sigf07

Zbytečně mnoho stopáže je věnováno závěrečné etapě života Thatcherové, což by možná bylo ospravedlnitelné, kdyby režisérka dokázala zachytit duševní neklid hrdinky zajímavým nebo podmanivým způsobem, ale takto jde jen o plácání od ničeho k ničemu a balení ponožek. Na to doplácí "historická" složka filmu, která je příliš útržkovitá. Už vzhledem k tomu, že jde o film určený do celosvětové distribuce by si zahraniční diváci, neznalí britských poválečných sociálních nepokojů, zasloužili více informací a podrobnější zasvěcení do dění na plátně. Nevyváženost mezi dvěma filmovými rovinami spolu s režisérčiným omezeným vypravěčským uměním udělala z filmu nudnou záležitost a nadějný námět dočista pohřbila. Obávám se, že odvahou a schopností dělat rázná jednoznačná rozhodnutí, které jsou zde u Thatcherové oslavovány, měli disponovat i tvůrci. Meryl je výborná jako obvykle /ale až moc jako obvykle) a je tak v podstatě jediným důvodem, proč se na film vůbec podívat. Cenu si dost možná zaslouží, ale nemůžu se zbavit dojmu, že jde především o to splatit křivdu z minulých let.

V monster hororu by se neměly řešit ženská práva. Monster horory by vlastně neměly obsahovat žádné zvláštní poselství a měly by být především zábavnými záležitostmi. V případě Obří ženy se tak ale děje a to je spolu s mizernými hereckými výkony (i v měřítku televizních filmů) pro film smrtící. Přiznávám, že finální scénka těsně před závěrečnými titulky je docela zábavná. Cením si nápadu zaměnit projednou dinosaury a všemožné obří příšery za přerostlého člověka, ale jelikož je tento počin remakem filmu z roku 1958, nebudu tuto invenci do hodnocení započítávat.

Líbí se mi filosofie tvůrců a líbí se mi i film samotný. Spletenec lidských osudů, které se odehrává pokaždé v jiné hospodě, hrdinou je (přinejmenším během úvodní poloviny) pokaždé někdo jiný a mění se i žánrové ladění jednotlivých kapitol. Část, ve které se představí Emmanuelle Chriqui připomene Varieté, scéna s de Vittem by nedělala ostudu žádné gangsterce a nudistický ping-pongový klub a jeho přepadení je skvělou absurdně vtipnou záležitostí.

Jakousi přidanou hodnotu představuje snad jen Kelly Brooková v bikinách, jinak se jedná o průměrnou slaboduchou moralitku na zabití dlouhé chvíle s otravnou přemoudřelou dcerkou Minimálně zábavné, vtipné a trestuhodně nevyužité prostředí řeckého ostrova (v podstatě se celou dobu pohybujeme v rámci jedné zátoky).

Chci víc. Říct to u jakéhokoli jiného fantasy, asi se rovnou sám praštím přes pusu, ale u tohoto kraťasu si umím představit, že by mě jeho celovečerní verze dostala do kina. Zajímavý koncept, grafické provedení a především neokoukaný (i když neříkám, že nepředvídatelný) závěr.

Obvykle bych filmu, který mě dokáže zaujmout až po více než hodině nadprůměrné hodnocení nedal, v případě Tygrovy brigády jsem až tehdy pochopil motivy jednání některých postav (čímž však nechci říct, že by byla logická). Proč tedy jdu až na stěží uvěřitelných 60%? Prvním důvodem je Diane Krugerová, která dokazuje, že hrát umí i když je její postava mizerně napsaná (kromě jiného bychom asi těžko uvěřili, že se ruská kněžna stýká s anarchisty a s jedním dokonce poměrně intimně) a Edouard Baer v roli jednoho z inspektorů. Mimochodem, do akčního žánru film zařadil asi nějaký vtipálek. Dvě akční scény, které film nabízí (nepočítám finále) jsou pronásledování cyklisty automobilem s rokem výroby 1912 a obléhání anarchisty ve stodole, přičemž proti němu stojí hodně přes padesát policistů (asi 15 jich padne) a dostanou jej až když vyhodí stodolu do vzduchu dynamitem.

Netuším, co je Joseph Guzman zač, ale schopným režisérem by se dal nazvat asi těžko. Nude Nuns si od samého začátku kladou jediný cíl - šokovat, šokovat a šokovat. Tu svým kontroverním náhledem na fungování církve, tu brutalitou nebo erotickými scénami hodnými šestákového porna. Nějakou dobu s tím sice slaví úspěch, ale vzhledem k tomu, že své největší trumfy film vyloží na stůl hned ze začátku, velice brzy jim dochází dech. Řeší to jednoduše - přibývají další a další anonymní grázlové, které hrdinka bez nejmenších potíží likviduje jednoho po druhém a stoupá i počet nahých jeptišek, kovbojek a tanečnic. Ukázkovým případem může být hrdinčin závěrečný nájezd na motorkářskou základnu. Rozkopne dveře, zastřelí nic netušícího (a zpravidla souložícího) chlapa vevnitř a přesune se ke dveřím dalšího pokoje. To se opakuje po celé délce chodby, aniž by frajeři vevnitř jakkoli reagovali na střelbu ve vedlejším pokoji. Pokud vám ke štěstí stačí trocha násilí a sexu, případně sexu a násilí, nasaďte si bryndák.

Skvělý námět se utápí v záplavě klišé. Hrdina ze současnosti mi nevadí, ale proč proboha musí překopat pohádkové království v klon povrchní západní společnosti? Proč musí mít protiválečné poselství? A proč se musí na konci zpívat a tančit? Nemyslím si, že by byl Blackův výkon vyloženě špatný a kupříkladu takový O'Dowd má obrovský talent zachránit každou scénu, ve které se objeví, ale je pravda, že při takové koncentraci kvalitních herců je výsledný dojem poměrně chabý. Zásadním problémem není ani tak podbízivý humor, kterému se občas dá zasmát, ale především již zmíněný scénář, který s předlohou nakládá bez špetky respektu a degraduje ji do role pouhopouhého vábidla. V době, kdy existuje technologie, díky které by dechberoucí fantazijní svět mohl ožít, je takovýhle výsledek mrháním finančními zdroji, časem i hereckými talenty.

Méně známý film, který za šermířskými klasikami jako jsou Fanfár Tulipán či Tři mušketýři lehce zaostává. Možná i trochu víc než lehce. Každopádně, spíše než na výkon Jeana Maraise jsem byl zvědavý na Genevieve Gradovou alias Funésovu dceru Nicole ze slavné četnické série. Bohužel jsem se dočkal zklamání. Přišili jí roli naivky, která v polovině filmu vzdychá zamilovaností a v druhé půlce kvůli tomu, že ji vězní zločinný šlechtic v podání Gerrarda Barraye (mimochodem, asi nejzajímavější postava filmu). Jean Marais tady již měl svá nejlepší léta za sebou a přestože se snažil, vášnivého milovníka už příliš věrohodně nezahrál. No a zbytek postav tu je jen od toho, aby je Marais propíchl nebo postávají někde bokem a pokoušejí se dění nějak vtipně komentovat.

Tak jsem se dozvěděl, že jakákoli ucházející Američanka, která přiletí do Evropy, je nejpozději do dvou hodin unesena, zavražděna, znásilněna nebo to vše dohromady a v libovolném pořadí. Ale pokud je jejím otcem Liam Neeson, nemá se čeho bát. 96 hodin je velice průměrný thriller, na kterém je až příliš cítit ruka amerického režiséra. Čímž chci říct, že po ucházejícím úvodu nastupuje okoukaná hollywoodská akce a to i v situacích, ze kterých by se dalo vybruslit elegantněji a přístup typu přišel jsem, vybil jsem, odešel jsem je na škodu.

Vybavte si americký venkov tak, jak ho vykreslila Hannah Montana, následně si představte jeho pravý opak a máte přibližný obrázek prostředí, ve kterém se odehrává děj tohoto snímku. Tento surový pohled na společnost, kde se jen těžko prosazuje zákon, je hlavní devízou filmu. Tedy spolu s výkonem Jennifer Lawrencové, která jako jedna z mála mladých hereček neodstartovala svou kariéru díky hezké tvářičce, ale díky opravdovému hereckému nadání.

Klobouk dolů před Xavierem Dolanem, který ve svých jednadvaceti letech dokázal k filmu napsat scénář, sám si ho zrežírovat a ještě si zahrát jednu z hlavních rolí (má ovšem ještě mezery, hudbu složil a za kamerou stál někdo jiný). Takové nasazení si žádá obdiv, ovšem samotný výsledek mě až tak neuchvátil. 95 minut intenzivního koketování s homosexualitou (nebo heterosexualitou?) bylo poměrně vyčerpávajícím zážitkem.

Na dlouho asi můj největší filmové zklamání. Popravdě jsem se při sledování filmu cítil tak trapně, že kdykoli kolem mě někdo procházel, raději jsem okno přehrávače minimalizoval. Mike Myers mi lezl na nervy od prvních minut a upřímně pochybuji, zda má tento člověk vůbec nějaký smysl pro humor. A účast Jessicy Albové se v posledních letech stala zárukou průšvihu. Film je zkrátka trapný až to bolí a lze jen stěží uvěřit, že se pod podobný projekt podepsalo tolik slušných herců.

Nemám rád Lindsay Lohanovou. Dvacítka, která vypadá jako životem zničená čtyřicítka, mě docela děsí, ale musím přiznat, že Jen trochu štěstí není tím nejhorším, v čem se tahle hollywoodská narkomanka objevila. Veškeré vtipy jsou zde založeny na skečích provázejících extrémní štěstí nebo naopak smůlu a přes jejich jednoduchost, jsem se několikrát upřímně zasmál.

Pozoruhodné válečné drama, které sice opět oslavuje hrdinství amerických vojáků (tentokrát pilotů bombardérů), ale nesklouzává k přehnanému patriotismu. Velkým plusem je pro mě volba korejské války coby konfliktu, který se ve filmech moc často neobjevuje a běžný Středoevropan jej zná maximálně díky seriálu M.A.S.H. Za podobně dobrou považuji i rozhodnutí zaměřit se na úderný svaz letadlových lodí - přestože jde o značně unikátní jednotku, nesetkáváme se s ní až na vyjímky (Top Gunn, Žhavé výstřely) ve filmech často. Volba unikátního námětu by však sama o sobě nestačila na unikátní hodnocení a přestože jsou triky na svou dobu skvělé a styl vyprávění byl zvolen poutavý, jsou nejsilnější stránkou filmu herecké výkony. A to nemluvím jen o ústřední postavě ostříleného válečníka ani o tradičně půvabné Grace Kellyové, jelikož uznání si zaslouží i vedlejší postavy.

Naprosto mistrovsky zvládnutý thriller, který (přiznávám) okouzluje spíše svou dokonalou formou než samotným obsahem. Mám rád Polanského právě pro ten poutavý styl vyprávění, kompozici obrazu a přirozenost, která čiší z každého záběru a každého gesta herců. Při jejich výběru měl pan režisér opět šťastnou ruku a například Brosnan si u mě napravil reputaci pošramocenou Percym Jacksonem a přitroublým Nezapomeň na mě.

Škoda, že se válečné snímky v poslední době omezují téměř výhradně na přestřelky pěchoty či stíhačů. Přitom druhá světová válka byla válkou totální a všechny složky ozbrojených sil si sáhly až na dno svých sil. Jednou z nejzásadnějších akcí (přinejmenším na atlantském válčišti) byl hon, jež uspořádala Royal Navy na německou superloď Bismarck. Režisérovi se skvěle daří udržet film na hraně dokumentu a klasického hraného filmu, k čemuž přispívají i autentické záběry Bismarcku pořízené britských leteckým průzkumem.

Proč ne :) Twilight sága a uječené fanynky okolo si o zparodování přímo koledují. Nejsem si jistý zda jsou "Scary" Friedberg a "Disaster" Seltzer zrovna ti praví, kterým bych svěřil docela nadějný projekt, ale budiž. Přestože se najdou scény, kdy popustili uzdu svému buranskému smyslu pro humor, převažují ty, ve kterých to Twilight schytává naplno a kdo viděl první dva díly ságy, ze kterých si tvůrci utahují, se snad občas zasměje. Kouzlo filmu spočívá v téměř doslovném převyprávěním jednotlivých kapitol předlohy a obsazení podobně vypadajících herců, dobrým příkladem budíž scéna na parkovišti.

Tři čtvrtiny stopáže zabírá samotná bitva u Waterloo a já jsem nadmíru spokojen. Tak je to prostě správné a stejné téma snad ani nelze (nebo by nemělo jít) uchopit jinak, s čímž snad musí být každý, kdo po titulu sáhne, předem smířen. Velice si cením toho, že byl udržen rozumný poměr mezi dramatickou a faktografickou složkou a film jsem si díky absenci dějových odboček a přehnaných psychologických analýz jednotlivých vojevůdců náležitě užil. Bondarčuk před diváka předkládá velkolepou rekonstrukci historické bitvy se vším, co k tomu patří a co bylo důvodem, proč jsme si jako malí kluci hráli na vojáky. Víření bubnů, troubení trubek, palba děl, útoky a protiútoky kavalérie a desetitisíce mašírujících vojáků.

Byl jsem zvědavý na to, až uvidím Franka Sinatru a Huga Haase společně v jednom filmu. Bohužel, jak jsem zjistil, Haasovi evidentně nějakou dobu trvalo než se v Hollywoodu prosadil a než mu byly svěřovány významnější role. Přestože jsem si pozorně prohlížel i osoby v pozadí, na českého rodáka jsem tentokrát prostě nenarazil. Což je však jen mé osobní, ryze subjektivní zklamání, které nic nemění na skutečnosti, že je Něžná past příjemnou romantickou komedií v hlavní roli s božským Frankem ve vynikající formě. Role elegantních starých mládenců mu sedí a film mu přesto to nabídl – trocha toho povinného zpívání a především popíjení s přáteli a flirtování s každou sukní v dosahu.

K současným českým filmům a především ke komediím nelze přistupovat jinak, než se značnou nedůvěrou. Má to své opodstatnění v desítkách trpkých zklamání a nenaplněných očekáváních. Ženy v pokušení jsou ale tou kapkou v moři propadáků, díky které stojí za to nelámat nad českým filmem hůl a doufat v lepší budoucnost. Přitom se nejedná o vyslovenou „řachanou“ při které v křečích padáte z gauče případně kinosedaček, ale o vtipné (a klidně můžu říct, že i inteligentní) ženské plkání ve stylu Zoufalých manželek.

Drogy a ilegální přistěhovalci možná v budoucnu nebudou tím nejhorším, co bude do Spojených států proudit přes jižní hranici… Na jednu stranu jsem ohromený tím, co tvůrci s omezeným rozpočtem dokázali po technické stránce a líbí se mi i originální námět, na druhou stranu mám za to, že se mohla věnovat větší pozornost obsazení ústřední dvojice, protože tahle nesympatická dvojka amatérů dokázala zkazit dobrou polovinu svých scén – a to je na pováženou, vezmeme-li v úvahu, že většinou stačilo jen tvářit se unaveně a vyděšeně.

Vzniknout tento film u nás nebo v některé ze zemí východního bloku, řeklo by se, že z něj přímo sálá to pravé budovatelské nadšení. A byla by to pravda. Jelikož je to ale britský snímek, asi bude třeba změnit rétoriku a říct, že je zde oslavován život na malém městě, sounáležitost mezi občany a svým způsobem i maloměstský konzervatismus. Titfieldčané se nechtějí vzdát své drahé lokálky a tak, když dráhy prohlásí, že je trať nerentabilní, rozhodnou se pod vedením místního faráře, který si plní svůj klukovský sen, provozovat trať sami. Nadšení železničního spolku je tak nakažlivé, že jsem jen seděl a usmíval se a držel jim palce. A představa baru přímo v ranní lokálce se mi nehorázně líbí.

Mistrovsky natočená reklama na Sovětský svaz třicátých let. Nijak se netroškaří a předhazuje se jeden den v ruském velkoměstě od rána do večera se všemi činnostmi, které to s sebou přináší. Nevědět o co jde, hádal bych, že jsou zde zachycena léta padesátá nebo šedesátá a film tak docela otřásl mou představou o předválečném Rusku (ovšem byla to právě tato země kdo dal světu termín "Potěmkinova vesnice")...

Cameron Diaz se v této „nevšední“ komedii snaží přesvědčit sama sebe, že je stále kočka. Což je poněkud zásadní odklon od její dosavadní strategie (v The Box se nás snažila přesvědčit, že je herečka), ale obávám se, že s úspěchem se tak jako tak nesetkala. Zkažená úča je ve své podstatě další průměrná a podbízívá teenagerská komedie s tím rozdílem, že teenagery nahradili třicátníci a čtyřicátníci v rolích pedagogů. Kočka se snaží získat srdce idola/zazobance, o kterého musí soupeřit se zákeřnou sokyní a přitom si nevšímá, že po ní touží pohodový kluk. Herectví minimální, vtip žádný (opravdu se někdo dokáže smát tomu, že učitel v hodině spí nebo kouří v autě marihuanu?) a jiný než sladký konec se vlastně ani nedal čekat...