pravém slova smyslu nudné - naopak spousta malých věcí vzbudí zájem či pobavení. Výsledek je ovšem takové elegantní nic, které pravděpodobně opustí mou hlavu stejně nenápadně, jako se tam dostalo.
Before Sunrise
Vídeň. Vlak. Romantika.
Po tomhle filmu by si člověk snad i začal myslet, že Vídeň je hezké město a cestování vlakem v sobě skrývá něco jiného než nudu a špinavé záchodky... Střet se skutečným světěm pak může být tvrdý, ale tahle překvapivě uvěřitelná iluze reality funguje ve své jednoduchosti perfektně. Před úsvitem je milý, bezprostřední a pozitivní film, a rozhodně stojí za to se jím nechat vodit za nos.
Behind the Candelabra
Sex. Kokain. Piano.
Musím říct, že mi vůbec nebude vadit, když Soderbergh doopravdy sekne s režírováním filmů pro americká kina, a bude se soustředit jen na televizní projekty, které se pak dostanou do evropských sálů. Téma filmu Liberace! je nyní mnohem méně kontroverzní než v době, o které pojednává. Soderbergh se ovšem nesnaží šokovat; vypráví hlavně neuvěřitelný příběh mileneckého páru v těch nejkýčovitějších kulisách sedmdesátých a osmdesátých let. Představitelé ústřední dvojice podle očekávání excelují a klavírní doprovod je skvělý.
The Congress
Budoucnost. Barvičky. Draci.
Futurologický kongres je na první pohled zajímavý... nějakému hlubšímu rýpání by ovšem moc dlouho neodolal. Hraní schopných herců i osvěžující využití animace se mi moc líbilo, zejména vzájemnými kontrasty. Méně mě ovšem zaujala celkem banální myšlenka o únicích z reality budoucnosti, která je konceptem stará a tady nenabízí žádné (natož zajímavé) rozvinutí. Rozhodně mě velmi bavilo to sledovat, ale čekala jsem víc.
Pacific Rim
Asie. Roboti. Tma.
Toto bylo mé první setkání s Guillermem del Torem a musím uznat, že mě velmi pobavil. Tahle letní akční oddychovka na mě zapůsobila bezchybně svým humorem, nadhledem, obrovskými roboty a ještě většími obludami nejasného původu, a zejména mě potěšila svým kašláním na současné žánrové tendence, které diktují rádoby hluboké myšlenky a existenciální krize protagonistů. Dvě hodiny v kině utekly, ani nevím jak. Umělecké hodnoty se samozřejmě hledají těžko, ale bylo to velmi osvěžující.
Paris brűle-t-il?
Válka. Destrukce. Délka.
Nikdo není dokonalý, takže i Clément mě umí nudit. Dokumentární stránka tentokrát moc nefunguje s komickým přestylizováním některých postav a v bezmála tříhodinové stopáži je příběh příliš roztříštěný a nedrží pohromadě. Co bylo v o polovinu kratší Clémentově prvotině o železničářích na konci války mírným nedostatkem, se v tomto rozsahu stává takřka neusledovatelným. Škoda.
Passager de la pluie, Le
Mrtvola. Vražedkyně. MacGuffin.
Clémentův přechod od války k thrillerům mě baví, protože precizní režie neslouží k zachycení reality, ale naplno se věnuje budování příběhu. A jakkoli člověk očekává nějaký nečekaný zvrat, stále může být překvapen. Tápání zúčastněných je skvěle vykresleno a rozhodně udržuje pozornost.
Warrior
Rodina. Motivace. MMA.
Filmy obsahující různé bojové sporty se mi někdy líbí, a jindy zase vůbec ne. Z toho důvodu je tedy ani nevyhledávám, ani se jim nevyhýbám, ale když už se mi nějaký připlete do cesty, tak se na něj podívám. A setkání s Warriorrem proběhlo víc než dobře. Civilní a sportovní stránka byla pro mě dobře vyvážená, příběh o americké rodině a jejích jednotlivých členech sice nebyl ani realistický ani klišé-prostý, ale ve svém záměru velmi dobře fungoval a při vší předvídatelnosti ve mně gradující závěr dokázal vzbudit emoce. Navíc mě třeba nijak zvlášť netěší koukat se na wrestling, i když o něm točí Aronofsky, zatímco tady mě MMA souboje opravdu bavily (jednak sebou samými, ale hlavně byly hezky nasnímané).
L'écume des jours
Sny. Jazz. Surrealismus.
Na jednu stranu si myslím, že Michel Gondry je jedna z nejlepších věcí, která mohla Pěnu dní potkat. Na druhou stranu je ovšem míra zapojení fantazie (Viana i čtenářů) u literární předlohy natolik veliká, že udělat film vystihující atmosféru knihy je nemožné. Vianova Pěna dní patří mezi mé oblíbené knížky, takže jsem se na filmové zpracování těšila a netěšila zároveň. Nakonec musím uznat, že se Gondrymu podařilo skvěle zachovat původní vývoj od idylické zamilované snovosti, do které začínají probleskovat ztělesnění tehdejších sociálních problémů, vedoucí čtveřici mladých lidí do zatracení. Líbila se mi spousta detailů, rozhodně jsem se při sledování nenudila a mám dojem, že Gondry Viana opravdu pochopil a nespokojil se s vyprázdněnou obrázkovou verzí napsaného. Zároveň ale filmový surrealismus není můj šálek čaje a obrazy, které jsem si v hlavě malovala při čtení knížky, se v různých aspektech liší od na můj vkus příliš agresivního vizuálu.
Serenity
Život. Vesmír. Firefly.
Stejně jako seriál o posádce Serenity, je film především milou zábavou. Whedon se nevyhýbá klišé, naopak z nich vyrábí koláž na míru příznivcům komornějších sci-fi o putování vesmírem. Není tu přehnané množství CGI, o to více zbývá tvůrcům času na hraní. Jakkoli není znalost seriálu nutností, aby divák pochopil, o co jde, protagonisté díky němu mají na čem stavět a film báječně funguje na úrovni postav.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.017 sec. (PHP: 53% SQL: 47%)
