sigf07

Nebráním se konspiračním teoriím, ale měly by být podepřeny alespoň minimálními důkazy. Pat Brownová je patrně dost praštěná ženská, které si z nějakého důvodu nesmírně oblíbila Kleopatru a odmítá uvěřit, že by si její hrdinka sama sáhla na život. Tomuto přesvědčení je pak ve filmu podřízeno úplně vše, jakékoli pochyby jsou zakázány a historické důkazy jsou prezentovány jako fikaná zástěrka, jež má zakrýt pravdu. A tak se na základě královnina portrétu na zdi, že žena s tak hrdým držením těla neodpovídá psychologickému profilu sebevraha, nakoukneme do Říma a Alexandrie, abychom se setkali s partou divných lidí, kteří nám oznámí, že Kleopatra byla silná žena, kterou zaručeně zavraždili a všichni muži okolo ní byli zákeřní slaboši." Vypravěčka přitom nešetří výrazy jako "je jisté, že", "takže pravdou je", "není pochyb, že" a "Pat Brownová právě dokázala, že". Ano, Pat Brownová je feministka, která se snaží své názory na cokoliv za každou cenu vnucovat svému okolí. Zároveň mě nijak nenadchla ani technická stránka a při pohledu na počítačové modely a animace jsem měl dojem, že hraji Age of Empires II.

Film nám údajně umožňují uniknout realitě všedního dne. Pokud bych vycházel výhradně z tohoto přesvědčení, bylo by Nevěřte mužům propadákem na celé čáře. Ústřední čtveřice hrdinů řeší své všední manželské krize naprosto všedními způsoby jen proto, aby si v závěru dokázali, že se vlastně hrozně milují. Jak jinak. Postavy jsou navíc bez vyjímky podány tak neskutečně rutinním a znuděným způsobem, jako by byly vystřiženy z deváté epizody třetí série Rodinných pout. Jejich potíže mi byly naprosto fuk a za to, že jsem film vůbec dokoukal si můžu směle nárokovat bobříka vytrvalosti. Nevěřte mužům nijak nezachránilo ani neustálé stáčení všech konverzací k sexuálním tématům, naopak mě tahle podbízivost ještě více naštvala.

Co na tento Kleinův kraťas říct... Rozhodně nenudí, skromné televizní zpracování mu sluší a herecké trio Zedníček - Freimanová - Lichý exceluje. Žena z druhé ruky ve mě navodila dojem starších menšíkovsko-sovákových komedií, což můžete brát jednak jako pochvalu, jednak jako upozornění na to, s jakým typem humoru můžete počítat.

Špatný film, který se nestoudně spoléhá na to, že když předhodí divákovi pár scén efektního vraždění, budou mu odpuštěny některé nedostatky. Spousta nedostatků. To, co je ve filmu vykresleno dokonale, je děsivá atmosféra nočního lesa, v těchto scénách se dá napětí krájet. Když pak dojde na samotný útok vlkodlaka, po prvotním leknutí následuje dost rychle vystřízlivění. Ať už to vychrtlé strašidlo poskakuje po obrazovce jak chce, napětí je ta tam a oči čím dál častěji sklouzávají k hodinkám a odpočítávají zbývající minuty. Podobně je to i u postav, milostná linka mezi Del Torem a Bluntovou je úplně ubita hloupými dialogy a za zmínku stojí snad jen určité dusno mezi Hopkinsem a jeho filmovým synem. Ani to není zázrak a ve výsledku je vám úplně fuk, kdo zemře a jak film dopadne. A to je, pokud vím, u hororu poměrně zásadní.

Tak takhle by měla vypadat adaptace slavného románu. Velice si cením toho, že autoři do scénáře zbytečně nezasahovali, jednoduše převedli celý román na plátno a nesnažili se jej za každou cenu osekat na klasický devadesátiminutový snímek. Ono toho v tomto případě ani moc na zkracování není. Podobně jako v jiné Dumasově díle má každá scéna určitý smysl, buď pro samotný děj nebo pro vykreslení charakteru postav a pravdou zůstává, že šest hodin stopáže vám uběhne jako voda. Depardieu názorně ukazuje, že je jedním z největších francouzských herců součastnosti a že mimo rolí komediálních skvěle zvládne zahrát i v dramatu. O Ornelle Mutiové, Merharovi, Rubinim nebo Rochefortovi ani nemluvě. Troufám si říct, že by Dumas byl s touto Dayanovou adaptací spokojen.

Kdysi jsem si slíbil, že při hodnocení filmů nebudu zbytečně vulgární a slovo jako sračka nikdy nepoužiji. Je však skoro nemožné najít vhodnější označení pro film, který mě tak hluboce zklamal. I pokud přivřu obě oči nad tím, že režisér Vodního světa Kevin Reynolds nakládá s románovou předlohu velice volně, nemohu ignorovat nelogické jednání postav i jejich krkolomné, ochotnické pojetí, diletantskou režii a moderní budovy vykukující zpoza kulis. Další americké znasilnění evropské klasiky, kterému se pokud možno vyhněte a pokud stojíte o skutečného Monte Crista, sáhněte raději po verzi z roku 1998 s Depardieum nebo Chamberlainově klasice z roku 1975.

Děsivé, ale zároveň nezajímavé. Politicky laděných thrillerů bylo v poslední době více než dost (a nejen teď, zmíním třeba skvělého Eastwooda v Absolutní moci) a Nepřítel státu je v této kategorii jen další šedou myškou, která nemá čím překvapit. Stejně nevyrazný byl tentokrát i Will Smith, který je prostě jen dalším chlápkem, který měl smůlu a náhodou se zamotal do "vysoké hry". Pronásledování a skrývání se, stejně jako sestavování důmyslného plánu pomsty zákeřnému politikovi, jež jej připravil o kariéru, je skvěle řemeslně zpracováno a v podstatě má film potenciál nadchnout diváka, který filmů o tajných službách a bezcitných politicích doposud moc neviděl. Pro ostatní je Nepřítel státu sice kvalitní, ale přesto jen další tuctovkou.

Velký omyl pro představitele hlavních rolí a klasická ukázka toho, proč většina lidí ohrnuje nad snímky s nálekou "romantická komedie" nos. Pokud bych měl z celého hereckého ansáblu vybrat někoho, kdo stojí za zmínku, je to Michelle Pfeifferová, která podobně jako v Pomádě 2 táhne film téměř sama. Ovšem břemeno je to pro ni příliš těžké a proto je i ona občas stahována pod hladinu. Možná by ji trochu ulehčil její herecký partner, kdyby jej ztvárnil někdo jiný než Paul Rudd. Ten se plně spolehá na svůj rozpačitý úsměv a klukovský kukuč, ale pravdou je, že si s tímto tentokrát nevystačí. Mezi ústřední dvojicí v podstatě neexistuje chemie a film je v podstatě pitomou slátaninou o tom, jak se pohledná matka zakouká do zajíčka, který je tak neskutečně hodný, až je to příliš nereálné i na film.

Při fenoménu, jakým jsou reality show po celém světě a mediálním šílenství okolo nich, bylo jen otázkou času, kdy se objeví v hledáčku filmařů a dočká se parodického zpracování. A je jen dobře, že to dopadlo takhle. Lehce ujetý humor filmu svědčí a v podstatě jde o příjemnou podívanou se zábavným Hughem Grantem, roztomilou mrchou Mandy Moorovou a zmateným Quaidem. Přesto se najdou i slabší a hodně slabé momenty, kdy je humor až příliš podbízivý a děj příliš "americký" (hlavně když dojde na filosofování na téma "co se bude?" a "má to nějaký smysl?"), což dojem z filmu docela kazí.

Dien Bien Phu bylo ztraceno během těch pár týdnů, které strávili Francouzi nehnutě v zákopech. Tím, že se zaměřili výhradně na defenzivu, přenechali taktickou iniciativu Vietnamcům a ani sebelepší obranné opevnění pak nemohlo zastavit početnějšího nepřítele. Řekl bych, že i tvůrci si uvědomili, že o výsledku bitvy nerozhodovali obyčejní pěšáci a tak je samotným bojům věnována minimální pozornost. Věřte nebo ne, ono to až tak nevadí. Namísto toho nás totiž provádějí zázemím konfliktu, ukazují narůstající napětí v Saigonu a to, jak se přezíravý postoj důstojníků mění v znepokojení a rozhořčení nad mnohdy protichůdnými rozkazy nejvyššího vedení, které přikládalo "lokálnímu konfliktu" minimální váhu. Jde o neobvyklé, téměř dokumentární pojetí válečného filmu, které se mi líbilo. Přesto se mi občas zastesklo po skutečné akci a věřím, že by nebylo na škodu zařadit i pár klasických válečných přestřelek.

Mé první setkání s tureckou filmovou tvorbou dopadlo nad očekávání dobře. Sinav je dobře zahraný a moderně pojatý film s vtipným a hlavně zajímavým námětem, který mě v mnoha ohledech zaujal. Už fakt, že jednou z hrdinek je dívka, která je svými spolužáky brána jako rovnocenný partner, určitě u filmu z muslimské země potěší. To říkám jako člověk neznalý jiné turecké tvorby a třeba si všímám něčeho, co je jinak v tureckých filmech samozřejmostí. Ostatně tak to bere i režisér, který se v tomto případě nechce pouštět do nějaké sociální analýzy a plně se soustředí na zábavnou dějovou línii. Přiznávám, že mi pár momentů vyrazilo dech (v pozitivním smyslu) a například scéna zkoušky, pojatá jako brutální výslech na policejní stanici, patří mezi ty, na které se nezapomíná. Určitě se zde najdou momenty, kdy český divák trochu tápe, což však pramení hlavně z rozdílnosti našich kultur a jako daleko podstatnější vadu na kráse beru zlom, kdy zábavné plánování loupeže otázek ke zkoušce, přestává být věcí studentů a ti si za pár tisíc liber (které pět studentů vydělalo během několika týdnů) najímají profesionálního britského agenta, který neváhá přiletět z Anglie tryskovým letadlem a zadání zkoušek ukrást. Děj se stává příliš absurdním a po dojmu mimořádného snímku, který byl 90 minut budován, je náhle veta a do závěrečných titulků již k zásadnímu obratu k lepšímu nedojde.

Bezesporu nejnafouklejší bublina desetiletí, které jsem dal třikrát šanci aby mě přesvědčila o svých kvalitách - a byl jsem třikrát zklamán. Je hezké, že se Cameron přípravami zabýval zhruba patnáct let, ovšem mi jako divákovi je to úplně fuk, když ta vynaložená námaha není na výsledku vůbec poznat. Zásadním problémem Avataru je, že autor přišel s námětem, který mu dával v podstatě neomezené pole působnosti a on zvolil tu nejhorší a nejnudnější cestu, plnou tisíckrát okoukaných klišé - včetně lásky dvou hrdinů, kteří se zprvu nenávidí nebo vojandy, která se nakonec přidá na správnou stranu - a takto bych mohl pokračovat do nekonečna. Cameron po tarantinovsku vzdává poctu tím, že opakuje to, co už tu bylo a vykrádá jeden film za druhým. Sam Worthington a (občas až moc hysterická) Zoe Saldana jsou sice sympatičtí, ale přes jejich společné poskakování mezi svítícími liánami mě nedokázali přesvědčit o tom, že je mezi nimi nějaký cit. Zázrak se nekoná ani po vizuální stránce, ačkoli zde jde alespoň o slušně odvedenou práci. Většina záběrů dokáže člověka na první pohled uchvátit, ale celý film prostě nelze založit jen na krásných scéneriích. Takže co vlastně Avatar ukázal? Králem vesmírné sci-fi zůstává George Lucas, jehož trůn se v postatě příchodem Avataru ani neotřásl. Cameron provedl skvělý obchodní tah a proč mu vlastně ty peníze nepřát. Je pravda, že film asi jen tak nezapadne, ale to je spíše zásluhou lidí, zodpovědných za technickou stránku věci a v neposlední řadě distributorů, kteří opakováním slova "přelomový" dokázali zblbnout velkou část světové populace. Ve filmografii (kdysi?) vynikajícího a nápaditého režiséra jde o velmi podprůměrný výtvor.

Docela zbytečný film parazitující na Vojínu Benjaminové a Pravé blondýnce. Ovšem Jessica Simpsonová zdaleka nedosahuje kvalit Reese Witherspoonové a Goldie Hawnové. Pokud ale patříte mezi Jessičiny obdivovatele a je vám fuk, že scénář ani herecké výkony nestojí za zlámanou grešli, klidně si majora Movie star pusťte. Čeká vás sterilní podívaná založená na jednoduchém konceptu "zhýčkaná kočka nafasuje ešus a uniformu a stává se z ní vojanda". Valná část vtipů je založená na tom, že Simpsonová padá na zadek, pro rozveselení družstva imituje své nadřízené a od těch samých nadřízených se pak nechává pěkně seřvat. Do toho pár vážnějších momentů, kdy se herečka pokouší pomoci svým spolubojovnicím řešit jejich problémy, nějaké to flirtování s pohledným seržantem a překvapivě vyhraný finální paintballový zápas.

Hodně zvláštní dokument, který má skutečně silné téma a snad i díky tomu lze odpustit provizorní technické zpracování. Kontrast mezi velkolepými divadelními vystoupeními, monstrózní architekturou a pečlivě udržovanými parky a památníky, které dokáží diváka oslnit, a tím, co člověk o této zemi ví z historie a z médií, je obrovský a stěží představitelný. Tím větší škoda, že si jsou ostatní účastníci zájezdu natáčení vědomi a jsou tím pádem v jednom kuse zděšeni, pobouřeni a jako správní pozéři se snaží vyvozovat závěry. Zbytečně a na škodu projektu, protože názor by si z dokumentu měl vytvořit divák sám. Scéna odjezdu, kdy se diskutuje, jestli by neměli zabalit průvodkyni do deky a zachránit ji, protože ji tady určitě popraví, je už vyloženě fraškou... Těžko uvěřit, že by byl západním turistům přidělen někdo, kdo by nebyl politicky uvědomělý.

Další z romantických filmů o emancipované hrdince bojující proti dobovým společenským konvencím, který vyniká dobovými kulisami a kostýmy, po příběhové stránce je až příliš únavný a ubíjející. Vše je podřízeno jedinému zájmu - ukázat pokrytecký přístup tehdejší společnosti vůči svobodomyslným ženám a pokud se s tímto přesvědčením neztotožníte, nemá vám film, kromě vizuální stránky, co nabídnout. Světlejším bodem je přítomnost Judi Denchové, ovšem ani její minirole nedokáže úplně napravit můj dojem z tohoto filmu.

Skvělý návrat k (pro šedesátá léta již ne úplně typické) komedii, zasazené do prostředí americké smetánky. Po herecké i hudební stránce jeden z nejlepších snímků dekády, přestože je můj oblíbenec Frank Sinatra, který byl hlavním důvodem, proč jsem se na film díval, trochu odsunut do pozadí skvělým Bingem Crosbym, který si střihl roli sarkastického manžela budoucí monacké kněžny Grace Kellyové. Ta zde jen září a je oběma zpěvákům více než rovnocennou partnerkou. Vřele všem film doporučuji, už jen kvůli roličce Louise Armstronga, který svým neuvěřitelným optimismem přímo prozáří každou scénu, kdy se objeví před kamerou.

Skvělá groteska s Busterem Keatonem, který se ve své době mohl jako jeden z mála komiků němého plátna rovnat Charliemu Chaplinovi. Jednoduchý děj je přímo nacpaný gagy, jejichž počet postupně narůstá a vrcholí velkolepým destrukčním finále. To co mě nejvíc překvapilo je fakt, že ani žádný z gagů se v průběhu filmu neopakoval a Keaton dokázal vždy přijít s něčím novým. Scéna s padající stěnou je nezapomenutelná a klobouk dolů před člověkem, který v sobě našel odvahu něco takového podstoupit a riskovat vlastní život pro pobavení diváků.

Adéla ještě neveřela na americký způsob. Humor je sice trochu drsnější a ano, dojde i na pojídání lidského masa, ale dnešního diváka, znalého krváků typu SAW, film vyděsí jen těžko. Milovník černého humoru bude s touto klasikou o poznání spokojenější a může se těšit na příjemný bonus v podobě jedné z prvních filmových rolí Jacka Nicholsona.

Příjemná krimi jednohubka s vtipným nápadem je v zásadě starším britským bratránkem Milestoneovy Dannyho jedenáctky. Alec Guinness v roli ušlápnutého úředníčka banky, který se jednoho dne rozhodne, že si zaslouží lepší život, má sice do Franka Sinatry daleko, samotné provedení loupeže však elegantní důvtip nepostrádá. Co na tom, že se nakonec loupež nedopadne přesně podle představ. Potěší i minirolička Audrey Hepburnové, která byla de facto i jejím prvním výstupem před kamerou. A pro českého diváka mají Zlaté věže ještě jedno milé pozitivum - film se u nás objevil již v roce 1952 a hlavního hrdinu skvěle nadaboval sám Oldřich Nový.

Steve Carell, se svou vizáží strhaného úředníčka, asi není a nikdy nebude tím ztřeštěným komikem jako jeho kolegové Ben Stiller či Will Ferrell, ale role chlápka od vedle jsou pro něj přímo stvořené, jak už potvrdil v Životě podle Dana nebo Božském Evanovi. Date Night mě jen utvrzuje v přesvědčení, že Carell patří mezi nejnadanější komiky současnosti. V Tině Feyové navíc našel rovnocenného partnera a manželský pár, kterému se pomalu ale jistě vytrácí ze života náboj, lze téhle dvojici bezvýhradně uvěřit. Z romantické večeře ve městě se stává akční jízda ulicemi New Yorku s úplatnými policisty za zády, plná přestřelek slovních i těch smrtících, polonahého Marka Wahlberga a s jednou skutečně unikátní honičkou. Na poli komedie se sice žádná revoluce nekoná, ale nejméně jedno zhlédnutí určitě stojí.

Z předchozích dílů zbyl snad jen monstrozní hudební motiv, povedené modely dinosaurů a dobré jméno série, které celý projekt zaštiťuje. Naopak příběh nabyl na plytkosti a narostl počet WTF momentů. Se svými předchůdci se doposud nejmladší sourozenec nemůže rovnat, na druhou stranu ze srovnání s jinými "dinofilmy" vychází jako velmi solidní nadpůměr. Z celkového hlediska jde o non-stop honičku pralesem, která moc inteligence nepobrala a neoplývá nijak vyjímečnými hereckými výkony, což ale do jisté míry vynahrazuje pocit, že se pohybujete v důvěrně známém postředí a skvělí dinosauři, mezi které přibylo několik nových druhů.

Neříkám, že jde o nejlepší Burianův film, ale řadím jej mezi své nejoblíbenější. Přímo z něj sálá příjemná, bezstarostná atmosféra, což může být při pohledu na rok vzniku pro někoho mírně zarážející. Skutečností zůstává, že nacisté za okupace upřednostňovali podobně laděné komedie, které dávali lidem alespoň na chvíli zapomenout na krutou realitu, v níž žili. Burian, Věra Ferbasová a Raoul Schránil svou práci odvedli skvěle a příběh o naplnění "amerického snu v českém měřítku" laskavého papírníka Putičky řadím, přes paradoxní okolnosti vzniku, mezi klenoty českého filmu.

Ať dělá Láska na hlídání co chce, srovnání s Honem za svobodou se nevyhne. Dobrou zprávou je, že z toho srovnání vychází o něco lépe než konkurence. Pokud ovšem nemáte přehnaná očekávání a vezmete zavděk devádesitiminutovou podívanou o prezidentově dcerce, která hledá skutečný život a přitom ji v jednom kuse stojí za zády dvojice mužů v černém, zklamáni patrně nebudete. A to ani přesto, že Katie Holmesová podává jen průměrný výkon a poměr povedených a sladce kýčovitých momentů je asi padesát na padesát. Chudák Michael Keaton si asi uvědomuje, do jakého projektu se to zase nechal upsal, ale ani on vyloženě neurazí. Kontrast mezi VIP slušňačkou, obklopenou bodyguardy, a americkým studentským životem bez zábran (a obzvláště prolínání těchto dvou světů) je vykreslen vtipně bez zbytečných žánrových klišé. Do jisté míry jde z mé strany o guilty pleasure, ale některé kvality bych filmu nemohl upřít ani kdyby má blahosklonnost zůstala stranou.

Tahle pohádka se bohužel moc nepovedla. Samotný námět není špatný, ale dopouští se podobné chyby jako většina současných pohádek. Děj se netočí kolem jednoho příběhu, ale je rozkouskován a neúměrně natahován, aby se dosáhlo cílené stopáže za každou cenu. Za zmínku stojí i herecké výkony, ovšem v tom negativním slova smyslu. Celý ansámbl působí spíše jako skupina ochotníků bez špetky profesionality. Ve výsledku je Duhová panna hloupoučkou nastavovanou kaší bez toho zvláštního kouzelného nádechu, který dělá pohádku pohádkou.

Tato vynikající komedie na mě působí dojmem, že značná část rozpočtu padla na kuřivo pro herce. A ani v nejmenším to není na škodu, v podstatě to dodává filmu na vyjímečnosti. Oproti stupidnímu Kdo hulí, ten umí je zde zásadní rozdíl. Strnulost, letargičnost postav zde není cílem, ale prostředkem. Scénáristův smysl pro nadhled a nadsázku se nezapře, stejně jako talent Jona Hedera získat si s minimem prostředků sympatie diváka, což činí z Napoleona Dynamita komedii, na kterou jen tak nezapomenete. A který si zapomenuta být nezaslouží.