Omarovic

Deja Vu na první pohled nevypadalo vůbec dobře. Popisovaný děj neměl podle mě nic do sebe, spíš vypadal, že využívá naprosto běžný postup u akčních thrillerů s kriminální zápletkou, ale i přes to považuji za velmi zajímavé, že mi stačilo pouze slyšet, že to není nic extra, ale že je to zajímavé. Po tomto doporučení jsem neváhal, ale nemohu hned říct, že jsem filmu křivdil. D. Washingtona příliš v oblibě nemám. Jde o to, že mým záměrem také bylo, abych našel v tomto herci také herecké výkony, které se alespoň trochu liší od jeho běžných. Proto mě velmi zklamal fakt, že zde opět hraje vyšetřovatele, který má prakticky neomezené možnosti a nepřehlíží to, co ostatní, jednoduše nejlepší. Nicméně vím, co deja vu znamená a zajímalo mě, jak s takovýmto jevem naloží filmoví tvůrci, a Washingtona nepovažuji za černou ovci. Lecjaký jiný herec by z mého pohledu dopadl stejně. Tak tedy začátek mě příliš nepřesvědčil. Během následujících 30 minut jsem neviděl vůbec nic nového, ale na druhou stranu měl film klidný a nepříliš zdlouhavý průběh, kde mi pár věcí nedávalo smysl. A po půl hodině se konečně vytasil s něčím novým. Vážně musím uznat, že ta jejich sledovací věcička dělala skutečně úžasné až neskutečné věci. A v tom případě se tvůrci vytasili i s dobrým vysvětlením a po dalších 15 minutách to začalo být ještě zajímavější. Když se do toho zařízení dalo různě zasahovat… Opravdu skvělá věc, ale i přes veškerý námět mám výhrady ohledně názvu filmu. Po notné chvíli totiž dojde zasahování do minulosti do děsných extrémů, ale i poté se nijak Deja vu nevyskytlo. Prostě a jednoduše další návrat do minulosti za účelem zabránit katastrofě. Prakticky každý film se strojem času by mohl děj popisovat jako Deja vu. Nicméně mě přibližně po jedné třetině začal skutečně bavit, a to dobrým napínavým způsobem. Když shrneme děj velmi stručně, nejde o nic jiného, než o vyřešení zločinu, o snaze zachránit více než oběti prvotní nehody a o nepříliš Denezelově stereotypu vzdáleném výkonu, ale film nepostrádá originalitu, postupně se vše vysvětlí, konec mohl být lepší, ale výsledek je chvalitebný.

Whiteout jsem chtěl vidět kvůli nedávnému vypuštění na svět a půvabné, velmi dobré a úspěšné herečce K. Beckinsale, kteráž to byla dostatečným tahákem ke zhlédnutí. Už mi přijde trochu omšelé říkat „že jsem se zmýlil, a že příště nebudu zbrklý“, protože to jsou jenom plané řeči. Když jsem si oblíbil nějakého herce nebo herečku, a připravuje se s nimi film, budu si chtít ověřit jejich kvality a je bohužel krutá pravda, že někdy to zkrátka nevyjde jako v tomto případě. Ovšem Becknisale je fajn a další zhlédnutí některých jejích nových filmů budu ochoten riskovat tak jako tak. Nicméně, ve Whiteoutu se Beckinsale nevrátila v dobrém světle. Film je originální jen v prostředí Antarktidy, a to samozřejmě jen proto, že jste se na něj dívali s vědomím, že se tam opravdu odehrává. Bílé prostředí, podmínky, opatření v tomto nehostinném světě je zajímavé, ale v tom případě bych asi radši bral o těchto věcech dokument, než thriller jako každý jiný. V příběhové linii je totiž neuvěřitelně obyčejný a neoriginální, až se mi tomu nechce věřit. Je proto důkazem, že tvůrcům už prostě dochází nit, a že se nové nápady zrovna nehrnou. Tak trochu se mi zdá, že přichází více a více remaků. Souboj titánů bude určitě dobrý, ale kdyby se nějaký tvůrce nepodíval na staré filmy, neměl by vůbec co točit. Platí to i o Whiteoutu, protože se nápaditě podobá třeba filmu věc nebo AvP, a vůbec nic se nemění na jiném žánru. Hlavní postavy jdou za pravdou a viník si je najde sám, aby je zabil z neznámého důvodu. A když zemře, máte před sebou ještě půl hodiny, pak už jenom čekáte na nějakou postavu, u které jste to předtím nečekali. Tímto se stal film velmi předvídatelným a přímočarým, protože postav bylo málo, a jistí jste si byli jen u některých. Film mě velmi nudil, protože neměl žádný spád a žádné napětí, které by alespoň z části vyvažovalo obyčejnost a přímočarost příběhu. Nevyskytla se zde žádná scéna, do které bych se dokázal vžít, protože všechno bylo hned hotové a vyřešené, proto na Whiteout se doporučuji dívat jen tehdy, když vám občas nezáleží na tom, v jakém filmu váš oblíbenec hraje.

Lovce lvů jsem už jednou viděl, když jsem byl trochu menší a tak nějak jsem si v sobě vybavil dobrý dojem, který na mě film nejspíš tehdy vyzvolal. Matné vzpomínky nebyly dostačujícím důkazem k opětovnému zhlédnutí, ale chtělo se mi hlavně osvěžit paměť u filmů, které jsem již viděl, abych si po týdnu bez filmů začal dobře. Je mi to líto, jestli se mnou někdo prostě nebude souhlasit, ale tento film si zasloužil vysoká hodnocení jen díky svému stáří. Téměř všechny filmy s Kevinem Kostnerem, Melem Gibsonem i Michaelem Douglasem starší deset let jsou na tom téměř stejně. Když je člověk viděl v letech premiér, pochopitelně měl úplně odlišný zážitek, než člověk, který film viděl v nynější době, ale nedokážu přijmout, že když v té době bylo méně stejně kvalitních filmů, musím okamžitě zapadnout do kolektivu, abych nevypadal jako ignorant. Film Lovci lvů mě zaujal akorát kdysi, když jsem se bál i u boje dinosaurů v Cestě do pravěku, a když jsem se bál u scén, kde lvi představovali ztělesněnou hrůzu a strach. Nyní mám kompletně odlišný názor. Příběh nemá moc co do sebe, protože vše je velmi rychle odbyté. Nedokázal jsem si vybrat postavu, které bych mohl fandit, a kterou bych si mohl oblíbit, protože dialogy se ukvapovaly. Když má film název Lovci lvů, každý si domyslí, že se tam asi budou lovit lvi, ale v jakémkoliv filmu tvůrci nikdy nepřejdou okamžitě na věc. Cením si proto předehry tak napůl. Cením proto, že tam byla a necením proto, že mě velice nudila. S přístupem lvů se ale změnilo jen pár věcí. Zaznamenal jsem něco málo napětí, avšak způsob, který byl vybrán k postupu příběhu, mě příliš nezaujal. Byl jednoznačně přímočarý – je to jasně poznat, protože hned od začátku jsou problémy se lvy, které se řeší až do konce. Z této cesty se neodbočilo ani jednou, jen pozorujete jednotlivé pokusy, a to postupem času začne nudit. Naopak chci ale říct, že film je dobrý v tom, jak nerozvádí takto jednoduchou zápletku do děsných extrémů. Popisuje děj vcelku přirozeně a i celkem reálně, ale myslím, že tvůrce prostě napadla souvislost s mostem a řekl si, že děj s mostem, který dojde k lovu lvů, tu ještě nebyl.

Film Dokažte mi vinu mám už celkem dlouho, protože mě zaujal velmi neočekávaným obsazením Vina Diesela do role, která se mu ani v nejmenším nepodobá. Mě samotného by nikdy nenapadlo obsadit tohoto ryze akčního testosteronového člena hnutí proti všem teroristickým organizacím do role podle skutečné události. Když chcete mít film podle skutečnosti, potřebujete co nejdůvěryhodnějšího herce, který by historickou postavu ztvárnil, a Diesel? Připouštím, že jsem se v něm krapet zmýlil, protože byl dokonce schopen nasadit si na hlavu velmi neobvyklou paruku vlasového porostu. Důvod neustálých odkladů tkvěl samozřejmě v mé nedůvěře k jeho uspokojivému výkonu. Pořídil jsem si ho kvůli jeho odlišné roli, ale v zápětí se ukázala ta nedůvěra spojená s celkem protáhlou délkou trvání, když má film takovýto námět. Ovšem hned se mi vybavuje film Pozemšťan, kterému stačilo obyčejné vyprávění namísto aktivnějších scén. Proto i dvě hodiny v neustále stejném prostředí i v případě tohoto filmu přineslo ovoce. Vin Diesel, ať už byla skutečná postava namakaná jakkoliv, i přes svůj vazounský vzhled prostě situaci zvládl. Byl skutečně vtipný, a jelikož je film brán komediálněji, než jsem si byl ochotný připustit po prvních deseti minutách, většina na první pohled zdlouhavých scén byla posílena rychlou a stejně komediální hudbou. Námět určitě shledávám originálním, už také kvůli pravdivým událostem, ale bohužel šlo pouze o film, tudíž se nikdo nemohl do dvou hodinového dění natolik vžít, jako by tomu bylo ve skutečnosti během dvou let. Vždy, když přišla řada na Vina Diesela s tím jeho skvělým českým dabingem, který ještě více zesměšňoval, naplnilo mě to skutečně optimismem. Ovšem ať už všichni obžalovaní skutečně byli vinni za své činy stejně jako hlavní hrdina, fandil jsem Dieselově straně tak jako tak, vždyť jde o film, který také jako film působí. Určitě nezapřu, že jsem se neubránil párkrát si zívnout, protože humor není vždy všudypřítomný, ale ujišťuji vás, že film Dokažte mi vinu za to rozhodně stojí, už také proto, jestli chcete vidět Diesela v novém světle.

Film Až na krev vypadal velmi zajímavě, i když jsem z popisu děje pramálo pochopil. Se svým námětem rozvedl filmografii do dalších odvětví, ale stejně si myslím, že se podobný film už neobjeví. Kdo kdy viděl film o získávání ropy? Podle mě jde o vskutku pozoruhodné téma, zvlášť když se pojednává o raných začátcích. Uvidíte, jak to na počátku dvacátého století probíhalo, jak se ropa těžila a co vše se muselo kvůli ní podstoupit, což přece nezní špatně, ale i když toho zde bylo skutečně plno, měl jsem o ději naprosto odlišnou představu. Když už měl film trvat tak dlouhou dobu, očekával jsem, že se zde něco bude dít, ale tvůrci ho příliš natahovali a bylo to příliš vidět. Po skončení filmu mohu s klidem říct, že jsem veškeré události a dějové zvraty, zvlášť když jich bylo po málu, pochopil bez velkých potíží. Je mi to líto, ale já s vysokým hodnocením prostě nesouhlasím, protože i když mi nic neuniklo (což mi dalo hodně práce), nudil jsem se tak, že se to slovy dá jen těžko popsat. Bezeslovných počátečních 15 minut mi vážně nic moc neříkalo, ale když se už ozvala hlavní postava, načala příběh proslovem, po jehož vzoru se pak odvíjely veškeré hrdinovy dialogy. Jenže jádro pudla je v tom, že tyto dialogy byly všechny velmi málo vypovídající, srozumitelné, ale příliš věcné a zdlouhavé. Zapamatoval jsem si, že první zvrat, kdy jsem pořádně otevřel oči, přišel až po celé hodině, ale už jsem si nemohl vzpomenout, co se do této hodiny událo. Projel jsem si ji, ale i teď žasnu nad tím, že se tak málo věcí natáhlo na hodinu, ale ještě více mi vrtá hlavou, z jakého důvodu byl obsazen Kevin J. O´Connor. Zahrál velmi odlišnou roli od Beniho z Mumie, v jeho poslední roli, ale jaký zde měl smysl, když ho nakonec čekal takový konec? Je to vskutku zvláštní, jako ostatně celý film. Obzvlášť kvůli hlavní postavě na mě působil velmi depresivním dojmem, protože jakožto ústřední postava mluvila pořád stejně a dělala věci, nad kterými vám naskočíla husí kůže. Tvůrci prostě chtěli ukázat, čeho všeho je schopná… Měl jsem z filmu tak divný pocit, že po těch 150 minutách jsem byl rád, že to mám za sebou.

Mravence Z jsem viděl už velmi dávno a tato nostalgická vzpomínka na jeden prvních animovaných filmů z mého raného dětství stačila jako záminka ke znovu zhlédnutí této pohádky, která mě bavila natolik, že jsem si ji pouštěl více než dvakrát. Jó, Mravenec Z tehdy splňoval veškeré požadavky, které jsem si mohl na animovaný film klást. Na výrobu z roku 1998 měl přímo revoluční animaci, která předčila Walt Disneyovské filmy ve vzhledu snad ve všech směrech, a dále v ději obsahoval všechno, co jsem si mohl přát. A když jsem si ho pustil nyní, zas tak mnoho se nezměnilo, ba dokonce žasnu nad tím, jak dobrý tento film v porovnání s dalšími je. Jen se podívejte třeba na Život brouka. Ten se objevil hned rok po Mravenci Z a nenajdete ani deset rozdílů, co se týče příběhu. Jenže Mravenec Z je lepší už že s tímto nápadem přišel první, a z podstatné části také v tom, jak si poradil s jednotlivými částmi. Jen se na to podívejte. Život brouka prakticky imituje život člověka, ale ani tak nejde o vzhled, který měl Z tak jako tak lepší, ale jak dokázal život mravenců a realitu (třeba že pouze mravenčí hlava ještě chvíli žila) napodobit. Ale hlavně si zvolil velmi dobrý humor, který skutečně dokázal pobavit. Zdržel se veškerých stupidit a vyložených dětinských scének, kterých je v Životě brouka přespříliš, a které přímo říkají, že se na daném místě máte smát. Výsledek je z této strany skutečně chvály hodný. I český dabing dokázal dělat divy. Ani mi nebylo líto, že jsem neslyšel tolik známých hollywoodských hvězd, protože ti byli nahrazeni zase skvělými dabéry. S příběhem už to tak velká sláva není, ale co byste mohli chtít od začátků… Co jiného, než klasický pohádkový příběh, kde se slouha zamiluje do princezny, a během neúmyslné cesty se do sebe zamilují oba, kde je jeden velký záporák, všechno je neobvykle dobře načasováno a dopadne velmi očekávatelně, jen s tím rozdílem, že jde o mravence? Mravenec Z je ve většině případů originální a tím i zábavný. Udělá dojem už jen v tom, že se na svět přesvědčivě podívá očima tvorů, kteří žijí pod našima nohama.

Nové filmy mě zajímají jako snad každého, a ke shlédnutí Cvokaře mi stačil jediný důvod. Samozřejmě, že nikdo jiný, než Kevin Sacey. Jako jediný v tomto filmu mi byl známý, což někdy může být i chyba. K. Spacey si zde zahrál pro změnu opak své dosud nejlepší role z filmu K-PAX, tudíž psychoterapeuta. A o něm vlastně celý film je, jenže je to trochu komplikovanější, samozřejmě. Už mám za sebou velmi mnoho stylů předvedení různých žánrů a ten, který si vybral tento film, už u mě pomalu začíná stagnovat. Už u mě padly styly typu kopií Dannyho parťáků, kde vlastně celou dobu filmu něco přehlížíte, což na konci má vypadat jako velmi překvapivý zvrat. No, a styl, který je neuvěřitelně klidný a uvolněný, kde musíte pátrat po smyslu, už také není, co býval. Nevzpomínám si na příliš mnoho podobných filmů, ale třeba Crash může být příkladem a Cvokař je možná posledním filmem, u kterého se mi ještě líbí. Příběh je opět velmi nabitý lidskými emocemi, zážitky, no prostě všedním životem. Možná až trochu moc, protože zápletky jsou vlastně jenom postraní. Hlavní věc, která všechny subjekty spojuje, je velmi dlouhou dobu neznámá, a jediné, co vám musí stačit, je pouze situace hlavních postav. Já se díval už velmi pozdě večer, ale k mému překvapení jsem se téměř nenudil. Ono to ani jinak nešlo. Spíš než že jsem se bavil, mi nezbývalo nic jiného, než se na film pozorně dívat, abych z něj něco měl. To je také menší problém tohoto žánru, že nemůžete ani na záchod, abyste o něco nepřišli, protože nevíte, o co vlastně jde a nechcete to prošvihnout. Atmosféra už také kolísala na hraně, protože se zase jedná o případ hudby, která ještě více posiluje klídek a zazní jen na předvídatelných místech. Po první hodině konečně přišel ten očekávaný zvrat a už se to trochu rozjelo. Svým způsobem to nebylo nic moc, ale byla to alespoň změna. A jestli mi něco udělalo radost, tak ještě malá účast Robina Williamse, do něhož bych takovou roli nikdy neřekl. Všechny problémy vyvrcholily trochu předvídatelně, řekl bych, zkrátka jako jednohubku film beru, ale po druhé bych se už asi užral nudou.

Vážně bych chtěl vidět někoho v mém věku, kterého film Příběh o Zoufálkovi zaujal natolik, aby na něj chodil do kina. Samotný název se jménem Zoufálek skutečně prahne dětským námětem a o plakátu, kde je „hlavní hrdina“ s těma velkýma ušima, ani nemluvě. Příběh o Zoufálkovi byl jednoduše předurčen v mém případě až na doma. Prvně jsem si pořídil českou verzi, ale pak mi došlo, že jednu z postav mluvila Emma Watson, kterou známe všichni ze série Harryho Pottera. V podstatě jen ona byla záminkou ke zhlédnutí filmu a v české verzi by mi byl její hlas houby platný. Zprvu se mi dostávalo skutečně dobré zábavy. Film měl totiž svým způsobem naprosto seriózní příběh, kde není nutkavá potřeba dostat diváka do stavu naprostého sípání z omšelého humoru. A to velice oceňuji, protože většina případů dopadá velmi zle. Tento začal zajímavě, protože když film nechtěl být vtipný, nebylo tím pádem za potřebí tradičních komikových postav a obzvlášť jako jejich náhrada na mě hlas Dustina Hoffmana udělal hluboký dojem, protože speciálně on zněl, jako když situaci své role skutečně prožívá. Ostatně i hlas Zoufálka byl lepší, než jsem si myslel, ale Emma Watson už představovala trochu problém. Ta mě zajímala ze všech nejvíce, tudíž jsem vnímal její hlas a představoval si Hermionu, a kvůli tomu naopak nevnímal, co se zrovínka děje. Vracím se k příběhu, jenž měl seriózně velké předpoklady. Grafika skvělá, ryze pohádkový námět také (skutečně na prvním místě nemusel stát neinfantilní nápad) a přibližně do první poloviny to vycházelo. Myší i Krysí svět vypadal fantasticky, ale zápletky jako celek nemají všech pět pohromadě. Když je všechno v rukou hlodavců, kde lidé představují pouze loutky a většina z nich nemá uplatnění, je to skutečně velká škoda, protože by pár minut navíc nebylo na škodu. I to by šlo, ovšem nebýt neuvěřitelně podivných zápletek, které vedly ke koncům bez hlavy a paty. Některé věci mi přijdou trochu zbytečné, a i když byl průběh celkem slušný, byl dost nudný a zakončení se nezdařilo podle představ. Myslím ale, že ne ve všech ohledech je film pouze pro malé děti.

Tento film není tak příznivě hodnocený, ale k jeho zhlédnutí mě vedla jen malá spojitost s filmem Sin City. Ten byl opravdu dobrý a líbil se spoustě lidem. O režii se příliš nezajímám, ale když dopadlo Sin city pod vedením Franka Millera takhle dobře, měl by dopadnout dobře i Spirit opět pod jeho vedením. Lidi, více jsem se mýlit nemohl, protože Spirit neměl nikdy spatřit světlo tohoto světa. Frank Miller se měl daleko více zajímat o Sin City 2 a ne o dalšího super hrdinu, který nám ani nemá co nabídnout. Spirit jako super hrdina je podle toho, co jsem viděl, velmi neoriginální. Neoplývá nijak zajímavými vlastnostmi, ovšem je prakticky nesmrtelný. Zní to celkem dobře, ale když pak chcete vědět příčinu, vysvětlí vám to velmi neohrabaným způsobem. Nepřijde mi nic zvláštního na tom, že člověk zemře a následně přikvačí vědec s injekcí, která ho oživí. Když víte, že Spirita natočil režisér Sin city, nejspíš nebudete považovat stejné efekty jako prachsprosté kopírování. Dovtípíte se, že tento režisér bude stejné postupy používat i v jiných komixových filmech. A já to jako kopírování neberu, ale Sin city styl černobílých exteriérů s několika málo barevnými předměty slušel. V případě Spirita to skutečně vyzní jako obyčejná náhražka, která vás nepřekvapí, nýbrž velmi intenzivně deprimuje. A bude vás film bavit? Jako člověk, který viděl podobných filmů habaděj, říkám rozhodné NE. Další náhražkou je hrdinovy komentáře, které na vás vůbec nepůsobí. Nemá žádné výrazné vzhledové rysy a neustanovil si žádný charakter ostatně jako všechny postavy ve filmu. Alespoň já si nedovedl žádnou oblíbit, i přes to, že se zde objevili herci jako S. L. Jackson, E. Mendes nebo S. Johanson. A příběh? Skutečně velmi málo propracovaný. Nemá žádný spád, je přímočarý a hlavně kompletně zdlouhavý a nudný. Koho zajímá zápletka o příteli policistů, který chce zabránit šílenci ovládnout svět a zároveň se dostat ke své staré lásce? Děj má hlavu a patu, ale vše je příliš zřejmé a nepřirozeně předvídatelné. Opravdu vás chci varovat, protože tento film nesplní žádná očekávání a spíš vám pokazí den.

Když je v kině film ve 3D jako třeba Avatar, není jiná možnost, než ho v tomto rozměru vidět. Ale když se jedná o animovaný film, nestálo by mi za to utrácet peníze. Na ty ani normálně nechodím ve 2D, ale když se naskytne tak dobrá příležitost jít tam se třídou místo učení ve škole a zároveň si užít další film kompletně ve 3D, nedá se tomu odmítnout. Zvlášť, když mi to zaplatí rodiče :). Jelikož jsem chtěl tento film původně nechat až na doma, svědčí to o tom, že žádné velké očekávání ode mě film nedostal. A v tom případě mi nevadí tam chodit se školou, protože kdybychom šli třeba na Avatar, úplně bych si zkazil zážitek. Nicméně když jsme šli teda na Vánoční koledu, mohl jsem čekat prakticky cokoliv. A film dopadl přesně tak, jak mohl předpovídat úplně každý. Jim Carrey na sebe vzal vskutku netradiční podobu. Nebýt randerované formy, také by ho rozeznat nebylo zrovna jednoduché, protože ho tvůrci udělali nejméně o 50 let staršího. Příběh se nemálo podobal Polárnímu expresu. Také je zaveden do neuvěřitelného světa, který dokáže ledačím překvapit. A celkově jde v něm také především o podstatu vánoc a ani ne tak moc o dokonalý příběh. Jen díky Bohu, že se zde jako v Expresu nezpívalo. Už takhle film vyzřel velmi dětinsky, jako například ve scénách, kde najednou velmi mrzutý, hamižný a prostě zlý stařec, který ohrnoval nos i nad smrtí bližního, v sobě během chvíle našel soucit a začal se o život bát. Nicméně takovýto děj jsme tady myslím ještě neměli. Je to zkrátka ten typ filmu, který prožívá pouze jednu jedinou ideu. Potřebujete vědět jen to, že duchové vánoc se snaží přimět hlavního hrdinu chápat podstatu vánoc, a to je vše. Toto je jediná zápletka, která ovšem nešetřila se zvraty. Když nejde o realitu, nýbrž o jakýsi sen, s fantazií se rozhodně nešetří, a Vánoční koleda je toho jasným důkazem. Duchové ukazují hrdinovi věci od laskavých po hororové věci. Skutečně. Poslední třetina měla za úkol diváka pořádně vystrašit a někdy se jí to opravdu podařilo, ale nemělo to hlavu a patu… Nicméně bych se dostal k velmi předvídatelnému vyvrcholení, které tu vlnu dětinskosti dokonale završilo. Film udělá určitě velkou radost především dětem. Mně se film také líbil, a beru ohledy na vánoční námět, který přece nemůže být dokonalý.

Tento film, i když je nový, z roku 2008, ve mně nevzbuzoval příliš mnoho nadějí, protože svým vzezřením a žádné větší veřejné publicitě jsem si ho představoval jako další depresivní do sbírky. Vypadal přesně jako ty filmy, o kterých jste v životě neslyšeli, co se prodávají s novinami atd… Mám už s podobnými filmy zkušenosti a atmosféra tohoto filmu se rovnala například Životu zvířat. Neuvěřitelně depresivní a potemnělá. Nicméně, já dávám šanci snad všem filmům, i když si nepřečtu nejprve jejich stručný děj. Příběh příliš přesvědčivě nezačal, protože se okamžitě potvrdily rysy filmů, o kterých padla řeč, abych upřesnil – příběh, ve kterém se začne něco dít hned od začátku, a hlavními postavami jsou většinou úplně obyčejní lidé, kteří se většinou zapletou do situace, o jejímž významu nemají tušení. Bylo mi hned od začátku jasné, kdo je a kdo není v ději kladný nebo záporný, ale než se to konečně prokázalo, panovala pořád ještě trochu lepší atmosféra. Záporný hrdina, kterého ztvárnil T. Curran, se mi hned od začátku líbil, protože mi nepřipadal jako klasický padouch… Bude to tím jeho klidným a zároveň starostlivým výrazem. No, od hlavní zápletky jste si už mohli děj domyslet sami. Ale v jedné chvíli přišel zvrat, který se tutově dal předvídat, ale mě to ani nenapadlo. Od této chvíle se mi začal film líbit daleko více, ale bohužel se nevyprostil ze stereotypu, s kterým začal od dvacáté minuty. Hlavní hrdinka je tu neustále činitel 1, co má neustále nějaké nápady a zoufalé pokusy o útěk či záchranu a atmosféra pod tlakem záporála tvoří hlavní složku. Po chvíli vás to už začne nudit, páč je toho hodně a vždy se dá očekávat výsledek. Když se konečně vyprostíme z autobusového prostředí, bohužel se vůbec nic nezmění. Děj je pořád stejně přímočarý, a i když jsem doufal, že po upozornění na sebe pomocí znakové řeči přijede ke konci policie, nestalo se tak. Tvůrcům evidentně bylo jedno, že některé fakty vypustili, a že tím pádem byly k ničemu. Do hloubky se nejde ni chvíli, zkrátka první půlka se jakš takž líbit bude, ale následovně zjistíte, že film o ničem není.

Avatar se popisoval jako největší a nejlepší trhák celého roku 2009. Přitahoval mě k sobě z velké části kvůli námětu, ale magnetická síla se zvětšila díky tomu, jak se na něj těšil zbytek Země. Všude se psalo jenom o Avataru. O přelomu v digitálních efektech, o comebacku J. Camerona… Nicméně po tomto zážitku jsem našel na filmu také mnoho chyb. Nemyslete si o mně, že napsat více negativní názor považuji za lepší, ale všechno, o čem se zde zmíním, myslím smrtelně vážně. Tohoto filmu si skutečně téměř nikdo nemohl nevšimnout a hlavním důvodem je samozřejmě bouřlivá propagace. Plakáty, články v novinách, televize. Sledoval jsem, co se dalo, ale také se na to díval realistickýma očima. Je automaticky dáno, že takto dlouhá pauza režiséra (s dobrými filmy) přinese pouze a jenom ovoce? Přespříliš důvěry ode mě film skutečně nedostal, ovšem ověřit to pro mě představovalo prakticky šílenství. To víte, když chcete pořádný zážitek takovéhoto kalibru, nikdy se to neobejde bez potíží. Dabing nebyl problém, ale kdo by nechtěl do 3D, že? I-MAX narvanej týden dopředu mě donutil k „obyčejné“ 3D verzi, ale blbé místo, kde jsem seděl, sem už vážně nepatří. Dostal bych se pomalu k příběhu… Je už dnes určitě dosti obtížné vymyslet úplně nový, který by obsahoval prvky předchozích jen z malé části a děj by proběhl zcela originálně, a respektuji to. Ovšem to pro mě není lehké, protože více tolerovat tu neskutečnou přímočarost jen z důvodu, že jsem viděl 1000 podobných filmů, zcela odporuje mým zvyklostem. Průběh děje je totiž naprostá klasika, kde hlavní hrdina hraje za jednu stranu, přestoupí z určitých důvodů na druhou a následně se pak strhne válka. Jenže přímočarost ale táhne za jeden provaz se skvělými scénami a byla by mi hanba zanechat názor v dosavadní podobě. Je fakt, že děj mohl více rozvinout třeba, jak se dostali lidé na Pandoru atd. Jenže ten „zbytek“ už je zcela jiné kafe. Chtěl bych vidět člověka, kterému by se ty modré postavičky nelíbily… Vizuální efekty způsobily, že vám po plátně vyloženě běhaly stovky Glumů v novější verzi a nejen to. Celý svět Pandory je jeden obrovský zázrak. Klesá mi brada při pomyšlení, kolik hodin museli animátoři vytvářet jen jeden metr čtvereční v jednom záběru. Plesalo vám srdce, když tráva, po které postavy běhaly, měnila barvu, nebo pouze při pohledu na svítící části pralesa. A dále samozřejmě do detailu propracovaní a více než originální tvorové… Z hlediska efektů se zkrátka usmálo štěstí i ze strany lidských technologií. Jen bych se ještě vrátil k úplně původní myšlence. Velmi se mi líbil vzhled Navi a také jejich velikost v porovnání s lidmi, jejich spojení s okolním světem i tvory prostřednictvím „vlasů“, jejich soužití a zvyklosti, ale nepřišlo vám, že se lidé ke svým Avatarům připojili prakticky stejně jako lidé k Matrixu? Vizuálně je dokonalá i závěrečná bitva, ale v této části jsem se už nedokázal soustředit jenom na efekty. Jakmile jste viděli poprvé nějakou postavu, hned vám byl jasné, jakou roli sehraje, což se v závěru bolestně prokázalo. Dále hlavně hudba zapříčiňovala úpadek některých scén, kde jsem se nemohl ubránit přiměřeně pohrdavému úsměvu. Nicméně přes veškerou zápornou kritiku má film spoustu silných a originálních míst, což sami poznáte. Ve scénách mimo bitvu zní bezchybná hudba a celkově na vás ten svět působí tak, že se vžijete do nádherných chvil hlavního hrdiny, a potom je vám nesmírně líto, když tu harmonii přeruší scény, kde Navi umírají. Avatar si nenechte na doma, stál za to i se slabším příběhem.

Film The Prodigy jsem si vybral kvůli plakátu, který mi nemálo připomínal hru Stalker, ovšem očekával jsem, že se vytáhne s něčím víc než s chlápkem s maskou a s bouchačkou. Přece by tvůrci nedopustili, aby film byl pouze o akci… Naštěstí se nedopustilo k tomu, aby byl film pouze plný nesmyslně akčních scén, ale dopustilo se k tomu, aby neměl hlavu a patu. Hned od začátku jsem si lámal hlavu, o čem film vlastně je. Začal určitě velmi tajemně. Se začátkem, který se vysvětlí až úplně na konci, jenže tato pár minutová scéna byla asi to jediné, co mi nedávalo v tu chvíli smysl. Následující řádka scén už neměla vůbec žádnou hodnotu, a to až úplně do konce. Bohužel ani ta počáteční mysteriózní scéna se nevysvětlila. S příběhem jsem měl veliké problémy. Ne, že bych úplně nevěděl, o co jde, ale pořád jsem hledal nějaké stopy, které by směřovaly k zápletce. Zjistil jsem akorát, že je zde nějaký mystický zabiják, který nechce ukázat svou tvář a ustavičně někoho zabíjí. První scéna s hlavním hrdinou nějak postrádala smysl, protože padlo jen pár mlhavých dialogů, nevěděli jste, co je hrdina zač, co chce udělat a pokračování scény byla jenom střelba. Nepochopil jsem záměr onoho zabijáka, ani ideu. Čekal jsem, že se po nápisu „po měsíci“ něco začne dít, ale jakmile vylezla na svět nějaká zápletka vypadající, že někam může dojít, skutek utek. Obrazovka byla zaměřena jen na hlavního hrdinu a podstata zápletky se úplně ztratila. Atmosféra byla neuvěřitelně depresivní, protože snad jen jedna scéna nebyla temná jako všechny ostatní, a ke všemu se natáhly na dvě zbytečné hodiny. Čas od času se naskytl nechutný pohled na zmrzačená těla, jenže děj si to podělal ještě více, když trapně kopíroval video hovory ze Saw. Tím začaly brutální scény připomínat ideu Jigsawa, jen se lišily v tom, že ideu zabiják zde dokonce vůbec neměl. Ani ten konec se s ničím nevytáhl. Předvídatelnější být nemohl, ale že by mohl skončit až tak stupidně… To jsem vážně nečekal. To záporák ostatní vodil za nos jen, aby se mohl zase porvat? Myslím, že mi zde nic neuniklo, proto mé rozhořčení nezná hranic.

Animované filmy nejsou vždycky tak očekávány jako ty hrané, což je všeobecná pravda. Jen si srovnejte Avatar a třeba tento film. Je to jasné, ale když už se o novém animovaném filmu dozvíte a začnete si říkat, že by mohl být dobrý, zjistíte, že jeho premiéra je půl roku po světové. V mém případě to není zas tak příšerné. Já jsem hlavně chtěl slyšet D. Johnsona a J. Biel, a na to si nebudu čekat do příštího roku, když už je k mání EN verze. Nicméně „kfilmu“. Nepříliš horlivě si uchovávám vzpomínky na animované mimozemšťany, proto nemám jasno, s čím přesně srovnávám, ale Planeta 51 má velmi originální nápad. Chytře nás zavede na místo dějství, kde vám vnuknou, že hlavní postavy jsou právě mimozemšťané, kteří řeší zase své problémy atd. Jenže vtip je v tom, že tentokrát nejsou vetřelci mimozemšťané, ale pozemšťané a přímo s něčím takovým jsem se snad ještě nesetkal. Je trochu škoda, že se tento nápad nějak nemůže uplatnit v hraných filmech, kde by byly role vetřelce doslova vyměněné, ale budiž. Alespoň si to užijí děti, kterým se naskytla celkem zajímavá a velmi nenáročná podívaná. Má totiž všechno, co mít má. Spoustu kladných a komických postav, záporné postavy, romantickou zápletku, odhodlanost a hrdinství, zkrátka všechno nač si vzpomenete včetně zajímavých nápadů z hlediska „technologií“ mimozemšťanů. A jak se na něj dívám já? Automaticky zanechávám určitá procenta, protože málo dávám vyloženě tehdy, kdy to vysloveně za to nestojí a někdy se nehodí ani pro děti. Příběh filmu a jeho průběh nabral klasického směru, jehož vtipné scény jsou založeny na špatně vyložené události, díky čemuž vznikají třeba takové „vtipné scény“, kde mimozemšťané považují ipod za vražednou zbraň. Dětskost filmu chápu, ale přesto se mi velmi nelíbilo, že na celé Planetě 51 panovala neuvěřitelná naivita a stupidita spjatá s vetřelci a dále jsem nemohl vystát Rovera, velmi přehnaně trapnou postavičku. Hlasů všech herců jsem si užil dost, i když jsem na ně příliš velký zřetel nebral, a můj poslední verdikt zní: Děj nic moc extra, ale určitě nápad dobrý.

Law Abiding Citizen vypadal na první pohled velmi dobře. Vždyť víte, nový film, očekávaný a se skvělým obsazením. Gamer dost snížil Butlerovi reputaci, ale je tu taky Foxx a spíš než kvality pouze některého z nich, mě více zajímala jejich společná souhra. Příběh má své kouzlo, protože vyzřívá jako něco mezi filmem Sedm a thrillery téměř na druhé straně tohoto žánru, kterých je na světě bohužel více. Butler zde dostal velmi pozoruhodnou postavu, která měla dokonce i něco z Jigsawa, ale celý film, ač se v něm vyskytne spousta velmi působivých scén, není natolik originální, aby si zasloužil příliš velký úspěch. Jde koneckonců o velmi prostou zápletku, kterou využívá snad více jak polovina tvůrců akčních thrillerů, a začátek, kde jsou zavražděni dva členové zrovna Butlerovi rodiny, postrádá jakoukoliv originalitu. Vzpomeňte si na Rallye smrti, nebo právě Butlerova Gamera, je toho spousta… Nejsem tady ale, abych jenom kritizoval. Podle mě spíš převládá to dobré, protože kdyby tvůrci dali hrdinovu osobní pomstu až na konec, pohřbil by se celý film bez ohledu na předchozí děj. Ten po zhruba 15ti minutách začal vypadat jako Sedm v posledních 15ti minutách, a nemohu popřít, že to na mě nepůsobilo. Scénář chytře kombinuje rozhovory dvou hlavních hrdinů i události v podobě nevysvětlených příčin dalšího umírání. Motiv, který má hlavní „záporný“ hrdina je velice omšelý. Podle mě se držel příčiny jenom za nitku, protože spíš hlavní ideou filmu byl další geniální pokus o revoluci v systému, o co se snažil i V a další. Jenže buď jak buď, postava J. Foxxe působila velmi záporným dojmem, a asi se nesetkáte s nikým, kdo by v tomto případě fandil jemu, tak je film také napsaný. Navíc jeho role mohla mít jakékoliv povolání, stejně nebyla originální. Děj má určitě velký spád, je zábavný a sympatie k Butlerovi jsou tak silné, že přímo chcete, aby jeho nepřátelé ubývali, ale stejně z filmu přímo čpí, že Foxx nezemře, a že tvůrci vydělají víc prohrou oblíbeného. Druh zakončení se dal předvídat, ale forma udělala určitě dojem. Film celkově dojem udělal, ale neměl v sobě žádný hlubší smysl.

Duchu velkého Césara, jsem si jistý, že jsem viděl první film nepředvídatelného zlodějského žánru v celé historii kinematografie! Je ale velká smůla, že jsem tento film neviděl dřív. S tímto žánrem mám nyní takových zkušeností, že mě nemohlo překvapit prakticky nic a vývoj děje jsem nedokázal přímo hltat. Dokonce první půl hodina pro mě nepředstavovala nic nového a to ani Robert Redford v roli chmatáka. Po několika minutách se prokázala hlavní idea filmu, ale bohužel nezačala nijak vábně. Ze začátku, kde hraje pouze Redford a ještě nevíte, co se bude dít, jsem se nesmírně nudil. Kmotr nebyl tak špatný film, ale děj spojený s podsvětím, který se tomuto kultu nesmírně podobal, zkrátka nudil, a ani příchod P. Newmana na tom moc nezměnil, protože atmosféra nesnížila úroveň deprese. Až když se rozjela hlavní akce s velmi přívětivou a líbivou, to bylo něco. Přidalo se více postav a ani jste je nemuseli poznávat hlouběji. Jejich účast mi dělala nesmírnou radost a možná to bude odporovat mým dřívějším názorům, ale takto to vypadalo dokonce i líp, než v Dannyho parťácích. Jejich fotky nejsou na imdb příliš průkazné, ale nejlepší z vedlejších postav byli určitě H. Gould, R. Walston a následně asi 50 lidí v podstatě jako další postava. Následující děj se od novějších filmů velmi lišil. V těch jsou totiž využity prostředky, které si ani nedovedete představit. Bombami se tam vyhazují do povětří dveře trezorů, překonávají lasery apod. Ale zde, v roce 1935, není nic tak extrémně komplikované a to se mi nesmírně líbilo. Veškerá divadélka hraná na (dokonce) dvě osoby pak vypadala mnohem lépe a zdaleka ne tak přímočaře. Film se ale ani v této části neobešel bez zdlouhavých scén. Musím se přiznat, že některé věci jsem i přes své zkušenosti nepředpokládal, ale jakmile se objevila na scéně FBI, začal jsem si tyto postavy představovat úplně jinak, než ve skutečnosti vypadaly. Chvílemi jsem váhal, ale nakonec to vyšlo na světlo. Zkrátka úplné vyvrcholení mě nezaskočilo, ale i tak patří tomuto filmu můj obdiv. Velmi záhy jsem viděl dva ústřední herce znovu vedle sebe a jejich herecké kvality mě začaly více zajímat. Podraz nesmí žádnému filmovému nadšenci chybět.

Westerny jsem nikdy neměl moc rád, ani když mi bylo sedm let a televize byly z Old Shaterhanda a Vinetoua úplně zblázněné. Vytvořil jsem si zkrátka představu o velmi depresivním žánru, kde rozdíl mezi postavami je prakticky neviditelný a stále se pohybujeme na stejném místě a předností jsou pif paf scény. Jenže proč bych hodnotil tento film, kdybych se nerozhodl udělat výjimku? Butch Cassidy a Sundance Kid jsou popisováni jako klasika a hodnocení se pohybují velice vysoko. A ze zkušenosti vím, že starší filmy mají většinou velký úspěch, a jelikož padla zmínka o těchto dvou i v Simpsnech, šel jsem do toho s velkými nadějemi. A nenechám si ujít ani Tenkrát na západě. Takže jestli nechcete dál číst, řeknu hned, že film mi udělal velkou radost, a že stojí za to všem, kdo nemají rádi westerny jako já, i pro ostatní. Mě přišel nesmírně originální, co se týkalo nejstručnějšího popisku, který je například uveden zde na webu. Žádné bitvy mezi kovboji a ječivými indiány. Žádné stavění železnic pro ohnivé oře a přestřelky za jízdy na koních. Jistě, že přepadávání bank a vylupování vlaků není nic moc extra a záživné, ale hlavní je, že tento western měl své specifické prvky a děj se zaměřoval především na hlavní hrdiny, kteří také měli něco do sebe. Paul Newman i Robert Redford ztvárňovali skvělé postavy, kterým nechyběly specifické vlastnosti, ani působivý charakter. Na jedné straně mě bavily dobré hlášky, na druhé dialogy. Je až neuvěřitelné, jak rychle mi to uteklo, je ale pravda, že ne celý film je úplně bez chyby. První půl hodina mě velmi nudila a ta pravá zábava přišla až s výbuchem vagónu a hlavní zápletkou. Najdou se i zde občas zdlouhavé scény, ale třeba scény z prostředí divokého západu spojené se zběsilým útěkem byly skvělé. Děj, jak jsem si všiml, má zajímavou posloupnost. Přímočarost je totiž neustále přerušována samými zvraty a i téměř žádná hudba dokáže dělat svoje. Myslel jsem, že dám 70%, ale závěrečná přestřelka neměla v sobě nic, co znám a její vyvrcholení je jak vtipné, tak velmi působivé a nepředvídatelné. Jestli western, tak u mě začal vést tento.

Už minula zase dlouhá doba, kdy jsem sice střídal žánry, ale ani jeden z filmů nebyl čistokrevně komediální. Když se na to podíváte, tak třeba Funny People nejsou takoví, jak vypadají, zkrátka a dobře, když byla možnost zhlédnout film Šest dní a Sedm nocí, měl jsem bez otálení vybráno. I když jsem si nikdy nečetl u žádného filmu děj předem, příběh filmu mi byl z části znám a stačilo si předem jen kliknout na nějaký časový úsek, a hned jsem měl jasno. Sice je to už velmi dlouho, ale věděl jsem, že mozek příliš potřebovat nebudu. Jedná se přece jenom o komedii, a takovýto typ si může vymyslet cokoliv, a stejně to dopadne stejně. Na příběh se skutečně vůbec nemusíte ohlížet. Je zde totiž úplně irelevantní, protože je to ten typ, kde nejsou vtipy přímo povrchní, ale víte naprosto jasně, kdo je tady komickou postavou, která je vždycky vyvedena z omylu a dominuje svou zhýčkaností od moderní společnosti. Kdo by kdy střílel záchrannou světlici jako signál dopravnímu letadlu, že? A moc zde nezmění ani úspěšný herec Harrison Ford. To je zase případ chlapa, který naopak dominuje spíš svým zdravým rozumem a jen málokdy nás baví individuálně – ten nás začne právě tehdy, když vysvětluje, že letadlo letí ve výšce 8km, 900km/h. Známe hlavní postavy a zápletka představuje ztroskotání na ostrově. Jak příhodné místo ke spoustě vtipných scén i romantice. Nepokládám to ale ani při nejmenším za zlé, díky příjemné atmosféře jsem se dobře bavil a vtipné scény, ať trapné nebo neoriginální, pořád udržovaly požadovanou hranici a děj se dokázal vytasit i s další, i když už trochu horší, zápletkou s akčním průběhem. Alespoň díky za Dannyho Treja. Film 6 dní a 7 nocí jsou komičtější verzí Trosečníka s romantickým podtextem, jehož průběh není nijak extravagantní. První hodina je legrace, a po zbytek pozorujeme krátké náznaky sympatií, a útěk před piráty v podobě přistavení podvozku k letadlu ze všeho, co dá pláž. Je to bohužel součást komedií, ale šťastný konec v takovéto podobě jsem si nepřál. Aspoň někdy bych prosil realističtější, protože takhle to zkrátka nechodí.

Okřídlené bytosti vypadaly úplně na první pohled stejně, jako ty, kde nejde o děj, ale spíš o zvládání životní situace. A někdy z těchto filmů přímo čpí, že si tvůrci naivně myslí, že divákům se musí automaticky líbit dramatický a emocionální děj, aby pak ti diváci nevypadali jako ignoranti, což se někdy skutečně přehání. Jenže dostatečnou motivací k dostatečné důvěře představovalo obsazení. Mám velmi rád sexy Kate Beckinsale a dále jsem chtěl vidět Joshe Hutchersona v nějaké serióznější roli, jako byl svým způsobem i Most do země Terabithia s A. Robb. A zde ji vyměnil za Dakotu Fenning, kterou chci pro změnu zhodnotit před tím, než se podívám na Nový měsíc. Po dlouhé úvaze usuzuji, že Okřídlené bytosti byly trochu zdlouhavé, ale přesto v sobě měly něco nového, co mi udělalo celkem radost. Základ příběhu totiž spojuje všechny postavy hned na začátku a úplně brilantně je vyřešený postup hlavní události, díky čemuž se až později dozvídáte, proč se vlastně postavy chovají tak a tak. Někdy to sice zachází do extrémů, ale co já vím o situaci nervů a emocí, když se mi stane něco takového… O přímočarosti se nedá moc hovořit, jde přece jenom o ten dramatický průběh zvlášť, když se přímo na hlavní zápletku jen párkrát upomene. Na všem se ale dají najít chyby, a hlavním problémem tohoto filmu je ta zdlouhavost. D. Fenning nehrála špatně, jen její role není napsaná zrovna působivě nebo kladně extravagantně – zvlášť v těchto scénách si budete přát, aby se pokračovalo dál. Snad jen v případě Foresta Whitakera panovalo menší napětí, díky čemuž byl asi jeho příběh nejzajímavější. A K. Beckinsale… Asi stejně zábavné, jako u Fenning. A ještě jednou o hercích, G. Pearce bylo také dobré vidět, ale bohužel mi nebyla známa příčina jeho konání. Zkráceně bych celý film označil jako další příběhy jednotlivců do kolektivu tohoto žánru, jen s tím rozdílem, že se příčina postupně odhalovala. Ještě mi bylo potěšením vidět Jackieho E. Haleyho (z Watchmenů). Okřídlené bytosti myslím mají tu sílu jenom v obsazení, také jsem se vybil hlavně na něm, ale děj mohl být zkrátka lepší.

Film Muž ze Země mě zaujal jen díky dvěma hodnocením kolegů zde na kfilmu.net. Následně jsem mrknul na imdb.com a hned jsem měl jasno v tom, že tento film musím vidět za každou cenu. Jenže mi nedodával důvěru fakt, že jsem o něm dříve před tím vůbec neslyšel, jenže nyní vám radím, abyste se na něj za každou cenu nezapomněli podívat, protože alespoň já na tento zážitek alespoň jen tak nezapomenu. Zprvu mi průběh velmi připomínal Forresta Gumpa nebo K-PAX, protože hlavní postava jako v těchto filmech vyprávěla a podobně jako Prot velice přesvědčivě, a trochu mi začalo dělat starosti, že tento film chce jenom využít těchto úspěšných prvků, ale hlavní rozdíl je, že příběh je daleko pasivnější, že celý film tvořila slova a ne žádné přesvědčování v podobě kreslení oběžných drah K-PAXU. Kupodivu ale průběh děje ve formě slova ani v nejmenším nepředstavoval žádný problém. Je až k nevíře, jak velký opak je pravdou, a jak jsem se nechal unést. Z počátku jsem měl spekulace o tom, že se vůbec nemluví o hlavním hrdinovi, ale jakmile na světlo vzešlo jádro pudla, úplně jsem zapomněl na svět kolem. Všechno, co hlavní postava vyprávěla, mě nesmírně zajímalo, protože se zodpověděly snad všechny inteligentní otázky týkající se smíření se s nesmrtelností a samozřejmě s historickými událostmi, a navíc se zde vyskytují další postavy, které k tomu mají vždy, co říct. Je mi skoro líto, že se jedná pouze o film, protože bych byl ochoten většině z toho věřit. Je to podobný případ jako Šifra mistra Leonarda. Hlavní postava vyprávěla také velmi přesvědčivě a netrvá dlouho se do toho vžít a postavu si oblíbit. A je to skutečně tak pozoruhodné, že ani nepotřebujete scény z minulosti popisující vyprávěné události. A ani nevíte, jak mi zkazilo náladu, že jsem musel film na chvíli přerušit, když bylo ještě nutné se vrátit na osmou hodinu do školy… Proč nedám plných 100%? Otázka týkající se náboženství vypadala kýčovitě, ale velmi působivě se zaonačila, že je vlastně velkým plusem, ale 10% ubírám hlavně kvůli trochu předvídatelnému a nedoladěnému závěru. Ale nyní mám rozhodně nad čím přemýšlet.

Na vlastní nebezpečí!

Film Gamer měl po Praze plakáty, kam jste se jenom podívali, a mě na nich jen stačilo vidět G. Butlera tak, jak se tvářil, abych film definitivně odsoudil. Neměl jsem ani páru, o čem by mohl film být, ale dalším předčasným hřebíkem do rakve byl popisek, že v budoucnu nebudete muset žít pro hraní, ale hrát pro žití. Měl jsem představu o hrozně neoriginálním filmu, který sice kočíruje celkem dobrý herec G. Butler, jenže s velmi nekvalitním nápadem. Díky Bohu za ušetřených 150 korun, protože na tohle tahat tátu jako třeba na předpotopní Transformers 2, by byla ještě mnohem větší chyba. Gamer není jen neuvěřitelně stupidní film, ale zároveň nemá ani dobrou kameru, která také představuje podstatnou část. Během celého filmu převládala neskutečně depresivní atmosféra. S příběhem ani nedokážu pochopit, jak mohli tvůrci vyjít na Slunce, i přes úplně zkažený druhý díl Cranka. Dokonce i G. I. Joe s tím svým neuvěřitelně dětinským a neoriginálním příběhem vyšel lépe, protože jeho efekty alespoň hrály barvami a atmosféra nebyla zdaleka tak depresivní. No, teď k příběhu samotnému, protože jsem ještě plný vzteku a není lepší možnost, než to zde vyjádřit. Nápad je celkem zajímavý, protože přímo něco takového tu nebylo. Říkám přímo, což neznamená úplně. Jen si vzpomeňte na Surrogates, kde se dělalo prakticky to samé, jen tam byl nápad mnohem více rozvinutý a určitě kvalitnější. Jinak když se přestanu dívat na nápad a zaměřím se na zápletku… Ach jo, že já s tím vůbec ztrácel čas. Z části mi připomíná Rallye smrti, z dalších částí již jmenované filmy, a mohl bych jmenovat tisíce dalších, které využívaly hrdinův „hon“ za ztracenou/ odebranou rodinou plný překážek a útrap. Děj trpí i velkým nedostatkem postav, i co se týče jejich účasti. Každý kromě Butlera, si své odehrál během několika minut a následně byl zcela zapomenut. A hodně velkou vadou je, že během 80 minut, byl film hysterický jen do příběhu hlavního hrdiny, že se úplně vykašlal na celkem zajímavý příběh a místo toho nám ukazoval jen samé perverznosti. I ten konec se na nic nezmohl, zkrátka vás před tímto filmem varuji.

Film Mutant Chronicles byl pro mě velmi očekávaným filmem kvůli působivému názvu „>Kronika< mutantů“ a hlavně kvůli účasti R. Perlmana, který mě v té době velmi zaujal ve filmu Hellboy 2, jenže tak trochu mi vynechala paměť a film vidím až teď, ale přesto v angličtině. Zjišťuji, že jsem zas o tolik nepřišel, protože v tomto případě vůbec nehraje roli, zda se jedná o mutanty či zombie. Vyjde to úplně na stejno, protože dotyčné nelidské zrůdy vraždí lidi a vždy jich je dost. No, a zombie či mutanty v takovéto podobě nemám moc v lásce, jenže k nim se ještě připojily druhořadé vizuální efekty. Co tedy udrželo pozornost? Nic jiného, než herecké obsazení, v němž jsem s tolika známými osobnostmi vůbec nepočítal. Jednak R. Perlman, ale dokonce i J. Malchovich, D. Aoki i T. Jane. Příběh mě ale ničím nepřekvapil a spíš zklamal. Z názvu, který obsahuje Kronika, bych čekal mnohem více, než dosti omšelou a hlavně velmi zanedbalou a málo vysvětlenou legendu, která prakticky nehraje roli. Jedinou originalitu, která se zde vyskytuje, jsou únosy obětí, které se v Přístroji měnily také na mutanty. Jenže těchto scén také není dost, hlavní roli zde opět hrají lidské bojové schopnosti spjaté s mečovými nebo nestřelkovými souboji. A hlavní hrdina neztvárňuje nikoho jiného, než člověka schopného hrdinských činů, který dá přednost lidským právům před záchranou světa. Příliš jsem se nenudil, i když přímočarost nezná mezí. Bude to velmi malou délkou trvání, ale mám upomínky, co se týkalo atmosféry. Nevyvolávala přímo deprese, ale někdy nebylo ani pořádně vidět hrdinům do tváře, a jediné barvami, které si zapamatujete, jsou černobílá, hnědá a nenajíš červená – zkrátka potemnělé. Průběh je natolik klasický a obyčejný, že se nemůže chlubit téměř ničím a zaujme akorát ty, kterým takovéto opakování nevadí. Film měl ale i přínosy – například jsem poznal velmi hezký hlas D. Aoki a její úplně první roli, co jsem viděl, kde nepředstavovala egoistickou a arogantní kung-fu čůzu. Jestli vám nevadí totální přímočarost a neobsáhlost, ale chcete vidět další řežbu v další podobě, jděte do toho.

Film Frida na první pohled vypadal jako film, který filmový fajnšmekrům nesmí chybět a také jako naprostá klasika. Mě ale velmi odrazoval svým vzezřením z plakátu, který vám přímo vnucoval představu o neuvěřitelně depresivním a nudném filmu spjatým s indickým prostředím. Že je film natočen podle skutečné postavy jsem se dozvěděl až potom a se tím pozměnila situace. Bez tohoto faktu bych film označil jako docela obyčejný nevýrazný, který nenašel působivý způsob, jak pořádně zaujmout. Ale když si představím film jako biografický, který měl vystihnout co nejlépe popisovanou osobu, mám k tomu spoustu myšlenek. S. Hayek hrála dobře, to ji nemohu za žádnou cenu upřít stejně jako nominaci. Bohužel ale o skutečné Fridě nevím víc, než to co jsem právě viděl, což moc neshledávám přesvědčivým. Když si nyní představím Selmu, jak kreslila ty překrásné obrázky, je to pro mě, jako bych si představoval Da Vinciho v jeho biografickém filmu, jak kreslí Poslední večeři. Chci tím říct, že Da Vinciho budu obdivovat s vědomím, že o jeho intimním životě nic nevím, protože s opakem by se mnohé změnilo, a když jsem viděl Hayek ztvárňující Fridu, která měla v životě mnoho zajímavých událostí, trochu se tím pokazil nádech tajemna, který by označoval skutečnou Fridu jako impozantní osobnost. V příběhu se, pravda, ukázalo mnohé. Ty nejdůležitější události, jako její zranění, či setkání s ruským filosofem atd. Ty vysloveně důležité měly něco do sebe, protože následně jsem zcela chápal vývoj událostí, jenže ty méně podstatné věci už mě celkem dost nudily. Udám příklad, který se do životopisů nepíše, jako byla například smrt Fridiny matky. Na druhou stranu tyto scény neodsuzuji úplně. Že jsou důležité méně, neznamená, že vůbec. Bez nich by film vypadal jako snůška přímočarých žvástů, jen mám připomínky, co se týkalo zábavy. Ale opět to neznamená, že jsem se nudil pořád, protože mám už vyvinutý smysl pro diagnostiku filmů. Jsem ještě velice zavázán za účast A. Moliny, a ještě dodám, že Fridu neshledávám jako nezbytnost v seznamu fandů, ale spíš jako film, který za to alespoň jednou stojí.

Film The Shining měl naprosto skvělé předpoklady k tomu, abych se na něj bezpodmínečně a co nejdříve podíval. Po mnohých zkušenostech už vím, že novodobé horrory neuvěřitelně upadají, a v poslední době si nenechám ujít nějaký třeba 20 let starý horror. A s Jackem Nicholsonem je to ještě větší zábava, protože tento herec umí hrát prostě skvěle a zde se jeho pověst jen zlepšila. Ale možná významnějším tahákem byl jeden speciální čarodějnický díl ze Simpsonů, který Osvícení paroduje. A díky němu jsem se nemohl na Osvícení dočkat, protože starší díly Simpsonů mají tu skvělou vlastnost, že umí parodovat velice vtipně a přitom nekýčovitě. Jenže je trochu škoda, že jsem originál film neviděl dříve, protože takto jsem měl patřičně omezený filmový zážitek. Kdykoliv se totiž objevil jakýkoliv náznak, který by se mohl se Simpsony shodovat, okamžitě jsem si ho všiml a místo toho, abych se bál, jsem se nemohl ubránit smíchu nad tím, jak vtipná ta parodie byla. Jenže nějak mi nedošlo, že film dokáže zajít i mnohem dál, než deset minut samé srandy, a díky Bohu mi nedělalo velkou potíž, abych na Simpsony nemyslel, po celou dobu. The Shining má velice pozoruhodný nápad, který umí děsit úplně odlišným způsobem, než všechny, co jsem doposud viděl – ty většinou obsahovaly nějaké příšery, nadpřirozené jevy nebo vraždícího maniaka apod. Osvícení není strašidelný doslova, není totiž udělaný tak, abyste se báli po celou dobu. Jeho strašidelnost není tak intenzivní a výrazná, ale k mému překvapení mě dokázala vyděsit v případech, kdy se například nečekaně objevilo na obrazovce „Thuesday“. Nebál jsem se, když Jack dělal obličeje, nebo když rozsekával dveře sekyrou, ale vyděsily mě i tak zdánlivě neškodné scény, jako oznámení o dni. A ještě více mě překvapil můj občasný „strach“ třeba jen z uděšené tváře dítěte, když mi z hrůzou koukalo přímo do tváře, a náhle se z výtahu vyvalily litry krve. A co se týká průběhu, měl jsem dost velké obavy z hlediska trvání. Hned od začátku totiž prakticky víte, co se stane, a když máte před sebou ještě dvě hodiny, říkáte si, co se tam může celou tu dobu dít. Nebude to nuda? Ale Jack Nicholson umí dělat divy, zvlášť když vidíte film v angličtině. Napětí se neustále stupňuje a pořád se něco děje. S nudou ani nepočítejte, The Shining by byl hřích nevidět.

Film Po přečtení spalte, vypadal před svou premiérou celkem lákavě, ale snad nikdo se neobejde bez ale. V tomto případě mi dělalo problém nízké hodnocení, kterému jsem nějak lehce uvěřil a kvůli tomu u mě originální anglická verze padla. A nelituji toho, protože ve většině případů originálních filmů není český dabing vždy jen zkáza zvukové stránky filmu, jen jsem měl trochu výhrady, co se týkalo dabingu George Cloonyho, jehož dabing se u něj ustálil již v Dannyho Parťácích. Nicméně, od příběhu jsem čekal trochu více. Už jsem slyšel, že všichni říkají, že film o ničem není, ale od dalších, že to není pravda, a rozhodl jsem se tomu věřit, jenže v časovém rozmezí necelých devadesáti minut se obecná fáma o nedostatečném příběhu potvrdila. Je fajn, že se zde vyskytuje spousta postav, ale myslím, že kvůli krátkému trvání nedostane žádná dostatečné množství prostoru. Nemám téměř žádné upomínky, co se týkalo příběhu jako celku, díky žánru černá komedie jsem nečekal žádnou zdlouhavou záležitost, jako filmy typu Magnolia nebo Crash, tudíž postav mohlo být klidně více, ale to by museli tvůrci prodloužit film alespoň o deset patnáct minut, protože nedostatek netkví v tom, že veškeré události proběhly příliš rychle, nebo byly nějak neobsáhlé, ale konec mě vyloženě zaskočil. Načalo se zde takových věcí, které byly vysloveně brutálně useknuty v ani ne devadesáté minutě, což si nedokážu vysvětlit jinak, než že tvůrci chtěli, aby se nad tím diváci zamysleli. Při sledování jsem se rozhodně nenudil, ale s takovýmto zvratem se nespokojím. Jednotlivé příběhy se sice ke konci na nějakých místech setkaly, ale dále z toho vůbec nic nebylo. Podle mých slov skončil film neuvěřitelně zběsile a trochu naivně. Vše, co tady zatím kritizuji, je pouze, leč i přes to velmi důležité, zakončení. Humor zde má svou intenzitu, která v některých případech vyloženě překvapí, jako v „poslední“ scéně Brada Pitta, i někdy docela pobaví, co se týká postav, které si hrají na akční hrdiny. Herci představují další významnou složku, ale v tomto případě se daleko silněji odráží to vyvrcholení.