Omarovic

Sedm statečných je dalším westernem, který mi byl doporučen jako základní film reprezentující tento žánr. Už jsem potvrdil, že Tenkrát na Západě a Hodný zlý a ošklivý patří, nebo spíš jsou nejlepšími westerny vůbec, a patří tam skutečně i Sedm statečných? Kinematografie sahá hodně do minulosti a vůbec by mě nenapadlo, že oba jmenované filmy jsou mladší, než je tento. Ze zkušenosti také vím, že kvalita westernů se obecně chronologicky zhoršuje, ale jen v případě těchto tří westernů je tomu právě naopak. Film Sedm statečných je sice nejstarší, ale je pojat úplně jinak, že bych vytkl snad jakoukoliv podobnost. Atmosféra se například vůbec nedá srovnávat. Zdrženlivost, nepředvídatelnost, působivé dialogové proudy apod., teprve čekaly na Hodný, zlý a ošklivý, zatímco Sedm statečných se spokojilo s úplně obyčejným heroistickým příběhem, který si na čas nikdy nedává, a klasickým scénářem. Jak jinak se dá označit film, jenž pojednává o sedmi statečných kovbojích, kteří prakticky jen na dobré slovo chrání nebohé a nevinné před tlupou zlých banditů? Nepotvrzuje to i fakt, že nás neustále doprovází hudba se stejným nádechem vítězství, komické scény a schopnost hrdinů i odpouštět? Co se týče toho, jak na mě film působí, nedá se označit jinak, než za nesmírně naivní a nadsázkový, ale neházejme hned flintu do žita. I když si jej kvůli nedostatku originálních charakteristických znaků nebudu moc dlouho pamatovat, má pořád svoje kouzlo. Opět jsem velice vděčný, že severoameričtí indiáni zůstali stranou, a že celý divoký západ se posunul trochu jižněji do míst se slaměnými klobouky. Nejlepší jsou ale určitě hlavní hrdinové. Nejsou to zrovna přestřelkové souboje, které zaznamenávají nějak moc velké úspěchy, a které je dělají výjimečné, ale vzhledem k počtu ústředních herců mě celkem udivuje, že mají téměř všichni něco do sebe (jen je tu nepříliš vhodné využití Soukupova hlasu). I přes chatrnou zápletku však Sedm statečných nepatří do šrotu. Celý film je velmi zábavný, což ke spokojenosti celkem stačí.

Zeitgeist odkládám už neskutečně dlouhou dobu, a to díky domněnce, že jde o dokument podobný The Cove, zabývající se sáhodlouho dobu jedním, vcelku nepříliš rozsáhlým tématem. The Cove tyto vlastnosti sice sluší a málokdo najde důvod, proč jim je vytýkat, ale Zeitgeist, dokument, o jehož tématice jsem nevěděl absolutně nic, ve mně vzbuzoval představu o nezáživné dvouhodinové náplni času. Smýšlíte-li jako já, apeluji na to, abyste u Zeitgeistu udělali výjimku, protože jeho náplň postupně nabírá nepředstavitelných rozměrů a nestává se z ní záležitost na jedno zhlédnutí. Jeho styl se zdá být dost přímočarý. V podstatě celý film je jakási filipika proti vládnímu systému, náboženským znakům a symbolům, a nic jiného se prakticky očekávat nedá. Neuslyšíte tu jediný kladný superlativ, ale ať už zde zazní cokoliv, vcelku objektivní a racionální rozebírání témat zaujme natolik, že prakticky není možnost, jak při filmu usnout. Zeitgeist si zaručeně udrží pozornost díky třem vybraným tématikám, které v konečné fázi do sebe hezky zapadají. Nedovedu si ani představit, kolik času musel tým tvůrců vynaložit na slepení veškerých videozáznamů, audionahrávek, fotografií a na doprovázející, neobvykle obsáhlý a srozumitelný dialogový proud, ale výsledek usilovné práce je skutečně viditelný. Propracovanost a účinek všech vysvětlivek na mě udělal obrovský dojem do té míry, že jsem ochoten věřit prakticky všemu. A to hlavně díky skutečně přesvědčivé řádce důkazů v podobě jak slovní tak vizuální, schopnosti tvůrců zakomponovat do celku spojitost mezi náboženstvím, 11. zářím, příčinami a záminkami pro válku a v neposlední řadě díky rozboru současného lidského života a Ducha doby. Další věc, o kterou nejevím příliš velký zájem, je, kolik lidí muselo pro tento film nejspíš zemřít. Tvůrci skrz Zeitgeist prakticky otevřeli veřejnosti část knihy utajovaných a velmi pravděpodobných skutečností, jejichž poselství určitě zasáhne mnoho lidí. Ať už ano nebo ne, stejně se ale mnoho nezmění… Každopádně první díl mě povzbudil k dílu druhému. Jsem si jistý, že nebudu litovat.

Kung-fu Pandu považuji za jeden z nejlepších animovaných filmů vůbec, a to určitě oprávněně. Kung-fu výcviky známe z kdejakého filmu s Jackie Chanem nebo jiným akčním hrdinou, ale úplně jinak to vypadá v animované podobě. Zkrátka Kung-fu Panda předčila snad všechny očekávání a tím dala život i potenciálu pro další díly, na které bych šel možná i do kina. Prý jich má být i 5, plnohodnotných… Zní to hrozivě, ale než dojde k druhému dílu, po vzoru Shreka se můžeme zatím spokojit jen s malými epilogy. První, Tajemství Zuřivé pětky se povedl nesmírně. Jeho největší úspěch tkvěl přesně tam, kde se ve druhém, Slavení svátků, neobjevil. Nesnažil se příliš o něčem být. Celý příběh Tajemství byl pouze o vyprávění jiných příběhů, jejichž zábavnou náplň ještě umocňoval efekt pro zvýraznění minulosti – 2D grafika. Nejen efektní, ale i efektivní způsob. Je to možná trochu blbé, takhle se stavět k připomenutí toho, že Kung-fu Panda nás ještě neopustila, ale i oddechovky musí leccos splňovat… Škoda, že se Slavení svátků nedrželo předchozího dílu jako vzoru. Shrek byl také super, ale Shrekoleda ani za zlaté prase. Třetí „dobrodružství“ pandy Poa je vyloženě jejím ekvivalentem. Také je tu atmosféra toho „hrozného“ dilematu. Také je tu zklamání, těžké rozhodování a konečná spokojenost obou stran. Tohle se do dvaceti minut prostě nehodí… Možná bez 3D, ale takto… Že na tom vůbec nezáleží? Že je to jedno? I Simpsonovi mají dvacet minut a tady je ten rozdíl. Slavení svátků mě ani zdaleka nebavilo jako slavný seriál… Tento kraťas bych doporučil jen v tom případě, že by měl, o čemž silně pochybuji, vliv na následující díly.

Není to poprvé, co řeknu něco takového. Mimozemšťany ve filmech mám skutečně velmi rád, a tudíž neohrnu nos ani nad nepříliš komerčními počiny, jako jsou třeba Monsters nebo v tomto případě Skyline. Ten vypadal opravdu velmi zajímavě a zároveň originálně. Představoval pro mě jasnou volbu, a také jsem se dočkal celkem zajímavé podívané. Skyline splňuje jisté požadavky. Má nějakou tu zajímavou myšlenku a na sci-fi vyžadované vizuální efekty, které jsou v cajku. Líbí se mi především nápad s modrými světly, fungujícími jako neodolatelná lákadla pro lidi, ale zas takový sci-fiolog nejsem, abych se úplně spokojil i se vším ostatním. Je to škoda, a krutá pravda, že nápady o mimozemšťanech nejsou nevyčerpatelné. Jednou jsou to nepřátelé s obrovskými létajícími talíři nad městy, podruhé mají s různými úmysly přestrojení lidí, a potřetí to jsou méně inteligentní tvorové, kteří terorizují lidskou vesmírnou loď. Skyline se drží nápadu číslo jedna takovým způsobem, že jsou až příliš vidět nápady jiných… Ačkoliv mimozemšťané vypadají jinak, talíře mají jako vystřižené z Districtu 9, stíhačkové souboje jak z Dna nezávislosti a „sběr“ lidí jak z Války světů. Neustále je tu atmosféra strachu, ale jen pro postavy, ne pro diváka. Válka světů možná dostala několik Malin, ale u ní jsem se napoprvé opravdu bál i já, a to solidně. Toto Skyline nemá, i když jeho děj neustále vyznívá tak, že mimozemšťané přijeli jen pro hlavní hrdiny… No jo, hrdinové… Tom Cruise ani Will Smith mi zde vážně nescházeli, ale že bych byl nějak zvlášť nedšený… Každopádně nelituji, že jsem Skyline viděl, protože pořád lepší, když jsou hrdinové svědky většiny pokusů lidstva zachránit se, než kdyby byli jen někde zalezlí, a ještě k tomu navíc jen z pohledu amatérské kamery... Pak na mě nesmírný dojem udělal konec, který snad jako jediná část filmu prokázala vyšší originalitu (vyjímaje závěrečných pět minut, které byly spíš k smíchu). Větším fandům sci-fi, kteří na originalitu moc nehledí, se ale Skyline bude líbit určitě víc.

Dobrý Will Hunting si užívá příliš mnoho slávy na to, abych si jej nevšiml, nebo se na něj do smrti nepodíval. K filmu mě ale dohnala i zvědavost v rámci oskarových ocenění, která mi nedala spát, i když jsem film neviděl. Že dostal Matt Damon, akční herec s pár dobrými rolemi, v tehdy necelých třiceti letech oskara za scénář? A co Ben Affleck? Už to nyní chápu… Damon nejen potvrdil, že umí výborně ztvárnit postavy i v nekomediálním prostředí, ale dokázal i svou zběhlost si výborně napsat jak svou roli, tak všech ostatních, které do filmu zatáhl. Dobrý Will Hunting je svým způsobem velmi efektním filmem. Téma, které mělo prakticky neomezené možnosti, je prezentováno takovým způsobem, který zřejmě nadprůměrně vyhovoval i udílečům cen. Co se mi obzvlášť líbí? Ať jsou zde géniové chytří sebevíc, jsou zde zdůrazněny i jejich stinné stránky. Když je zde Damon geniální, na druhé straně je to chuligán bez ambicí a schopnosti všechny kolem sebe neztrapňovat. Když je zde Robin Williams psychologem, příslušná neotřesitelná vyrovnanost není jeho hlavní vlastností. Zkrátka přirozenost charakterů, kterou, pořád tomu ještě nemůžu uvěřit, Damon s Affleckem vytvořili je nedocenitelná, a má podobný účinek jako v Čisté duši. Co představuje další skvělou vlastnost tohoto filmu? Děj, nikdy nezacházející do stereotypu díky vedlejším postavám, které tvoří odlišné, navzájem se prolínající stránky příběhu. Akademický, psychologický, vztahový, přátelský rozvoj – Stellan Skarsgard, Robin Williams, Minnie Driver a Ben Affleck. Zase. Scénárističtí zelenáči dokázali, aby mě ani jedna z postav nenudila. A ta chvála nekončí. Nebýt spousty vtipných scén, dospěl bych k názoru, že je tento film pouze a jenom dobrý. Dobrý Will Hunting je opravdu daleko lepší, než většina ryze psychologických filmů. Má totiž mnohem víc, a tímto tvoří nezapomenutelný zážitek. Nicméně nemohu zapomenout dodat, že na mě přesto působí jako jednohubka. Člověk je rád, když všem těm chytrým řečem obstojně rozumí, ale myslím, že jen málokdo by měl chuť pouštět si film podruhé…

Zatím spolu, zatím živi, dokonale prezentuje ten typ filmu, od kterého není radno něco velkého očekávat. Udělat pravý opak, by bylo velmi naivní, protože co nového může vzejít z dalšího komerčního tahu, z něhož je patrný žánr, průběh i konec? Nicméně když k této chybě nedojde, člověk si může film užít tak, jako já. Tom Cruise byl, je a bude vždy členem špionážní elity kinematografie. S Mission Impossible měl úspěch, tudíž se dalo očekávat, že nebude mít problémy ani zde. Nicméně ohledně Cameron Diaz jsem měl opravdu velké pochyby. Ta mi nebyla nikdy moc sympatická, ale role vystrašené ženy, která šla náhodou kolem, ještě zásluhou skvělého českého dabingu, jí sedla oproti jiným akčním rolím jako ulitá. Tom Cruise nijak neztratil formu ani vůli hrát v primitivních filmech, což mu přineslo ovoce, a díky čemuž tvořil s Diaz opravdu zábavný pár. Jistě, film má i hodně nedostatků. Tak především minimální komplikovanost. Trochu mě zklamal scénář, v němž se ani nepokusili o imitaci velkého zvratu v ději. Film má jednu linii, a aniž by jedinkrát vybočil, jeho přímočarost podporuje ještě devadesáti procentní působení ústředních postav. Ostatní herci zde působí jako naprostý odpad. Akční scény… Klasika. Co přísluší Tomu Cruisovi? Co jiného, než porážka nepřítele s velkou přesilou, aniž by se vážně zranil… Ovšem zas tak bez nápadu film Zatím spolu, zatím živi, není. Ač se to jako originalita příliš brát nedá, největší zbraň zde představuje spíš humor. Akční se v poslední době bez prvků komedie obejde jen málokdo, ale tady to vyšlo. Například jako působivé a zároveň humorné považuji jisté přeskakování akčních scén, v nichž září jak Cruis, tak Diaz. Však pokud má někdo náladu na film, na který se člověk může podívat kdykoliv, zjistí to sám. Zatím spolu, zatím živi, je jednohubka pro lidi, kteří chtějí na chvíli vypnout a nelámat si hlavu s ničím složitým. Za jiných okolností se nedá ocenit kombinace akce a humoru, a v tom případě by to byla škoda, protože si to film celkem zaslouží.

U Chlapce v pruhovaném pyžamu mě předem vůbec nenapadlo, že by se mohlo jednat o „pyžamo“ z koncentračního táboru, a když jsem se to dozvěděl, začal jsem mít pochyby. Tento film se sice může chlubit vysokým diváckým úspěchem, ale filmy z druhé světové války pro mě již dávno začaly být téma, u kterého už jen pečlivě vybírám. Jenže zdá se, že se ještě všechny nápady nevypařily, a že i po tomto filmu je ještě pořád možnost dalšího opravdového hitu tématu. Film Chlapec v pruhovaném pyžamu mě upřímně překvapil. Především svou hlavní postavou, která dokonale prezentuje pohled na WWII ze zcela jiného úhlu, než jsem doposud znal. Zní mladý syn nacistického důstojníka špatně? Je to možné, ale nedal bych na předsudky. Za jakýchkoliv okolností, ať už vypadají šťastně nebo ne, je zde pořád cítit atmosféra nacistického přístupu k „ostatním lidem“. Příběh tvůrci naladili do dětského tónu, ale zároveň jejich si zaručili pozornost i starších diváků. Jak se asi může dívat osmileté dítě na koncentrační tábor? Asi jako na farmu, kde čísla na „pyžamech“ farmářů slouží k zábavné hře, a jako na místo snů poté, co uvidí propagandistický film. To, co má zde takový úspěch, je právě naivita dvou malých dětí, které nemají ani tušení, o co jde. Úspěch by nebyl, kdyby se věci nazývaly pravými jmény. Mimo to na filmu obdivuji, jak moc se na téma dívá pasivně, jako třeba když všudypřítomnou idylku naruší na bílé obloze černý kouř. Herecké výkony také stojí za zmínku. David Thewlis dokonale prezentoval stoprocentního nacistického vojáka se vší úlisností a zásadami, Vera Farmiga starostlivou matku, a Asa Butterfield úplně na výbornou hlavní dětskou roli. Myslím, že tímto si nastartoval dobrou budoucnost. Na co však opravdu nemůžu zapomenout, je samozřejmě konec. Je to součást celku, která zapůsobí zaručeně nejvíc pro svou citlivost a schopnost někoho i rozbrečet. Mě tedy ne, ale i tak si konec budu pamatovat… Chlapec v pruhovaném pyžamu je dobrý film, ale byl bych vybíravý i ohledně diváků, kterým bych ho doporučil.

Příběh hraček řadím mezi ty nejlepší 3D animované film vůbec, a myslím, že právem. Jenže i když série prokázala vyšší kvalitu, nedokázal jsem v sobě potlačit skutečnost, že bych v kině utrácel za film pro děti… Jak je ale možné, že třetí díl trčí tak vysoko na imdb, a to i nad jedničkou? Zaslouží si to vůbec? No, jedničky jsou přece jenom jedničky, a jen málokdy se stane, že by je druhý, natož třetí díl překonal. Toy Story 3 není výjimkou, ale je fakt, že za svými předchůdci vůbec nezahálí. Na rozdíl od dvojky má konečně příběh, který už má pořádnou myšlenku. Nic ve zlém, ale třetí zběsilá záchrana je daleko lepší za okolnosti, když dítě vyroste a hraček se dobrovolně vzdává. Nové nápady, nové prostředí, nové postavy, prvotřídní české hlasy v naší verzi… Tímto vším disponuje nový Příběh hraček, což z něj dělá skutečný letošní úspěch. Asi ze všeho nejvíc jsem po filmu chtěl, aby se vyvaroval dětinských a trapných scén. Krom konce, na který jsem se ani dívat nemohl, tento požadavek film splnil, protože konec konců je o hračkách, ne o dětech. Hodně zde oceňuji scény při závěrečných titulkách, které naštěstí neobsahují pro Pixar tradiční trapné scény z natáčení. Dál mě upřímně ohromilo, jak neuvěřitelnou nápaditost a uvědomění si různých skutečností tvůrci prokázali. Školka, monitorovací systém, malé nerozumné děti, manuály k hračkám… Když toto všechno a další věci zkombinovali, vytvořili velmi působivou a hlavně realistickou atmosféru, která vytvořila ten nejlepší možný kontext pro všechny akce všech hraček, z nichž některé nemálo připomínají Assassins Creed. A jak je pro Toy Story zvykem, nechybí zde ani postava záporná. V tomto případě hračka, určitě daleko lepší než ve dvojce, prokázala skutečnou ryzost svého charakteru. Její prohru, samozřejmě přijatelnější než smrt, totiž předchází řádka takových činů, které vedly až k nejlepší a nejpůsobivější scéně z celé série. Samozřejmě k té ze skládky, ale já se jejím efektem, jako určitě mnoho diváků, nenechal tak snadno unést. Nicméně jsem vysloveně rád, že vyšel třetí, tak kvalitní a zábavný díl.

Zkurvená noc je název, který při vědomí pravého názvu 11:14, vypadá jako jeden z množství českých distributorských kixů, podobný třeba Zrození šampiona. Nicméně si myslím, že mám co dočinění s daleko barvitějším a výstižnějším názvem, než ve většině jiných případů. Zkurvená noc přesně prezentuje ten typ filmu, který člověk uvítá kdykoliv. Je to komedie, která má úžasnou myšlenku, a i když nepředstavuje žádný zamotaný hlavolam, pořád si drží divákovu pozornost. Hned na začátku vyjde najevo, na co se vlastně budeme koukat. Tedy na černou komedii, ve které lidé dělají v zoufalých situacích zoufalé věci, a kde lidé okolo hlavních postav soudí příliš rychle. To je klasika, ale atmosféra křivdy je vtipná, když zde převládá i jistá nadsázka. Nicméně jedna noc, z pěti pohledů, má rozhodně něco do sebe. Člověk by si řekl, že když končí pohled číslo jedna, film už nemůže být lepší. Jenže ostatní pohledy se svými ústředními hrdiny mají vždy své vlastní kouzlo. Trochu mi zde vadí, že zde vše souvisí se vším, ale i tak si to tvůrci vykompenzovali působivými příčinami, které většinou obnášejí neuvěřitelné absurdity. Jen tento fakt dělá z filmu film zábavný. Zároveň ale člověku udělá dobře, když věci začne pomalu ale jistě chápat. Chronologicky se vysvětlí úplně všechno, a krom toho, že to víte vy, vás začne o to víc zajímat, jak by to se všemi ve filmu vlastně mohlo dopadnout… Proč je tato noc Zkurvená? Protože se tu vyskytují a vysvětlí pouze příčiny, nikoliv následky. Je ale fakt, že pak by se vytratila většina efektu působivého konce. Herci? Na tom, že je na plakátech všude vidět jméno Hilary Swank, mi trochu vadí, že jen její vyšší popularita nad ostatními z ní nedělá ústřední hvězdu. Psychicky pomalejší role s rovnátky není k zahození, ale na ostatní zrovna nemá. Každopádně Patrick Swayze předvedl daleko lepší výkon. Už si ho nebudu pamatovat jen jako profesionálního tanečníka z Hříšného tance. Tento film je vážně dobrý. Jakožto komedie nemůže zklamat, a s akčními prvky si také diváci do jisté míry přijdou na své.

Série Saw je všeobecně považována za tu možná nejúspěšnější hororovou sérii nevím kolikaletí… První díl měl skutečně myšlenku, která si zasloužila i ta další dvě pokračování, ale mělo vůbec smysl pouštět se do dalších dílů a čím dál nepřehledněji ji rozvíjet? Kouzlo vyprchalo velmi brzy. Další díly už nebyly o geniálním Jigsawově plánu, ale jen o další a další řežbě, která si vždy ke konci připravila rádoby překvapivé rozuzlení. Veškerý účinek vyprchal v přívalu informací, které svým charakterem nevzbudily jiné asociace, než že si je tvůrci na poslední chvíli vycucali z prstu. Nicméně když už se načalo něco takového, byla by škoda to nedokončit. Hned na začátek chci vyjádřit především úlevu nad tím, že mě úroveň předchozích dílů zdrtila natolik, že jsem neriskoval 3D zážitek v kině. A to hned ze dvou důvodů. Prvním je, že i na normální 2D obrazovce bylo pouze jediného momentu, kdy jsem měl pocit, že jsou věci blíž, a druhým, že by za to sedmý díl jednoduše nestál. Poutavost příběhu se poděla úplně do nikam. Atmosféra prvního dílu se ztratila již dávno, stejně jako sympatie k lidem, kteří si musí zahrát takovou hru. Celý film je opět jen o jatkách, nepřirozeně vypadající krvi a vnitřnostech. Nápaditost tvůrců se stroji smrti je pořád nevyčerpaná, ale v příběhu naprosto nesmyslná. Příliš jsem nevěřil, že se dočkám kvalitního závěru, ale předpokládal jsem, že většina času padne právě na konečné rozuzlení. Chyba lávky. Sedmý díl se nijak neliší od pětky ani šestky, a k mému velkému zděšení skoro úplně zanevřel na Tobina Bella. Není to náhodou on, o kom celá série pojednává? To mi měly stačit pouhé dvě minuty? Přivádí mě to k tomu, proč se na film většina lidí chce podívat. Každý chce vědět, jak série skončí, ale mě s tou svou ubohostí rohlíkem opravdu neopili. Je sice moc hezké, že jsme alespoň trochu zavzpomínali, ale dojem to udělalo naprosto minimální. Nechci prozradit nic, protože tím bych dalším divákům zkazil zážitek úplně. O důstojném zakončení se nedá mluvit, protože tak film vlastně ani vzhledem k předchůdcům nevyznívá.

Á, takže tu máme další film, který uzavírá sérii, jíž je nedílnou součástí. Shrek se mi vždycky líbil. První díl se stal možná nejlepší kreslenou pohádkou, kterou kdy kinematografie nabídla, přičemž druhý díl nezůstal pozadu. Každopádně třetí díl se stal černou ovcí v celé sérii, která zapříčinila, že byl důvod se čtvrtého trochu obávat. Nicméně i když Shrek je série, která každý díl uzavírá slavnostní pařbou či přívalem štěstí, jako by byl poslední, skutečně poslední díl by byla škoda nevidět. K mému velkému překvapení jsem se dočkal daleko lepší podívané, než kterou předvedl třetí díl, což považuji za slušný úspěch. Nový Shrekův příběh považuji za přijatelný, jen už tak trochu vyprchalo kouzlo tématiky polibku z pravé lásky. První dva díly jistě, ale když se to furt opakuje… Čtyřka si to ale kompenzuje daleko lepší atmosférou. Ve světě, kde nic není, jak bývalo, vám všeobecná přítomnost sympatií vůbec neschází. Pozadí filmu se také od předchozích dílů výrazně liší, což rovněž považuji za úspěch, ale je tu bohužel i spousta věcí, které mi dost vadí. Především mi nový „padouch“ skutečně lezl krkem. V mnohém se podobal Dobré víle i Lordu Farkvádovi, ale nejvíc mě na něm štvala ta dávno ohraná negativní aura. Záporáci si v této době už můžou se svým úlisným chováním zalézt někam. Nikoho už nepřekvapí jejich zlý smích, ani čin, v němž následně plní spíš pasivní funkci, a speciálně ve Shrekovi už ztratil jejich originální hlásek svůj význam. Je to jenom pohádka, ale už ve čtvrtém provedení. To už chce být trochu odlišný. Nicméně jsem byl na druhou stranu překvapen, jak často se tvůrci vyvarovali scén, nad kterýma člověk jenom protočí oči vzhůru. Začátek je úplné peklo, ale zbytek se už dá vydržet, i když se zde bohužel nenašla snad jediná scéna, u které by se člověk mohl smát. Může za to jednička, která z celé série má vtipu asi 70%. Rozhodně si ale myslím, že tímto filmem se (na rozdíl od sedmého Saw) celkem důstojně uzavírá další série. Vzpomínat na ni budu určitě v dobrém.

Vůbec nechci popírat, že když se dívám na dánské filmy, je to většinou jen kvůli účasti Madse Mikkelsena. Myslím, že bez něj by mě nezajímaly stejně jako české, nicméně tentokrát jsem si teda vybral film. Adamova jablka jsou mnohem originálnější, než jsem si představoval. S domněním, že půjde o prosté drama, jsem film zapnul a zjistil, jak moc prosté není. Tak především postavy jsou vyřešené hned na začátku, protože každá se nemůže od druhé více lišit. U postavy Ulricha Thomsena očekáváte vedle Mikkelsena podobnou proměnu, jakou prošel Edward Norton v Kultu, ještě za přítomnosti dalších zajímavých, v mém případě v naprosto nesrozumitelné dánštině mluvících postav. A jelikož film neřeší nic složitého a jen dává průchod scénáristicky hodně působivému ději, atmosféra je naprosto neuvěřitelná. V podstatě vůbec nevíte, co se může stát v deseti minutách. Atmosféru napětí utváří scény, které se úplně vymykají původnímu dojmu z filmu. Jejich nepředvídatelnost a někdy až nemyslitelné provedení postupně nabírá hodně velkých extrémů, které mají někdy na děj velký vliv, a někdy prakticky žádný. Každopádně na dojem z filmu skoro vždy hodně vysoký. Těžko se o tom mluví, to se musí zažít, ale ujišťuji vás, že i na ateisty určitě zapůsobí náboženský podtext, který je zde dokonce i vidět. Adamova jablka mají důvod, proč se dostala do celého světa. Pořád mi vrtá hlavou, proč něco podobného a šokujícího nenapadne taky naše tvůrce, kteří by také mohli k jejich stylu přiřadit i pár scén, v pouze několika vteřinách neshodujících se s normálem. Myslím, že v evropské kinematografii padlo v případě tohoto filmu jablko doslova dál od stromu…

Harry Potter je podle mě velmi dobrá a zábavná knižní série, která, ať už kopíruje jakkoliv, má prostě svůj styl, který se mi líbí. Nicméně všech šest předchozích dílů jsem viděl ještě předtím, než jsem si sérii přečetl, což se nyní změnilo. Je mi jasné, že kdybych ji znal před všemi díly, moje nadšení by postupně vyprchávalo chronologicky, nicméně to, co jsem tak moc očekával od skvělého literárního díla sedmého Pottera, je výsledku na hony vzdálené. Sedmička není nejlepší, ale má toho skutečně hodně co nabídnout, což si tvůrci uvědomili. Každopádně už i šestka je důkazem toho, jak moc už se nejedná o umění, ale o obchod. Z prvního dílu Relikvií smrti jsem na rovinu neměl vůbec nic. Zpracování mě ohromuje, a vůbec nedokážu pochopit, jak tohle mohl někdo dopustit. Vědomí, co všechno kniha obsahuje, nedokážu nijak ovlivnit, abych filmu nějak přilepšil, protože to ani nejde. Snaha tvůrců nacpat do dvou hodin polovinu celého příběhu je zde vidět na příšerném scénáři. Je sice moc pěkné, že nás nechtěli tak moc ošidit jako v totálně zvoraném Princi dvojí krve, ale v tom případě měli film rozdělit na alespoň tři delší části a dát si více záležet na dialozích a atmosféře. Nejsem si ani jistý, zda se bude film líbit lidem, kteří knihu nečetli. Výstižné pro film je, že se v něm neustále něco dělo. Neuplynula minuta, aniž bychom nepřišli třeba na něco nového například v podobě množství postav nebo skutečností, u kterých divák neznalý knihy nepochopí jejich význam, a ten, co knihu zná, je odmávne za absolutní nedostatek prostoru či profláklost. Dalším problémem jsou akční scény stejně tak laciné jako efekty. A to vše za přítomnosti neobsáhlého děje, jehož chabost, plytkost a vysokou lineárnost tvůrci maskují rádoby vtipnými scénami a hláškami. V této podobě příběhu vyprchalo opravdu doslova veškeré kouzlo. Vůbec jsem zde necítil tu atmosféru beznaděje, zoufalství a dlouhodobého trvání. Realizace sedmého Pottera byla skutečnou výzvou, na což tvůrci s takovou uspěchaností scén prostě nemají. Jediné, na co budu vzpomínat v dobrém, je překvapivě skvělá vizuální prezentace pohádky Tří bratří a působivé vzezření Davida O Hary. Obávám se ale, že druhá část se vůbec nezmění. Tolik dávám jen proto, že jde zkrátka o Harryho Pottera.

Evangelion má téma, které poutavost rozhodně nepostrádá. Kvalitu japonských animovaných filmů, myslím, ocenil každý včetně jejich neuvěřitelné představivosti a fantazii neznajících mezí. Tento hlavní rys definuje Princeznu Mononoke i Cestu do fantazie, a zvědavost s očekáváním nad novými díly je ještě větší, když se příběh přesune do budoucnosti, kde vám záhada obrovských robotů nedá spát. Musím uznat, že něco takového jsem opravdu nečekal. Když jsem mluvil o neuvěřitelně tématicky odlišném příběhu Cesty do fantazie, zřejmě jsem měl s tímto tvrzením počkat až po tomto filmu. Co mě nejvíce na Evangelionu zajímalo, byl určitě způsob, jakým si Japonci vykládají verše z Bible. Tuto Knihu jsem nečetl, ale je mi jasné, že bych si jen sebemenší úlomek představoval všelijak, jen ne takto. Nicméně ať už se zde vyskytují další podobnosti krom slova Anděl a několika znaků ve tvaru kříže, není to nic v porovnání s mysteriózním a nečekaně silným psychologickým dějem. Při sledování Evangelionu nesledujete klasicky přímočarou či jednorázovou záležitost. Nezodpovězené otázky, neobjasněné fakty a duchovní život hlavní postavy vytváří tak neuvěřitelnou atmosféru, že zde boje obrovských objektů hraje ba dokonce až druhořadou roli. Právě to prokleté nevědomí mi brání zkritizovat akčnost a místy i nesmyslnost děje. To je krása filmu, který v divákovi vyvolá skutečný zájem o další pokračování. Nicméně akčnost přesto vůbec nepředstavuje nijak slabé místo. Naopak, vize technologií budoucnosti přidává Evangelionu na kráse, o její efektnosti snad ani nemluvě. Vsadím se ale, že v hrané verzi by toto téma nekompromisně propadlo. Jednoduše řečeno, Evangelion ve své animované formě, která v průběhu let ještě pořádně neztratila na kvalitě, imponuje stále nevyčerpanou mírou fantazie, a především mysteriózním a do jisté míry psychologickým založením. Tímto vás uchvátí i postavy. No, druhý díl si rozhodně nenechám ujít, protože toto téma opravdu důkladně podněcuje mysl k nalezení více příběhových informací.

Na Evangelion 2.22 jsem se po velmi dobré jedničce hodně těšil. Nápad je nápad a boj proti andělům coby ničitelům světa s obrovskými roboty, je opravdu dobrý nápad. A po mnohých zkušenostech vím, že Japonci umí s animovanými nápady nakládat opravdu dobře, ale dopadl tak dobře i druhý Evangelion? Především bylo podmínkou, aby přišel s něčím novým. Tento parametr splnil, a myslím, že by bylo nefér, kdybych chtěl pokračování v této podobě nějak hanit. Film nepřišel s ničím jiným, než s novou lepší jednotkou EVA a pár novými postavami, jenže nechtěl bych v někom vyvolat předčasné závěry. Spoustu filmů s tím má problémy, ale 2.0 se úplně vymyká klasickému dějovému postupu. Není tu totiž nic špatného, co si divák hned na začátku představí. Nicméně celková podoba se zas tak moc nezměnila. Jelikož má série díly čtyři, být tolerantní zatím není problém, ale doufejme, že se trojka vytasí s něčím mnohem větším, co udělá v sérii pořádný zvrat. Každopádně film jako celek nepostrádá slušivost. Míra akčnosti se posunula kupředu, protože konečně zde nebojoval jenom Shinji. Film hned vypadá lépe, když vám zde běhají roboti tři. Andělé… paráda. V souladu s námětem není nic na tom, že přicházejí pořád lepší a lepší, naopak tímto dělají film neuvěřitelně efektním, ještě za asistence klasických biblických symbolů. Jen jedna věc to trošku kazí. Druhý díl jsem viděl v originálním znění, tudíž Japonci ukázali svou další filmovou přednost – neuvěřitelnou uřvanost. Spolu se zvýrazněním akčního pohybu, často využívaného v kouscích podobných Pokémonům a spol., vytvářel křik postav trochu nepříjemně trapnou kombinaci. Dále vypadalo trochu blbě jejich sáhodlouhé popisování situací, ale jestli mě něco zklamalo ještě víc, tak pak konec. Budˇse přijatelně vysvětlí, jak EVY fungují, a co vlastně jsou, nebo toto prostě nepoberu. Závěr by zapůsobil, kdybychom byli s uspokojivým vysvětlením na situaci připraveni dříve, ale takto neměl adekvátní účinek. Jelikož mě ale série Evangelion oslovila, můžu se těšit na třetí díl, kde si, doufám, přijdu na své.

Máj Karla Hynka Máchy, jakožto psané dílo z období romantismu, jsem nečetl, ale hned od počátku mi bylo jasné, jak to všechno dopadne. Mácha byl Čech, tudíž do realizace se také nemohl pustit nikdo jiný než Čech. Fakt kombinace… Nicméně jak film po stránce příběhové mohu přehlížet, po stránce zpracování už to nedokážu tak snadno. Češi holt mají svůj filmařský styl, který mi prostě nesedí. I když mají v rukách díla svých předků, jako v tomto případě Máj, nedokážou ho nafilmovat poutavě, ba dokonce ani tak, aby zvýraznili styl autora předlohy. Já nevím, mně kat, který má zřejmě zázračnou schopnost přemisťovat se vždy na místa dění, recitující verše, oxymórony a podobné umělecké prostředky, nijak zvlášť nezaujal. Stejně tak se na filmové poměry nevyznamenal ani zbrklý a uspěchaný milostný příběh, který na mě navíc působil neuvěřitelně strojeně. „Náš“ styl na to prostě nemá. Američané by pro svou nevědomost Máj zničili dozajista ještě víc, ale ani čeští režiséři a herci si nemůžou gratulovat. Jejich výkony mě zase nepřesvědčily ani tentokrát. Představitelé loupežníků? Noční můra… Ti prostě nehrají své role tak, že to myslí vážně… A když se objeví starší osvědčenější herci, pobydou zde sotva dvě minuty. Jediné, z čehož divák z obsazení něco má, jsou nahotinky, které stejně neřeknou ani jedno kloudné slovo. Ovšem za co jsem alespoň trochu rád, je výrazná hudba. Support Lesbiens? To to dopadne, říkal jsem si. Ale když zde nezpívali a neopakovali dohromady pět šest slov jako vždy, jejich hudba udělala skvělou atmosféru bezeslovným scénám. Nicméně příště, až budu chtít o Máji něco vědět, radši si přečtu knížku.

Když jsem nedávno viděl Social Network, kde zazněla otázka „čím by se harwardconnection lišil od myspace“, kladl jsem si stejnou otázku u Těžké váhy, která nijak nenasvědčovala, že se bude lišit od série Stallonova Rockyho. Nicméně stejně jako jiná další témata, i filmografické zobrazení boxu dokáže velmi často překvapit. Jako první by mě určitě napadl příběh podle skutečných událostí, jenž je navíc považován za nejúžasnější story boxu, ale stejně jako poskytuje spoustu výhod, tak i nevýhod. Čím je Těžká váha lepší než Rocky, jestli to vůbec jde? Odpověď je prostá. Nejde o smyšlenku, v níž si tvůrci mohli dělat, co chtěli. Série Rocky je určitě nejlepším boxerským filmem, ale když dojde na souboj, celou atmosféru dost kazí doprovodná hudba, jasně šťastný konec a samé „ty to dokážeš“ apod. Těžká váha je po celé stránce daleko realističtější, čímž si hrdina získává náklonnost diváků o to víc. Když dostane úder, jako byste úder dostali i vy. Když si zlomí ruku nebo žebra, jako byste si je zlomili i vy. Vše doplňuje ještě pozadí zbídačené Ameriky, díky čemuž se po zápasech ptáte „dostal Crowe teda ty peníze“? Film má úžasnou schopnost ztotožnění hrdiny s divákem, ale je tu i pár stinných stránek. Zápasy mají to, co většinou chybí těm v sérii Rocky. Stejně tak je zde jasně vidět, že inkasované údery něco stojí, a že hrdina nemusí vydržet až dokonce, což Rockymu problémy nedělá. Ale právě realističnost omezuje nepředvídatelnost. Však víte, když jde o skutečné události, příliš naprosto nečekaných zvratů čekat nemůžete. Navíc, když víte, jak má tento příběh být úžasný, jistě vám dojde, že Crowe nespadne na lavičku a nenalomí si vaz. A Craig Bierko? Opravdu mě nesmírně potěšilo, že ho zde vidím. Pamatuji jen komediální role ze Scary Movie 4, proto mě velmi překvapil, jak dobře umí hrát v normálním filmu, ale prezentování jeho postavy… Zde se projevila touha tvůrců, kteří by neunesli, kdyby Crowe bojoval proti člověku, který by se neposmíval jeho ženě a nechtěl ho zabít. Nicméně Těžká váha je velmi dobrý film, na který budu vzpomínat v dobrém.

Unthinkable odkládám už velmi dlouho dobu v domnění, že půjde o další kriminální thriller, který sice bude disponovat novým, ale nevýrazným příběhem. Ne, že bych nyní litoval, že jsem měl po celou tu dobu možnost vidět dobrý film, ale uznávám tu křivdu. Unthinkable je daleko lepší, než zvenčí vypadá. Přečetl jsem si příběh, podíval se na plakát, a hned se mi vybavila vidina Samuela L. Jacksona, který udělá něco nemyslitelného. Že opět ukáže, jak silného klaďase umí zahrát, a jakým způsobem se dopracuje k tomu, co představuje cíl všech lidí milujících svou zemi. Ovšem ta pravá skutečnost je opravdu nemyslitelná. Unthinkable je jedním z těch filmů, ve kterých je úplně všechno jinak, než se zdá, v čemž tkví jeho obrovská síla. Tento fakt má za následek efekt, že pozice postav se z dobré na špatnou neustále mění. Dva nejlepší výkony jsou jasné. Michael Sheen, jako bad guy, je skoro stejný jako Gerard Butler ve Ctihodném občanovi, díky tomu, že film je postaven na vytvoření divákových sympatií právě k této postavě. Jen s tím nepatrným rozdílem, že Sheen je mnohonásobně lepší… A L. Jackson? Nic vás nešokuje víc, než právě jeho postava. Na začátku udělá dojem, očekávání jsou velká, a pak tohle… Nicméně bych byl nesmírně sobecký, kdybych prozradil příliš, a tím zkazil překvapení. K němu mohu dodat snad jen to, že speciálně u něj se vaše sympatie nezmění vůbec. Na rovinu říkám, že jde o skutečně pořádnou podívanou. Je sice pravda, že jen na několika málo místech, ale komu by to vadilo, když je tak neuvěřitelně dynamická, a nutí vás vidět každou další scénu. Díky postavám a ne zas tak extra novému, ale pořád hodně dobře zpracovanému nápadu, dokáže film udržet pozornost se zárukou. Šokujících a naprosto nepředvídatelných scén je tolik, že vás prostě zajímá, jak to bude dál a jak daleko vše může zajít. Prozradím jen, že závěr je dost silný s efektním zakončením, které rozhodně udělá dojem. Unthinkable nepřekvapí, myslím, málokoho. Z počátku vypadá tak uboze, tak banálně, tak nudně... Vše změní jediný moment.

Díky tomu množství zhlédnutých filmů, nevím, zda-li je pravdivá moje domněnka, že film Bídníci je úplně prvním z nich, u kterého jsem předem znal jeho knižní předlohu. Žádný velký čtenář nejsem, proto je to nejspíš vysoce pravděpodobné. Nicméně vidím obrovský rozdíl, jak vnímám příběh za přítomnosti tohoto faktu. Celý můj dojem vytváří samozřejmě, jak byl tento film dobrý obecně, ale zároveň i jak moc se své předloze podobal, a jakým způsobem ji prezentoval. Jelikož jsou Bídníci Viktora Huga velmi nabitou knihou, myslím, že za drobné nesrovnalosti a chybějící části tvůrci nemůžou. I tři hodiny představují krátkou dobu, ale přesto za to díky… Delší bych film už asi nevydržel. Každopádně své předlohy se drží jako klíště, ale ať už více nebo méně, příběh jako takový není opravdu žádným zázrakem. Jeho největší problém spočívá na tak rozsáhlou knihu v nevyužitém potenciálu velkého množství postav. Celý dlouhý příběh se točí kolem hrstky lidí, kteří se v průběhu několika desítek let neustále jakoby náhodou potkávají, což ještě podtrhává fakt, že dialogové scény postrádají příslušný efekt díky snaze tvůrců nacpat do filmu co nejvíc z knihy. Jak by ale potom mohl film vypadat, a jak by se asi natáhl… Díky mým zkušenostem s předlohou, která se mi líbila, jsem s tím vším neměl zas tak velký problém. Neustále jsem očekával, jak si film povede, a jak události vylíčí, čímž prakticky ztratil svoji zdlouhavost. Jeho úspěch je uspokojivý a ještě o to více, že jej natočili v šedesátých letech, s tak působivými hereckými výkony. Jean Gabin je samozřejmostí, ale nejlepší dojem na mě udělal asi Bernard Blier, který dokonale ztvárnil roli nekompromisního policisty. Naopak třeba Espozito v roli Maria neměl dobré vyhlídky už jen kvůli nepříliš potenciálně úspěšné charakteristice své postavy, a u dabingu Thenardiera jsem měl pocit, jako když vedle mě stojí šáša Krusty. Bídníci z roku 1958 mají mouchy především ze strany rozsáhlého díla Victora Huga, ale jinak si vedou dobře. Bez přečtení knihy bych do nich ale radši nešel.

The Social Network na první pohled skutečně nevypadá špatně, a ani si nedovolím tvrdit, že jsem čekal klasické věci, jako „postování“, „likeování“, nejvěrohodnější testování se, hraní nejrůznějších online her, a podobné věci spjaté s frekventovaným webem. Facebooku se nyní vyhne jen málokdo, většina lidí ho má ráda, a i když jej já sám využívám jen úplně nejpovrchněji, necítím k němu vyloženě odpor, a tudíž mě zajímá i film. Skoro každý si dělá z Facebooku srandu, ale u filmu o něm to určitě neplatí a ani by nemělo. Osobně si totiž myslím, že The Social Network překvapí ještě mnoho lidí stejně, jako překvapil mě. Skutečně. Asi největší triumf filmu spočívá v prolínání dvou časových linií. Tento krok je bez debat opravdu geniálním způsobem, jak neuvést film hned po několika minutách do stereotypu, a jak děj pokrýt rouškou tajemna, která diváka nutí zjistit veškeré důvody a příčiny, a zaručuje si i jeho zájem až do konce. Ovšem ještě je tu scénář s obrovským množstvím dialogů, plus navíc s programátorským žargonem, kterému když chce někdo alespoň trochu rozumět a z filmu něco mít, musí se plně koncentrovat. Je-li zájem o film veliký, tvůrcům se rozbřeskne na lepší časy. Jen s těmito fakty má The Social Network zaručený obrovský veřejný úspěch, a to určitě oprávněně. Příběh, bez jakéhokoliv náznaku relaxace u počítače se zveřejňováním vlastních pocitů, už má nějakou váhu. V zábavné formě prezentuje Facebook jako tak složitou světovou kauzu, že si ji určitě málokdo z nás vůbec dokázal představit. Ať už se zakládá na skutečných faktech z velké či malé části, pořád přináší vědomí o tom, jakými událostmi si tento web prošel. Jakmile jsem se na něj zase dostal, uvědomění, na co právě koukám, přišlo okamžitě. Jako bych najednou seděl vedle Zuckerberga. Z herecké stránky má film také hodně výhod. Eisenberg se překonává a Timberlake, ač plní hlavně komerční funkci, není důvodem k obavám. The Social Network má snad jen jednu vadu. Občas se v něm člověk ztratí nebo není přímo nadšen mírně depresivní atmosférou, ale jinak jej považuji za sukces.

Hledání Země Nezemě vypovídá o tématice více než dost. Avšak i když je pro mě Petr Pan opravdu nepříliš oblíbené téma, vědomí, že se tato postava skrývá až ve spodních příčkách obsazení, mi dodalo odvahy stejně, jako vysoký ohlas diváků a účast skvělých herců. Než jsem zjistil, že se Petrem Panem film zabývá nepřímo, kladl jsem si spoustu otázek. To vážně budou Johnny Depp a Kate Winslet vysloveně hledat Zemi Nezemi? Že příběh využije klasického nápadu a odehrávat se bude z jiné strany pohledu? „Podle skutečných událostí“ vyslovilo víc, než jsem potřeboval vědět. Žádné speciální efekty, žádné víly, piráti, děcka na liánách, žádný svět divů, ve kterém se vám splní všechna přání. Fakt, jako požehnání z nebes. Nicméně i když mi zde nechyběla žádná uvedená věc, dojem, jaký na mě Hledání Země Nezemě udělalo, nebyl ani zdaleka tak velký, jak začátek sliboval. Deppa mám rád, a většinu jeho filmů také, ale tento se mezi ně určitě nezapíše. Ať už je jakýkoliv, třeba dojemný, milý nebo ze života, zřejmě ještě nemám schopnost pochopit, jak si mohla veřejnost oblíbit film, který je tak zoufale stereotypní a dějově čím dál více dětinsky rodinný. Depp umí uhrát snad všechny role, ať už jsou formální z moderního světa, nebo šílené ze starších dob, ale jakožto spisovatel se mi líbil daleko víc v Tajemném oknu. Jeho zdejší dobrotivá a naivní povaha by mi nevadila, nebýt toho, jak moc se přibližoval dojmu z Petra Pana z roku 2004. Ty scény, kde si hraje s dětmi a řeší problémy s Freddiem Highmoorem, opravdu hodně poškodily štít filmu, jakožto normálního díla o Zemi Nezemi. A to nemluvím o konci. Měl jsem sto chutí film okamžitě vypnout, protože taková úroveň trapné nepravděpodobnosti se nedala vůbec vydržet. Díky Bohu alespoň za Dustina Hoffmana, který obrazně řečeno zatížil balón, startující do sféry fantazie a pohádek, a jemuž hák z filmu Hook vůbec nescházel. Mám radost, že si příběh připravil i jiná překvapení, ale nelitoval bych, kdybych film neviděl. Sice mi pomohl zabránit spánku, ale to je tak všechno.

Muž bez stínu je jako stvořený pro diváka, který má právě chuť odpočinout si u dobrého filmu. Nápad o neviditelnosti má obrovský potenciál, avšak těžko si jej představit v neprokouknutelné podobě. To ale vůbec nevadí, když žádný zázrak nečekáte. Jelikož se mi film celkem líbil, zřejmě jsem se na něj připravil tak, abych jej jen nezkritizoval. Kevin Bacon se teda ukázal… respektive neukázal… Jeho výkon se dá označit na poměry příslušného žánru za zcela průměrný, nicméně to byl on, kdo celý příběh prezentoval, a dovedl jej k dosavadnímu výsledku. Na rok 2000 bych určitě pochválil speciální efekty. Nejen, že je možnost spatřit celkem působivě zpracované lidské orgány a soustavy, ale i neviditelnost sama v různých prostředích vypadá dobře. Příběh, jak jsem říkal, už trochu postrádá komplikovanost. Na první pohled úplně bezúčelný výzkum zůstává neobjasněn, což filmu poskytuje velkou volnost právě na úkor nepředvídatelnosti. Čekat se dalo tedy prakticky cokoliv, ale tvůrci si poradili svérázným způsobem. Udělali z Bacona jakousi oběť. Nešlo tedy o to, co se dá s neviditelností udělat do budoucna, ale co znamená pro jednotlivce. Vybrali, myslím, jeden z dobrých způsobů, jak s nápadem naložit, čímž dali průchod spoustě zajímavým příslušným scénám, ale jak šel čas, pomalu se jim to začalo vymykat z rukou. Přeměna hlavní postavy na nelítostnou krvelačnou bestii bez kapky svědomí má své výhody, ale i nevýhody. Především je to úplný nesmysl, který převrátí děj úplně vzhůru nohama, a který se hodí opravdu jenom do filmů. Nicméně zároveň je to i dobrý způsob, jak postavu ozvláštnit, bez jakéhokoliv úbytku popularity. Bacon hraje dobře, a jeho postava si v průběhu pořád upevňuje ve filmu nedotčenou prvotní pozici. Tudíž, i když v mžiku obrátí svoji karmu do negativu, naše sympatie neztrácí. Na nově upevněných kladných postavách proto ihned vůbec nesejde. Muž bez stínu přesně naplnil má očekávání. Se skvělým nápadem poskytl příjemnou mysteriózní atmosféru, přičemž mě bavil od začátku do konce.

Galimatyáš na povrchu příliš skvěle nevypadá, ale ve skutečnosti se v něm zrcadlí umění těch možná nejlepších francouzských kinematografů zaměřených na komedie. Sám jsem mu opravdu moc nevěřil, a prvním dojmem film neměl daleko k mému odrazení, ale pak bych určitě hodně litoval. Člověk, trochu znalý filmů, by si řekl, že když komedie, tak určitě s komickou postavou a hromadou hlášek. Na jako prvního zástupce francouzské komedie bych si vzpomněl na film Drž hubu, s přiblblým Kentánem a soustrasti hodným Rubym. Jenže Galimatyáš mě velmi mile překvapil tím, jak tato nenáročná podívaná nepostrádá šmrnc a nepromrhanou výplň času. Je vidět, že tvůrci chápou, jak se paka a blbci opakují, a dali nám takové hrdiny, kteří mají svůj osobitý styl a smysl pro komické výstupy. Ani mi tu nescházel Jean Reno, nebo nějaký jiný známý francouzský herec, protože z mého oblíbeného Drž hubu stačil A. Dussollier, a nápaditost scén se tak povedla, že někdo populárnější by možná kouzlo pokazil. V průběhu jsem skutečně žasl, jak skvělé scény se ještě daly natočit, i se spoustou vedlejších postav. Každá z nich má svůj prostor a výraznou účast ve scénách, v bez tak skvěle vymyšleném příběhu, že i když není hlavním cílem diváka položit svíjejícího na zem, dílo jako celek rozhodně zůstane v hlavě déle než přes noc. Nedá se ovšem popřít, že si to film hodně zjednodušuje. Naivní atmosféru vytváří fakt, že kolektiv postav si vede dobře v každé situaci, ze všeho vyvázne všemi možnými způsoby, přičemž početnost různorodých zvratů se drží u dna, což má ale za následek efekt vytvoření velmi pozitivního ducha filmu, a všeobecný nárůst oblíbenosti postav. Tímto jsem ani padouchům nepřál nic zlého. Namísto, aby se zde hrdinové zbavovali lidských překážek nadobro, se obdobně jako v Drž hubu, kde jim jen dali do šišky, o ně postarali nenásilnými a velmi rafinovaně vymyšlenými triky. Je to efektní, a kupodivu velmi zábavné. A co teprve konec… Pokud se vám tento nenáročný francouzský styl líbí, Galimatyáš by neměl chybět.

Zeitgeist Addendum jsem si rozhodně nemohl nechat ujít. První díl, ať už měl v první části o náboženství některé historické či mytické nesrovnalosti nebo ne, mě dokázal zaujmout, bavit i informovat natolik, že autorovy další kapitoly v jeho boji proti „neupřímnému“ světu ve mně vzbudily přirozeně vysoký zájem. Ale už jsem si nedovedl pořádně představit, co chce autor řešit dalšího, když v prvním díle svérázným způsobem popsal v podstatě celou historii lidstva. Jak se zdá, tak vzhledem k tomu, kolik nevyhovujících faktorů se na naší planetě dá najít, by se podobných dokumentů dá natočit skutečně hodně. P. Joseph volně navázal tam, kde v prvním díle skončil. Ještě více prohloubil tématiku bank, kam až tyto podvody sahají, a jak naši planetu musí vyspělejší mimozemšťané považovat ze zcela globálního hlediska za zkažené ovoce. Téma a jeho rozbor se od prvního dílu příliš nezměnily. Kritický postoj zaujal ve filmu každý řečník jak žijící tak mrtvý (což filmu nevytýkám), ale myslím, že kvalita náplně přece jen poněkud poklesla. První díl byl ve všech směrech daleko přehlednější, a disponoval schopností udržet stoprocentní pozornost výběrem zdánlivě hodně odlišných témat, které se setkávaly až postupně. Addendum má už více přímočarou formu, v níž do vás sypou informaci za informací, přičemž smysl postupně nacházíte čím dál složitěji a hlavní myšlenku si později pamatujete jen velice nekonkrétně. Až druhá polovina filmu nabrala úplně jiných hodnot. Autorova utopická představa o dokonalém projektu Venus, který si představuje lidskou společnost a celistvý systém úplně převrácený naruby bez korupce a podvodů, je zajímavá a dobře se na ni kouká, ale zároveň ve vás vyvolá trochu soucitný úsměv. Nicméně i když je jednička o něco lepší, byla by škoda zanechat můj dojem takto. Addendum je další výborný dokument, který by měl vidět opravdu každý, kdo chce o naší situaci vědět něco víc. Joseph má úžasnou schopnost zakomponovat všechny prvky do kvalitního celku, čehož je i Addendum důkazem. Jen doufám, že ho nečeká předčasná smrt…

Hon na myš už je podle mě klasika, kterou viděl skoro každý. Já už tento film znám a na typické znaky další celkem originální komedie si dobře vzpomínám, ale už to byla dlouhá doba, co jsem jej viděl naposled. Tento fakt se projevil prakticky ihned, protože mě zaskočila daleko vyšší úroveň všudypřítomné nadsázkovosti celého filmu. Nicméně má své výhody si starší záležitosti pamatovat. Nevidět film dřív, určitě bych neprojevil prakticky žádné projevy smíchu. Dva týpci, kteří 90 minut nedělají v podstatě nic jiného, než že se honí za nepřirozeně inteligentní myší, speciálně s Trávníčkovým přirozeně vtipným hlasem, mě prostě dostávají. Jsou to spíš hlášky a komediální talent herců, které dodávají filmu krásu, protože ať už mají diváci myši rádi nebo ne, asi jim příliš sedět nebude, když polovinu scén „té zdejší“ vytvořil počítač a loutky, které přespříliš zpersonifikovaly její už tak nepřirozené akce ba dokonce i výrazy. Její vychytralost, tvořivost a schopnost znemožnit i Christophera Walkena nejsou nic proti neustálé peskované atmosféře a přirozenému packalství obou hlavních hrdinů. Není totiž příliš velký problém dívat se, jak se oba nedobrovolně účastní neskutečných počinů, od vystřelení komínem do jezera počínaje po neskutečně trapné společenské situace konče, když to herci zvládají dobře. Jednoduchý děj a komický styl Honu na myš se u náročných diváků nezavděčí. Někomu bude určitě stačit, že problém zde není člověk, ale zvíře, ale spíš bych film doporučil lidem, kterým nevadí lidská hloupost a nulový smysl pro zodpovědnost a osobní úctu. Toto je styl komedií devadesátých let, ve kterém je běžné lidi zesměšnit a hlavně pořádně prohnat se zdánlivě jednoduchými překážkami, což je třeba před hodnocením vědět. Jelikož mi tento styl nevadil předtím, nevadí mi ani teď.