Omarovic

Odpustit si to nedokážu, ale zkrátka po Mužích v černém se konečně objevuje i Žena v černém, a to dokonce s Danielem Radcliffem v jeho první roli po konci světoznámého Harry Pottera. Je nadmíru jasné, že celá zprofanovaná ústřední trojice to má s dalšími rolemi poněkud těžké, ovšem Radcliffe, kterého budeme všichni nadosmrti znát jako Harryho, se kupodivu naprosto nečekaně předvedl. Ba dokonce ve filmu, který měl daleko více hororových prvků, než jsem od něj očekával. Člověk by čekal, že se objeví spíš v nějakém dramatu nebo zábavném dobrodrůžu, ale kdepak. Žena v černém je sice horror jako každý jiný, ale s Radcliffem, tak kontrastujícím s jakýmkoliv jiným žánrem než dobrodružné fantasy, je to úplně něco jiného. Už na začátku nás přivítá poněkud ponurá až depresivní atmosféra sychravé Británie, a v tom momentě nám dojde, že na červánky na obloze můžeme zapomenout. Celý příběh, točící se kolem domu s neblahou pověstí, postupně graduje a graduje, až se postupně dopracovává k strhující atmosféře nefalšovaného mrazícího horroru. Je třeba zmínit, že na spočítání originálních motivů by vám stačily prsty jedné ruky, a že děj se řídí spíš klasickým scénářem, nicméně co vás zvedne ze židle, jsou lekavé scény. Ani tak moc se nebojíte, ale leknete se pořádně. Střih zvuku v kombinaci s akustikou dělá svoji práci efektivně, takže třeba při jekotu ženy v černém vám až zamrzne krev v žilách. Vzhledem k tomu, jak moc se tento film lišil od mých původních představ, mám z něj v konečném důsledku velmi dobrý pocit. Za Radliffa jsem se zde vůbec nestyděl a dojem na mě udělal i překvapivý konec. Zážitek nad očekávání, takže spokojenost.

Při výběru Pádu do Tmy jsem tentokrát využil velmi uvážlivý přístup, abych dal náhodě co nejmenší šanci. Vzhledem k tomu, že kvalitních horrorů se v poslední době vyskytuje velmi málo, musí si je člověk předem trochu proklepnout, aby pak zase nelitoval, jakou blbost pro slečinky si sháněl. Pád do Tmy tedy se svými 7,3 na IMDb vzbuzoval přece jen trochu větší očekávání, nicméně nejenže svá dobrá hodnocení obhájil, on je kupodivu i předčil a to se zrovna nevidí každý den… Se svým skvěle vymyšleným poutavým námětem udělal dojem hned na začátku. Už jen fakt, že půjde o dámskou jízdu v neprozkoumaných jeskynních systémech, nás přiměl uvědomit si, že něco takového tu vlastně ještě nebylo. Člověk by si ale řekl, že se film bude vyvíjet předvídatelně, že nás klasický postup scénáře ničím nepřekvapí, a že nám bude prakticky úplně ukradené, kdo tu vlastně v hlubinách nachází nevysněnou smrt. Ale ačkoliv se zrovna nejedná o průlom kinematografie, Pád do tmy je přece jen něco víc. Udělá dojem především strhující atmosférou strachu a stísněnosti. Ještě než se objeví náznaky pohybujícího se nebezpečí, už na nás nesmírně působí prostředí klaustrofobických prostor, a jakmile zjišťujeme, s kým mají hrdinky tu čest, napětí se začíná stupňovat jako blázen. Je ale trochu smutnou pravdou, že první dojem spočívající v několika málo minutách, nás opouští ve formě velice klasického motivu. Příšery přestanou strašit a za posledním soudem zamíří pod cepíny nějak znenadání neohrožených hrdinek. Je trochu škoda, kam to až někdy zašlo, a že se objevila nevzhledná vada na kráse tak potenciálně dokonalého filmu, ovšem mírně si to spravil působivý konec. Pád do tmy na mě udělal vskutku velmi dobrý dojem. Ne, že bych si nadělal do kalhot a v noci nemohl usnout, ale podobný horror jsem už dlouho potřeboval.

Tak jsem se zase jednou rozhodl podívat na další český horror, aniž bych bral v potaz jakákoliv hodnocení ostatních, a stejně jako v případě Labyrintu jsem na to zase doplatil. T.M.A. je totiž důkazem, že novodobé české filmy, které se snaží vyčnívat z řady neustále se opakujících realistických dramat, na to prostě nemají. Natož horrory. Hned úvodní titulky pořádně prověřily sílu mojí psychiky. Depresivnější první dojem film udělat vážně nemohl. Následující chvíli vypadalo, že má i budoucnost, jenže jakmile měl divák možnost spatřit první pokusy o to jej vyděsit, už to tak nějak začalo jít z kopce. T.M.A. si začala hrát na boj člověka s prokletým domem, udělala kolem spoustu „záhad“, a když se objevili první mrtví, už se dalo pochopit, že nás Osvícení, Sirotčinec nebo Poltergeist zkrátka nečeká. Čeští tvůrci podle mě příliš spoléhali na to, že čeští diváci se dívají jen na české filmy. Každého druhého filmového fanouška totiž moc neodváže to množství klišé, mířících až k absurditě. Promiňte, ale nedokážu si odpustit zmínit tu neskutečně směšnou scénu, kdy nahá ženská v domě prohlásí, že se tu bojí, pak si vezme svíčku a zamíří do sklepa ke dveřím s nápisem Verboten neboli zakázáno. V konečném důsledku to vypadá, že je film docela komplikovaný, ale z omylu vás vyvede fakt, že jeho komplikovanost tkví v jeho příšerné nedotaženosti. Po neskutečně trapném konci se totiž ve vzduchu stále vznáší spousta nezodpovězených otázek jak ohledně nevysvětlených scén, tak ohledně smyslu celého toho všeho. Skutečně nepamatuji, kdy se mi to naposledy stalo, ale možná je to vlastně tím, že ke konci jsem chvílemi nepřemohl touhu se jít vyspat. Přítomnost skvělého dabéra Michala Dlouhého mi dělala vcelku radost, ale asi jen 15 minut… T.M.U. nedoporučuji vážně nikomu, zvlášť ne takovým, jako jsem já.

Rango byl můj favorit na Oscara 2011 za animovaný film, ačkoliv jsem ho ještě neviděl. Dneska na něj ovšem konečně přišla řada a já měl tu možnost zjistit, jestli si zaslouží jak nominaci, tak těch 7,4 na IMDb. No, musím přiznat, že jsem čekal přece jen něco víc. 3D pixarovkám a disneyovkám ještě, doufám, nedošly všechny nápady, ale když se v nebi rozdávala originalita, na Ranga se zrovna nedostalo. Připouštím, že jisté kouzlo má. Myslím, že animák z prostředí a s duchem divokého západu jsme tu ještě neměli. Ačkoliv používá nepřeberné množství převzatých motivů z westernů, se zvířátky je to úplně něco jiného. Sem tam se objeví i nějaký ten dobrý nebo vtipný nápad či scénka, ale asi budu jeden z mála, kdo bude mít problém film přijmout jako celek. Už jsem viděl spoustu animovaných filmů, proto poznám, že Rango nepřišel s žádným novým příběhovým motivem. Řídí se příliš klasickým scénářem, a ačkoliv se nápad s hledáním vody v poušti zdá jako dosud neobjevený, nebojte. V každém filmu jde o něco jiného, jen se pořád opakuje průhlednost zápletky i cesta hlavního hrdiny. Jako bych se díval třeba na Za plotem. Hrdina přikvačí, vodí přátele za nos, oni ho zavrhnou, on se vrátí, vyřeší problém a všechno dobře skončí. Do toho je divák nucen sledovat přihlouplá zvířátka, poslouchat jejich stupidní fórky a „užívat“ si Johnnyho Deppa, i když ho nevidí přímo, a má film v češtině. Deppovu maličkost totiž bohatě zastupuje jeho na míru vytvořený chameleon Rango, kterému nechybí výstupy beze smyslu po vzoru Jacka Sparrowa. No, mohl bych přes to všechno pochválit rozmanitý český dabing, ale celkově moc nadšený fakt nejsem. Rango, ačkoliv mě do jisté míry hodně zklamal, pořád zůstává mým Oscarovým favoritem, jelikož ještě pořád hravě předčí Kung-Fu Pandu 2.

Železný muž neboli Iron Man tu už byl a nyní je řada na Železné lady. Vůbec nemám v plánu tyto dva filmy srovnávat, když se tematika nemůže lišit víc, nicméně jak dopadlo biografické drama o britské premiérce Margaret Thatcherové, kterou sehrála jako na míru připravená herečka Meryl Streep? Co se týče podobnosti, Meryl nemá problém, ale musela předvést víc než to, aby po dvou neúspěších za sebou obhájila svoji nominaci na Oscara. No, na rozdíl od filmu Julie a Julia jí tentokrát s Železnou Lady dávám daleko více šancí. Zde si totiž po celou dobu udržela post naprostého čísla jedna. Je to pochopitelné, když film vypráví příběh o její postavě, nicméně zde nechyběla prakticky v žádné scéně, ba pomalu ani záběru. Sehrála dozajista nesmírně obtížnou roli političky se zaslouženou přezdívkou, a ačkoliv přesto nešlo o bůhví jak výjimečný výkon, nenacházím důvody, proč bychom jí měli nominaci zazlívat. Co se ovšem týče filmu jako celku, už tak nadšený nejsem. Člověk se prakticky vůbec nemusí zajímat o politiku, aby tomuto filmu porozuměl, což je fajn. Co mi ale přijde na ději celkem zvláštní, je fakt, že se zde neustále střídají scény z minulosti a přítomnosti. Pořád se přeskakuje z mládí a politického života do stáří s narušeným duševním zdravím, což sice trochu napomáhá udržovat snesitelnou hladinu monotematičnosti, avšak to pořád v konečném důsledku nemá příliš vliv na celkovou náplň, kterou diváci dostávají. Občas zkrátka přijde řada i na zívání, a prostě se nedá zrovna říct, že si jde tento film vyloženě užít. Železná lady přesto není špatný film. Jakožto biografie slavné britské političky, myslím, nedopadla úplně nejhůř, a je i dost možné, že na ni v blízké budoucnosti nezapomenu. Velmi se mi zde líbil Jim Broadbent, a Meryl Streep, která mu bohužel moc prostoru nedala, předvedla průměrný, avšak ocenitelný výkon.

Od filmu Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně daleko jsem moc nevěděl co čekat. Jelikož také zaujal místo v boji o Oscary, vypadal vzhledem k dětskému hlavnímu hrdinovi podobně jako Hugo a jeho velký objev, jen ne s tak skvělými ohlasy… Nicméně na podobnost se dalo díky dost odlišné tematice zapomenout prakticky ihned po zapnutí filmu. Nerad bych zevšeobecňoval, ale filmům s dětskými hrdiny se v poslední době nějak moc daří… Vždyť se na to podívejme, hned dva z nich mají nominace a to dokonce s prakticky neznámými mladými aktéry. Nicméně stejně jako u Huga mě hrdina Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně daleko opravdu nepadl do oka. Příběh chlapce, který (také) pokračuje v „díle“ svého (také) zesnulého otce má objektivně vzato do jisté míry něco do sebe. Velmi se mi líbí jeho neobvyklé koukatelné zpracování a především hodně působivý kontext s událostmi s jedenáctým zářím. V neposlední řadě stojí za zmínku i doplňující Tom Hanks či Sandra Bullock, i koneckonců za vcelku zajímavou vedlejší mužskou roli na Oscara nominovaný Max von Sydow. Ale ten hlavní chlapecký hrdina… Jestli ho chtěli tvůrci do filmového světa přivést spíš ve špatném světle, pak se jim to doopravdy povedlo. Takováhle dětská role najisto obdoby nemá, což zní možná dobře, ale její neobvyklost tkví opravdu v tom, jak moc se mi na rozdíl od ostatních nelíbí. Vzhledem k tomu, že hrál Thomas Horn poprvé v životě, nedá se mu upřít úžasný výkon. Jenže ho vložil do role, která pije krev od začátku do konce. No, Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně daleko není v závěru vůbec špatný film. Udělalo na mě velký dojem, jak tvůrci ke konci naložili s vcelku velikým očekáváním diváka i s postupným rozuzlování spojitostí s jedenáctým zářím. Jsou to právě závěrečné scény, které zapříčinily, že se na film nebudu ohlížet se zlou úplně, nicméně mě celkově moc nepotěšil a já ho bohužel nejspíš také moc nepotěším.

Nebezpečná metoda mě začala zajímat ještě před tím, než se objevily první trailery nebo dokonce plakáty, protože příslib faktu, že se bude jednat o biografii Sikmunda Freuda a Carla Junga, mi byl více než velkým lákadlem. A co teprve ti herci, kteří je měli ztvárňovat… Sice jsem moc nevěděl, co od filmu čekat, ale rovnou můžu říct, že jsem se žádného zklamání nedočkal. Se spojitostmi postav s dějem tvůrci nezklamali, jelikož mezi nimi vytvořili jednoduše přímou úměru. Čím víc terapeuta, tím více „terapeutického“ děje. Jak se tedy dalo očekávat, celý film je postavený na dialozích a tím pádem adekvátní tématu psychoanalýzy. Nedisponuje nijak zvlášť výrazným příběhem, zato vyžaduje po divácích velké soustředění. Postřehnout zápletky je totiž občas pro jejich jistou komplikovanost někdy skutečně těžké, protože vcelku rozsáhlý scénář dialogů podle mě moc netoleruje méně náročné diváky. On není jen snůškou psychologických termínů, to ani náhodou. Snaží se, aby si jej divák užil, jak jen to jde. Vždyť po většinu času se zde stejně řeší poměr mezi terapeutem (Jung) a pacientem (Spielrein). Ale momenty spočívají v těch menšinových scénách mezi Jungem a Freudem, hýbají příběhem významněji, a není dobré je ignorovat, abyste na konci vlastně věděli, o čem film byl. Abych to shrnul, moc nedoporučuji vypínat mozek. Co se týče hereckých výkonů, nemám snad žádné výtky. Mortensen i Fassbender byli velmi přesvědčiví jak z hlediska výkonů, tak vzhledu, a k mému překvapení nezaostala ani Kiera Knightley. Takhle jí rozhodně nikdo z nás nemůže znát… Nebezpečná metoda mohla být určitě lepší, ale mně bohatě stačí taková, jaká je. Myslím, že dvou nejznámějších psychologů si diváci užijí dost, pokud budou ochotni trochu více zapojit mozkové závity.

Paranormal Activity se pomalu a jistě stává sérií, která má obrovský potenciál se neustále rozrůstat. S tak nízkými rozpočty, které se zaplatí během prvního promítání v kinech, se tomu ani nelze divit. Ale i přes fakt, že tvůrcům se vždy peníze najisto vrátí, nenapadlo je už někdy, že to už stačí? První díl Paranormal Activity, ať slavil celkově sebevětší úspěch, měl objektivně vzato přece jen něco do sebe. Ukázal nám, že videa z první ruky ještě nevyčerpaly všechny nápady, a že se dají natočit lépe než se zombies. Docela rozumím tomu, že se chtěl využít potenciál rozličných paranormálních jevů v dalších dílech, ale už nechápu, jak může být někdo spokojený s tím, kam až to zachází. Třetí díl Paranormal Activity poslušně pokračuje v tom, co nakousl už díl druhý. Ačkoliv z 95% nikam nesměřuje a pouze monitoruje neobvyklé události, pořád se snaží dějově předcházet předchozí díly, neustále prohlubovat podstatu toho všeho, a zároveň tím stále více zvýrazňovat tu šaškárnu, která začíná být čím dál směšnější. Když se to tak vezme, je paradoxně zrovna příběh to jediné, co zde tak trochu stojí za zmínku. Důvod je jasný. Trojka totiž vedle rozvíjení příběhu nepřichází vůbec s ničím novým, a opět nabízí jen znovu a znovu oprašované motivy. Už potřetí divák nemá šanci zaznamenat nic jiného, než občasné zvýraznění akustiky, vidět nečekané otvírání a zavírání dveří, pomalé pohyby nějakých věcí, slyšet podivné zvuky na schodech a tak dále, a tak dále… A aby toho nebylo málo, ještě víc tu irituje ten lidský element neutuchající nedůvěry v to, že se tu odehrává něco víc než výplod dětské fantazie. Promiňte, ale přidávat ke starým motivům ještě klišé je na mě už trochu moc. A ten příběh? Ačkoliv se u Paranormal Activity člověk prakticky vůbec nebojí, myslím, že všichni chceme v zájmu reputace série zůstat u něčeho neobjasněného a tajemného, než se nakonec dozvědět, že v tom má prsty nějaký satan či démon.

Od filmu Beginners/ Začátky jsem vůbec nevěděl, co čekat. Po pravdě bych jej asi minul bez povšimnutí, nebýt té jedné nominace na Oscara, o které jsem se chtěl přesvědčit, že jen nevyplňuje prázdné místo mezi dalšími čtyřmi kandidáty za vedlejší mužskou roli. Nicméně i kdyby Christopher Plummer neuspěl, Ewan McGregor nikdy náladu nezkazí… A taky nezkazil. Začátky jsou filmem velice podobným filmu Děti moje. Ne námětem či příběhem, ale tou náplní, kterou dává divákovi. Také se jedná o počin lehce balancující na hraně průměrnosti, který nezkazí náladu, a na který se také velice snadno zapomíná. Jak se ukázalo, tento film vedle klasického romanticko-dramatického motivu vytáhl i tematiku homosexuality. Velice mě ale překvapilo, že ji pojal v takové formě, kterou jsem tu ještě neviděl, a sice v žádné hysterické (Milk) či debilně humorné (Brüno). Je to úplně jiná podívaná, když tu není sexuální orientace hlavním tématem ani zápletkou filmu. Asi proto, jak úplně normální roli Plummer měl, dostal tu šanci něco vyhrát. A McGregor si tu užil románek s Lélanie Laurent z Hanebných Panchartů. Film střídá scény z minulosti a přítomnosti, a jako celek vytváří drámo, které je vlastně tak všední, že by urazit nikoho nemělo. Zároveň jde ale paradoxně i o jistou slabinu. Začátky se svou realističností nemají prakticky nic jiného, čím by vynikly, a co by je dělalo nějak zvlášť výjimečné. Tvůrci se nevynasnažili k něčemu víc, co by nám utkvělo v paměti, co bychom doporučovali ostatním a do čeho bychom šli s chutí někdy znovu. Jednoduše je dokoukáte a po chvíli se vám už nevybaví žádný záchytný bod. Možná tak ten Jack Russel teriér, který nechyběl prakticky v žádném záběru. Jak už jsem říkal, Začátky jsou jednohubka, která ovšem neurazí.

Albert Nobbs mě docela zajímal ještě před tím, než nominovali jeho hlavní představitelku na Oscara. Samotný námět o tom, jak se snaží žena převlečená za muže přežít v drsných podmínkách Londýna devatenáctého století, vypadal na to, že má vcelku slušný potenciál. Ovšem po nějakých patnácti minutách, kde se nám hlavní hrdinka představila, jak jen to šlo, jsem si začínal pokládat otázku, o čem vlastně ten film chce být? Vždyť tvůrci z nás nedělali blbce dlouho, tak o co tady vlastně půjde? Teda, já si nemyslím, že jsem byl naivní, když jsem čekal něco víc od filmu, jehož hlavní herečka má nominaci, ale asi jsem si měl dřív uvědomit, že Oscary se dávají hercům za výkony, ne za filmy, ve kterých hrají. Je pravda, že by mě nejspíš neurazilo, kdyby Glenn Close tu sošku nakonec dostala vzhledem k tomu, jak přesvědčivě hrála. Ten make-up z ní udělal učiněného muže natolik, že jsem postupem času úplně přestal vnímat fakt, že ho hraje žena. Ono se vzhledem k tomu, jakým směrem se příběh nakonec vydal, ani není čemu divit. Radši už nic neřeknu, abych nikomu nezkazil překvapení, ať už je překvapivé, jak chce. Albert Nobbs je totiž podívaná, která vás chvíli baví, ale po krátké chvíli vás donutí kontrolovat posuvník. Po jisté zápletce, která konečně trochu uvádí film do pohybu, se ale mnoho nemění. Pořád je tu děsná nezáživnost, nezajímavé postavy, prázdná atmosféra a stále menší naděje, že se to zlepší. Hlavní problém je asi v tom, že se tvůrci drželi strašně při zemi a nesnažili se mířit nikam výš. Podstrčili nám realistický příběh, který se svou monotónností nemá skoro vůbec čím zaujmout. Je vážně škoda, že se tu nepředvedl ani Aaron Johnson z Kick-Ass, který mohl dokázat, že umí chodit v herectví všeho druhu. Albert Nobbs není hloupý film, ale víc než 50% si nezaslouží.

Takže do Paříže se, jak se zdá, v roce 2011 nepodíváme jen o půlnoci… Jako další novinka tohoto roku se nám představuje i Hugo, nebývale dobře přijatý film, který svými úspěchy dosáhl překvapivě nějak až příliš vysokých ohlasů ba i dokonce stejného počtu Oscarových nominací jako Pán Prstenů Návrat Krále. Za Boha mi nešlo na rozum, jaké jsou za tím čáry a fígly, tohle se jednoduše muselo prozkoumat. Já myslím, že jsem zjistil, co dělá Huga tak oblíbeným. Je to takový utopický, dobrodružný a asi nejvýstižnějším slovem milý příběh o chlapci, který se stane součástí dobrodružství, o kterém se mu ani nesnilo. Film se zakládá na dětských hrdinech a jejich pohledu na věc, což z něj dělá podívanou jak pro děti, tak i pro ty starší vzhledem k obdivuhodnému faktu, že děj nespoléhá jen na obvyklou a přímočarou posloupnost děje. V první polovině si myslíme, že víme, kam příběh směřuje. Druhá však nabírá kurs takovým směrem, který vskutku ovine celou podívanou daleko výraznějším závojem tajemství. V neposlední řadě udělá skutečně dobrý dojem, že tvůrci dali příběh navzdory veškerým očekáváním do nějakého historického a kulturního kontextu. Ovšem přes všechna tato pozitiva, na která nezapomínám, si nedokážu odpustit vyjádřit jisté zklamání. V tuto chvíli si nedokážu představit, jak by s tímto příběhem mohl někdo naložit lépe, přesto na mě Hugo udělal jen pramalý dojem. Dobrodružné filmy, zvlášť s prepubescentními filmovými hrdiny nemám moc v lásce, přičemž Hugo na tom nic nezměnil. Po celou dobu jsem se díval s pocitem nenaplněnosti až frustrace, jen abych se na konci dočkal toho, že všechno dobře dopadne. On Hugo není zrovna zábavná nebo nějak zvlášť dynamická podívaná, což by se určitě nezměnilo ani v případě, že bych jej viděl ve 3D, ale co já vím. Třeba budu později litovat, že jsem si zkazil první dojem, ale za těchto okolností nemám o Hugovi valné mínění.

Kdo by si v roce 2009 všiml šestidílné švédské minisérie Muži, kteří nenávidí ženy… Zajisté, získala si diváky, prodrala se ve formě trilogie do světa, dosáhla vcelku vysokých hodnocení, ale zisk? Švédská minisérie? Není to poprvé, co se setkáváme s prospěchářskou povahou amerických filmařů, kterou ještě okázaleji dát najevo zkrátka nemohli. Jakoby na všem, co s tímto filmem souvisí, bylo vidět, že chtěli využít vysokého potenciálu knihy Millenium a tentokrát expandovat s její adaptací do kin ve větším stylu, a tím pochopitelně vytřískat stokrát víc prachů. Teda, jak mě vznik tohoto filmu neuvěřitelně pobouřil. Jak já si říkal, že ti Američani už ani neví, kde mají své hranice, a že jim jde jenom o peníze… Nicméně jejich výsledek snažení má víc než jen poutavé úvodní titulky, kupodivu ano. Proč se film probojoval až na přední příčky žebříčků IMDb, nemluvě o nominacích na Oscara, je naprosto zřejmé. Spoustě lidí se líbil americký styl, na který jsme zkrátka zvyklí nejvíc, a který převzal i spoustu prvků toho švédského. Například to otevřenější zobrazení násilí a sexu, které přimělo diváky neznalé švédské adaptace vytvořit si obraz neobvyklosti a originality hodné Oscarů. Jak chytré. Ovšem k mému překvapení, tento film nekopíruje tolik, jak jsem si o něm myslel. Celý kriminální příběh staví na stejné myšlence a postupu, ale je podáván v hodně odlišné formě. Američané mají rádi, když se všemu rozumí, což má za následek daleko větší přehlednost a ucelenost, kterou dokazují zpřeházené a vynechané scény ze švédské verze, ba dokonce spousta scén navíc. Těžko se to vysvětluje, ale na tomto filmu je zkrátka něco, co mě nenechává chladným, ačkoliv mě při sledování ani tak moc nezajímal příběh, zápletky či rozuzlení, které jsem dávno znal, jako spíš ta forma, kterou nám Amíci připravili. Nenapadlo by mě, že to řeknu, ale tvrdit, že se jim to nepovedlo, mi cosi brání. Těžko říct, jestli se zremakujou i další díly, nicméně tento nevznikl nadarmo.

Film The Help neboli Černobílý svět, jak jej naši úžasní distributoři nazvali, mě svými nominacemi tentokrát vůbec nepřekvapil. USA, země hysterická do rasismu, by nikdy nezapomněla dát Oscarové šance filmu, který o něm tak explicitně pojednává, avšak tentokrát mi to jako pozitivní diskriminace vůbec nepřipadá. The Help je totiž pořádná dvou a půl hodinová nalejvárna z rasismu, která by rozhodně neměla nikoho nechat chladným. Člověk by si možná i řekl, že tvůrci to do jisté míry i trochu přehání, když si tak moc potrpí na kontrasty. Nevynechají deset minut, aniž by nestavili do konfliktu hodné dobromyslné nevinné černé hospodyně s krutými pokryteckými bílými paničkami, kterým by člověk nejradši jednu vrazil. Jenže člověk začne pěkně mrazit v zádech, když si uvědomí, že takhle to doopravdy chodilo… The Help nenásilně, ale přesto velice úderně pojednává o podstatě doby, kterou se USA určitě zrovna nechlubí. Emma Stone zde má roli, která tak trochu působí jako průhledné podlézání, ale přesto se mi zde na druhou stranu líbila. Co se týče dalšího obsazení, že se jedná z 95% o ženskou záležitost, jsem si uvědomil až po skončení filmu. Nicméně takto tvůrci dokázali, že jsou schopni ukázat extrémy i z jiných úhlů pohledu, a zde vidím i příčinu toho, že se na tento film dalo vcelku dobře dívat. Dvě Oscarové nominace za hlavní a vedlejší ženskou roli mi přijdou jako velmi chytrý tah. Obě herečky ze sebe dostaly maximum, přičemž se svými rolemi neměly prakticky žádnou práci se získáním diváků. The Help mohl být, myslím, trochu kratší, nicméně takto vyslal do světa snad všechno, co chtěl, což je pro něj skutečná výhoda. Ačkoliv se jedná spíš o jednohubku, určitě u mě neupadne v zapomnění jen tak.

The Descendants, další z filmů s několika nominacemi na Oscara 2011, se mi na první pohled příliš nezamlouval. Já mám George Clooneyho rád, ale tak trochu mi přijde, že on se o ty Oscary poslední dobou snaží trochu příliš, když každý rok to zkouší znovu a znovu. Co teda jeho letošní pokus? No, ne že bych se tu zrovna rozplýval nad nejlepším dramatem roku, ale nakonec jsem došel k závěru, že The Descendants není brak, jehož tvůrci by někoho museli podmáznout, aby se neoprávněně dostali do boje o Oscary. Je to zkrátka takový hodně typický americký film. Však víte. V Americe, zemi splněných snů, každý zvládne všechno, co si zamane, což v tomto případě stále platí. George Clooney, zde otec dvou dětí, se dozví o nevěře ze strany své manželky v kómatu, přičemž nenechá kámen na kameni. Vynaloží spoustu úsilí, aby se za tím chlapem dostal, což se mu, kupodivu, podaří. Celému představení vévodí tak trochu přednastavený scénář dialogů, a nepochybně i četné náhledy do ztrápené duše hlavního hrdiny. Jenže filmy nejsou jenom o realističnosti a kapínek utopičnosti nikdy neuškodí. The Descendants je i přes vyjmenované vady na kráse velmi dobrá podívaná. Celý příběh se nese v příjemném a odlehčujícím tónu, diváka vyloženě nenudí a nepostrádá určitý dramatický spád. Zkrátka se na něj dobře dívá a člověk se občas i od srdce zasměje, což představuje nemalou část na celkovém úspěchu filmu. George Clooney předvedl vcelku dobrý výkon a můj pocit, že se furt nějak moc snaží, smazal během první půl hodiny. The Descendants je film do deště, sněhu, plískanice i koneckonců do slunečného odpoledne. Není víc, než taková obyčejná jednohubka, která ovšem neurazí a nikomu náladu nezkazí. Mezi mé favority se sice nezařadí, ale vůbec nelituji toho stráveného času.

Film Tinker, Tailor, Soldier, Spy by mě za předpokladu, že nebyl nominovaný na Oscary, asi vůbec nezajímal. Nicméně takto jsem si kladl jako osobní povinnost jej vidět, abych alespoň zjistil, co jej dělá tak výjimečným, že začal dělat konkurenci ostatním. Povím vám, já to fakt zjistil, což se možná zdá jako plus, avšak z mojí strany to spíš vyzní jako minus. Ač se snažím, jak chci, na podobný krimi thriller si asi nevzpomenu. Jedna část z nich mi utkvěla v paměti pro originalitu či komplikovanost a druhá upadla v zapomnění z toho důvodu, že u nich člověk nebyl donucen příliš přemýšlet. Tinker, Tailor, Soldier, Spy je nesmírně složitý případ a už teď docházím k paradoxnímu závěru, že u mě upadne v zapomnění zrovna z toho důvodu, že je komplikovaný a člověk u něj musí naopak hodně přemýšlet. Já fakt nevím, v jaké minutě jsem na chvíli přestal dávat pozor, ale nejspíš zde přišel kámen úrazu a příčina toho, že jsem z filmu neměl prakticky vůbec nic. Tinker, Tailor, Soldier, Spy není podívaná pro nenáročné diváky. V jednom kuse totiž vyžaduje plné soustředění a netoleruje chvilkové slabosti. Přišlo mi, že každá informace zazněla v celém filmu pouze jednou, avšak ať už byla důležitá víc nebo míň, měla zásadní význam pro porozumění spleti souvislostí. A ačkoliv jsem se ze všech sil snažil vzpomínat na detaily a pravidelně kontroloval weby kvůli neuvěřitelnému bordelu ve jménech, stejně jsem si postupem času stále více lámal hlavu nad tím, co mám právě před sebou. Nicméně i když jsem si některé pasáže pustil pro jistotu ještě jednou a alespoň tu hlavní myšlenku jakš takš pochopil, nemyslím si, že je tento film bůhví jakým zázrakem. Co jej dělá výjimečným, je neuvěřitelná komplikovanost, která ovšem zašla tak daleko, že jsem si film prostě neužil. Ale i kdybych si přečetl knihu a pochopil najednou úplně vše, nic by se podle mě nezměnilo na tom, že filmy s podobnou tematikou nepatří mezi můj šálek kávy, i když jsou přecpány známými tvářemi jako tento.

O Artistovi jsem toho předem mnoho nevěděl. Snad jen to, že je celý černobílý, ale jinak vůbec nic. Že tento film dobyl nejvyšší žebříčky IMDb, vyhrál spoustu cen a probojoval se až do boje o Oscary, mi vážně nešlo na rozum. Muselo na tom přece být něco většího, než jen snaha vypadat skutečně umělecky, jak už sám název filmu vypovídá, jen pomocí odstínů dvou barev… Teda, čekal jsem hodně, ale tohle opravdu ne. V prvních minutách je zde pouštěn němý film. Říkáte si, proč ne… Jakmile ale končí, přichází celkem vzato šok. On je němý film úplně celý! Že tvůrci chtějí imitovat počátky kinematografie, dokazuje jako první černobílý obraz, ale oni zašli po chvíli dokonce tak daleko, že retro styl napodobili tím nejvěrnějším a nejneočekávanějším způsobem. A koho by to napadlo, The Artist je opravdu majstrštych. Hodně zde oceňuji symboliku příběhu. Film mohl být, ač němý, úplně o čemkoliv, proto je obdivuhodné, že se odehrává zrovna v prostředí filmařiny, a pojednává i o problematice jejího pokroku a obratů. Přitom se nese v takovém příjemném duchu, který dělá film v této době tak nesmírně výjimečným. Němota nejen skrývá dozajista neobvyklý anglický přízvuk francouzských a belgických herců, ale dělá i z každé postavy někoho, koho si prostě musíte oblíbit. Kdyby byl tento film mluvený, byla by pryč všechna ta jejich nevinnost a elán, a atmosféra dramatu by neměla šanci nahradit době věrný a ve všech směrech úžasný retro doprovod. The Artist je bezesporu jedním z nejlepších, nejoriginálnějších a nejpřekvapivějších zpestření roku 2011, i koneckonců přetechnizovaného věku jednadvacátého století. Kdybyste nevěděli, že je tak mladý, všechny faktory, jakožto i skvělé výkony herců (nezapomenu na neobvyklého J. Cromwella), by vás přesvědčily o tom, že byl natočen před devadesáti lety. A to je co říct.

Nebudu rozebírat, za jakých okolností a z jakého důvodu jsem šel na Labyrint do kina, nicméně se divím sám sobě, že jsem přes všechny ty neuvěřitelně negativní recenze a špatné ohlasy tak vůbec učinil. Český horror s Lucií Vondráčkovou v hlavní roli… No, když už jsem tedy seděl v kině, nechtěl jsem jenom zkouknout reklamy a trailery a začít spát. Mám to za sebou celé a podařilo se mi tedy najít něco, co mi pomáhalo zůstat bdělým? Co se musí Labyrintu nechat, je jeho české zpracování dialogů. Známe tisíce hororů, které vedle své stupidnosti ztrácely na kvalitě i strojovými a přednastavenými žvásty, což se v Labyrintu do jisté míry nestalo. Daleko větší pocit uvolněnosti a celkově podívané z první ruky vcelku oceňuji. Škoda, že asi v tomto bodě pozitiva končí. Česká kinematografie vyniká svou realističností a specifickým humorem, u kterého by mělo zůstat. Horrory totiž působí jako špatný pokus o vtip. Labyrint je takovým českým ekvivalentem pro většinu podprůměrných amerických hororů, jejichž hlavním problémem je opakování motivů. I tento film totiž bohužel nepřináší do světa hororů nic nového… První dvě třetiny děje se nesou v duchu neuvěřitelné mystiky, přičemž očekávání, kam až čeští tvůrci zajdou, je kupodivu docela vysoko. Máte skoro pocit, že to nedopadne zas tak špatně. Jakmile však hrdinové vstoupí do labyrintu chodeb, najednou šlus, a všechno je v kelu. Měl jsem pocit, jakoby tvůrci vystřihli asi hodinu příběhu. Po nepatrné chviličce nastoupila ta klasická beznaděj a strach o život, čemuž se za těchto okolností prostě nedalo uvěřit. Ta neadekvátní špatná nálada a přehnané hororové zvuky tento film užíraly strašnou rychlostí, přičemž závěr veškerá očekávání a logiku doslova zazdil. Proč jsem tedy neusnul? Mě se tohle zkrátka nestává, nicméně je docela škoda, že po Labyrintu budu Vondráčkovou pořád raději slýchat v dabingu.

Další film ve Spielbergově režii mohl být klidně úplně o čemkoliv, protože by mě stejně neodradilo nic od osvědčené značky. War Horse, ač v překladu jako Válečný kůň moc důvěryhodně nevypadá, má pořád obrovský potenciál, protože všichni víme, čeho je Spielberg schopný. Bohužel, tento člověk mě naučil čekat hodně, čehož se mi v tomto filmu bohužel nedostalo. Tentokrát se rozhodl zfilmovat příběh z knihy, který by možná slavil úspěch tak před deseti lety. Utopický a naivní War Horse vypráví o neutuchajícím vztahu jak vystřiženého z Titaniku, kde místo ženské zaujal kůň. Přitom je celý natočený v takovém přehnaně velkolepém duchu, jako bychom v jednom kuse slyšeli „Willy, skoč!“ Velmi se mi zde líbí, že je příběh zasazený do kontextu první světové války, která byla celá ve znamení velkých změn, ale i v prakticky tom jediném, co dělalo War Horse trochu originálním, jsem našel prvky, které ještě více prohlubují neseriózní přístup filmařů. Proč zde i Němci museli mluvit anglicky… Jaký byl k tomu sakra důvod? Ačkoliv je tento film spíš o lásce v jistém slova smyslu, pořád je zde spousta scén, kvůli kterým by rodiče nenechali své děti se na War Horse dívat… Chtěl to snad Spielberg udělat pro děti jednodušší a neuvědomil si to, nebo považuje snad diváky za neschopné číst titulky? Ale co já vím, třeba chtěl, abychom vnímali rozdíl mezi britskými a německými uniformami… Tak jako tak, němčina by tomuto filmu stejně moc nepomohla. Děj, v němž se každý, kdo přijde s koněm do kontaktu, najednou mění na jemnocitného lidumila, dělá z kontextu první světové tak trochu šaškárnu. Byl jsem rád, že jsem viděl pár známých tváří a vcelku oceňuji, že zde tvůrci neměli problém nechávat je i předčasně odejít z obrazovky, ale z celkového výsledku dobrý dojem nemám. War Horse nemá v roce 2011 co dělat. Stokrát ohrané motivy a klišé oddaný kůň neoživí…

Nikdy jsem se nepovažoval za filmového experta či znalce, jako spíš za filmového maniaka, ale co bych to byl za velkého příznivce filmů, kdyby mi stále chyběly zážitky od povinných režisérů… Dodnes neznám přesně důvod, proč mě to k Woody Allenovi nikdy netáhlo, nicméně po mé první zkušenosti z Půlnoci z Paříže jsem si naprosto jistý svou budoucí náklonností. S očekáváním, že jde o jakousi romantickou komedii jen v trochu jiném stylu, bylo o to větší překvapení, že není úplně bez nápadu, a že jednoduše předčí veškerá očekávání. I přes velice prostě vypadající začátek se Půlnoc v Paříži vyvinula v neuvěřitelně zajímavou a poutavou podívanou, od které se nedalo odtrhnout. Specifický humor je nesmírně chytlavý, zvlášť když má divák alespoň trochu ponětí, co na obrazovce vidí. Asi neřeknu nic objevného, ale nejlepší na tomto filmu je, jak moc si pohrává s historickými postavami. To, jak jsou ve vzájemných souvislostech je jedna věc, ale za majstrštych považuji hlavně to, do jakého kontextu je Allen dovedl zapojit. Propojení přítomnosti s minulostí dodává Půlnoci v Paříži neuvěřitelnou sílu příběhu, v němž vynikají prvky jak komedie, tak dramatu a romance, a vytváří nečekaně originální celek. Co však tvoří nedílnou součást geniality tohoto filmy, představují herci. Nejen, že se zde prochází jeden lepší aktér než druhý, ale jejich výkon je ještě více ocenitelný v případě, že alespoň trochu znáte postavy, které ztvárňují. Skromně mohu říct, že jsem jich znal většinu, takže mi například Adrien Brody přišel jako Salvador Dalí naprosto nezapomenutelný. Ta genialita se ale nachází spíš v tom detailu, že si dali tvůrci tu práci najít herce dokonce podobné svým postavám. Nicméně mě velmi mile překvapil i Owen Wilson, jakožto zastánce Amíka z přítomnosti. Půlnoc v Paříži je skutečně úžasná symbolická podívaná, které bych přál i Oscara.

Strom života má podle některých webů celkem slušný potenciál vstoupit do boje o Oscary, ale jedno vím už po dnešku, a sice že mu rozhodně fandit nebudu. Skoro každý rok se najde někdo, kdo natočí zcela neobvyklou podívanou a občas to i vychází. Jenže kam dal rozum ten, kdo natočil tohle… Strom života nedodržuje spoustu obecných pravidel pro filmy, což by teoreticky nemuselo být na škodu. Není tu žádná zápletka, žádný příběh, který by někam směřoval. V minulosti to i vyšlo, ale něco přece je na tom, že po dvaceti minutách fakt vskutku objevných filosofických žvástů a Pennových zašifrovaných větách člověk začíná nervózně pošilhávat po posuvníku… Následná série scén má zřejmě uchvátit svoji symbolikou záběry z vesmíru, mořských hlubin, zapůsobit na smysly hrou světel a abstrakcí, spolu s operní a klasickou hudbou, ale ty vedle jejich „nastrčenosti“ a bezesmyslu mají spíš uspávací účinek. A zbytek filmu? Já fakt nevím, možná chtěli tvůrci dát jen do kontextu Pittův vcelku dobrý výkon, ale natáčení záběrů ze života, ač z padesátých let, v nichž vůbec o nic nejde, nemá ve filmu co dělat. Kdyby se dělo alespoň něco, co má potenciál se rozvíjet… Mohlo zůstat u záběrů jak vystřižených z amatérských rodinných kamer, jen kdyby se z toho tvůrci nesnažili udělat něco víc. Myslí si snad, že se šeptavými otázkami, které si občas postavy pokládají, udělají dojem na diváky a na komisi? Strom života se zřejmě pořád snaží ze sebe vytlačit jakési poselství, ale vůbec neví, co chce. Pouští nám klasickou hudbu, pokládá řečnické otázky, disponuje mlčenlivými scénami, ale na umění si jenom hraje. Nemít roky praxe dívání se na filmy, Strom života bych celý prospal. Brad předvedl velmi dobrý výkon, rád jsem si poslechl Smetanovu Vltavu, ale jinak jsem děsně zklamaný.

Myslel jsem, že mě už žádný „bojový“ film ničím nepřekvapí. Že se dočkám jednoho a totéž, co se opakuje snad ve všech podobných filmech jako Rocky, Život je boj, Těžká váha, Wrestler apod., ať už jsou úspěšné jakkoliv. Nebo že nás všechny čeká letošní obdoba Fightera, která si (z mé strany) neprávem nárokuje Oskary. Tvůrci Warriora sice neměli moc fantazii, co se týče názvu jejich filmu, zato mi vykouzlili nevěřícný výraz na tváři, protože tohle se úplně vymklo kontrole. Ačkoliv jsem byl hned od začátku plný nedůvěry, něco na tomto filmu přece jenom začalo být, co mě nenechávalo chladným. Hardy i Edgerton jsou totiž oba velmi sympatičtí herci a každý sehrál jednu hlavní postavu, která se od té druhé hodně liší, a která se dívá na příběh z vlastního a také velmi odlišného úhlu pohledu. A co je to všechno zajímavější, když víme, že jsou bratři? Podobnou sérii motivů jsme tu přece ještě neměli… Vždycky nás zajímal jenom jeden hlavní hrdina, jeho trénink, jeho soukromý život, a vždy bojoval proti nepříteli, jenž byl hrdinovým přesným opakem, a který do příběhu nebyl nasazen proto, aby si ho diváci oblíbili. Warrior má všechno jako zastara, ale rozdělené na dvě poloviny, a s dvěma stranami, které nepředstavují klasický souboj čestného dobra a čirého zla. Na tom přece sakra něco je! První polovina, ač „přípravná“ a převážně dramatická, ukázala oba hrdiny v takovém světle, že film překonal průměr už zde. A když došlo na zápasy… Páni! Člověk by řekl, že neuvidí nic nového… Ale zase. Máme tu dva hrdiny s úplně odlišným stylem. Dva typy zápasů. To napětí tu nejen je, ale úplně drásá nervovou soustavu. Ke konci už nám to tvůrci trochu ulehčili, a zvýraznili toho z těch dvou, komu máme fandit, přesto mě závěrečný souboj (překvapivě mezi oběma bratry) ve všech směrech nesmírně překvapil. Warrior neměl moji důvěru. O to větší teď slaví úspěch za svou neobvyklou originalitu.

Jakožto příslušníka českého národa, mě baseball nikdy nezajímal. Není to jako fotbal a hokej náš národní sport, neznám ani jeho pravidla, víc jak jeden světově proslulý tým… Moneyball ale nečekaně překvapil. Nejenže nebyl vytvořen jenom pro Američany, ale zároveň do jisté míry podnítil i mou zvědavost ohledně baseballu. Předčil totiž naprosto všechna moje očekávání. S předpokladem, že mě čeká podívaná typu Zrození šampiona, Gólu, Trestné lavice či podobného sportovního filmu, se mi zkrátka nechtělo věřit, že podobně dobře dopadne i film o sportu, který mě vůbec nezajímá. Jenže Moneyball k mé radosti nevyužil ani jeden z motivů, které používají zmíněné filmy. Vůbec se nesoustředí na sport samotný. Prakticky žádné scény z tréninků, žádné vtipné komentáře zápasů, žádné scény z lavičky, žádná duše týmu ukrývající se v hlavní postavě, ba dokonce ani žádný divákův bližší vztah k hráčům samotným. Moneyball se zabývá tou stránkou sportu, kterou veřejnost a fanoušci úplně přehlížejí. Jeden by si řekl, že tohle nemůže vyjít, ale kdepak. Realisticky a nezaujatě pojatý příběh má do sebe víc, než se zdá. Moc jsem nevěřil spolupráci Brada Pitta a Jonaha Hilla, ale ti dva to skutečně zmákli. Nevím, nedokážu si to pořádně vysvětlit, ale v těch 95 procentech ze zákulisí baseballu prostě nuda nebyla. Pitt a Hill zkrátka dokázali příběh uvést takovým směrem, aby se pořád něco dělo a děj nezůstal bez zábavy a napětí i bez těch zbylých pěti procent, kdy jsme se náhodou zatoulali na hřiště. A zde mě zase zaujala kombinace filmových a skvělých televizních záběrů ze skutečných zápasů. Ačkoliv se hlavní idea Moneyballu přibližuje něčemu jako „musíš věřit, a dokážeš cokoliv…“, nejde o klasický americký film. Je to dost možná nejlepší sportovní záležitost tohoto roku, která si možná sáhne i na Oskara. Silně doporučuji nedat na předsudky, a stopro se vám to vyplatí.

Na film Odvlečen se mi názor příliš dobře nepíše. Jde totiž o ukázkový příklad jednohubky, která sice má pár svých předností a celkově není na ní moc co kritizovat, ale ve vaší hlavě zůstane sotva pár dní. Když jsem naposledy viděl Jakea Gyllenhaala ve Zdrojovém kódu, hned jsem věděl, že po tomto jeho hereckém umu neudělám chybu, když mu dám šanci i u méně známých kousků. A jak jsem už naznačil, Odvlečen se celkem vzato vyplatil. Tento napínavý drama thriller působivě symbolizuje boj s nespravedlností ve světě hysterickém do zločinů, a uplatňuje velkou řadu prostředků, jak o tom diváka efektivně přesvědčit. Umožňuje nahlédnout do zákoutí a temných míst protiteroristických opatření, o kterých toho mnoho nevíme. Mezi jeho největší přednosti ale podle mého patří příběh, na který se díváme z více navzájem propojených perspektiv a úhlů pohledu, díky čemuž neztrácíme zájem o nadcházející. Jde zkrátka o mírně nadprůměrný film, který sice na thriller postrádá větší množství akce, zato „baví“ scénami úplně jiného typu, od těch nejvšednějších po ty nejbrutálnější. Mě nenudil, ba naopak jsem ani nezamhouřil oči, avšak důvod, proč nebudu plýtvat příliš vysokým hodnocením, je jednoduchý. Odvlečen je záležitostí spíš pro zabití času, nepříliš náročnou podívanou či vsuvkou mezi těmi lepšími filmy. Nepostrádá pár známých tváří, to je fakt, a na konec si pro nás připravil překvapivé, do jisté míry šokující odhalení. Je to dobré na efekt a divák konečně pochopí linii, kde hrají hlavní roli Arabové. Gyllenhaal se sice moc nepředvedl, ale Odvlečen za to stojí, i když zážitky z něj zaniknou při sledování dalšího filmu.

Že má Drive tak neobyčejný úspěch, se mi vůbec nechtělo věřit. Ještě před tím, než se na IMDb objevilo 8.1, byl bych o tento film ani okem nezavadil. Jak je to vůbec možné, se ale sám sebe nepřestávám ptát ani teď, protože po tom, co jsem právě viděl, nemám v plánu dát Drive ani 60%. Nikdo by si neměl myslet, že nevidím všechny ty prvky a faktory, které tento film tolik odlišují od ostatních. Jen na nich zřejmě nevidím to, co ostatní, či spíš pochybuji o tom, zda se o tolik pohnuly k lepšímu. Hned zpočátku jsem začal mít trochu obavy, že se Drive až moc podobá sérii Kurýra. Však víte, toho zásadového nejlepšího řidiče v oboru. Stačilo ovšem jen pár dalších minut, abych pochopil, že mé obavy byly úplně zbytečné. Ryan Gosling ztvárnil hlavní postavu, která nemá v krimi thrillerech obdoby. Sehrál nevyzpytatelného, nepředvídatelného nemluvného hrdinu, jehož vzorem se řídí i kompletně celý film. Stejně jako on pronese za celou dobu sotva tři plynulé věty, tolik můžeme čekat i dějových zvratů v příběhu. Ačkoliv Drive nepoužívá originální motivy, originálně je pojímá. V této formě se vyskytuje nepředvídatelnost a napětí, což se běžně stává jen zřídka kdy. A nebudu nejspíš první, kdo si všiml naprosto neuvěřitelné atmosféry podtržené zajímavou mysteriózní i zpívanou hudbou. V neposlední řadě stojí za zmínku i drsné brutální scény, ale proč si mě tedy film Drive nezískal? Nový způsob pohlížení na thrillery se mi velmi líbil, ale tentokrát to prostě nevyšlo. Všechny klady, které jsem zmínil, jsem nenapsal jenom kvůli tomu, abych si připadal objektivní. Všechny je beru naprosto vážně a beru je v potaz, jenom jádro pudla tkví v zábavě. Mě Drive prostě a jednoduše nebavil. Scény, kde hlavní hrdina zatvrzele mlčí a odpovídá ano ne, po chvíli začaly být zdlouhavé až trapné. K tomu ještě přičtěme pár nezajímavých postav a vysoce strohý příběh. Drive si bohužel zapamatuji spíš ve zlém.

Sherlocka Holmese Arthura Conana Doyla jsem vždycky znal jako nejznámějšího fiktivního detektiva, který u každého asociuje ztělesnění dedukce, a kterého neznají jen úplní pitomci. Opravdu jsem se o něj však začal zajímat až poté, co do kin v roce 2009 vstoupila jeho stejnojmenná filmová adaptace, která dosáhla takových kvalit, že mi pouze jedno zhlédnutí prostě nemohlo stačit. Jak bych mohl odolat jeho pokračování, když na mě jednička udělala takový dojem… Film Sherlock Holmes – Game of Shadows jsem kvůli jistým okolnostem zhlédnul v angličtině s vysoce nekvalitními anglickými titulky, nicméně i má občasná neznalost pokročilejších výrazů mi nezabránila si tento zážitek užít v plné míře. A rovnou z fleku mohu říct, že se mi druhý díl opět velmi líbil, jelikož byla znovu viditelná péče vložená do každé částečky nového příběhu. Je ovšem trochu škoda, že slovo „nový“ má zde téměř význam „úplně nový“. První díl, jakoby vyzněl do prázdna. Krom několika ponechaných postav je zde jen minimum konexí, což mě vzhledem k dobré jedničce trochu mrzí, ale paradoxně zároveň i těší. Ačkoliv se mi předchozí styl líbil o něco více, musí se dvojce nechat, že nechtěla divákům předhodit to samé, a to ne jenom z hlediska příběhu. Přišla mi tentokrát o něco málo komplikovanější, akčnější, temnější, a především s pozměněnými motivy, což jí zajišťuje její stoprocentní plnohodnotnost. Posloupnost příběhu je od základu přestavěna, míra vtipu nedosahuje takové výšky jako napětí, skoro žádný detail nepřichází nazmar, ba i Holmesovy zpomalené scény nejsou jako dřív. Vše ovšem v dobrém. Co se týče postav, ústřední dvojku netřeba rozvíjet, ovšem nová ženská, Noomi Rapace, zde vyzněla doopravdy jenom tak, aby se neřeklo. Jsem velmi rád, že na Rachel McAdams se úplně nezapomnělo, ale Noomi zde prakticky postrádala význam a k hlavní postavě měla fakt hodně daleko. Co na závěr… Je dost možné, že mi pár detailů uniklo, nicméně dvojka Game of Shadows se pořádně předvedla, a jsem si jistý, že ji nevidím naposledy.