sigf07

Český filmový klenot, film plný nakažlivě stísněné, paranoidní atmosféry a napínavého očekávání, který po celých 80 minut neztrácí na síle. Od Radka Brzobohatého jsem skvělý výkon čekal, u Bohdalové jsem silně pochyboval, ale s klidným svědomím můžu říct, že podala rovněž vynikající nezapomenutelný výkon a její afektovaný projev je tentokrát ku prospěchu věci.

Oproti oslavovanému Restrepu zde nejsou vojáci tak plní optimismu a přesvědčení, že přijeli do země konat správnou věc, Dánové prostě přijeli dostát svým spojeneckým závazkům. Jednotlivci pochybují, bojí se, dělají chyby a jsou peskováni svými velícími - a díky tomu je Armadillo věrohodnějším pohledem na afghánský konflikt.

Neodvažuji se tvrdit, jestli je Michael Douglas takhle vitální i ve skutečnosti, ale roli nenapravitelného sukničkáře, který si odmítá přiznat, že stárne, ztvárnil přesvědčivě. Jde v podstatě o americkou obdobu našich příhod Alfonse Karáska, jen se tu méně zpívá (vlastně vůbec, což je dobře) a hraje se na vážnější notu. V jednu chvíli hrdinou opovrhujete, protože nenechá v klidu jedinou sukni a to ani přítelkyni člověka, který mu důvěřuje a chce mu pomoci, následně ho ale litujete, protože se mu jeho jednání šeredně vymstí a máte před sebou zlomeného muže, kterému všechny ty avantýry dávají zapomenout, že je vlastně starý a sám.

Čas od času dám šanci teenagerské komedii a zpravidla toho pak lituji. Mardi Gras je přesně ten případ - neoriginální, samoúčelně vulgární, nudná zbytečnost, která je vlastně jen slepencem připitomělých gagů (nahý tlusťoch vtrhne na přednášku a ano, zrovna před něčím obličejem se pro něco sehne…), jehož pojivem má být výlet tří týpků na párty roku. Ve své podstatě se přitom jedná o velice puritánský film - ústřední trojka jsou vlastně hodní a citliví hoši, s nahotou (ženskou) se to moc nepřehání, dočkáme se dokonce i přednášky o úctě k tradici a srdcervoucího vyznání lásky.

Pochybuji, že by se o filmu vůbec mluvilo, kdyby se netočil okolo rodiny, v jejímž čele stojí dvě lesby. Toto soužití je na jednu stranu prezentováno jako naprosto přirozené, na druhou stranu má z filmu učinit unikát a posloužit jako univerzální štít před jakoukoliv kritikou. Odmyslíme-li si však tento prvek, zbude nám stará známá kostra příběhu o biologickém otci, jehož nenadálá přítomnost naruší rovnováhu rodiny. Děcka jsou možná v pohodě a zaujmou po herecké stránce, nevynikají ale ani formou ani dějem, nejsou ani nijak zvlášť vtipné a díky obehrané šabloně nefungují nijak zvlášť ani jako drama, zato jsou připravené kohokoli s výhradami označit za netolerantního sociopata.

Už to budou tři roky, co vlny nadšení, které u fandů vzbuzoval tento film, strhly i mou pozornost a vyrazil jsem do kina. Snad to bude tím, že mě komiksy nikdy moc nebraly a Batmana jsem znal jen jako animák, na který jsem asi ve svých osmi koukal v televizi, ale neřadím se mezi ty, co film vynášejí do nebes a co je možná horší, nemyslím si, že by si za svůj výkon chudák Ledger zasloužil nějaké významnější ocenění. Joker není nijak zvlášť vychytralý ani charismatický a rozhodně nepřepisuje dějiny filmových padouchů, je jen dobře zahraný. Rčení „O mrtvých jen dobře“ taky zkrátka nabralo až absurdních výšin. To, co jsem právě napsal o Jokerovi se dá říct i o celém filmu – poctivá, ale nijak vyjimečná práce - tam, kde má být velkolepá nám svou vizuální stránkou vyráží dech, tam, kde má být akce, se dočkáme skvěle nastříhané bojové smršti a tam, kde má být inteligentní či psychologický, zůstává až bolestně pozadu za ostatními Nolanovými snímky.

Od filmu s všeprozrazujícím, ale zajímavým názvem jsem čekal víc, než rádoby vtipnou, utopickou vizi lesbické společnosti, ničeho víc než zmíněné stupidity jsem se ale nedočkal. Ženské skoro hodinu a půl tlachají (nejprve o tom, jak bez chlapů vyměnit žárovku, později o tom, jak je jim všem hrozně fajn), sbírají citróny, zavádějí menstruační kalendář místo toho klasického mužského a vrhají žádostivé pohledy po každém kolemjdoucím chlapovi. To vše se odehrává v pestrobarevném prostředí sádrokartonové vesničky. Drtivá většina rozpočtu totiž asi padla za honorář pro Evu Longoriu a zbytek herců pravděpodobně nasbírali mezi neúspěšnými uchazeči o roli v nějaké kolumbijské telenovele.

Hollywoodská klasika, která mě nijak zvlášť nechytla, přestože je místy zábavné sledovat pošťuchování a postupně se vyvíjející vztah mezi Bogardem a Hepburnovou. Dobrodružná zápletka toho ale během let hodně ztratila na síle.

Krásná Jane Fondová pobíhá více či méně oblečená po neznámé planetě a šíří poselství lásky. Našlo by se sice pár dobrých nápadů (lidožravé panenky), ale hippísácké poselství je bohužel na můj vkus až příliš silné.

Neobvyklý vánoční dětský film. Norským tvůrcům se podařilo něco, co by v rukou někoho méně zdatného mohlo skončit pořádným průserem – spojit film s vánoční atmosférou s určitým kritickým poselstvím a podat to tak, aby tomu rozuměly i děti. Tuhle vyváženost prostě musím obdivovat, navíc mě po dlouhé době dětští herci neštvali. Snad jen písničku „Santa Lucia“ bych teď nemusel pár let slyšet.

Denise Richardsová evidentně udělá vše proto, aby se na ni nezapomnělo, o čemž ostatně svědčí už její show „Trable Denise Richards“. Rozhodnutí natočit lechtivou komedii bych přesto řadil mezi její lepší nápady, nebýt toho, že je film navzdory zvolenému tématu až odporně puritánský, čímž si sám podráží nohy.

Londýnská variace na předchozí úspěch s belgickými Brugami se Colinovi nevyplatila. Film má pár působivých, stylových okamžiků, za což může vděčit především Davidu Thewlisovi, Colin zvládá roli kriminálníka bezchybně a na Keiru je pořád radost se dívat, ale to vše jsou jen drobné fragmenty, na které připadá obrovské množství nedostatků nebo trestuhodně nevyužitých možností.

Po Ponorce Hunley (1999) další vynikající televizní historický snímek, který si nadšence válečné historie podmaní spoustou zajímavostí a neurazí ani technické zpracování. Střetnutí Marimaku a Monitoru je dostatečně realistické, není to žádné přestřelka loděk na dálkové ovládání. O něco slabší je příběhová dějová linie, kterou je třeba brát jako nutné zlo. Těžko by se točily filmy jen pro fandy válečné historie, obzvláště u televizní tvorby se musí myslet i na širší „laickou“ veřejnost. Přál bych si víc takových filmů.

Ať jsem se při sledování snažil jak chtěl, nemohl jsem potlačit vzpomínky na Svěrákovu Obecnou školu. Ovšem zatímco český režisér nahlíží na problémové žactvo s humorem, Francouzi se až na malé vyjímky nedokázali odprostit od vážného ladění příběhu. A to je podle mě velká škoda – film je po vizuální stránce povedený, dětští herci jsou fajn a v církevních školách to dost možná takhle chodilo, ale nějaké odlehčení, jedna jediná ztřeštěná klukovina ve stylu Mikulášových patálií by filmu velice pomohla.

Možná je to proto, že mě nikdy osudy britského národního hrdiny, admirála Nelsona, nijak zvlášť nezajímaly, možná je to tím, že došlo k jistému posunu a bolestné vzdechy a motiv zakázané lásky už diváky tak nebere a manželská nevěra nepůsobí tak skandálně jako kdysi, ale Lady Hamiltonová mě nijak zvlášť neokouzlila – spíše naopak, film mi přišel místy zbytečně natahovaný a rozvláčný. Navíc je jedna jediná akční scéna zkratkovitá a nezáživná.

Málo známý příběh ostrova, který je jako jediný ostrov na světě nositelem vyznamenání Svatojiřského kříže a to právě za statečnost a odhodlání projevené během druhé světové války. Film se točí okolo milostného románku kapitána leteckého průzkumu, ale nechybí ani patřičné napětí během bombardování, čekání na zásobovací lodě a stísněný pocit obleženého ostrova, očekávajícího invazi.

Knížky o detektivu Fandorinovi jsou údajně oblíbené po celém světě a dokonce i já mám doma jeden výtisk. Dvakrát jsem se do něj pustil, dvakrát jsem jej nedočetl, protože mě prostě „nechytl“. U filmové adaptace jsem však dokázal vydržet do konce a místy jsem se upřímně bavil. Musím ovšem přiznat, že jsem v několik momentech nebyl od vypnutí daleko a kdybych měl načtnout graf kvality (a ostatně i zábavnosti) asi by to byla hodně roztřesená sinusoida. Turecký gambit je sice primárně detektivkou, ale odehrává se na pozadí válečného tažení carského Ruska proti Otomanské říši. Zároveň by ale chtěla obsahovat funkční romantickou zápletku, občas by ráda diváky rozesmála, vyděsila a ohromila svou velkolepostí. Nic proti u režiséru Fayzievovi, ale mám za to, že podobnou žánrovou směsku by nedokázal ukočírovat ani mnohem zkušenější a nadanější tvůrce. Ve výsledku tak jakýs takýs způsobem funguje kriminální příběh a romantická linka (díky u Egoru Boreovi a Olze Krasko, kterou si pamatuji z Četnických humoresek) a jediná válečná scéna, kterou film obsahuje, mi vyrazila dech. To je ale vyváženo řadou režíjních přestřelů a smysl řady scén a dialogů (mnohdy důležitých) jsem úplně nepochopil a většinou mě ještě více zmátly. Existuje sice řešení a to podívat se na film ještě jednou, ale více než dvouhodinová stopáž mě od toho odrazuje.

Z filmu to vyplývá jen tak mimoděk, ale člověka až zamrazí při sledování toho, jak vyspělá velmoc pošlapává právo na autonomitu zaostalého Maroka. Nechce se pomalu ani věřit, že scéna, kdy oddíl americké námořní pěchoty povraždí palácovou stráž, jež neklade odpor, vychází ze skutečnosti, ostatně jako celý příběh unesené americké rodinky. Na druhou stranu, vzájemné pošťuchování drsného lva pouště Seana Conneryho a jeho zajatkyně, svobodomyslné Candice Bergenové je zábavné, stejně jako prezident trousící bonmoty a zajímající se především o to, jakou pušku ten hrozný bandita používá.

Kterak poctivá americká servírka k naplnění svého hereckého snu došla. Ono na tom v podstatě není nic těžkého, stačí okouzlit dva potrefené filmaře a ti zvládnou zbytek. Jen škoda toho neustálého handrkování „Chci být hvězda, nechci být hvězda, chci, nechci…“ a zběsilé pomrkávání nahánělo hrůzu nejen chudákovi Billu Goodwinovi, ale i mi. Sympatická je celá řada drobných štěků tehdejších hvězd, osobně mě příjemně potěšil „Malý Cézar“ Edward G. Robinson.

Nejslabší zpracování hrdinného eposu, co znám. Mám dojem, jako by vznikal někde v hloubi sibiřských lesů bez elektřiny a jakékoli pokročilejší techniky. Navíc postrádám i tradiční sovětskou výpravnost, v závěru útočí na hrad asi stovka útočníků, což při záběrech uvnitř pevnosti ani tak nevadí, ale při záběrech z hradeb působí ta hrstka docela směsně. Jako omluva neposlouží ani stáří snímku, rok vzniku 1983 jsem mu nehádal ani omylem - do kapsy jej strčí i filmy o padesát let mladší. Takže jde asi o prozaičtější důvod – prostě nebyly peníze. Nebo měl pan režisér velké oči, kdo ví.

Podle mě jde o nedoceněný (a nepochopený) film. Souhlasím s tím, že samotný koncept, na kterém film stojí, je pitomostí – drsný polda dostane za parťáka mrňavého kluka, protože ten tím podmiňuje své vědectví při vyšetřování vraždy. Norman Golden (představitel toho mrňouse) však svou roli zvládl na jedničku a popravdě přemýšlím, kdy jindy mě dokázal dětský herec takto pobavit. Jako klukovi se mi líbil motiv naplňování Normanova snu stát se policajtem – možnost ošahat si pouta, pistoli, sedět v policejním autě s houkačkou, to vše jsem mu tehdy hrozně záviděl. Teď po letech mě spíše než zvědavý kukuč malého černouška dokázala pobavit hrdinovo špičkování s Burtem Reynoldsem, reakce poldů i kriminálníků a skryté narážky na jiné policajtskou filmovou klasiku.

Koukám, že američtí voliči na rozdíl od těch českých nevybírají při volbách to menší ze dvou zel, ale to větší ze dvou dober. Přinejmenším to tak funguje ve vesmíru, který si tvůrci Správné volby vysnili. Jak už to bývá, první polovina filmu má našlápnuto k zajímavé, ačkoli lehce absurdní, komedii, přičemž druhá půle diváka svým moralizováním a vnucovaným poselstvím „Choďte k volbám, změňte svět“ znechutí a srazí hodnocení mezi slabý průměr. Kevina Costnera jsem delší dobu ve filmu neviděl a jak vidím, pohodáře s širokým úsměvem stále zvládne zahrát bez potíží. Přemoudřelá otravná dcerka Madeline Carrollová je jiná věc… jestli ji to zůstane, asi si chlapa nenajde. Trochu se divím, že film nekončil namísto obligátního „The End“ velkým červeno-bílo-modrým nápisem „Bůh žehnej Americe“.

Německá agitka nebo reklama na německé výškové bombardéry ? Druhou volbu bych uvítal, jenže tvůrci evidentně usilovali o první variantu. Výsledkem je spousta tlachání o kamarádství, nutnosti boje za správnou věc a vzájemné poplácávání po ramenou, jelikož se podařilo nepříteli způsobit nadočekávání vysoké (neúměrně nadsazené) ztráty. Poslední propagandistická tendence vrcholí scénou, kdy sestřelený pilot zajme (vzdají se mu) pár desítek demoralizovaných francouzských vojáků. Jo a končí to radostným vzletem proti pobřeží Velké Británie… na tenhle happyend jen tak nezapomenu :-)

Sledovat osudy Scotta Pilgrima je asi tak zábavné (vlastně je to úplně totéž) jako koukat někomu přes rameno, když hraje počítačovou hru. Pobaví vás pár vychytávek a hlášek, zhodnotíte vizuální stránku a po pár minutách, kdy získáte představu, o čem to je, zřejmě dojdete k závěru, že mnohem zábavnější než sledovat, jak hráč u počítače postupně domlatí všech 12 soupeřů do bezvědomí, by bylo sám usednout za klávesnici. Jenže to nejde…

V podstatě to odpovídá tomu, co jsem od filmu o lupičích důchodcích očekával. Žádná krkolomná akce, spousta nostalgie, troška napětí a pohodová dvojka Walken-Freeman. Možná bych měl říct trojka, ale William H. Macy mezi mé oblíbence zrovna nepatří a ani zde mě nepřesvědčil o tom, že by tomu mělo být jinak. Zato strávil asi polovinu svého času před kamerou nahý… Na druhou stranu jsem čekal promyšlenější plán loupeže a při tak silném hereckém týmu i více legrace.