maudite
Prometheus
Pitomost. Pseudofilosofie. Zklamání
Kulturní, filosofické a náboženské odkazy naflákané bez ladu a skaldu mezi referencemi k filmům vetřelčí tetralogie působí směšně spíše než cokoli jiného. V úvodu pěkně využité 3D se po první scéně ztratilo, aniž by se objevilo ve zbytku filmu. Zdá se mi to, nebo se v posledních letech objevuje čím dál tím více filmů představujících absolutní vítězství formy nad obsahem? Ano, v Prometheovi je spousta hezkých obrázků, ale hloupé postavy a děj téměř ani nedovolí užít si to. Nejsem plně obeznámená s procesem vzniku filmu, ale trochu mě zaráží, že všichni ti kvalitní tvůrci (režisér, herci, technici…) byli ochotní řídit se tak neuvěřitelně pitomým scénářem, který sráží veškerou jejich práci o několik tříd níže.
The Avengers
Americké. Megalomanské. Efektní.
Tenhle film vypadá přesně tak, jak jsem si představovala - v dobrém i ve zlém. Toho dobrého je ovšem o něco více. Musím se přiznat, že původní filmy o jednotlivých Avengers jsem neviděla, případně si vybavuji, že mi někdy prošly kolem očí, ale buďto si je moc nepamatuji nebo jsem je neviděla celé. K pochopení The Avengers mi to ovšem vůbec nebránilo, jen předpokládám, že poučenější divák by si více užil odkazy na předchozí příhody členů partičky superhrdinů. Když máte skupinku postav, které oplývají nadpřirozenými schopnostmi / hypermoderními technologiemi / božským původem, tak se asi nemůže stát nic jiného, než že zachrání svět, přitom ho trochu pošramotí v epické bitvě, budou u toho vypadat cool a trousit jednu hlášku za druhou. Zní to hloupě a strašlivě americky (a takové to taky je), ale zejména v tomto žánru to prostě funguje. Je to jednoduché a efektní, ale na nic jiného si to ani nehraje. A ta „efektní“ část je vskutku povedená. Viděla jsem v původním znění ve 2D, takže nevím, do jaké míry dabing kazí a 3D vylepšuje dojem z filmu.
Shame
Sourozenci. Soužití. Samota.
Mám neodbytný pocit, že mi něco důležitého uniklo. Ano, sourozenci v podání Michaela Fassbendera a Carey Mulligan byli skvělí. Ano, každý z nich si řešil po svém vlastní problémy i jejich vzájemný vztah. Ano, film, kde sex je formou a zároveň obsahem v sobě má něco originálního. Stejně jsem se ale nemohla zbavit myšlenky, že už nechci vidět další scénu se (sebe)ukájejícím se Fassbenderem ani s hysterickou Mulligan, a ony stále přicházely, v pravidelném a pomalém rytmu… Umělecké a odpudivé - méně než Antikrist, ale i tak…
Harold and Maude
Krásné. Smutné. Lidské.
Harold a Maude je strašně smutný a zároveň neuvěřitelně pozitivní film. Dva excentrici představují dokonalý model protikladů, co se přitahují. Trochu mi to atmosférou připomnělo novější animák Mary a Max. Mám ráda tyhle lehce nerealistické filmy o podivínech, kteří působí opravdověji než většina lidí… Plno neotřelých nápadů a volnočasových aktivit Harolda a Maude působí v univerzální atmosféře lidského smutku a samoty prostě perfektně. A krásná hudba jako bonus!
The Wrestler
Atmosféra. Život. Boj.
V mnoha ohledech kvalitní film, o kterém ovšem nemůžu upřímně říct, že by mě nadchnul. Aronofsky je skutečně mistr ve vytváření atmosféry pomocí vyprávění drsných osobních příběhů a všichni herci v čela s Mickeym Roukem a Marisou Tomei to dokázali dokonale podat. Problém je, že ačkoli to celé působilo nadmíru autenticky, svět wrestlingu je mi natolik cizí, že to nedokážu ocenit.
Scott Pilgrim vs. the World
Nápad. Hra. Opakování.
Nápaditá podívaná, jež vypráví lovestory ze světa geeků, béčkových rockerů a videoher. Navzdory určité překombinovanosti a repetitivnosti se ale jedná o skvělou zábavu se spoustou technických vychytávek a fungujícím přecházením mezi snem, realitou a alternativní realitou, okořeněnou efektními souboji. Škoda, že se to vše opakuje tolikrát, že to diváka začne postupem času trochu nudit.
À bout de souffle
Mládí. Originalita. Neporozumění.
Stejně jako mnoho dalších filmů, které se zapsaly do dějin kinematografie, i U konce s dechem může doplatit na očekávání, která si divák nutně vytvoří, když už se kouká na půl století starý film chválený kdejakou autoritou. Zejména originalita, na kterou navázaly další generace, se s odstupem těžko oceňuje. I když příběh není zcela potlačen, zajímavější je forma, styl a myšlenka. Michel a Patricia výborně ztělesňují mládí v jeho nevyrovnanosti, přičemž celý jejich vztah stojí na vzájemné přitažlivosti a dokonalém neporozumění – ať už v rovině jazykové, filosofické nebo kulturní.
Quatre cents coups, Les
Vzpomínky. Mládí. Život.
Navzdory tomu, že je Nikdo mne nemá rád značně autobiografický film, nečiší z něj žádná unylá nostalgie. Truffautovi a Léaudovi se podařilo skvěle zachytit příběh prepubertálního průšviháře, jenž si musí najít cestu mezi nespravedlivými a nevyrovnanými dospělými a poradit si se situacemi, které se mu staví do cesty – což se mu daří s autentickou vynalézavostí třináctiletého chlapce, který má svou vlastní hlavu. Truffaut dokazuje, že ze vzpomínek na mládí nemusí vzniknout sentimentální paskvil, ale povedený příběh s vícerozměrnými postavami a perfektní atmosférou.
Baisers volés
Antoine. Romantik. Intelektuál.
Z Antoina Doinela vyrostl v Ukradených polibcích beznadějný romantik, kterému zůstala jeho dětská impulzivnost a láska k Balzacovi. Skoro mě až překvapilo, nakolik se mi líbil klasický příběh se schématem „muž A se snaží získat ženu B“. Ani nemůžu říct, že by situace byly zcela netuctové (s přihlédnutím k době), ale jednoduše se mi zdá hezké, když někdo místo esemesky posílá dopis potrubní poštou… Truffaut umí dokonale udržet příběh, který působí autenticky a nevnucuje velká přehnaně neuvěřitelná gesta, ale zároveň nenudí přílišnou obyčejností. Výborná je hlavně postava Antoina, která se sice od dob Nikdo mne nemá rád vyvinula, ale tak nějak uvěřitelně – něco z jeho dětského já mu zůstalo, a zároveň přibyly dospělejší vlastnosti. A jako bonus jsou tu krásné Francouzky oblečené a nalíčené podle módy šedesátých let, které jsou sice svým způsobem samozřejmostí, ale stejně potěší.
Éternel retour, L'
Láska. Nietzsche. Tristan.
Je to příšerně romantické, tragické a fatalistické - jako zdrojová legenda. Cocteau ale umí výtečně transformovat staré příběhy a Jean Marais se dokonale hodí do role poněkud teatrální postavy z nesmrtelného příběhu o nešťastné lásce. Dá se o tom těžko uvažovat bez přihlédnutí ke stáří filmu, ale i tak to stálo za to!
Zazie dans le métro
Sprosté. Nechutné. Barevné.
Teď ze sebe pravděpodobně udělám hrozného burana, ale tenhle film šel mimo mě. Během prvních asi dvaceti minut šlo o v zásadě neinvenční přeříkávání dialogů z knížky, které se později zvrtlo v groteskní barevné scény, které byly na můj vkus moc pouťové, hlasité a často také nechutné. Z neznámého důvodu mi nepřipadá vtipné, když lidé dělají na plátně (a vlastně i mimo plátno) prasárny s jídlem, takže jsem v některých scénách byla nucená přivírat oči a doufat, že to brzy přestane. Před padesáti lety mohl být film originální, pokrokový, vizuálně povedený a in, ale to je mi v současnosti k ničemu. Přitom literární předloha pocházející ze stejného období se mi líbila a nepřipadala mi jako samoúčelná patlanina, ale formálně i obsahově invenční dílo - nejen na svou dobu. V kinech se tehdy promítala první díla Nové vlny, takže když řeknu, že mi Zazie přišla nemístně pitomoučká, nepřipadám si tak špatně, protože vím, jak kvalitní snímky vznikly ve stejné době.
Per un pugno di dollari
Western. Dolary. Začátek.
Na tento film jsem se podívala až pod dojmem excelentního závěru Dolarové trilogie, takže vím, čeho je Serge Leone schopen a nejsem schopna ubránit se srovnání. Clint Eastwood je i tady drsný fešák, Ennio Morricone skládal výbornou hudbu od samého začátku série a divoký západ má tu správnou patinu. Příběh není tak zajímavý a propracovaný jako v Hodném, zlém a ošklivém, ale stejně to byla fajn podívaná.
Per qualche dollaro in più
Čím dál tím lepší.
Poslední z dílů Dolarové trilogie, který jsem viděla (ačkoli je z chronologického hlediska prostřední), a musím říct, že série má vzestupnou tendenci. Vše dobré z prvního dílu zůstalo a navíc přibyl zajímavější příběh a postavy - zajména druhý lovec odměn. Není to sice taková pecka jako Hodný, zlý a oklivý, ale je milé vidět, že byly doby, kdy s přidanými díly rostla kvalita filmu a ne naopak.
All Good Things
Neurčité. Nevýrazné. Nijaké.
Stejně jako nikdo neví, jak se příběh ve skutečnosti odehrál, tvůrci filmu vzbuzují dojem, že nevěděli, co chtějí říct. Navzdory hereckým výkonům odpovídajícím žánru dramatu působí film mdle, neurčitě a nudně. David Marks očividně má nějaký problém a velmi pravděpodobně na to Katie doplatila, ale váhavost a nesdílnost scénáristů příběhu škodí víc, než kdyby se tam objevila jakákoli sebebizarnější teorie o tom, jak to tehdy mohlo být.
Buono, il brutto, il cattivo, Il
Příběh. Hrdinové. Zážitek.
Úžasný epický příběh, jaký se hned tak nevidí. Hodný, zlý a ošklivý je dokonalým důkazem toho, že hrdinové nemají být politicky korektní nekuřáci, ale muži vyjadřující se výmluvnými pohledy, přesnými zbraněmi a drsným lookem. Bylo by to laciné, kdyby to nebylo tak dokonalé. Dlouhé záběry které nenudí, výborná hudba, skvěle fungující příběh, dokonalý rytmus... Jeden z nejlepších důvodů, proč zajít do kina.
Hotaru no haka
Děti. Válka. Světlušky.
Povedený film, který je díky animovanému provedení působivější než mnohé válečné krváky. Drsná realita z pohledu dětí se sice může zdát poněkud prvoplánová, ale tvůrcům se dle mého názoru podařilo ukočírovat míru sentimentu a zasáhnout diváka, aniž by si připadal příliš citově vydírán.
Drive
Řidič. Hudba. Atmosféra.
Když se nad tím zamyslím, tak jednotlivé části, ze kterých je složen příběh filmu, jsou neuvěřitelná klišé: mafie, láska, nepovedený obchod, žárlivý manžel, cool hrdina… Všechno je to ovšem celkem netriviálně poskládané a oplývá úžasnou atmosférou tvořenou skvělým vizuálem (barvy, úhly kamery, prolínačkly) a zajímavou zvukovou stránkou, ať už jde o písničky hrající z autorádia, snový podkres nebo chvíle naprostého ticha. Kromě toho má film výborného hrdinu. Možná mám jen slabost pro mlčenlivé chlápky v bundách se škorpiony, ale tenhle bezejmenný řidič neměl chybu. V mnoha situacích působil asi tak sebevědomě jako zakřiknutý školák, ale jakmile došlo na skutečné činy, nechtěla bych být na místě jeho nepřátel. Nejpůsobivější film, co jsem poslední dobou viděla.
Fight Club
Nápady. Detaily. Kult.
Můj nejoblíbenější Fincher. Skvělý nápad, který je díky výbornému scénáři, režisérovu smyslu pro detail a talentu protagonistů doveden k dokonalosti. Je neuvěřitelně osvěžující sledovat příběh, jenž se nepodvoluje pokrytecké korektnosti a vypráví o drsných chlapech oplývajících úžasnou vynalézavostí, která nezůstane na akademické úrovni. Úžasné nápady, úžasné hlášky, úžasný styl… A jako bonus podprahové obrázky – co víc si člověk může přát?
Jane Eyre
Anglie. Kostýmy. Literatura.
Neznám jiná zpracování, takže nemám s čím srovnávat, ale tohle je podle mého názoru krásně zpracovaná klasika. Film zachovává věrnost knize v tom nejlepším smyslu – kulisy a kostýmy a tvoří výbornou atmosféru, v níž herci skvěle vystihují charaktery svých literárních předobrazů. Důkaz, že adaptace se může povést i bez křečovitých modernizací, překrucování a posouvání v místě a čase.
Edward Scissorhands
Burton. Barvy. Fantazie.
Střihoruký Edward nese jasný rukopis Tima Burtona, což je dobře. Milý a zároveň smutný příběh se odehrává ve světě, v němž se setkává barevná fantazie s mrazivě realistickými charaktery. Typická burtonovština: melancholická a krásná na pohled.
Source Code
Nápad. Načasování. Neotřelost
Konečně originální sci-fi. Velmi mě potěšil opakující se příběh, jehož části do sebe zapadaly přesně v takovém tempu a rytmu, v jakém to tvůrci naplánovali. Žádná nuda, jen očekávání, co přijde dál. O to více mi bylo líto, jak přihlouple to celé skončilo.
Scarface
Krev. Drogy. Mafie.
Je milé vidět velkolepý příběh, který se nebojí představit okázale slizkého hlavního hrdinu a jeho drsné (ne)přátele, potoky krve, oblaka kokainu a příšernou eighties módu. Na můj vkus trochu moc dlouhé a křiklavé, ale jako celek to funguje výborně...
Brak
Nejvýstižnější název na světě.
Dobře, trochu jsem to čekala, ale že by byl název až tak samovysvětlující, to mě tedy dostalo. Něco tak hloupého, ošklivého, nudného a poklesle nechutného jsem nikdy předtím ani potom neviděla. A doufám, že ani neuvidím.
Your Highness
Laciné. Prvoplánové. Nevyužité.
Škoda. Velká škoda. Na tenhle film jsem se upřímně těšila, ale byla jsem velmi zklamaná. Myslím, že snad jen kromě excelentní hudby představují všechny součásti filmu nevyužitý potenciál. Nápad není špatný, ale není pořádně rozvinut. Herci taky nejsou nejhorší, ale nemají co hrát – a občas těžko říct, zda se berou vážně nebo ne, což je v tomto případě dost na škodu. Humor je sprostý hrozně laciným způsobem, i když mu chybí jen kousek k tomu, aby nebyl. A poslední kapkou nepovedeností je český název: ze všech neotřelých, duchaplných a výstižných nápadů prezentovaných na blogu Františka Fuky nakonec distributor vybere jeden z nejnudnějších.
Once
Plytké. Patetické. Pitomé.
Jediný případ, kdy mi bylo líto peněz za lístek do kina. Z nějakého důvodu chodím radši na filmy, které nevyprávějí příběhy "ze života", a Once je samozřejmě naprostým opakem. Skupinka neherců potulujících se po Dublinu a hrajících hudbu, která se mi shodou okolností ani nelíbí, má filmová očekávání vskutku nenaplnila. Od té doby si vždycky aspoň přibližně zjistím, na co to vlastně jdu.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.104 sec. (PHP: 2% SQL: 98%)
