maudite
Little Miss Sunshine
Dědeček. Choreografie. Roadmovie.
Little Miss Sunshine je povedená indie road movie. Podivínští hrdinové, lehce bizarní životní situace a nezdravě optimistické vyznění jsou sice dost velká klišé, ale tady to všechno správně zafungovalo. Zázrak se nekoná, ale jako lék proti trudomyslnosti je tento film snad přímo stvořen.
La Haine
Pád. Předměstí. Den.
Neznáte-li pařížská předměstí z první ruky, může vás Nenávist možná i překvapit. Jinak jde o slušné vystižení atmosféry sociálně-kulturního střetu mezi představiteli francouzského zákona a imigranty z chudého okraje metropole. Ústřední trio je celkem archetypální a nemohla jsem se ubránit otázce, jestli to má být spíše dokument, nebo spíše umění. Syrová realita je ztvárněna dost přesvědčivě, ale nic extrémně originálního jsem ve filmu nenašla.
Rendition
CIA. Blízký Východ. Klišé.
Film Odvlečen není špatný, jen je moc stejný jako všechny ostatní americké kousky o Blízkém Východě. Zlý arabský systém versus zlý americký systém, a v každém se vyskytují zainteresovaní jedinci, kteří zjišťují, že v praxi je systém na houby. Charaktery jsou strašně plytké a přesně odpovídají svým škatulkám, takže jim ani přesvědčiví herci nepomůžou. Scénář je takový nemastný-neslaný, bojí se vynášení jakýchkoli soudů a dost nečekaná smyčka v závěru nepůsobí jako promyšlený tah, ale pokus nezkušených tvůrců, aby tam bylo něco zajímavého.
Moonrise Kingdom
Ostrov. Hudba. Podivíni.
Krásný a výjimečně optimistický film, ve kterém všichni ti podivíni různého charakteru a věkových kategorií nepůsobí samoúčelně, ale podílí se na poněkud bizarním příběhu, který je jednoduchý a zároveň plný neotřelých detailů. Úžasně výtvarně provedené zasazení do šedesátých let se k filmu dokonale hodí, stejně jako mix klasiky, Desplata a vybraných 60' kousků - to mě zaujalo už v traileru a velmi mě potěšilo, jak byl potom celý snímek pojat po hudební stránce.
The Amazing Spider-Man
Pavouci. Peter. Prolézačky.
Raimiho Spider-Mana jsem viděla jednoho, jednou a kdysi, takže na něj mám jen velmi mlhavé vzpomínky, v nichž figuruje otravný nekňuba a neurčitý pocit hlouposti. Pavoučímu muži jsem se rozhodla dát nyní další šancí, zejména díky tvůrcům, trailerům a recenzi, slibujícím úplně jinou podívanou. Jestli se příběh opakuje, to nemohu posoudit, protože si ten původní nepamatuji. Celkový dojem z nového zpracování je ale výrazně lepší než z toho prvního. Co si budeme nalhávat, příběh je vcelku tuctový a postavy (zejména ty vedlejší) jsou hodně schematické a mění náhle své světonázory bez jakéhokoli pádného důvodu nebo aspoň náznaku vnitřního boje. Jedinou výjimkou je Peter Parker, který je naopak velmi lidský – ve smyslu: žádný bláznivý altruista se superschopnostmi, ale chybující outsider, který během dosahování vlastních více či méně sobeckých cílů občas i někoho zachrání. A vůbec není na škodu, že ho hraje Andrew Garfield, který je přibližně o tisíc procent sympatičtější než Tobey Maguire. Celkem mě překvapilo, jak moc přesvědčivě vypadá osmadvacetiletý herec v roli osmnáctiletého kluka… Komiksový film ale není (nebo aspoň být nemusí) primárně o hercích, a tady se divákovi dostane přiměřené dávky pěkných scén, jak si Spider-Man dělá z velkoměsta prolézačku, i když zároveň nemá sklony – jako někteří jeho marvelovští kolegové – vytvořit z toho města hromadu skla a betonu osvětlenou příležitostnými výbuchy.
Proof
Matematik. Student. Blondýna.
Nebylo to špatné, ale z jakéhosi důvodu jsou filmy o matematice a matematicích vždycky dost podobné (snad možná s výjimkou Osamělosti prvočísel) a vzhledem k tomu, že tohle nebyl můj první matematický film, nedokázali mě podivíni, kteří na konci něco geniálního spočítají, nijak zvlášť okouzlit. Důkaz – stejně jako ostatní filmy o vědcích – nestojí na velkých objevech, ale na velkých hereckých výkonech. Celkem mě ohromila Gwyneth Paltrow, která ovšem měla výhodu v tom, že její postava byla nejvýraznější a nejpropracovanější. Zajímavá byla i její perfekcionistická sestra, která se za každou cenu snaží být normální. Anthony Hopkins je celou dobu mrtvý, což mu nedává příliš mnoho prostoru, a Jake Gyllenhaal hraje blbou blondýnu v pánském (a tmavovlasém) provedení, takže také nemá moc možnost se nějak projevit. Není to nuda. Není to hloupé (ehm… možná občas trochu patetické…). A také to není nijak pamětihodné.
Fracture
Plán. Právo. Průměrnost.
Okamžik zlomu působí velmi televizně - není to vyloženě nuda, ale není moc na co koukat, navzdory potenciálu se neodehraje žádné velké drama a ačkoli film funguje, velmi rychle se vykouří z hlavy. Plán pomstychtivého postaršího pána je sice dobrý, ale není až tak geniální: Jako divák se cítím podvedená, když mi přijde velmi brzy jasné něco, na co by měl mnohem vzdělanější a inteligentnější protagonista přijít přece dřív než já…
Donnie Darko
Frank. Donnie. Letadlo.
Když jsem ho viděla poprvé, říkala jsem si, že to je krásný, originální a inteligentní film. Podruhé to bylo ještě lepší. Příběh, který skvěle vypovídá o současném světě oplývající palčivě autentickou atmosférou, kde se mísí sny, skutečnost a fantazie. Strašně smutné a zároveň zoufale výstižné… Viděla jsem obě verze (jako první producentskou, potom režisérskou) a musím říct, že jsem ráda, že jsem je viděla obě a v tomto pořadí. První sestřih je o něco tajemnější a dává trochu více prostoru fantazii diváka. Režisérská verze obsahuje několik povedených scén navíc a velmi explicitní přechody mezi kapitolami, které mi připadaly vlastně trochu nadbytečné, i když ne vyloženě rušivé. Při prvním zhlédnutí mě zcela dostal konec, při každém dalším jsem objevovala nové detaily v příběhu. Ale závěrečná koláž za zvuků „Mad World“ je velmi silná pokaždé.
Hilary a Jackie
Hudba. Nemoc. Elgar.
Krásný životopisný film, který není jen poctou jedné umělkyni, ale skutečným příběhem. Zřejmě je dobře, že o Jacqueline du Pré jsem věděla pouze to, že byla cellistka s roztroušenou sklerózou – neruší mě tedy případné faktické nepřesnosti. Sledujeme osudy dvou sester, jež začaly svou hudební kariéru společně, aby se nakonec z jedné stala manželka dirigenta a matka, zatímco druhá dobyla svět jako violoncellistka. Je mezi nimi zvláštní sourozenecké pouto, a zároveň si jsou v mnoha ohledech velmi nepodobné. Flétnistka Hilary je výrazně umírněnější a navzdory velkému talentu se brzy vzdá kariéry ve prospěch rodiny, přičemž stále působí jako ochranitelka své mladší sestry Jackie, jež jedná poněkud impulzivně a sobecky a prožívá střídavé intenzivní záchvaty lásky a nenávisti k violoncellu. Emily Watson je skvělá jako živelná hudebnice i jako žena, jíž nemoc zničila největší životní vášeň a Rachel Griffiths výborně ztělesňuje jejího anděla strážného. Kromě dvou titulních postav nemůžu nezmínit Elgarův koncert e-moll, který představuje mnohem víc než pouhý zvukový doprovod.
The Day After Tomorrow
Apokalyptické. Patetické. Americké.
Netvrdím, že jsem od Emmerichova blockbusteru čekala něco příliš oduševnělého, ale jsou určité hranice. Opravdu nevím, jestli se má být poselstvím tohoto filmu „Přestaňte se vysmívat globálnímu oteplování nebo všichni zmrznete.“, „Nezlobte se na Mexičany přebíhající přes hranici do Ameriky, neb jednou to může být naopak.“, nebo snad „V případě ledové apokalypsy se zavřete v knihovně, abyste měli čím topit.“. Politicko-ekologický podtext je daleko za hranicí trapnosti a patetické činy amerických občanů jsou opravdu k zasmání. Přestože se postavy Dne poté ocitly v dost nestandardní situaci, jejich řešení většiny problémů je absolutně nelogické a ze scén přímo čiší jediný cíl: dostat protagonisty do efektních situací, kde budou moci prokázat své hrdinství/lásku/vlastenectví nějakým hodně nebezpečným způsobem, přičemž o vlásek uniknou smrti, ačkoli by se dané situace daly obvykle vyřešit lépe, rychleji a bezpečněji. Ano, musím uznat, že ničení zeměkoule je Emmerichova silná stránka a umí to natočit tak, aby zkáza vypadala velmi efektně. Na druhou stranu by se mohl ale aspoň trochu snažit při psaní scénáře, protože takové urážení inteligence diváka je opravdu nevkusné.
Lost in Translation
Samota. Cizinci. Velkoměsto.
Když jsem tenhle film viděla před pár lety poprvé, byla jsem zcela ztracená v překladu a absolutně jsem nechápala, co se tam děje. Teď už jsem byla ztracená jen v těch částech, kde to Sofia Coppola naplánovala a zážitek byl tím pádem výrazně lepší. Ani nevím proč, ale příběh-nepříběh dvou dost rozdílných charakterů potloukajících se po cizím městě si mě svou melancholickou náladou získal. Nebylo to nijak převratné veledílo, jen prostě milé pokoukání.
Brothers
Válka. Smrt. Sourozenci.
Řekla bych, že to je celkem aktuální téma: příběh se odehrává v Afghánistánu a zároveň u americké rodiny, jež zažívá i jiná dramata než válku. Trochu mě zarazilo, že navzdory zajímavým hercům se postavy nijak zvlášť nevyvinuly. Sam (Maguire) upřímně řečeno působil už na začátku spíše jako pošahaný voják zralý na léčení než otec od rodiny a Tommy (Gyllenhaal) zase jako sympaťák, co si užívá života a přes občasnou lehkomyslnost je to vnímavý člověk se srovnanými hodnotami. Sice se příležitostně objevovaly odkazy k minulosti bratrů, které naznačují, že nebyli vždycky takoví, ale mnohem zajímavější by bylo vidět ten vývoj na plátně. Na drama je tento film dost málo dramatický a poněkud neurčitý nekonec na hodnotě zrovna nepřidává.
The Enforcer
Teroristi. Policistky. Harry.
Vzorec se tak trochu opakuje – absolutní záporáci (v tomto případě teroristé) narušují klid ve městě, Harry se jim v tom snaží zabránit a zároveň čelí šéfům neschvalujícím jeho metody, které se vyznačují ničením majetku při záchraně lidí a střílením na mizery. Jako bonus je zde ženský element v podobě Harryho cílevědomé kolegyně, jíž starý macho nejdřív nepokrytě opovrhuje, aby zjistil, že i ženy umí jiné věci než vaření… Celkem akční kriminální film s cool hrdinou, který sice funguje dobře, ale nijak zvlášť originální není.
The Notebook
Romantické. Retro. Americké.
Celkem triviální příběh v podání sympatických herců v hezkých retro kostýmech a vůbec dobře zpracovanými dobovými prvky se sice v žánru řadí spíše k tomu lepšímu, ale stejně to nebyl úplně můj šálek čaje. Skoro celou dobu dokonce fungoval i retrospektivní rámec (na rozdíl od Benjamina Buttona, například), ale konec byl už opravdu přehnaný a příšerně rozvleklý.
Prince of Persia: The Sands of Time
Parkour. Hra. Persie.
Američan a Britové pobíhající po městech v poušti a hrající si na Peršany? Ehm… Odmítám hledat jakékoli případné kulturní přesahy a interpretace související s Íránem, USA a Velkou Británií, protože bych zřejmě musela velmi snížit hodnocení. Jako letní zábava totiž Princ z Persie funguje báječně. Ačkoli z plátna celkem jasně koukají digitální efekty, u filmu založeném na počítačové hře mi to nijak zvlášť nevadí. Na choreografiích honiček po všech možných i nemožných součástech opevněného města je zřetelně vidět ruka Davida Bella, což filmu výrazně pomáhá, takže jsem schopná přimhouřit oko nad tím, že příběh je opravdu velmi nenáročný…
Zodiac
Detektivka. Detaily.
Fincher je velký perfekcionista, což se pro detektivní téma sice hodí, ale Zodiac je ve výsledku trochu moc zdlouhavý… Scénář je propracovaný, look šedesátých a sedmdesátých let povedený, spousta zajímavých detailů (například se ve filmu se promítá „Drsný Harry“, který byl inspirován skutečným Zodiacem) a protagonisté pátrající po stopách vraha správně posedlí, ale chybí tomu jakási jiskra a spád. Provedení skvělé, jen mě to nedokázalo úplně nadchnout.
Black Swan
Balet. Touha. Dokonalost.
Aronofsky má u mě velké plus za to, že natočil Wrestlera pro holky. Atmosféra a prostředky, jimiž ji buduje, jsou sice stále dost podobné, ale ani tahle baletní variace nenudí a rozhodně nepůsobí okoukaně. Postavy – a vlastně celý příběh – nejsou nijak zvlášť originální a spíše tvoří určitá klišé. Jsou ovšem natolik konzistentní a výborně provedená, čemuž nepochybně napomáhá i obsazení skvělými herci v čele s oscarovou Natalie Porman, že mě ten Aronofského typický nervy drásající příběh zase dostal.
Requiem for a Dream
Drogy. Závislost. Beznaděj.
U Wrestlera jsem obdivovala atmosféru, aniž bych pochopila prostředí. Nemůžu tvrdit (naštěstí), že by mi svět Requiem za sen byl nějakým způsobem vlastní, ale atmosféra mě zcela uzemnila. Každý tón, každá barva, každý pohyb kamerou mě ponořil hlouběji do absolutní a nevyhnutelné beznaděje a bezmocnosti těch několika postav, až bych ani nevěřila, že je to vůbec možné. Na tenhle film se nejspíš v blízké době znovu nepodívám… Ani na něj hned tak nezapomenu.
Sudden Impact
Drsný Harry. Jessica. Násilníci.
Zdá se, že žádnou sérii s Clintem Eastwoodem neuvidím v původním pořadí, ale u téhle to snad ani nevadí. Harryho Callahana už znám a vypadá to, že je to pořád ten samý drsný Harry z prvního filmu. Celková atmosféra odpovídá žánru a kriminální příběh není nijak zvlášť originální, ale funguje. Není to špatné, jenom se nemůžu zbavit dojmu, že detektiv Callahan v práci provozuje stále určitou variaci téhož. To samo o sobě nevadí, ale ve filmu to pak působí poněkud repetitivně.
Leon
Drogy. Čistič. Mathilda.
Leona jsem viděla poprvé v době, kdy jsem byla asi tak velká jako Mathilda, a na dlouhou dobu se stal mým bezkonkurenčně nejoblíbenějším filmem. Nyní bych asi nebyla schopná určit jeden nejlepší film, protože jsem viděla spoustu neporovnatelných snímků, které jsou skvělé, ale každý jinak. Ani po mnoha letech (a mnoha zhlédnutích) mě Leon nepřestává bavit - psychopat milující hudbu Gary Oldman je stále perfektně slizký, čistič s květinou a nemístně velkým srdcem Jean Reno vzbuzuje až nezdravé sympatie a předčasně dospělá Natalie Portman je dětsky zranitelná a zároveň dokonalá drsňačka. I když už znám příběh takřka nazpaměť, závěrečná konfrontace Leona a Stasfielda je v mých očích stále stejně působivá, a podobně je na tom mnoho scén, které se ani nebudu snažit vyjmenovat, protože by se to sem nevešlo… Už nějakou dobu doufám, že to Jean Reno s Lucem Bessonem zase dají dohromady, protože spolupráce by mohla výrazně vylepšit reputaci oběma...
Dirty Harry
.44 Magnum. Detektiv. Drsňák.
Bezva detektivka, kde je přiměřeně psychopatický vrah, drsný detektiv Clint Eastwood s poněkud personalizovaným výkladem zákona a dostatečné množství akce a střílení. Není to extrémní zázrak, ale jako akční detektivka film funguje víc než dobře.
Alien
Obraz. Hudba. Příšera.
Působivý svět Gigerova monstra, ve kterém nechává Ridley Scott hrát vetřelce s lidmi hru na kočku a myš, je dokonalý. Výborná hororová atmosféra v poněkud klaustrofobickém prostoru vesmírné lodi je podtržena skvělou hudbou. Vizuálně propracovaný příběh, který je sice jednoduchý, ale neuráží nadměrnou nelogičností nebo hraním si na něco, co není.
Aliens
Vesmír. Sliz. Výbuchy.
Cameron byl, je a bude příšerný megaloman, ale Vetřelcům to sluší. Mezi vším tím slizem a výbuchy jde ovšem stále i o příběh, a Ellen Ripley zde působí nečekaně mateřsky, což překvapivě funguje i v tomto světě emancipovaných drsňaček cestujících vesmírem a likvidujících monstra.
Alien³
Věznice. Vetřelec. Opakování.
Jako samostatný film by to nebylo špatné, ale po dvou předchozích dílech už působí vetřelčí téma poněkud vyčpěle. Xenomorf se (zase) přichytil na loď Ellen Ripley, snaží se (zase) vyhladit obyvatele jakési vzdálené nepříliš osídlené planety a (zase) využívá lidi jako hostitele. Přes pár dobrých nápadů – například místo ztroskotání v poněkud alternativní věznici – působí Vetřelec 3 trochu nadbytečně.
Alien: Resurrection
Sliz. Voda. Xenomorf.
Navzdory příšerně vynucenému začátku mě čtvrtý díl vetřelčí série potěšil: atmosféra zůstává, ale oproti nepříliš nápadité trojce se zde objevuje spousta hezkých a efektních scén. Podvodní souboje, téměř roztomilé vetřelčátko, děravé okénko, skrze které xenomorf opouští loď… Základní příběh je už poněkud ohraný a monotónní, ale v detailu je Vetřelec: Vzkříšení bezva podívanou.
Verze 3.3.0 All Rights Reserved
Podmínky užití | Reklama
RSS | Kontakt | FAQ
0.262 sec. (PHP: 61% SQL: 39%)
