maudite

Man on a Ledge
Pitomost
I když se ve filmu vyskytlo několik povedených záběrů z římsy do newyorských ulic vzdálených jednadvacet pater, na uspokojivý filmový zážitek to je opravdu málo. Postavy tam provádějí velmi nedomyšlený plán, který oproti veškeré logice dopadne tak, jak se sluší a patří na americký film. Dokonce tam nejsou ani dostatečně nebezpečné akční scény, během nichž by se mohl divák začít bát o hlavní hrdiny a pomyslet si, že by konec přece jen nemusel být až tak předvídatelný. To považuji téměř za umění, vezmu-li v potaz, že Sam Worthington dvě třetiny filmu prostojí na titulní římse...

Ides of March, The
Wow
Tenhle film mě dostal od prvního „My religion is called the Constitution of the United States of America“ do posledního – a jediného – pravidla v politice. Sledovat dokonalé hráče, které ztvárňují výborní herci, jak spřádají své více či méně špinavé win-win plány, byl jednoduše požitek. Clooney divákům nevnucuje bezchybné kladné hrdiny, velké politické myšlenky a morální ponaučení, ale předkládá skvělou hru několika jednotlivců, kteří jsou všichni tak trochu mizerové, ale otázkou zůstává, kdo z nich v tom bude ve výsledku nejlepší.

Harry Potter and the Deathly Hallows: Part 2
A já tolik doufala...
Nebyla jsem skutečně zklamaná: PŘEDPOKLÁDALA jsem, že to bude pitomoučké jako předchozí díly. Jen je mi tak nějak líto, že to tak nakonec DOOPRAVDY bylo.
S každým dalším dílem si už deset let říkáme, jak nám ústřední trojice vyrostla, jestli už se "děti" naučily hrát, a jak je báječné, že vypadají celkem přiměřeně svému filmovému věku. To vše se dá považovat za malý zázrak, který i v díle 7/2 pokračuje. Víc než kdy jindy jsem si však uvědomila, že nejen dětští herci stárnou. Pokud má být rodičům Harryho a jejich vrstevníkům v době prvního dílu něco kolem třiceti (těm přeživším, mrtví by se měli ustálit asi tak na dvaceti), a hrají je herci řádově o desítky let starší, je tento věkový rozdíl s každým dalším dílem vidět víc a víc. Chápu, že film není opis knihy (ačkoli u HP to často vypadá, že se o to tvůrci snaží), takže se věk vedlejších dopělých postav nemusí tak úplně shodovat. Budiž. Proč se ale maskéři a tvůrci digitálních efektů snaží, aby herci vypadali mladší? A hlavně proč se o to snaží zbavováním obličejů vrásek? Gary Oldman s Alanem Rickmanem ve výsledku vypadají spíše než jako muži poznamenaní těžkým životem, jako exponáty z muzea voskových figurín.
Potom je tu do očí bijící problém se scénářem. Je trochu ohrané říkat, že HP má mizerný scénář. Jenomže to tak je. Ostatní tvůrci se snaží - s větším či menším úspěchem - jeho nedostatky napravit. Asi nejlépe z tohoto vycházejí ti, kteří mají na starosti vizuální efekty, protože se nakonec ve filmu objeví několik scén, které na mě opravdu zapůsobily - kvůli nim jsem byla ráda, že jsem to celé viděla na velkém plátně. Mluvím zejména o podzemní cestě do banky, chodících sochách a oddílech studentů, spoustě smrtijedů před Bradavicemi, velmi estetickém znázornění smrti Belatrix a Voldemorta...
Párkrát se mi stalo, že si mě nějaká postava zcela neočekávaně získala - například profesorka McGonagallová a její tajný sen. Většinou jsem si však připadala trapně za herce, kteří byli nuceni chovat se nelogicky a říkat absolutní nesmysly - v minulém díle mi přišlo hláškování trochu mimo mísu, ale vlastně celkem zábavné; tady bylo opravdu příliš daleko za hranicí snesitelnosti. Nevím, kdo z ústřední trojice na tom byl nejhůř: Harry, který neříkal většinou nic, dokonce ani ve chvíli, když měl někoho o něčem přesvědčit (a ne, dvouvteřinovým zoufalým pohledem vás nikdy nikdo o ničem nepřesvěčí)? Hermiona, která - navzdory své inteligenci tolik podtrhované ve všech ostatních dílech - je zde stižená demencí a zbyly na ni snad všechny hloupé otázky, které scénárista napsal, aby případným nečtěnářům knihy vysvětlil, o co tam vlastně jde? Ron, který je zase za troubu, ačkoli povýšil na Hermionina přítele? Nevím, ale všech tří mi bylo opravdu líto - a ještě víc ve chvíli, kdy se takřka beze slov a s nepřesvědčivými maskami snažili asi pět minut tvářit, že jim je o dvacet víc, mají spoustu dětí a bouřivé mládí zahrnující destrukci hradu-školy dávno za sebou...
Kromě toho film postrádal jakoukoli dějovou kompozici, nebo nedej bože gradaci. Když se naši protagonisté už po asi 20 min filmu ocitli na hradě, trochu jsem se obávala, aby nebyla závěrečná epická bitva, jež má být vrcholem série, poněkud rozplizlá. Zcela oprávněně. Chápu, že když má ta velká bitva něco přes hodinu, tak se to složitě udržuje - proč ale byla tak dlouhá? A proč byla smrt těch několika postav, které byly důležité v předchozích dílech, tak krátká, že si člověk během těch pár vteřin, které v tomto díle strávily na plátně, ani nestihne uvědomit, kdo to je a kde ho posledně viděl? Závěrečný souboj dobra se zlem byl stejný, jako celá bitva - beze slov, bez náboje a se zřejmě nákadnými efekty, které ho ovšem nezachránily.
Navzdory kvalitnímu hudebnímu podkladu tvořenému krásnými Desplatovými variacemi na Williamsovy skadby složené k prvním dílům, se někdo rozhodl, že většina vypjatých momentů ve filmu bude odehrávat bez hudby. Možná je to jen můj pocit, ale zdá se mi, že to v HP filmech snad nikdy nefungovalo, a tady je ta nefunkčnost ještě podtržená faktem, že má jít o finální konfrontaci dobra se zlem. Čím to je? Možná tím, že se ve vrcholné scéně nemluví, Harry s Voldemortem na sebe nenávistně hledí a naši pozornost může upoutat snad jen zeleno-červený paprsek, což je dost málo (zvlášť když na podobné koukáme už skoro 2h).
Ano, dalo se čekat, že vrchol ságy takových rozměrů s tak rozmanitou diváckou zákaldnou bude plný tvůrčích kompromisů. Asi jsem byla naivní, když jsem doufala, že by to tak nemuselo být...

Le concert
Koncert, který si zaslouží velké K
Mé vidění tohoto snímku je zřejmě velmi ovlivněno mým vztahem k hudbě (klasické zvlášť). Za závěrečný Čajkovského koncert pro housle a orchestr bych musela dát aspoň 70 %, i kdyby ve filmu nic jiného nebylo. Ale ono bylo. Příběh ruského (rozpuštěného) orchestru byl roztomile hyperbolický a příběh dirigentka a jeho vyvolené houslistky neurážlivě dojemný. Titulní koncert představoval přesně takové finále, jaké si film zasloužil: kromě úžasné hudby byla závěrečná sekvence nádherně sestříhaná a poskládaná i po všech nehudbeních stránkách.

Melancholia
Působivé
Melancholia je v mnoha ohledech krásný film. Stejně jako u začátku Antikrista se mi moc líbila úvodní audiovizuální sekvence využívající zpomalené záběry a klasickou hudbu, ale na rozdíl od předchozího Trierova díla jsem nebyla zbytkem filmu znechucena. Spíše naopak. Charlotte Gainsbourg byla - jako obvykle - úžasná a Kirsten Dunst mě ubezpečila o tom, že vrchol její kariéry nebylo Interview s upírem. A konec byl tak nevyhnutelný, ale přesto dechberoucí.
Proč jen u něčeho takového musí člověk vdechovat smrad připáleného popcornu?!

Sherlock Holmes
Povedené :-)
Tenhle Sherlock Holmes je příjemnou kombinací pohledných obrázků Londýna, na které technická sekce očividně měla dostatečný rozpočet, milého scénáře, ve kterém je nenáročný - ne však pitomý a urážející klasickou předlohu - příběh doplněn kvalitními hláškami, a sympatickými - a dobře vybranými i ztvárněnými - postavami. A abych nezapomněla, krásná hudba!

Watchmen
Famózní začátek... a dlouhý pád
Přiznávám, že papírovou předlohu neznám. Nevím, jestli to je dobře nebo špatně, ale určitě to nějak uvlivnilo můj výsledný názor. Úvodní hudební retro sekvence byla absolutně dokonalá. Zbylé dvě a půl hodiny jsem si říkala: "Kdy to přijde?" Nepřišlo... Postavy v komixových kostýmech se potloukají futuristicky omšelým světem, hledají své místo, vyrovnávají se se sebou a minulostí... Námět se mi nezdá sám o sobě hloupý, ale mohl být mnohem lépe využit. Problémem je podle mého názoru přehnaná délka a příliš velké množství událostí - ne vždy podstatných - které nijak zvlášť negradují (včetně finále, které je vše, jen ne "velké"). Je to škoda, protože vizuální a herecká stránka je dobrá - jen by to chtělo radikální návštěvu střižny.

Underground
Balkánská jízda
Možná to bude tím, že to byl můj první Kusturica, ale byla jsem neskutečně pobavená a nadšená. Skvělá hudba, originální příběh, a hlavně atmosféra. Tahle balkánská jízda mě vážně okouzlila, i když musím uznat, že to mohlo být o něco kratší (nebo méně opakování).

Crna macka, beli macor
Není můj šálek čaje
Možná to bude tím, že to nebyl můj první Kusturica, takže mi ten balkánský kolorit nepřišel tak veselý. Nebo možná tím, že mi filmy "ze života" připadají pitomé. A nebo jsem po Undergroundu čekala něco víc. Bylo tam sice pár vtipných scén, ale častěji mi připadaly spíše trapné než veselé. Tohle se mi prostě nějak netrefilo do noty...

The Curious Case of Benjamin Button
Taková škoda!
U tohoto filmu jsem byla skutečně nadšená mnoha dílčími aspekty, ale další jeho kvalitu neúprosně srážely. Nejproblematičtější byla délka. Chápu, že s takovou spoustou pohledného materiálu se jen těžko loučí, ale po opravdu zbytečně dlouhé expozici a strašlivě roztahaném prostředku film najede na optimální rytmus, který trvá tak poslední třetinu/čtvrtinu. Je to škoda, protože scénář se literární předlohou inspiroval velmi volně (v podstatě šlo jen o ten nápad) a zdá se mi, že by z toho mohl být opravdu pěkná podívaná, kdyby se ubralo pár odboček a trochu zrychlilo tempo. Povedené bylo - technicky i herecky - stárnutí/mládnutí postav a změny období. Je opravdu škoda, že se tou péčí o detail ztratila konzistence celku.

Dear Wendy
Úžasně zvrácené
Uznávám, že ten film byl poněkud zvrácený, bezdůvodně krvavý a nemorálně moralizující. Ale to vše bylo dost povedené. Nemyslím, že by šlo o jednoduchou názornou ukázku toho, jak jsou zbraně - zejména v rukou mládeže - nebezpečné. První polovina byla esteticky zajímavá deziterpretace morálky a hra s ohněm, která vcelku nevyhnutelně skončila tak, jak skončila. Machinace s ideály, morálními hodnotami, úmysly a činy byly dokonalé způsobem, který se přesně trefil do noty mému zvrácenému já plnému pesimismu o našem světě, který tenhle film velmi trefně popsal.

Antichrist
Umění?!
No jednoznačně to byl ojedinělý zážitek. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych při sledování filmu měla nutkavou potřebu zavřít pevně oči, zacpat si uši a odejít zvracet do kouta. To samozřejmě netrvalo celou dobu, nicméně podobné pocity jsem zažívala během jeho podstatné části. Říká se tomuhle umění? Já bych za umění určitě označila úvodní scénu, která byla vizuálně i akusticky vážně strhující. A nejspíš jediná, u které se mi nechtělo utéct... Zbytek byl strašný, brutální, depresivní a šílený. Oba protagonisté sice skvěle ztvárnili to, co měli, ale prostě jsem se nemohla ubránit pocitu, že na něco takového se vůbec dívat nechci. A stejně jsem to viděla až do konce.

Le Gamin au vélo
Proč ne?
Tohle byl jeden z těch rodinně-sociálních příběhů, na které mají Francouzi a Belgičané zřejmě monopol. Film tedy nevyhnutelně obsahoval dávku obligátních klišé, která však byla v podání hereckého ansámblu více než koukatelná. Cyrilovo hledání cesty k otci a volby, které na této cestě činí, mě nadchlo ambivalencí: střídavě jsem si říkala "je to chudák a jsou na něj hnusní" a "je to protivný spratek a je hnusný na někoho, kdo si to nezaslouží". Na jednu stranu se mi líbilo, že příběh nebyl americky polopatický a zjednodušující, ale na druhou stranu bych občas snesla trochu více vysvětlení. Samantha v podání Cécile de France byla výborná, ale několikrát jsem si říkala, že bych snesla alespoň mírné poodhalení její minulosti, které by vysvětlilo, proč volí, jak volí, a proč tomu spratkovi všechno projde... Celkové vyústění bylo takové melancholicky optimistické, zcela podle francouzsko-belgických norem, ale to k tomu nejspíš prostě patří...

Triplettes de Belleville, Les
Roztomilé
Milé, originální, s dokonalou hudbou a neotřelými nápady. Zejména v oblasti hudební produkce a lovení žab :-) Potěšilo mě, že jsem v průběhu filmu opravdu netušila, jak se to bude vyvíjet a nechala se unášet a bylo to moc hezké.

Midnight in Paris
Paříž v dešti
Teda, musím říct, že jsem byla opravdu příjemně překvapená. V tom filmu byla úplně všechna klišé a romantické představy spojené s Paříží. Možná dokonce i pár navíc. A já nemám ráda pařížská klišé. Jenomže tady to funguje. Je až s podivem, nakolik to bylo originální, včetně nekýčovitého konce.
Z nějakého důvodu mi ale Owen Wilson příliš nesedí do role milovníka zašlých časů... Vypadá příliš současně a americky. Na druhou stranu byli úžasní snad všichni jeho více či méně známí spoluhráči, nejvíce mě okouzlili expresivně vyhraněný Corey Stoll a elegantně nostalgická Marion Cotillard.
U Allena člověk tak nějak počítá s tím, že se v jeho filmech bude hodně konverzovat. Moc mě potěšilo, že tady kromě toho i bylo na co koukat. Co se týče těch konverzací, tak kvalita se mi zdála rozporuplná: Našlo se něco zábavného, něco duchaplného, něco hloupého, něco trapného.
Ve výsledku to byl ale moc milý filmový zážitek. A stále nemám ráda Paříž v dešti. Když jsem vylezla z kina, pršelo. A stejně jsem měla dobrou náladu...

Eagle, The
Milé ne-tak-úplně-překvapení
Kdybych řekla, že ten film byl milé překvapení, lhala bych. Určitou kvalitu jsem totiž očekávala. Trailer ve mně vzbudil zvědavost, recenze mě navnadila a na závěr mi prodavač lístků říkal, že jsem si dobře vybrala, že film viděl před týdnem a moc se mu líbil. Takovými dobrými předzvěstmi se ale člověk strašně snadno nechá unést a pak se spálí. V tomto případě se ovšem splnily mé představy téměř dokonale. Bylo to milé, navzdory námětu spíše komorní, s přesvědčivými hereckými výkony a zápletkou, která není sice nijak zvlášť originální, ale není přehnaně vykonstruovaná ani přitažená za vlasy. No dobře, přitažená za vlasy trochu je, ale až na konci a takovým stylem, že jsem schopná si říct, že je to film a ne realita, takže mě to nijak neuráží. Byl to milý film, který se nesnaží vnutit velké poselství a místy by mu opravdu pomohl vyšší rozpočet, ale jako celek funguje a rozhodně se při něm nenudíte. To vše doplněno příjemnou hudbou a krásnými výhledy do krajiny.

Incendies
Strhující deprese
Ano, film obsahuje jistý počet klišé (Blízký východ + náboženské války; láska vs. společnost; rodinná historie, kterou je někdy lepší neznat…). Co naplat, zážitek to byl vskutku silný… V první řadě byl příběh výborně poskládán z několika rovin, díky kterým divák postupně zjišťuje, oč tu vlastně kráčí. Představitelka Nawal je skvělá, stejně jako její dcera, a Simon představuje příjemnou změnu pohledu. Asi nejsilnější stránkou filmu je vskutku strhující atmosféra beznaděje a postupné rozvíjení tragédie, která neochvějně spěje ke konci, který je přesně tak depresivní, jak se dá u filmu začínajícího smrtí a poněkud kryptickou poslední vůlí čekat.

The Social Network
Mezilidské vztahy za časů Facebooku
Nezbývá mi, než souhlasit s autorem recenze. Zejména s prvním odstavcem... "Počátek" mě okouzlil po vizuální stránce; "The Social Network" vším ostatním, co má podle mého názoru dobrý film mít. Nezávisle na mém vztahu k sociálním sítím (a té Zuckerbergově zvlášť) jsem byla na nový Fincherův film zvědavá. V některých případech mi totiž jméno režiséra stačí, abych se těšila. A David nezklamal. Vůbec nezklamal... On, scénárista i herci odvedli skutečně skvělou práci.
"The Social Network" je výborné drama zobrazující síť mezilidských vztahů a střetů názorů, které působí velmi autenticky. Co na tom, že příběh se spíše inspiruje skutečnými událostmi a neslouží jako dokument o vzniku Facebooku? Ačkoli titulní sociální síť není předmětem filmu, její role je nezanedbatelná: Sorkin dokonale využívá toho, že současný divák zná Facebook (alespoň z doslechu). Dnešní člověk má více či méně přesnou představu co to je, k čemu to je, jakou to má společenskou funkci. Aniž by bylo nutno podávat vysvětlení o sociálním či ekonomickém významu sítě, je zcela samozřejmě představitelné, že lidé blízcí jejímu vzniku se dostanou do sporů o tom, kdo má jakou zásluhu. Mezi bojem o miliardy a moc se nevyhnutelně bojuje i o obecnější hodnoty blízké každému člověku jako přátelství, pravda, zásluhy... Úžasné je, že všechny postavy jednají jako lidé – žádný čistě kladný hrdina, žádný čistě vypočítavý hajzl – každý má od každého něco... Tomu napomáhají herci, kteří jsou skvěle obsazeni a zároveň podávají výborné výkony, důsledkem čehož jsou je celý film dokonale uvěřitelný.
"The Social Network" přináší bezvadnou harmonii mezi univerzálností a aktuálností tématu, a jeho zpracování je perfektní.

Threads
Brrrrr
Mrazivá představa. Nejděsivěji na mě působí fakt, že zůstává stále stejně aktuální. Jistě, někteří aktéři možná změnili jména, ale rozhodně si člověk po shlédnutí filmu neřekne: "Tohle se v dnešní době v naší společnosti nemůže stát." Spíše naopak...

Burlesque
hudební zážitek
Hudební filmy jsou zřejmě ze své podstaty odsouzeny k naivně hloupoučkým scénářům. Najdou se i výjimky potvrzující pravidlo (kupříkladu mistr Forman), ale tohle není jedna z nich. Zřejmě není pro každého, jenomže mě baví koukat se na kabaretně-taneční scény plné blýskavých kostýmů. Co víc - pěvecké výkony Christiny Aguilery znějící celým filmem plus dvě písničky v podání Cher jako bonus jsou dostatečným důvodem k návštěvě kina. Vážně: zpívají tak skvěle, že jim odpustíte, že příběh je jedno velké klišé.

Four Lions
černá... komedie?
Filmy o teroristech, vážné či nevážné, jsou očividně in v různých částech světa. Tento exemplář je dozajista černo-černý a absurdně vypadající. A ve skrytu duše doufám, že nevážný... Místy tak ovšem vůbec nepůsobí. Doporučila bych ho příznivcům černého humoru - a rozhodně bych ho nedoporučila útlocitným milovníkům zvířat.

Sound of Noise
jedinečný koncert
Originální nápad a skvělé provedení hudebních sekvencí. Škoda, že postupem času získávaly více prostoru méně zábavné nehudební pasáže.

Avatar
forma, jejíž obsah umřel
Chtěla jsem to vidět. Chtěla jsem to vidět v kině a v 3D. A tak jsem šla... Kdybych měla hodnotit pouze vizuální stránku, musela bych dát filmu asi 110 %. Podívaná to byla úchvatná, ojedinělá, propracovaná a neokoukaná. Dalších 10 % bych mohla přidat za působivou a povedenou hudbu. Do třetice všeho dobrého bych ještě 10 % věnovala hercům: dle mého názoru byli příhodně vybraní a odvedli dobrý výkon. V rámci prostoru, který jim poskytnul scénář. Za ten bych odečetla asi 50 %, neb něco tak hloupého, plytkého a patetického jsem opravdu nečekala. Speciálních – 10 % si zaslouží proslovy chudáka Jakea, který se zřejmě nečervenal studem jen proto, že mu to jeho modré já fyziologicky neumožnilo. Dalších 10 % bych strhnula za nepřiměřenou a nastavovanou délku (Proč tam, pro Boha, byly ty dvě velké bitvy, když by stačila bohatě jedna?! Snad ne kvůli těm těžko uvěřitelným výlevům v meziprostoru...) Dalších 10 % odečítám za neumělou demagogii., neb jsem na ni alergická.
Když to vezmu kolem a kolem, vypadal Avatar tak nějak, jak jsem očekávala: Formálně dokonalý a obsahově zcela prázdný. Trochu jsem to tušila předem. Jen jsem nečekala, do jaké míry budou tyto aspekty extrémní.

Stalker
Nebojte se ruských klasiků :-)
Byla jsem připravená na cokoli a ve výsledku mě Stalker potěšil. Je to jeden z těch filmů, o kterém každý slyšel nejrůznější fámy, o něco méně lidí ho skutečně vidělo (celý) a ještě méně bude těch, kteří na něj mají nějaký (nedej Bože jednoznačný) názor. Mě trochu zkalmalo, že se ve filmu neobjevila moje oblíbená teorie z literární předlohy. Naopak mě ale velmi potěšilo, že konečné vyústění filmu nebylo tak hloupé, jako u zmíněné knihy. Obecně se mi líbila forma cesty, ucelenost, interakce tří mužů, jejich chování a proslovy, prolínání reálných a snových scén. Trochu mě rozčilovala délka jednotlivých (zvlášť některých) záběrů a z nich plynoucí délka celého filmu. Je sice báječné, když má člověk u filmu dost času na přemýšlení (a tady ho, troufám si tvrdit, docela potřebuje), ale obyčejně mi stačí, když mám ten čas až po dokoukání filmu... Stalker je dobrý film, moc dobrý. Jen se obávám, že není na každou chvíli a pro každého.

Reservoir Dogs
Tarantino jak se patří
Navzdory stáří filmu jsem ho viděla teprve nedávno. Rozhodně jsem ale nebyla zkalmaná: Tarantino očividně odjakživa projevoval ojedinělý smysl pro kečup, nevázanou konverzaci nad každodenním životem mezi krví zbrocenou prací a vyprávění v postupně do sebe zapadajících epizodách. Gauneři jsou povedená tarantinovština se vším, co od ní můžete čekat.