Omarovic

Hon na čarodějnice se dá považovat za další počin roku 2010, který nemá krom jedné či dvou známých tváří téměř vůbec co nabídnout. Díval by se na tento film někdo, kdyby v něm nehrál Nicolas Cage? A samotný Ron Perlman bez 50 kilo červeného make-upu je tak nedoceněným a potenciálně nevyužitým hercem, že jeho popularita se pohybuje u bodu mrazu… Dá se říct, že jakýmsi lákadlem je i nabídka mysticismu a démonické tématiky, která má ovšem při nízkém rozpočtu jen velmi malou šanci na přežití. Jak to tedy dopadlo? Katastrofa je příliš silné slovo, nicméně bych nelitoval, kdybych se „zážitku“ vyvaroval, a mohu být ještě nadmíru rád, že mě ani nenapadlo platit za kino. Pro kinematografii je heroismus naprosto typickou věcí. Bez něj by snad ani nemohla existovat, ale už se mi zajídá sledovat dokola pořád to samé. Jelikož svět tohoto filmu využívá lidské historie, křesťanství a podobně, nedostatek fantasy prvků na určitých místech dělá hlavní hrdiny velmi neatraktivními, co se týče mého pohledu. Nicolas Cage a ostatní, ač navlečeni do celkem slušných kostýmů s ucházejícími rekvizitami, úplně pohřbili své šance na maximálně vyždímaný úspěch tím, jak moc jim vadilo zabíjení nevinných, a jak s „velkým“ přemáháním souhlasili k vyplnění nechtěného úkolu, jen s podmínkami vykonání dalšího dobra. Vím, stačilo mi napsat „klišé“, jenže mě spíš vadí Nicolasův přístup a podepsání každé nesmyslné smlouvy na podřadné filmy. Co se týče příběhu, dal by se snášet lépe, nebýt náboženské atmosféry… I tak bychom museli snášet nepřekvapivou, nijak nadprůměrnou podívanou, kterou dokoukáme jen proto, abychom mohli napsat názor. Děj by se dal popsat ještě jako nezáživný a vcelku neoriginální, což jenom potvrzuje závěrečných dvacet minut celého nadělení. Z latinských dialogů mě málem klepla pepka, a celkově jsem měl dojem, že tvůrci předem viděli Van Helsinga. Hon na čarodějnice by měli vidět jen nenároční diváci.

Jelikož je Útěk ze Sibiře inspirovaný skutečnými událostmi, jen těžko se odolává divákům, kteří se trochu zajímají o druhou světovou válku. Asi jsem už pochopil, že téma WWII představuje snad nevyčerpatelný zdroj příběhů, které se na ni dívají z tisíců různých pohledů. Útěk ze Sibiře má výhodu díky absenci válečného prostředí, a hlavně díky příběhu, který má s nacistickým Německem společného jen opravdu velmi málo. Stačí tyto dva fakty a čím dál méně oblíbené roky 1939-1945 mě začínají opět trochu zajímat. No, film jako celek je opravdu velmi působivý. Velmi se mi líbí, že američtí tvůrci udělali film, který se dívá na komunistické Rusko stejně, jako se na něj dívá celá Česká republika. Nicméně je vážně neuvěřitelné, že útěk dlouhý 6500 km mohl někdo v takových podmínkách vůbec zvládnout, a mohu v klidu potvrdit, že kvalita filmového zpracování je natolik vysoká, že tento příběh alespoň v mém případě neupadne do zapomnění. Zpracování strastiplné cesty vás donutí uvěřit, že byla pro kolektiv vstupujícího neustále jen z bláta do louže opravdu nesnesitelná. Nejprve Sibiř a pak přichází (originální) zjištění, že Mongolsko představuje druhý extrém. Ať už se ale hrdinové nacházejí kdekoliv, nepředstavuje problém vžít se do jejich situace. Myslím, že herci byli vybráni velmi dobře. Ed Harris, Gustaf Skarsgard ze skvělého Zlo mezi námi, dokonce i Colin Farrel. Zde působil velmi komickým dojmem také díky jeho ruskému přízvuku. Bod pro něj… Ale více mě překvapila Saoirse Ronan, která svým nástupem úplně změnila atmosféru. Je fajn, že po Pevném poutu dostává další zajímavé role. Útěk ze Sibiře představuje skvělý způsob, jak strávit přes dvě hodiny času. Díky své atmosféře a skvělé výpravě nechává své diváky neustále bdít, jelikož děj kupodivu vůbec není stereotypní ani nudný. Podobných filmů by mohlo být víc…

Filmy o mimozemšťanech si nechám ujít jen málokdy. Nikdy nepohrdnu stylem Predátora nebo Vetřelce, kontroverzním K-PAXem, ani světovou invazí typu Války světů či Dnu nezávislosti, které mají k Battle Los Angeles nejblíže. Posledním podobným filmem byl Skyline, který i přes nedostatky ukázal novou metu, a kterému se podařilo, abych zapomněl na čistě americké řešení. Je třeba uvést na pravou míru, že Battle Los Angeles je neuvěřitelně americký film, respektive, že se diváci nedočkají ničeho jiného, než odněkud převzatého scénáře s pár škrty a drobnými úpravami. A vzhledem k tomu, že 95% postav tvoří armádní vojáci, velmi bych se divil, kdyby nevznikla inspirovaná hra. Nicméně, vzhledem k okolnostem mám pochyby, že spíš film se inspiroval počítačovými hrami. Nasvědčuje tomu totiž až příliš mnoho skutečností. Každý, kdo hrál alespoň jednu střílečku s mimozemšťany, ví, že propracovanost těchto postav není natolik důležitá, když je zabíjíte po kvantech. Mimozemšťané v tomto filmu alespoň mně přišli nadmíru odfláklí. Dále je celý děj protkaný hromadou klišé scén, masivní vlnou vojenských keců, a to nemluvím o posloupnosti scén. Máme zde hlavního hrdinu, u kterého prostě víme, že se o něj nemusíme obávat. Stačilo málo, a vážně jsem si málem začal připadat jako hráč PC hry s učebnicovým příkladem typického herního příběhu. Battle Los Angeles si s hrami opravdu nezadá. Děj je neuvěřitelně rychlý, kamera vypadá, jakoby kameramani při natáčení jeli na kolotoči, a nikdo si opravdu nemusí lámat hlavu, jak to všechno skončí. Myšlenka už snad v miliontém filmu prezentuje udatnost a houževnatost amerických vojáků, což v poslední scéně dosáhne směšného vrcholu. Doporučoval bych pouze těm lidem, kteří jsou schopni necelé dvě hodiny snášet neustálou akci. Ti, kteří si myslí, že se dočkají dobrého sci-fi filmu, budou, myslím, dost zklamaní.

K mému jubilejnímu názoru číslo 1000 jsem si určitě mohl vybrat lepší film než Devil, ale abych pravdu řekl, zas tak moc toho nelituji. Horory s démonickou tematikou většinou moc dobře neskončí, ale po seznámení s příběhem zjistíme, že Devil nebude žádnou procházkou v Silent hill, městem, kde za každým rohem po zaznění sirény vyskakují příšery. Nicméně ani vize ďábla se skupinou lidí ve výtahu mě nijak zvlášť nenaplňovala optimismem. Házet ovšem Devila do žita by byla ale vlastně celkem škoda. Ačkoliv nejde o nijak zvlášť průlomový horor, u kterého si naděláte do gatí, mám pocit, že lepší by jej udělal jen málokterý režisér. Tak zaprvé, pokud si tvůrci mysleli, že nám naženou strach, že v nás vyvolají obavy v to, co se stane za pár minut, pak se snažili dost zbytečně. Toto potvrdí každý, kdo má v rámci filmů alespoň trochu pro strach uděláno. Nicméně jde o to, že na úkor děsivosti zde velmi dobře funguje sugestivnost zpracování. Už jen fakt, že má divák možnost dívat se na situaci z různých úhlů, považuji za malý, ale pořád podstatný úspěch. Zde hraje velkou roli, že o potenciální možnosti přítomnosti ďábla v jednom ze zúčastněných padne zmínka jen při jednom z nich. Nikde tu neuslyšíte něco jako „on nebo ona je ďábel“. Každopádně je jen na divákovi, kdo mu přijde nejvíce podezřelý, a když už si je tím skoro úplně jistý, následující scény jej přesvědčí o opaku. Zde vidím 80% úspěšnosti. Když už ne tak velký strach, tak alespoň notnou dávku nepředvídatelnosti, čehož si já nesmírně vážím. Vzniká tím i slušné napětí a zvýšený zájem o to, co přijde následně. Jen bych filmu trochu vytknul jeho občas zbytečnou provázanost, která ke konci dosáhla vrcholu. Devil představuje jednohubku, která v něčem překvapí, a v něčem trochu zklame. I když volím nižší procentuální variantu, s výsledkem jsem vcelku spokojený.

Thor je mezi superhrdiny celkem zajímavou postavou. Nekouslo ho radioaktivní zvíře, svůj oblek si nevyrobil sám, neprošel výcvikem jako Batman… Když nebudeme počítat Supermana, a budeme se pohybovat jen v rámci Avangers, jde prostě o specialitu stejné úrovně, jakou můžeme vidět ve Watchmenech. Thor je bůh z jiné dimenze, který musel setsakramentsky zamakat, aby mohl prokázat, že s pohádkou nemá nic společného. Vkládané naděje v potenciálně úspěšný letošní film se zakládaly na dobrých recenzích a vysokých hodnoceních. Těžko se mi to říká, a v žádném případě nechci někoho odrazovat, ale i když jsem si říkal, že na Thorovi něco musí být, výsledek mě o ničem takovém nepřesvědčil. Nejprve bych chtěl uvést na pravou míru, že zhlédnutí tohoto filmu pro mě nebylo žádným utrpením. Nepodařilo se mi usnout, efektová a kostýmová stránka působila vcelku dobře, a jinak mohu s jistotou říct, že si film dříve nebo později pořídím, abych si mohl znovu pustit určité pasáže. Ovšem pocit z prvního dojmu se prostě jen tak nevypaří. Příběhově se totiž Thor bohužel nijak nevytáhl. Heroistická tematika syna krále, který si své právo nejdříve musí zasloužit, se mi celkem líbí včetně její konfrontace se Zemí, ale celkově si myslím, že film mohl dosáhnout alespoň těch dvou hodin, o něco více obsáhnout děj, stanovit více souvislostí a trochu zapracovat na vedlejších postavách. Dosavadní stav ukázal jen tolik, co se může popsat jako celek s velmi jednoduchým příběhem, velmi primitivní zápletkou, a některými postavami tak zanedbanými, že časem začaly i rozčilovat. A konec? Nic, co bychom neočekávali… Nicméně, jak už jsem říkal, film má ke katastrofě daleko. Dojem na mě udělal velmi dobrý humor, efekty a samozřejmě provázanost s připravovaným kasovním trhákem Avangers, jehož reference můžeme vidět už i ve všech ostatních zúčastněných filmech, jako Ironman či Hulk. Thor se bude jako postava určitě vyjímat. V tomto filmu je sympatická, tudíž dobře obsazená, jen ne využitá naplno. U Avangers mi ale vrtá hlavou, jak chtějí tvůrci do kontextu zasadit i všechny ženy (jako zde Portman), které v jednotlivých filmech přece také mají svůj určitý význam…

Rychle a zběsile ve světě nepatří přímo k nejoblíbenějším sériím, nicméně moji přízeň si vybudovala správným načasováním. Nevidět většinu dílů ve věku, kdy se mi líbilo skoro všechno, asi by mě možnost vidět Dwayna Johnsona vedle Vina Diesela tolik nezaujala. Právě Rychle a zběsile totiž představuje Vinovu snad jedinou doopravdy poutavou roli. No, hlavní poutač již pátého a zaručeně ne posledního dílu této série zároveň představuje i snad jediný zdroj příjmů. Čtvrtý díl, si myslím, nijak zvlášť neuchvátil, proto musela přijít razantní změna v obsazení. Když Johnsonovi ve filmu „Vítejte v džungli“ předal Schwarzenegger žezlo akčního hrdiny, musel být Diesel hodně naštvaný. Když už mu tedy nemohl namlátit v civilu, udělal ještě lépe, když si to s ním rozdal ve filmu. Celkově bych film zhodnotil jako ucházející. Opravdu nehrozilo, že by se vyvaroval veškerých chyb, protože by se v podstatě jeho nový příběh dal shrnout Vinovou hláškou „protože máme práci“. Nové zběsilé dobrodružství se tematicky vůbec neliší od předchozích dílů. Opět v něm není nouze o neobvyklou akci, která přesahuje hranice splnitelnosti čím dál více a více. Přibližně v první půlhodině mě film ničím nepřekvapil. Akce jako blázen, kde jste mohli spatřit hromadu klišé, jako první „efektní“ Vinovo nastoupení na scénu nebo probírání rodinného života, byla ještě doprovázena nepříjemně přímočarou hudbou. Každopádně s nástupem zbytku postav se změnilo úplně vše. Vždy na mě udělá velký dojem návrat starých tváří, ať už jde o postavy z prvního, nebo odsuzovaného třetího, který jsem já ovšem viděl jako první. Všechny vtipné hlášky a nečekané změny ve zdánlivě lineárním příběhu udělaly z Rychle a zběsile 5 celkem zábavnou podívanou. Nemluvě o Johnsovi, zástupci třetí strany, který částečně nahrazoval klišovitě nepřesvědčivého nového padoucha. Závěrečná akce je k popukání a konec vypadá skoro jako „a žili šťastně až do smrti“. No, mohu jen vyjádřit svou zvědavost.

Na palubě jednorožce je pro mě nyní stoprocentní nostalgická záležitost. Ze strany tohoto filmu se dá vlastně mluvit o štěstí, protože na filmy, které jsem viděl před mnoha lety, se znova dívám jen málokdy se záměrem najít chyby, které jsem předtím úspěšně přehlížel. Stejně jako třeba Jurský park, Asterixe a Obelixe, ba dokonce i American Pie 4, jsem Na palubě jednorožce také viděl už nesčetněkrát, a stále doznívající nadšení mě nenechává chladným ani nad krásnou pohádkou na dobrou noc. Ohledně příběhu nemám snad žádné výhrady. Klasické motivy, jako boj protipólů, neboli „barevného“ spravedlivého dobra a temného nepoučitelného zla, si nijak nezadají s každou druhou pohádkou, ale pořád je tu ten rozdíl, že tento film se svoji délkou nabízí daleko větší škálu fantasy prvků, které dokážou udělat velký dojem. Které malé dítě by nebylo nadšené z Minotaura, Medúzy, sfingy, trollů, Oberona, jednorožce, draka a mnoha dalšího? Ačkoliv se míchání antických postav může považovat za kýč, na dětský zážitek to nemá sebemenší vliv. Když už mám co dočinění s fantasy pohádkou, kladu velký důraz na kostýmy. Ačkoliv se nemohou s LOTRem vůbec srovnávat, trollové jsou prakticky ekvivalentem skřetů z Hobita z roku 1977, a make-up všech pohádkových bytostí spočívá v postatě vždy v tom samém, celkovou kvalitu vzhledu postav hodnotím i nyní přinejmenším za dostatečnou. A možná to bude znít neuvěřitelně, ale možná nejdůležitější podmínkou mého zaujatého hodnocení byl i český dabing. Nebýt stejný jako dřív, a nedočkat se Rímského, Olivy nebo Štěpánka, nevím, nevím. Na palubě jednorožce je, myslím, velmi dobrý zážitek. Máte-li jej (v neideálním věku) v plánu zhlédnout, doporučuji v první řadě tolerovat tu naivní stránku filmu, jako například že zde nikdo viditelně neumře v přinejmenším směšných soubojích.

Že už ve světě kinematografie došly nápady? Omyl. Zdrojový kód je důkazem, že nápady pořád visí ve vzduchu, že některé mají opravdu pořádně co do sebe, a že stačí jen je utrhnout. Možná, že to zní trochu divně, ale pořádně ani nevím, jak jsem se vlastně dostal do kina. Tento film mě nijak zvlášť nelákal, a stejně jsem úplně bez rozmyslu vsadil na tohoto koně. V mém případě je už asi klišé říct něco takového, ale přesto si nemohu pomoci nevyjádřit, jak moc jsem návštěvy nelitoval. Všechny nepříznivé vyhlídky a příslib obyčejného thrilleru strčil Zdrojový kód do kapsy. Člověk by si řekl, že film s takovýmto námětem bude, i přes snahu tomu zabránit, opakovat stejný motiv. Mé překvapení proto po právu zaujalo své místo, když si film dokázal udržet moji pozornost dynamickým a překvapivým dějem, o němž se opravdu nedá říct, že by se opakoval. Originalita námětu mě nenechala lhostejným o to víc, že jsem měl co dočinění s kombinací filmu Deja vu s hrou Assassins Creed. Působivá atmosféra, dvě rozdílné, ale prakticky silně propojené časové linie, a sci-fi nádech k tomu, vyvolávají v divákovi neustále spoustu otázek. Zde vidím příčinu úspěchu. Jakmile diváci porozumí námětu a hlavní myšlence, začne je o to více zajímat vnitřní příběh. A musím potvrdit, že s onou myšlenkou budou nadmíru spokojeni jak příznivci sci-fi, tak nepříliš zaujatí fanoušci thrillerů, kterých je dneska už všude plno. Ačkoliv se mi Jake Gyllenhaal v PoP líbil, musel jsem připustit, že nejde o žádnou průkopnou roli. Nyní mám ovšem pocit, že jeho kariéra míří pořád správnou cestou, a že nikdo jiný by roli ve Zdrojovém kódu neuhrál lépe. Co se týče konce, nemohu se zbavit podezření, že podobnost s Deja vu není úplně náhodná. Nicméně mohu být rád, že tvůrci Zdrojového kódu nezašli do trapného extrému, a náš zážitek završili vcelku uspokojivou formou.

Nápad Paranormal Activity má v sobě velmi velký potenciál, protože jistým způsobem dává lidem naději, že na světě existuje i něco, co přesahuje meze chápání. Záhadné jevy na světě zkrátka jsou, a druhý díl Paranormal activity pokračuje v jejich prezentaci v domech běžných lidí. První díl má úžasný námět, který by se ovšem spíš než ve filmu daleko více uplatnil v nějakém dokumentu. I když se člověk snažil vcítit a představoval si sám sebe ve stejně prekérní situaci, na potenciální zážitek z dobrého hororu nemělo toto snažení prakticky žádný vliv. Mám dojem, že při tvorbě druhého dílu si tvůrci uvědomili, že tam, kde nezabírá empatie diváků, mají šanci lekavé scény. Překvapuje mě, že druhý díl Paranormal Activity se mi líbil o něco málo více. Svou roli na tom plní dozajista vyšší počet postav, který přestával mít nádech fádnosti daleko pomaleji, než pár z prvního dílu. Samotné pouto mezi díly se mi zdá být také velmi působivé, ačkoliv to samé se o většině dalších složek říci nedá. Už jsem tak trochu odkázal na lekavé scény. Bez zábran mohu říct, že když na ně přišlo, jejich účinek byl daleko efektivnější i efektnější, než předtím. Velké množství kamer neukazuje pořád to samé, přičemž i amatérská kamera zde má své kouzlo. Nicméně nejen lekavé scény dělají dobrý horor. Krom nich jsem nepociťoval dostatečné napětí, a o strachu snad ani nemůže být řeč… Že bych se bál? Ani náhodou. Za příčinu bych označil jednoznačně snahu vést celý příběh do širších souvislostí, a všeobecné panikaření postav, které někdy dost leze krkem. Kdo uvidí, pochopí. Nevím jistě, zda-li by úplně nový příběh dopadl lépe než pokračování, ale i když se paranormální jevy vyskytují, film o nich pořád nemá ohledně děsivosti s některými naprosto fiktivními horory šanci. Bezpochyby se fantomové a neznámé síly vrátí ve třetím díle… Nemám moc dobrý pocit.

Na španělský horror [Rec] nemám vůbec dobré vzpomínky. Rád bych tvrdil, že to myslím v dobrém, a že příčinou jeho kvality bylo jeho hrůzu nahánějící zpracování, ale toho prostě nejsem schopen ani se silnou vůlí. Už jsem upustil od názoru, že kde se nachází zombie, nemůže být nic dobrého, ale i s tímto novým přístupem si u mě nevydobylo úspěch ani jeho druhé pokračování. S předpokladem, že mezi díly nebude žádné pouto, jsem byl velmi mile překvapen, když dvojka začala tam, kde jednička skončila. Řekněme si narovinu, že nezávislý nový film by určitě skončil katastrofou. Bylo mnohem příjemnější dívat se na film s obeznámenými podklady, nyní i ze dvou pohledů, nicméně děj neměl jen ten problém, že mi vůbec nenaháněl hrůzu… Zombie u mě už dávno klesly na takovou úroveň, že samy o sobě strašidelné nejsou – mají šanci jen v lekavých scénách. Avšak řekl bych, že ne vždy je základním požadavkem horroru být za každou cenu strašidelný (a kolik doopravdy děsivých vlastně existuje…), ale když už ne to, tak si nárokuji alespoň do jisté míry zábavný a skousnutelný průběh. Nezapomenutelným faktem je, že neúspěšné pokusy o děsivou atmosféru ponechaly film bez čehokoliv dalšího, co by mi mohl nabídnout. Já se prostě nudil… Kouzlo amatérské kamery na mě snad ještě nikdy neudělalo dojem, tudíž jsem byl i nyní ponechán na pospas skoro bezmyšlenkovité otupělosti. Vyjádřil bych se snad ještě k prohloubení příběhu. Myslím, že španělští tvůrci jej vytáhli do nevhodného extrému. Vysvětlit epidemii jako řádění ďábla, který promlouvá skrze své zkrvavené ovečky s masem mezi zuby? Ačkoliv jsem závěrečné scény nečekal, jejich zpracování jakožto i celého filmu způsobilo, že můj údiv se někde opozdil. Překvapuji sám sebe, že se u mě neroztrhl pytel s negativními superlativy, proto už radši jen dodám, že pokud u vás jednička neměla úspěch, do dvojky se radši nepouštějte.

O myších a lidech je až příliš úspěšný na to, abych jej i nadále ignoroval. Mám ho už tak dlouho, a nejspíš bych delšího prodlévání začal litovat. Dramat zpod amerických ručiček je nespočet, ale jen zřídkakdy se divák dočká takové kvality, kterou by chtěl a tento film bez jakýchkoliv zábran mohu přidat na hromádku s nadstandardními zážitky. Na příběhu je velmi jasně vidět, že jde o zremakeovanou verzi. Jeho prostá náplň a nízká dynamika je pozůstatkem ze stejnojmenného filmu třicátých let, které téměř nic jiného nenabízely. Vůči tomuto faktu však nemám vůbec žádné výhrady, protože právě tento styl by měl být občas tam, kde by spoustě filmům neuškodil. O myších a lidech je naprosto strhujícím dramatem, kterému bych nevytýkal ani obecně zazlívanou zdlouhavost. John Malkovich v roli mentálně postiženého nepředvádí žádný vyčpělý humor nebo kapánek přehnané štěstí Forresta Gumpa, ale je v této „seriózní“ roli vtipný sám o sobě, a tak nějak nechává diváky zapomenout na protáhlý děj. Vedle něj Gary Sinise plní roli toho člověka, který vám připomíná, že film není jenom o hlupákovi. Podle mě film nepřekračuje žádné meze kýčovitosti, a proto šlape jako orloj. Ale křivdil bych, kdybych tvrdil, že celý film je postavený jen na hercích. On film zas tak bez zápletek není. Je pravda, že nepřichází jako na běžícím pásu, ale pak jsou o to mnohem efektnější, především díky té symbolice, která vás filmem provází. Ačkoliv se většina toho nejlepšího schovala až na konec, člověka to donutí k zamyšlení. Lennieho láska k zvířatům, jeho problémy se ženami… A málem bych zapomněl na konec… Jelikož si na film s tímto podobenstvím nepamatuji, mohu jen obdivovat jeho „efektnost“. O myších a lidech není film, který by bylo těžké pochopit. Pokud jej však nebudete brát jako film na vypnutí mozku, dočkáte se opravdu dobrého filmového zážitku.

Drive Angry bych jinak než ve 3D vidět nechtěl. Už sám název vypovídá o tom, jak příšerná blbost diváky v kinech očekává, nicméně Nicolasi Cagovi se nedá říct ne jen tak. I za předpokladu, že vás nečeká žádný zázrak, tu však hraje velkou roli zábava sama o sobě spolu s 3D technologií, která představuje snad jediný předmět zájmu vedle osvědčeného hereckého obsazení. Drive Angry se nemůže, co se týče řízení, s Rychle a zběsile moc srovnávat, nicméně hněvem se zde nešetří v podobě hromady akčních scén, v nichž si žádný z herců neodpustí pronést nějakou údernou hlášku. Zábavný je film docela dost, 3D je provedeno vážně dobře, ale v tomto stavu nechat názor bych nepřenesl přes srdce. Nemohu se zbavit dojmu, že jsem se vlastně nedočkal vůbec ničeho nového. Na Nicolasi Cagovi je asi nejvtipnější pozorovat, jak se mění jeho účes, který měl v tomto případě nezaměnitelnou podobu s Next. V erotické scéně, při níž Nicolas postřílí všechny bídáky, okamžitě připomene film „Sejmi je všechny“, či jeho zohyzděné oko kryté brýlemi Terminátora. Příběh v úmyslu hanobit nemám, ale když už zábava, neuškodila by trocha originality. Nicméně to hlavní film, myslím, splnil. Neusnul jsem při něm, jen občas se ztrácelo tempo, a nesmírně jsem se bavil, když jsem si dělal srandu z klišovitých scén. Když se scénáristé pokoušeli o srdceryvné scény, myslel jsem, že umřu, ale nezapomenutelný zážitek jsem měl z Williama Fichtnera, zde velmi vtipného vyslance pekla, jehož nezaujatost a styl mě dostaly. Amber Heard zde sice dobře vypadá, ale v jejím případě jsem málem pukl smíchy, když ke konci zaobaleným způsobem vyjádřila, že celou dobu jen nosila lidem jídlo, a že teď si chce konečně trochu zazabíjet. No jo. Řežba je to pořádná. Umělých orgánů a krve tu máme požehnaně, a ani se nezapomnělo na závěrečnou scénu plnou učiněných jatek. Drive Angry se dostalo do světa jen pro nanejvýš nenáročné diváky, proto pokud někoho odlišného zajímá takovýto výtvor, na DVD bych rozhodně nečekal, a radši ještě rychle zaběhl do kina.

Harryho Browna jsem si pouštěl snad jen s jediným záměrem, a sice vidět Micheala Cana hrát hlavní roli. Nic extra jsem si nesliboval, ale ukázalo se, že další akční thriller do sbírky není tak úplně špatný, jak se na první pohled tváří. Nicméně nemohu si pomoci, a nevyjádřit svou domněnku, která mě hodně rozesmává. Seznam nepoužitých smysluplných názvů k filmům se očividně hodně zkrátil, protože i tvůrci tohoto filmu zřejmě nechtěli použít něco jako „Dědova pomsta“, a radši svůj projekt nazvali jménem hlavní postavy, aby vytvořili dojem, že ona postava vykoná něco natolik neobvyklého, že si na její jméno vždy vzpomeneme. „Dědova pomsta“ by dokonale vystihla celý příběh, každopádně by ode mě bylo nehezké, kdybych jej jenom káral. Prvních 45 minut se, myslím, dalo skousnout úplně bez problémů. Ba dokonce ještě lépe. Michael Cane, jakožto ovdovělý důchodce, se ukázal být velmi zajímavým hlavním hrdinou. Kontext tvůrci ztvárnili velmi sugestivním způsobem, čemuž ještě napomáhal i David Bradley, který ještě více podpořil „důchodcovskou“ atmosféru. Ale co se nestalo. Tak trochu jsem počítal s tím, že Canova postava vezme (nečekaně) zákon do vlastních rukou, ale dostavilo se mi něčeho dosti odlišného mým představám. První dojem na mě udělal Harry Brown velmi dobrý, proto jsem si začal říkat, že na filmu přece jen něco bude, ale ač beru mé počáteční sympatie v potaz, druhá polovina to celku velmi pokazila. Není třeba rozebírat do detailů. Snad jen, že i když jsem byl připraven na nesložitý či lineární děj, zpracování mi prostě nepadlo do noty. Přetrpěl bych i spoustu klišé, ale to by se mi musel film líbit celý. Každopádně mu výrazně napomáhá (také nečekaně) Michael Cane. Svými vedlejšími rolemi třeba z Dokonalého triku nebo Počátku si mě získal už dávno (stejně jako Bradley rolí Bradavického školníka Filche), ale tam také zatím zůstane. Snad mi svůj herecký talent prokáže jindy. Na Harryho Browna, i když má i pár dobrých vlastností, člověk ale velmi rychle zapomene.

Nevidět Barbara Conana je podle mě jako nevidět Statečné srdce, Predátora nebo jinou akční klasiku. Film, který proslavil Arnolda Schwarzeneggera, své doby nejúspěšnějšího akčního hrdinu, jsem si nemohl jen tak nechat ujít. Měl jsem ale dost velké pochyby… Barbar Conan je už hodně staré fantasy. Je předlohou pro mnoho podobných filmů, mezi které patří i Král Škorpion, starověká akčňárna ocenitelná jen v nižším věku. Nemá téměř žádné předpoklady k oslnění diváka, který se dívá v roce 2011. A zápletka? Pomsta? Není třeba déle rozebírat… Nicméně nejsem tak úplně zklamán, jak jsem očekával… Barbar Conan má sice mnoho nedostatků, ale rozhodně ne tolik, jako je běžné pro většinu ostatních akčních filmů osmdesátých let. Proč má film více jak dvě hodiny? Protože spousta času je věnována scénám, které odlehčují děj a snaží se trochu umazat ten obrovský nadpis pomsta, který diváka celou dobu provází. Dále samotný fakt, že Arnieho role řekne sotva pár vět, je také něco zcela nečekaného, nemluvě o tom, že prostředky osmdesátých let neumožňovaly žádnou velkou škálu scén typických pro fantasy. Dá se pojednávat i za určitý zázrak, že Arnie během 70 minut vytáhne meč snad jen dvakrát, což mě překvapilo ještě více, než neobvyklé množství erotických scén. Děj Barbara Conana je velmi kontroverzní, co se týče popisu. Není nijak zvlášť složitý, ale ani příliš jednotvárný nebo předvídatelný. Je to nepříliš propracované fantasy, které má však velmi zvláštní efektivní dynamiku. Co se týče kostýmů a masek… Plasty, loutky… Nic, co by představovalo průlom v tehdejším vybavení filmařů. A hudba? Někdy jsou použity celkem slušné motivy, i se poslouchá docela dobře, jen je jí zde na můj vkus příliš mnoho. Však víte. Někdy stačí atmosféře spíš ticho, než skladby přehlušující všechno ostatní. Arnold to zde neměl těžké… Jeho figura a pět vět bylo to jediné, co potřeboval, nicméně nedokážu si představit, že by mohl zážitek překonat připravující se remake. Barbar Conan není film, na který by člověk dlouho vzpomínal, má ale i něco do sebe.

Film Život je krásný mám už tak dlouho, a po dnešku si mohu jen říkat, že já se na něj nepodíval dříve. Jde totiž o exemplární případ prakticky bezchybného neamerického filmu, který svým neobvykle originálně zpracovaným nápadem předčí do tečky všechna očekávání. O tom, že film pojednává o židovi, který dělá svému dítěti z druhé světové války pouhou zábavnou hru, jsem věděl, proto mé překvapení bylo o to větší, když se na scéně objevil i exemplární případ italského herce, rozeného komika, Roberto Benigni, kterého bych do této role očekával asi jako posledního. Nicméně způsob, jakým tento herec prezentoval myšlenku filmu, se dá popsat i jedním slovem – grandiózní. Skloubení jeho schopnosti přesvědčit diváka o skutečném umění jeho spontánnosti a humorného projevu s tak citlivým tématem, jakým jsou koncentrační tábory, by se dalo měřit i s nejúspěšnějšími filmy kinematograficky založené Ameriky. Na jedné straně se člověk z plna hrdla směje, zatímco na druhé mu nezbývá nic jiného než zírat. Nikomu, kdo film viděl, nepřijde divné, že první polovina se mi líbila o trochu více. Divák nemusel pozorovat hrůzy kolem plynových komor, zato Benigniho si užíval plnou měrou. Žádné trapné infantilní gagy, jen ač trochu naivní, pořád neuvěřitelně efektivní vtipné scény mající úroveň plnohodnotného filmu. Ale co to povídám… Úplně pateticky můžu říct, že jsem se málem válel smíchy. Očekával bych, že jakmile se začne děj odehrávat jiným směrem, buď se úplně změní nádech filmu na zcela dramatický, nebo si to tvůrci zkazí humorem tam, kde nemá co dělat. Nikoliv. Pořád vám bude padat brada, jakým způsobem je zachována komická stránka, a jak se z kontextu nedělá prakticky žádná trapná habaďúra. Jednoduše, propracovanost příběhu i děje je nepřehlédnutelná. A pořád to není všechno. Nečekané zápletky a strhující závěr se prostě vryjou do paměti. Asi jsem někoho zklamal, že je můj názor tak jednostranně zaměřený, ale tak to prostě je. Život je krásný, by měl vidět každý, kdo má rád překvapení, a líbí se mu americké klasiky jako Zelená míle nebo Shawshank.

Normálně chovám velkou nedůvěru k filmům prodávaným s novinami. Doporučení na dobrý horror, vysoká hodnocení a produkce Guillerma del Tora mě však přesvědčily, abych se na španělský Sirotčinec podíval, pro větší efektivitu zážitku dokonce v noci pro krásné sny. No, toto dílo se rozhodně nezapíše do seznamu nejděsivějších hororů, které jsem kdy viděl, ale do seznamu nejlépe zpracovaných určitě ano. Neamerický styl je patrný, ale typ americké poutavosti zachovaný. Příběh je strhující, i když již trošičku ohraný. Však víte. Většinou se ukážou být pro horror lepší nadpřirozené paranormální jevy, než čistá realita, ale když už se jedná o něco takového, ukáže se fakt, že někdo nemohl pokojně a v klidu zemřít, a radši se vrátil zpět v podobě démonických sil, jako klišé. Nicméně tento drobný nedostatek není nic v porovnání s tím, že je Sirotčinec prostě velmi dobře natočený. Jeho děj nemá kupodivu s klasickým klišé amerických horrorů nic společného. Namísto běžných lekavých scén, litrů krve, zohavených těl apod., sází Sirotčinec daleko více na napětí. Na takové, které donutí diváka opravdu se obávat toho, co může přijít. Proč shledávám tento film ne natolik strašidelným? Asi díky ohledům, které na nás filmaři brali, když naplno nevyužili takového potenciálu, když většinu napínavých scén nedotáhli do extrému. Toto jde na úkor kvality příběhu, která je naopak využita natolik, že po celou dobu trvání závěrečných titulků jsem byl zahloubán do myšlenek. Asi bych nebyl úplně spokojený, kdyby bylo vypuštěno posledních pět minut… Tvůrci zde prokázali, že kauzalitu, respektive příčiny a následky, dokážou svým způsobem udržet v mezích reality, a efektností rozuzlení předčit veškerá divákova očekávání. Sirotčinec je, myslím, opravdu nadstandard, který mohou ocenit i, co se týče horrorů, náročnější diváci.

Už dlouho se mi nestalo, že bych chtěl vidět uvolňující film na vypnutí mozku, a přitom se dočkal něčeho ještě horšího, než nejspodnější meze tohoto požadavku. Travička zelená je dalším filmovým počinem Setha Rogena, který byl dobrý jen v Donnie Darkovi, a jehož styl se mi neuvěřitelně protiví, nebo mu prostě, ať chci či ne, nedokážu přijít na chuť. Asi mu chci podvědomě dát ještě nějakou šanci, když se na jeho filmy pořád občas dívám, ale Travička jeho reputaci ještě mnohonásobně zhoršila. Na podobné komedie musí člověk s nadhledem, zvlášť když vám hned sám název vypovídá, že hrdinové budou vyvádět pod vlivem halucinogenních látek. Nicméně ani tento přístup mi vůbec nepomohl, protože humor Setha Rogena spočívá v dementních dialogových scénách, které jsou navíc protahovány do zrůdných dimenzí. Spíš pláčete, než se smějete nad tím, jak se herci snaží být vtipní, a jistí si to mnohými dalšími neúspěšnými pokusy. Známe Rogena… Není schopný ztvárnit ani trochu seriózní hlavní role. I zde je to neuvěřitelný idiot s trapnými hláškami, kterého nezachraňuje ani neobvyklá akce. Dále nevidím nic vtipného ani na tom, že se zde dva záporáci hádají jako manželé… Myslím, že skutečný zkousnutelný humor pochází od těch, kteří jinde přespříliš vtipní nejsou. James Franco, herec mnoha žánrů, je jediný, který mě občas dokázal trochu pobavit. Scéna, kde brečel s plnou pusou, patřila právě jemu, a právě tato scéna u mě vyvolala téměř jediný úsměv za celý film, což je, promiňte, opravdu málo. Rození komici Rogen a McBride... Ti už za to skutečně stojí stále míň a míň. Travička zelená by měla dostat rating „na vlastní nebezpečí“. Už dlouho jsem se >takhle< nenudil a nechápu, jak může mít úspěch nad 70%, když jde jenom o snůšku klišovitých trapných scén, které přicházejí jako na výrobním pásu.

Scott Pilgrim proti zbytku světa vypadá na první pohled jako nehorázně špatný výtvor, který nezná meze, kde už přestávají být filmy vtipné. Připadal mi jako kombinace kýčovitého Speed Racera a ještě daleko horšího Brüna, no kdo by se na něco podobného díval, nebýt podivně vysokých ohlasů. Sám jsem zjistil, že Scott Pilgrim skutečně předčí mnohá očekávání. Fakt, že jen jako videohra nevypadá, ale že sám o sobě film z obrovské části videohra je, a že s tímto vědomím tvůrci film natočili, je povzbuzující. Výsledek se tedy nepodobá trapně tematickému Králi videoher. Co se týče příběhu, ten musí člověk brát skutečně s nadhledem. Co také očekávat od teenagerovské romantiky řízlé s netradičními akčními scénami? Nemohu však opomenout, že i s tímto přístupem mě film asi do poloviny vůbec nebavil. Děj je na tento námět neskutečně přehlcen zcela vypustitelnými dialogovými sekvencemi, a to včetně akčních scén, kde už člověk (alespoň v původní jazykové verzi) ztrácí nit při snaze rozumět všem těm hláškám a slovním přestřelkám. Nicméně postupně nabírá film grády, a když divák přežije původní slabotu, je následně odměněn velmi slušnými a především neustále vtipnějšími referencemi na styl starých i nových her, spolu s neustále lepšími hláškami a komickými scénami. A je nutno dodat, že střih a perfektní soundtrack z nich dělá něco úplně jiného – lepšího. A nedokážu si odpustit ještě pochválit herní stránku filmu. Z počátku jsem nevěděl, co si myslet, když se z obyčejných lidí rázem staly postavy z Mortal Combat, ale postupem času jsem se skoro až řezal smíchy. Že se po porážce z nepřítele vysype peněžní odměna? Že akce nemá ani trochu daleko k Matrixu? Že se všude objevují definice postav a zbraní, a že stačí říct něco special, nebo zamávat rukama k vyvolání ohnivého samurajského meče? Bomba. Ke konci jsem si připadal dokonce jako v Prince of Persia. Scott Pilgrim není špatný jednohubkový film. Má skvěle provedený nápad, skvělé efekty, hudbu, dobré herce… A jsem rád za M. Ceru, který má po příšerném Superbadu podobně jako Mintz-Plasse konečně také nějaký slušný úspěch.

Rok ďábla je považován za jeden z nejlepších českých filmů poslední doby, a to by v tom byl čert, abych také jednou (dokonce s chutí) nevzdal hold české dramaturgické tvorbě. Nevidět nedávno Plíhalův koncert, nevím, nevím, ale přesto vím, že kdybych šel do Roku ďábla na blind, rozhodně bych nelitoval. Českou hudbu moc nepreferuji, ale kdybych měl vybrat i přes to nějaké favority, Nohavica, Plíhal ani Čechomoři by určitě nechyběli, což mělo za následek, že jsem film skutečně hltal. Myslím, že Rok ďábla je hlavně díky kombinaci dokumentu a hraného příběhu skutečně velmi dobře natočený film. Jeho filmové prvky jsou velmi dobře vymyšlené, ale také i neskutečně kontroverzní. Kdekdo by si řekl, že když zde v jednom kuse máme rozhovory, a celý film je vlastně vyprávěn pasivně do pozadí koncertů a ostatních scén, jde o dokument. Jenže děj graduje a připomíná spíš životopisný příběh, což alespoň mě dalo zabrat v odhalení, co je pravda a co je vymyšlené. Nicméně vědomí, že se většina opírá o skutečnost a spíš detaily prošly menší úpravou, aby se dal film obyčejným divákem lépe skousnout, hřálo u srdce při sledování, jaký úspěch měli čeští zpěváci v zahraničí, a čím si všichni členové museli projít. Nedokážu si také odpustit pochválit kameru, která neobvyklým způsobem zobrazovala ty nejzajímavější momenty, o kterých se zrovna mluvilo. Scéna z koncertu, kde chvíli trvalo, než ukázali Nohavicu a Černého jako dvojčata vedle sebe, mluví za vše. Co se týče hudby, není třeba rozebírat do detailů, jak moc se na filmu jako celku podílí, a jaké úspěšné písničky, po kterých jsme s úsměvem film sledovali dál, bylo možno slyšet. Jen mě velmi zaskočilo (zajímavé) zakončení, které mě ještě více uvedlo v pochyby nad tím předchozím… Kde končí meze skutečnosti, a kde začíná fikce? Každopádně se mi Rok ďábla opravdu velmi líbil. Je to asi tím, že se zde ani nedalo moc co na hereckých výkonech.

Jestli jsem věřil Black Swan a True Grit hodně málo, pak to nebylo vůbec nic vůči tomu, jak moc jsem nevěřil, jako spíš nepřál, žádné nominace filmu The Fighter, jehož zúčastněný herec Christian Bale mi pil krev ze všech kategorií nejvíc. Ačkoliv nejsem tak překvapen, jako u většiny ostatních, The Fighter má i pár dobrých stránek. Nejprve považuji za plus, že se oproti ostatním boxerským filmům trochu více rozebírá váhová kategorie, a že se divák dozví i o něco málo více. Proč by mělo jít vždycky o těžkou váhu? Za chvíli by se z toho stalo klišé… Nicméně většina mých předtuch se vyplnila. The Fighter má úroveň, ale ne natolik velkou, aby se z něj stal film roku. Davy z něj skoro šílí, protože zde hraje Bale, představitel nejúspěšnějšího ztvárnění Batmana v historii, v dramatu podle skutečné události. No, komu by tento fakt nenapomohl k nominaci na Oskara? Mně to ale nepřijde správné ani férové. The Fighter těchto událostí plytce zneužívá, a na rozdíl od dalších box filmů opravdu vykrádá napětí tohoto bojového sportu. Proč jsou lidé tak mimo? No, protože posledních dvacet minut zaslepí skoro každého. Více jak první hodina je jak vystřižená z Wrestlera, kde jste nuceni sledovat strašně deprimující atmosféru a nezáživný, vyblitý děj, který se až příliš dlouho připravuje na klasický závěrečný celek scén, typický pro všechny sportovní filmy. Však víte. Když se vše začne obracet k lepšímu, když hrdina vyhrává, a když se dostáváme k závěrečnému, nejdůležitějšímu zápasu, s jehož výsledkem se jen málokdo splete. Nicméně v té delší předchozí části tu není skoro vůbec nic, co by vám pozvedlo náladu. Ačkoliv tomu tak zřejmě bylo i ve skutečnosti, pořád si myslím, že filmově by se dalo mnoho vylepšovat. Wahlberg byl celkem fajn – klasická, přívětivá a nearogantní hlavní postava. A Bale? Zřejmě předvedl slušný výkon, když takto zhubl, ale u toho filmového výkonu v mém případě převládá spíš zklamání. The Fighter není vyloženě špatný film, ale vůbec bych nelitoval, kdybych jej neviděl.

True Grit jsem podobně jako Black Swan také moc nevěřil, a začínal si myslet, že Jeff Bridges je spíš více známý, než vyloženě dobrý herec, když dostává nominace i za takové role, jakou je komicky založený jednooký kovboj, nebo minulý rok nepříliš oslovující countryový zpěvák. Ačkoliv je True Grit ve skutečnosti film, který za to celkem stojí vidět, pořád se mi nechce věřit, že jako celek dostal takové množství nominací. V první řadě si však nedokážu odpustit ocenit fakt, že jakožto western, nepředvádí True Grit žádné indiány, za což jsem nesmírně vděčný, a i když mi přijde film jako neopodstatněný kandidát, musí se mu nechat vypracovanost scénáře, který na první pohled neoriginální námět vytáhla do působivějších úrovní, než jsem původně očekával. Jeho dynamická stránka se dá označit jako mix atmosféry Tenkrát na Západě a akce Hodný, zlý a ošklivý, tedy ne moc zbytečně zdlouhavých pasáží, ani trapných akčních scén (zmiňované dva westerny tyto problémy nemají). Přesto mám i pár výhrad. Jeff Bridges, co si budeme povídat, má spíš kliku. Jeho výkon oskarový opravdu není, už jen kvůli jeho občasným trapným dialogům. Upřímně bych ho radši viděl se soškou za K-PAX, než abych proklínal úplatnost poroty. Dále mi zde příliš neseděl ani Matt Damon. Změna je pro něj dobrá, ale přišel mi zde jako nejpravděpodobnější důvod občasné klišovitosti děje. Naopak krátká účast Joshe Brolina… je pořád lepší než jeho debakl z Jonaha Hexe. A dostaneme se až k Hailee Steinfeld. No, podobný výkon, zahrnující snad 40% mluvené části celého filmu, u čtrnáctileté herečky nepamatuji. Celkem slušně si nastartovala kariéru (snad nedopadne jako Edward Furlong), ale myslím, že k Oskarovi jí brání především její věk, i žánr prvního plnohodnotného filmu, v němž působila. Dalo by se ale uznat, že na True Grit se dívá celkem dobře. Přesto si myslím, že jde zase o jednohubku, podobně, jako tomu je u většiny ostatních soupeřů, s kterými se však True Grit, podle mě, alespoň v některých kategoriích nemůže měřit.

Říkal jsem si, že dneska dostane nominaci na Oskara snad úplně všechno a všichni. Film o baletu? Bude tentokrát předmětem filmu tento tanec, který bude mít za úkol obhájit své kouzlo a zaujmout diváky svou nevšedností a originalitou? Chyba lávky. Začíná mi být jasné, že nominace mají skutečný důvod, a že podceňovat předem je skutečně chyba. Role v Black Swan je myslím pro Natalie Portman jako ušitá, jelikož podle všech jejích výkonů nemá nikdy problémy hrát psychicky labilní, smutnou a zamindrákovanou ženskou. Právě ona se osvědčila jako stěžejní bod celého filmu, jelikož děj nepojednává o baletu, ale o baletce. O individuálním životě velmi, velmi zvláštní baletky… Abych pravdu řekl, upřímně jsem nečekal, kam až dokázal příběh zajít. Bylo mi jasné, že nepůjde zrovna o procházku růžovým sadem, ale způsob, jakým se podařilo tvůrcům přenést nervozitu a strach z postavy na diváka, se ukázal být více jak děsivý. Panečku, takové psycho jsem už dlouho nezažil. K takovému zážitku skutečně není třeba jen temných zákoutí s příšerami a mimozemšťany, ale bohatě stačí neukazovat hlavního hrdinu v příliš dobrém světle. A jestli stačí být šílený k úspěchu, asi bych měl začít mlátit hlavou proti zdi. Film je natočen velmi realisticky, snad ani trochu klišovitě, proto divákem cloumají nervy téměř od začátku do konce. Hrdinčiny iluze, halucinace, vidiny… jsou výborným prvkem, který dodává filmu úplně, ale od základu jiný rozměr, ale zároveň vám nedají spát. Dokonce se v mém případě vyskytlo nemálo momentů, kdy jsem na chvíli potřeboval zvolnit a dát si pauzu. A konec? Natalie a sugestivnost příběhu vás již předem přesvědčily, že je možné všechno. Čili opět nervy na mašli… Podobně jako u Kings Speech, za doprovodu působivé hudby, přilepeni k židli a s očima na stopkách, sledujete podstatné důvody nominace na Oskara… Teď už je nemůžu shledat nijak jinak, než jako opodstatněné. Ačkoliv je Black Swan spíš jednohubka, má opravdu co nabídnout, a čím šokovat, což z ní dělá žhavého kandidáta.

Zeitgeist je skutečně zajímavý dokumentární cyklus. Je vidět, že si na něm dal Peter Joseph skutečně hodně záležet, protože jeho a myšlenky dotazovaných, ať chcete nebo ne, když dáváte pozor, opravdu podněcují k zamyšlení. Třetí díl tohoto cyklu jsem si nemohl nechat ujít, i přes mírné celkové zhoršení druhého dílu Addendum. Jak dopadla trojka? Je nutno říct, že Zeitgeist nebyl uveden do světa kinematografie pro získání nějakých hmotných statků. Měli bychom pokládat za samozřejmost, že Josephovi a ostatním vůbec nešlo o to, jestli nám dopřejí filmovou zábavu. I když na tuto skutečnost beru zřetel, z filmového hlediska pozoruji bohužel další mírné zhoršení. Ve snaze ukázat lidstvu, v jaké situaci se Země nachází, se Zeitgeist rozšířil do takřka neměřitelných rozměrů. V prvním díle neměl divák vůbec žádné problémy orientovat se. Celý dokument se rozdělil na tři části, které představovaly teprve hluboký nádech před skokem do mnohem širšího kontextu, jenž třetí díl vyhnal po druhém opět do dalších úrovní. I za skutečnosti, že jsem viděl jedničku i dvojku, orientovat se v Moving Forward bylo nanejvýš obtížné. Veškeré myšlenky se přesunuly dokonce i k úplnému základu – do doby, kdy se člověk narodil a jak se v něm rodí jeho povaha a sklony k životu. Myslím, že pokud chtěl Joseph skutečně zasáhnout lidskou mysl, měl se podle mě trochu vrátit k filmovějšímu průběhu jedničky, který spíš, než řádka odborných dialogů, osloví obyčejné smrtelníky u obrazovek. Můj pocit, že se příliš zobecňuje a souvislosti mizí jedna za druhou, se sice mírnil u občasných animovaných sekvencí, a následně když Joseph opět přišel s jakýmsi utopistickým „řešením“. Jeho vize ideální budoucnosti má něco do sebe jak z hlediska idejí i filmové zábavy, nicméně v Moving Forward zaujímají velkou část celku ony rozhovory s odborníky a filosofy, u jejichž dialogů ztrácí divák nejčastěji nit a začíná se trochu nudit. Je běžné, že mnohdy i několik minut nevíte, o co jde, právě proto je důvodem těšit se na části, kde vcelku srozumitelně mluví sám autor.

Lovec kořist mě nesmírně zaujal hned na první pohled. Na sci-fi s mimozemšťany si dokážu vždy najít čas, zvlášť když mají skutečně zajímavý nápad. Lovec kořist je přesně ten mimozemšťanský film, který kinematografie potřebovala už nesmírně dlouho. Neustále jsme měli možnost sledovat mimozemské invaze, které naše civilizace sice skoro pokaždé odvrátila, avšak nikdy neměla navrch. Vždy byl mimozemšťan ten vyspělejší, s kterým se člověk nemohl měřit. Lovec kořist má kousky snad ode všeho. Příběh je zasazený do kontextu podobného sérii Star-Trek, děj se podobá asi nejvíce filmům Predátor a Můj nepřítel, avšak s tou významnou výjimkou, že je to právě člověk, kdo je tu number one. Ačkoliv je docela smutnou pravdou, že Lovec kořist nedokázal světu tento nápad lépe prodat, přesto bylo na tomto filmu saturujícího více než dost. Fakt, že role jsou prohozeny, že je tu člověk, který za hudby sundá masku podobně jako predátor, zatímco hlavní postavou je daleko spíš mimozemšťan, dává celkem táhlému ději úplně jiný nádech. Diváci, jakožto příznivci lidské rasy se musí potýkat s tím, jak kontroverzně je scénář napsaný. Máte fandit mimozemšťanovi v barevnější zbroji Sithů, který zde vystupuje a mluví častěji, nebo vyspělejšímu člověku s neznámými úmysly? Jedna z dobrých vlastností filmu… Co se týče děje, asi jsem už objasnil, co mu dodává šťávu, a čímž se u filmu nenudíte, i když jako dynamický se film vážně moc označovat nedá. Jednoduchá zápletka, ale zkrátka dobrý nápad, který ještě posiluje skvělá hudba a celkem slušné rekvizity a masky. Jen nedokážu filmu nevytknout jednu věc. Tvůrci se nás snaží po celou dobu mást. Téměř vše, co zde uslyšíte, se vzápětí vyvrací. Celkově lehce nadprůměrnému filmu velmi škodí hrstka rádoby šokujících scén, v nichž jsou vedeny klišovité monology. Nicméně mi vůbec nevadilo, že zde nejsou téměř žádná zvučná jména, nebo skoro ani nastíněný širší kontext. Známí herci by zde neměli cenu, a alespoň jsme si užili pocit nevědomosti před tím, než přijde dozajista mnohem horší druhý díl (podobně jako u Riddickovy Černočerné tmy).

Upřímně nevím, jestli se mám smát nebo plakat. Faster, ačkoliv o pomstě vypadá hned na první pohled, byl uveden celkem s odvahou dokonce do kin. Na tom přece něco muselo být… říkal jsem si. Zřejmě je povinností každého akčního hrdiny mít nějakou tu skvrnku v záznamech. Arnie a Sly, Willis i Diesel, pokud nejde o komedie, mají nejeden velmi špatný film, ale Johnson… Opravdový nesmysl u něj nacházím až teď, ve vyloženě špatném a zbytečném Fasteru. Dwayna mám rád, vždy se rád podívám na jeho filmy všeho druhu, ale nejsem ani tak moc naštvaný, jako spíš je mi líto, že přistoupil k nudné a přímočaré roli, která figuruje ve filmu, jenž nemá vůbec nic, co by nám mohl nabídnout. Ach jo, ta pomsta. Pomsta může být, ale nesmí o ní být celý film. Úplně každý herec dokáže hodinu a půl chodit s nenávistným a soustředěným šklebem, a nosit druhou nedílnou součást jeho role… Divák ve Fasteru dokonce nemá ani to štěstí nevidět pistoli dvě minuty, protože ji hlavní postava vytahuje i v přítomnosti přátel. Řeknu vám, takovou snůšku klišé jsem už dlouho neviděl. Vždyť Faster nebyl vytvořen s nadhledem jako třeba Machete. To je dneska většina tvůrců tak retardovaná, když nechá hlavní postavě jejich filmu zabít rodinu a napsat seznam viníků, určených k prostřelení hlavy? A co mělo znamenat číslování dnů? Co měl znamenat Billy Bob Thornton nebo Carla Gugino? Jejich účast je tak… bezvýznamná a provokativní. Vždyť zde ani nemění nic na tom, že Dwayne chodí od viníka k viníku, vyřkne sotva pár vět, a v některých případech tak moc pohrdá lidským životem… Dwaynovi často hodně nadržuji, neměl mě tak oslovit, když jsem byl menší, ale ačkoliv bych rád udělal totéž i v případě Fasteru, nedokážu to. Děj se dá skousnout, i když je stereotypní, nudný, lineární a mírně deprimující, ale to nemělo dojít na konec… Hůř snad film ani dopadnout nemohl. Nechápu, jak mohl být brán natolik vážně, aby se s tak zdrcující nízkou kvalitou mohl dostat i do našich kin. Mohu jen děkovat Bohu, že jsem si vymýval mozek doma.