Omarovic

Ztracený svět jsem viděl už velmi dávno, a sice v éře, kdy mně nezajímalo nic jiného než dinosauři. Vedle trilogie Jurského parku a dokumentu BBC Putování s dinosaury jsem si „bohužel“ vypěstoval zaujatý vztah i k tomuto filmu, což mě tak trochu distancuje od objektivního hodnocení. Nicméně i když se na něj snažím dívat, jako kdyby byl pro mě úplně nový, nemyslím si, že je to nějaký bezcenný brak. Doylovu knihu jsem sice nečetl, zato její poměrně nová adaptace není, pravda, z obecného hlediska nikterak průlomová. Její motivy máme možnost spatřit prakticky v každém druhém dobrodružném filmu pojednávajícím o průzkumné výpravě. Však to znáte. Expedici provází nesnáze, nakonec svého cíle dosáhnou, dostaví se problémy, klíčí zde láska, všechno dobře skončí. Ovšem je fakt, že něco jiného si nedovedu dost dobře představit… Příběh se mi zdá tak jako tak velmi poutavý. Dinosauři a jiná prehistorická zvířata jsou snem každého malého kluka a skutečnost, že film pochází z pod rukou BBC, tvůrců i zmíněného dokumentárního seriálu Putování s dinosaury, vysvětluje jejich vizuální kvalitu. Vůbec si nemyslím, že se tím světoznámý dokument vykrádá. Naopak je fajn, že BBC uplatnila nejen své umění speciálních efektů, ale i schopnost využívat perfektně zpracované loutky a rekvizity. Děj tohoto filmu má co do sebe. Je nacpaný akčními a napínavými scénami všeho druhu od přelézání propasti na kládě stromu po šarvátky s allosaury, a hlavně musím ocenit přesvědčivé až vtipné ztvárnění atmosféry devatenáctého století. Nacházím zde sice hromádku klišé, ale ty se snadno přehlíží, když se na film člověk dívá velkýma očima. Ztracený svět by, myslím, neměl chybět žádnému příznivci dinosaurů. Dívá se totiž dobře i na představitele hlavních rolí, jako na Hoskinse, Foxe apod. Já si jej vštípil natolik, že méně než 70 dát nedokážu.

Green Lantern, další superhrdina po Zeleném sršňovi, Watchmenech a Kick-Assovi, o kterém jsem nikdy před vydáním filmu neslyšel. Každopádně reklamní kampaň na sebe upozornila dost na to, abych poznal, co je zač, a přesvědčil se o Reynoldsových výkonech superhrdiny v hlavní roli. Jak jsem říkal, já tedy komiks neznám, ale film mi přišel jako kombinace Thora, Supermana, Čarodějova učně a druhé Fantastické čtyřky, jen možná ještě trochu více přitažená za vlasy. Superhrdinové v rámci pozemských záležitostí mají podle mě daleko větší šmrnc, než ti, co zachraňují planety, nebo dokonce vesmír před nesmírným zlem. Green Lantern se řadí k té druhé skupině, a nijak zvlášť originální příběh má za následek asi tak stejný neúspěch jako právě Thor nebo Superman se vrací. Křivdil bych, kdybych tvrdil, že je tento film úplně bez nápadu. Líbila se mi myšlenka pomocí prstenu vytvořit cokoliv omezeného pouze představivostí, i jak s tím tvůrci vizuálně naložili. Sice mi to připadá i trochu jako hodně dětská záležitost, ale má to své kouzlo. Ani sílu vůle a strachu se mi nechce hanit, ale když už se takhle hrabu v námětu, nemohu zapomenout vyjádřit svou nevoli ve fakt, že je jeho prostřednictvím vesmír tak brutálně zmenšený. Co se týče příběhu… klasika. Hrdina se musí stát hrdinou. Z počátku si nevěří a pak svou vnitřní silou zachrání svět. Využívají se jen staré osvědčené motivy, jen v kabátku do zelena, a nic víc. Ryan Reynolds hrál svým klasicky komickým stylem, který by možná slavil větší úspěch, jen kdyby nebyly scény s kostýmem v tak malém poměru se scénami bez kostýmu. Zkrátka jsem měl pocit, že nás film po vzoru Thora uvítal do svého universa, a pak nás zásoboval nevýraznými scénami do chvíle, kdy došlo k hrdinskému závěru a tudíž šťastnému konci. Green Lantern je spíš podprůměr. Sází jen na efekty a nepřichází prakticky s ničím novým. Druhému dílu nasvědčuje krátká scéna po titulcích, tak snad se to zlepší.

Kovbojové a vetřelci. Jak vtipně, ale přitom zajímavě to zní… Řekl bych, že jedna polovina lidí je už otrávená z toho, kam až může sci-fi žánr zajít, zatímco druhá se nemůže dočkat na film, který na první pohled vypadá tak inovativně. Je asi jasné, kam se řadím já, zapálený příznivec mimozemšťanů, který si žádného nenechá ujít. A abych taky mnohé neočekával, když vím, kde se nynější sci-fi pohybují… Proč lidé pořád bojují s mimozemšťany, kteří pokaždé naprosto zesměšní „primitivní“, na naše poměry nejmodernější technologie? Proč se mimozemšťané objevují jen ve dvacátém a jednadvacátém století? Ať už jsou tyto filmy sebelepší, není to už trochu klišé? Konečně nějaký inteligentní mozek napadlo něco nového, odvážného a riskantního zároveň. Skloubení westernu a sci-fi, v podobě Kovbojů a vetřelců, na mě udělalo hluboký dojem. Člověk se mohl hned cítit lépe, když slyšel Spielbergovo jméno v produkci, ale bez ohledu na jeho mnou neznámý podíl na tvorbě tohoto filmu mohu prohlásit, že zde vidím i patřičnou kvalitu. Příběh mě totiž doslova fascinoval tím, jak si dává po vzoru Districtu 9 dobrý pozor na detaily. Tam, kde se dokonale vystihla atmosféra jihoafrického gheta, se nyní bezvadně vystihla atmosféra divokého západu. Přijde mi to prosté, ale zároveň geniální, že celý film je postavený na klasických motivech jak pro westerny, tak i pro mimozemšťany. Však víte, banditi a šerifové, spory s indiány, zlatá horečka apod., a u mimozemšťanů typické únosy lidí a cíle využít našich přírodních zdrojů. Jenže dohromady tyto fakty vytváří tak úžasnou podívanou, že o překombinovanosti vůbec nemůže být řeč. Já jsem se nemohl nabažit akčních scén, kde kovbojové a indiáni na koních střílí luky, šípy a revolvery po bezvadně audiovizuálně zpracovaných mimozemšťanech, ještě za vědomí, že by je naše nejmodernější zbraně roztrhaly na cucky. Do toho ještě Craig, Indiana Jones, Wilde… No paráda. A přitom vás pořád provází i pár drobounkých detailů, které posilují dobrý dojem z devatenáctého století. Co bych filmu vytknul, je hrstka „dojemných“ umíracích scén, však to znáte, a samozřejmě ten typicky americký konec… Nicméně mně se Kovbojové a vetřelci opravdu líbili a rád si je někdy zopakuju.

Já mnoho pohádek sice dopodrobna vůbec neznám, ale považuji se za příznivce jejich všemožných modernizací, přicházejících bezmála na běžícím páse. O princezně s třicetimetrovými vlasy ve věži vím akorát, že je použila jako provaz pro prince, ale proč vědět víc? O princezně ve věži hlídané drakem jsem také nevěděl zhola nic, a jak se mi Shrek líbil... No, nechtělo se mi ale věřit, že by mohl mít film Na vlásku zas takový úspěch… Animované filmy na kvalitě postupně spíš ztrácí, ale světe div se, našel se další, který dokazuje, že trapný humor není to jediné, co tvůrcům zbývá, a že z pohádek dokáže udělat dobrou komedii vedle Simpsonů v čarodějnických dílech ještě někdo další. Tento film neudělal díru do světa novou či detailnější animací, zato se mi líbí přístup tvůrců, a sice že jej myslí alespoň trochu vážně. Na vlásku má stejně jako Shrek legendu, pár dobrých nápadů a hlavně pohádkové motivy kvantitativně převažující humornou stránku. Pěvecké výstupy ještě posilují dojem a dělají ještě větší klišé z rozlišování dobra a zla, ale právě tento fakt dělá z pohádek pohádky, s hlavními postavami, které ze sebe nedělají šašky v tak hrozné míře a dělají dokonce dobrý dojem vševypovídajícími výrazy. Je sice pravda, že se tento film nevyvaroval spousty věcí. Rozčilují mě dialogy postav snažící se sdělit spousty informací zrychlenou mluvou, nebo ještě hůř, lidská inteligence v mozcích zvířat, která by měla v těchto případech vydávat spíš patřičné zvuky, ale pořád je zde vyšší procento podívané, ve které věci dávají smysl, kde můžeme očekávat slušné akční dobrodrůžo, šílené inovace a především působivé, až nečekané zápletky. Na vlásku je určitě jedním z nejlepších animovaných filmů 2010, o tom není pochyb, a co se týče rozebíraného vlivu na děti… To je snad v případě animované pohádky škoda slov, nemyslíte?

Milénium je hodně zvláštní série. Tematicky se nijak zvlášť neliší od ostatních, ale severská tvorba – severský styl. Muži, kteří nenávidí ženy, se mohou pokládat za výjimečné jen tím, koho mají v hlavní roli, nicméně zas tak dobrý filmový zážitek to nebyl. Dívku, která si hrála s ohněm, jsem jakožto druhý díl velmi dlouho odkládal, ale i když se první díl tvářil jako uzavřený a nijak zvlášť mě nenadchl, uznal jsem za vhodné zhlédnout celou trilogii, abych si o Miléniu udělal celkový obraz. No, dvojka se mi líbila o poznání více. Ve Švédsku se Milénium pustilo jako šestidílný seriál, který natočili během jednoho roku, jenže my máme díly tři, které mají mezi sebou dlouhé intervaly, což má velký dopad na tok vzpomínek. Je dost možné, že mi takto některé věci unikají, ale dvojka si u mě vydobyla úspěch především díky tomu, že navázala na tak malé množství faktů z jedničky, aniž by vytvářela dojem své vlastní soběstačnosti. Jinak řečeno, i když je toto naprosto plnohodnotný nově vytvořený příběh, jde o pokračování, jak má být. Co se týče onoho příběhu, jeho daleko větší zajímavost tkví v tom, že nevypadá jako z detektivního seriálu typu Colomba či Monka, a jak vypadala i jednička, ale má i pár thrillerových prvků. Hlavní hrdinka neztratila nic ze své drsnosti, kterou výrazně zpestřuje typickou krimi atmosféru, a především začala vypadat více jako člověk. Divák si hned všimne, že herečka je sama o sobě mnohem hezčí. Občasné napětí filmu nechybí, avšak jeho komplikovanost se podle mě staví na těžce zapamatovatelných švédských jménech, než na okolnostech. Čím se také dvojka liší od jedničky, je i příběh ze dvou perspektiv. Dvě hlavní postavy se tentokrát nezčuchly, což o hodně oslabilo poutavou konfrontaci dvou naprosto odlišných osobností, ale zároveň i snižovalo pocit přímočarého chodu. Dívka, která si hrála s ohněm, si tentokrát více přilepšila, než přihoršila.

Asi nebudu jediný, kdo o Sucker Punch slyšel daleko více špatného než dobrého. Nicméně nebývalý úspěch 300 a Watchmen od stejného režiséra Zacka Snydera mi stačil jako dostatečná motivace ke zhlédnutí jeho dalšího kousku. Trailer vypadal naprosto šíleně, ale řekl bych, že ke Snyderovi tak trochu šílenost patří, a že ji bere s nadhledem, ale v případě Sucker Punch by tento argument určitě neobstál. Tento film je totiž >vyložená< blbost. Co dneska člověka nenapadne? Někdy je výsledek dobrý, ale někdy také ne. Záminka Sucker Punch pro povolání desítek odborníků ve speciálních efektech mi tentokrát jako dobrý nápad skutečně nepřipadá. Jejich vizuální stránka není zas tak špatná. Vzhledem k neobvykle dobrému soundtracku by se dala přehlédnout i jejich občasná okatost, ale k čemu jsou efekty filmu ku prospěchu, když je zde naprostá absence kvalitního příběhu? Jeho primitivnost je až zarážející, protože kdykoliv si hrdinka zaskočí do své alternativní reality, máte pocit, že se míchají jablka s hruškami. Jako kdyby k sobě reálná a fantasy stránka vůbec nepatřila. Kdybych měl hodnotit pouze akčnost, Sucker Punch by neměl problém, jenže onu primitivnost příběhu mají na svědomí právě akční scény, jejichž plytkost a bezesmysl se na hony vzdaluje i od bezpříběhových video her. Divák ví, že se dívá na film nebraný vážně, ale i tak tu překombinovanost nemůže přenést přes srdce, což je tedy alespoň můj případ. Co se týče herců, Emily Browning by dozajista vyhrála soutěž Miss stále skvěle nalíčená a nevinná tvářička. A každý, kdo film viděl a sdílí podobný názor, určitě pochopí, že bych mnohem radši, než sérii přeakčnělých scén, viděl ten její úžasně zázračný tanec, kterému všichni tak tleskají. Sucker Punch bych mnoha lidem vážně nepřál. Nevím ani, jestli se mám smát nebo se rozplakat nad závěrečným, nahlas předneseným poučením z filmu.

Miloše Formana upřímně velmi obdivuji. Je to režisér, který dělá České republice velkou čest, na což jsem náležitě hrdý. Viděl jsem pár jeho úspěšných filmů včetně obou oskarových, a na všech bylo vidět nesmírně realistické a originální zpracování. Možná úplně nerozumím tomu, jak moc velkou zásluhu má Formanova režie na originalitě filmů jako celcích, ale kdykoliv si na něj vzpomenu, připisuji úspěch jím režírovaných filmů jemu více, než hercům. Lid versus Larry Flynt s dvěma nominacemi mě tedy nemohl chybět. Jak se zdá, Forman dělá snad do všeho. Zavedl nás do psychiatrie, ukázal nám neobvyklý pohled na život Mozarta či slavného komika, ale že by se pustil i do života tvůrce pornografického časopisu? Už sám název vypovídá hodně. Každý si s „Lid versus…“ spojí soudní pře, ale je zvláštní, že mi stačil pouze tento fakt k tomu, abych se na film podíval. O ničem jiném jsem neměl ani potuchy, tudíž šok po zjištění tematiky na sebe nenechal dlouho čekat. Nicméně já si fakt úplně nevím rady. Jméno Forman s sebou automaticky přináší podívanou, na hony vzdálenou prvoplánovým očekáváním, ale tentokrát na mě jeho další kus neudělal příliš dobrý dojem. Lid versus Larry Flynt není špatně zpracovaný film, ale nyní bych asi jen vyjádřil radost, že už ho mám za sebou. Příběh, který bych rozdělil na dvě poloviny, disponuje nepředvídatelným, typicky biografickým dějem s nepočetnými, ale zato výraznými zvraty. Řekl bych Formanův styl. První polovina nám představila Woodyho Harrelsona ztvárňujícího sexuálního magnáta v prostředí s atmosférou, která mě vyloženě iritovala. Může za to nejvíce Courtney Love, která má ještě s přiléhavým dabingem vyloženě deprimující účinky. A druhá polovina s Edwardem Nortonem a poloretardovaným Woodym na vozíku u jednoho soudu za druhým se mi už líbila podstatně více, ale pořád to prostě nebylo ono. Jak říkám, nejde o špatný film, ale jeho zmíněná atmosféra a námět, ač biografický, je mi prostě nesympatický.

Assassins Creed je dost možná má nejoblíbenější videohra, a to z dobrého důvodu. Nejen, že společnost Ubisoft vytvořila tuto impozantní herní sérii a dále v ní pokračuje, ale její zástupci si uvědomili i její obrovský úspěch a nezůstali jen u PC, X-Boxu a Playstationu. Na svět vypustili už hromadu komixů, oblečení, sběratelských předmětů, dokonce i knih, ale kam by to dotáhli bez filmů, že? Ascendance je stejně jako Lineage filmem dějově předcházejícím nově vydané hře. Je trochu smůla, že mám Brotherhood za sebou už tak dlouho a tento film neposílil efektnost příběhu dřív, ale co… Lepší než vůbec. Prostřednictvím Ascendance jsem dostal možnost zjistit, že Ubisoft už zasáhl snad do všech typů médií, avšak pořád mu nedochází nápady. Hraný Lineage měl své kouzlo postavené na úžasných kostýmech a speciálních efektech. Tentokrát animovaný Ascendance upoutá pozornost svou neobvykle zajímavou animací, která svou detailností vystihuje atmosféru vytvářenou zabijákem Eziem Auditore a ultrazákeřným padouchem Cesarem Borgiou. Pravda, o příběhu zde moc nemůže být řeč, když je tento film postavený mezi dvě hry a vlastně celý příběh nezačíná ani nekončí, ale o něj tvůrcům, řekl bych, vážně nešlo. Věděli, že svou všehoschopnost dají najevo svou rozmanitou kreativitou, jejíž výsledky si příznivci, mezi něž hrdě zařazuji i sebe, za žádnou cenu nenechají ujít. Řekl bych, že nový film s podtitulem Embers na sebe nenechá dlouho čekat. Opět se díky traileru můžeme těšit na zcela nový vizuální zážitek, a očividně i na naprostý konec příběhu Ezia Auditore da Firenze.

Film Správci osudu vypadá všelijak, ale tak, jak se ukázal být ve skutečnosti, jsem si ho rozhodně nepředstavoval. Jenže v tomto případě to myslím upřímně v dobrém. Vzpomínám si už jen matně, ale i trailer nastínil neobvyklost příběhu se senátorem v hlavní roli, a já jen zírám. Nejsem úplný necita, a nedělá mi problém podívat se i na romantický film, tudíž bych byl schopný skousnout i neabnormální příběh s aktéry Mattem Damonem a Emily Blunt, kteří si získali mou přízeň hned od první společné scény. Ale o co je film lepší, když úžasným způsobem kombinuje romantiku se sympatickým sci-fi nápadem… Damon i Blunt hrají skutečně skvěle. Dívat se na ně společně i zvlášť mě naplňovalo přívětivými dojmy, jenže >takový< zvrat jsem skutečně nečekal. Jak děj stále nabíral svižnější tempo, začínal jsem si pomalu připadat jako v mixu filmů Město andělů, Matrix i dokonce Počátku, ale ne s tím pocitem, že je Správci osudu vyloženě vykrádají. Podle traileru mi bylo okamžitě jasné, kam se film rozeběhne, když hlavní hrdina nemá na vybranou a musí se vzdát ženy. Kdo by jen kapánek netušil? Do kina se mi chodit nechtělo, ale nyní si myslím, že bych neprohloupil. On ten nápad vážně není špatný. Ztvárnění „náboženských“ postav je velmi originální, jakožto i věci s nimi spjaté, nemluvě o akčních scénách. Atmosféra je pořád přívětivá a uvolňující, a co se týče hlavního zvratu číslo dvě, nějak nemám v úmyslu kritizovat jeho klišovitost. Mně vážně nevadilo sledovat svižnější děj, když disponoval tak zajímavými nápady… Konec? Myslím celkem předvídatelná záležitost, ale co… S uživatelem Greg7475 sice souhlasím ohledně jeho malé velkoleposti, ale doplním, že tento fakt nepředstavuje zhoubu filmu jako celku. Správci osudu jsou podle mě filmem pro úplně každého. Mix romantiky a sci-fi zde slaví mimořádně velký úspěch.

Na Pavučinu snů jsem se podíval z toho důvodu, že jsem chtěl po dlouhé době vidět zase nějaký film s mimozemšťany. Tyto postavy mají velký potenciál, což z nich činí mé oblíbence. Nicméně Pavučina snů je tedy případ… Je na ní jasně vidět, že nejde o žádnou obyčejnou vyvražďovačku. Stephen King je považován za krále hororového žánru, a i další adaptace jedné z jeho knih také vykazuje větší komplikovanost příběhu. Já si ale u tohoto filmu vůbec nejsem jistý. Jeho zvláštnost na mě působí totiž v jistých směrech dobře, ale i špatně. Je zde vidět kombinace hvězdného obsazení s ale málo známými jmény tvůrců, kteří mají hlavně ve scénáři velký zmatek. Je to velmi těžké vysvětlovat. Film si celkem slušně potrpí na atmosféru, která ze začátku ukázala být opravdu úžasná až děsivá, ale především ke konci úplně neidentifikovatelná. Dále, neznám knižní předlohu, ale vzhledem k filmu si myslím, že musí mít tak velký rozsah, který by odpovídal překombinované detailnosti příběhu. Divák sleduje v jednu chvíli celkem uvolněný průběh, ale když dojde ke zvratům, film se přetáčí naruby. Nic nepřestává dávat smysl, ale bývá toho moc najednou, a linie příběhu pořád kmitá z místa na místo. Co se týče mimozemšťanů, tak těm nemám krom úplných detailů moc co vytknout. Bude to zřejmě jejich originalitou opředenou tajemstvími. Hlavní hrdiny musím trochu rozebrat také. S herci a jejich super hláškami jsem nadmíru spokojený, ale ty jejich role… Fakt, že sami mají nadpřirozené schopnosti a jdou do konfliktu s mimozemšťany, na mě působí hrozně divně. V druhé polovině už přišla na svět taková zvláštní přímočarost, až začalo být vše tak nějak nepřirozené, přeplácané, nerealistické a v jistém směru nepochopitelné. Možná bych si měl přečíst knihu, protože mám pocit, že třeba hodina navíc by z Pavučiny snů udělala úplně jiný zážitek.

Vřískot už v nynější době patří mezi hororové legendy, a to by v tom byl čert, abych o něm, jakožto příznivec tohoto žánru, vůbec nic nevěděl. Samozřejmě, že masku Ghostface zná úplně každý včetně mě, ale je vážně na ní něco speciálního kromě jejího charakteristického vzhledu? Abych pravdu řekl, film jsem si nepouštěl s vědomím, že se na něj pouze podívám a pak ho vypnu. V důsledku mé zvýšené pozornosti na originalitu a velkého očekávání mě Vřískot v mnoha věcech velmi zklamal. Že zde hrají hlavní roli opět nějací teenageři, bych možná ještě mohl skousnout, ale jinak bohužel nevidím vůbec nic zajímavého na obyčejném psychopatovi s kudličkou, který „prostě jen“ vraždí. Každopádně mě velmi překvapil fakt, jaký typ hororu tento film ve skutečnosti je. Scénář nabytý narážkami na spoustu jiných hororových sérií vytváří efekt, že Vřískot představuje daleko spíš jistý typ parodie hororových prvků, než další „plnohodnotný“ vyvražďovák. Zároveň má ale i vlastní příběh, a atmosféru parodie vytváří úplně minimálně. Je to zvláštní, ale takto na mě působil, a ne vždy to dopadlo dobře. Já ani nevím, jestli se o to tvůrci vůbec snažili, ale napětí se nějak nedostávalo. Vřískotu úplně chybí díky mixu žánrů faktor strachu. Nevidím zde nic ryze originálního, spíš jen velké množství (ne)záměrných klišé. Původně myšlený název Scary Movie by se zde možná hodil více, než u světově proslulé série parodií od kosti. Jinak identifikace vraha mi netrvala pomalu ani chvilku. Český dabing nikdy nelže zapáleným filmovým fanouškům, kteří se zajímají i o jména dabérů. Ale i tak se musí Vřískotu nechat jeho nepředvídatelnost a vcelku velké překvapení v závěrečných scénách. No, tento film mě vážně prakticky neoslovil. Myslím si, že v některých případech mají démonické síly, mimozemšťané a příšery navrch nad obyčejnou realitou, která Vřískotu nesvědčí. Další díly? Nevím…

Vrtalo mi hlavou, co způsobuje, že akční filmy s Liamem Neesonem v hlavní roli mají vždy větší úspěch než s jinými herci. Pak mi to došlo. Je to díky Liamovi Neesonovi… Tento herec je na tom podobně jako Steven Segal či Jean Claude Van Damme, jen s tím rozdílem, že jeho filmy nejsou automaticky klasifikovány jako béčka s automaticky nízkými hodnoceními. Nejsem tu ale proto, abych se tomuto dokonce vlastnímu tvrzení vysmíval nebo jej zpochybňoval. Neesona mám rád možná od chvíle, kdy jsem jej viděl poprvé na obrazovce, a film Neznámý pro mě představuje jen další zpestření mého filmového programu. Abych pravdu řekl, fakt, že na plakátu třímá pistoli, mě i tak poněkud překvapil. Proč by si distributoři jen tímto elementem sami odháněli diváky, zvlášť když je vzhledem k námětu a ději tak neadekvátní v rukou hlavního hrdiny? Pravda, že Liam figuruje v celkem rozumném příběhu prakticky beze zbraní, by jim všechny uprchlé diváky vrátila možná i dvakrát. No, z toho asi vyplývá, že se příběh neobrátil doslova tak rychle naruby, jako třeba v Total Recall s Arniem, což nyní můžu potvrdit. Jeho úspěch a kouzlo spočívá v jeho akčnosti bez akčního hrdiny doslova. Daleko více zde znamená posloupnost a mysterióznost děje, kde vás zajímají spíš detaily a jeho komplikovanost. Zápletka zde má velkou sílu, přičemž neschází ani peripetie, neboli nový zvrat, který se na úspěchu také podílí díky své překvapivosti a nástupu až ke konci. Jinak řečeno, Neznámý má poutavou zápletku, která se vznáší nad vcelku zajímavým dějem, jehož zvrat přichází tak pozdě, že jeho jistá míra klišovitosti nemá na celkový dojem takový vliv. Liam si umí vybírat scénáře, a snad proto u mě pořád zůstává jako uznáníhodný herec, který umí ošéfovat i jednohubky s nějakou tou známou herečkou. Neznámý se za více, než za jednohubku prohlásit skutečně nedá, to ale neznamená, že je k zahození.

Harry Potter je sága, na kterou naše generace, chodící v této dekádě premiér všech sedmi (osmi) dílů urychleně do kina, nikdy nezapomene. Za dvacet let se na ní teenageři budou dívat jako třeba na starou trilogii Hvězdných válek, či na sérii Pátku třináctého, nevím, nicméně my si určitě vzpomeneme na sedm (osm) dílů dobré podívané s brýlatým černovlasým hrdinou z Bradavic. Nyní, v současnosti, jsem však jen těžce dokázal vyjádřit, jak moc jsem zvědavý na závěrečný díl, který je prostě beznadějně poslední, což si možná spousta lidí vlastně ani neuvědomuje. Jelikož jsem dočetl celou sérii ještě před první částí sedmého dílu, byl to úplně jiný pocit hodnotit film, který se dal srovnávat s předlohou. Nicméně po už dostatečně zvorané šestce se první část sedmičky obrátila v ještě větší katastrofu, a to jsem si jistý, že i v případě „blažené“ nevědomosti. Každopádně druhá část… mě velmi mile překvapila. Nenapadlo by mě, že to řeknu, ale je to skutečně tak. Vrtalo mi hlavou, o čem vlastně druhá část bude, když v první bylo nacpáno a zároveň bohužel drasticky ořezáno tolik věcí… Jenže tento fakt se ukázal být jako strategicky geniální pro závěr celé světoznámé série. První část prakticky na dvě věci, ale druhá v rámci jistých okolností ztvárněna bezmála úžasně. Tvůrci museli počítat i s lidmi, kteří knihu nečetli, a jak jsem už říkal, první část nemohla objektivně u těchto diváků za žádných okolností obstát (a to ani u těch, co ji četli). Umím si představit, jak pro ně musela být i druhá část velmi matoucí a vypadat tedy jako blbost. Já objektivně strhávám procenta za fakt, že tvůrci ani v tomto případě nedokázali dotáhnout některé detaily, které znamenají pro přehled nesmírně mnoho, ale i tak prohlašuji, že je to i velká chyba diváků, kteří se pro lepší zážitek nebyli schopni na film vyzbrojit informacemi z knihy. Já jsem se nemohl nabažit velmi efektně a originálně ztvárněných scén, které jsem si při čtení uměl jen stěží představit, avšak ještě větší dojem na mě udělala znovu zobrazená místa a scény z minulých dílů, ba dokonce i drtivá většina stejných herců (i českého dabingu). Příběh a scénář >mně< dával smysl, protože tento úsek knihy se drží předlohy obstojně, takže při odchodu z kina mi na tváři zůstal úsměv. Je fakt, že druhá část by sama o sobě vůbec neobstála, protože vlastně ani neměla žádný pořádný děj, ale takhle se na ni člověk dívat nemůže. Myslím, že Harry Potter skončil důstojně, a mohu jen popřát hodně štěstí ústřední trojici s vyrytou sérií na čele v dalších rolích.

Triage si odpírám už velmi dlouho snad proto, že mi nepřišel jako natolik kvalitní film, který stojí za to vidět bezpodmínečně. Hodnocení na IMDb dělá skutečně hodně, ale jednou to přijít muselo, a mně osobně bylo tentokrát úplně ale naprosto jedno, jestli zde hraje Colin Farrell, který dal vzniknout mým antipatiím díky své účasti v Alexanderovi Velikém. No, tento kiks nechme stranou, a vraťme se k Triage. Vážně jsem si myslel, že půjde o naprosto průměrný nepříliš komerční počin, na který během týdne zapomenu, ale opak se stal pravdou. Ne tedy, že bych byl zdrcen lavinovou originalitou a nadmíru strhujícím příběhem, ale mně se podařilo v Triage najít snahu tvůrců přijít s něčím odlišným a zároveň velmi poutavým. Například dívat se na válku očima fotografů mi přijde velmi inovativní. Jelikož fotky z takovéhoto prostředí zachycují především jeho atmosféru, v tomto filmu bylo vidět, že tento požadavek byl brán v potaz, načež se kladl velký důraz na autentičnost. Udělat i nějaký slušný příběh určitě neměli tvůrci snadné, ale výsledek je více než uspokojivý. Jeho poutavost spatřuji v poměru scén ze dvou odlišných prostředí. Na jedné straně má Kurdistán stejně výjimečného jako Dublin na druhé. V obou figuruje Colin Farrell, a v obou potvrdil, že je schopen uhrát i takové role. Velká změna však přišla společně s Christopherem Lee, který jednak snížil řídkost obsazení, a druhak nasadil úplně jiné tempo a podobu „Dublinského prostředí“. Ovšem jeho účast také měla za následek, že rozuzlení celé záhady kolem příběhu přišlo úplně náhle, a o to efektivněji i efektněji. Musím uznat, že podobu závěru jsem doopravdy nečekal. Film mě přiměřeně bavil po celou dobu, ale konec na mě udělal skutečně největší dojem. Triage má dobrou myšlenku i podklady pro vyvíjející se příběh. Myslím, že mu IMDb křivdí.

Jelikož jsem si předem nepřečetl žádné informace, domníval jsem se, že Škola života bude komedie jak poleno, přinejlepším typu Snídaňového klubu. Jenže málokdo by nazval školu, kam chodí studenti, zrovna „Školou života“, takže tento film se ukázal být něčím na způsob obráceného Předčítače. Myslím, že Škola života by za normálních okolností u mě neměla štěstí, protože vědět předem pouze tuto informaci, asi bych film odkládal déle, ale nyní, když jej mám za sebou, musím konstatovat, že bych možná i prohloupil. Divákovi jako jsem já fakt, že hlavní postavu hraje sedmnáctiletá školačka, moc dobře zrovna nezní. I když je věk hlavních hrdinek jiný, zavání to příběhy pro ženy, jako třeba Janou Eyerovou nebo Pýchou a předsudkem, ale co je na tomto „romantickém“ filmu odlišného? Právě onen propastný věkový rozdíl mezi dvěma lidmi, jako v Předčítačovi. U člověka, který nesleduje romantická dramata v jednom kuse, je, řekl bych, velmi malá pravděpodobnost, že by viděl něco podobného. Jistě, je tu muž, který udělal dojem na holku, s kterou teď tráví spoustu času, ale okolnosti stejně mají veliký význam. Mě ale neunikla jedna věc, kterou bych označil možná i za strategický trik. Na zápletku člověk nečeká dlouho, ale na nějaký obrat ve vývoji děje neboli kolizi už ano. Ačkoliv děj nepostrádá své kouzlo, jeho poutavost spočívá spíš v jeho schopnosti udržet diváka bdělého, když čeká na nějakou změnu. A ději se to, myslím, daří dobře. Škola života není vůbec vyloženě špatný film. Britové mají smysl pro originalitu, což mohu potvrdit snad u každého jejich filmu, který jsem v poslední době viděl. Nicméně i když tu máme >takový< milostný vztah, je třeba objektivně vzít v potaz, že tento triumf udělá dojem na začátku, a postupně pomalu slábne. Já ovšem stráveného času s tímto filmem nelituji.

Transformers mám rád. V roce 2007 jsme se zásluhou režiséra Baye dočkali zcela nových, originálních a poutavých mimozemšťanů, na které se nezapomíná, a kteří vydělali tolik peněz, že druhý díl uvítali jak diváci, tak financující společnosti. Fakt, že se příběh obrátil v nepodařenou pohádku a neuvěřitelné fiasko, mě opravdu zklamal, ale v naději, že Bay dodrží své sliby, a sice že se bude tentokrát držet při zemi, jsem chtěl dát Transformers ještě šanci. Ach jo… Vážně netuším, co pro něj „držet se při zemi“ znamená. Pořádně ani nevím, co mi zde vadí víc, a to svědčí jen o jedné věci. Transformers 3 si nepolepšili ani trochu. Je příšerné, že vážnost konfrontace vesmírných robotů se Zemí s každým dílem graduje. Už minule jsem si stěžoval, že se v novém díle objevil někdo ještě silnější, a k tomu ještě s rádoby nečekaným záměrem. Tvůrci třetího dílu nyní místo z pyramid, udělali komedii z přistání Apolla na Měsíc, což vedlo až tak daleko, že se Bay nedržel už ani při Zemi s velkým Z. Nový příběh je ještě šílenější a nemůžu se zbavit dojmu, že si i odporuje s předchozími díly. Co teda Deseptikoni sakra chtějí?! Přetvořit technologie Země, zničit její Slunce nebo ji nakonec využít k úplně jiným účelům, které radši nebudu prozrazovat? Je zde příliš jasně vidět, že už nejde o kvalitu, ale jenom o zisky… Neustálé pokusy rozesmát diváky rádoby komickými výstupy selhaly už v druhém díle, a ve třetím ještě zhoršují kvalitu chabého děje. Efekty nejsou špatné, co si také budeme povídat, když jsou do nich investovány stovky milionů dolarů, ale tak nějak postrádají efekt ve své podstatě proto, že celý film je protkaný nepodstatnými nesmysly, které občas postrádají jak význam, tak účel. A nutno říct, že více jak polovinu filmu tvoří souvislá akce, kde roboti lítají jeden přes druhého, až vás ta jednotvárnost, bezduché akční scény, klišovitost a prázdné dialogy začnou nudit. Trojka se netvářila, že bude další díl, za což se skutečně modlím. Už vážně nechci vědět, kam až jsou Transformers schopni vygradovat a Michael Bay klesnout.

Okolo Super 8, projektu J.J. Abramse, panovalo úplné šílenství. Tento režisér vyvolal nepochybně ve všech filmových nadšencích, včetně mně, velmi mnoho očekávání díky svému tajnůstkářství a velké snaze udržet vše pod pokličkou až do kýženého okamžiku. Na tom všem přece muselo něco být, zvlášť když se na svět dostala spojitost s Oblastí 51… Řeknu na rovinu, že film se držel velmi dlouho, a ačkoliv bych nedal stovku, ale 70 nejméně, pak se jako mávnutím proutku vše zhroutilo. Příběh se mi zamlouval snad hned od začátku. Ne, že bych jásal radostí nad tím, že hlavními postavami je parta malých školáků, ale chápu to jako strategický tah vyvarovat se podobným fiaskům jako třeba ve filmu Vetřelec vs. Predátor 2, kde se na mimozemšťany díváme očima dvacetiletých. Vlastně mohu bez zábran říci, že vedlejší příběh ve formě natáčení filmu dětmi mi přijde inovativní i velmi kvalitně propojený s hlavním příběhem, kde jde o onoho tvora, na kterého jsme se všichni tak těšili. Očekávat, že nám bude v každém záběru pózovat ze všech možných úhlů, by bylo naivní, ale i tak mě velmi popudil fakt, že si ho kvůli neustálé tmě prakticky vůbec neužijeme. Nicméně až do určité chvíle se mi na ději velmi líbilo jeho celkem slušné napětí, dynamika, díky děckám i příjemná odlehčenost i vytváření dalšího a dalšího očekávání v divácích prostřednictvím originálních myšlenek. Přesvědčivé reakce tajných služeb, mizení motorů a elektrospotřebičů, hromadný útěk psů do všech světových stran, ba i přesvědčivé výkony některých z mladých aktérů, mě nenechávaly chladným. Nicméně závěrečných pár desítek minut mě málem přiměly k pláči. Možná bych skousnul kýčovitosti, jako že malé děti beze strachu běží do centra válečné zóny, že zachovávají chladnou hlavu více než dospělí, ale stačila jediná scéna, abych dospěl k závěru, že to Abrams vážně zvoral. Většina filmů nás nudí až ke konci, kde vytáhnou eso v rukávě, a u nenáročných diváků úplně změní pohled na film jako celek. Super 8 to má přesně naopak. Je to škoda, ale více než 50% dát nedokážu.

Za normálních okolností bych se na Upíra z Brooklynu asi nedíval, jelikož Eddie Murphy je vyhlášený svým humorem, který mi zrovna moc nesedí, nicméně na tento film mám spoustu dobrých vzpomínek z dob, kdy bych dával 100% každé druhé volovině. Upíři se stali fenoménem, o čemž není pochyb, ale nad tím, kam až byla filmová studia schopna zajít, by se například Bramu Stokerovi asi zatočila hlava. Zasazeni do války s vlkodlaky, bojující s hybridním lovcem upírů, postaveni na post vládců zeměkoule, ba dokonce i zabouchnuti do dívky odolávající jejich schopnostem, nás upíři provázejí snad každým rokem, a člověk by si řekl, že Upír z Brooklynu bude asi tak špatný kýč jako třeba Herkules v New Yorku, nebo podobné filmy s tímto přízviskem. Fakt, že oním upírem není Drákula, mě ovšem naplňuje úlevou, páč v opačném případě bych asi začal ztrácet svůj zaujatý postoj daleko dříve, už jen díky tomu, že by to byl černoch. Nicméně bych lhal sám sobě, kdybych tvrdil, že o kýč nejde, ačkoliv Murphymu role upíra Maxmiliána podle mě opravdu sekne. Příběh tohoto filmu není vůbec nijak složitý, a až mě překvapilo, jak moc si nezadá s jinými přímočarými komediemi. Prostě klasika. Komediální jednohubka, kde je v rovnováze důležitost příběhu s komediálními výstupy. A když už jsem u toho, nemohu opomenout, že oním komediantem tentokrát není hlavní aktér Eddie Murphy, ale K. Hardison. Myslím, že zde i objektivně hodnotící divák musí uznat, že je Murphyho role vcelku důstojná, a že je vedle něj Hardison, na to jak je neznámý, docela vtipnou postavičkou… Významný podíl na úspěchu má, myslím, i český dabing, který byl u všech naprosto úžasný, tedy až na hlavní ženskou roli, která takto vypadala o dvacet let starší. Upír v Brooklynu je podle mě skvělá oddechovka, která nenáročným divákům zvedne náladu a náročným nezabere příliš mnoho času.

Už je to docela dlouho, co jsem sjel celou trilogii Kmotra a všem dílům dal 70%. Opravdu si nevzpomenu na dojmy po zhlédnutí, možná jsem nechtěl vypadat jako ignorant, který by dal filmům vedoucím žebříček 250 nejlepších filmů na IMDb tak málo, ale u Scarface si připadám daleko rozhodnější. V poslední době jsem o této gangsterce slýchal až příliš často na to, abych nadále vůbec nevěděl, jak Al Pacino hraje Tonyho Montanu, tudíž jsem neváhal a asi (bohužel) očekával příliš mnoho. Zjizvená tvář má svůj styl a slušně propracovaný nejednoduchý příběh, přesně jak se na gangsterku patří. Jenže zde vidím příčinu onoho dojmu, který na mě film udělal. V rámci gangsterských filmů jde určitě o klenot filmografie, nicméně právě tento typ filmu mi, jak jsem zjistil, vůbec nedělá dobře. Typický děj, ze kterého nemáte šanci vyčíst, jak se bude následně vyvíjet, protkaný atmosférou zločinnosti, pašování drog a praní peněz, dělá Scarface dobré jméno, a já bych jej objektivně hodnotil jako nadprůměrně kvalitní. Ale ať už je z objektivního hlediska sebelepší, nepřinesl mi vůbec žádné vnitřní uspokojení, které k filmům také neodmyslitelně patří. V důsledku tohoto faktu pro mě 160 minut představovalo skutečně tvrdý oříšek. Al Pacino hrál patrně roli svého života a zvládl ji podle mě určitě nejlépe, jak mohl, ale jeho role s vskutku tvrdým charakterem pomalu ztrácela na své poutavosti díky tomu, jak málo se toho v ní během filmu změnilo. Dostávám se k závěrečným scénám, které vstoupily do dějin. Ať se v jakémkoliv normálním filmu či parodii objeví odkaz na Scarface, vždy je to imitace jeho scény s kulometem a legendárními hláškami. Pravda, jiné scény totiž nestojí za to natolik, aby si je člověk udržel v hlavě delší dobu. Je mi líto, že možná někoho zklamu, ale jsem šťastný, že už mám Scarface / Zjizvenou tvář konečně za sebou v negativním smyslu.

Snídaňový klub se sice pyšní vysokými hodnoceními, nicméně když jsem projevil zájem se na něj podívat, trochu mě zarazilo jeho stáří. V každém roce, kdy bylo možné točit filmy, se vždy našel nějaký dobrý, to nikdo nemůže popřít, nicméně u čtvrt století staré teenagerovské komedie jsem váhal. Vedle audiovizuálních efektů se bohužel každým rokem mění i humor, a nedokážu podle vlastní zkušenosti neříct, že čím starší komedie je, tím více využívá nadsázku. S něčím podobným se setkáme i ve Snídaňovém klubu. Pět žáků spolu neuvěřitelně kontrastuje, a podle mě je někdy až příliš výrazně vyjádřen odlišný životní styl každého z nich. Jinak řečeno, že každý z nich představuje extrém skupiny, kterou zastupuje, radši nemluvě o „rebelovi“. Nicméně když má člověk náladu a vůli přežít první polovinu filmu, kdy pomalu začíná přicházet na jiné myšlenky a už si přát konec, jeho vytrvalost se mu nakonec vyplatí. Ve chvíli, kdy se komedie změnila spíš na konverzaci, se film jako celek změnil jako rozsvícením světla. Divák zapomněl na předchozí otupělost a začal film skoro až hltat. Nejprve si přál konec, pak chtěl víc… Jak lépe proměnu vyjádřit, mě už asi nenapadá. Co se týče herců, jsem docela překvapen, že jsem o nich až do teď vůbec neslyšel. Každý měl s postavou, kterou ztvárňoval, dostatek prostoru ukázat, co v něm je, až výsledně nikdo nepřišel nazmar. S tímto výkonem bych čekal, že se propracují výš… No, Snídaňový klub se asi úplně všem líbit nebude. Je to taková jednohubka, která má svá slabá místa, ale víc těch silných. Kvalita je uspokojivá, výsledek mě celkem překvapil a byl bych nanejvýš zvědav, kdyby scénář vypadal podobně jako filmu „The man from Earth“, to by byla teprve podívaná.

Jelikož se nepovažuji za nijak zvlášť náročného diváka, nebyl pro mě problém najít ochotu podívat se i na sci-fi „Jsem číslo čtyři“. Podle trailerů tento film vypadá na celkem slušně propracovaný, co se týče audiovizuální stránky, ale jinak… Celkem se tedy dalo tušit, že se z něj nevyklube žádný zázrak. Už nyní mám pocit, že jeho potenciál je asi na takové úrovni, že v dalších dílech má budoucnost asi podobně jako Percy Jackson, Zlatý kompas nebo Poslední vládce větru. Tedy alespoň nepříliš žádanou. Já nevím, jakožto příznivci sci-fi by mi bylo stydno, kdybych nápad o dalších formách mimozemšťanů úplně zavrhl. Mimozemšťany mám zkrátka rád, ať už jsou ve vesmíru, či, jako zde, na Zemi. Nicméně když se dostanu k detailům celého příběhu, nacházím o mnoho více negativů, než té hrstky pozitivů. Asi největší problém vidím v rozvržení scén. Sci-fi i fantasy podlehly v poslední době neuvěřitelné bastardizaci. Ve filmech, kde má jít především o kvalitní příběh s dynamickým dějem, nyní více jak polovinu doby nahradily již klišovité teenagerovské románky. To samé vidím u „Jsem číslo čtyři“, kde si připadáte úplně jako ve Stmívání nebo Čarodějově učni. Více tu jde o rozvoj vztahu, který pozbývá půvab třeba toho Aragorna s Arwen, přičemž veškerá pro příběh důležitá akce je nahromaděna až úplně na konci. Člověk si tak nějak zvykne na scény, kde si hlavní postavy vyměňují nesmělé úsměvy, že mu pak závěr připadá nesmírně trapný. Zatlačený prostor pro vedlejší postavy je zde nesmírně znát. Nástup Teresy Palmer, která tentokrát inkasovala nějaká ta kouzla, přišel tak pozdě, že zde sexy herečka prakticky vůbec nemusela být. A co se týče záporných postav… celkem škoda slov. Jediný, kdo zde za něco stál, byl asi jen Timothy Olyphant. Dále se mi zde velmi líbily dýky postav, které mi připomínaly Prince of Persia, ale to je asi tak všechno. Jak jsem naznačil, „Jsem číslo čtyři“ plánuje druhý díl… Asi jen štěstí stačit nebude.

Most přes řeku Kwai jsem si odpíral velmi dlouho. Ačkoliv jsem si předem ani nesehnal podporující informace, bylo mi okamžitě jasné, že se jedná o další válečný film s neobvyklou délkou, z jedné ze tří nejznámějších válek dvacátého století. Navíc ve mně utkvěla představa, že prakticky od konce druhé světové války se kinematografie s tímto tématem zmohla na tolik možných pohledů na tuto událost, že originální nemůže být žádný film, který jsem ještě neviděl. Kdo by si byl pomyslel, že film z roku 1957, vytvořený pouhých 12 let po konci zdroje pro tisíce dalších filmů, ukáže konflikt bez použití válečného prostředí, jako tomu bývá v dalších desetiletích, a dokáže, že i padesátá léta nezůstávají pozadu… V důsledku tohoto faktu se člověk dočká skutečně zajímavé a hlavně neočekávané zábavy. Ačkoliv se v první hodině nestane prakticky vůbec nic, krásu celku to vůbec neohrožuje. Vytvoření kvalitních podkladů má naopak pro následující děj velký význam, hlavně co se týče vykreslení charakterů kladných i záporných postav, a to až do té míry, že vám připadají kladné všechny. Zvláštní, že mi to vůbec nevadí. Ovšem nejlepší na celém filmu shledávám jeho postupný rozvoj až k dvěma dějovým liniím, které mají každá svou působivou myšlenku a kouzlo. Vzhledem k tomu, jak moc jdou navzájem proti sobě, ačkoliv jde o stejnou stranu, zájem diváka o vyřešení této situace neustále roste, zvyšuje se napětí a to vše s atmosférou, která alespoň na mě působí jako minimálně zkreslená. Nejsvětlejší místo je ale ovšem dynamický závěr, kde člověk neví, komu má fandit. Zatímco William Holden prezentuje klasický postoj proti „těm zlým“, Alec Guinness zastupuje stranu postavenou na morálních zásadách, která snad v kinematografii nemá obdoby. Vůbec se nedivím, že za tuto roli dostal Oscara, kterého bych přál i S. Hayakawovi za roli Saita. Most přes řeku Kwai je v rámci válečných filmů ztělesněním kvality.

Svět X-menů mě vždy velmi zajímal pro jeho neuvěřitelně velký potenciál. Trilogie s Wolverinem v hlavní roli nám toho ukázala vskutku velmi hodně, a ačkoliv se mi díly bezprostředně po dokoukání vesměs líbily, přesto jsem nyní toho názoru, že jejich forma zobrazení světa mutantů mohla být mnohonásobně lepší. Ohledně Originů mám vždy velké obavy, jelikož jsem se zatím nesetkal s takovým, který by se vyrovnal původním dílům. Ovšem po zhlédnutí První třídy už to přestává platit. Tento film, vypadající z trailerů jako blbost, se nejen kvalitativně vyrovná celé trilogii, ale zároveň s rezervou poráží i origin se spjatým svalovcem s adamantiovou kostrou. Nový příběh, se starými i zcela novými postavami a pohrávající si po vzoru Watchmenů s historickými fakty, má hodně co do sebe. Potenciál všech mutantů je využit prakticky na maximum, jelikož zde mají tolik prostoru, že vždy vezmeme na vědomí jejich význam na scéně. Právě zde vidím příčinu „neúspěchu“ postav z Wolverina, které svou nevýrazností na sebe nechaly prakticky hned zapomenout. Mimo postav se samozřejmě výrazně upgradoval i příběh, jehož děj se liší především v redukci přímočarosti. První třída má výrazný spád, je odlehčená, dynamická a hlavně zábavná. Člověk si až začne říkat, že remake trilogie v tomto stylu by udělal z X-menů učiněnou legendu. Nicméně to úplně nejlepší vidím ve spojitostech. Prakticky po každých deseti minutách nám film odhaluje vše, co se v trilogii pouze naznačovalo, ať už jde o vývoj postav, či úplné detaily. Snaha nezanedbat jejich význam a jejich neobvyklé množství dělá jednak obrovský dojem (cameo H. Jackmana a R. Romijn či vývoj postavy Beast), ale na druhé straně si někdy odporuje jak s trilogií tak s Wolverinem (což rozpoznají jen ti úplně nejpozornější), a někdy to už trochu přehání (závěrečné scény). První třída je každopádně na první dojem velmi efektním zážitkem, který stojí i za návštěvu kina. X-meni se dočkali skvělého pokračování s nabytým obsazením, které ovšem diváky neznalé trilogie může velmi zmást. Z mého pohledu jde možná o nejlepší origin, co jsem kdy viděl.

Josef – Král snů, je vedle Prince Egyptského a Lvího krále dalším filmem s tímto typem animace, který mi jako menšímu natolik utkvěl v paměti, že až do teď mi bylo líto, že si nemohu vzpomenout na jeho jméno. Byl bych si jej pustil dřív, nicméně v tom případě bych jej nemohl hodnotit s vědomím, že znám tento příběh i v psané podobě. Jak jsem zjistil, Bibli není tak obtížné číst. Styl psaní je skoro pořád stejný a prakticky vše je okamžitě vysvětleno. Jak tedy využít ve filmech příběhy (mimo nejznámějšího Ježíše a Mojžíše), které postrádají komplikovanost, napětí a do jisté míry i poutavost? Vzhledem k tomu, že Josefův příběh je sice trochu zajímavější, ale pořád ne nijak zvlášť, musím vyzdvihnout jeho filmové zpracování, které se mi prostě líbí. Je těžké být objektivní, když jsem předem věděl, že si spíš jen připomenu staré dobré časy, a že budu kritizovat jen v krajním případě. Josef je opravdu dobře zpracovaný biblický příběh, který v Bibli postrádá nespočet pěkně zachycených detailů. Jistě, že z něj také dělají neskutečně idylickou a naivní pohádku, ale co bychom také mohli chtít od muzikálového animovaného filmu… Tato animace je skvělá, jen mi na ní vždycky vadily výrazy ve tvářích. V Josefovi jsou úplně do extrému rozlišeny situace, v nichž buď všechny postavy s nevinně šťastným výrazem zpívají a tančí, nebo s nevinně nešťastným výrazem litují a vzlykají. Pokud se na to někdo dívá stejně jako já, a kdo neviděl tento film jako malé dítě, docela bych chápal, že jej považuje za úplně primitivní podívanou pro děti. Je ovšem třeba dívat se trochu s nadhledem. Každý, kdo zná Genesis, ví, že se lepšího filmu dočkat nemohl. Můj pohled na Josefa – krále snů se už asi nezmění. Každý má takovou skupinku filmů…

Od 3:15 zemřeš, jsem neočekával žádné zázraky. Vždyť téměř na každém hororu na imdb hodnoceném pod 7 prakticky není nic zvláštního, ale nyní si začínám myslet, že i těch 5,8 je snad až příliš moc. Ryan Reynolds má svůj styl, který uplatnil snad ve všech filmech, které jsem viděl já, tudíž ho mám zafixovaného jako cca akčního komika. Ačkoliv se mi zde ze začátku líbil, postupně dokázal, že tento žánr mu vážně příliš nesvědčí. „Horror“ 3:15 ani není originální v tom, že originální vůbec není. Stačí se podívat na 75% všech ostatních hororů… Nicméně tak jako tak fakt, že mi tento film neukázal absolutně vůbec nic nového, mi opravdu nadmíru vadí. Člověk se zde možná párkrát lekne, ale za tím nestojí originalita filmu. Myslí si snad někdo, že znetvořená holčička tu ještě nebyla? Dětí, kterým se nějak nechtělo umřít, a radši zůstaly na místě svého úmrtí, už člověk znalý horrorů viděl nespočet. Mohl bych snad přehlédnout tohle, ale stejně mi také velmi vadí ten překombinovaný děj. Vše je zde takové beze smyslu. Na jedné straně zde straší holčička, na druhé se tu ozývají hlasy, a nic s toho spolu nesouvisí. Jako kdyby se 3:15 snažilo vzít to nejlepší s druhých hororů a udělat svůj vlastní, zdánlivě výjimečný. Každopádně účinek je úplně opačný. Dům, který mění povahy lidí a donutí vyvraždit všechny své obyvatele, nebezpečně připomíná The Shinnig s Jackem Nicholsonem, až na to, že Ryan Reynolds může jen snít, že by se mu vyrovnal. Jeho zčervenalé podlité oči by se možná uplatnily nebýt žalostně krátké doby trvání, která znemožnila vývoj přesvědčivosti všech postav. Dále ten závěr… Ach jo. Pár slovy nuda, klišé až ubohost. 3:15 zemřeš, je torzo hororů, jaké bývaly kdysi. Nepustil bych jej nikomu, kdo má pro strach uděláno, ani těm, kteří chtějí za denního světla strávit necelou hodinu a půl.