sigf07

Rozvleklá (až se mi nechce věřit, že to byly pouhé dvě hodiny) a právem prodělečná exkurze do jednoho z lasvegaských kabaretů. Kdo by kdy čekal, že se kariéra erotické tanečnice dělá z větší části přes postel a intriky a že při ní vezmou za své vaše morální zásady i vztahy?

Občas si říkám, že nad Skandinávií musí něco proudit ve vzduchu. Něco, co zapříčiňuje to zvláštní kritické vnímání světa, které se projevuje na tvorbě místních filmařů. Ať je to jakkoliv, evidentně se to neomezuje pouze na tvůrce celovečeráků. I vantan pa examininig je až orwellovsky schizofrenní drama, zaměřující se na otázku potlačování individuality v dnešní (alespoň mi přišlo, že se ve filmu jedná o tu dnešní) společnosti. Chytré, dobře zpracované a zahrané, překypující hutnou atmosférou.

Další variace na Spielbergovy Čelisti, jen žraloka nahradily plazivé potvory a starosta neignoruje nebezpečí kvůli zahájení letní sezóny, ale kvůli výstavbě rodinných domků. Průměrný animal horor se všemi klady i zápory, které s sebou podobné téma a televizní zpracování obvykle přináší. Jen mi trochu nesedí podtitul Tichý predátor, chřestí se snad ještě častěji než se mluví a to je film přitom poměrně ukecaný.

Něco šermířských soubojů, dělostřeleckých přestřelek mezi majestátními koráby a i nějaká ta honička v kočáře (i když to zrovna není něco, co bych od filmů o korzárech vyžadoval), přesto mám dojem, že akce by ve filmu mohlo (a asi mělo) být víc. Především v té části, kdy se z nezkušeného velitele plachetnice stává ten obávaný titulní tygr sedmi moří. Pan režisér to vyřešil tím nejméně vhodným způsobem, a to tak, že po povedené scéně obsazení nepřátelské lodi zařadil dvouminutovou sekvenci, kdy burácí děla i titulní melodie, lámou se stožáry a potápí se lodě. Poté hudba utichne, kamera se vrací k Barrayovi, jakoby jsme poskočili o pár měsíců vpřed a kamkoli nyní hrdina příjde, vzbuzuje úctu a obdiv.

Velmi naivní a nechtěně zábavný pohled na drogovou problematiku v Československu tých let. Bráno s patřičnou dávkou nadhledu jde o velice zábavnou podívanou s několika nezapomenutelnými momenty (západoněmečtí mafiáni nepokrytě obdivující schopnosti naší státní bezpečnosti). Mimochodem, v jedné z menších rolí se ve filmu objevila začínající Nella Boudová.

10 let od útoků na WTC jsem oslavil zhlédnutím tohoto filmu a rozhodně jsem neprohloupil. S podivuhodnou přesností je předvídán vývoj událostí v případě napadení Spojených států islámskými teroristy (přestože k závěrečné fázi – vyhlášení stanného práva – ještě nedošlo) Denzel Washington i Bruce jsou ve svých rolích vynikající, jedinou vadou na kráse je špatně napsaná (bez kapky předvídavosti a až dětsky naivní) postava Annette Beningové, která by se dala nazvat ostřílenou agetkou jen stěží.

Prvoplánově komplikovaný děj, kde je vše podřízeno snaze diváka zmást neustálými skoky v čase tam a zpět a překvapit závěrečným nečekaným zvratem. Ani tak nevadí, že podobný projekt tu v posledních letech už párkrát byl, spíše mě mrzí, že tu byl tolikrát mnohem lépe zpracovaný. Chemie mezi Robertsovou a Owenem prostě neexistuje.

Pokud očekáváte vtipný animák o tom, jak geniální zločinný vynálezce musí čelit ještě většímu padouchovi než je sám, nedočkáte se. Namísto toho se můžete těšit (a slovo těšit píši s útrpným úsměvem a prsty na rukou naznačuji ironické uvozovky) na infantilní pohádku o v jádru hodném hromotlukovi, co bydlí v strašidelném sídle spolu s bandou létajících smajlíků, kterého až přítomnost tří sirotků s očima přes půl hlavy přinutí být lepším člověkem. Spousta moralizování, minimum vtipu a především minimum invence (i když Banka zla je hezký nápad).

Těžko najít něco, co se mi na tomto filmu nelíbí. Od krásně dvojsmyslného českého názvu, přes herecké výkony známých i méně známých herců po geniálně prostou a přitom úžasně zábavnou zápletku mě vše naplňuje spokojeností. Asi si nevzpomenu, kdy naposledy jsem viděl tak povedenou čistokrevnou komedii, která na rozdíl od většiny současné produkce rezignuje na romantickou záplatku („aspoň jeden z hrdinů musí během filmu najít pravou lásku, pokud možno krásku, která by o něj v normálním životě nezakopla“) i dramatický moment (cca. dvacet minut před koncem se přátelé pohádají, vyčtou si vše možné a bouchnou za sebou dveřmi jen aby se mohli za dalších osm minut vzájemně omluvit, usmířit a věc dovést do zdárného konce). Šéfové baví tím příjemně přisprostlým a lehce absurdním způsobem, který mám rád.

Slušný béčkový akčňák, za který se JCVD jako za jeden z mála nemusí stydět. Ovšem je třeba přivřít oči nad několika (vlastně celou řadou) logických kiksů. Proč se moldavská armáda přesunuje na pomoc prezidentskému paláci po silnici, to nemá k dispozici vrtulníky? A proč američtí výsadkáři letí z Chorvatska ve vrtulnících, nemohli by nad cílem seskočit z letadla? Proč povstalci nezaútočí na ambasádu střeženou asi třemi lidmi, když ví, že se většina sil přesouvá tunelem pryč? A jak vlastně prezident vyhrál ty demokratické volby, když se ho v jeho zemi pokouší zabít vše živé?

70% může na první pohled vypadat velmi nadsazeně, ale já po velmi dlouhé době viděl moderní pohádku, která sice není úplně bezchybná, ale nijak zvlášť mi nevadila. Stručně řečeno, mezi klady řadím první hodinu, kdy jsem byl uveden do obrazu, démonického Františka Němce + další kategorie, které se troškovým filmům upřít nedají. Lokace, kostýmy, kamera, střih jsou vynikající a (opravdu si to dovolím říct) v rámci svého žánru na světové úrovni. No a pak tu jsou ty aspekty, kde to docela drhne. Zkratkovitá závěrečná půlhodina, přehrávání většiny herců, kterým pan režisér dává prostě moc velkou volnost a okamžiky, kdy se snaží o vtip (poznámka o ptácích a plození dětí je možná vtipná když zazní poprvé, ale když to zopakují dvě další postavy, aby narážka došla i těm nejméně důvtipným osobám v sále, ukazatel ubohosti nebezpečně stoupá). Přesto platí, to co jsem napsal na začátku – nejsem žádný zapřísáhlý troškofób a mám dojem, že tentokrát klady převažují. Mít děti, pustím jim tuto pohádku bez nejmenších výčitek. Jen mě trochu mrzí, že po odchodu Karla Svobody se z českých pohádek (a filmů obecně) vytratily výrazné a zapamatovatelné písničky a melodie.

Navzdory vší snaze tvůrců jde o mimořádně nudný (a opravdu dlouhý) snímek, který bych mohl vzdáleně připodobnit k filmovým Angelikám. Ovšem Melanie Thierry postrádá charisma Michelle Mercierové (což platí i o jejich filmových protějšcích, kteří by své kolegy z tých let trumfli maximálně v množství líčidel, co na sebe napatlali). A stejně jako postrádají náboj milostné scény, chybí něco i těm několika málo akčním, které se ve filmu vyskytují. Ano, přiznávám, že dohodnutá manželství nejsou pro nikoho z angažovaných asi nic jednoduchého. Ale tato myšlenka by se dala (a mnohokrát již byla) vyjádřit lépe a to i během méně než dvou hodin.

Divadelní hru Odcházení bych hodnotil možná až osmdesáti procenty. Její adaptace v mých očích dopadla o něco hůře a velký vliv na to má skutečnost, že Havel režisér neumí či nechce pracovat s prostředky, které mu filmový formát dává. Drtivá většina filmu se odehrává u jednoho stolu s občasnými prostřihy na pole, betonový domek (kamera se otočí o úhel 60 stupňů), případně zahradní jezírko (otočí se o 90 stupňů). Na to, že film stál 44 miliónů (pro srovnání, velkofilm Lidice 65 miliónů) tyto finance až trestuhodně nejdou na výsledku vidět a člověk by málem řekl, že kouká na studentský film za babku. Naopak velkým plusem je, jak se dalo očekávat, scénář a herecké výkony (s výjimkou paní Veškrnové-Havlové, kterou ovšem z pochopitelných důvodů nikdo nemohl od projektu odstřihnout), jenž dávají zapomenout na minimalistické pojetí.

Krásný film, který jednak ukáže, že deportace na Sibiř nebyly sovětským výdobytkem (ostatně stejně jako koncentrační tábory nebyly vynálezem nacistů), jednak vykreslí ruskou mentalitu jako doposud žádný z filmů, co jsem viděl. Tak jako se v této povaze mísí klukovská rozpustilost s až sebedestruktivním smyslem pro čest, střídá Michalkov dramatické pasáže s těmi humornými až téměř absurdními (vedlejší americká dějová linie, točící se kolem Mozarta a plynové masky). Mimořádný film plný nezapomenutelných okamžiků (tanec na navoskovaných parketách, bitka na jezeře, generálovo alkoholové vyhození z kopýtka a následná léčba kocoviny nebo samotná jízda Lazebníka sibiřského).

Spíše průměrný snímek stojící na málo známém faktu, že během první světové války veleli na frontě carští důstojníci bolševickým jednotkám (když šlo o život, musely ideové spory stranou). Zaujmou výkony Menšikova a představitele komisaře, jinak film stojí za zmínku v podstatě jen kvůli výše zmíněné historické kuriozitě a i odvaze tvůrců, kteří zde obyčejné bolševiky nelíčí zrovna v nejlepších barvách.

Meresjevovo putování je legendární a tak nějak jsem očekával, že mu bude věnován celý film. Ve skutečnosti se jím zabývá jen asi dvacet minut a zbytek se zaměřuje na přesvědčování hrdiny, aby nerezignoval na svůj tragický osud, následně invalidově snaze zapojit se znovu do válečných aktivit, přičemž byrokratické překážky na své cestě překonává nejen svým obdivuhodným úsilím, ale i univerzální magickou formulkou „Ale já jsem sovětský člověk“. Ano, číší z toho propaganda už jen proto, že nejkladnější postavou není sám hrdina, ale politický komisař, se kterým se seznámí v nemocnici, ovšem to je u filmu, který vznikl tak brzy po válce vcelku omluvitelné, obzvlášť když propaganda nepřesahuje mez jako u jiných válečných či raně poválečných filmů (viz. německý film o letcích Stukas).

Nenazval bych se velkým obdivovatelem surrealismu, rejdit po galerii a přemýšlet, jaké pocity ve mě ten či onen obraz vyvolává, neodpovídá mé představě skvěle stráveného dne a tak jsem proto ve své podstatě rád, že mi to Dallí s Buňuelem své poselství prostřednictvím pohyblivých obrázků zjednodušili. Dalo se čekat, že nepůjde o jednoznačnou dějovou linii, ale zajímavě zkomponovaný a poměrně bizardní koktejl emocí a tak se i stalo, mile mě navíc potěšil humorný podtext některých scén (zejména prolínačky, ale pochechtávání autorů čiší z většiny záběrů).

V podstatě klasická romantická komedie, která může volbou hlavní hrdinky trochu připomínat Čokoládu. S tím rozdílem, že Catherine Bellová by ze srovnání s Jacqueline Bissetovou vyšla na hlavu poražená, přestože je to tady právě ona, kdo drží příběh pohromadě. Prostě se přistěhuje do malého amerického městečka, kde řeší jeden problém starousedlíků za druhým. Nezištně. S úsměvem.

Coenům se podařilo natočit překvapivě povedený western, který by v šedesátých či sedmdesátých letech skvěle zapadl. V dnešní době však každý nový přírůstek tohoto žánru, podléhá až přehnané kritice, po které se stávají vítaným terčem. Občas oprávněně (Jonah Hex), občas ne. True Grit je sice místy až přehnaně coolový a stylový, zároveň ale nijak zvlášť neselhává žádná z hlavních westernových substancí. Příběh je napínavý a dokázal strhnout mou pozornost, s herci mi sice trvalo nějakou dobu se sžít, ale povedlo se a hlavně žádný z nich nepřehrával. Po dlouhé době můžu říct, že jsem viděl povedený remake.

Herecký koncert Richarda Attenborougha, jehož pedantský seržant, který je schopen pohádat se s vůdcem vzbouřenců kvůli nesundané pokrývce hlavy, je prostě nezapomenutelný. Přitom je na válečný film v Puškách z Batasi relativně málo akce, v podstatě se by tak dala nazvat pouze závěrečná likvidace děl a i ta se nese především v satirickém duchu, ostatně stejně jako celý film. Minirolička Miy Farrowové potěší, ale nijak zvlášť neohromí.

Edward Zwick si měl vybrat, jestli chce natočit příběh chlápka, který našel díru na trhu a prodejem Viagry došel k naplnění svého amerického snu nebo hořkou vztahovku o sympaťákovi, jehož partnerka trpí Parkinsonovou chorobou. U většiny filmů je to tak, že je druhá polovina laděna ve vážnějším tónu, ale tady je to až extrémní. Obě půlky k sobě nepasují, což se zásadně podepisuje na diváckém zážitku. Nevím jak vy, ale já na romantické komedii nechodím kvůli tomu abych odcházel zdeptaný...

Doplnění Weirovy Galipolli a částečně i Lawrence z Arábie, přičemž však postrádá působivost prvního i silný příběh a velkolepou výpravu toho druhého.

Jsem nadšený. Melancholia je skvěle vyvážený film v rovině příběhové, vizuální stránka i určité poselství, které můžou fandové hledat, odhalovat a diskutovat o něm. Je to teprve můj druhý von Trier (přičemž prvním byla komedie Kdo je tady šéf) a tak nemůžu jasně posoudit zda se jedná o režisérův vrchol či průměr, ale o to větší mám chuť projít si zbytek jeho filmografie. Měl-li bych mít nějakou výtku, tak by se asi týkala ruční kamery. V první části má své opodstatnění a v divákovi vzbuzuje pocit, že se sám účastní oslavy nebo že se kouká na záznam svatebního videa. V druhé části, příběhu Charlotte už naopak otravuje, narůstá počet dlouhých přímých záběrů, kde by mi naopak vyhovavalo strohá statická kamera, než věčné pokyvování ze strany na stranu.

Sympatická a hlavně originální teenagerská komedie. Sice mi trochu trvalo, než jsem si na ruční kameru zvykl, ale pak jsem tento způsob ocenil a svým způsobem se jedná o Prcičky v kabátě Paranormal Activity. Herci jsou sice amatéři, ale k dokumentářnímu stylu, ve kterém je film laděn, to prostě patří - nebo to přinejmenším nebije do očí tak, jak by mohlo.

Chytlavá pohádka o tom, jak se dvě zdánlivě nesourodé party (Američané a Kanaďané) daly dohromady, vytěžily to nejlepší z obou a přechytračily Němce. První polovina těží ze vzájemného pošťuchování, druhá je laděna akčněji a stmelená jednotka „neobvyklými“ způsoby dobývá jedno německé postavení za druhým (protože Němci jsou evidentně úplně pitomí a postrádají představivost).