sigf07

Woody je zpět. Neříkám, že v plné síle, ale oproti filmům z několika posledních let, kdy docela vařil z vody a spoléhal na velkorysost svých obdivovatelů, konečně přichází s filmem, který má potenciál stát se něčí srdceční záležitostí. Dialogy, plnými sarkasmů, pro které jsem si ho oblíbil, tentokrát sice oplývají především hrdinovy partnerské hádky, ale o to ani tak nejde. Woody se tentokrát rozhodl hrát na nostalgickou stranu a během pár minut mě dokázal zahrnout pocitem poklidné pohody a já se jen blaženě usmíval, usrkával horkou čokoládu, poslouchal Colea Portera.

Herecký koncert dvou velkých hvězd a opět trochu jiný pohled na druhou světovou válku. Bernhard Wicki příchází s originálním a napínavým příběhem, ale hlavní síla spočívá právě ve vykreslení a hereckém pojetí jednotlivých postav a jejich vzájemných vztahů. Postava Marlona Branda se rozhodla emigrovat a brát válku jako něco, co se jej bezprostředně netýká a nebýt k tomu dotlačen, nikdy by na palubu nevkročil. Sledujeme jeho vzrůstající obdiv ke kapitánovi, který sice nesouhlasí s děním ve své zemi, ale zachoval si k ní věrnost a smysl pro morálku. Kapitánův vztah k Brandovi zase přechází od odporu vůči SS až k přesvědčení „všichni nejsou stejní“. Přidávám ještě dalších 10% za Brandův německý přízvuk (i když ve skutečnosti by se asi na palubě německé lodi mluvilo německy a ne anglicky s přízvukem).

Dívat se na Single Mana jako na další z filmů o homosexuálech (ve stylu Zkrocené hory) je zásadní chybou. Spíše jde o film o osamění po ztrátě partnera, se kterým se musejí potýkat a vyrovnat všichni bez ohledu na orientaci. Je o hledání východiska a odpovědi na otázku, zda po takové ztráti stojí za to ještě žít a začínat nanovo. Popravdě, těžko najít na filmu to nejlepší. Herecký koncert Colina Firtha a de facto i ostatních herců, hudba a okouzlující kamera tvoří kompaktní celek, drama špičkové kvality, které nebýt upozaděno Zkrocenou horou, by bylo jednoznačným oscarovým favoritem.

Frank Sinatra patří mezi mé oblíbené herce i zpěváky a ani jeho jediný režíjní počin jsem si nemohl nechat ujít. Zajímavě zní už samotný námět, který přiznávám zároveň svádí i k jistým (ale nenaplněným) obavám. Japonci a Američané společně uvězněni na opuštěném ostrově zavání spoustou klišé včetně závěrečného mávání odplouvajícímu nepříteli, ovšem Sinatra se scénáře chopil tím nejlepším možným způsobem. Dovolí sice oběma stranám uzavřít příměří, ale nenechává hrdiny zapomenout, že okolo zuří válka. Skvěle vykresluje nedůvěřivost obou velitelů , kteří si dobře uvědomují, že idyla nebude trvat věčně. A právě tímto realistickým pohledem dosahuje antimilitaristického vyznění spíše než kdyby vojáky nechal ostře nadávat na absurdnost války.

Nerad to říkám, ale jde asi o nejslabší Sinatrův kousek, co jsem doposud viděl. Není to vyloženě špatný film, takový by snad ani nemohl se Sinatrou a Martinem vůbec vzniknout, ale film po scénáristické stránce značně pokulhává. Jednotlivé obrazy (přepadení dostavníku, krádež peněz, plovoucí kasino) dokáží zaujmout, ale vždy, když se zdá, že film nabírá jasný směr, je děj přerušen a znovu se rozjíždí nové seznamování s dalšími postavami a novými okolnostmi.

Tenhle scénář tu už byl nesčetněkrát a jediným důvodem proč se na Pod jednou střechou podívat znovu, jsou Katherine Heiglová a Josh Duhamel. Oba mají komediální talent a tady to mezi nimi příjemně jiskřilo. I díky tomu jsem bez námitek přetrpěl scénky, v níchž hraje hlavní roli obsah plenek a dobře se bavil. Po Kdopak to mluví je to asi druhá nejlepší komedie pro nastávající rodiče.

Zasloužená oscarová nominace a to i přestože obvykle nadšení z herectví Nicole Kidmanové nesdílím. Role zdrcené matky ji ale sedla, dokonce si troufám tvrdit, že jde o výkon předčící její oscarovou Virginii Wolfovou v Hodinách. Je pravda, že zápletka přímo svádí k tomu, aby vzniklo jedno velké srdceryvné drama plné klišé, ale díkybohu se tak nestalo a výsledek je překvapivě vkusný.

Strhující dokument o lidech, žijících v pro Evropana těžko představitelných podmínkách. A vezmeme-li v potaz, že film vznikl v roce 1922 musíme jen úžasnout nad uměním a vytrvalostí osoby za kamerou, která diváka neochudí o jediný detail polárního života. Ta hodina a dvacet minut uběhne jako nic a scény jako lov tuňáků, stahování tuleně či stavba iglů se vryjí do paměti natrvalo.

Zklamání číslo 1. – pan Popper není ten plešatý svalovec z reklamy na mycí prosředky (Mr. Proper) Zklamání číslo 2. - Jim Carrey hodinu a půl pobíhá po bytě s bandou tučňáků, dětmi anebo vysedává nad kávou s Jessicou Fletcherovou a touto infantilní groteskou se snaží sdělit převratné poselství, že opomíjet rodinu kvůli práci je hloupost. To, na čem film stojí a na co nezapomíná sám několikrát upozornit, jsou cvičení, více či méně digitálem upravení tučnáci, kteří mají svou roztomilostí zavřít ústa kritice. Zákonitě po čase začnou nudit a začnete dumat nad tím, co je vlastně vtipného na tom, že Jim Carrey sedí u stolu s tučňáky.

Nijak mě nenadchl originál z roku a mým přesvědčením, že na narušené a uzurpátorské spolubydlící toho není zase tak moc děsivého, neotřásl ani remake. U Bridget Fondovou zde nahradila anorektická Minka Kellyová, která byla zjevně vybrána pro hezkou tvářičku než pro své herecké umění. Ostatně na základě této filosofie byl zjevně obsazen i zbytek rolí. Dlouho jsem čekal na to, až začne stoupat napětí a Rebecce konečně přeskočí tak, že udělá něco, co by nahánělo hrůzu, ale kromě citového vydírání, bolestné aférky s domácím mazlíčkem a vyškubnutím piercingu toho moc k vidění nebylo.

Technicky takřka dokonalé a nemůžu jinak než obdivovat trpělivost a pečlivost tvůrců. V podstatě mi na filmu vadí (nebo možná bude lepší výraz mrzí) dvě věci. Jednak to, že jde o první svěrákovský film určený ryze dětskému publiku. Už jsem si zvykl, že jejich filmy mají vždy co nabídnout mladším i starším. Za druhé mě nenadchl dabing postav. Ani mi tak nevadí dabéři jako spíše jejich pojetí, které je nudné, monotónní bez emocí.

Čajkovského mám hrozně rád, v podstatě je to jediná vážná hudba, kterou si kdykoli rád pustím a snad proto byl Koncert (mimo to, že byl nominován na Zlatý glóbus) filmem, který jsem si nemohl nechat ujít. Při pohledu zpátky musím kromě skvělé hudby (soundtrack netvoří jen Čajkovský) ocenit i skvělou vyváženost filmu a lehkost, se kterou se přechází z komediálně laděné poloviny (dění v Rusku, příjezd do Paříže) do té dramatičtější (koncert a odkrývání Anne-Mariiny minulosti). Uvědomuji si, že film stojí na modelu „dá se dohromady parta kamarádů, kteří to s láskou k hudbě dotáhnou až na vrchol“, ale Koncert jej obohacuje o pokud ne přímo bolestnou, tak přinejmenším tesknou línii a unikátní „tak-to-u-nás-v-Rusku-prostě-chodí“ humor a velice rád se na tento film znovu podívám. Už kvůli sponzorovi-oligarchovi. Kvůli řešení problému s pasy. Už kvůli Čajkovskému a krásné Melanie Laurentové.

Lassie je pojem ve filmovém světě těžko opomenutelný. Kromě toho, že se zde představí mladíčka Elizabeth Taylorová, jde především o ukázku mistrného psího výcviku. Film je zábavný a jakkoli to zní jako klišé, má své poselství o věrné lásce psa k pánovi. Osobně mám nejraději pasáž o Lassiině putování s potulným obchodníkem a Tootsie.

Jsem Ostravák, takže je mi celkem šumafuk, co si v Praze staví. Špatné filmy mi ale fuk být nemůžou. Paní režisérka pravděpodobně potřebovala ventilovat svůj obdiv k panu Kaplickému a natočila mu proto pěkný sentimentální filmový památníček. Problém je v tom, že jej vydává za seriózní dokument, v čemž však katastrofálně selhává. Jako příčinu bych viděl už samu účast manželky Kaplického a to nejen coby producentky, ale především jako spoluautorky scénáře. Je to jako by se náměstek mostecké uhelné podílel na dokumentu o ekologické zátěži severních Čech. Protistrana nedostává příliš prostoru k tomu, aby obhájila své názoru a když se ke slovu konečně dostane, je sdělení útržkovité, prostříhané. Při scéně veřejné debaty vystoupí pan Jakl a obrátí se na pana Knížáka slovy „Doufám, pane Knížáku, že budete tuto diskuzi řídit spravedlivě“. Je zvláštní, že tato pasáž byla do filmu zařazena, protože samotný dokument něco jako spravedlivou diskuzi nepřipouští.

„Jmenuji se Toma-Rae, ochránce sektoru 2813, ve kterém se nachází 80 012 galaxií, kde žije
2,34 milionu vnímajících druhů“. Tohle slyšet musí být noční můrou každého pochůzkáře, ale vesmírní poldové evidentně zvládají oběhnout svůj rajón bez větších problémů… Kdyby mělo jít o parodii, asi bych řekl, že to docela ušlo a hned bych se pochlubil, že jsem si všiml odkazů na Hvězdné války, Krotitelé duchů, Stealth a dokonce i na Karafiátovy Broučky. Jenže ona to parodie být nemá a zmíněné narážky na filmy jsou ve skutečnosti „vypůjčené“ nápady, o kterých si Campbell s celou tou tlupou scénáristů, která je pod Lanternem podepsána, zřejmě mysleli, že když něco fungovalo dřív a jinde, proč by to nemohlo fungovat i v jejich filmu. A když už pejsek s kočičkou ten dort vařili, přimýchali do něj pro jistotu i slaboduchý románek a 3D.

Velkolepé a pro člověka, který se chce z historických filmů také něco nového dozvědět, zajímavé (ovšem bráno s rezervou – o existenci Dáků jsem skoro nic nevěděl, nyní již nějaké informace o římsko-dácké válce mám, na druhou stranu je zřejmé, že starověcí Rumuni nenosili středověkou zbroj a nestavěli hrady). Přesto bych jeho význam mimo rumunskou národní kinematografii nepřeceňoval – na střety tisícihlavých armád se hezky kouká, při obětování korunního prince tuhne krev, rozplétání fakt ohledně rodinné historie generála Severuse je o něco slabší a jednání dcery krále Decebala je už jen těžko pochopitelnou záhadou. Přesto jsem rád, že jsem viděl Pierra Brice v jiné roli než roli náčelníka Apačů.

Velice pomalu plynoucí retro, které dost neoriginálním způsobem líčí náročné začátky lidí, kteří přicházeli na západní pobřeží Států hledat lepší život. Je místy působivé, ale možná mohl někdo drobet ubrat na svých uměleckých ambicích a na stejných základech by se dal vystavět poměrně zábavný film. Těmi dvěmi hodinami stopáže jsem se dokázal prokousat především díky hercům - fungujícímu napětí (a ne vždy jen milostnému) mezi Farrelem a Salmou a milé vedlejší roličce Donalda Sutherlanda.

Velice sympatický projekt nadějného filmaře. Magnusek coby bývalý kantor zjevně ví, o čem mluví. Přiznávám, že po příběhové stránce je film trochu zveličený a podobnou „školu zla“ bychom hledali obtížně (doufám) a autor pravděpodobně sloučil několik zážitků a historek dohromady. Ovšem poukázal na problém, nad kterým se urputně přivírají oči a vykreslil možná až příliš realisticky. Je to však jeho debut. Český film potřebuje víc takových filmů.

Spousta písniček, které nejsou nijak zvlášť špatné a v hlavě mi zněly ještě druhý den (zapamatovatelná písnička je v českých filmech poslední léta velkou vzácností), spousta spartakiádního třeštění na náměstí a spousta známých českých osobností (záměrně se vyhýbám formulaci kvalitních), odříkávající ohromující spoustu stupidních dialogů, které mají za cíl posouvat kupředu asi sedm nebo osm dějových línií. Zábavnou podívanou pro celou rodinu bych film nazval jen stěží, podle mého názoru by nemusely být zklamané asi jen děti zhruba ve věku filmové Vendulky s Matějem. Ale i těm bych film asi sám nepustil a to především z výchovných důvodů. Zarazily mě drobnosti jako scénka, kdy sourozenecká dvojka ukrade na ulici pekařce koláče a nikdo se nad tím nepozastavuje. O něco později zase spolu se svou maminkou vyřvávají před krámkem vědmy Hildy text písničky s názvem Pomsta je správná… Nejsem si úplně jistý, jestli by se tyhle věci měly ve filmech pro ty nejmladší objevovat...

Trocha nezávislého blbnutí před divadelními kulisami. Nijak zvlášť vtipné, nijak zvlášť špatné a cameo Mosse z IT Crowdu potěšilo.

Asi bych jako divák měl sympatizovat s ústřední dvojicí, ale přiznám se, že jsem byl během sledování spíše na straně Seana Beana. Chris „Thor“ Hemsworth a Victoria Profetová zde totiž tvoří dokonalý prototyp nesnesitelných a značně bezelstných amerických novomanželů, kteří se na všechny jen mile usmívají a v autě si zpívají. Je jasné, že kdyby spolu vyrazili stanovat, stejně je někde rozseká nějaký psychopat mačetou, takže by možná měli být za mafiánského účetního ještě vděční. Přestože děj mnoho originality nepobral, bohatě to vynahrazuje Seanovo charisma a díky stanovenému deadlinu má film poměrně svižné tempo. Bavilo mě pást se spolu s Beanem na narůstajícím strachu vydírané dvojice a sledovat, jak se hroutí spořádaný život mladých idealistů.

P. W. Anderson je do značné míry blázen a jeho dosavadní filmy byly vždy do jisté míry zábavné (neplést s označení kvalitní). Když se ale ve filmu odehrávající se v novověku nedokáže obejít bez samopalů, plamenometů a vzdušných soubojů, je to důkazem jisté omezenosti či chcete-li neschopnosti. Neobstojí ani namítka, že se tvůrci pokoušeli o odlehčenější pojetí literární klasiky – podíváte-li se na verze z let sedmdesátých a osmdesátých nebo asi nejbláznivější Tři sluhy a tři mušketýry, zjistíte, že odlehčení tady již bylo docela dost.

Rázná Sophia Lorenová září v nijak zvlášť povedené kritice americké imigrační politiky a v o trochu povedenější kritice mužského pohledu na svět. Zpočátku zábavná filmová anekdota o neústupné Italce a italském národním salámu ztrácí dost rychle dech – v podstatě se vytrácí zároveň s posledním kouskem uzeniny. Nebýt Lorenové, jdu s hodnocením ještě o pár desítek procent níže.

V jednom mají autoři pravdu. Western od českých tvůrců tady pěkně dlouho nebyl (i když zase ne tak dlouho, jak uvádějí) a docela rád bych se na nějaký podíval. Proto mě mrzí, že se z avízované letní westernové podívané stala prachobyčejná řachanda a devadesáti minutová reklama na boskovický Western park. S mizerným scénářem, který je vlastně plahočením odnikud nikam a s hereckým obsazením, do kterého sesbírali všechny televizní hvězdičky (Leksa, Čmaňa a spol.), které zrovna měly pauzu mezi natáčením nekonečného seriálu a super zábavné šou.

Nebudu zastírat, že jsem na mladší sestru Godzilly od počátku pohlížel jako na filmovou kuriozitu. Efekty musely být zastaralé již v době vzniku, herci jsou místy až příliš prkenní a logika skřípe na hranici snesitelnosti. Přesto z filmu sálá jisté nadšení a snaha posunout filmovou kulturu dál a nebýt zjevného nedostatku finančních prostředků. Nebo právě naopak a možná by pak film jen stěží dosáhl kultové pověsti. Gappa je v mnoha ohledech tak špatná až je dobrá. A mimochodem je zjevné, že se tvůrci druhého Jurského parku nechali inspirovat právě tímto filmem.