sigf07

Obsaďte Billa Nightyho a můžete si být jisti, že každá scéna, ve které se objeví, bude působivá. Dokonce i ta, kdy ve které prostě jen prochází chodbou. Jeho nečitelný výraz v obličeji, doprovod klavírní hudby… dokonce i když pak zjistíte, že si jen šel vybrat poštovní schránku, úplně litovat nebudete. Jsem si jistý, že tvůrci přesně takto uvažovali. Když se tato v podstatě nadbytečná scéna objevila poprvé, říkal jsem si, že je to v pořádku a byla by chyba, kdyby této Nightyho stylovosti tvůrci nevyužili. Asi osmé opakování je však již důkazem odporné vypočítavosti autorů, kteří potřebují něčím vyplnit nudné pasáže. V tomto případě by se možná i dalo říct, že potřebovali vyplnit nudný film.

Tak tu máme rozbřesk, a je poměrně zarážející, že až Noc už je téměř v čudu a teprve teď se objevuje příběh respektive dějová línie, která vede odněkud někam. Ne, že by tím kvalita nějak extrémně stoupla, ale přinejmenším to už není (výhradně) o srdcebolných pohledech a polehávání v trávě. Nicméně nenadálá přítomnost příběhu je nakonec jediným překvapením a herecké výkony, scénář (a de facto literární předloha) a digitální triky jsem žádnu k lepšímu nezaznamenal. Bella je v podstatě pořád ta stejná sebestředná nudná pipina, kterou dělá vyjímečnou jen skutečnost, že se v jejím okolí dějí mimořádné věci a kolem níž se odehrávají neuvěřitelné věci a kolem níž ostatní postavy již čtvrtý film jen poletují a starostlivě se vyptávají, jestli jí náhodou něco není. A ačkoli jsem knižní předlohu nečetl (řadu lidí jsem požádal, aby mě umlátili, pokud u mě některou knihu série uvidí) cítím, že se schyluje k melodramatickému finále, které se mi svou podbízivostí již dopředu hnusí.

Nenáročná teenage komedie, jedna z těch, o kterých dopředu zhruba víte, jak budou probíhat a jak končit, a otázkou je jen, ve kterých drobnostech se od sebe budou jednotlivé tituly odlišovat. Cougar Club v tomto ohledu dopadl vcelku dobře, bavil jsem se nad očekávání a vyloženě trapných momentů jsem napočítal opravdu jen pár (a většinou se týkají šéfů, v jejichž případě byla snaha vykreslit trojici dobytků již přemrštěná… a potom soulož u lednice). Warren Kole a Izabella Scorupcová hrají skvěle a i v hlavní roli se dá překousnout. Navíc se zde mihnou postarší Faye Dunawayová a Carrie „Leia“ Fisherová.

Nálepku komedie k filmu připlácl až český distributor, původně bylo vše myšleno smrtelně vážně. Nepochopím, co vedlo producenty k tomu, uvést do kin necelý rok po prodělečných Showgirls podobně (velice podobně) laděný Striptýz. Faktem je, že oba filmy toho mají hodně společného, jen Striptýz se snaží povolání hlavní hrdinky omluvit morálními motivy a co se týče hereckých výkonů, stojí o stupínek výš (Demi je přece jen lepší herečka než Berkleyová a postava Vinga Rhamese mi byla sympatická).

Pokud nikdy nebudu mít děti, bude na to mít do značné míry vliv právě tento film. Představa, že moje drobounká novorozená dcerka bude k sobě (či ještě hůř – ke mně) promlouvat hlasem čtyřicetileté pavlačové drbny, mě docela děsí. Opakovaný vtip sice pořád ještě zůstává vtipem a místy je film v rámci svých možností vtipný, ovšem z celé trilogie jde v mých očích o nejslabší článek.

Zatímco na amerického Tarase Bulbu z roku 1962 pohlížím jako na trochu tragikomickou záležitost, z té nové se komičnost vytratila a zůstala jen ta tragédie a to ve všech směrech. Mizerná režie, scénář, herecké výkony, ignorace historických skutečností i zákonů logiky (to obléhající i obléhaní neměli vůbec žádná děla?) a neschopnost natočit kvalitní šermířský souboj i bitevní scénu (šavle se zasekávají do kusu hmoty obalené látkou). Co za něco stojí je přinejlepším kamera, ale něco podobného můžu říct i u leckterého svatebního videa.

První filmoví Mušketýři, které jsem viděl, ze kterých jsem byl nadšený a kteří mě navnadili k přečtení Dumasových knížek. Přestože dnes na snahu neustále vtipkovat pohlížím trochu jinak, tehdy dokázaly tyto srandičky udržet mou pozornost (a samozřejmě i spousta, opravdu velká spousta šermířských soubojů). Dnes je pro mě největším lákadlem hvězdné obsazení – herecké legendy zde navzdory „rozesmátému“ scénáři podávají opravdu skvělé výkony.

Spousta tlachání o ničem, řešení problémů tam, kde nejsou, přehršel vedlejších postav (sice jsem rád, že jsem viděl Arnošta Lustiga, ale měla jeho role nějaký význam?), pokulhávající logika a velice slabá režie. Skoro jako by si i sama Poledňáková byla vědoma toho, že se jí dílo rozpadá pod rukama, zpanikařila a v zoufalé snaze zachránit „co se dá“ v půlce filmu přesunula děj na hory, které ji doposud ještě nikdy nezradily. Neříkám, že film nemá pár světlých okamžiků a že se to nemůže někomu líbit. Jen mě mrzí, že jsme byli od paní režisérky zvyklí na něco jiného. Lepšího. Zábavnějšího. Ale to bylo dávno.

Jedna z nejlepších Belmondových kriminálek (pokud vůbec ne ta NEJ) a strhující sled obdivuhodných kaskaderských kousků - nezapomenutelná je Belmondova jízda na vagónech pařížského metra, ale film toho nabízí mnohem víc, včetně automobilových honiček, šplhání po střechách a spouštění se z policejní helikoptéry.

Do okamžiku než dojde na slavnou horolezeckou scénu (výraz scéna asi není nejvhodnějším obratem, zdolávání jednoho patra obchodního domu za druhým zabere asi dvacet minut) jde o vtipný, ale jen mírně nadprůměrný sled různých komických nedopatření. O zlatém hřebu není pochyb. Co patro, to nový nápaditý gag a při pohledu dolů na ulici čím dal větší mrazení v zádech, které vrcholí akrofobickým klopýtáním pod korouhvičkou.

Jeden z nejlepších televizních filmů, co kdy vznikly a asi nejpovedenější Napoleonova filmová biografie vůbec. Projekt, který nezamířil do kin z toho prostého důvodu, že má něco málo přes šest hodin a to by asi vydržel jen málokdo – na druhou stranu, hluchá místa byste tady hledali jen stěží, film uteče jako voda a pokud mě něco mrzelo, tak jedině to, že nemá ještě o hodinu navíc – bitevní scény by mohly být o chlup delší a je zde také pár míst, která by si zasloužila více rozvést a postavy, kterým by mohlo být dáno více prostoru – jeden příklad za všechny – během bitvy u Napoleon zavítá to lazaretu a srdceryvně se zde loučí s umírajícím . Generál e objevuje v této jediné scéně, přitom to byl Napoleonův dávný přítel a jeden z mála lidí, kteří mohli jeho rozhodnutí otevřeně kritizovat. Přesto to není žádná závažná vada na kráse spíše jen doplnění – je zřejmé, že se při natáčení nešetřilo – uniformy, šaty a interiéry vypadají úžasně, natáčelo se z velké části na autentických lokacích a člověk se tak opravdu může kochat krásou a Napoleonova paláce. Třešničkou na tomto filmovém skvostu jsou herecké výkony – i když jsem měl nejprve obavy ohledně obsazení komika Christiana Claviera do hlavní role, je v ní prostě úžasný a nedělá svým hereckým kolegům (Depardieu, Rosselliniová, Malkowich…) ostudu ani v nejmenším. Vřele tento film všem doporučuji – šest hodin plných intrik a bitev opravdu není tak moc – a po zhlédnutí byste měli mít poměrně slušnou představu o jedné historické epoše.

Michalkov si vypůjčil dějovou kostru Lumetových Rozhněvaných mužů, zasadil ji do prostředí současného Ruska a nechal dvanáct porodců debatovat o vině či nevině čečenského chlapce. Tato krimi zápletka je však spíše pojítkem mezi vyprávěními jednotlivých členů poroty, v nichž spočívá hlavní síla filmu. Působivé, skvěle zahrané drama, které svou předlohu nevykrádá – spíše ji rozvíjí, využívá specifik, které skýtá ruské prostředí a posouvá ji dál.

V souvislosti s čím dál častěji omýlanou Fincherovou adaptací se docela hodně mluví i o švédské verzi a protože nechci po „kulturní“ stránce zaostávat, nezbývalo mi než se film mrknout. Knihu jsem (jako v podstatě každý druhý) nečetl, takže jsem si film pouštěl bez předsudků i bez nějakých očekávání. A co se z toho tedy nakonec vyklubalo? Svěží, moderní detektivka, ke které sice budu jen těžko někdy vzhlížet jako k žánrové klasice, ale u které jsem byl správně napjatý a držel palce hrdinovi, odkrývajícímu tajemství rodiny švédských průmyslníků. Schválně mluvím o hrdinovi, protože hrdinka mi tentokrát moc nesedla – a není to jen kvůli tomu, že na můj vkus měla v těle toho železa nějak moc. Prozatím jsem se rozhodl dát filmu trochu nižší hodnocení než si zaslouží a počkám si, co vyvede Fincher. Možnost porovnat dva různé filmové pohledy na jeden román (přičemž obě verze vznikají zhruba ve stejnou dobu a mají k dipozici přibližně stejné technické prostředky) se nenaskýtá příliš často a já si proto rád chvíli počkám a pak si zahraji na soudce.

Známe romantické komedie, válečná dramata nebo dokonce muzikálové horory a retro sci-fi. Tak proč by nemohl vzniknout sci-fi western? Vlastně proč ne. Zkusit se má vše, osvědčí se jen něco. Předem říkám, že Kovbojové a vetřelci nejsou vyloženě špatný film. Jen westernová složka funguje podstatně lépe než ta druhá a ze začátku máme našlápnuto k opravdu zajímavému příběhu. Problém nastává v okamžiku, kdy se na scéně objeví ufoni, kteří jsou sice po trikové stránce zpracováni dobře, ale... ale chovají se stejně jako jakýkoliv jiní vetřelci, co jsme kdy ve filmech viděli, prostě postrádají originalitu. Srovnávání města se zemí jsme zažili už tolikrát, že to již značně ztratilo své původní kouzlo. Naši hrdinové si destrukci svých domovů pochopitelně nenechají líbit, vydávají se na cestu za útočníky a potkávají úctyhodné množství dalších postav, aby ve výsledku všichni společně (hodní lidé z městečka, už ne tak hodní lidé bohatého rančera, vůbec ne hodní bandité a nějací ti indiáni) vyhnali emzáky pryč.Ti sice dokáží cestovat galaxiemi, ale kromě technického nadání asi moc inteligence nepobrali. V závěrečné bitvě totiž úplně rezignují na technologickou převahu a v naivní víře, že zuby a drápy jsou víc než plazmové dělo, vyrazí proti vší té přesile mužů v sedlech. Díkybohu můj dojem z filmu z velké části zachraňuje Craigovo a Fordovo herectví a Oliviin kukuč, který s sobě má něco podmaňujícího.

Pixar se zpronevěřil všem svým zásadám a oslavil 25 let své existence tím nejnudnějším a nejhloupějším filmem, jakým vůbec mohl. Auta 2 jsou totiž exemplárním příkladem toho, jak by pokračování úspěšné série vypadat nemělo. Jak by žádný film vypadat neměl. A hlavně ne ten od Pixaru. Někdo evidentně dospěl k závěru, že vedlejší postavy teď frčí. Diváci si zamilovali Jacka Sparrowa i Kocoura v botách, z očekávaných Avengers dokonce nic jiného než vedlejší postavy neznáme, tak proč ne Burák? Jednoduše proto, že je dokonalý prototyp vesnického burana, který možná dokáže párkrát pobavit, potěší vás jeho naivní upřímnost, ale jako na osobnost se na něj prostě pohlížet nedá. O to horší je, že i u takové postavy tvůrci trvají na obehraných klišé (jako že se do hrdiny se musí zamilovat ta největší kočka v okolí) a navzdory zaběhlé tradici směřují drtivou většinu vtipů té nezletilé (či té infantilní) části publika. Ano, můžete se zasmát čtyřkolové verzi anglické královny a některé hlášky „Bondomobilu“ jsou docela trefné, ale to jsou jen kapky v moři křupanské „řachandy“. Jako kdyby Burani z Beverly Hills potkali Johnnyho Englishe a Rychle a zběsile se prořítili třemi světovými destinacemi… Alespoň, že po technické stránce drží film pohromadě a některé akční scény nepostrádají nápad. Na setkání se starými známými z Kardanové lhoty jsem se opravdu těšil, ale teď si říkám, že by bylo lepší, kdyby tento film vůbec nevznikl. Navíc je většina původních postav brutálně upozaděna a když už se objeví, je to většinou kvůli štěkům typu „Hele, to je Burák!“ nebo „Ohhhhhh…“

Nemůžu jinak než souhlasit s Martinovou recenzí, film postrádá hlavního hrdinu a navzdory prohlášením tvůrců po dvojce (kdy to prošlo) a trojce (kdy ne) stále spočívá veškerá tíha filmu na Deppovi. Důvod, proč vůbec jdu oproti trojce s hodnocením nahoru, je právě Jack Sparrow, svými grimasami který stále baví, úžasná hudba, která ani ve čtvrtém díle neztratila nic ze své působivosti a ta trocha povedených nápadů (mořské panny), která díkybohu o fous převažuje nad těmi špatnými (Londýn, Penelope). Objektivitu stranou, i po druhém zhlédnutí mě v určitých momentech dokázal film pobavit a mám dojem, že 60% není až tak přemrštěné číslo. Možná, že mi Sparrow s Barrbosou ty tři roky prostě chyběli.

Období první republiky mám rád a Lucku Vondráčkovou jako herečku snesu, obzvlášť zde v roli lolitky, která pořádně (a vlastně osudně) otřese životem chudákovi Dlouhému. Zatím jsem neměl možnost srovnávat s originálem z roku 1968 s Idou Rapaičovou v hlavní roli, ale i tak mi Ta třetí příjde (a to i přes krajně otravnou Ilonu Svobodovou) na televizní měřítka jako vysoký nadprůměr.

Adam Sandler si zachovává standart a o Just Go With It bych v podstatě mohl říct to samé, co o jeho libovolném počinu z posledních pěti let. Že si vyrazí na dovolenou, na kterou přizve kamaráda s kamerou, párkrát zavtipkuje, natočený materiál sestříhá a výsledek pošle do kina, aby mu tržby pokryly výlohy. To bych mohl říct. Mohl. Jenže to bych si nesměl oblíbit Kaktusový květ, který by měl být (přinejmenším podle tiskových zpráv) předlohou k tomuto filmu a který Sandler totálně zprasil. Komorní konverzační komedii, ve které se v sedmdesátých letech představili Matthau a Bergmanová společně s mladičkou Hawnovou, převrátil v situační komedii, jejíž jedinou pojistkou je fakt, že Brooklyn Deckerová vypadá v bikinách naprosto skvěle. Jsem prostě chlap... Uděluji tedy lehce nadprůměrné hodnocení, přičemž tiše doufám, že dámy, na které nebudou mít vnady manželky Andyho Rodicka takový vliv, srazí hodnocení filmu zase dolů.

Dělat úplně vše cool nemusí být až tak cool. White nám předhazuje naprosto průměrnou týmovku a ze všech sil se nám snaží vnutit představu, že máme před sebou partu těch nejtvrdších hochů v dosavadní historii filmového plátna. Jenže tito "profíci" nepostřehnou, že se k nim po plechovém kontejneru blíži policejní komando, při přestřelce se kryjí za DRÁTĚNÝ koš a celkově působí značně amatérským dojmem. A i když je Zoe Saldana mimořádně pohledná kočka, film zachránit nedokáže.

Velice důstojné uzavření Bočanovy podvodnické minisérie. Pepanova parta baví i popáté, respektive Nárožný okouzluje svou výřečností, Heřmánkův Jára svou bezelstností a Naďa je pořád tím zbytečným (nebo jen nevyužitým?) přílepkem. Pan režisér se jim asi rozhodl odvděčit za předchozí čtyři díly plné nezdarů a povětšinu času jsou to teď oni, kdo drží v ruce trumfy a kdož jsou o krok napřed před konkurenčním Bohdalčiným gangem. Jako plus beru přítomnost Jiřího Sováka a Jana Kanyzy, naopak přešlapem bylo zbytečné zařazení asi tříminutové vzpomínkové sekvence na rvačku z třetího dílu.

Zklamání. Námět sice zněl slibně, ale z Centuriona se nakonec vyklubalo jen další běčkový pokus o historický thriller, který drhne nejen v logice jednání jednotlivých postav, ale také (což u Marshalla zamrzí víc) po akční stránce. Nejpatrnější to je během finálního střetnutí v opuštěném římském táboře, které je mizerně sestříhané a kamera poskakuje mezi třemi bojujícími hrdiny tak zmateně, že jsem chvílemi nebyl schopen zaregistrovat, kdo bojuje s kým a sem tam se mi jakoby z čista jasna mihl v záběru chlápek, kterého jsem přeci před pár střihy viděl umírat... Nejvíce mě potěšila herečka, kterou jsem na začátku považoval za nejslabší článek a řekl bych, že Olze Kurylenko dlužím omluvu. Zdá se, že jí vyhovují role, ve kterých nemusí mluvit a jen vrhá zamračené pohledy. Popravdě jsem si občas přál, ale oněměli i ostatní. Marshall zase jednou prokázal talent utopit nadějný projekt v hektolitrech umělé krve...

Krásná argentinská krajina a pohledná dvojka Amber-Odette v celku vyvažují občasnou nelogičnost (soustavnou přímočarost) děje i rozpačitý výkon Karla Urbana. Dočkal jsem se i nějakého toho napětí, trochu flirtování a obě slečny se předvedly v bikinách, takže si ani nestěžuji.

Hned v prvních minutách se mi vybavil Rambo III - stejný konflikt i oblast, stejná vojenská technika, snad i stejné údolí a stejní afgánští komparzisté, navíc oba filmy vznikly v rozmezí pouhých dvou let. Jenže tady se na konflikt díváme z úplně opačného úhlu pohledu, hrdiny jsou sovětští vojáci, jejichž stahování velí major Michele Placido. Říkám hrdinové, ale ono to není až tak úplně pravda, alespoň zpočátku na nich není co obdivovat. Na některých se podepsala válka, jiní jsou sadističtí grázlové od přírody a režisér pak (s odvahou, kterou obdivuji, protože americká cenzura by něco podobného třeba ve filmu o Iráku, nepřipustila) neváhá poukázat na hrůzné zacházení se zajatými partizány a ostatně i civilisty, včetně toho, jak se tragický incident, kdy povolí nervy, zamete pod koberec. "Rambovský" je až samotný závěr filmu, je příjemnou odměnou za předchozích 90 minut, které taky měly co nabídnout, ale přeci jen se vlekly výrazně pomalejším tempem.

Pět krátkých povídek o lidech, kteří se ocitnou ve více či méně absurdních situacích. Mezi jednotlivými příběhy ovšem neexistuje žádné vazba, žádné pojítko - ať už postava, místo, narážka nebo prostě cokoliv, co by Burning Palms dávalo právo označovat se za film a ne sbírku povídek. Docela mi to vadilo a to i díky tomu, že jednotlivé příběhy jsou prostě řazeny za sebou, jedna skončí, druhá začne a jede se dál... mozaikový styl vyprávění známý např. z Lásky nebeské by byl možná lepší volbou. Každopádně, v první z povídek autoři rozjíždí zajímavou hru, kterou ale sráží její pitomě "vážné" zakončení, druhá a třetí jsou vyloženě skvělé (zejména na té třetí by se dal utáhnout i celovečerák), čtvrtá hořkým povzdechnutím nad lidskou osamělostí a pátá je blbina do počtu.

Američané, Britové, Němci, Rakušané, Rusové, Francouzi, Japonci a Italové jsou donuceni bojovat bok po boku, když se jejich ambasády v Pekingu ocitnou v sevření čínských revolucionářů a posléze samotné čínské armády. Zní to přitaženě za vlasy, pravdou ale je, že existence této prapodivné je historickým faktem. Jen mi chybělo trochu více "pnutí" mezi spojenci, kteří přeci jen do Číny přijeli hájit své velmocenské zájmy a ne se kamarádit. To, k čemu dochází mezi ruským velvyslancem a americkým kapitánem ohledně kněžny (Avy Gardnerové) je jen slabým odvarem. Ale co, přelom století byl stále ještě obdobím, kdy se (i ve vojenských kruzích) gentlemanské chování stále udržovalo. Bitevní scény jsou působivé, přestože občas působí lehce naivně (vytlačení Číňanů z hradeb trakaři) a herecké výkony na standardní úrovni, takže na co si vlastně stěžovat.