Omarovic

Rozhodnout se, jestli si Be Kind Rewind pustím, mi trvalo skutečně velmi dlouho, ale když se tak stalo, dočkal jsem se přibližně toho, co se dalo očekávat. Jednoduše úplně průměrné klišovité americké komedie se srdceryvným koncem, která jde jedním uchem tam a druhým ven. Jack Black opět dostál své pověsti komika, který se jinde než v mezích průměrnosti pohybovat neumí. Tentokrát zkusil štěstí v půjčovně videokazet a s dalším nepříliš známým parťákem, a abych řekl pravdu, tato taktika vynikat mu zatím ve filmech příliš nefunguje. Be Kind Rewind, jakožto snad všechny Blackovy filmy, sází daleko spíš na humor než na příběh. Tvůrci si nevycucali z prstu více než jednu stupidní zápletku a zbytek nechali na Blackově rozkošně nevtipných výstupech. Jak to asi dopadlo? Řekněme jako vždycky. Black si opět zadováděl v roli praštěného blbce, který je v celém kontextu příběhu „ten jediný vtipný“. S kostrou posloupnosti děje protkanou klišovitými motivy byl humor tou jedinou nejdůležitější, ale zároveň nejvíc odfláknutou součástí. Smazal se film, tak natočíme svůj ultranízkorozpočtový remake a budeme doufat, že to lidi ještě neviděli. Koho ještě dneska takovéhle naivity baví, to mi řekněte… Je pravda, že člověk se občas ze srdce zasmál, ale opomenu-li příběh a humor, vadí mi tu ještě jedna věc, a sice odbyté části kontextu. Jestli chce mít film úspěch, musí dbát na všechno. Hektolitrem magnetické moči Black úplně spláchl svůj paranoidní nápad o elektrárně. Ne, že by mi na tom záleželo, ale v podobě laciné záminky pro smazání všech kazet, to sráží film ještě níž… Be Kind Rewind jen pro ty nejotrlejší.

Podle toho, co jsem četl, vzešel nápad vytvořit Iron Sky, film o Nacistech z odvrácené strany Měsíce, z chlapeckého snu finského režiséra Vuorensoly, který svými trailery vzbuzoval zájem v mnoha divácích a sliboval zajímavou podívanou. Je sice pravda, že jsem se na první ukázku podíval až po filmu, nicméně jsem takového názoru, že být tyto trailery víc ve stylu Macheteho z Grindhouse, pro dobro filmové veřejnosti by toto bohatě stačilo. Ale co se stalo, stalo se. Machete i Iron Sky měly být jakožto plnohodnotné filmy pojaty hlavně komicky vzhledem k jejich astronomicky béčkovým konceptům. Nicméně filmu Iron Sky, ačkoliv pracuje s daleko zajímavějším nápadem, „přispívá“ na vrub jeho klišovitosti humor ve stylu animovaných filmů, který navíc kontrastuje ještě s depresivně šedivou atmosférou. Kde je chyba v matrixu, vždyť tohle měla být přece sranda? Spojení sci-fi námětu o nacistické invazi na Zemi s politickou satirou podle mě vůbec nefunguje stejně jako vizuální a dialogová stránka. Celé je to pojato příliš nelogicky a nesmyslně. Je vidět, že si na tom nikdo nedal práci, nemluvě o tom, jak se celý film nese v duchu bláznivosti až šílenosti. Nevidím zde žádný vyšší smysl, ani co se týče třeba poukázání na současné problémy nebo nějaké lidské vlastnosti. Pokus s Iron Sky působí vlažně, míjí se účinkem snad ve všech směrech a zanechává velký pocit neuspokojení. Je to jednoduše stupidní fraška, která pobaví jen úzký okruh lidí.

Krátký film Button, Button jsem neviděl, nicméně jeho adaptace The Box se nám v necelých dvou hodinách snaží dokázat, že má svůj vlastní námět pod kontrolou, ale netrvá to dlouho a souvislosti začínají padat mezi prsty. Na mě působí doslova jako Škoda Roomster, a sice jako spojení dvou částí, které k sobě prostě nepasují. Film začíná zvolna a pomalu se rýsují znaky průměrného drama thrilleru. Nevypadá to nic moc, jenže film začíná nabírat rychlost a zničehonic vysypávat desítky dalších a dalších vstupů, které se s uplynulým tematicky vůbec neslučují. Rychlost se pořád zvyšuje, ovšem „gradace“ není to správné slovo, protože film nad tím vším ztrácí kontrolu... Já si nemyslím, že je námět špatný. The Box sází na komplikovanost a matení diváka, přičemž doufá, že vzbuzuje napětí a velká očekávání před závěrem plným různých odhalení. Kamenem úrazu je ale zpracování. Tím, že je tu pokus o to nevypadat příliš přímočaře, naplní nás film svými kontextovými částmi dojmem, že nic extravagantního nehrozí. Když to ale přijde a najednou do děje vhupsnou nepochopitelné sci-fi prvky, výsledkem je zmatená a překombinovaná podívaná, která vysloví spoustu zajímavých myšlenek, ale zrealizuje je na hony od našich představ, respektive skoro vůbec. Je to škoda. V několika závěrečných scénách vám dojde, co chtěli tvůrci říct a nevypadá to zas tak úplně špatně, ale pocit frustrace a neuspokojení zůstává.

Na filmy mám docela dobrou paměť a Vetřelec zrovna nepatří mezi ty, které by prošly jedním uchem tam a druhým ven. Nicméně po zhlédnutí Premethea jsem si musel udělat takovou menší revizi, abych úplně neztratil obraz. Ohledně Promethea jsem měl totiž hodně odlišné představy. Vznik tohoto filmu je vcelku pochopitelný. Když nepočítám peníze, potenciál technologií a využití známých značek, byla to právě jedna z prvních scén Vetřelce, kde nás mrtvé stvoření usazené v modulu zaujalo v prvních chvílích možná ještě víc, než díra, kterou mělo v hrudníku. Ridley Scott se tedy vrátil ke svému třicátnickému dítěti a hned v prvních scénách udělal radost všem, kterým se líbí Dänikenova teorie o vzniku života na Zemi ne přirozenou evolucí, ale genetickým zásahem mimozemské civilizace. Za tímto mystériem, které Promethea provází, se skrývá vskutku velmi zajímavá podívaná plná tajemna, zajímavých myšlenek a spousty detailů, které se jakožto spojovací článek s Vetřelcem nemíjí účinkem. Je ovšem obdivuhodné, že se Prometheus daleko víc soustředí na myšlenku stvoření, a tímto má ke klasické posloupnosti sci-fi vyvražďovaček docela hodně daleko. Na druhou stranu se zde nachází ale i kámen úrazu. Ve filmu není nouze o audiovizuální orgie a velkou hromadu skvělých myšlenek. Jenže právě tuto hromadu Prometheus nedokázal zkrotit. Ve snaze popsat události předcházející Vetřelci se dosáhlo spíš opačného účinku – víc otázek než odpovědí. Je pravda, že kvalitní filmy všechno divákovi nevyžvaní ještě před tím, než ho to začne zajímat, ale když to zachází ještě dál, vážně to takhle nefunguje. Prometheus pro mě není vyloženě zklamáním. Ridley Scott předvídatelnosti nedal volný průběh a vytvořil film, který i pozoruhodně popsal všechno, co se musí stát, aby nákladní lodě začal terorizovat mimozemšťan, jak ho všichni známe. Jenže jedny své nové myšlenky odbyl a druhé obhájil jen natolik, že teď musíme zase (netrpělivě) vyhlížet další pokračování.

Nezastavitelný vlak plný chemikálií a toxických látek se plnou rychlostí řítí do města, kde může způsobit nepředstavitelné škody na životech i na majetku. Pod tím si člověk za předpokladu, že jde o akční thriller, představuje nejrůznější věci. Mé představy se točily přibližně kolem teroristického útoku, nebo únosu vlaku s cestujícími jako rukojmími, které se snaží zachránit hrdinní policisté. Jak se naštěstí ukázalo, tahle trefa šla fakt vedle… Film Unstoppable předčil snad veškerá očekávání a co je podle mě nejpozoruhodnější, za inspirace skutečnými událostmi ukázal, že za případy jako z akčních filmů nemůžou vždy něčí nečestné úmysly, ale i strejček příhoda. Celá akce má úplně jiný rozměr, než jak to známe z klasických akčňáren. Fakt, že neexistují pouze ozbrojení hrdinové s policejní praxí, ale i skuteční hrdinové z našeho světa, z nichž někteří prostě dělají chyby a z některých mluví mnohaleté zkušenosti, dělá z celé podívané takový film, který rukou neodmávneme a nezapomeneme hned druhý den. Unstoppable si úspěch vydobyl tím, že nás přesvědčil, že za nevábně vyhlížejícím prvním dojmem je toho mnohem víc. Děj nepostrádá skrze kombinaci živé akce a „breaking news“ televizního vysílání ani jisté napětí a díky dobrému výběru herců mu to dokonce celé šlape. Člověk se na konci samozřejmě nezbaví dojmu, že se někde přidalo, někde ubralo, někde přibarvilo, někde opepřilo, že se tvůrci nedokázali obejít bez jistých filmových klišé, a že to celé mohlo být ve skutečnosti o hodně jinak, ale film Unstoppable splnil svůj úkol číslo 1 (spíš 2, když počítám peníze). A tím je zábava. Dopřál nám oddechovou jednohubku, u které se člověk rozhodně nenudí, a která nezapomíná zviditelnit svou nadprůměrnost skrze vesměs skvělé zpracování neuvěřitelné události.

O upírech se toho na svět dostalo už hodně, od rubaček z minulosti ve Van Helsingovi, přes rubačky v přítomnosti typu Blade nebo Underworld, až po třpytící se metrosexuály z Twilight. Fakt, že si člověk jen těžko vzpomíná na kousek, v němž by se konfrontovala minulost s přítomností navíc s poutavým obsazením a populárním režisérem Timem Burtonem, dělá z Dark Shadows opravdové lákadlo. Nemůžu si pomoci, ale zdá se mi, že Burtonovy filmy mají kromě režie jedno společné. Všechny vkládají obrovské naděje hlavně do svých, většinou velmi originálních myšlenek. Dark Shadows je ukázkovým příkladem případu, kdy to nevyšlo. Film se drží konceptu Johnny Depp versus přítomnost zuby nehty, až úplně opomíjí základní předpoklady, jakými jsou příběh, zápletka a vyšší smysl. Tak moc se soustředí na svůj nápad, že se začíná brzo opakovat a zachází někdy až příliš daleko. Johnny Depp, který má s komediálními rolemi velmi dobré zkušenosti, si vcelku hravě poradil i s upírem, který se ve snaze přizpůsobit neměl šanci vyhnout zatažení do spousty směšných situací. Na své si diváci přijdou ovšem jen do chvíle, kdy se přece jen z kanálu vyhrabe nějaký ten pokus o dějový zvrat. Upřímně to nikoho nezaujme a za účelem stále si zachovat míru humoru, si tvůrci vycucali z prstu ještě vyblitou náhražku romantického doplňku a k celému tomu nadělení připsali ještě někdy opravdu nemožnou hudbu. V závěru ovšem přetékají všechny poháry. Logika odsunuta stranou, smysl na míle daleko a snesitelnost podprahová. Rádoby epická závěrečná bitva je protkána takovou hromadou klišé, nesmyslných odhalení a momentů postrádajících jakýkoliv smysl, až to opravdu není hezké. Z Dark Shadows, komediálního fantasy, které slibovalo originální zážitek a trio Burton, Depp a Bonham Carter snad posté znovu spolu, se ovšem stal maják podprůměrnosti ještě dřív.

Opět je tu další dílo, které je důkazem toho, že svá místa v žebříčcích nejoblíbenějších filmů historie staré filmy pod přívalem těch stále nových a nových automaticky neztrácejí. Poklad na Sierra Madre z roku 1948 se stále drží i přes prastarý černobílý obraz a nepříliš kvalitní zvukovou stopu. Je to ale paradoxně stáří tohoto filmu, které hraje v jeho úspěchu tak obrovskou roli. Když se Poklad na Sierra Madre prezentuje jako akční dobrodružný western, člověk si řekne, že půjde o lacinou ranou verzi Indiana Jonese nebo Larry Croft, jejíž dobrodružství při hledání pokladů omezují technologie doby. Právě proto vlastně ani tak nejde o zlato, které čeká na konci hromady přestřelek a bojů s nadpřirozenými bytostmi, jako spíš o to, co je tento drahý kov schopen udělat s lidmi jakékoliv počestnosti. O hamižnosti, podezřívavosti, pokrytectví a přátelství, které se lusknutím prstu mění v někdy až absurdní boj na život a na smrt. Někdy se v málu zkrátka skrývá více. Celý film je neuvěřitelně prostý, ale i v tom tkví jeho nevídaný úspěch. Tehdy se například nedalo sázet na přesvědčivost kulis a interiéry studií, proto se spoléhalo na výpravu (typickou pro westerny). V příběhu se nevymýšlí žádné složité zápletky, žádné velké zvraty. Hodně se sází na realitu, vývoj hlavních postav a sem tam nějakou tu přestřelku. Co ovšem trochu zamrzí, je hodně nezáživná atmosféra jak mexického prostředí, tak celého filmu. Není tu pomalu žádný checkpoint, který by se uchoval v paměti a kde by se dal film uspokojivě třeba jen pozastavit. Člověk je nucen dokoukat film až úplně do konce, aby si odnesl nějaké dojmy. Do jisté míry smířlivý konec, kde je zlo po zásluze potrestáno a ti dobří si uvědomí, že zlato ke štěstí nepotřebují, je v podstatě to jediné, co si přes všechny dobré vlastnosti filmu zapamatujete. I přes to si ale Poklad na Sierra Madre své místo na slunci zaslouží.

Film Tucker a Dale vs. Zlo vypadá na první pohled jako beznadějná čára přes rozpočet, jako úplná náhražka kvalitního horroru, a už sama úvodní scéna vyvolává spoustu známých vzpomínek a nemá daleko k poslední kapce, ačkoliv film ještě ani nezačal. Podlehnout předsudkům člověk může, ale tím se ošidí o naprosto bezkonkurenční poctu vyvražďovačkám sedmdesátých a osmdesátých let. Žádný Vřískot se ale nekoná. Ten také není brán úplně vážně, ale béčkovým hororovým sériím vzdává poctu jen tím, že si z nich utahuje slovně. Tucker a Dale to vzali ve stylu like a boss. Do základu překopali většinu klasických předvídatelných motivů a z toho, co staví na Pátku třináctého nebo Halloweenu, udělali učiněnou frašku plnou komedie, kam se podíváš. Pivo, sekačky, pily, kosy, šroubováky, ubrousky, kondomy, drtička, skupinka studentů a dva burani zacákaní jejich krví. Klasické přílohy pro krvavá jatka doprovázená útěkem a řevem, ale kde má vlastně to zlo své kořeny? V náhodě, předsudcích a absurditě. Kanadskému skvostu to ale bezvadně hraje do not. Všechny scény od chvíle, co se Tucker a Dale poprvé prezentují jako sexuálními deviacemi prolezlí úchylové, přes ohánění se motorovou pilou po včelách až po vysvětlování se zkrvaveným torzem v rukách strážníkovi, že se najednou z ničeho nic začali studenti sami zabíjet po celém pozemku, jsou produktem geniální mysli lidí, kteří vědí, co je to humor, a jak ho správně využít. Člověk trochu znalý horrorů se smyslem pro humor bude přímo v sedmém nebi. Je sice pravda, že zde tak trochu kontrastuje trochu trapný pokus o romantiku, ale ono se to dá přežít. Trochu větším problémem je spíš poslední třetina, kdy se už komediální filmy podobného rázu vrací do starých kolejí, ale ke skvělému nápadu, bezvadnému humoru a sympatickému obsazení připočtěme ještě perfektní dabing a člověk, myslím, přežije i tohle.

Film Ozvěny mrtvých stál u zrodu horrorů, které začaly procházet velmi populárním obdobím. Se stále se zlepšujícími dispozicemi studií na počátku jednadvacátého století nastal po upírech, frankensteinech a příšerách věk pomst ze záhrobí naštvaných duší zemřelých v úplně jiném stylu, než jakým se prezentovaly vyvražďovačky typu Freddyho nebo Jasona. Ozvěny mrtvých po dvaceti minutách nerozjíždějí sérii nechutných vražd, zato sázejí na děj a především jeho atmosféru. Není to žádná přednastavená kaše, nýbrž jakoby film vedl diváka temnou chodbou, kde neví, co na něj vyskočí zpoza rohu. Zkrátka chytne diváka hned na začátku na lákavý námět a pak už nechá napětí a očekávání diváka dělat své. A jak mu to funguje. Stačilo, aby se v jediné scéně objevil a zmizel duch, a člověk byl schopen spokojit se „pouze“ s dějem plným neznáma a mysteriózna. Příběh jakoby se přesunul úplně do pozadí a svou práci odváděly lekavé scény a stále se rozrůstající hrdinovo šílenství. Ovšem za důvodem, proč je tento film tak nedoceněný, přehlížený a takřka zametený pod koberec, stojí bratrský Šestý smysl. Není nejmenších pochyb, že je nejúspěšnějším kouskem svého druhu, a že ostatní pokrývá svým stínem, zvlášť když vznikly ve stejném roce. Jeho atraktivnější obsazení a především legendární zakončení má na Ozvěny mrtvých opravdu nezanedbatelný vliv. V obou případech je totiž malé dítě mluvící s mrtvými, kteří nespočinou před dopadením toho, kdo za to může. Šestý smysl ale převažuje v originalitě i osobitosti. Je to trochu škoda, ale i tak mají Ozvěny něco do sebe. Myslím, že jejich silnou stránkou jsou i detaily, které, když si jich divák všímá, nevyznívají do nikam, ale nacházejí v průběhu své uplatnění. Horroru nabitého strachem jsem se sice nedočkal, ale pořád jde o kousek, na který se hned tak nezapomene.

Jakožto zapálený fanoušek marvelovských superhrdinů jsem strávil opravdu mnoho času tím, že jsem si opakovaně pouštěl sólové filmy a shromažďoval snad všechny dostupné informace, obrázky a klipy o filmu, v němž se měli ukázat všichni najednou. Těšil jsem se doslova jako malé děcko a dnes, ačkoliv si toho pořádně nejsem úplně vědom, na Avengers konečně došlo. Povím vám, na takovouhle superzábavnou popcornovou podívanou se vyplatilo jít i přes nepostřehnutelné 3D rozhraní. Myslím si, že na své si přišli úplně všichni, ať už jednotlivé hrdiny neznali, nebo o nich věděli úplně všechno. Jakožto příslušník druhé skupiny, ba spíš fajnšmekr jsem byl já ovšem snad v sedmém nebi v Asgardu. Spousta lidí si film rozdělila na část detailní a akční. Já si nemohu vybírat lepší z nich. V první jsem žasl nad veškerými konexemi ze sólových filmů, kde se jednoduše ukázalo, že z nich tvůrci nevytáhli jenom známé tváře, a že nic nepřišlo nazmar, zatímco druhá část… na tak super akcí nabitou epickou rubačku mimozemšťanů snad ani nestačí slova. Musím uznat, že ačkoliv se s komplikovaností příběhu moc nepokročilo, přesto se tvůrci vytáhli se skvěle propracovaným dílem. Velice těžkým úkolem byl prostor pro každého z hrdinů, a myslím, že ať už měl divák radši Hulka, Kapitána Ameriku nebo dokonce Lokiho, přišel si na své doopravdy každý, což platí i o doposud zaprášeném Hawkeyeovi. Chlapecké sny se ovšem začaly plnit i v momentě, kdy si to rozdával každý s každým. Dobrá záminka se našla vždycky a nikdy nepokazila čistý štít filmu jako celku. Když už hovořím o celku, zmíním toto. Avengers jsou podívanou, na kterou normální člověk jednoduše nezapomene. V paměti mu neutkví jenom vzájemné duely a epická bitva o Zemi, ale i naprosto úžasným humorem, při němž se otřásá celý sál, a neopomenutelnými detaily prošpikovaný děj, kde člověk nezamhouří oka, užívá si kouzlo každého z hrdinů, baví a raduje se jako malá školačka. Co ještě dodat… Každý z představitelů si buď vylepšil nebo spravil reputaci (především Hulk), proto se už nemůžu dočkat na případné sólové i společné sequely.

Stejně jako nechápu, jak mohl někdo nominovat Válečného koně na nejlepší film roku 2011, je mi opravdu obrovskou záhadou i nominace Do morku kosti za rok 2010. Je to asi v poslední době s filmy podobné jako s obrazovým uměním, za které se kdysi dávno považovaly obrovské fresky a epopeje znázorňující velkolepé bitvy, zatímco nyní se prosazují černé puntíky v obrovském bílém čtverci. Není to tak dávno, kdy se nominoval Pán prstenů, Vykoupení z věznice Shawshank a podobně, zatímco nyní si ziskuchtiví producenti platí nominace za fádní a nezáživné filmy bez vyššího smyslu, jako je Do morku kostí. Už dlouho jsem nezažil podívanou, ze které jsem neměl bez nadsázky absolutně vůbec nic. Tento film nabízí jednoduchý a stručný příběh, který sází na realističnost a s ní spjatou primitivní zápletku. Snaží se nám neustále připomínat, že žijeme ve skutečném světě, který nezná spravedlnost, mravní kodex a ve kterém se musí tvrdě bojovat, ale dosahuje akorát frustrujících dopadů na zmučeného diváka. Strohý děj spočívající v „dojdi tam a tam“ spolu s depresivní atmosférou a nezáživnými postavami v sobě nemá nic, co by člověka pasivně donutilo si něco pamatovat. V průběhu neutkví v paměti vůbec nic a po skončení se postupně vypařuje všechno ostatní stejně rychle, jako to chtěl divák mít už po prvních deseti minutách za sebou. Možná to bylo právě tímto faktem, že se na konci filmu vznášelo pár otazníků, ale pak jsem si stejně uvědomil, že je mi to úplně jedno. Jennifer Lawrence se v poslední době vyhoupla hodně nahoru, nicméně to nemohla být tato nominace na hlavní herečku, která by v očích normálních diváků představovala onen odrazový můstek. Neumím si totiž představit, že by se někdo na film Do morku kostí dokázal dívat dvakrát. Obdivuji i ty lidi včetně sebe, kteří měli vůli samou nudou neusnout a dokoukat tento debakl do konce.

Ve snaze najít opět nějaký dobrý horror jsem nakonec narazil na film Orphan, který mě svým nebývalým úspěchem navnadil i přes uvedený příběh podobající se každému druhému strašidelnému filmu. Hned předem bych ovšem zdůraznil, že by byl hřích Orphanu křivdit, nicméně uvedu na pravou míru, že ti, kteří očekávají nějaké démonické síly, upíry nebo děti posedlé ďáblem, podobně jako já, na to mohou ihned zapomenout. Orphan je totiž ve skutečnosti výjimečně kvalitní film, ale jen v rámci svého námětu. Už od začátku se nese ve velmi mysteriózním duchu a nechává naivy, jako jsem byl já, přemýšlet o tom, jak se z osiřelé milé holčičky stane vraždící stvůra. Divákovu pozornost si ale děj získá už sympatickým obsazením Very Farmigy a svým osobitým stylem „toulavé“ kamery zobrazující spoustu detailů a úhlů pohledu. Tento způsob zachycení situace a prostředí prohlubuje mysteriózní atmosféru spolu s vysokým napětím diváka. Strachu se ale od tohoto filmu nedočkáte. Daleko víc se soustředí na postavy, někdy až extrémní konflikty, ale co mu jde nejvíc, je neustálé vzbuzování očekávání. Děj vážně není jenom pro blbce. Vzhledem k tomu, že vůbec nevíte, co je smyslem toho všeho, donutí vás to všímat si detailů, pamatovat si určité úseky a snažit se skládat si všechno tak, aby to dávalo smysl, jelikož do chvíle, než se na scéně objeví Karel Roden, nevíte prakticky vůbec nic. Jak jsem už říkal, žádného upíra jsem se nedočkal, nicméně v konečném důsledku to vlastně dopadlo lépe. Film i na to, že se drží v mezích reality, ke konci vytáhl takové eso v rukávě, které nejen doopravdy překvapilo, ale zároveň i všímavému divákovi vysvětlilo naprosto všechno. Je sice pravda, že si film mohl ke konci odpustit titánistickou Veru, ale jinak dobrý. Orphan je zážitek nad očekávání, který zametl s většinou démonů a pomst ze záhrobí.

Na Battleship jsem se nesmírně těšil a je asi jasné proč, i když to byla předem jasná blbost. Moderní technologie a audiovizuální zpracování v kombinaci s mimozemskou invazí je pro mě vždy obrovským a neodolatelným lákadlem. Ovšem i když jsem předem věděl, že žádná osmdesátka nebo sedmdesátka nepadne, výsledek mě nakonec vážně překvapil. Nutno podotknout, že v dobrém zrovna ne… Nápady na dobré sci-fi se dneska už nehledají tak snadno, nicméně jakou šanci, si mysleli tvůrci, že budou mít s nápadem, který je tak zoufale povrchní… Řekli si, že bitev na zemi i ve vzduchu tu bylo hafo, a že něco zkusí na moři. Jenže k čemu to celé je, když jejich jediný nový nápad nespočívá v ničem jiném? Příběh Battleship pohořel snad všude, kde se dalo. Jeho hlavním problémem je, že se tak zoufale soustředí na přítomnost, že úplně zapomíná na nějaký vyšší smysl. Celou dobu se jen díváte na prostoduchou akci, ale žádný smysl v tom nevidíte. Vždyť jediné, o co tu jde, je, jestli se trefíme nebo netrefíme. Popřípadě jakým způsobem. Vážně ničeho jiného jsem se od tohoto filmu nedočkal, bez ohledu na nějaká mravní dilemata, lásku, odvahu, rozvážnost nebo rozum hlavních postav. To už je dneska tak běžné a samozřejmé, že v tak špatném filmu jako Battleship to dokonce působí všechno jako klišé. Možná bych filmu mohl uznat pár jeho vtipných scén a jedno okopírované video z Youtube, jen kdyby se občasnými vtipnými replikami nevyčerpal slovník, co stojí za pár slov. No, když divák přijme fakt, že šel do kina ne na plnohodnotný film, ale jen na efekty, řekl by si, že to Battleship alespoň s tímhle nějak utáhne. Faktem ale je, že selhal i v akční náplni, jakmile američanometr dosáhl sta procent. Do boje vyšli důchodci, voják bez nohou, a záchrana přišla právě v čas. Battleship je jednoduše kravina. Divák si neužije ani mimozemšťany navlečené do Halo obleků, natož jejich porážku. No jo, Američané prostě zas jednou zachránili den…

Vřískot mi už ve svém „legendárním“ prvním díle dokázal, že nejde o žádnou kvalitní hororovou značku, a že to jediné, co vstoupí lidem do paměti, je pouze ona černobílá maska. Druhý díl dostal šanci si to u mě vyžehlit, ale dosáhl akorát takové kvality, o které jsme měli šanci slyšet přímo ze scénáře, a sice že druhé díly jsou ve většině případů děsnej vopruz. Tvůrci Vřískotu si to uvědomovali až tak dobře, že z druhého dílu udělali, dalo by se říct, přímo až parodii na první. Vlastně výstižnější termín se ani vymyslet nedá. Celý film má základy přenesené z jedničky a až na detaily se nezměnilo prakticky vůbec nic. Celou dobu vlastně jen sedíte a čekáte, kdy zazvoní telefon a ozve se úchylný hlas předcházející útoku nožem. Opět je to jen vyvražďovačka bez nápadu, napětí a o strachu snad ani nemůže být řeč. Proč si myslím, že jde o parodii? Jednoduše z toho důvodu, že si film dělá legraci sám ze sebe tím, že nepřenechává úvahy divákovi, ale sám mu je vyžvaní. Vědomí toho, že ze zabíjení studentů se toho už moc nevyklube, dohnalo tvůrce k přenesení toho, že jsou si toho vědomi, přímo do filmu. Vřískot 2 si snaží přízeň diváků koupit tím, že přibližně pětinu filmu věnoval teoriím hlavních hrdinů o tom, jaké druhé díly většinou jsou a jaké mají motivy ještě před tím, než k tomu skutečně došlo. Filmu by se to možná i dalo tolerovat, a divák by se občas i ze srdce zasmál, ale když si film nevymyslí nový motiv vůbec žádný, a omílá ty staré pořád a pořád dokola, začíná to spíš vypadat jako záminka nebo pokus o polehčující okolnost. Pokud jde o to, kdo byl vrah, opět film zradil přespříliš specifický český dabing. Dále se dvojka po vzoru prvního dílu pokusila také ke konci vytáhnout nepředvídatelné eso v rukávě, ale tentokrát to vyznělo fakt neuvěřitelně směšně. No, očekávat něco víc bylo fakt asi dost naivní. Tento film selhal, kde se dalo.

Baader Meinhof Komplex mám v seznamu už snad celou věčnost, respektive přišel na řadu po bezmála dvou rocích. Ačkoliv se stále těší vcelku velkému úspěchu, mě velmi odrazoval jeho z mé strany velmi nedůvěryhodný název. Byla to tedy jenom blbá předpojatost, která mě tak dlouhou dobu dělila od dobrého zážitku, nebo moje obavy byly na místě? No, tento film má tu výhodu, že se opírá o skutečné události, které poutavost rozhodně nepostrádají, nicméně jeho pozoruhodný námět je paradoxně zároveň jeho velkou slabinou. Filmů z kriminálního prostředí tu už byla řada, ovšem Baader Meinhof Komplex mezi nimi vyniká svým zasazením do druhé poloviny dvacátého století a zobrazením takové kriminální činnosti, která se vymyká kontrole. Dalším důležitým faktem je potom samozřejmě záměr toho všeho. Člověka potěší, když tu nejde jenom o prachy, nebo touhu stát se největším zločincem všech dob (viz Veřejný nepřítel č.1). Jenže nádech zadostiučinění imperialistické společnosti neustále slábne a slábne, až člověk na ten vyšší smysl úplně zapomíná. Film svým zobrazením naprosté anarchie nás pak sám obrací proti sobě samému. Všechny ty vzpurné postavy se líbí čím dál míň, až se celý příběh začne nést v tak negativním duchu, že by se dal označit za depresivní. Děj si pořád uchovává svoje tempo, nikdy se nenechává unést klišé filmovými prvky, má spád a nepostrádá nepředvídatelnost, ale k dokonalosti má opravdu hodně daleko. Už v polovině filmu jsem začínal kontrolovat posuvník v naději, že to už brzy skončí, a ve třech čtvrtinách mě to už celé začalo dokonce nudit. Baader Meinhof Komplex je záležitostí pro diváky, kteří si potrpí na historické souvislosti, a co mají nervy vydržet herce, jejichž výkony spočívají v tom, jak moc dovedou být se vším nespokojení.

Někdy se ještě sám sebe ptám, proč se na Twilight ságu ještě dívám, když šance, které jsem dával vždy novým dílům, se mi nikdy nevyplatily… Ačkoliv se to vůbec nedá srovnávat, bude to asi podobné jako třeba u Harryho Pottera, který sice pořád ztrácel na kvalitě, ale když už jsem ho jednou začal, chtěl jsem ho jednoduše dokoukat. U první části Rozbřesku jsem se snažil nekazit si zážitek předpojatostí, nicméně s výslednou kvalitou opět docházím k závěru, že první díl zůstává stále nejlepší. Upíři a vlkodlaci u mě nikdy nebyli tabu, a náladu mi nezkazilo ani seznámení s upíry, co neshoří na slunci v prvním díle, i když třeba ve Van Helsingovi se mi líbili pořád víc. Nicméně nová podoba zemřela s jedničkou, a pokračování už tedy neměly, co nabídnout. Čtvrtý díl je na tom úplně stejně. Jako dívat se na něj dá. Už tu není žádná připitomělá bitva a děj je takový víc ucelený, ale co se týče příběhu… Proč je Twilight záležitostí pro holky? Těm úplně stačí láska až za hrob a je jim úplně jedno, že se romantické motivy neustále opakují i 45 minut v kuse. A to je jeden z velkých problémů čtvrtého dílu. Opakuje se. Opět má zde Kirsten problémy se zavíráním úst, upíři se nezmůžou na víc, než na pár směšných pohybů, a opět zde nechybí ani zamračení vlci cenící zuby. Ono by se to s přivřením oka ještě dalo snášet, kdyby zde ovšem byl nějaký rozumný příběh. Chápu, že s rozděleným čtvrtým dílem se vydělá víc peněz a pro příběh je víc místa, nicméně to by se s ním muselo počítat i v první části… Zde se scénáristé zmohli jen na jednu jedinou ubohou zápletku, kterou se pak směšně snažili vylepšovat bezpředmětnými pokusy beze smyslu. Pokročily například efekty? Bohužel. Sice došlo i na zajímavé záběry zevnitř těla, ale třeba velké vlky jsem viděl zpracované mnohem lépe. Na poslední díl se podívám, jen abych zjistil, jestli má tahle sága nějaký vyšší smysl.

Když přišel do kin remake Souboje Titánů, většina lidí byla zklamána z mnoha důvodů. Například trailer vypadal naprosto senzačně, vzbuzoval mnoho očekávání, ale ve skutečnosti představoval jen sestřih toho nejlepšího. Dále bylo s čím srovnávat a většinu lidí naštval fakt, že remake změnil, překroutil i vypustil mnoho věcí. A i kdyby šlo o čistě originální záležitost, úspěchu by bránilo jeho primitivní zpracování. Přesto však nedokážu pochopit, jak může mít jeho pokračování Hněv Titánů vyšší hodnocení, když všechno, co bylo v Souboji špatné, zde bylo ještě daleko horší. Je bohužel dost smutnou pravdou, že hlavní hnací silou v kinematografii jsou peníze, takže když se zkrátka zaplatí taková blbost jako Souboj Titánů, představuje to záminku pro natočení dalších nesmyslů. Hněv Titánů jde po stopách svého předchůdce snad ve všech bodech. Celý příběh opět spočívá v něčem jako „Ty jediný to zvládneš, někam dojdi, někoho sežeň, něco najdi, někoho zabij.“ Jeho primitivnost a lineárnost ještě přiživuje scénář, který na to, že ho sepisoval dokonce trojčlenný tým, byl opravdu mimořádně nevyvážený. Vedle využití takřka nezměněných motivů představoval jen takovou druhořadou kostru, na kterou byla naplácána celá hromada akčních scén, ještě posílena nepředstavitelným množstvím klišé. Jelikož se nenatáčelo prakticky nikde jinde, než před zelenými plátny, efekty splnily své poslání. Kam jinam by se také poděly ty stovky milionů dolarů… Nicméně v kontextu s tak špatným příběhem nejenže občas úplně postrádaly smysl, ale kupodivu i neuvěřitelně nudily. Je to vcelku pochopitelné, když jsou všechny postavy hrozně nezáživné, předvídatelné a někdy i zbytečné, celý příběh prokouknutelný a scénář hlášek a dojemných proslovů prvoplánový a neskutečně směšný. Hněv Titánů je opravdu mimořádně špatný film. Nedokážu pochopit mentalitu těch, kteří jsou schopni něco takového vypustit do světa a prakticky vzápětí uvažovat nad třetím dílem…

Aby mělo sci-fi nějaké grády, zdaleka ne vždy potřebuje rychlost světla, červí díry, gravitaci v raketách a podobně. Proto má film Apollo 18 velkou výhodu v tom, že se inspiruje skutečnou historií lidstva, a sice lunárním programem sedmdesátých let a bojem USA se Sovětským svazem. Ovšem nenabízí jen napodobenou misi na Měsíc. Jakožto pseudodokument slibuje i hororovou podívanou založenou na důvodu, proč se na Měsíc už lidé nevrátili. Tento fakt mi přišel jako potenciálně velmi zajímavá kombinace, kterou jsem byl ochoten risknout. V první řadě obdivuji, jak přesvědčivě se tvůrcům podařilo misi napodobit, jak zapracovali na mnohých detailech a skutečně vytvořili dojem atmosféry i myšlení sedmdesátých let. Je to úplně jiný pocit dívat se na pomalý a uvážlivý postup jen při přistávání, než třeba na aktivaci rychlosti warp či na souboje vesmírných plavidel. Divákovi nezkazí náladu ani první známky nepřátelského mimozemského života. Hororové prvky má Apollo 18 vcelku dobře vymyšlené vzhledem ke kombinaci klasické filmové kamery a „amatérských“ záběrů kamer kosmonautů (s příslušnou kvalitou). Nespoléhá na lekavé scény, ale spíš na mžitkové záběry, které neustále vytváří dojem naprostého neznáma. Sám jsem neměl problém vžít se do situace kosmonautů, kteří věděli, že se nemusí s tehdejšími technologiemi domů vůbec vrátit. Napětí proto není vůbec špatné, ale pořád tu irituje jedna věc, a sice hrozný dojem lacinosti. Někdo si zkrátka pro film vymyslel, že důvodem, proč se lidé na Měsíc už nevrátili, jsou na něm žijící tvorové. Ten pocit neznáma je sice skvělý, ale na druhou stranu představuje i záminku pro naprosto nedotažený nápad. Jak můžou nějací tvorové na Měsíci přežít, když jim zrovna jako potrava nepřiletí američtí astronauti? Je to nesmírně směšný faktor, který má na celkový úspěch kolosálně velký vliv. Kdyby samé chyby. Apollo 18 to neokecalo.

Na Lovce trollů jsem se opravdu nesmírně těšil, protože když má nějaký neamerický film na IMDb vyšší hodnocení jak 7, prakticky vždycky to znamená zaručený úspěch. K tomu ještě přidejme velmi zajímavé téma s lákavými plakáty a slušně vypadajícími vizuálními efekty. Neodolatelné. No, musím říct, že jsem očekával sice o něco víc, ale celkově jsem více méně spokojený. Lovec trollů je vcelku kvalitní pseudodokument, který autentičnost posiluje mimo jiné ještě amatérskou kamerou. Vzhledem k tomu, že zde neběhají zombie a námět není tak přednastavený, má očekávání tento fakt nezradil. Co však udělá velmi dobrý dojem, je jeden dějový prvek, a sice vládní zastírání. Postupem času je divák očima třech šťouralů vtažen do vládního spiknutí a postupně jsou mu ohledně věcí kolem trollů odkrývána veškerá tajemství. Je tu samozřejmě ten trochu komický prvek, kdy kameraman, i když mu jde o život, nikdy nevynechá příležitost kameru nezahodit, ale co bychom z toho pak měli, že? Na druhou stranu to má ale i své negativní stránky. Tak trochu jsem očekával, že zde bude více hororových prvků. Scény, kde se s trollem setkáváme poprvé, mají velký nádech tajemna právě z toho důvodu, že nevíme, co za sebou v lese nechává spoušť a ničí auta. V momentě, kdy se s prvním trollem rozloučíme, všechno tajemno zaniká a postupem času celý film pomalu ztrácí grády. Je to bohužel tak. Divák zde nemůže očekávat příběh, což je sice samozřejmé, ovšem nebyl by to problém, kdyby se děj nezačínal opakovat. No, nechtěl jsem začít sérii kritizování, proto bych rád pochválil na Norsko velmi dobrou audiovizuální stránku. Sice je zde pár momentů, kdy určité pohyby působí poněkud směšně, ale na celkovou kvalitu to moc velký vliv nemá. Lovec trollů je rozhodně dobrým filmem, který se sice neobešel bez chyb a dost useknutého konce, ale který přesto stojí za to vidět.

Insidious na první pohled vypadá jako přednastavená kaše, která vykrádá desítky filmů, mající společný jeden, nanejvýš dva příběhové motivy. Vypadá, že přichází akorát se svojí verzí nějakého prokletého domu, a že jeho hlavní zbraní bude zase nějaké dítě posedlé ďáblem. Všichni přece víme, že děti nahání daleko větší strach než dospělí. Nicméně Insidious je jedním z mála příkladů kvalitního horroru, který vytváří dojem hrozné všednosti, ale za kterým se skrývá mnohem víc, než by si byl divák jako já ochoten připustit. Hned od začátku filmu jsem si „zpříjemňoval“ zážitek tím, že jsem si udělal předběžný obraz celé příběhové posloupnosti a na základě tohoto faktu si neuvěřitelně utahoval z dějových prvků. V podstatě jsem nevynechal příležitost udělat si z každé scény klišé a tím dávat filmu stále menší šance na úspěch. Nicméně ačkoliv tento film v konečném důsledku nemá zas tak neobvyklý scénář, přesto je tu originalita, která mi tu dětinskou hru za nějakou dobu zatrhla. Insidious mě v první řadě nesmírně překvapil svým neobvykle dobře vymyšleným námětem, na jehož základě pak působily velmi dobře jeho hororové prvky. Asi nejsilnější zbraní jsou lekavé momenty, které ovšem když přijdou, účinkují zatraceně dobře. Většina filmů má ten problém, že tady jejich děsivost končí, ovšem v tomto případě se vyvíjí i atmosféra. S podporou působivé mrazivé hudby a využitým potenciálem akustiky má tedy tento film i vcelku pokročilý stupeň napětí. K vyjmenovaným úspěchům ještě připočteme občasnou schopnost překvapit, avšak důvodem, proč neskáču radostí doslova, je ztráta grádů v poslední třetině filmu. Zde může divák očekávat rozuzlení, ale zároveň i klesající úroveň strachu. Insidious je ovšem zážitkem nad očekávání, který překvapil námětem, hororovými prvky, výběrem herců i závěrem. Ačkoliv není bez chyb, myslím, že je hodně nedoceněný.

Tintinova dobrodružství jsou pro zapáleného filmového diváka prakticky povinností, pokud chce vědět, jak to bude klapat dvěma světově proslulým režisérům. Jo, jo, Spielberg a Jackson, kdo by vůbec mohl odolat? Abych řekl pravdu, marně si vzpomínám na to, že bych o Tintinovi kdy vůbec slyšel. Vždyť já ani nevěděl, že je to komix, ale i tak, dvojice jedněch z nejlepších amerických režisérů mi dávala jistotu, že je zkrátka nemožné, aby to mohla podělat. Už hned úvodní titulky přímo bily do očí Spielbergovým stylem, a sice siluetovými scénkami podobnými filmu Chyť mě, když to dokážeš, plus samozřejmě nezaměnitelnou hudbou Johna Williamse. A netrvalo dlouho, aby se nám v plné kráse ukázala i super randerovaná animace. Tento film měl skvělé vyhlídky na budoucnost, nicméně mě do oka zrovna moc nepadl. Tintin se ukázal být takovým skoro dospělým Sherlockem Holmesem se zvědavostí bez hranic, což už na lidi v mém věku moc často dojem neudělá. Celý příběh byl sice na animák drobet komplikovanější, udržoval si spád a poutavost neobvyklou akčností, ale na můj vkus to bylo až moc velké dobrodrůžo. Všechny ty scény, od prvního letu obrovskou bouří, pronásledování sokola až po souboje mečů a jeřábů, mi neustále připomínaly, že k podívané pro dospělé to má vážně hodně daleko. Nemůžu říct, že jsem se zrovna nudil, ale vážně jsem očekával krapet víc. Celý děj je prostě prošpikovaný dost dětsky vtipnými scénami a dialogy, lineární je až hanba a pořád se nese v duchu až moc pozitivní atmosféry. Jo a tak trochu zde chybí nějaké dámské postavy. Pes zkrátka nestačí. No, Tintin mě v konečném důsledku spíš zklamal. Ačkoliv šlo o Spielbergův první animovaný film, Jackson zde měl fungovat jako taková pojistka, která ovšem úkol nesplnila tak, jak bych si to představoval. Ovšem o špatný film nejde, vždyť by si Tintin Oscara zasloužil více než Rango…

Ačkoliv mám nyní ke Ghost Riderovi o dost jiný postoj, první dojem, který na mě tento komixový hrdina udělal v prvním díle, byl dobrý. Jedině toto považuji za důvod, proč jsem se po opětovných, již zdaleka ne tak úspěšných zhlédnutích, rozhodl podívat i na druhý díl. Příliš mnoho očekávat by bylo podle mě velice naivní, vždyť tento film neměl ani pořádnou propagaci, nicméně kde si druhý díl vyžehlil nesmysly z prvního, objevily se jiné. A teď už mi není 14 let na to, abych si užíval jen prostoduché akce a úplně ignoroval to, na co se dívám doopravdy. Ghost Rider – Spirit of Vengeance přišel kupodivu s drobnými úpravami, které v jedničce dost pily krev. I přes nižší rozpočet tvůrci vylepšili Ghost Riderův vzhled i jeho chování. Předtím působil hrozně černobíle až familiárně, kdežto zde byl mnohem drsnější, nápaditější, vtipnější, zkrátka docela cool. Ovšem efektivnější vylepšení vidím daleko spíš v ostatních démonických postavách, které omezily ukazování zubů a vydávání trapně hlubokých hlasů. Pokud vzpomínáte na jedničku, víte, že bez toho se film neobešel ani 5 minut. Bohužel, v ostatních ohledech se dvojka ukázala být stejně špatná jako dřív, ba dokonce ještě horší. Nový příběh, ač úzce navazující, využívá jen univerzální kostru scénáře, na kterou naplácal jen hromadu neoriginálních filmových prvků, a sice zápletku komplikovanou leda tak pro blbce, směšně primitivní děj s nudnou posloupností a hromadu naprosto nezajímavých postav. Opravdu nechápu, jak na to mohl kývnout i Nicolas Cage. Vždyť i on zde nepronesl víc jak deset vět. No jo, dialogy představují velmi slabou stránku, jelikož se děj vůbec nezastavuje. Člověk z toho až magoří. Ghost Rider 2 je zkrátka velkým zklamáním. Vůbec nic si z něj neodnesete a po trapném zakončení začnete myslet v mžiku na něco úplně jiného. V paměti neutkví ani scéna s ohnivým kolesovým rýpadlem.

Akční filmy mají v poslední době hodně co dělat, aby se uplatnily, a skutečně málokdy se jim to podaří, ovšem Mission Impossible, jak se ukázalo, nikdy nezklame. Je to už hodně dlouho, co jsem naposledy viděl nějaký z předchozích tří dílů, nicméně kdyby skvělý třetí díl nikdy nevznikl a čtvrté pokračování by navazovalo na úděsnou dvojku, byl bych nyní po tomto zážitku snad v sedmém nebi, protože jestli mi dneska něco opravdu zlepšilo náladu, byl to právě Ghost Protocol. Ačkoliv jsem byl ohledně jeho úspěchu poněkud skeptický, těm 7,7 na IMDb se nedalo říct ne. A čtyřka skutečně dostála svému slovu. I když šlo o záchranu světa, přece pořád záleželo na tom, jak se k ní dopracujeme, což se zde zvládlo na jedničku. Nový příběh vyslyšel dokonce i má nejniternější očekávání. Tak především ukázal, že představivost ještě nevyprchala, a že se stále někdo dokáže vytáhnout se spoustou nových originálních nápadů. Scénář je tak skvěle napsaný, že všem těm extrémním situacím, s využitím nevídaných nových serepetiček, divák doopravdy věří. Stejně tak nefalšované je kupodivu i napětí a humor. Už dlouho jsem nezažil, abych byl na jedné straně úplně přikován k židli a na druhé se upřímně dokázal zasmát. Je k nevíře, že se Cruise ještě neohrál, a že mu to s novou posádkou tak bezvadně klapalo. A to nemluvím jenom o spoluhráčích. Zdálo se mi, že všichni herci zde dostali podíl šitý jak na míru. Nebyl tu jen Cruise. Vážně jsem zde doopravdy viděl Pegga, Rennera i Pattonovou. A Nyqvist? Dá se říct, že přímo vysněný padouch, který z případu nedělal osobní záležitost, zdržel se lidských štítů z hrdinových kruhů, většiny klišovitých padoušských manýrů, dokázal překvapit a především konal, než kecal. Ghost Protocol je skvělou akcí, humorem i překvapením nabytý celek, který nezapomněl ani na konexe z předchozích dílů. Když se člověk zamyslí, film vlastně vynechal spoustu klasických motivů a nahradil je zcela novými. Dokonce se obešel i bez masek, a přesto uspěl.

Kolik je pravdy na tom, že George Lucas pro Hvězdné války ukradl také nápady z knižní předlohy Johna Cartera, vážně nevím, ale jedno vím už teď. A to, že pokud se chtěli tvůrci Cartera řídit knihou, měli se s tím klišé stylem o dost víc krotit. Po celé řadě úspěšných i neúspěšných sci-fi dobrodružných filmů, je John Carter takovým mixem všeho z nich. Vidíte zde Hvězdné války, Riddicka, ba i Kovboje a vetřelce. Nejde ovšem o kopírování, protože John Carter má objektivně vzato vcelku originální dobrodružný námět. Jenže jeho problémem je, že má s většinou svých sci-fi předchůdců společný primitivní a špatně sestavený příběh, který tímto způsobem jednoduše nefunguje. Co se týče jednorázových scén, John Carter hýří nápady. Velmi se mi například líbila myšlenka jinak působící gravitace omezena na hlavního hrdinu, jeho silová převaha (většinou hrdinové nemají svaly, ale mozek), dále konfrontace pozemských a marsových pojmenování, ale to je asi tak všechno. Dějově je totiž tento film jen dalším přírůstkem na velkou hromadu hnoje. Se svou záchranou světa, s hrdinou, který ztratí po několika minutách košili, a s nepřeberným množstvím příběhových klišé, na mě opravdu moc dobrý dojem neudělal. Jeho velkým problémem by ani tak nemusela být nízká komplikovanost, kdyby ovšem nespočívala v přímočaré posloupnosti děje, která šla ruku v ruce s jeho neuvěřitelnou uspěchaností. Vždyť tady nám bylo prakticky úplně jedno, že se děj odehrává na Marsu. Je to skvělý nápad, vždyť Mars nás zajímá daleko více než třeba nějaká Pandora. Jenže Avatar věnoval polovinu času na to, aby nám prostředí ukradené nebylo… Abych uvedl věci na pravou míru, já se na Johna Cartera vůbec nehněvám. Jeho pozitivní vlastnosti zkrátka nepřevažují ty negativní, což nemohu brát na lehkou váhu, ačkoliv jsem se v kině vcelku dobře bavil. Efekty za to třeba stojí, ale stejně bych radši počkal na DVD.

Film Four Lions si spořím už velmi dlouho, a to možná už déle než rok. Jak jsem to jenom mohl vydržet… Vědět předem, že jde o britskou práci v oblasti komiky, neváhal bych po skvělých zkušenostech ani minutu. Four Lions dostál pověsti skvělého britského humoru. Zavedl nás do drobet kontroverzního, ovšem skvěle využitého prostředí, a vytáhl se s nezapomenutelným tragikomickým příběhem. Tedy já nevím, ale já bych moc filmu, který si utahuje z nadsazeně pojatého přístupu muslimů ke zbytku společnosti, vymyšlenému Američany, asi příliš nevěřil. Britové ale vědí, jak v tom chodit. Velice citlivé téma terorismu pojali po svém, a naštěstí nás ušetřili debilních prvků většiny amerických komedií, kterým chybí pouze smích do pozadí k tomu, aby se z nich stal sitcom. Humor se omezoval především na packalství, čímž zajistil prvotřídní podívanou. Dívat se na skupinku muslimů, kteří neudělají jeden krok bez toho, aniž by stoupli do louže, je neuvěřitelně zábavné už jenom díky jejich vtipnému anglickému přízvuku. Řekněme, že ne zrovna od těch pravých se dozvídáme veškeré motivace a pohnutky vedoucím k teroristickým činům, přičemž jsme neustále provázeni sarkastickým scénářem, který i z některých dost trapných scén udělá docela dobrý vtip. Co mě ovšem rozesmávalo nejvíc, byly spíš ty černohumorné absurdní scény. Nejvíce mě dostala ta scéna z rodinného kruhu, kde manželka a syn mluví o otci rozprsklém na tisíc kousků, jako by se nechumelilo. Kdybych měl ovšem najít nějakou chybičku, neberu na lehkou váhu kameru, která udělala spolu s už tak neobvyklým muslimským prostředím něco, na co zkrátka většina lidí není vůbec zvyklá. Moc se sice nevytáhl ani závěr, ale tvůrcům se podařilo nějak dobře, abychom sebevražedným atentátníkům fandili, takže můžeme být vlastě spokojeni s tím, jak to nakonec skončilo.