Omarovic

Od filmu To byl zítra flám, jsem si toho moc nesliboval. Očekávat něco víc, by byl nesmysl, ale ačkoliv jsem byl připraven snést i mírně podprůměrnou zábavu klasických blockbusterů, zpracování tohoto filmu mě vyloženě zklamalo. Cestování v čase je skvělá věc, pokud se ví, jak na to. Tvůrci tohoto filmu správně zaregistrovali, že toto téma tu už nebylo docela dlouho, ale jeho komediální forma (bohužel) vyžaduje, zdá se, ještě větší filmařské schopnosti. Nevím, jak ostatní, ale já měl pocit, že se tu až příliš kopíruje od Návratu do budoucnosti. Klasika osmdesátých let ale ví, jak zkombinovat humor a kvalitní příběh. To byl zítra flám, se sice opírá o nápad návratu v čase, ale stěžejním jsou pro film trapné a vyčpělé rádoby vtipné scény, které přespříliš tlučou do očí. Je nadmíru jasné, co je důvodem takové kvality. Návrat do budoucnosti má jednu hlavní postavu, která se snaží racionálně myslet a nezapomínat, co má dělat, díky čemuž humorné a akční scény působí jen jako odbočky pro přerušování stereotypu. To byl zítra flám, to má přesně naopak. Hlavním účelem je diváky pobavit u společenských a individuálních trapasů, přičemž návrat do minulosti představuje spíš takový bonus. Myslím, že další nevýhodou je i herecké obsazení. Johna Cusacka člověk vidí rád. Určitě vám nebudou vadit ani dvě vedlejší postavy z Kick-Ass, ale když už máme dané téma, není přece od věci trochu rozšířit obzory. Je to až deprimující pohybovat se pořád na jednom velkém večírku, a po skončení trapné scény jedné z hlavních postav se přesouvat přímo k další postavě, s další trapnou scénou. Nemohl jsem si ani nevšimnout spousty nesmyslů, mezi které patřily scény s veverkou nebo Chevy Chasem, a které ještě více hyzdily už tak špatně napsaný příběh. To byl zítra flám, má i pár světlých momentů. Nikdy ale nejde o souvislosti s cestováním v čase, pouze o pár vtipných hlášek. Po vzoru Osudového doteku a Návratu do budoucnosti se zde dočkáme velmi podobně tematického konce. Nutno ovšem říct, že ten, i celý film mohl dopadnout o mnoho lépe.

Nebýt souvislosti s oscary, The Kings Speech bych asi jen tak neviděl. Stejně jako mi obsazení na první pohled nesedělo k rolím, stejně tak mi nezněl nijak zvlášť zajímavě ani celý nápad. Vše je ale jinak, než se zdá být. The Kings Speech není příběhově vůbec složitý film. Každopádně tak jako tak, jsem nad míru spokojený. Za prvé a především dělají čest svému jménu zúčastnění herci. Kdo by předem nevyjádřil nedůvěru v Colina Firtha a Geofreyho Rushe, kteří mají nejvýraznější předchozí role v úplně jiných žánrech? Firtha zná každý z Bridget Jonesové a Rushe z Pirátů z Karibiku, avšak o to víc udělá dobrý dojem působivý výkon každého z nich v seriózním a dobře napsaném dramatu. Rozhodně vím, o čem mluvím. Firthova role Jiřího VI má zásadní význam. Když někdo jako král trpí vadami řeči, o to více napětí panuje při jeho proslovech, kdy ze sebe potenciálně vypraví sotva pět slov. Tyto scény působí trapně, ale fikaný scénář je napsaný tak, že nebohému Jiřímu prostě nejde jinak, než fandit, zvlášť když má po boku trpělivého Logueho, s nímž má tolik nezapomenutelných scén. Člověk by si řekl, že vytvoří neodlučitelnou dramaturgickou dvojici, nicméně film poskytuje i docela hodně prostoru pro vykreslení filmového příběhu historickými událostmi, které udržují chod jejich společných scén na přijatelné úrovni. Dojem primitivnosti děje zmizel díky souvislostem s počátkem druhé světové války, dobovým nahrávkám a samozřejmě i díky vedlejším postavám. Guy Pearce zde vůbec není špatný, ale trochu mi zde scházela větší účast Michela Gambona a Timothyho Spalla. A ona králova řeč? Na konečnou scénu se člověk těší nejvíce a myslím, že už jen kvůli ní stojí za to film vidět. Její působivost se sice nepohybuje na úrovni, jako když se Andy dostal ze Shawshanku, ale přesto je uspokojivá a nezapomenutelná, ještě za skvělé Beethovenovy hudby. The Kings Speech má všechny nominace na oskary beze sporu oprávněné. Film je to vskutku velmi kvalitní, avšak nejsem si jistý, zda bych jej chtěl vidět podruhé celý.

Cizince nebylo vůbec těžké přehlédnout, protože tvůrci neměli očividně vůbec žádné potíže, jak nalákat lidi a ze svého projektu vydolovat co nejvíce peněz. To, co vám film nabízí, nevypadá vůbec k zahození, jelikož jde o spolupráci Angeliny Jolie a Johnnyho Deppa. Oba jsou velmi úspěšní, oba dostávají jen hlavní role a vidět je dohromady? Už jen to vědomí, že jejich herecká spolupráce jim vůbec neklapala, a že jeden druhého prakticky nesnášejí, ještě podpořilo špatný dojem z filmu, který netěží z ničeho jiného, než ze známých jmen. Je bohužel smutnou pravdou, že pokus o nový způsob prezentace akčně romantického příběhu nedopadl vůbec dobře, ani podle mých představ. Co mohu ocenit? Asi nanejvýš krásu benátských exteriérů, ale jinak? Už mě opravdu unavují filmy, v nichž se jedná o zločin ráže zcizení mnoha peněz, kde hraje roli policejní kontrarozvědka spolu s ruskými mafiánskými organizacemi. Angelina se objevuje v prakticky druhé Salt, jen si zde nemontuje raketomet z toho, co má po ruce. Opět se tvůrci naivně domnívají, že nám zamotají hlavu kontroverzními scénami, kde jdou skutečnosti jedna přes druhou. Nápad o turistovi zavlečeném do záhadného případu není vůbec těžké prokouknout. Ani ne po půl hodině je vám všechno jasné, a už jen počítáte minuty, než se to konečně objasní, přičemž ani Paul Bettany s vaším přesvědčením o rozřešení neotřese. Postava Johnnyho Deppa má vypadat a je napsána tak, abychom byli určitě přesvědčeni o jeho roli v příběhu. Právě s tímto přístupem se většina tvůrců domnívá, že mají našlápnuto k efektnímu konci. Jenže ať si s vámi před tím hrají, jak chtějí, a cpou vám i rádoby romantické (zbytečně dlouhé) scény, v nichž vidíte, jak oba hlavní aktéři musí využít všechny své herecké schopnosti vzhledem k jejich nevraživosti, vy už prostě víte, jak to dopadne. Cizinec se dá zkrátka označit jako kupa klišé jen v jiném balení. Nevědět o negativním poli mezi Angelinou a Johnnym, možná bych měl jiný zážitek, ale tento fakt bil do očí ještě více, než Angelinin věčný samolibý úsměv.

Jih proti Severu je nesporně velmi úspěšná klasika, která by neměla chybět žádnému filmovému fanouškovi. Je ale třeba přinést i oběti, když máte co do činění právě s tímto filmem… Rok 1939… Člověk by si řekl, že v té době se filmařina pohybovala přinejlepším v době kamenné. Znám jen minimum podobně starých děl, avšak dokonce ani jedno, vyjma Pána prstenů v prodloužené verzi, nemá tak dlouhou dobu trvání. Máte o film zájem? Ušetřete si 4 hodiny. Nicméně jinak, než jako vejr jsem při takové technické dokonalosti Jihu proti Severu, ani civět nemohl. Barva? Tak kvalitní kulisy, kostýmy a rekvizity? Tomu se ani nechce věřit, ale co je důležitější, opravdu mi nejde na rozum, že si příběh dokázal udržet takovou míru skutečné poutavosti, aby udržel diváka v bdělosti. Ačkoliv se film nedá označit jinak, než jako průlomový, je tomu právě kvůli proměnlivému, avšak ve své podstatě jednoduchému příběhu. Říkal jsem si, že název filmu vypovídá víc než dost. Pravda je ale taková, že občanská válka hraje pouze okrajovou roli v romantickém dramatu o lásce, které ovšem nemá obdoby. Zdánlivě nudný a extrémně zdlouhavý děj disponuje tolika faktory, které úplně změní původní skeptický pocit, s nímž divák film zapíná. V první řadě dělá film nesmírně zajímavým a působivě rozvíjejícím atmosféra a mentalita historicky poraženého jihu. Bez rasismu nebo brutality k otrokům začíná dynamický, proměnlivý a geniálně napsaný příběh, který nabírá obrátky a nešetří s šokujícími zvraty. Na Vivien Leigh, coby hlavní postavě, sice nebyl vidět rozdíl mezi dívkou v 16 letech a paní přes 30 (jakožto na prakticky všech postavách), ale svým grandiózním výkonem si mě získala hned po dvaceti minutách, a nepřestávala mě udivovat, jakým způsobem se její postava vyvíjí, nevyjímaje ostatních. Musí se zkrátka uznat, že Jih proti Severu má snad úplně všechno. Člověk si po čtyřech hodinách snad ani nevymyslí, co ještě by se mohlo v příběhu stát, protože stereotyp a prvoplánovost, ještě s historickými událostmi v pozadí, film nevytváří. Nemohu než souhlasit s těmi osmi oskary, jelikož k vytknutí je toho vážně málo.

Letopisy Narnie nepatří mezi mé oblíbené fantasy. Ačkoliv jsem si jistý, že knižní série je mnohem smysluplnější a celkově lépe stravitelná, ty tři filmy zapsaly v mojí paměti Narnii jako podřadné zboží. (Určitě) zatím poslední díl, Plavba Jitřního poutníka, si už trailerem zajistil, že do kina půjde jen minimum diváků, nicméně jakožto součást rozkoukané série jsem jej vidět chtěl. Můj první dojem byl naprosto jednostranný. Jelikož si druhý díl, Prince Kaspiana, vůbec nepamatuji (ani to za to nestálo), navázání třetího dílu jakoby téměř neexistovalo. První ani druhý díl nebyl dobrý natolik, abych si pamatoval pořádně všechna jména nebo dokonce místa. Bez základní znalosti Narnijské mapy, frakcí nebo situace, začal film vlastně od prostředku. A příběh? Splácanina událostí, na které zapomenete okamžitě, když skončí a následně začíná jiná. Lineární rádoby dobrodružná pohádka pro děti s odpovídajícími efekty, kulisami, kostýmy, plastovými rekvizitami, humorem a dějem, který svou očividnou ignorací většiny faktů knižní předlohy často vůbec nedává smysl, a ještě podporuje divákův dojem přímočarosti. Ovšem když se nad filmem člověk chvíli zamyslí, najdou se i klady. V první řadě absence dvou členů z čtveřice hlavních postav vůbec není na škodu. Ta dvě rádoby dilemata, která řeší zbývající dva do pozadí příběhu, bohatě stačí. Dále filmu vůbec neuškodila změna prostředí a klasických prvků předchozích dílů – padouchů, bitevních konfliktů a celkového rozpoložení děje. Další zlo v podobě Bílé čarodějnice, finální bitvu a zpomalené záběry ječícího Petra v boji proti nepřátelům bych už asi nepřežil. A v neposlední řadě neuvítám dozajista jenom já viditelně redukovaný počet pohádkových bytostí. Díky druhořadým kostýmům a efektům z předchozích dílů jsem fauny, skřítky, minotaury ani kentaury neoplakával. Plavba Jitřního poutníka má pár zajímavých momentů i kvalitativně lehce předčí druhý díl, ale celkově je až příliš vidět profláklost dozajista zajímavého knižního příběhu, hereckých výkonů a dokonce i kamery. Dalším dílům se moc věřit nedá.

Zlo mezi námi se pro mě lehce stalo neuvěřitelným překvapením. S domněnkou, že se dočkám něčeho zcela průměrného, na mě tento švédský film zapůsobil o to více, když prokázal, že je toho oskara opravdu hodný. Ačkoliv jde pouze o nominaci, ve chvíli, kdy jsem film dokoukal, nepřál jsem tuto cenu žádnému jinému zahraničnímu filmu. Zdá se, že je pro to dobrý důvod… Švédové se opět předvedli. Příběh o problémovém studentovi toho má ještě více, než by kdokoliv mohl čekat. Mluvím především o jeho schopnosti získat si diváka díky okolnostem, které hlavnímu hrdinovi stojí v cestě. V první řadě nemohu zapomenout jen na dojem, kterým na mě hrdina působil. Za velmi efektivní způsob vytvoření sympatií hned od začátku považuji především ukázat jej ve špatném světle. Stejně jako v Adamových jablkách, jsem opravdu chtěl, aby se z něj nakonec stalo něco více, než brutální a úplně zkažený člověk, tudíž už jen tímto tvůrci vytvořili můj zájem o jeho následující akce. Jenže to, co následovalo… bylo ještě lepší. Z něčeho zdánlivě celkem nevinného, se vyklubalo dynamické, napětím napěchované drama, které mi nedovolilo zbavit se plné koncentrace a nechat se unést něčím jiným. Nápad a vlastně celý děj filmu dostatečně charakterizuje už jen název. Z původních obav, že hrdina provede zase něco špatného, se rázem stalo doufání, že tomu tak nakonec bude. Je neuvěřitelné, jak je tento film napsaný. Výkony vedlejších herců mají totiž velmi velkou váhu. Především záporné role studentů, strašným způsobem zneužívajících svých pravomocí, spíš ve vás vyvolají touhu jim to oplatit, i za předpokladu, že by to mohlo znamenat hrdinův konec (kouzlo příběhu situovaného do šedesátých let). Zkrátka a dobře si myslím, že u jakéhokoliv diváka nebude jakékoliv námahy vžít se do děje a hrdinovy situace. Přesně tohle mám na dramatech nejradši, a k tomu všemu stojí za zmínku i velmi efektní a hlavně saturující řádka závěrečných scén různého typu. Zlo mezi námi je učiněný masterpiece a možná nejlepší neamerické drama, co jsem kdy viděl.

Zprvu se mi nechtělo věřit, že se do přízně diváků Vrána dostala, tedy film, který nemá, co si budeme nalhávat, vůbec žádné známé herce, a tak moc svým názvem připomíná béčkové filmy, jako je třeba film Larva. Že lidé dávají Vráně tak dobrá hodnocení, asi chápu. Když člověk vidí nějaký akční nesmysl jednadvacátého století (a že jich není nejmíň), radši dá vyšší hodnocení akčnímu nesmyslu dvacátého století. Nejsem si ale docela jist, zda si to zaslouží právě Vrána. Tento film má zajímavý úvod. Že jsou mrtví občas přivoláni zpět… to mohu vzít, ale už nedokážu přehlížet, jak moc je tento nápad v rukách Vrány zneužitý. Ano, nápad je to zajímavý, leč dost nesmyslný, tak proč ho ještě k tomu všemu slučovat s něčím, co sledujeme v každém druhém akčním filmu? Pomsta je dnes už opravdu velmi nudná zápletka. Sám ji znám v mnoha podobách, ale její akční formu považuji za tu nejhorší z nich. Neuvidíme zde nikoho jiného, než naštvaného policistu, vojáka, nebo veterána, kterému padouši zavraždili manželku nebo děti. A Vrána, se svým z mrtvých vstalým naštvaným mladíkem, se od nich zrovna neliší. Řeknu vám, pro diváka, který podobných filmů viděl mnoho, nemůže být větším trestem snad nic jiného, než akční thriller situován do úzkých temných amerických měst za ustavičné tmy. Film je učiněnou tabletkou pro špatně strávený čas, v němž ve vás vyvolává depresi cokoliv jako rádoby tvrdí američtí gangsteři, stará auta, po ulicích rozházené noviny, kdejaký chlápek s bouchačkou a především příběh, v němž kromě pomsty nejde o nic jiného, plus i sám hlavní hrdna, rádoby imitace Jokera v podání Jacka Nicholsona z Batmana. Vše podtrhuje ještě hromada klišé, hrdinova nezranitelnost a vůbec celý systém padouchů. Myslím, že nejen já mám už plné zuby bossů v čele vandalů, drogových dealerů a jiných ztracených existencí… No, Vrána mi do noty opravdu nepadla. Možná se líbí starším generacím, které na ní vyrostly, ale já nedokážu snést onu depresivní atmosféru velkoměst po setmění… Že dalším dílům šanci nedám, vím už teď.

Watership Down, pokud se vzpomínám, jsem viděl už jako malý, ale nyní udivuji sám sebe, že jsem to v té době ustál. Taktéž je mi jasné, že bych nezvládl Donnieho Darka, díky němuž mě Watership Down zaujalo. Proč sem takto Donnieho tahám? Jelikož tento film je v mnoha směrech stejně strašidelný a mysteriózní. Skutečně. Donnieho na výsost skvělou mysteriózní atmosféru ještě posílila scéna, kde zajíc mluví o poli plném krve. Opravdu by mě v životě nenapadlo, že někdy uvidím animovaný film takové ráže. Nepochybně představuje další důkaz, že ne všechno je takové, jak vypadá. No, řekněte. Když člověk uvidí na plakátu zajíce, představí si něco na způsob Bambiho, v němž v dokonalém světě radostí skotačí srnky, skunkové i zajíčci. A po přečtení, že jde o napínavý příběh… kdo na to může skočit? Toto se píše pro děti… Jenže Watership Down skutečně napínavý je. Byl jsem více než ohromen realističností a naturalismem celého děje, v němž veselého zajíčka chroupajícího mrkvičku člověk vážně neuvidí. Krása animace sedmdesátých let… Nic nedokáže atmosféru takového příběhu vystihnout lépe, než 2D kreslené lesy, louky a pole. Vše neuvěřitelně působivě vystihuje svět velkého nebezpečí, které na tvory, jako jsou zajíci, všude čeká. A příběh? Ač se zdá být dětský nebo příliš jednoduchý, je tomu tak, pokud nebereme v potaz zpracování. Je velmi důležité zdůraznit, že film vůbec není vtipný. Namísto (většinou) rádoby humorných hlášek, které představují v dnešní době podstatu všech animovaných filmů, se divák dočká mystiky, abstraktních a spousty symbolických až skutečně strašidelných a krvavých scén, které ještě podtrhuje atmosférická i hororová hudba. Zakončení je velmi působivé a podněcuje k zamyšlení, proto docházím k závěru, že Watership Down je určitě jeden z nejlepších animovaných filmů, co jsem kdy viděl.

Od Proposition jsem čekal skutečně hodně. Při prvním pohledu na plakát a žánr mi bylo okamžitě jasné, že s tímto filmem nechci nic mít, jenže nějakým zázrakem mě úspěch na IMDb přesvědčil na film se podívat. Bylo to správné rozhodnutí, nebo jen chvilková slabost? Pokud vás film zaujme tak, jak zaujal mě, pak bych na vašem místě dával větší pozor. S průměry na IMDb většinou souhlasím, ale není to poprvé, co tomu tak není. Podle mě tomuto filmu dává palce nahoru spousta diváků jen proto, jak jsou překvapeni tím, že se ve filmu vlastně skoro nic neděje. Člověka to zmate, a proto nechce vypadat jako buran, kdyby dal málo. Film Proposition jednu věc rozhodně zvládl. Jakožto western měl atmosféru, jež mi tentokrát seděla. Ovšem dostal bych se k příběhu. No, je nutno dodat, že děj se ukázal být mnohem lepší než ten z Neda Kellyho. Oba filmy se odehrávají v Austrálii, avšak i když měl ohledně příběhu mnohem větší potenciál Ned Kelly, Proposition jednoznačně vítězí. Jenže lepší hned (bohužel) neznamená mnohem lepší. Za to může to očekávání. Očekával jsem něco na způsob 3:10 Vlak do Yumy, ale dočkal jsem se patlaniny, v níž mě neoslovilo za Boha vůbec nic. Byl účel, aby divák chápal, jak strašné dilema je zabít bratra pro záchranu druhého bratra? S tím nebyl nejmenší problém, ale to jako znamená všechno? Vždyť nad tím se člověk zamyslí hned na začátku, a pak čeká něco ještě silnějšího… Je bohužel smutnou pravdou, že Proposition má svůj osobitý příběh, který ovšem tvůrci roztahovali a dějově vůbec neokořenili. Jaký účel měli k čertu třeba John Hurt nebo David Wenham? Člověk je rád vidí, ale význam neměli prakticky žádný… A Guy Pearce, jakožto hlavní hrdina? Jemu jsem měl uvěřit, že to myslí upřímně vážně? Probůh, co se to s vámi, tvůrci, dělo? Proposition nesplnil téměř žádná má očekávání. Herci hráli opravdu nepřesvědčivě, film mě hodně nudil, někdy jsem neměl daleko k usnutí, nepomohly ani rádoby filosofické myšlenky, a tu občasnou brutalitu považuji za opravdu nevhodnou. Rád bych řekl, že na mě zapůsobil alespoň konec, ale skutek utek.

Já, padouch, je jednoznačným ekvivalentem myšlenky, s kterou minulý rok vyšel do kin i film Megamind. Motta jako „Tohle je konec klasických filmů o superhrdinech“ nebo „Klaďasové už nefrčí“ říkají úplně totéž. Já, padouch, zkrátka také poskytuje příběh se záporným hlavním hrdinou. Je mi celkem jedno, kdo s tím přišel dřív. Datum premiéry obou filmů nám neřekne vůbec nic, ale mám jasno v tom, který z nich se mi líbil více. Sice mi pořád trochu nejde na rozum, proč vyšly dva velmi podobné filmy v jeden rok, nicméně Megamind má v tomto případě navrch. Hrdina filmu Já, padouch, je jak už sám název vypovídá padouch. Jeho podstata padoušství je ale strašně odbytá a suchá. Sice zde krade a dělá zákeřné věci, ale jeho zlé činy jsou zlé jenom na povrchu. Tu podstatu zde vůbec necítíte... A co je na tom ještě horší? Není tu vůbec žádný kladný hrdina. Pan Gru zde nemá vůbec žádný protipól. Má sice nepřítele, ale stejné ráže. No, není to ke dvěma věcem? Tohle je hold vada ve scénáři tvůrců, kteří spíš než na příběh, hleděli na humor. A to je přesný opak Megamind. Svět fantazie a pohádek mě už nějak začal nudit. Mohu ještě tolerovat, že se děj odehrává v době vyšší technické vyspělosti, ale už nedokážu brát jako srandu tak strašnou nadsázku, která tak moc významem předčí příběh. I na animovaný film mi přijde jako strašný nesmysl, aby někdo ukradl pyramidu, přežil několika desítek metrový pád, nebo zásah několika tun trhavin. Považuji to za nesmírně přehnané a pro dobrý dojem z filmu opravdu nedostačující. Já, padouch, má ovšem i dobré vlastnosti. Megamind má lásku k ženě, Já, padouch, lásku k dětem. Jde o klasický scénář, kde zlo v hrdinovi začíná postupně stagnovat. Toto mi vůbec nevadí, je to milé… Ovšem ta prvoplánovost a lineárnost filmu jako celku už mi lhostejná není. Hrdinův nepřítel je opravdu úplně o ničem, humor vizuální i dialogový má k úspěchu skutečně nesmírně daleko. Steve Carrel má sice velmi dobrý hlas pro dabing, ale po filmu jsem byl znuděný i trochu deprimovaný.

Zelený sršeň = komix. Komix = film. Před tím, než se natočilo Kick-Ass nebo ještě dřív třeba Watchmeni, znal jsem akorát Spidermana, Batmana nebo Supermana, ale zdá se, že dnes komixy nemusí psát jen Frank Miller, aby byly zfilmovány. Zelený sršeň je pro mě skutečně novinkou, což ale hned nemusí znamenat konec. O Kick-Ass také skoro nikdo nevěděl, a jak to dopadlo. Nicméně, měl podobný úspěch i Zelený sršeň? No, jedno je jasné. Na Kick-Ass by neměl, ani kdyby podplatil celé IMDB nebo Rotten Tomatoes, ale z hlediska superhrdinských filmů jde o čistý průměr. Setha Rogena moc v lásce skutečně nemám. Jeho hlavní role se nikdy nevyrovnaly té vedlejší v Donniem Darkovi, a trochu lituji, že se musel dát na dráhu rolí s podprůměrnou inteligencí. Každopádně po Komicích a Zevlovat a prudit je toto jeho (doufám) prozatímní nejlepší role. Když už měl znova hrát naivního idiota, je dobře, že předmětem filmu nebyly jeho trapné hlášky, ale pořádná akční podívaná. Jistě, akce… Zelený sršeň se vyznamenal především převzatým nápadem z Batmana – napěchovat auto nejvymoženějšími serepetičkami. Rozbitého majetku i zlomených končetin si člověk užije skutečně požehnaně, ale co příběh? „Pojď, budeme superhrdiny.“ = zápletka. Není to nic průlomového ani příliš originálního, ale když už měl mít Rogen parťáka, je to jedině dobře. Jay Chou zde hraje zásadní roli. Nebýt jeho, jednak by film přišel o onu koukatelnou akci, ale spíš by se ztratil konflikt mezi ním (parťákem) a hlavním hrdinou. Vzhledem k tomu, že Zelený sršeň není vůbec překvapivý, šokující ani nemá žádné výrazné zvraty, pro film jako celek to znamená nesmírně mnoho. Co se týče záporáka a krásky, je mi trochu líto, že to musím říct. Cameron Diaz zde hraje pouze formální roli. Její význam vůbec není založen na důležitost v příběhu, ale na výskytu nějaké ženy, kterou je v celém filmu vidět déle, než 5 minut. A Christoph Waltz? Bylo fajn znovu vidět a slyšet charismatického herce z Panchartů, ale jako odlišného padoucha jej dělala jen a pouze dvouhlavňová pistole. Zelený sršeň za to více méně stojí, ale určitě jen jednou.

Na The Town jsem se velmi těšil, protože z hlediska svého žánru sklidil podle mě až příliš mnoho úspěchu. Ben Affleck však umí nejen hrát, ale i režírovat, za což mi jako důkaz bohatě stačí Dobrý Will Hunting. Nicméně po těch dvou hodinách mi důvody diváckého úspěchu asi někde prošly skrz prsty. Nevidím příliš mnoho faktorů, které by The Town povyšovaly nad ostatní a výrazně vylepšovaly kvalitu celku. Affleckovo jméno i ve scénáři něco znamená. Po Huntingovi mám pocit, že i s žánrem akční thriller umí naložit po svém, a nevytvořit žádnou prvoplánovou akci, očekávatelnou s loupežemi bank ve velkém. Potvrzuji, že ve složení příběhu jsem se nemýlil. Děj předchází přímočarosti tím, že zde není žádný prvotní účel. Vzpomeňme si na Dannyho Parťáky, kde každý sehrával nějakou roli, ale byl podřízen hlavní věci. The Town improvizuje, loupeží (s mimořádně působivými maskami) je tu požehnaně, ale mezi nimi žádná vyšší spojitost, a to se mi líbilo. Každopádně záporů zde nacházím více než dost. Hned první věc, s kterou mě Affleck doslova ohromil, byla, že se dopustil prvního klišé hned v rozjezdu filmu jako celku. Samozřejmě mu není zvykem hrát záporné postavy, ale když se má v příběhu postarat o ženu, která může ohrozit celou jeho partu, proč se do té ženy musí zamilovat? Zápletka je samozřejmě na světě, odlehčuje ponurou atmosféru nebezpečí, nepředvídatelných bankovních loupeží, ve filmu nejsou jenom chlapi, ale je to sakra děsně ohrané, staré a s Affleckovou tendencí rozvíjet vše do srdcervoucího dramatu dokonce i trochu nudné. Abych pravdu řekl, tohle je jeho skutečně velká slabina, zvlášť když jde o akční. Co se týče konce, mám na to prakticky úplně stejný názor. Stejně rádoby adekvátní řešení… Však možná sami uvidíte, ovšem apeluji na českou verzi. Dialogů plný, ač Affleckův, scénář v „američtině“ možná začne časem trochu rozčilovat. The Town není obyčejný thriller, který se hodí pro chvíle, když chcete vypnout. Strukturně je trochu složitější, bez vtipných hlášek, myšlený vážně, ale nijak zvlášť šokující ani zábavný.

Nějak jsem nevěděl, jestli mám tomuto filmu věřit. Boylových filmů jsem viděl pár, Jamese Franca mám také jako herce celkem rád, ale 127 hodin, film, který se inspiruje skutečnými událostmi, navíc takového kalibru, je pro tvůrce opravdu pořádnou výzvou, i když o tomto příběhu drtivá většina diváků ví jen díky jejich zájmu převést jej na obrazovky. Ukázalo se ale, že po (sice fiktivním) úspěšném Milionáři z chatrče, si Boyle zaznamená další mimořádný úspěch, a nadále zůstane v očích diváků i kritiky jako dobrý režisér. Film 127 hodin se inspiruje impozantním příběhem, impozantním člověkem, a jestli existuje někdo, kdo slídí po obdobných událostech, aby z nich mohl vytřískat peníze, v tomto případě mu veškerý výdělek opravdu přeji, protože sám film se dá označit jako impozantní. Divák, kterého téma zaujme a příběh mu připadá jako jedinečný, přirozeně chce, aby mu byl co nejblíže. Na tom, že budete jak přikovaní k židli, mají podíl jednak scénáristé, kteří přesně věděli, jak nám přiblížit to podstatné – hlavního hrdinu, tak i samozřejmě sám hlavní hrdina – James Franco. Oba tyto faktory stačily po pár minutách k tomu, abych se začal modlit, aby k tomu incidentu nikdy nedošlo. Nicméně následující one-place-show se zmáklo tak dobře, že si to lépe neumím představit. Atmosféra je naprosto strhující. James Franco hraje tak působivě, že máte pocit, jako byste tam byli s ním, a sdíleli veškeré jeho úspěchy a neúspěchy. Neexistuje, abyste odcházeli třeba na záchod, protože ač se nehneme z místa horizontálně, hořkost situace a malé, ale významné úspěchy v tak grandiózním Francově výkonu, vás nutí zjistit, zda-li vše dopadne dobře nebo (nedej bože) špatně. Na rozdíl od Buried, film 127 hodin ukázal i hrdinovy vzpomínky. V tomto případě ještě posílily mé sympatie k hlavnímu hrdinovi (ani Buried by to dozajista neuškodilo). A v neposlední řadě film ještě ohromí i nemyslitelností některých scén – však sami poznáte, jak moc budete valit oči. Jelikož není působivý jenom konec, ale i vše před ním, hudba, kamera i výkony, není jiná možnost, než 90%.

Death at a funeral vypadá podle webů jako velmi úspěšná komedie, která zřejmě stojí za to daleko více, než její remake z roku 2010, kde se podle všeho změnili jen hlavní herci. Nechci ani pomyslet na to, jak moc musel překroutit a pokazit úžasný nápad, který v podání méně známých (a ne tak proslulých komikou) herců prezentoval britský originál, jež snad ani lepší být nemůže. Na rovinu, komedie je to opravdu úžasná, hodící se do každé denní doby, do každé chvíle, kdy má člověk chuť vidět nějaký film. Je na ní nádherně vidět, jak moc se evropský humor liší od toho amerického. Britové, Francouzi, to je jedno… Režiséři a scénáristé z obou táborů mají ten nejvytříbenější vkus, který je také patřičně oceněn. Na Death at a funeral je nejlepší, jak moc decentní má atmosféru. Nepřipadáte si, že se ocitáte ve světě fantazie a pohádek (po vzoru USA), ale v normálním reálném světě, ve kterém najednou přijdou situace, které jsou vtipné právě tím, jakým způsobem je řeší normální lidé. Jo, situace… To je vážně síla. Na jedné straně omylem zfetovaný člověk, na druhé vydírání, přičemž vše zachází až do neskutečných extrémů. Normálně by to bylo opravdu trapné, ale Britové… Ti vědí, jak na to. Stačí jen srovnat plakáty obou verzí stejnojmenného filmu, a budete vědět, o čem mluvím. Herci, ať opravdu z nich znám jen dva nebo tři, podali skvělé výkony. Nádech smutku, který na pohřebních obřadech většinou je, zůstal v jejich podání zachován, i když měli co do činění s mnoha překážkami. Jednou z mnoha výhod je také, že na jednom místě dění, probíhá více linií, z nichž každá obnáší humor v jiném obalu. Po jejich konečném splynutí už člověku vymizí veškerá nevraživost, a je nucen přijmout výborně napsané scény a fóry. A byla by škoda, kdybych zapomněl na Petera Dinklagea. Jeho role mě pobavila možná nejvíc, zvlášť když ke konci vypadá jako zombie. Death at a funeral se mi opravdu líbil. I když jsem neviděl americkou „černošskou verzi“, už jen podle obrázků imdb doporučuji se jí obloukem vyhnout, protože britská verze je jednoduše dobrá. Věčná škoda ji nevidět první.

Megamind má heslo (které ve filmu zazní), jímž jsem se při uvedení do kin opravdu neřídil. Nesuď knihu podle obalu, ale podle obsahu. Megamind, další dílko Dreamworks, které neudělalo zatím žádný pokrok, co se týče animace, z mého pohledu vypadal jako film předurčený k velkému pádu. Jenže jak jsem byl minule extrémně zklamaný z Monster a Vetřelců, nyní přišlo obrovské obdobné překvapení, jako s Kung Fu Pandou. Tvůrci Megamind měli v plánu nastavit laťku úplně na nové stupnici. Prý, konec klasických filmů o superhrdinech. Chtěli, aby postava Megamysl uspěla tam, kde měl a neuspěl Shrek? Měl být Megamysl záporný hrdina, i za předpokladu, že jde o komediální, a ještě ke všemu animovaný film? I přes to, že takto mohou film vnímat jen malé děti, mám z něj opravdu radost, protože takového animovaného filmu, se mi dostalo snad poprvé v životě. Megamind se od Monster a Vetřelců příliš neliší, co se týče hlášek a dialogového scénáře. Nevyskytl se jediný moment, kdy bych se ani ve slabé chvilce uculil dobrému humoru. Hlášky jsou klišovité, trapné, dětinské a na animovaný hit roku opravdu chabé. Jenže nebyl bych tak plný dojmů, nebýt extrémně skvěle napsaného příběhu. Vůbec nejde o prvotní nápad o boji dobra a zla, ale film mě opravdu fascinuje, jak moc nepředvídatelný se ukázal být. Klasické pocity, které v sobě padouch, když *******, má, se dají u animáku předvídat. Jak jinak by mohly dávat dětem ponaučení… Nicméně, poté jsem neměl na vybranou, než jen jako přikovaný k židli pln napětí sledovat děj, který pořád nabíral obrátek a kmitočtů. Megamind má v sobě to kouzlo, že kombinuje rádoby padoušskou atmosférou s klasickými dějovými prvky, jakými je například láska, v proměnlivém příběhu. A konec? Jistě. Ten se dá snadno předvídat, ale přece nikdo nečeká, že v závěru uvidí hořet svět a strašlivě umírat své hrdiny. Megamind má důvod, proč je tak dobře hodnocený. Prostě si to zaslouží, díky píli, kterou mu tvůrci věnovali. Jen doufám, že nebývalý úspěch (alespoň z mé strany), neodstartuje klasickou praxi vytváření dalších dílů. Megamind je dobrý sám o sobě.

Na filmy se člověk dívá i podle toho, jak mu jejich názvy zní, ovšem u Zrůd jsem měl trochu problém daleko spíš s jejich stářím. Pouze Drákula z roku 1931 představoval jediný film natočený před druhou světovou válkou, na nějž jsem se díval spíš s povinnosti než ze zájmu. Nicméně výhoda Zrůd spočívá v jejich uspokojivé délce, když není nálada nebo čas na obvyklých 90 minut. Stálo to vůbec za to? Neměl jsem se spíš podívat na nějaký dokument? Odpověděl bych asi, že opravdu nevím. Na Zrůdy se musí brát nespočet ohledů. První nevýhoda je samozřejmě stáří. Když to trochu přeženu, možná jde o nanejvýš stý natočený hraný film na světě. Nedají se mu tedy příliš zazlívat věci jako neobsáhlý a jednoduchý příběh, nepříliš libozvučná a zkreslující zvuková stopa, nebo žádná, a když už tak dost stereotypní hudba. Jsem ovšem nanejvýš překvapen hereckým obsazením. Ne, že bych někoho z účastníků znal, nebo o něm kdykoliv vůbec slyšel, ale jakmile jsem viděl ty (zdánlivě ve filmu myšlené) zrůdy, trochu jsem nevěřil svým očím. Lidé různých tvarů, velikostí, nadání… Muž bez končetin mě tak fascinoval, že jsem si na jeden slabý moment dokonce představoval, že tvůrci v té době už začali se speciálními efekty, tudíž to vědomí, že zde všichni ti cirkusáci skutečně existovali v těch podobách, jakými se představili filmovému světu, mě trochu odrazovalo od jejich zřejmě nepříliš rozvinutých hereckých schopností. Je totiž docela vtipné sledovat (a zároveň i poslouchat) například rozhovory dvou liliputánů dětského vzhledu, kteří mluví o manželských záležitostech… Náplň není příliš záživná, ke konci jsem měl trochu problémy neusnout, nicméně realističnost a poselství celého filmu za to celkem stojí. Zobrazuje, jak tomu ve světě opravdu chodí – jsou tu zrůdy nejen na pohled. Bohužel ale, je to jen jedno z mála pozitiv.

Tenká červená linie skýtá neuvěřitelně mnoho faktorů, které obyčejného člověka nalákají jako vosu na med. Už jen samotných 7 nominací na oskara svědčí o tom, že se film nelíbí jen běžným divákům, ale i velmi přísné kritice, ale je tu toho ještě víc. Určitě nejen já, když si projede obsazení, zná více než každého druhého herce, který se v příběhu účastní. Za těchto okolností, kdy film vypadá jako Expandables nabitý těmi nejlepšími v oboru, se nedalo říct ne ani válečnému filmu z druhé světové války. Řeknu vám, už dlouho se nestalo, abych tolik očekával, a na konci byl tak kolosálně zklamán. Tenká červená linie je dalším důkazem, že všechny zdánlivé benefity nejsou všechno, ani když jde o doslova armádu známých tváří. Příběh, zasazený do okolí Japonska, by ještě nemusel znamenat takový fail, jaký předvedl film Kód Navajo… Na rozdíl od něj, Linie byla přesným opakem nadsázkového Cageova hrdinství, tedy že ukázala to, co je pro danou situaci naprosto typické. Nebezpečí a strach všech přítomných ztvárnila opravdu skvěle, ale s dějem to už měla daleko horší. Neoblafla mě, a těžce neuspěla tam, kde tkvěl dozajista přesvědčovací prostředek pro tolik diváků, kteří nešetřili s vysokými hodnoceními. Pokus o filozofické myšlenky a básnické obraty, občas odlehčující atmosféru války, vypravěčů coby hlavních hrdinů, kýženého účinku nedosáhly. Jejich přesvědčivost či působivost se dá popsat jen jako mizivá a chabá. Toto však ještě není to nejhorší, co by ještě mohl částečně mazat dobrý děj. On film totiž ten dobrý děj prostě nemá. Ani Harrelson, ani Nolte, Cusack, Penn nebo Brody nepomohl tak strašně nudné klišovité náplni a přetaženému času, který jsem musel filmu neochotně věnovat. Ať už se zde dělo cokoliv, nedokážu nezmínit tu otupělost, s kterou jsem film ztrápeně pozoroval a odpočítával minuty. Tenká červená linie se opravdu nezapíše do seznamu nejlepších válečných filmů. „Kde máš tu jiskru teď?“ zaznělo ke konci od Penna coby jedné z hlavních postav. Sám bych svůj dojem z filmu nevyjádřil lépe.

Kuky se vrací, je docela zajímavý případ. Spolupráce otce a syna, Jana a Zdeňka Svěráka, jen málokdy zklame, ale nevzpomínám si na případ, kdy by se pustili do filmu, jež má tak blízko k nefalšované pohádce, až k večerníčku v prodloužené verzi. Jak se ale zdá, produkce se známými jmény, má téměř vždy nasvíceno na dobrou budoucnost, a její filmy na dobré zisky. Film Kuky se vrací, jsem si nechtěl nechat ujít, protože i české filmy občas potřebují šanci, zvlášť když se za dlouhou dobu naší chabé kinematografie natočí něco zbrusu nového. Kuky není žádná hraná pohádka s nakreslenými kulisami, prvoplánovým příběhem, ani trapnými výkony herců. Jakožto loutkový film má velkou výhodu. Češi mají v podobných projektech poměrně velkou praxi. Na rozdíl od Američanů vědí, co už použili a jsou schopni úplně nových až šílených nápadů - Kuky je důkazem velké dětské představivosti, na kterou dospělí ještě nezapomněli. Asi jen málokdo z nás nesnil o skřítcích, když jim stavěl v lesích domečky z klacíků a mechu. Kuky je přesnou realizací těchto dětských snů, navíc i s velmi dobrým příběhem, který se prostě nedá srovnávat s pixarovskými animáky. Ne, že by byl nějak zvlášť lepší, ale stačí mu úplně obyčejný, nijak zvlášť komplikovaný nápad, který nebaví ani tak akcí, jako spíš lidovým žargonem, moudry a pro Čechy naprosto typickým humorem. Zpočátku pro mě nebylo snadné zvyknout si na Svěrákův hlas, ale jeho dialogy se postupně staly nejsilnějšími nosnými sloupy celého filmu. Byl by ale docela hřích ještě neuznat, že i akce je celkem podstatnou součástí. Automobilové honičky jsou teda něčím, na loutkový film, skutečně nevídaným. Je ale bohužel smutným faktem, že ne každý přijde Kukymu na chuť úplně, což je i můj případ. Dokážu ocenit kvalitu jednotlivých součástí, ale kvalitu celku už ne s takovou vervou. Nejsem ani schopný psát jen kladnou kritiku za vědomí, že jsem občas neměl daleko ke spánku. Bdělého mě držela jen má zásada dokoukat vše až do konce. Kuky se vrací, má své kouzlo, které si budu pamatovat, ale zážitek mi stačil jednou.

Přiznávám, že i když jsem věděl, že jde o film hudební, nenapadla mě spojitost názvu Amadeus s jedním z nejproslulejších skladatelů všech dob, nicméně o to větší je mé nadšení, že se taktovky ujal také jeden z nejlepších režisérů kinematografie – Miloš Forman. Jelikož nedokážu nevyjádřit svou obrovskou pýchu na člověka, který se natolik prosadil v zahraničí a zajistil mnoha skvělým hercům zlaté sošky, oscarový Amadeus mi nesměl chybět. Povím vám, Forman je zkrátka borec, který si umí poradit snad se vším. Vidím od něj teprve druhý film, a stejně nepřestávám žasnout, jak je mu prvoplánovost na hony vzdálená. Wolfgang Amadeus Mozart, každý ho zná, možná pár jeho skladeb, ale člověk by si řekl, že když je v povědomí lidí zapsaný jako génius, film se natočí v duchu jeho úspěchu a prosperity. Kdepak. Příběh se daleko více blíží k jeho pádu, ukazuje ho v daleko pesimističtějším světle, ale i tak jsem si film velmi užíval. Co je na něm asi nejlepší? Že Mozart není hlavní postavou. F. Murray Abraham je jasným příkladem Formanova stylu. Právě jeho role nedoceněného Salieriho úplně mění tvář filmu, a z jejího pohledu zobrazuje příběh v duchu čisté zášti a nenávisti. Jenže čeho není Forman schopen… Člověk by si v tuto chvíli řekl, že má film dva břehy, jeden kladný a jeden záporný. Jenže v jednu chvíli litujete Mozarta, když mu Salieri dělá naschvály, a v další zase Salieriho, který musí žít jen v Mozartově stínu. Film je zkrátka napsán tak, aby si divák nevybral svého favorita jen tak snadno, což považuji za mistrovskou práci, za níž Schaffnerovi ten oscar rozhodně patří. Amadeův úspěch však nekončí už zde. Nedokážu zapomenout na to, jak krásně je zde prezentován cit k hudbě, který dělá z postavy Salieriho více než ubohého závistivce. A v neposlední řadě duo Forman a Schaffner myslí i na příznivce orchestrální hudby. I ti si přijdou na své, za přítomnosti četných úlomků oper. Amadeus není takový masterpiece jako Přelet nad kukaččím hnízdem, ale dané téma zvládl určitě nejlépe, jak to jen šlo. Žádný remaky nechceme!

Muže, kteří nenávidí ženy, považuji za opravdu velmi kontroverzní název jak pro film, tak pro knihu. Není snadné si pod tím představit něco, co se vymyká sadismu a podobným zvrhlostem. Na něco takového bych se vážně dívat nechtěl. Nicméně celkem slušný divácký úspěch zajišťuje nepravděpodobný výskyt něčeho nechutného v nadměrném množství. No, film je určitě daleko lepší, než onen název, který nedává najevo ani svůj žánr. Co jej dělá výjimečným? Bez čeho by klesl na úroveň krimi příběhů, kterých už jsou dneska tuny? Je to určitě výběr hlavních postav, které ještě před plným pohroužením do případu nejprve odkryjí pár tajemství ze soukromého života. A kdy naposledy řešili případy vražd EMO? Nepochopený styl života, nepochopené příčiny jednání se nad dějem neustále vznášejí, ale dělají celkem divy. První scéna, která bere název filmu za slovo, totiž diváky získá na stranu herečky, která se ukázala být vedle druhého (obyčejného) hlavního hrdiny velmi přesvědčivou představitelkou onoho stylu. Není divu, že za přítomnosti sympatií už člověk nevěnuje kvalitě kriminální zápletky příliš mnoho pozornosti. Příběh má své kouzlo, neustále se rozvrstvuje a začíná být čím dál více mysteriózní. Úplná klasika, kterou máme možnost shlédnout s jakýmkoliv známým americkým hercem. Nicméně ani Švédové se klasice příliš neoddálili. Konec je samozřejmě nečekaný, avšak šokující nijak zvlášť strhujícím způsobem. Film má úspěch, to mu nemohu upřít, ale úspěch založený na kvalitě hereckých výkonů, na originalitě či výjimečnosti příběhu nepříliš. Nicméně tak jako tak, mám pocit, že film není součástí žádné trilogie. Zda budu mít chuť zchecknout i další dva díly, nevím, ale to asi záleží na typu pokračování. Zatím se mi Lisbeth Salanderová jeví, i přes dobrý výkon Noomi Repace, spíš jako detektiv, který se divákům líbil, ale stačil jim jen v jednom filmu. Možná se uvidí. Pro milovníky krimi mám s Muži, kteří nenávidí ženy, celkem dobrou zprávu, ale pro ostatní spíš jen příslib lehkého nadprůměru.

Buried se se svým nápadem nestane středem pozornosti diváka jako já vůbec těžce. Buried znamená cca Pohřben, to je jasné. Ale spíš než námět, mě daleko více začalo zajímat, jak si s takovým oříškem tvůrci poradí. Vždyť tento film se má odehrávat po celou dobu v rakvi. Když se chce dosáhnout alespoň toho úplného minima přibližných 75 minut, musí začít najednou být všem jasné, že nepůjde o rychlovku, kterou bylo možno vidět s Umou Turman v Tarantinově Kill Billu. Ryan Reynolds přece prkna neroztříská několik let Pai Meyem trénovanou pěstí… V tom případě jsem měl důvod být opravdu zvědavý. Ovšem vzpomínka na velmi úspěšnou one-place-show Telefonní budku, mi dodala odvahy. Film Buried mě nějak zvlášť nešokoval, ani jsem příliš na konci necivěl do prázdna, ale rozhodně splnil všechna očekávání, což z něj dělá určitě jeden z nejlépe zpracovaných filmů tohoto roku. Ano, zpracování, s tím musela být spousta práce. 90 minut čistého času v… ani ne jedné místnosti vyžaduje kvalitu scénáře, který v tomto případě prostě musí diváka nějak zabavit. Řeknu vám, nevynalezl-li by se nikdy mobilní telefon, tento film by asi nezvládl být tak kvalitní, jakým se nakonec prokázal. Vůbec to nevyčítám, naopak. I přes skutečnost, že děj neposkytuje pohled na děj z pohledu jiných postav, nýbrž jen jejich hlasy z mobilu, ani třeba hrdinovu vzpomínku vizuálně, ale jen kvůli tmě občas viditelného Ryana Reynoldse, mě vůbec nenudil. Jsem tedy velmi rád, že se našel další film, který divákem lomcuje jen s představami, co se může hrdinovi stát. Reynoldsův výkon je natolik účinný, že divák prožívá do jisté míry emoce s jeho rolí. Dynamika děje se neustále stupňuje a pomalu je zde více cítit ten urputný boj s časem, s emocemi i dokonce nástrahami pouště. Vše podtrhuje ještě hudba, která na vhodných místech ještě více prohlubuje unikátní zážitek. Námět o pohřbení za živa film Buried zvládl na jedničku ještě za přítomnosti žíravé nepředvídatelnosti. Očekávat se dá konec dobrý i špatný, ale i tak je konečný výsledek více než překvapivý a působivý.

Tron Legacy není první komerčním filmem tohoto roku, u kterého nebylo těžké okamžitě určit, s čím vlastně máme tu čest. Prvního Trona z roku 1982 jsem bohužel neviděl, a tímto jsem ani neměl šanci posoudit, zda mu dělá druhý díl čest či ne. Ovšem je mi jasné, že o to tvůrcům vůbec nešlo. V roce 1982 vznikl film s nápadem, který byl na tehdejší dobu vcelku neobvyklý. Nedivím se, že se v dnešní době našel někdo, kdo se jej rozhodl upgradovat, využít prakticky neomezených možností dnešních speciálních efektů a tím nalákat diváky jako můry ke světlu. Co se ale skrývá pod záštitou zdánlivě dokonalé vizuální stránky? Prakticky nic, co by mohli ocenit diváci, jimž jde také o příběh. Dějová linie se sice odehrává v úplně novém prostředí, ale její neuvěřitelnou neoriginalitu a klišovitost nedokázaly filmu jako celku vyvážit ani efekty. Je to krutá a politování hodná pravda, že efekty jsou opravdu to jediné, co může film nabídnout. Ti, kteří mají v úmyslu jej nějak zvlášť hodnotit a alespoň nějak si užít těch peněz, co utratili, důrazně apeluji na návštěvu 3D kina. Pokud už je zájem, radši utratit víc, než u 2D usnout. Úroveň audiovizuální stránky se ale musí nechat. I když mi celá tato ubikace přišla jako rakovina na psychiku hlavních hrdinů, pořád se dobře dívá na kočandy se svítícími obleky, kilometry vysoké budovy, šílené závody apod. Vše podtrhuje velmi dobrý výběr žánru hudby, která k těmto věcem přesně sedí. Jenže ani to, co je na filmu nejlepší, není bez chyb. Stejně jako včera Soví strážci, i Tron disponuje hudbou v nesprávně zvolených scénách. Film mě celkem bavil, když scénář chvíli upustil od dialogů a nastoupila akce s pořádnou technohudbou, ale když se vrátilo zpět k dialogům, hudba ještě podpořila prvoplánovost a lineárnost děje. Ani jsem v sobě nedokázal potlačit dělání si srandu z případných pokračování. Je mi jasné, že první Tron mě po tom druhém opravdu nebude zajímat, ať už se tam Jeff Bridges předvedl jakkoliv. Tron Legacy je opravdu jen pro velmi nenáročné diváky.

Co se týče animovaných filmů, originalita příběhu je daleko více důležitá než stále noví a noví představitelé. Přesto, Legenda o sovích strážcích splňuje spíše postavy než příběh. V animovaných filmech figuruje snad všechno, nač si vzpomeneme – lidé, všemožná divoká, mořská, domácí, prehistorická zvířata, hmyz, dinosauři, démoni, příšery, roboti, auta… Ale sovy… ty tu ještě nebyly. Stačili tito noční ptáci k všeobecné spokojenosti? Měla volba nového ztělesnění hrdiny s podstatou hrdinství opravdu svůj smysl? I když se na to mnozí dívají jinak, z brusu nové postavy ve filmu 9 mi za přítomnosti chabého příběhu, nestačily. Bohužel, podobně na tom jsou i sovy, které na mě udělaly asi stejný dojem jako Poslední vládce větru, a které se ode mě mohou těšit větší shovívavosti jen díky tomu, že jejich film je animovaný. No tak, opravdu si tvůrci mysleli, že s tímto příběhem prorazí? To je nenapadlo, že podobných věcí už je více, než napočítáme na prstech našich končetin? A co teprve, když se hrdina musí postavit někomu, koho miluje? Nepřipomene nám to něco? Nevím, nebýt podobných klišé, ani tak si nejsem jistý, zda by se vypilovala kvalita scénáře. Když se řekne, že se ve filmu hodně mluví, mnoho lidí to určitě zaujme. Jenže dialogový proud Sovích strážců spočívá spíš v množství naprosto zbytečných tlachů. Člověk se ani nerozhlédne a hned se začne znovu mluvit. Spokojenost by byla na místě, kdyby dialogy nebyly tak moc věcné, klišovité a zároveň rádoby vtipné. No, to jediné, čím se může film pyšnit a na což vlastně láká diváky, je audiovizuální stránka. Efekty nejsou nijak zvlášť průlomové, ale jejich krásu dokonale prezentují velmi působivé zpomalené záběry, doprovozené někdy skutečně překrásnou hudbou. Nicméně jen to bohužel nestačí. Špatná vlastnost hudby tkví v doprovodu i spousty nesprávných scén, což ještě více umocňuje efekt primitivnosti, chabosti a lineárnosti příběhu. Občas sice dokáže být i trochu napínavý, ale film jako celek na mě působil i kapánek depresivně, takže… vidím to na těch 50% z dobré vůle a přivřenýma oběma očima.

Boccacciův Dekameron mě nikdy pořádně nezajímal. Jen se základní informací, že jde o příběhy silně erotické, jsem filmové zpracování viděl v rámci školní akce, a tudíž jsem i dostal možnost vědět o tomto velmi známém díle něco víc. Řeknu vám, jen vědomí, že je kniha nemožně dlouhá, mě od ní drží na kilometry daleko, ale po tomto filmovém podání už vím, že si knihu nepřečtu natuty. Moc italských filmů neznám, ale snad si nebudu toto jejich dílo pamatovat natolik dlouho, abych na italskou kinematografii vzpomínal ve zlém, protože takto jsem si zpracování rozhodně nepředstavoval. Nejprve si myslím, že se mělo počkat ještě alespoň takových dvacet let. Rok 1971 určitě není bez nějakých těch dobrých filmů, ale tehdejší pokrok kamery, kvality obrazu a audio stránky takovémuto tématu prostě nesvědčí, vyvolává depresi a velmi nudí. Na Dekameron se prostě nedívá moc dobře, ale to nepředstavuje ani zdaleka ten největší problém. Ten scénáře spočívá v tom, že než divákovi (neznalému knihy) dojde, že souvislostí mezi cca desetiminutovými pasážemi se zde nachází nějak málo, začne v tom mít trošku bordel. Konce ani začátky pasáží se totiž vůbec nedají na první pohled poznat, proto jsem vůbec neměl pocit, že film nějak začal, ale první příběh se mi ještě oproti dalším jakš takš líbil. No, já předlohu neznám, proto ve všem ostatním, pro mě problém s neodděleností téměř nic neznamenal. Vše mi přišlo na jedno brdo. Jen samý nevkus a žádný jiný prvek hodný uvedení do filmového světa. Opět. Nevím, jakým stylem je Dekameron psán. Asi naštvu ty, kterým se kniha líbila, a kteří dosvědčí přesnost filmu, ale v tom případě bych Boccaccia trochu litoval. Ubohost a primitivnost většiny příběhů mě skutečně zaráží. Téměř každý z nich nemá filmovou hodnotu, a svou prvoplánovostí dohání ke klopení očí i k úplnému usnutí. Člověk jen odpočítává minuty do konce, a to určitě účel tvůrců nebyl. Dekameron z roku 1971 bych nedal do rukou ani dospělým. Nedokážu si ani představit, jak se vůbec někomu může líbit.

Motýlek je dalším nadprůměrně hodnoceným filmem, kterého bych si pravděpodobně nevšiml ještě hodně dlouho, nebýt školní akce. Přišel bych jinak o hodně? Po Vykoupení z věznice Shawshank a Zelené míli, měl Motýlek, dílo sedmdesátých let a další představitel tématu útěku z vězení, potenciálně velký úspěch. No, mohu jasně potvrdit, že nejde o žádný špatný či podprůměrný film, ale nějak zvlášť nadšený z něj také nejsem. Každopádně když už vězení, tak s nějakou změnou. Vykoupení i Míle se odehrává ve vězení, a jejich duch spočívá buď ve snaze hrdinů svůj trest přežít, nebo… dělat zázraky, to je fuk. Motýlek je ale celý v duchu snahy z vězení uniknout za každou cenu, nesmířit se s nespravedlivým osudem, nevzdat se naděje a aktivně bojovat až do úplného konce, což jej opravdu velmi odlišuje. Vůbec to ale není na škodu. Myslím, že kdyby zde hrdinův pokrok spočíval ve vyplňování formulářů a podlézání dozorcům, spíš by mě to naštvalo. Na ději se mi velmi líbí jeho dynamika a nabírání grádů. Vždycky dokážu ocenit kvalitní dialogy v kombinaci s progresivní akcí a akceptovatelnými výkony herců. Steve McQueen i Dustin Hoffman nejsou vůbec špatní, ale na Tima Robbinse a Morgana Freemana nebo na Toma Hankse a Michaela C. Duncana bohužel nemají. Motýlek určitě překvapí, když se dozvíte, že je inspirován skutečnými událostmi, ale to je právě ono. Skutečnost není ve většině případů tak zajímavá jako fikce. Příběh reprezentuje klasické pohnutky vězňů… Vážně se to může rovnat Coffeyho daru? Jak jsem říkal, dvakrát nadšený z filmu nejsem. Proč? Děj se sice stupňuje, ale atmosféra je pořád stejná, a některé scény i dost naivní. Občas se vytasí i s něčím nepředvídatelným, ale předcházející scény, u nichž nebylo snadné nezývat, nedokážu přehlížet. Ovšem toho, že jsem Motýlka viděl, vůbec nelituji. Doplnil jsem si filmové vzdělání a ještě na mě udělaly slušný dojem snímky v závěrečných titulcích. Všem bych ale film nedoporučil. Zábava je to úplně jiná, než extravagantní Shawshank nebo někdy až fantazijní Míle.