Omarovic

Film plný známých tváří, skvělého humoru a se schopností toho všeho využít. Stylem prezentace hlavních postav a neustálého míchání jejich scén zprvu vytvářejících dojem žádného propojení, trochu připomíná Tarantinovský styl z Pulp fiction, ovšem na rozdíl od tohoto filmu má film Sbal prachy a vypadni scénář založený na náhodném sledu událostí, což z něj dělá úplně jinou záležitost. Je to taková zábavná, nepříliš komplikovaná humorně pojatá jednohubka, která stojí především na trefných hláškách v kombinaci se samými náhodami v příběhu. Jednoduše film, který rozhodně stojí za to vidět.

Ačkoliv je tu jistá podobnost námětu s filmy Inception nebo Avatar, Matrix a podobně, kterou rozhodně nehodlám použít vzhledem ke stáří ke srovnávání, jednu věc si neodpustím, a sice, že jmenované filmy toho dokázaly daleko lépe využít. Film Cela je překombinovaný až hanba, příběhově velmi prostý a málo inovativní, přičemž se snaží využívat mystické a symbolické motivy, ale vůbec mu to nejde. Skoro nic jsem si z něj neodnesl a fakt nechápu, jak se může prezentovat jako horror. O tom máme asi jiné představy...

Přiznám, že mě Skyfall v mnoha věcech překvapil. Už pouhý začátek, kde Bond schytal hned dvě kulky, mě přesvědčil, že mu scénáristé nenapíšou jenom trapně neschopné nepřátele, podobně jako v Quantum of Solace. Co si budeme povídat, Skyfall je dobrá bondovka, která splňuje spoustu bondkritérií na jedničku, počínaje skvělou znělkou, přes zajímavě pojatou bondgirl až po perfektního zloducha. Zpočátku jsem se trochu obával, že se příběh až příliš přiblíží Temnému rytíři s celou tou svou "naplánovaností", ale nakonec nezklamal, i když se v závěrečných 30 minutách trochu klopýtlo. Na druhou stranu, Skyfall má jen málo momentů, které by z něj dělaly nezapomenutelnou záležitost. Na Casino Royale s jeho 30 minutami ztrávenými pouze nad pokerovými stoly pořád zajímavostí ztrácí a občas začíná i trochu nudit. Nicméně podívaná je to dobrá a rozhodně náladu nezkazí.

Všude, kde Casino Royale překvapilo, Quantum of Solace výrazně ztrácí. Není tu vůbec nic zajímavého, jen všechno vytažené z klišé bedny. Padouch je pořád "hrozně zlý" a skrývá se za svou arogancí, bondgirl nemá co nabídnout, protože se ukazuje jen ve scénách důležitých pro příběh... Kam se poděla schopnost filmu držet se zpátky, držet lineárnost děje na uzdě přiměřeností akčních scén, přítomností napětí a odlehčení v podobě vedení války jinak než silou... Quantum of Solace je ve všech směrech velmi nevýrazný, skoro až nudný. Svědčí o tom i bezmála hodina, kterou ztrácí na Casino Royale, kde se mohly ospravedlnit mnohé nedostatky a dát >novému< příběhu více prostoru.

Skvělá bondovka, která nesmírně překvapila ve všech směrech. S pocitem, že s Danielem Craigem nebude James Bond tak úspěšnou obdobou Jamese Bonda jako s Piercem Brosnanem nebo Seanem Connerym, se na Casino Royale začala dívat dozajista spousta diváků. Ovšem vedle postavy Jamese Bonda, kterou Craig sehrál překvapivě dobře, dělají Casino Royale dobrou bondovkou i jiné faktory, jako nevídaně zajímavý padouch, skvělá bondgirl, české exteriéry, dobrý spád a vyvážené množství akčních a napínavých scén. Ačkoliv nejde o nikterak komplikovanou nebo zvlášť originální podívanou, vše je zde tak nějak ve zdravém množství, což z tohoto filmu dělá velmi zábavné využití času.

Underworld Awakening není tak špatný, jak by se již od čtvrtého dílu dalo očekávat, nicméně od opravdového úspěchu ho dělí větší vůle inovovat. Líbí se mi jistá analogie s Vetřelcem, a sice komplikované etapy ve vývoji druhu k dokonalosti, ovšem tvůrci nesmírně mrhají potenciálem tím, že se drží starých zvyků a nepokoušejí se z Underworldu udělat něco víc, než stříbrnou rubačku. Awakening přišel se zajímavou novou mýtickou bytostí, ale jak se může počítat s úspěchem, když z ní máme pouze špičaté zuby a pár bojových scén? Na tento díl se dalo dívat také díky zachování detailů z předchůdců překvapivě velmi dobře, ale příběh je na vahách stále s příliš nízkou hmotností. Příště více vůle ke změně, stejně Kate Beckinsale, méně rychle okoukané akce a možná to na imdb přeskočí i sedmičku.

Stručně řečeno: jde opravdu o nesmírně zábavnou podívanou, která hravě strčí do kapsy zirka 70% komedií. Už ukázky slibovaly film, který nemá s pohádkou pro děti nic společného, ale překvapilo mě, že tvůrci dokázali překonat spoustu příšerných klišé bariér a vyšvihli se dokonce i s obstojným "příběhem". Na něm ale stejně film ani tak moc nestojí jako spíš na vynikajícím humoru. Už se mi dlouho nestalo, že by mě co pět minut dostávaly takové pakárny jako dospělá dětskost a úchylné hlášky digitální postavičky. Stejně jako ve filmu Paul tedy musím pochválit i skvělý český dabing, který sehrál nemalou roli v přijetí a dalo by se i nadneseně říct vytvoření náklonnosti k plyšovému medvědovi. Na Méďu se určitě nezapomeňte podívat. Když to vezmete trochu s nadhledem, budete se řezat smíchy.

Naprosto, ale úplně zbytečný film, u něhož jsou důležité pouze závěrečné sekundy. Jde o jasný důkaz, že některá studia už nevědí coby, a proto pořád oprašují staré, bohužel již zcela neoprašitelné značky. Já sice Resident Evil videohry nehraji, ale u nich se neustálá pokračování dají pochopit. Zlepší se možnosti, hra bude pravděpodobně lepší. Ale filmům lepší efekty rozhodně kvalitu nezaručí. Co Retribution nabízí kromě primitivní, nelogické a nudné akce, několika suchých hlášek a co deset vteřin jednoho klišé? Ach ano, mrtvé postavy z minulých dílů, které vyniknou leda svojí naprosto nepochopitelně zbytečnou účastí. Můžeme jen doufat, že další díl nadobro ukončí naše dlouhé utrpení.

Návrat do Středozemě je určitě ten nejlepší vánoční dárek, který nám Peter Jackson mohl nadělit. Hobit, chronologicky předcházející Pána prstenů, udeřil do kin nemenší silou a připomněl nám, že film ve správných rukách, které vědí, jak obrovská očekávání od něj fanoušci očekávají, může mít naději neskončit ve stínu svého velkého předchůdce. Přesto sláva Pána prstenů paradoxně Hobitovi nesmírně pomáhá. Stejní herci, stejné kulisy a kostýmy, pár převzatých hudebních motivů, fragmenty, reference, útržky a jakékoliv jiné spojitosti odvádějí možná víc práce, než všechno ostatní dohromady. Je tedy na místě tento fakt ocenit, protože i Saruman, který se mimochodem v knize ani nevyskytuje, by v podání jiného herce než Christophera Lee zkazil dobrý dojem z filmu. Ohledně Hobitova vlastního příběhu se už ale musíme vypořádat s faktem, že spíš než o plnohodnotné fantasy, jde o dobrodružnou pohádku, která dělá dojem neuvěřitelného blockbusteru, plného nadměrného množství efektů, mnohonásobně větší smrště humoru, spousty dramatizace skrze zpomalené záběry a akce přecházející v další akci… Hobitovi se sice daří dělat stejně epický dojem jako Pánovi prstenů, vždyť i posloupností vypadá skoro úplně stejně, ale postrádá jeho mysterióznost, temnost a hlavně přiměřenost. Díky maskám a spoustě komparzu se daly akční scény Pánovi prstenů uvěřit, zatímco Hobitovi širší možnosti filmařiny spíš na kráse ubírají. Ačkoliv jde o velmi jednoduchou podívanou s jedinou dějovou linkou, která moc inovace do Středozemě nepřinesla, mimořádný filmový zážitek z dobře zpracovaného filmu zajišťuje skvělý spád, úžasná hudba, neodfláknutí trpaslíci i odpustitelné vymyšlené pasáže. Jinak je to prostě Jacksonův film spjatý s Pánem prstenů a tomu se říct ne zkrátka nedá.

Odpověď na otázku, zda by bylo lepší Spidermana odsoudit k dalšímu pokračování nebo udělat re-boot, je po filmu Amazing Spiderman už jistá. Sice nebylo zapotřebí zas tolik úsilí, aby zbrusu nový příběh a obsazení překonalo třikrát oprašovaného ufňukaného Tobeyho Maguira v líbivé, leč primitivně zpracované trilogii, nicméně i tak se muselo s novým začátkem opravdu opatrně. Amazing Spiderman ale dokázal, že umí být velmi inovativní, charismatický, líbivý a že si diváky nepotřebuje získat příběhem, jako spíš velmi osobitě a humorně pojatým Spidermanem jakožto postavou. Ano, i když je film Amazing Spiderman zoufale primitivní, kličovitý, s odfláknutými postavami a posledními 45 minutami skoro k nevydržení, nedá se mu upřít vysoká úroveň kvalitní zábavy.

Ukázkový příklad prakticky dokonalého filmu, kterému nechybí v rámci jeho žánru prakticky vůbec nic. Tam, kde chybí příběh, si to film Intouchables kompenzuje naprosto brilantním výběrem ústředních postav předvádějících nevídané výkony, perfektní hudbou Ludovica Einaudi, a především naprosto dokonalým humorem. Jestli se divákovi líbil humor ve filmu Drž hubu!, jakožto explicitní komedii, pak ten se nemůže svou hodnotou rovnat té „smršti“ v Intouchables, jakožto biografickém dramatu. Tento důkaz, že se dají vytvořit filmy, které dokážou z naprostého minima vytěžit naprosté maximum, si rozhodně nenechte ujít.

Muž na římse ani tak nestojí ve stometrové výšce, jako spíš balancuje mezi průměrností a beznadějnou podprůměrností. Scénář napsaný ve spěchu na koleni v metru nenabízí zběhlému filmovému fanouškovi žádný požitek z originální nebo snad dobře zpracované podívané, i přes účast hrstky známých tváří a jejich předešlé filmové úspěchy. Lacinost a průhlednost příběhu stojí za jeho minimální propracovaností a překvapivostí, přičemž zároveň znemožňuje jakýkoliv posun ve vývoji a prokreslení postav. Ve filmu si člověk nevybuduje k ničemu žádný vztah, všechno prostě plyne, scény se střídají. Děj je neschopný vymanit se z přítomnosti, nenabídne žádný vyšší smysl či snad vyprávění mezi řádky a lajkovi dokonce ani pořádnou akci či situační humor. Rádoby emotivně napínavé fiasko strádá na mnoha důležitých místech, utápí se v klišé, a přesto nachází zadostiučinění ve „vezmeš si mě“ happy endu. Pokud možno, vyhnout se.

Expendables není záležitost, která by si na něco hrála. Stallonovi je myslím úplně šuma fuk, jestli má jeho film nějak výjimečný příběh, protože o co tu jde, je hromada známých tváří v ultimátní akční podívané. Ve dvojce to ale, myslím, poněkud přepískli. Protože se tvůrci spokojili s tou úplně nejprimitivnější zápletkou a bylo jim v podstatě úplně jedno, jestli jejich příběh dává smysl, vložili nejvíc energie do záplavy akčních a vtipných scén. Musí se jim nechat, že si dokázali udělat srandu sami ze sebe a nebáli se referovat a zesměšnit i ty nejznámější Arnoldovy hlášky nebo dát průchod vtipům o Chucku Norrisovi, ale asi mám tu smůlu, že mi akce proložená vtipem prostě nestačí. Tento tuctový béčkový film byl pro mě neuvěřitelně frustrující a velmi neuspokojivou záležitostí, protože tu nebylo nic mezi řádky a neuvěřitelná průhlednost stála za tím, že jsem si z Expendables 2 také nic neodnesl. Někomu prostě stačí, když vidí vedle sebe ty největší akční hvězdy střílet a sypat jednu hlášku za druhou, nebo se z ničeho nic zjevit jako deus ex machina, ale když jejich účast nespočívala v ničem smysluplném… Expendables 2 vypadají doopravdy daleko spíš jako epizoda nějakého seriálu, než plnohodnotný film. Nic pro náročné diváky.

Jestli mě horrory někdy něčemu naučily, pak je to vedle snížení hranice strachu způsobené jejich kvantitou rozhodně obrovské zvýšení nároků na tento žánr. The Cabin in the Woods má vcelku originální nápad spočívající ve vymyšleném příběhu, který se odehrává za všemi horrory. A ještě jako „pojistku“ má svůj vlastní příběh v příběhu. V recenzi na našem webu stojí, že jde o film, „který si uvědomuje sám sebe“. Je to fakt a zde tkví jádro tak neobvyklého úspěchu, který tento film sklidil tím, že dal svým osobitým způsobem najevo původy klišé, které tvoří typickou součást vyvražďovacích horrorů. Zní to všechno skvěle, ale nápad bohužel vždy nestačí a umění horroru někdy potřebuje i dobré zpracování (vyhovující nárokům všech). Příběh, ač s malými náznaky svého skvělého nápadu, je zpočátku se svou klišovitostí opravdu k uzoufání. Řekli byste mi, že o to tu přece jde, jenže mně nějaká tlačítka a hormonové výpary jakožto výmluva opravdu nestačí, zvlášť když to trvá přes hodinu a s tak ohranými zombie. Když už se film takhle postavil za všechny horrory, proč nám nedal něco lepšího? Závěrečných 15 minut ukazuje veškeré audiovizuální a nápadové možnosti filmu, tak mi vysvětlete, proč tvůrci takhle zahodili svoji možnost být originální a zábavní hned od začátku… Zkrátka, jestli chtěl s tímto někdo lidi ohromit, měl si to nejdřív proměřit dvakrát, nebo rovnou přijít s něčím typu Tucker a Dale vs. Zlo. Dopadlo by to určitě líp.

Když se člověk jenom zamyslí nad tím, že by se mohl na škole ujmout fašismus, přijde mu to jako naprostý nesmysl, i když jde pouze a jenom o film. Ovšem i z tohoto hlediska si člověk nedokáže představit, jak by takový film mohl vypadat, aniž by z tématu neudělal směšnou frašku. Neuvěřitelné se ale stalo skutkem, a to prostřednictvím dokonce německého filmu Die Welle. Fašismus v minulosti opravdu mnoho popularity nesklidil, nicméně zde představuje skutečně takový námět, který dosáhl mimořádně kvalitního zpracování, jak co se týče hlavních filmových prvků, tak drobných, ale stále důležitých detailů. Jednu z hlavních rolí filmu zde hraje především jeho koukatelnost. Zvláště diváky plné předsudků pohltí hned od začátku svým přesvědčivým zobrazením toho, jak málo v dnešních školních kruzích může vzniknout něco, co nevědomky přesahuje meze. Film si neustále udržuje svoji neobvyklou poutavost skrze překvapivost a nepředvídatelnost děje i přes skutečnost, že se pohybujeme v okruhu teenagerů, jak je všichni známe. Toto spojení funguje dokonale a zvláště oceňuji onen přístup k nelineárnosti příběhu, který nechává diváky na sobě viset tím, že je nechává ve velkém očekávání. A zvláště závěr potvrzuje fakt, že se u filmu vyplatí zůstat až do konce, ba mu vlastně dát šanci. Magnificent!

Dotek medúzy z roku 1978 patří mezi filmy, které ačkoliv jsou starší třiceti a více let, vůbec nepatří do starého železa. V době, kde pojem krimi znamenal z dnešního pohledu především film plný okoukaných klišé, se Dotek medúzy vytáhl s doopravdy zajímavou podívanou, dokonce lepší, než by člověk čekal. Riskovat a experimentovat se často vyplácí a tento film s využitím netradičních prvků dosáhl vcelku slušného úspěchu stavícím na hereckých výkonech, audiovizuální zpracování a samozřejmě poutavém nápadu. Ve své podstatě není příběh zas tak neobyčejný svou posloupností, krimi prvky se v zásadě neliší, ale i když se tvůrci vytáhli s takovou primitivností, jakou je soustředěný pohled modrých očí Richarda Burtona, ten fantasy prvek telekineze znamená v příběhu opravdu hodně. Dělá jej především velmi mystickým, překvapivým a umožňuje pořádnou gradaci děje. Je sice pravda, že svého odvážného tvrzení, že „se budeme bát ještě po závěrečných titulcích“, film nedostál, ale co. Na svou dobu velmi vyčnívající a vcelku originální film, u kterého člověk svůj čas rozhodně zbytečně neztratí.

Film Ti druzí zahalují před zhlédnutím mnohá tajemství. Člověk moc neví, co očekávat a ještě se statutem jednoho z nejoblíbenějších horrorů v Česku se stává pro jejich příznivce něco jako Mekkou pro muslimy. Neodolatelné. I přes mé částečné pochybnosti a nízkou náklonnost k Nicole Kidman jsem se dočkal skutečného překvapení snad ze všech možných úhlů. Ti druzí nejsou kupodivu naštěstí o upírech, jak jsem se naivně domníval, zato představují ten typ horroru, v němž se upřednostňují bytosti, které většinou nejsou vidět. Jak tomu mnoho lidí říká, duchařina. Skrze originální motivy a úžasné herecké výkony jde však o vyloženě mistrovské dílo. O opravdu skvělý hororový zážitek se zde stará spousta prvků, které většině podobných filmů chybí. Výbornou práci odvádí především atmosféra významně posilující napínavé sekvence, které někdy vrcholí vskutku děsivými scénami. Ať už jsou prostředky primitivní jako náhlé zabouchnutí dveří nebo zakalené oči, to napětí vybudované na silných základech atmosféry a perfektním výkonu Nicole Kidman, dovolují filmu prakticky cokoliv. Opravdu dobrá hororová podívaná by měla jít ruku v ruce i s originalitou a ta tomuto filmu opravdu nechybí. Ačkoliv se plně projeví až na závěru a vypadá tak trochu jako předimenzovaný Šestý smysl, vůbec to není na škodu. Naopak. Vlastně jde o duchařinu v takovém kabátě, v jakém to ještě nikdo předtím nezkusil. A ono to funguje opravdu perfektně.

Legendární Texaský masakr motorovou pilou se na hororových žebříčcích těší velké oblibě díky své (neblahé) pověsti brutálních jatek, která vedla až zákazu v některých zemích. Ačkoliv jsem tuto modlu sériových vrahů ještě neviděl, měl jsem tu smůlu vidět její remake, který v roce 2003 udeřil filmový svět a podepsal se na seznam opravdu zvoraných pokusů o kvalitní předělávky. Existuje mnoho typů horrorů a z mých vlastních zkušeností mohu konstatovat, že nejméně 60% jsou vyvražďovačky. Jenže tento motiv není podřadný ani zdaleka, když má film nápad a usekané končetiny, litry krve a křik s řevem kompenzuje jinými přednostmi. Remake Texaského masakru ale nemá napětí, strach, atmosféru, infarktové scény, „mysteriózno“, zkrátka vůbec nic. Je to vyvražďovačka bez jakéhokoliv nápadu, která se drží pouze už mnohokrát zažitého scénáře. Nelze očekávat nic jiného, než partičku teenagerů, jejíž členové z pod rukou psychopatického vraha postupně odjíždějí půlnočním vlakem do Ústí pod drnem. Divák se sice může těšit přítomnosti nějaké té sexy baby, v tomto případě Jessicy Biel, ovšem naše oko spočine daleko spíš na jejím zadku a zkráceném tričku než hereckém výkonu spjatým i s pro mě nepochopitelným segmentem na konci filmu. No, nebudu apelovat na to, abyste to pochopili sami, tento film radši zakopejte pod zem, bude to jistější.

Každý, kdo už viděl pár horrorů, pozná na první pohled, že Černobylské deníky budou ve finále jen další vyvražďovačkou do sáhodlouhého seznamu. Tento film má ale své lákadlo, a tím není nic míň, než Pripyať u Černobylské elektrárny, která slibuje spoustu záhadného, jak nám to popisují mnohá díla Stalkera všeho druhu. Ačkoliv bylo celkem jasné, že se tu setkáme s mutanty postiženými radiací, kteří budou postupně zmenšovat skupinku mladých lidí, Černobylu se odolává jen těžce. A k mému překvapení nejde jenom o brak, který se snaží koupit si diváky využitím atraktivního kontextového místa. Černobylské deníky využívají atmosféru mrtvého města vcelku slušně a to skrze skoro úplně redukovanou audio stránku. Je tu to ticho, ve kterém vás vystraší sebemenší náznak nějakého pohybu. Ačkoliv je příběh takový hodně nemastný, neslaný, nabízí tedy alespoň trochu napětí a pár lekavých scén. Nejlépe odvedenou práci ale vidím ve zdrženlivosti a neutuchajícím nádechu tajemna. O tom, co dělá postavám ze života peklo, totiž divák neví prakticky vůbec nic. Vždy jde jenom o bleskurychlý záběr na něco, co pro samou tmu není skoro vůbec vidět. Obraz o hrůznosti těchto stvoření si člověk musí udělat jen ze strachu a řevu lovených studentů. Funguje to ale mnohem lépe než zombie a podobně, co nevyděsí ani svým prvním výstupem na scénu. Černobylské deníky jsou průměrným horrorem i průměrnou podívanou.

Co dělá Nolanového Batamana Batmanem, na kterého většina z nás nikdy nezapomene? Je to velmi odlišné pojetí superhrdiny, které spočívá v nadřazenosti filmových prvků. Především Temný rytíř je „živoucím“ důkazem skvělého (temného) akčního filmu se superhrdinskými prvky, ne naopak. Pokračování „Temný rytíř povstal“ chtělo v tradici pokračovat a už jenom nemyslitelně vysoké úspěchy postačily k tomu, aby se všichni zběsile nahrnuli do kin a někteří za to dokonce zaplatili životem. O co větší pak bylo moje zklamání, že to, co mělo být naprostá senzace uvrhující do stínu i Avengers, vsadilo na úplně špatnou kartu. Co se nám na Temném rytíři tak líbilo? Určitě budu mluvit za většinu, že komplexní, progresivní příběh, který skrze výběr superpadoucha a nepředvídatelný děj plný zvratů udržoval diváky přišpendlené k židlím. Pokračování tohle všechno chybí. Temný rytíř povstal vůbec neví, co chce, a upřímně mě udivuje, že nechal Nolan něco takového vůbec dopustit. Ze skvělé podívané, kde byla maska jen „doplňkem“, udělal superhrdinskou frašku s klasickým klišovitým scénářem, plným superhrdinských odpadů. Tohle prostě nebyl Batman, jak ho známe. Nolan ho strašně pokazil procesem spidermanizace. Batman patří do boje o duši Gothamu (Temný rytíř) i do záchrany celéha město s nápadem (Batman začíná), ale bomba za denního světla? To je dost primitivní, ne? Ovšem kdyby jen to... Třeba nové postavy od Blakea po Catwoman vyčnívají leda tak svojí nevýrazností a naprostou nezajímavostí spočívající v několika bezduchých scénách, někdy vyznívajících dokonce úplně naprázdno. Zvraty jsou novému Batmanovi úplně cizí. Tam, kde dříve byly důležité souvislosti a detaily, nebylo krom směšného závěru skoro vůbec nic. Temný rytíř se snaží na rozdíl od předchůdců vypadat strašlivě beznadějně, ale ať už Bane Batmanovi natrhne, stejně všichni víme, jak to skončí… Pro mě jednoznačně obrovské zklamání. 60% dávám za (přece jen) doznívající Nolanův styl.

Ježiš tak tohle je fakt už naprostej vrchol. Takovýchhle blblostí už mám plný zuby. Co tohle jako mělo znamenat? Vždyť je to taková napodobenina strašně mnoha filmů. To si jako myslej, že když je tenhle film novej, teda aspoň z roku 2007, že se tim něco změní? No, zatím mluvím o Planetě Terror. Ta byla naprosto úchylná. To byla napodobenina Resident Evilu, Úsvitu mrtvých a všech těhle blbostí. Zas tu byl nějakej vir, kterej všechny zabije a tak podobně. Brutální scény byly naprosto úchylný. Bylo tady neuvěřitelně mnoho nesmyslů. Ten největší byl ten, kdy si prostě jedna ženská na místo nohy dala kulomet a střílela s nim, aniž by zmáčkla spoušť. To se dá jednoduše posoudit, když to nemělo, žádnej systém. Na konci tam měla dokonce rotační kulomet, a kam se jako poděly náboje? Neukázali se tu žádný dobrý herci. To, jak se píše, že je to velmi očekávanej film, je asi jenom kvůli Bruce Willisovi, kterej se tu ale ukázal jenom 2 minuty dohromady. Planetě Terror dávám jenom 40%, a jelikož jsem ještě neviděl Auto zabiják, budu muset počkat s konečnym hodnocenim. Takže se tenhle názor ještě protáhne a pak udělám kompromis, ale po PT se mi do toho moc nechce.

Tohle snad ani neni možný. Tohle byl snad ten nejhorší film, kterej jsem viděl. Jak jsem říkal u Planety Terror, vůbec se mi na film nechtělo koukat, a nakonec teda právem. Takovou hovadinu svět neviděl. Nic horšího jsem ani vidět nemohl. Co jsem komu udělal. Planeta Terror byla naprotsto úchylná a Auto Zabiják je na tom ještě mnohem hůř. Quentin Tarantino je možná ten nejhorší režisér na světě. Jak si mohl myslet, že tohle bude mít úspěch? Vždyť to byl ten nejhorší béčkovej film. Opravdu větší hovadinu jsem neviděl. Film byl absolutně o ničem. Nebylo tu prakticky vůbec nic. I Planeta Terror měla svůj jakejsi "příběh", ale tohle nemělo vůbec nic. Těch 90 minut nestálo absolutně za nic. Všechno do puntíku bylo příšerně odfláknutý, nebyla tu jediná scéna, u který bych se jenom trochu bavil. Příběh tu nebyl vůbec žádnej. Ani jsem vlastně nepochopil o co tady jde. Děj byl k uzoufání. Celou dobu jsem usínal, půlku celýho filmu tvořily dialogy nějakých ženských, děj neměl skoro žádnou souvislost. Všechno bylo přeplácaný, jako kdyby tady někdo točil úplně obyčejnej něčí život a najednou by do toho vešel nějakej zážitek. Celej film kompletně stál za h***o!!!! Nebyl tu ani jeden známější herec, skoro nikoho, kdo ve filmu hrál jsem nikde jinde neviděl, a to jsem se těšil na Nicolase Cage, kterej tu je mezi "hrají". Nebyl tu ani jednu vteřinu. Padlo tu o něm jenom jedno slovo. Herci stáli prostě za prd. Film bych kompletně smazal, kéž by mi nikdy nevešel do cesty. Takže přidávám do svých hodnocení další nulu hned k Invazi světů. Tenhle film by se nelíbil ani tomu, kdo nemá žádnej vkus na filmy.

Ani přesně nevím, proč jsem si Hannu pustil, nicméně teď už mám jasno v tom, proč jsem se jí měl obloukem vyhnout. Akční filmy, které se více dostávají do povědomí, se podle mého názoru snaží hodně experimentovat skrze mixáž s jinými žánry, aby tím nedaly průchod strohosti, všeobecným klišé a bezduché akci. Kdo také dneska stojí o film bez nápadu? Proto nechápu mentalitu lidí, kteří mají na svědomí svůj podíl na tvorbě filmu Hanna. Ani nevím, jestli jde o opravdu vyloženě špatnou náhražku filmu, nebo jen o zpackanou verzi potenciálně zajímavého nápadu. Hanna vkládá veškeré své naděje do dětské hrdinky a doufá, že se kombinace schopností zabíjet v rukách adolescentní dívky s její konfrontací se současným světem vytáhne s neobvyklou akcí a dokonce humorem. Je to na filmu vidět. Ale vůbec nic z toho nefunguje. Prostě nefunguje. Výsledkem je neuvěřitelně nudná podívaná k uzoufání. Modlitbami k bohu, aby to už konečně skončilo, se vůbec nic nezmění a pořád je tu ten nelogicky pospojovaný řetězec scén, který vůbec neumí pracovat s dějovými prvky. Ovšem potenciál nápadu zcela podkopávají postavy. Žádná z nich nezaujme, žádná nevynikne propracovaností a to dokonce ani ta hlavní. Všechny vedlejší zde působí jen na oko, jedny z nich nepronesou víc než pár stupidních frází, u druhých ani nevíte, jaký je nebo byl smysl jejich účasti. Problém příběhu spočívá také ve faktu, že se vlastně dozvíte všechno, ale díky nedotaženým šroubkům z toho vůbec nic nemáte. Z Hanny si člověk neodnese nic. Je to úplná ztráta času na hnojišti zbytečností.

Film The Kids are alright mám v čekacím listě už od doby, kdy byl nominován v mnoha kategoriích na Oscara 2010. Důvod, proč jsem se k němu nemohl odhodlat skoro dva roky, vidím v jeho nízké atraktivitě vzhledem k rodinnému tématu, které s sebou, ať už v jakékoliv formě, přináší vždy děsná klišé. Rodina ale o ničem jiném není. Nevěřit tomuto filmu byla hloupá chyba, protože vzal rodinné téma za konec, s kterým mu to šlapalo rozhodně nad očekávání. V první řadě bych vyjádřil uznání za zpracování myšlenky o lesbickém manželském páru. Obava ze špatného přístupu a afektovanosti mi dlouhou dobu bránila zjistit, že manželství dvou žen zpracováno naprosto realisticky dokáže být ve filmu mnohokrát zajímavější než manželství běžná. Děcka jsou v pohodě by se bez tohoto důležitého pilíře neobešla. Co však vzbuzuje daleko větší očekávání, je samotná myšlenka filmu. Marc Ruffalo do příběhu nastoupil levou nohou, s trapnými scénami ticha a zdánlivě s rolí, která začne uvádět film do záhuby ještě před tím, než vůbec nějak začal. Proč se tak nestalo, dávám za zásluhu genialitě scénáře skrze rozvržení postav. Film se točí kolem pěti „členů rodiny“ (ne kolem trojúhelníku, jak by se dalo čekat), a dává nám možnost dívat se na příběh z více úhlů pohledu, tedy také černobíle nerozlišovat „dobro“ a „zlo“. Díky příjemné a uvolněné atmosféře najde divák pochopení v každé postavě a ocení i tak velice dobré výkony herců a hereček. U mě si všichni významně přilepšili. Děcka jsou v pohodě nesází na komplikovanost, ovšem prokázala, že by si Oscara zasloužila. Škoda jen, že jsem je neviděl dřív, abych alespoň někomu mohl „přispět“ svou přízní.

Obhájci dělá dobrou reklamu ani ne tak to zajímavé „Lincoln“ v originálním názvu, jako spíš všeobecně dobré hodnocení, kterému nejeden podlehne. Přidejme k tomu ještě fakt, že filmy o právnících nejsou zas tak běžné a už může McConaughey přijet s Not Guilty autem a ukázat, co dokáže v hlavní roli, na kterou by si tentokrát diváci (spíš já) mohli vzpomenout. V Obhájci člověk na chvíli zapomene na ty role arogantních playboyů, které McConaghey v poslední době podepisuje, a dostane se tentokrát s ním opět do kruhů falešné spravedlnosti, lží, podvodů a velkých případů. Obhájce, jakožto většina „právnických“ filmů, kombinuje tradiční scény ze soudní místnosti s kriminálním vyšetřováním po způsobu advokátů. Nebyla by to žádná velká novinka, nebýt toho faktu, že problémem není soudní spor jakožto renomovaný právník vyhrát, ale přizpůsobit jej po rozpoznání dobra a zla. McConaghey neměl, myslím, s rolí advokáta vůbec žádný problém, protože dokázal v ději soustředícím se hlavně na něj zapůsobit jak z hlediska svého přirozeného charismatu, tak i v příběhu o obrovském morálním dilematu. Obhájce spoléhá na dobře odvedenou práci advokáta skrze pavučinu souvislostí, které vyústí v konec, na který jsme všichni upřímně zvědaví. Film to není vůbec špatný, dívá se na něj velice dobře (zvlášť když zde i skoro padesátiletá ženská vypadá na pětatřicet), ale je jenom na jedno použití. I přes všechna ta esa v rukávě jde o sice nadprůměrnou, ale ne jedinečnou podívanou. V hlavě to nevydrží dlouho…