Omarovic

Když se občas povede natočit film inspirovaný řeckou historií či mytologií, s dalšími řeckými hrdiny a vcelku vysokým rozpočtem, nikdy si takové lákadlo nenechám ujít, a to nejspíš nebudu sám. Po vpádu Immortals do kin jsem tedy doufal, že tento rok se to po debaklu Souboje Titánů snad povede. Ach jo, nevím, kde to pořád vázne, ale i tentokrát jsem se dočkal dalšího velkého zklamání, jelikož film Immortals, ačkoliv má i pár předností, s kvalitativní úrovní z minulého roku prakticky vůbec nepohnul. Co ho činí odlišným od ostatních je možná posloupnost příběhu, která nevysolí všechno jak na talíři, ale zpočátku donutí diváka trochu přemýšlet a uvažovat o smyslu všeho, co na obrazovce vidí. Nicméně po půl hodině všechna sranda končí a z filmu se stává naprosto obyčejná akčňárna s primitivním a nezáživným příběhem, který v sobě kombinuje spoustu motivů a nápadů převzatých z jinčích filmů. Viděl jsem zde 300, Krále Škorpiona, Barbara Conana či videohru God of War. Na filmu mohou pracovat stejní producenti, ale nemá tam být to samý. Mohl bych ještě přehlédnout jméno hlavního hrdiny, který má být v labyrintu s Minotaurem, ale co mi pilo krev asi nejvíc, byl děj prošpikovaný nesčetnou řadou zbytečných faktů a postav, prázdných dialogů a hlášek a především spousty scén, které zde vyzněly úplně naprázdno, neměly skoro žádný význam ani logiku či hodnotu k zapamatování. Tyto chyby by mi znechutily celý zážitek, i kdybych nečekal od filmu víc než průměrnou podívanou, nebo bych se na něj díval jenom kvůli pobavení. Tak trochu jsem zde postrádal více známých tváří, a co se týká Rourka, nevím, co na něm všichni vidí. Je to jen další záporák, který neváhá zabíjet posly špatných zpráv, mluví, až šeptá, a nakonec představuje závěr cesty hlavního hrdiny. Líbilo se mi, jak tvůrci pojali bohy a titány, kteří neměli po vzoru Souboje Titánů monstrózní podoby a rozměry. Člověk, ať chce nebo nechce, si zapamatuje pár kuriózně zpracovaných soubojů, ale jinak vůbec nic. Jestli bude další díl, trochu více snahy, prosím.

O In Time jsem toho předem mnoho nevěděl, a to po pravdě dokonce ani žánr. Hlavní představitel Justin Timberlake má velmi úspěšnou kariéru zpěváka, ale zatím mi ještě nedokázal, že si vybudoval i úspěšnou kariéru herce. Mělo k tomu dojít právě v tomto filmu? Vedle dvou komedií, kde hrál hlavní roli, si tedy nakonec vybral sci-fi thriller, který na první pohled přímo překypuje novými nápady. Jak jsem sám zjistil, stačí se dívat pouze pět minut a divák pochopí celou hlavní myšlenku. Bohužel pro mě, těch prvních pět minut mi bohatě stačilo k tomu, abych prokoukl nejen nápad, ale i celý příběh. Kdo se chce podívat na In Time nejen pro zábavu, musí počítat s filmem, jenž využívá ty neprostší a tudíž nejméně originální motivy, které může jeho žánr nabídnout. Ačkoliv je nápad poměrně zajímavý, jde film ve stopách té haldy podobných často jednohubek, jako je Já robot, Ostrov, Náhradníci, Gamer, Push nebo Repo Men. Vždy šlo o originální nápad, ale také vždy se to zvrhlo v neutuchající boj jedince všechny zachránit. In Time není o nic víc. Timberlake neumí hrát špatně, což nám dokázal už v Social Network, ale zde imitoval jen to, co už před ním zvládla spousta lidí. Opět jsme měli možnost vidět ukřivděného běžného člověka, z kterého se, jakmile dostal do rukou pistoli, stal neohrožený Robin Hood zabiják se strážci zákona v patách a pěknou holkou po boku. Murphy i Seyfried v pohodě, ale jak už naznačoval, nevěděl jsem, jestli se mám těm klišé smát nebo u nich plakat. Jinak co se týče nápadu, i zde si nejsem úplně jistý. Nechci ho nijak zvlášť očerňovat, ale na tvůrce bych měl vskutku velké množství dotazů. Skoro mi až přišlo, že jej udělali narychlo pro Timberlaka, aby nemusel pobíhat v akčňáku beze smyslu. Abych všem, co se na In Time podíleli, příliš neukřivdil, snad je potěší, že jsem se vyloženě nenudil. Osobně ale moc nedoporučuji.

Už je to nějakou dobu, kdy se zde objevil článek, který psal o připravovaném filmu, v němž bude hned na začátku předesláno zničení Země cizí planetou. Jelikož jsem na to už dávno zapomněl, ačkoliv to znělo jako naprostá senzace, ve snu by mě nenapadlo, že půjde zrovna o Melancholii, která na to ani přinejmenším nevypadá. Povím vám, těch počátečních pět minut mě skutečně nadchnulo, díky čemuž jsem byl o to víc zklamaný z toho, co následovalo. Začnu ale trochu jinak. Melancholia vůbec není špatný film. Má spoustu prvků, které ji činí naprosto výjimečnou, netradiční až průlomovou. Atmosféra, která patří, podle toho, co jsem slyšel, mezi Trierovy přednosti, je opravdu strhující, a to díky tomu, jak je pojata tematika sci-fi části, která činí Melancholii tak zajímavou. Ačkoliv hraje celkově podřadnou roli, v druhé části filmu se jí divák nemůže nabažit. Obrovská planeta se přibližuje k Zemi a není před ní úniku. V každém sci-fi, kde hrozí zničení Země, je děj globální. Buď se na něj díváte z pohledu informovaného vědce, nebo se o tom v jednom kuse mluví ve všech médiích. Jaké to ale je bez všech těchto faktorů, dokonale prezentuje Melancholia. I když v ní jde spíš o vnitřní záležitosti malé skupinky lidí, pořád z nich cítíte tu bezmoc a obrovské napětí, které začne být při sledování vlastní i vám. Je bohužel hodně smutnou pravdou, že toto byla definice druhé části filmu. V první jsem si říkal, že názvy filmů budu příště brát více vážně. Negativní atmosféra je vlastní celému příběhu, ale první část překročila snad všechny meze, co se týče deprese, trapných scén a nicotné kvóty snesitelných minut. Člověk si až říkal, že tvůrci dali dohromady dva úplně odlišné hodinové kusy filmu… Že má Melancholia tak velký úspěch, je podle mě tím, že se většina diváků nechává unést působivými závěrečnými scénami. Mně se také velmi líbily, stejně jako úžasná hudba či skvělé obsazení, ale nemohu z hlavy dostat tu katastrofální první hodinu…

Když jsem poprvé viděl dvě britské hvězdy Simona Pegga a Nicka Frosta v Jednotce příliš rychlého nasazení, byla to fakt bomba a mega zábava na ntou. Jejich další počin Soumrak mrtvých se kupodivu taky velmi vydařil, přičemž neztratil prakticky nic z ujetého, avšak stále přiměřeného humoru na úrovni. Vyšlo jim to dvakrát, protože humor zanesli do úplně odlišných odvětví. Kdyby jim to ale vyšlo potřetí, nedalo by se mluvit o ničem jiném, než o štěstí. Paul, komediální film o mimozemšťanovi, ve mně neprobouzel mnoho důvěry jednak kvůli již třetímu pokusu, druhak kvůli účasti mého vysoce neoblíbeného herce Setha Rogena. Ale světe, div se! Ačkoliv se nekonal bůhví jaký zázrak, ti dva šílenci to zase dokázali. I tentokrát převzali ozkoušenou tematiku, avšak na pole neoriginality přinesli úžasný, a hlavně naprosto neočekávaný humor. Mé původní obavy ohledně Rogena zmizely v tu chvíli, kdy jsem se dozvěděl, že ústřední postavu pouze dabuje. Česká verze tento problém strčila do kapsy, a co víc, mimozemšťanovi přidělila vskutku královský dabing. Jelikož Paul hrál prim prakticky ve všem, děkoval jsem bohu za český dabing, protože za jiných okolností bych film určitě nedokoukal s takovým nadšením. Ačkoliv jde spíš o jistý druh parodie na mnohá sci-fi, s Peggem, Frostem a skvělými hláškami a gagy to prakticky nemělo chybu. Nemluvě o spoustě absurdních až morbidních scénách. Objektivně vzato jde o, co si budeme nalhávat, pěknou pitominu, kterou ocení spíš ti, kteří mají zrovna náladu na komedii na neobvyklých místech. Podle mě se bude první hodina líbit většině diváků, ovšem jakmile se příběh začne trochu zamotávat a rozvíjet, názory se asi začnou rozcházet. Nejen, že se děj začne ubírat takovým nic moc směrem, ale začne i uvadat i ten humor, o který tu jde především. Nicméně Paul jakožto film i postava na mě udělal opravdu dobrý dojem, čemuž napomohla ještě moje původní nedůvěra.

Jméno růže jsem bohužel nečetl, ale zatím si nejsem zcela jistý, zda se do ní po tomto filmu kdy pustím. Nebylo by to tím, že je film špatně natočený, ale paradoxně proto, že je vlastně natočený dobře*. Je to už drahná doba od mého prvního pokusu jej zhlédnout, kdy se mi po přibližně patnácti minutách začaly zavírat oči. Až nyní, kdy jsem opět „dostal chuť“ na Seana Conneryho, mám možnost ověřit si vcelku slušný divácký úspěch, k němuž jsem choval velkou skepsi. Jméno růže se od většiny filmů ze středověku podstatně liší. Možná je to tím, že sem jich mnoho neviděl, nebo že si jich málo pamatuji, ale tato doba daleko více hraje ve prospěch hrdinské tématice s mečovými souboji či nadpřirozenými schopnostmi. Jméno růže, odehrávající se v „ortodoxním“ prostředí gotického kláštera, působí na diváky vskutku odlišným dojmem. Mniši v róbách s podivnými sestřihy a depresivními zvyky, potemnělá atmosféra čtrnáctého století… *Abych pravdu řekl, ačkoliv mi spousta věcí byla proti srsti, jen to svědčí o velice kvalitním zpracování. Nerad bych ale zapomněl na příběh, který Jméno růže naštěstí nepostrádá. Kriminální zápletka s notnou dávkou mystiky je kupodivu i v takovém kontextu vskutku velmi zajímavá a s Connerym v hlavní roli i vcelku poutavá. Takový Sherlock Holmes čtrnáctého století se nevidí každý den a už vůbec ne v tak zvláštně odvíjejícím se ději. Ani nevím, jestli se mi více líbil, či ne. Občas dojdeme k zajímavým odhalením, a někdy se zase těžce snažíme udržet spánek na uzdě. Herecké obsazení není špatné, ovšem nedokážu si odpustit poukázat na prazvláštního Rona Perlmana či někdy příšerně iritujícího Christiana Slatera. Jméno růže má spoustu specifických prvků, výjimečné zpracování a takové nic moc závěrečné scény. I tak, když se mě někdo zeptá, řeknu, že jde o film, jehož zhlédnutí nebude litovat.

Už jsem o tom sice několikrát psal, avšak nedokážu si odpustit opět říct, jak moc je mi série Assassins Creed sympatická. Jakožto skalní fanoušek se pokaždé nemohu dočkat nového dílu, přičemž to samé platí i o filmech s nimi spjatých. Nejnovější Assassins Creed Embers jsem si pochopitelně nemohl nechat ujít. Tentokrát jsem se ale vyvaroval stejné chyby, která poněkud pošpinila dobrý dojem z Lineage i Ascendence. Embers jako jediný ze tří vydaných filmů z hlediska návaznosti příběhu nepředchází nejnovější hře, nýbrž na ni navazuje, takže jeho účinek nemohl být načasován lépe, než když jsem hru dohrál a vzápětí se na něj podíval. Musím říct, že mi bylo v podstatě úplně jedno, jak tato záležitost dopadne. Ezio Auditore je postava, která po vydání AC II neměla žádný problém nalákat všechny hráče zpět do prodejen a nechat je utrácet za plnou cenu. Vím na 100%, že nejsem tedy jediný, koho si získala víc, než většina filmových hrdinů ztvárněných hollywoodskými hvězdami. Díky tomuto faktu je Eziův příběh nesmírně poutavý a má v sobě snad úplně všechno. Na Embers jsem se nedíval kvůli bůhví jakému rozvinutí příběhu, ale kvůli jeho ústřední postavě, jejíž osud mě doopravdy zajímá. Prostě chci pouze vědět, jak to s ním bylo dál. Pokud bych se měl ovšem zdržet sentimentality, ani v tomto případě bych neřekl, že mě tento film zklamal. Tvůrci se totiž nesnaží vytvořit film pro filmové diváky, ale právě pro hráče. Který blbec by se na něj také díval, kdyby neměl tolik potřebné zázemí? Embers je sice i tak prakticky o ničem, ale co bychom také chtěli od šedesátiletého staříka… Co se týče audiovizuálního zpracování, jsem nanejvýš spokojen. Nový typ animace Acčku hodně sluší, stejně jako atmosférická „piánová“ i herní hudba. Ačkoliv má tento film definitivně uzavřít Eziův příběh, pevně doufám, že se s ním nevidíme naposled.

Na Věc z roku 1982 se jen tak nezapomíná, což mi potvrdí snad každý, kdo ji viděl. Její „částečně remake, částečně prequel“ tedy upoutal mou pozornost celkem snadno. Ovšem bezmála třicetiletá propast mezi oběma filmy celkem pochopitelně vzbuzuje silnou skepsi. Mysleli to tvůrci opravdu vážně? Doopravdy chtěli „vyzvat“ Carpentera, kterého technologie doby (tedy alespoň v případě Věci) vůbec nijak neovlivňují? Jak jsem zjistil ještě před skončením tohoto filmu, tvůrci využili „otevřený začátek“ Věci z roku 1982. Už ve třech čtvrtinách se vyjevila spousta konexí a náznaků, že jsem rychle projel starší verzi a měl v tom okamžitě jasno. Tedy hlavně prequel. Tento fakt upřímně oceňuji. Jelikož mám na filmy celkem slušnou paměť, ze souvislostí s tak dobrým horrorem, jakým je starší Věc, mám velkou radost. A jelikož zde hrála M.E. Winstead, která se mi bůhví proč líbila ve Scottu Pilgrimovi, snažil jsem se najít ještě další klady. Asi nejvíc na mě překvapivě zapůsobila nepředvídatelnost. Nemluvím sice bohužel o příběhu, ale po svém vzoru tento film převzal to nevědomí diváka, za koho se věc vydává. A že jsem byl párkrát skutečně překvapen… Co se týče audiovizuálního zpracování, moderní technologie do jisté míry celkem věrně napodobovaly svoji starou předlohu, ovšem za žádnou cenu nemohu říct, že by se jí mohly rovnat. Efekty spoustu věcí vylepší, ale na některé zkrátka nemají. Ačkoliv jsme se mohli smát tomu, jak okaté loutky a rekvizity nahrazují „roztékající se“ lidi, většina diváků tak neudělala, protože měla spíš v kalhotách. Někdy se zkrátka reálné věci z pod rukou zkušených rekvizitářů nedají svou „nechutností“ a strašidelností nahradit. Asi zápor č.1. Dále se mi nelíbí, že celý scénář se od své předlohy prakticky neliší. Po většinu času, jako bychom se dívali do minulosti… Ovšem výraznější problém představuje atmosféra. Měl jsem z filmu pocit děsné uspěchanosti, čímž se to napětí prostě ne a ne dostavit. Abych to uzavřel, nemohu říct, že jsem vyloženě zklamaný, ale nejnovější Věc vyznívá spíš jako demo své plnohodnotné předlohy.

S filmy z prostředí, jakým je psychiatrická léčebna, mám už nějakou tu zkušenost, a je doopravdy zvláštní, že jim skoro pokaždé přináší ovoce. Stačí se ohlédnout na Přelet nad kukaččím hnízdem, K-PAX, 12 Opic a máme v tom jasno. Díky tomuto faktu se ve mně bůhví proč usadil názor, že ostatní filmy používají psychiatrii jen proto, aby využily slávu těch úspěšných kousků. V důsledku toho jsem pocítil silnou nedůvěru i v Its kind of a Funny story, zvlášť když jsem si myslel, že hlavní postavou bude Zach Galifianakis, který se specializuje spíš na ryzí komedie. Ovšem o to větší bylo mé překvapení, když se všechny mé předpoklady obrátily vzhůru nohama hned v první minutě této podívané. Už zde jsem si uvědomil, že takhle špatné filmy nezačínají, díky čemuž mi bylo odměnou skvělé drama s úžasnými komediálními prvky. Asi onen humor mi zpočátku vrtal hlavou nejvíce, jenže s tím si tvůrci poradili vskutku brilantně. I když je tento film z 95% drama, tak nějak to zaonačili, abych se upřímně zasmál každých pět minut. Žádné nevkusné hlášky nebo stupidní gagy. Ani náhodou. Vlastně nebýt hlavního hrdiny, takového jaký byl, asi by vtipné scény vyzněly naprázdno. Ačkoliv Keila Gilchrista vůbec neznám, zde si mě okamžitě získal. V této roli působil opravdu velmi přesvědčivě, jelikož realističtější výkon snad ani předvést nemohl. I mezi známějšími herci si počínal neuvěřitelně suverénně, ovšem nejzásadnější význam pro jeho úspěch měl z mé strany fakt, že mi připomínal jednoho mého kamaráda natolik, že mě doopravdy zajímalo, co se s ním bude dít v dalších scénách. Co se týče děje, je pravda, že se občas malinko vlekl, ale jako protiváha zde působily trefné a vtipné příběhové vsuvky. Its kind of a Funny je daleko lepší film, než jsem si byl ochoten připustit. I přes to, jak hezky dopadne, je velmi realistický a bez debat nezapomenutelný.

Je asi nadmíru jasné, proč jsem se díval právě na tento film. Ruperta Grinta všichni známe ze světoznámého Harryho Pottera J.K. Rowlingové, kde ztvárňoval toho zrzouna Rona Weasleyho. A ať už se tato série líbila veřejnosti sebevíc sebemíň, já jsem na ní vyrostl, díky čemuž se mi ústřední trojice (a nejen ta) vryla hluboko do paměti. Film Cherrybomb tedy mohl být, jaký chtěl, když mi nabídl (chudáka) zprofanovaného Ruperta. Řeknu vám, něco takového jsem skutečně nečekal. Ne tedy, že by se Britové vytáhli s bůhví jakým trhákem, ale spíš na mě udělal velký dojem ten kontrast Rupertových rolí. Zde už to nebyl ten submisivní zrzek vedle Harryho, který se snaží dělat dojem na Hermionu. Působil zde opravdu jako člověk z běžného života, jehož život se netočí kolem kouzel a boje se zlem, ale kolem klasického „tématu“, ženských. Cherrybomb nemá nijak zvlášť originální tematiku. Celý film se točí kolem toho, kam až jsou kluci schopni zajít, aby sbalili holku, která na tom bazíruje. Ačkoliv toto není zrovna můj šálek kávy a ani nejde o nic moc nového, podle mého názoru je toto drama pořád celkem slušně zpracované. Asi nejlepší věc je pronikavá atmosféra s perfektní hudbou, která dává spoustu prostoru pro napětí. Velmi realisticky je zde totiž zobrazeno přátelství, které postupně ničí jedna jediná holka, což má za následek vznik očekávání i obávání se, jakým směrem se nadále příběh bude vyvíjet. Stejně jako v posledních dílech HP se nás i zde tvůrci snažili beznadějně přesvědčit, že ústředním postavám je asi o 8 let míň, než hercům, ale i tak si myslím, že vzpomínat budu spíš v dobrém. I když se Rupert v tomto filmu nijak zvlášť nevytáhl, pořád nám dokázal, že je schopný i jiného žánru, než je dobrodružné fantasy. Navždy bude spjatý s Ronaldem Weasleym, ovšem jsem přesvědčen, že se dočkáme spousty dalších dobrých výkonů.

Je mi jasné, proč tento film nesklízí žádný převelký úspěch. Filmy s adaptovaným scénářem mají vždy před sebou obrovskou výzvu, protože diváci si nikdy neodpustí srovnávat s jejich často velmi oblíbenými knihami, a co jsem slyšel o Obrazu Doriana Graye, tato výzva musela být opravdu pořádně velká. Jakožto divák, který knihu bohužel nečetl, se na tento film dívám pochopitelně z jiného úhlu. Jelikož nemám s čím srovnávat a příběh mi byl prezentován prvně zde, udělal na mě film velmi osobitý dojem, který mě možná ke knize nakonec přivede, i když je mi jasné, že se jí drží jen natolik, aby se na něj dalo koukat jakožto na film. Zpočátku jsem měl obavy, že mám co do činění s něčím jako Parfém: Příběh vraha, Sweeney Toddem nebo Jackem Rozparovačem, ale Dorian Gray zašel ještě mnohem dál. S předpokladem, že se bude držet jen v rámci běžného života, mě o to více překvapily jeho fantasy až hororové prvky. A to ne negativně. Ne, že by mě Ben Barnes nějak zvlášť uchvátil, ale nápad o obrazu, na němž se podepisuje zub času a Grayova prohnilá duše, na mě hluboce zapůsobil. Především mi úplně vzala dech mysteriózní atmosféra, která s nadčasovou hudbou doprovázela Grayovu sodomii a scény s hnijícím obrazem, při nichž mi až naskakovala husí kůže. Tento fakt dodává ději jinak spíše dramatického rázu neobyčejnou zajímavost. V jednom kuse sledujeme, jak si výstřední lev salonů dělá, co chce, až pak příběh nabere nečekaný spád, kde si přestaneme být jisti, jakým směrem se ubírá, a kde začínáme slýchat zlověstné chroptění Dorianova obrazu čím dál častěji. Jsem si skoro jistý, že tak mrazivé účinky kniha nemůže nabídnout. Dorian Gray jakožto film má své osobité a tajemné kouzlo, které jen tak někde neuvidíte. Možná, že se po přečtení knihy můj názor změní, ale první dojem a vzpomínky na Dorianovu závěrečnou scénu zůstanou.

Real Steal na první pohled nevypadá jako žádné béčko, ba naopak jako záležitost, která by byla schopná konkurovat i stále se zhoršujícím Transformers, jenž si své místo mezi letními hity zasluhují jen díky kolosálním rozpočtům. Přesto jsem rád, že Real Steal vychází až teď, aby zpestřilo v kinech nynější nijak zvlášť exkluzivní nabídku filmů. No, narovinu bych mohl říct, že by tento film trumfnul spoustu letošních letních hitů. Přichází s něčím zcela novým, dá se na něj dobře koukat a nabízí i skvělého herce Hugha Jackmana. Ačkoliv se tato role rozhodně nezapíše mezi jeho nejznámější, pořád představuje významné zpestření jeho převážně akčních hrdinů. Real Steal má sice akční nápad, nicméně jeho lidští hrdinové svádějí daleko banálnější souboj. Příběh se točí daleko více kolem lidí, což není zas tak překvapivé. Koho by bavili roboti v boxerském ringu, kdyby nám byli hlavní hrdinové úplně ukradení? Nicméně mám vůči tomuto kroku i menší výhrady. Když hlavní hrdina poletuje kolem ženský, celkem to chápu, ale kolem malého dítěte? Fajn, ale Real Steal má ten hlavní problém, že se zařazuje do té skupiny, kde má ono dítě víc rozumu než dospělý. Tento fakt mi vždycky pije krev. Každopádně si tento film nadále vede vcelku dobře. Sice má žalostně nekomplikovaný příběh, velmi málo vedlejších postav, nijak průlomové či nečekané dějové zvraty, ale i to málo je docela dobře zpracované. Divák si užívá efektních rvaček robotů samozřejmě víc, ale i „lidská část“ nezůstávají moc pozadu. Hodně jsem se obával závěrečného zápasu. Ať už jde ve filmu o box či jiný bojový sport, téměř nikdy se na něj nezapomíná, a skoro pokaždé hlavní hrdina doopravdy či morálně vyhraje. Real Steal to má dobře vyřešené, a ačkoliv se řídí klasickým scénářem, nevyznívá to vyloženě blbě. Tento film nepředstavuje zahozenou ztrátu času, avšak z objektivního hlediska jde o lehounce nadprůměrnou jednohubku.

Kontakt jsem si pustil, jakožto ostatně u většiny sci-fi filmů, s očekáváním, že se dočkám nějaké další formy audiovizuálně zpracovaných mimozemšťanů, a k mému velkému překvapení se mi dostalo podívané, která svérázným způsobem uspokojila snad všechna má přání. Už zpočátku mi bylo jasné, že se žádný Predátor či Vetřelec neobjeví hned, jelikož film nepřestává dávat najevo, jak moc se bude věnovat hlavní ženské postavě. Je ale zpracovaný tak dobře, že očekávání vzrůstá spolu s neuvěřitelně progresivním dějem, u něhož tvůrci použili velmi přesvědčivé metody, jak diváka udržet u obrazovek. Jsem si jistý, že bych se chytil i tak, ale film si naplno získal moji pozornost jedním detailem, a sice zapojením souhvězdí Lyry. Zdánlivá spojitost s universem filmu K-PAX je dozajista neúmyslná, ale už jen fakt, že využily podobnou myšlenku už dva filmy, měl účinek podobný škrtnutí sirky nad louží benzínu. Pozorovat, jak se děj vyvíjí, je v případě Kontaktu skutečně vzrušující. Jeho poutavost spočívá v přesvědčivých, působivých i dynamických momentech, po nichž už je snadné se do příběhu opravdu vžít. I hojnost nepředvídatelných scén tvoří nedílnou součást této podívané, a mimozemšťané? Dočkali jsme se vůbec nějakých? Kupodivu, po tom všem, přišly na řadu i vizuální efekty a scéna, na kterou všichni čekají. Abych řekl pravdu, zde se necítím uspokojen do takové míry, abych Kontakt vynášel do nebe. Občasná přítomnost klišovitosti zde tak trochu vyvrcholila, a ačkoliv by série scén, které bych si představoval, byla asi jako pěst na oko, pořád si myslím, že se z toho dalo vydolovat o trochu víc. Nicméně tak jako tak, film nepotřebuje nutně úžasný konec, když si předtím vedl tak dobře. Kontakt je ukázkou toho, jak chytře lze občas zpracovat sci-fi námět, nanejvýš uspokojivě zapojit spoustu vedlejších postav a připravit divákům další dobrý zážitek.

Kazatele znám už velmi dlouho jako pořádnej kick-ass komiks, který jsem četl asi dvakrát v životě a přesto mi natolik utkvěl v paměti. Nepočítal jsem s jakoukoliv spojitostí s filmem, nýbrž jsem měl v úmyslu vidět něco nenáročného. Povím vám, Paul Bettany má u mě dobrou reputaci, ale v poslední době to už dost přehání. Musí být hodně naivní, když si myslí, že podepsání dalšího filmu s náboženským podtextem ještě někoho ohromí. V Šifře mistra Leonarda mu to prošlo, ale v Legii hodně pohořel a nyní i s okatým a těžce neoriginálním Kazatelem. Těžko se mi nyní nezevšeobecňuje, ale kvalita je v poslední době celkem luxus. Kdybych chtěl vidět podobný film, jako je tento, zašel bych do Levných knih nebo na Bleší trh, abych si jej koupil na extrémně levném DVD nosiči. Jen tím natvrdo zdůrazňuji, jak moc mě tento film zklamal. Nepřišel totiž vůbec s ničím novým a využíval jen těch nejprimitivnějších osnov, jak prezentovat svůj rádoby příběh, který mě svým nevyužitím a povrchností opravdu zarážel. Kdyby se tvůrci nenechávali tolik unést představou o zabíjecím knězi, mohli daleko více zapracovat na kontextu války mezi lidmi a upíry a dát více prostoru post-apokalyptické atmosféře. Vždyť tady neměla jediná scéna upevněný základ a tím pádem neměla jak na nás zapůsobit. Komplikovanost příběhu se nedá označit ani jako mizivá a dalším výrazným problémem je úplná nevýraznost vedlejších postav. Vše se točí kolem neporazitelnosti Paula Bettanyho natolik, že zde vedlejší postavy nemají pomalu ani význam komparzu. V důsledku toho se vůbec nedají vydržet všechny ty trapně vyčpělé dialogy a prázdné hlášky. Ale co mi pilo krev nejvíc, byly ony zmíněné náboženské prvky. Chorálová hudba se do tak nudně monotematických scén opravdu nehodí, natož momenty, kde postavy spínají ruce, modlí se k Bohu, nebo dávají najevo, jak jim Bůh dává sílu. Kazatel je vrchol kýčovitých počinů, jimž jde jen o to vytahat z lidí peníze. A ještě k tomu má otevřený konec.

Návštěvníci jsou další francouzská komedie, která má zajímavý a poutavý nápad s takovým potenciálem, že divák patřičně mnoho očekává. S tématikou cestování v čase sice zas tolik zkušeností nemám, ale vzpomínám si daleko více na cestování do minulosti. Ovšem jak to asi bude vypadat, když musí dva muži z minulosti čelit realitě našeho současného světa? Vzhledem k tomu, že si neumím toto téma představit v seriózním podání, je možná lepší, že se této výzvy ujali Francouzi než Američani. Nicméně pořád mě sžírá pocit, že se z toho dalo vytřískat mnohem víc. On má tento film spoustu dobrých momentů, ale podle mě také velmi nevyužitý a trochu rozčilující příběh. Nedokážu popírat, že mě kousky Jeana Reno a Christiana Claviera někdy upřímně bavily. S kvalitními kostýmy a super dabingem Soukupa a Meduny vytvářeli vskutku autentický dojem, když figurovali v několika nezapomenutelně vtipných scénách. Například když ničili auto, myli se oblečení, nebo když Reno házel Clavierovi na zem brambory… Ale ten příběh je skutečně takřka úplně o ničem. Většina pozornosti je věnována spíš humorným scénám, které zabíraly většinou jen v případech, kdy se při nich nemluvilo, jelikož většina dialogů měla ten Luis de Funésův charakter, kdy postavy melou bleskurychle pátý přes devátý a to ještě tak hlasitě, až vám třeští hlava. Atmosféra tedy není zrovna dvakrát příjemná… Ústřední dvojice předvádí celkem uspokojivý výkon, to se musí nechat, ale výběr kontextu pro současnost se mi skoro vůbec nelíbil. Místa a vedlejší postavy, s kterými jsme se průběžně setkávali, se podle mě daly nahradit stovkami lepších, které by určitě lépe zvýraznily konfrontaci minulosti se současností. Návštěvníci nejsou vyloženě špatný film, ale mají skutečně málo toho, na co budou diváci vzpomínat v dobrém. Co se týče jejich pokračování, nejsem ochotný tolik riskovat.

Stopařova průvodce po Galaxii jsem si představoval jako sci-fi podobné Star Treku či jiného typu, které má jednoduše hlavu a patu. V žádném případě mě nenapadlo, že pravda vyjde najevo v tak šokujícím stylu, který mě po skončení filmu zanechá plného zklamání a frustrace. Možná jsem si měl předem přečíst známou knihu a předem se připravit, ale to se dá říct u každého filmu, a rovnou bych se mohl dát do četby půl milionu knih. Stopařův průvodce po Galaxii má styl, který mi vyloženě nepadl do oka. Žánr sci-fi se mi líbí v mnoha formách, ať už jde o mezihvězdné cesty, cestování v čase či mimozemské invaze, ale skloubení s groteskními komediálními prvky mělo podle mě zůstat jenom na papíře. Příběh se mi ze začátku vcelku zamlouval, ale bylo až k neuvěření, kam až ho tvůrci nechali dojít. Jakmile byla zničena Země, pochopil jsem, že mě žádné kloudné vesmírné dobrodružství nečeká díky snaze tvůrců dělat si ze všeho hroznou prču. Jediná scéna, jediná postava ani jediná věta, jak jsem už říkal, neměla pomalu hlavu ani patu. Kontext příběhu tvořil vesmír, z něhož udělali autoři jeden velký špatný vtip, protkaný hromadou nesmyslů a spousty scén, které vyzněly úplně do prázdna. Martin Freeman, Sam Rockwell, John Malchovich či Bill Nighy jsou sice známá jména, ale ani jeden z nich na mě neudělal příznivý dojem, protože všichni byli součástí celé té komedie, kterou ještě okořeňoval hlas Pavla Rímského z onoho rádoby vtipného Průvodce, po kterém se celý film/ kniha jmenuje. Jediné, co mi trochu pozvedlo náladu, byl možná onen robot s depresí, ale to bylo asi tak všechno. Mimozemšťané se buď dočkali nepřirozeného vzhledu žáby zkřížené s hrochem, či se na chlup podobali lidem. Docela nuda. Stopařův průvodce po Galaxii mě doopravdy nesmírně zklamal. Celá atmosféra je jak vystřižená ze Speed Racera či Karlíka a továrny na čokoládu, což nemá se sci-fi budoucnost. A ten konec? Hrůza.

Na Blbce k večeři jsem se díval díky doporučení, a s vědomím, že jej natočili stejní tvůrci, co natočili mou oblíbenou komedii „Drž hubu“, na kterou se můžu dívat pořád. Jak se tak koukám na filmografii Francise Vebera, není těžké vydedukovat, že si hodně zasedá na komediích, které se zakládají především na lidské debilitě. Blbec k večeři svým názvem přímo vykřikuje, že se nic nemění, a že se můžeme dočkat kvalitního francouzského humoru. Na rovinu řeknu, že na „Drž hubu“ doopravdy nemá, ale i tak představuje skvěle strávených 80 minut. Jako první mě překvapil fakt, že film má dost zajímavý a potenciálně úspěšný námět, avšak vcelku nečekaně se ubírá úplně jiným směrem. Tak nějak jsem očekával místnost plnou blbců, proto mi rozjezd přišel se dvěma osobami trochu slabší a nějak moc se protahující. Pak mi ale došlo, že právě onen decentnější a uvážlivější přístup má přece jen zářnější budoucnost. Drž hubu v humorných scénách prakticky rozsvěcí pro publikum ceduli „Smích“, ale díky kontextu, hercům ztvárňujícím hlavní postavy a zpracování vůbec se mu to nesmírně daří. Blbec k večeři na mě takhle vůbec nepůsobil, a s jeho situačním humorem jsem se o to více smál. Herci, ač prakticky neznám ani jednoho, se ukázali v bezvadné formě, jen F. Husterovi jsem nevěřil ten jeho smích. Příběh odehrávající se v jednom bytě začal pomalu, ale gradoval až do nečekaných extrémů a opravdu mě královsky pobavil. Ačkoliv neměl tak rychlý a dynamický děj, jeho nepředvídatelnost je dostatečnou kompenzací. Především konec mě opravdu překvapil. Nevím, jestli zrovna mile, ale přece. Blbec k večeři je ukázkový případ vytříbeného francouzského humoru. Nechápu, jak můžou Američané přijít se svou novou verzí, na kterou se nemusím ani dívat, abych podle plakátu poznal, že to bude strašná kravina a ubohý pokus o zneužití osvědčené značky.

Barbar Conan s Arnoldem Schwarzeneggerem pro mě nebyl bůhví jakým zážitkem, nicméně mě svým zpracováním natolik překvapil, že se na hony vzdaloval mým prvoplánovým představám o válečníkovi, co se chce jednoduše pomstít. Jeho vizuální stránka si, co si budeme nalhávat, zasloužila daleko víc, což byla prakticky jediná věc, proč jsem se díval na jeho novodobý remake. Řeknu narovinu, že ačkoliv si původní scénář skoro vůbec nepamatuji, vůbec nemusím dlouho přemýšlet nad tím, že z něj tento ubohý pokus udělal naprostou sr**ku. Tvůrci si uvědomují, že spousta „klasik“ osmdesátých let se může většinou honosit jen nepřirozeně vyhlížejícími loutkami a rekvizitami, ale už jim uniká, že některé prostě remake nemůže vylepšit. Zvlášť ne takové, které je skoro od základu přestaví. Příběh se úplně obrátil vzhůru nohama. Stala se z něj tak přímočará záležitost, až se mi tomu nechce věřit. Přesně takhle špatně jsem si původně představoval verzi s Arniem. Z Conana, jako postavy samotné, se stal učiněný popelář s idiotským výrazem, prázdnými hláškami a sucharským hlasem. Nenaskytla se mi jediná scéna, kde bych uvěřil tomu, že je něco víc než Arnold, či ostatní vedlejší postavy. Ty totiž vyzněly úplně do prázdna. Například padouši mi úplně cuchali nervy tím, jak se v jejich jednání neukrýval žádný vyšší smysl, že jsou jen dalšími do řady těch neskutečně povrchních imbecilů, nemluvě o skoro holohlavé ošklivé ženské, která si hraje na Freddyho Crugera. Co mám říct o ději? Asi to, že jsem se takhle už hodně dlouho nenudil. Chabý scénář disponuje akorát jednorázovými scénami, zbytečnostmi a, nenapadlo by mě, že to někdy řeknu, naprostým pohrdáním lidskými životy. Jason Momoa je možná vyšší než Arnie, ale o svých hereckých kvalitách mě opravdu nepřesvědčil. Nikdy bych nebyl takový blázen, abych utrácel v tomto případě za kino, ale asi jsem byl příliš naivní, že jsem věřil v nějakou kvalitu.

Smrtihlav na první pohled vypadá podobně jako Blade Runner, a sice jako sci-fi z nepříliš vzdálené budoucnosti, s tou nejponuřejší atmosférou, jaká kdy mohla být. A takový také Smrtihlav doopravdy je. Spadá do období devadesátých let, kdy, mi připadá, je v oblibě noc, a na slunci se zřejmě točit nedá. Ovšem naděje, že zde uvidím další mimozemšťany, mi pomáhala tento fakt obcházet a všímat si spíš věcí, které film definují. I 7,8 na IMDb představuje dostatečnou motivační zbraň. Smrtihlava, neboli v originále Dark City, tak trochu ospravedlňuje jistá skutečnost, že je děj situován do tmy, denního období pro všechny špatnosti. Disponuje totiž neobvykle originálním nápadem, kde jednak má noc zásadní význam, a který druhak jednoduše nedá divákovi spát, aby se dočkal rozuzlení tak bizarní podívané. Ne, že by na mě vizuální efekty dělaly nějak zvlášť velký dojem, nemluvě o mimozemšťanech, skrývajících se v tělech obyčejných lidí s bílým make-upem, ale poutavost příběhu zde doopravdy je. Jak tady mnozí povídají, i mě napadla jistá spojitost s Matrixem či nedávno vypuštěnými Správci osudu, ale už jen to, že je Smrtihlav chronologicky předchází, posiluje dojem z originální záležitosti. Vždyť je děj také tak matoucí, že nová odhalení vzbuzují dojem, že je zároveň slušně promyšlený. Ony zde zvraty dělají opravdu hodně, a jdou ruku v ruce s dobrým námětem, ale myslím si, že bych měl daleko lepší pocit, kdyby tvůrci měli větší dispozice a dali si trochu více práce se zpracováním. Promyšlený příběh je, to ano, ale i tak bych si ho představoval o něco více komplexní. Pak si myslím, že sotva pět výraznějších postav je trochu málo na to, abychom zde mohli hovořit o různorodé podívané. A konec? Trochu pěst na oko, ale i tak budu vzpomínat spíš v dobrém. Smrtihlav je fajn, ale označil bych ho jednoznačně za jednohubku.

Piráti z Karibiku je trilogie, na kterou se jednoduše nedá zapomenout. Ať už kvalita souběžně s díly klesala nebo ne, pořád to byla série, kterou jsem si oblíbil ne kvůli její americké přímočarosti, ale kvůli skvělému nápadu postavenému na originálních postavách, působivě ztvárněném kontextu, námětech s nadpřirozenými silami a zábavných akčních scénách. Opakované pouštění oblíbených pasáží ne-li celého filmu se stalo samozřejmostí, ale nejsem si ještě jistý, zda-li tomu tak bude i u čtvrtého dílu „Na vlnách podivna“. Staré postavy z trilogie, byť méně důležité, které prostě tvůrci nedokázali ani nechat umřít, od Elizabeth po komické dvojky, k Pirátům neodmyslitelně patří, a nechtělo se mi věřit, že natočit další díl bez nich, je vůbec možné, respektive rozumné. Ovšem kupodivu jsem se dočkal příjemného překvapení. S vědomím, jak moc se toho dalo stranou, jsem se skrytě snažil neustále nacházet věci, které by podpořily totální strhání filmu, ale tvůrci opět našli způsob, jak diváky dobře zabavit a do jisté míry i obměkčit jejich srdce. Pravdou ale pořád zůstává, že nový film s příběhem, který navazuje na trilogii jen prostřednictvím poslední Jackovy scény ze třetího dílu, dává jasně najevo, že jde pouze o projekt, který využívá dobré pověsti svých předchůdců a představuje velmi hluboký pytel na dolary. Ovšem Piráti z Karibiku mají své osobité kouzlo, které se do jisté míry vrylo i do dalšího dílu, ačkoliv se motivy prakticky nezměnily. Opět se našel další mocný kapitán s nesmrtelnými služebníky, Jack neztratil nic ze své improvizace ruku v ruce s rozčilující snahou nás rozesmát většinou dost trapnými vtipy, a opět nebyla nouze o prakticky nezměněný průběh děje. I tak jde ale o celek, v němž tyto fakty vytvářejí podívanou, která sice nenadchne svou jednoduchostí, předvídatelností a přímočarostí díky pouze jedné hlavní postavě (z původních tří), ale nabídne ucházející nové postavy (v Cruz jsem vůbec nevěřil) a hlavně zábavné dobrodrůžo v podání vlastního stylu Pirátů z Karibiku. Dal bych sice, já nevím co, za více referencí na trilogii, ale i tak jsem docela spokojený. Na vlnách podivna neposkytuje mnoho potenciálu pro další díly, ale jestli nějaké přijdou, doufám, že vyžehlí ty nedostatky, které jsem právě popsal.

Do Kung Fu Pandy jsem nevkládal příliš mnoho nadějí, a o to bylo větší překvapení, že se mi nakonec velmi líbila, a že si nezadá s těmi nejlepšími animovanými filmy. Ačkoliv jsem viděl pár dodatkových kraťasů, z nichž jeden mě vyloženě zklamal, celkový úspěch Kung Fu Pandy mi nedovolil se na druhý díl nepodívat. Bože můj, takhle špatné pokračování jsem neměl to „štěstí“ vidět už hodně dlouho. Z milé, zábavné a vcelku originální podívané z prvního dílu, se vyklubal stupidní, naivní a nadmíru nudný škvár, který nedosahuje svému předchůdci ani po paty. „Hledání vnitřního klidu“… Kolik toho musí Po ještě v sobě nalézt, aby byli tvůrci spokojení a vymysleli něco originálnějšího… Já vám nevím, zde jsem měl pocit, jakoby první díl vůbec neexistoval. Z Poa se stal opět nemotorný valibuk, který jakoby dračí svitek vůbec nerozvinul a Tai-Lunga nikdy neporazil. Opět svou natvrdlostí vyzýval diváky k smíchu, ale opakovaný vtip už není vtipný. Rozumím, že humor je nezbytnou součástí, ale příště bych prosil takové vtipy, které myslí i na starší diváky a zároveň nevytváří tak neoriginální a trapné prostředí. Mám takové podezření, že za to může originální dabing. Vidět film v češtině se Sašou Rašilovem, možná bych nemusel snášet ten rozčilující hlas Jacka Blacka. Jenže co se stalo, stalo se. Byl jsem nucen sledovat příběhovou katastrofu, v níž veškeré postavy ztratily na svém předešlém významu a nově vytvořené nevyužily jediné šance, jak někoho zaujmout. Děj mi přišel až depresivně nekomplexní a divně rozkouskovaný, atmosféra potemnělá a hudba nevýrazná. Kung Fu Panda 2 je nečekaně velkým zklamáním. Svou kvalitou se blíží Shrekovi 3, a než tvůrci přestanou používat staré a opotřebované motivy, řekl bych, že budou pohřbeny veškeré naděje na nějaké poutavé pokračování.

Všemocný nabízí docela zajímavé téma pro potenciálně úspěšnou podívanou. Nápad je hodně důležitá věc, a je fajn, že když se námět točí kolem stoprocentního využití mozku, nejde o vyloženě nadpřirozené schopnosti mimozemšťanů, X-menů či lidí z filmu Push. Držení se při zemi je právě onen fakt, který činí Všemocného tak atraktivním a vzbuzuje velká očekávání. Ačkoliv však budu na film vzpomínat spíš v dobrém, nemůžu potlačit jisté zklamání. Začátek představuje klasický způsob, jak dát hned při rozjezdu najevo, že film skončí dobře, což by ovšem vypadalo mnohem lépe, kdyby se celkový nápad lépe využil. Bradley Cooper v roli člověka se čtyřmístným IQ se mi velmi líbil. Je to herec na vzestupu, a konečně dostal i svoji vlastní hlavní velmi sympatickou roli, která se k tomuto playboyovi jednoduše hodí. Jenže já mám pořád pocit, že mi zde něco chybí. Film se tak soustředí na Coopera a zahlcuje nás jeho scénami, až si myslím, že se problém vyskytuje ve vedlejších postavách. Robert de Niro na mě jakožto magnát Wall Streetu příliš nezapůsobil, a měl by? Daleko méně výrazné však shledávám záporné postavy, které by zde vlastně ani nemusely vypadat jako fádní hrdlořezové. V průběhu děje mi zde chyběly i trochu širší souvislosti a celková komplikovanost příběhu. Vše je zde jako na talíři, díky čemuž jsem usoudil, že Všemocný nemá vůbec žádný osobitý styl, zvlášť co se týče překvapivosti. Poutavým jej činí nadupaná hlavní postava se super dabingem Jana Vondráčka, ale to někdy zkrátka nestačí. Je pravda, že na mě úplný závěr udělal docela dobrý dojem. Není to ten klasický klišé styl, kdy se vše vrátí do starých kolejí, máme zde vydedukovat nějaká ponaučení a podobně. Jenže dojem z celkového zážitku… Je mi líto, že zde popisuji daleko více věci, které se mi nelíbí, jenže ty dobré, ačkoliv převažují, nejsou na tolik dlouhé povídání.

Gone, Baby, Gone je velice lákavé sousto, ovšem pro mě s jedním zádrhelem. Kde jsem si vypěstoval nedůvěru v herce (režiséra) Bena Afflecka, už ani nevím, ale jeho viditelně rozeznatelný styl v Městu se mi opravdu nelíbil. Jak jsem zjistil, je to otázka i námětu, jak se na filmu jeho styl podepíše, protože Gone, Baby, Gone na mě v jeho podání udělalo velmi dobrý dojem. Klišé příběh lupiče, který se vzdá přátel a živnosti kvůli ženě, nahrazuje velmi poutavé, a řekl bych i originální krimi s dobrými herci, se kterým si, jak se zdá, dal Affleck hodně záležet. Jeho snaha o realistické zobrazení kontextu se mu tentokrát vyplatila, zvlášť s tak kvalitním příběhem. Na krimi mám rád, když se odehrávají v rámci banálních událostí, ovšem zaručený úspěch dostanou v případě, kdy u nich musí člověk přemýšlet, třeba na chvíli film zastavit a urovnat si všechno v hlavě. Když se v ději vyskytne i velké množství postav, většinou to svědčí o značné komplikovanosti příběhu s mnoha souvislostmi, čehož tento film dosáhl bez problémů, zvlášť když se staví na jménech. Je to mazaný trik, protože film je udělaný tak, abychom si nepamatovali pomalu ani jména hlavních postav, natož těch, které mají v celém kriminálním případu velké zastoupení. Možná mám jen já slabou paměť, nicméně na úspěchu to neubírá. Děj si ovšem i tak drží naši pozornost svou nepředvídatelností, překvapivostí a působivými zvraty. S herci se dobře sympatizuje, každý má zde svůj význam a žádný nepřichází vniveč. Závěr podtrhává neobyčejný zážitek. Je udělaný tak, aby těžce nerozlišoval dobro a zlo a ukrutně zvedl očekávání diváků, kteří se dokážou vžít do situace, a nejspíš ze zamyšlení nechají doběhnout i titulky. Affleck duo zazářilo. Gone, Baby, Gone si úspěch vážně zaslouží. Přál bych mu jej, i kdyby nevytasilo ten působivý konec.

Knihu džunglí, respektive základní informace o Mauglím, chlapci vychovávaném vlky, zná asi každý. Animovanou verzi šedesátých let jsem nikdy neviděl, nicméně mám další z mnoha dětských vzpomínek, a sice právě na hranou adaptaci, což mi opět trochu brání v objektivnějším hodnocení. Ještě teď si vzpomínám na chvíle, kdy jsem byl jako u vytržení nad všemi těmi zvířaty, která jsem vždycky měl hrozně rád, a která na mě v reálné podobě dělala velký dojem. Vím, že jsem se i dokonce bál a měl pocit, že je film hodně dlouhý. Tak trochu měním předešlé stanovisko, však to není nic zvláštního, když se nyní dívám úplně jinýma očima. Tak především by bylo hloupé si nalhávat, že jde o nějaký zázrak přírody. Došlo mi až nyní, že je příběh tak strašně primitivní a, co si budeme říkat, nepředělaný pro dospělé. Tvůrci jej udělali opět pro děti, aby neměly žádné problémy s hledáním souvislostí a hlubšího smyslu. Velmi okatě se zde rozlišuje dobro a zlo, a zjednodušují některé skutečnosti, nemluvě o vlcích a medvědech v Indii. Jenže právě o zvířata zde jde, nikoliv o nějaké hledání pokladu. I jako skoro dospělý musím uznat, že ta jsou prostě skvělá. Žádné loutky, žádné efekty, nýbrž skoro celé stádo cvičených zvířat. Světlou stránku vidím i v atmosféře. Vedle severoamerických indiánů ve starých westernech jsem vždycky nenáviděl i starší filmy z koloniální Indie, ale Kniha džunglí je všechny strčila do kapsy. A ačkoliv v ní neuvidíme z dějového hlediska absolutně vůbec nic nového, dětské vzpomínky se nedají ignorovat natolik, abych tento film poslal do háje. Není úplně bez nějakého známého herci a je jako dělaný jak pro malé děti, tak i pro ty, které animovaná verze s mluvícími a skotačícími zvířaty nebavila.

Planetu opic si nepamatuji dopodrobna, ale vzhledem k tomu, jaké mám zkušenosti s originy, nedostávalo se mi důvěry ani k jejímu Zrození. Vždyť takovéto filmy se většinou jen chabě snaží připomenout slávu svých úspěšných předchůdců, na které se časem prostě zapomíná. Planeta opic z roku 68 je toho živým důkazem, neboť těch neúspěšných pokusů počínajících druhým dílem bylo tolik, až chudáci dosáhli přesně opačného výsledku. Vzpomínat na ní se už nikomu nechtělo, což zpečetil Burtonův kolosálně špatný remake, a my máme věřit dokonce Zrození Planety opic? Já přímo žasnu, jak se mohou mé statistiky a předsudky úplně obrátit v základech. Nenovější Planeta opic může srdečně děkovat všem předchozím pokusům, jelikož jimi vytvořený nepravděpodobný úspěch se stal její nejsilnější zbraní, kterou udeřila takovou silou, až mi vyrazila dech neskrývaným úžasem. Je vidět, že tvůrci, vědomi své potenciální výhody, vsadili na jistotu, a s příběhem si dali nesmírně záležet. Člověk by si myslel, že se budou až moc snažit o konexe s filmovou klasikou a celý film uvedou do záhuby primitivními a předvídatelnými zápletkami. Nic takového. K mému velkému překvapení si dali velkou práci s úvodem, a sice vytvořili opičího hrdinu, s kterým nejde jinak než sympatizovat, a který dělá i z Jamese Franca vedlejší postavu. Film je prostě tak udělaný, a to tak dokonale, že všechny zvraty jsou o to efektnější, až vlastně ani nevíte, kterému primátovi máte fandit. Nyní si dokonce i uvědomíme, že vlastně není úplně špatně, že tento film přišel až tak pozdě, jelikož mu nahrávají i audiovizuální efekty, které v tomto případě předčí známé opičí masky, a svou propracovaností dělají výrazný dojem autentičnosti vzhledu, mimiky a především veškerých pohybů. Ovšem za předmět největší kontroverze bych označil právě ony zmíněné konexe. Jak už jsem říkal, o detaily není nouze, avšak příběh nakousl porážku lidstva sice šetrně a přijatelně, ale tak, že jsme si zbytek museli domyslet. Myslím, že s takovou kvalitou předchozího děje by si tvůrci mohli dovolit i o něco agresivnější konec, ale co já vím. Třeba je to takhle lepší. Film Zrození Planety opic je možná největším překvapením roku. Je sice fakt, že se nevyvaroval mnoha výrazných much, ale i tak na mě udělal nesmírný dojem.

Nikdy jsem nebyl komiksový maniak, takže o Kapitánu Amerikovi jsem před filmem věděl jen o jeho štítu a kostýmu s americkou trikolorou, ale připravovaní Avangers mi přijdou natolik lákavou záležitostí, že by mi bylo stydno být u jednoho z hrdinů nepřipraven. Návštěvy kina sice nelituji, mám ale za to, že tento film mohl dopadnout o poznání lépe. Už jsem o tom mluvil stokrát. Docela mi záleží na tom, jakým způsobem se z hlavní postavy stane hrdina. Kousnutí, ozáření? U Kapitána Ameriky jsem i přes zjevnou podobnost se Zeleným skřetem docela spokojen, jenže kéž by mu to stačilo… Chris Evans sehrál po Fantastické čtyřce svoji druhou superhrdinskou roli a myslím, že po Human Torch ani neměl moc co zkazit, a pořádně se vytáhl. Mám ho jako herce vcelku rád, tudíž mi byl Kapitán Amerika jakožto postava velmi sympatický, i co se týče jeho „startu“. Téměř každý jiný superhrdina se dá ihned na dráhu strážce zákona, ale Kapitán… Z hlediska motivů něco zcela výjimečného. Kéž by to platilo i o ostatních. Já nevím, k superhrdinům asi nic jiného nepasuje, ale jinak jsem si ničeho nového nevšiml. Pořád to samé, však víte… Ačkoliv mi zde Hugo Weaving nepřišel nepříjemný, pořád to byl ten padouch, který vždycky jako jediný vyvázne, chce ovládnout svět a pak se utká s hrdinou tváří v tvář v lítém boji. Zápletku film měl, ale pak to jelo jako na pásu. Jedna akční scéna za druhou a žádný kloudný nový zvrat. Ačkoliv akce nevypadala nijak zvlášť špatně, k mému překvapení mě dost nudila. Už jsem viděl bitky superhrdinů mnohokrát a štít jako bumerang na tom moc nemění. Nedokážu si ani odpustit užít termín přímočarost, ale je to tak. Nicméně daleko více mě iritovala myšlenka až příliš pokročilých, nijak důkladně rozebraných technologií, které se k druhé světové válce prostě nehodí, a nad kterými se vznáší spousta otazníků. Kapitán Amerika není víc, než opravdu americký film, který radši nechal i Němce mezi sebou mluvit anglicky, aby se Amíci nemuseli namáhat se čtením titulků. Jeho „zatažení“ do doby Avangers se mi sice velmi líbí a tak nějak to eliminuje šance na druhý díl, nicméně film je na úrovni Thora, tak snad se oba předvedou společně…