Omarovic

Max a maxipříšerky poutají už jen svými obrázky, ale v češtině je to opravdu neuvěřitelně debilní název, který mohl vymyslet snad jen producent večerníčků. „Kde divoké věci jsou“ asi není úplně nejpoutavější a nejvýmluvnější, ale maxipříšerky… Zní to jako nevkusná dětská komedie. S českým názvem opravdu spokojený nejsem, ale je bohužel smutnou pravdou, že jak je divný český název, tak moc daleko k této „divnosti“ rozhodně nemá ani samotný film. Filmy pro děti mi nejsou a nikdy nebudou ničím cizím. Někdy jsou totiž dětské příběhy daleko kvalitnější, než stovky až tisícovky „dospělých“ filmů, ale tohle je jeden z těch, který je pořád lepší než většina rádoby´akčních filmů, ale nemá třeba na Most do země Terabitia. Vypráví o dětské představivosti, tedy alespoň se to tak píše, a fantazii, ale i přes to nemám skutečně jasno v tom, jestli to byla jenom představivost... Tím hlavním byl pochopitelně příběh, ale s tím mám právě trochu problémy. Samozřejmě na žádné infantilnosti vůbec neberu zřetel, ale když už měl být příběh dětský, čekal jsem od něj něco jiného. Hodnocen je tento film překvapivě dobře, ale opravdu příliš nechápu proč. Lidé se asi nechali ovlivnit přílišnou jednoduchostí a nechtěli vypadat jako barbaři, kteří dávají příběhu nuly. Nicméně i já mám pochopení, ale příběh, co jsem viděl, podle mě neměl občas hlavu ani patu. Vyprávěl o dětských radovánkách, ale trochu mi nejde na rozum, proč když šlo jen o dětskou fantazii, proč vypadala zrovna takhle s takovými nepravděpodobnými detaily… „Maxipříšerky“ samozřejmě vynikly. Už jsem o nich něco slyšel, ale v kombinaci s efekty a kostýmy vypadaly lépe, než jsem očekával. I jejich zvyklosti, a ani ty radovánky se mi nijak nepříčily, ale občas jsem měl velké problémy pochopit, o co mezi nimi jde. Děj je totiž opravdu někdy dost rozházený a zmatený. To nejdůležitější ale splněno bylo. Bavil jsem se asi nějak průměrně. Tedy pár pasáží bylo trochu nudných, ale většina a také částečně srdcervoucí konec byl fajn. Maxe a maxipříšerky bych ale i přes pochopení starších dal do rukou stejně radši menším dětem.

Město andělů jsem do dneška neviděl, ale do té doby jsem se těšil z dobrého soundtracku, ale podívat se na film mě napadlo až dnes, a co na stránce filmu nevidím? Nicholas Cage ve Městě andělů, které slaví celkem velký úspěch? A hned od začátku mi byl důvod Cogova úspěchu naprosto jasný. Do roku 1996 jistě nedostával takové množství nekvalitních rolí, jako tomu je nyní. Jeho role opravdu už dlouhou dobu stagnují, ale v devadesátých tomu bylo zřejmě jinak. Začaly první minuty a vidím Nicholase, jak se upřímně usmívá… Myslím, že není moc zvláštní, když mi tento pohled přišel velmi zarážející, protože Cage znám nyní spíš jako thrillerového herce. Nicméně, to co následovalo, má určitě dobrý důvod k dobrým hodnocením. Film je totiž velmi přívětivý a optimistický a už jen to z něj dělá dobrý zážitek. A vedle toho imponuje nečekaně zajímavým, zajisté dobře provedeným a originálním nápadem - Město andělů doslova. Film nám ukázal, co pro nás andělé dělají a čím jsou prospěšní, jaké mají schopnosti a jaký mají život, velmi pozoruhodným stylem, který je vedle romantické zápletky velmi silným článkem řetězu. A co jí týká, tak trochu jsem ji čekal i bez přečtení obsahu. Už totiž existuje spoustu filmů, kde je někdo jedním z výjimečných a najednou začne vyčnívat z davu… Alespoň se film při dramatických scénách pořád drží svého nápadu. Prostě to není romantika doslova tak, jak ji známe. Při Cageově roli vyzní tyto scény úplně jinak a občas dodají i nepatrný sci-fi prvek, který nikdy není na škodu. Velmi efektivně na mě zapůsobilo třeba fotografování a samozřejmě díky schopnosti andělů být pro lidi neviditelní, bylo občas velmi vtipné pozorovat, jak ostatní herci musí makat, aby zahráli absenci dalšího člověka v místnosti co nejlépe. Ovšem děj šel postupně trochu od deseti k pěti. Na začátku jsem měl požitky, ale, ač nepatrně, postupem času jsem se nudil více a více a poslední minuty mi přišly dost předvídatelné. Ovšem nemohu popřít, že na mě úplný konec nezapůsobil intenzivně. Město andělů je průměrně kvalitní film, který vyniká dramatičností a odlišným Cagovým výkonem.

Už jsem asi tisíckrát psal, že české filmy, i když (přiznávám) se na ně nedívám prakticky vůbec a vycházím jen z pár špatných zkušeností, ve mně vzbuzují nedůvěru obrovských rozměrů, ale Kolja se Zdeňkem Svěrákem v čele, mnou velmi uznávaným účastníkem představení Járy Cimrmana, mi nesměla chybět, jakožto česká a uznávaná klasika. Jestli u novějších českých filmů ohrnuji ret, u Kolji to bylo přesně naopak. Díval jsem se na zahraniční weby a už předem jsem byl na tento film pyšný a to také samozřejmě kvůli oscarovi, který film dostal za nejlepší zahraniční film. Už jen ten mi bohatě stačil a rozhodně jsem nelitoval. Myslím, že jádro pudla v úspěšnosti českých filmů, alespoň, co se týče mého pohledu, je mít v hlavní roli postaršího herce nebo herečku. Omladina totiž působí pořád stejně, ale Zdeněk Svěrák se svou praxí z Cimrmana je dokonalým adeptem, když chce film zapůsobit také komickou stránkou. Kolja je z hlediska humoru opravdu dobrá. Žádná hláška zde není vnucená, trapná, ironická ani sarkastická a tento druh umění podle mě ovládá snad jen Svěrák. A co se týká příběhu, nemám snad sebemenší připomínky. Svěrákova role působí neobvykle realistickým dojmem, protože tento herec ji hraje jak jinak než velmi přesvědčivě a vcítěně. O komunismu v Československu toho příliš nevím, ale nápad o fingované svatbě je jen jedna z pozoruhodných věcí, která se za tohoto režimu občas musela podstupovat, a myslím, že jen to už by možná (se Svěrákem) stačilo, ale film přišel ještě s takovou zápletkou, která změní úplně celý chod filmu. Malý ruský chlapec do péče někoho takového, jako byl muž ve Svěrákově podání? Tento zvrat úplně změnil můj už tak dobrý pohled na film a užil jsem si s ním další dramatické i komické části. Musím uznat, že na komické drama film nepostrádá dynamiku, neuvěřitelně kvalitní humor a ještě další uznáníhodné výkony herců a hereček. Film Kolja si oscara rozhodně zasloužil a nyní vím, že na něj mohu být doopravdy hrdý, a dodám, že by neměl chybět ani takovým abstinentům českých filmů, jako jsem já, právě jako další filmy, kterým jsem dal 80% a výš.

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že by se mi mohl líbit nějaký, jakýkoliv film o vaření. 800 je docela pěkné číslo a já si na toliko jubilejních názorů vybral film Julie a Julia z roku 2009, který jsem navíc ani vůbec nepořizoval kvůli sobě. Člověk by řekl, že jsem se díval jen kvůli mládí filmu, kvůli vysokému hodnocení na imdb, a že jsem úplný blázen, když se dívám asi během 14 dnů potřetí na Meryl Streep, jejíž Hodiny pro mě nebyly to pravé ořechové a Smrtí jí sluší mě totálně neoslovilo. Každopádně jsem měl jeden z těchto důvodů a výsledek? Páni, tomu, co jsem psal na začátku, ještě teď nemůžu uvěřit. Film Julie a Julia je neuvěřitelně svěží, optimistický a veselý film s velmi příjemnou atmosférou, který mě překvapil na nejvyšší míru. Příběh je zajímavý už jen proto, že je natočen podle dvou knih, které jsou zároveň podle skutečných událostí, a už jen to je originální. Při sledování jsem měl po celou dobu velmi dobrou a povzbuzující náladu, protože obě hrdinky vzhledem ke svému charakteru vytvářely opravdu pozitivní atmosféru a ta skoro ani není přerušena díky téměř úplné absenci čehokoliv zlého nebo protichůdného. Film jakožto komedie mě velmi překvapoval svým humorem, protože nepoužívá žádné trapné taktiky. Je vtipný už jen sám o sobě. Meryl Streep tu má skoro dva metry na podpadcích a český dabing je tak výrazný a zároveň pozitivně komický, že vyvýší tuto herečku s její rolí do nejvyšších úrovní. Meryl, ta nominace je opravdu zasloužená. S tebou nespadla průběžně reputace filmu ani na 70%. A co se týče Amy Adamsové, myslel jsem, že bude jen malá ozdoba na už vystrojeném vánočním stromě, ale bez její přítomnosti by film ani nemohl existovat. I ona hrála tak pěkně, že jsem si nemusel mezi dvěma časovými obdobími vybírat. Snad jediné, co bych filmu vytknul, byl po hodině následný stereotyp, který ovšem netrval nijak příliš dlouho a představuje jen malý šrám na přímo na míru ušitém kabátu pro každého diváka. Máte-li rádi kvalitu, jakože určitě ano, nesmí u vás Julie a Julia, jakožto zpestření mezi řádkou zaručeně odlišných filmů, za každou cenu chybět.

Smrt jí sluší je podobně jako Muži, co zírají na kozy velmi zajímavý název a stejně na tom je i neuvěřitelně bizardní obal i plakát. Jako jedna z černých komedií, které mám hodně rád, měla ukázat prvotřídní černý humor spojený také s bizardními scénami, což ukázala, ale celý film jsem si představoval trochu jinak a čekal o dost více. Neříkám, že bych chtěl film podobný jako dětská komedie Sám doma jen s tím rozdílem, že se tu nepomlátí zloději, ale chodící živí mrtví, ale něco na ten způsob by myslím, neuškodilo. Prostě mi vůbec nepadlo do noty, že hlavním účelem tu bylo předvést, jak některé starší ženy se nedokážou smířit s jedním šedivým vlasem a neviditelnou vráskou. Život věčný získaný nějakým elixírem je pěkná nuda zvlášť, když se tu dvě ženy přetahují o jednoho muže jen okrajově a pak náhle změní důvody. Podle mě je věčné mládí pro film dobrý nápad, ale těžko s ním vymýšlet kvalitní film s určitou úrovní, takže když se využije k černému humoru plného někdy až nechutných efektů, mohl by v zásadě mít úspěch. Ale já mám problém ohledně zápletky ohledně „uhnívání“ zaživa. Kdo by mohl o takový život stát? Dají vám elixír, naslibují věčné mládí a další hory doly, a pak se z vás začne stávat chodící zombie, jen pořád s vlastním rozumem? Podle mě je to velmi divná zápletka, která nemá hlavu ani patu. Byla u filmu tedy nuda? Byla, ale ne ze 100%. Goldie Hawn jako tlusté monstrum nebo s upíříma očima vypadala dost vtipně i výkon zmateného a vystrašeného Bruce Willise stál celkem za to, ale to hlavní tvůrci dost odflákli. Meryl Streep a Goldie Hawn měli mít více než deset minut trapných „bojových“ scén. O jejich konfliktu s nezranitelným tělem měl být celý film a těch závěrečných asi 20 minut tu nemělo vůbec být. Když se ve filmu střílely, mlátili a lámaly vazy, mělo to být vtipné, ale nebylo, protože to nemělo délku a příliš se tu řešila příčina jejich rozhodnutí. Co k tomu ještě dodat? Smrt jí sluší má prostě a jednoduše dost jednoduchý příběh, ve kterém je humor někdy dost trapný, naivní a nemá dostatečně vysokou hodnotu a to ani na úplném konci.

The Lovely Bones jsem si nemohl ani v těch nejhorších snech nechat ujít. Co je na tom, že to není žádné epické fantasy? Když film režíroval Peter Jackson, režisér perfektní trilogie Pána prstenů, na které si vybudoval svoje jméno, nemohl film dopadnout špatně. A o nic menší důvěru ode mě film ani dostat nemohl. Jen jsem viděl trailer a říkal si, jaká to bude pitomost, ale když se objevilo jméno režiséra, úplně jsem změnil názor. Jackson zkrátka tak u Lotra zabodoval, že od třetího dílu důvěřuji jeho filmům jenom z principu. Takže, jak dopadl film The Lovely Bones? Je vážně holým faktem, že žádné třicetimetrové slony nebo průhledné mrtvoly zde neuvidíte, ale pod velením jmenovaného režiséra jsem si skutečně užíval efektů takových, které se tu vyskytly. Film má totiž jedinečný nápad. Nápad o světě mezi nebem a Zemí. Každý si může představit nebe, jak chce, ale nikdo prostě neví, jak vypadá. Proto někoho zdá se napadlo vytvořit působivý předkrm nebe, ve kterém si můžete dělat, co chcete, a nebe je ponecháno, jako ještě lepší místo. A na tomto místě je efektům učiněno určitě za dost a celkově je to opravdu výborný nápad. S příběhem už to zas taková balada není. Nebýt hlavní mladé hrdinky mezi nebem a zemí, film by za nic nestál, protože úmrtí někoho, koho milujeme je samozřejmě emocionální bomba, ale kolikrát jsem toto téma mohl vidět? Velmi mnohokrát, takže pro mě nebyly scény na Zemi vůbec ničím novým. Díky Bohu, že Peter není žádný packal, a když ne s příběhem, přišel s kvalitní dramatickou částí. Na Zemi nic extra, ale to, co provedl s Saoirse Ronan? Tato mladá herečka mi byla do teď neuvěřitelně nesympatická. V trailerech se tvářila děsně, ale teď se vyznamenala. To ona držela film nad vodou nejvíce. Nejen na tom místě, ale ze začátku to byly její scény, kde jsem cítil obrovské napětí a obavy, a zase to byly její scény, při nichž hrála nádherná hudba a lítost mi už visela na vlásku. Jestli film něčím vynikl, tak to nebyl příběh, ani efekty, ale bezchybnou hudbou, která hrála nezměrnou roli v napětí při všech scénách, kde napětí být mělo. R. Weisz ani M. Wahlberg se moc nevyznamenali, ale S. Tucci si tu nominaci určitě zasloužil a Ronan ocenění také patří. The Lovely Bones je fajn a celkem zábavný film, ale má i hodně nedostatků, jako třeba v jistém směru kapánek přehnané zakončení.

Jako většina novějších filmů, jejichž plakáty nevisí na každé druhé zdi a jejichž trailery jsem ani neviděl, tak Agora mě zaujala právě díky svému mládí z hlediska kinematografie a s obsazením mé oblíbené herečky Rachel Weisz. O příběhu jsem sice nevěděl vůbec nic, ale úplně stačil plakát s epicky historickým nádechem. A jak se později ukázalo, epičnost film vůbec nepostrádá. Věřte nebo ne, do této chvíle jsem o Alexandrijské knihovně věděl jen to, že byla vypálena, a že svitky z tohoto vzácného archivu jsou nesmírně cennými historickými předměty, ale o tom, kdo ji vypálil, a proč, jsem neměl ani nejmenší páru. A nejen, že film vypráví o této události, vypravuje i o ambiciózní astronomce Hypatii a to v podání právě Weisz. Musím uznat, že na Španěly je to vskutku povedený film, protože od tvůrců, kteří do světa nejdou s velkým množstvím podobných filmů, bych čekal nějakou obyčejně nudnou bitvu před branami nebohé knihovny se závěrečným vypálením podobným Tróji. Ale Agora nemá dobré herce bezdůvodně. Vůbec tu není hlavním cílem vypálení knihovny. Film se zaměřuje daleko více na náboženské vztahy, o kterých jsem také před tím nevěděl skoro nic. Musím důrazně vyzdvihnout úroveň zábavy. Děj totiž vůbec není přímočarý. Imponuje historickým námětem ohledně náboženských událostí a s ními spjatých extrémů, pak je tu Hipatia, která dokonale reprezentuje intelektuálního ducha, věnuje se astronomické filosofii a přesvědčivě reprezentuje i tehdejší teorie a pohledy na vesmír, a k tomu všemu se ještě odehrává drama v duši mladého otroka. Děj je tedy zábavný, dynamický i dramatický a ještě s pěknou hudbou. Film sice není dokonalý ve všech směrech, ale ty dvě hodiny rozhodně nejsou na škodu a bodejť by ne, když tu jsou i další dobří herci a herečky i přesvědčivý kompars. Jen ten konec mě velmi zaskočil. Rachel Weisz ve filmu neválí vyloženě, ale ke konci, když přijde na významný objev a vzápětí si pro ni osud připraví takový konec, bylo mi jí skutečně líto. Agora je velmi dobrý historický film, který stojí za to všem, co mají rádi Egypt, Alexandrii a dramatický děj.

Muži, co zírají na kozy je opravdu hodně zajímavý název, u kterého si ne hned každý vzpomene na ta domácí zvířata, ale i když šlo opravdu o ně, pořád šlo o takový název, který opravdu vzbuzuje zvědavost. Například mě úplně stačilo jednou v kině vidět velmi povedený trailer, a hned jsem měl jasno, že to s tímto filmem zkusím. Hanební pancharti mě velmi překvapili, i když jsem o nich téměř nic nevěděl a k návštěvě kina stačily po týdnu jen velké ohlasy, a u tohoto filmu jsem, ani nevím proč, čekal něco podobného, ale pravda je taková, že Pancharti neměli zas tak extravagantní trailer, který ani za mák neukázal na filmu to nejlepší, ale Muži, co zírají na kozy ano. Ty dvě minuty velké srandy jsou ty jediné scény, u kterých se vážně smějete a to vlastně jen proto, že je to všechno najednou velká soda. A když přijde na film, tyto scény úplně ztrácejí svoje kouzlo a to i přes přítomnost velkého množství dobrých a úspěšných herců. Nevím jak vám, ale mě na filmu cosi chybělo. Jako všem, co mají tu tragédii za sebou samozřejmě kvalitní humor, ale kvalitní jsem postrádal hlavně příběh. Je nepopíratelným faktem, že film má velmi zajímavý nápad, který někdy i trochu pobaví a vzbuzuje očekávání. Jedi bojovníci beze zbraní, kteří mají úžasné mentální schopnosti a dokážou zastavit dokonce srdce kozám, nejen vypadají, ale i celkem jsou hodně silným článkem řetězu, ale kam se poděl příběh? Sice se tu nacházel jistý cíl, ale ten byl hoden vysoko mířících filmů Hollywoodu? A ohledně humoru, který v ukázce není, mám ještě pár výhrad. Každá z vtipných scén je vtipná akorát v naivitě, což po druhé už není vtipné. A stejně je mi záhadou, jak je možné, že tento film neudrželi herci jako G. Clooney, E. MacGregor, K. Spacey, J. Bridges nebo i S. Lang, který také představoval po Avataru jisté lákadlo. Zkrátka nikdo z těchto herců neměl jedinou scénu, kde by se jakkoliv prosadil a o nepřítomnosti hereček ani nemluvě. Mohu ještě uznat, že film má pěknou hudbu, ale jinak bohužel už nic. Do kina chodit opravdu nedoporučuji a těm, co se k filmu teprve chystají, jen poradím, aby to zvážili.

The Cove měl velmi dobrá hodnocení, ale jakmile jsem ho měl v rukou, vůbec se mi do něj nechtělo, protože nejde o jednoznačný dokument, a dívat se na nějakou směs se mi nechtělo. Až teď, když tento film vyhrál oskara za nejlepší dokumentární film, se mi dostalo odvahy a přes předchozí menší nedůvěru se mi dostavilo opodstatnění tohoto nejvyššího ocenění. The Cove je totiž mnohem lepší, než vypadá, a svého oskara má opravdu zaslouženě. Je totiž něco mnohem více než obyčejný dokument. Pojednává o delfínech, ale není to jenom o jejich životě, jak migrují a podobně jako zvířata v dokumentu Earth, ale tvůrci vyrobili velmi zajímavou kombinaci dokumentaristiky o těchto zvířatech, dokumentaristiky o lidech, kteří k nim mají různé vztahy a s velmi napínavým a dech beroucím pravdivým příběhem jako z nějakého akčního filmu. Ze začátku mě opravdu velmi zaujalo, jak na tom delfíni jsou ve skutečnosti. Jak ve skutečnosti v zajetí trpí, a jak je zabíjí stres a tvůrci našli skutečně efektivní způsob, jak se nedržet jednoho provazu. Povídají o delfínech, náhle, odkud se na trh dostanou a pak zacházejí do takových extrémů v podobě prodávání potenciálně jedovatého delfíního masa až k neuvěřitelným jatkám. A tohle jsou jenom dokumentární prvky, které mají neuvěřitelně vysokou hodnotu. Máte šanci podívat se očima těch hodných na ty špatné, jak dělají neuvěřitelné a někdy až zoufalé věci a snad hned od poloviny se vytasí ještě s „akcí“, která má skutečně účinky. Připadáte si náhle jako ve vojenské akci, když vidíte, jaké prostředky hlavní postavy mají k tomu, aby dosáhly svého, a ujišťuji vás, že jim budete muset fandit i vy, protože to nejsou scény z před pláten. A máte neuvěřitelně dobrý pocit, když na konci uvidíte, to co uvidíte, protože delfíni se náhle stanou jedněmi z vašich nejoblíbenějších zvířat. Když víte, že je tento film z kamer, které u toho byly, které to natáčely, a že to všechno dokázalo jen pár lidí, udělá na vás náhle každá scéna obrovský dojem, budete i sedět jako přimražení, a konečné scény s působivou hudbou už dílo dokonají. The Cove má sice velmi drastický námět, ale má toho v sobě i mnohem víc a nudit se rozhodně nebudete.

Do Vlkodlaka jsem vkládal velké naděje, protože nejen, že se zaměřuje na toto téma, ale zároveň v něm hraje i Hugo Weaving, který mohl mít po Lotrovi a Matrixu další dobrou roli. Téma o vlkodlacích sice tvůrci zneužívají k filmům o upírech, ale samostatně vypadají náhle úplně jinak. Například film Vlk prokázal vysoké kvality. Nicméně v nynější době se natočí pár velmi dobrých filmů, ještě méně dobrých a téměř vždycky ty, které očekáváme nejvíce, se za dobré rozhodně považovat nedají viz pokračování Transformers. Bohužel, i Vlkodlak mě o vysoké kvalitě nepřesvědčil. Je to velmi zvláštní, ale uběhl mi neuvěřitelně rychle i přes ty dvě hodiny. Vážně jsem nevěděl, jak a kdy film skončí, ale těsně před koncem jsem doufal, že je to teprve začátek. Vlkodlak reprezentuje totiž nulově zaměřený film na příběh, tudíž kompletně postrádá napětí. Když jsem šel dnes do kina, bylo to v přesvědčení, že se rozhodně nemusím obávat žádného příšerného hororu, ale napětí neobsahuje jen tento žánr a to mi ve filmu chybělo. Příběh je totiž velmi přímočarý a hodně předvídatelný. Neexistovala zde jediná scéna, která by mě překvapila, protože je zde úplně klasická posloupnost. Hrdina přijde, jako vlkodlak se vydovádí a přijde na místo, kde to skončí. Když jsem v kině, snažím se z filmu mít co nejvíc, takže dokonce ani při Terminátorovi 4 jsem ani jednou nezívnul, i když za normálních okolností bych usnul hned, ale i v tomto případě to nebylo také zrovna nejjednodušší. Akční scény mají svou úroveň, ale ten zbytek na mě nijak nezapůsobil. Úroveň dialogových scén je totiž velmi zanedbatelná a normálně se mi to nestává, ale Del Tora v make-upu v akčních scénách jsem chtěl vidět čím dál častěji. A co se jich týče? Kvalita make-upu a její kombinace s libými a propracovanými efekty dosáhla svého. Vlkodlak je po fyzické stránce téměř dokonalý, protože Del Toro není jediný, kdo hraje tohoto divočejšího pejska. A co ten dělal? Asi všichni víme, ale jakým způsobem… Brutalita je úplně na maximu a někdy dosahuje až komických rozměrů. Jelikož mě k filmu přilákal i Weaving, čekal jsem hodně, ale jeho účast se ukázala jako úplně zbytečná. Samozřejmě, že jsem ho zde viděl radši, než někoho jiného, ale tohle měla být důležitá postava, když zde nic neudělala? Proč? Proč když už musel být na konci souboj, proč musel být souboj mezi dvěma postavami? Proč když to jsou vlkodlaci, kteří nemají původní mysl, se třeba nespolčili nebo něco podobného? A proč, když Weaving dopadl tak jak dopadl, ho tvůrci pak do filmu více nezapojili? Tutově bych zvýšil o 20% nejméně. Vlkodlak zkrátka mohl být lepší. Rádi zde uvidíte Del Tora, Hopkinse i Weavinga, ale romantika, ani napětí zde nemají úroveň.

G-Force jsem hned od začátku považoval za neuvěřitelnou blbost. Už jsem jednou říkal, že jsem viděl už šimpanze hrát hokej, jezdit na skateboardu a psa, jak hraje fotbal, ale morčata, která mají představovat speciální jednotku agentů, vypadá jako blbost nad blbosti. Taky je to pěkná pitomost, ale k mému překvapení ne zas tak hrozitánská, jak jsem původně myslel. Tak v první řadě je většinou hodně důležité vysvětlit, jak by mohla být takových věcí zvířata schopná, alespoň mě na tom záleží. Jelikož tento film vypadá, že se odehrává v nepříliš vzdálené budoucnosti, pak nemám moc velký problém s nápadem, že morčata mohou mluvit pomocí technologií. Stačí se obrátit na Chipmunky a vzpomenete si, že ti uměli mluvit jen tak. Ale trochu větší problém mám s tím, že vůbec někoho napadlo, že tuto jednotku financuje FBI. Ale berme trochu ohledy na celkový nápad filmu, proto mohu jakštakš tolerovat i další technologie v podobě miniaturního náčiní, vozidel, zbraní, a dokonce i veškeré vybavení v jejich obydlí. K příběhu, tak ten mě vůbec nijak nepřekvapil. Když už musí být morčata agenti, nemůže jít o nic menšího, než o záchranu světa. No, ještě že celý děj nezabírají Bůh ví jak promyšlené akce a podobné hovadiny. Není to příliš velká dějová odbočka, ale přítomnost scén ve zverimexu vůbec nebyla na škodu. Nemusel jsem proto pořád sledovat, akční scény s akční hudbou, která když zazněla, nebylo možné potlačovat smích. Jo a humor, i když morčata jsou digitální a dělají podobné věci jako lidé, ne vždy obsahoval jen trapné hlášky. Jelikož to jsou přece jenom morčata, humor související s jejich pohledem na svět někdy nebyl úplně dětinský. A samozřejmě oceňuji velmi vydařenou animaci jak zvířat, tak i ostatních efektů. Ovšem ještě bych chtěl vytknout někdy vážně trapné situace, jako nebývale velký zájem o chycení těchto morčat v podobě děsné autohoničky. Však to možná pochopíte sami. A ještě nemohu zapomenout na tak trochu zkopírované Transformers. G-Force bych znovu vidět nechtěl a určitě ho nikomu vyloženě vřele doporučovat nebudu, ale výsledek je skutečně lepší, než jsem čekal.

Válka rozumu a cti je celkem zajímavý název pro film. Není z něho patrné, že jde opět o asijské války, ale rozum a čest jako nástroj ve filmu mi zní zajímavě. Bohužel, válečné asijské filmy mohou používat jakýkoliv název a stejně to vyjde všechno nastejno. A mluvím teď v podstatě o všech. I Mongol, který se mi líbil díky své značné dramatické části, i Krvavé pobřeží, které vyniklo ukázkou části z obdivuhodné taktiky čínských bojovníků, mají v poslání na prvním místě boj spolu se snahou zaobalit to nějakým tím dramatickým zákulisím. Ale Válka rozumu a cti nemá ani jedno natolik dobré, aby si zasloužilo sebemenší uznání. Když jde o čínskou historii, jde o opravdu nabitou množinu témat. Jenže si myslím, čínští tvůrci využívají jen bitvy. Přečtou si nějakou knížku historie, vymyslí si bezvadně strategicky líbivé části, ale to je všechno, na co se opravdu soustředí. Podívejme se na tento film. Hned od začátku, snad v první minutě se dozvíte, že se na město valí armáda s obrovskou přesilou a ještě v téže minutě se rozhodne, co se s tím bude dělat. A co je obsahem následujících dvou hodin? Opravdu neuvěřitelně jednotvárná, primitivní a velmi přímočará záležitost, která nemá obdoby. Nechci nikomu vnucovat svůj názor, ale řečnicky se ptám těch, kterým se film líbil. Mluví se zde o něčem jiném, než o strategii jak udržet město před nepřítelem, nebo o dalších manévrech a tazích? Připouštím snad jen pár minutek, kdy se dal prostor té dramatické části. Ale jestli tohle měla být romantická zápletka… tak se jedná o děsné klišé. A co se týče těch dvou „bojových“ hodin, nenacházím také žádnou část, kde bych dosáhl něčeho, co jsem od filmu chtěl. Kompletně celý film mě neuvěřitelně nudil, protože někdy ani děj nedával pořádně smysl, jak byl uspěchaný a zbrklý. Žádná z postav si mě nezískala, protože veškeré postavy, krom hlavního hrdiny, neměly šanci se působivě prosadit. A hlavní hrdina, jež také reprezentoval hrdinský princip, byla splácaná postava, která oplývala jen dobrými vlastnostmi. Zní to divně, ale klidně se přesvědčte sami. Tento film bych vážně nikomu nepřál.

Hodiny představují jeden z mála filmů, u kterých jsem nejprve nevěděl, co si o nich myslet a ani po dokoukání na konci. Co mě k němu přivedlo? Asi jen čistá zvědavost, jak si povede film, který má veškeré věhlasy a spoustu báječných hereček. Ovšem jsem tak trochu v rozpacích, protože na mě film nezapůsobil ani nějak výjimečně, ale ani vyloženě špatně. Možná je to tím, že jsem se díval pozdě v noci a k usnutí nebylo daleko, ale každopádně váhám nad výsledkem. V první řadě shledávám velmi originálním nápad o třech časových období, ve kterých se jednotlivé postavy nacházely. Působily na mě pozitivně, protože tímto film nějak nezacházel do stereotypu jednotlivých dob a celkově to vyznělo jako cestování v čase. Jenže to není hlavní pointa filmu. Ta pointa mi v některých případech přestávala dávat smysl, protože když byly hrdinky tři a každá s odlišnými problémy, měl jsem já problémy všechno si správně přebrat. Pořád ovšem tři zápletky v takovémto filmu vypadají daleko lépe, než jedna. Jestli jsem se nudil, jakože ne vyloženě, tak méně, než u jediné z nich. Každopádně veškeré emoce, nálady, situace a Bůh ví, co ještě, se podle mě málo opodstatnily. Asi bych nechtěl, aby film trval o půl hodiny déle, ale často mi tu scházely důvody. Například příběh z roku 51 mi nedával smysl až do poslední scény z tohoto období. Každopádně ještě více zapůsobilo, když se takto vzdálené příběhy úzce propletly. Jestli si mám z těch tří vybrat, rozhodně se mi nejvíce líbil příběh, ve kterém figurovala Nicole Kidman. Její situace a mysl mi dávala největší smysl a s ní se mi tato procházka minulostí velmi líbila. Její násada na nos dokázala skutečně zázraky. Nejprve jsem nevěděl, o koho jde, ale stačil jeden malinký úsměv a bylo mi to jasné. A celkově její příběh nejméně postrádal dynamiku. To příběh Meryl Streep mi přišel už velmi ohraný, protože prostá přítomnost vedle aut z šedesátých let a zámecké usedlosti z třicátých vypadala jako úplné a bezvýznamné nic. Je to tak, já nejsem žena, takže na mě film nemohl udělat tak velký dojem. Také proto bych film doporučil spíš dámským divákům

Tmavomodrý svět by mě stejně jako většina českých filmů vůbec nezajímal nebýt velkého věhlasu i z okolního světa. Největší a nejpodstatnější část mají na svědomí Češi, ale k mému překvapení se na filmu podílely i jiné země. Takže když jsem film jen projížděl a viděl Ch. Dance, řekl jsem si, že na tomhle filmu asi něco bude, když se tu objeví i velmi dobří britští herci. No, jestli jsem filmu někdy křivdil, tak to teď už vážně neplatí, protože toto byl vyloženě zážitek nad zážitky. Nikdy by mě nenapadlo, že čeští tvůrci mají i na víc, než na rádoby dojemná dramata, kde jde pořád o to samé. Tyto filmy mohou mít v zahraničí úspěch, ale myslím, že ne jenom pro mě většina znamená učiněná muka. Někdy jim to ale vyjde, a když se k tomu spojí se schopnými „cizáky“, dají dohromady dramatickou smyslnost s nemalou dávkou efektivní bojové podívané, vznikne z toho opravdu skvělý zážitek. A jako by toho nebylo málo, dokonce přišel dříve než věhlasný letecký trhák Pearl Harbor. Takto nemá absolutně žádné zábrany říct, že tento film je natolik originální a kvalitní, až se mi tomu nechce věřit. Kdybych měl srovnávat s Pearl Harbor, tak ten se spíš soustředil na bojové scény, ale Tmavomodrý svět má od všeho trochu. Přátelství se zajímavým zvratem jak jinak než o lásce, velmi působivě provedené letecké scény a rozdíl mezi postavami z obou filmů je také velmi zřejmý. Tmavomodrý svět mi přišel daleko více uvolněnější a smyslnější a nejvíce mi vyrazil dech nejen souboj s nepřítelem, ale i souboj s jazyky. Film je plný dobrých českých herců a všichni se zde museli učit angličtinu… Prostě paráda. Byl jsem na ně jednak hrdý a velmi jsem se při tom bavil. Nejen, že někdy vyzněli opravdu vtipně, ale zkrátka slyšet je mluvit v angličtině představovalo velmi působivé zpestření. Film nepostrádá skvělý a přirozený humor, což je překvapení. Hrdinové si mě získali úplně všichni a patří jim mé gratulace za jejich dobré výkony. A aby toho nebylo málo, dalším plusem byla dvě časová období. Mám-li si vybírat mezi Pearl Harbor, Rytíři nebes a Tmavomodrým světem, asi volím poslední možnost.

Jestli se mi Vykoupení z věznice Shawshank a Zelená míle líbily, jakože natolik, že jsem jim dal 100%, pak u mě nesměl Majestic režírovaný stejným režisérem jako dva jmenované filmy za žádnou cenu chybět. Ani Jim Carrey jakožto vyhlášený komik na tom nic neměnil, protože po zkušenostech s filmy Truman Show, Yes Man a do jisté míry i Věčný svit neposkvrněné mysli jsem nad tak velikou změnou neměl slov. Zkrátka Majestic měl jednoznačně velmi dobré předpoklady, také díky tomu, že nešlo o žádnou komedii. Je to zvláštní, ale přijde mi, že Carrey má tendence do všech svých dramat nějak zapojovat paměť nebo nevědomost. I v tomto filmu se využívá toto téma, tak jen doufám, že o tom ví. Nicméně příběh mě velmi zaujal tak jako tak, protože tvůrci nevyužili jenom nevědomosti hlavního hrdiny, ale i nevědomost diváků a vzhledem k tomu jsem nesmírně rád, že jsem si zážitek nepokazil tím, že bych si nejprve přečetl jeho obsah. Takto vznikalo daleko větší napětí ohledně hrdinovy identity a pořád jsem si zaplňoval mysl všelijakými představami o konci. Taková náhoda, jako nalezení vzhledově totožného člověka tomu, který se již devět let pohřešuje, mi přišla nepravděpodobná, ale zároveň bylo dost divné, proč se hrdina po devíti letech nevrátil. Zkrátka jsem se díval s mylným pocitem tak dlouho, že je výsledek úplně jiný, než kdybych byl úplně skeptický. Z dějového hlediska mám ale jisté výhrady. Veškeré scény mají svou hloubku, ale někdy šly až příliš hluboko. Ne, že by byly Bůh ví jak dojemné, právě spíš naopak. Veškeré dialogové scény se podle mě příliš protahovaly a moc dramatizovaly, až vyzněly dokonce trochu trapně, jak jich bylo hodně. Myslím, že tvůrci byli trochu naivní, když si mysleli, čím víc, tím líp. Ovšem nemohu popřít, že se mi líbilo, jak se děj pomalu stupňoval a do jakých extrémů zacházel. Ale ať jsem si konec představoval ve svém přesvědčení jakkoliv, rozhodně nezahrnoval konečnou možnost. To konečné rádoby dojemné vylévání srdce mě prostě nedostalo. Pevně jsem doufal v dobrý konec, ale zas až tak dobrý a veselý mi do noty nepadl. Ovšem nejdůležitější je, že jsem se vyloženě nenudil. Jim Carrey tímto výkonem ještě více potvrdil, že umí hrát i v kvalitních filmech a snad najdu podobných (až na tu spojitost s pamětí) více.

Je to i můj život ve mně vzbuzoval představu o neuvěřitelně působivém dojáku, protože jak říkala máma i sestra, celý film probrečely. Myslím, že obě mají smysl pro dobré filmy, proto jsem se podíval dnes, tedy dost záhy. Ale nenapadlo mě absolutně nic, o čem by mohl film být. Věděl jsem pouze, že se jedna z postav narodila jen za účelem dávat orgány své nemocné sestře, ale jak jsem si pod tímto mohl představit film trvající při nejmenším 80 minut? Film má ale zajímavou zápletku, která má k přímočarosti velmi daleko. Vždyť je to taky drama a to drama, jak má být. Perfektně se zde vynaložilo s časem, díky čemuž každá postava dosáhla za dosti učinění, a tedy jsem si je všechny užil. Příběh je totiž rozložen na více částí a v každé z nich figuruje jedna z nich, ale po delší době ani nebudete vědět, co je přítomnost, a co minulost. Nicméně to není problém, líbily se mi všechny z nich a i k nudě jsem měl hodně daleko, protože i přes „dojímající“ scény se tu vyskytuje i velké množství emocionálně dramatických scén. Hlavní část, kde hraje ústřední postavu A. Breslin, měla pořádnou náplň. Soudní proces o medicínské svéprávnosti dítěte po pár dialozích vážně vypadal trochu divně, skoro až nesmyslně, ale nebýt toho, neobjevil by se tu Alec Baldwin, jehož zdejší role se mi líbila. Děj se daleko více věnuje řešení problému mimo soudní síň a je to tak asi lepší, protože je to způsob, jak se seznámit s tím hlavním problémem – nemocným člověkem, jeho pohledem na svět a jeho situaci. Ani v nejmenším nemohu říct, že se mi tato záležitost nelíbila, ale já neuronil ani slzu. Prostě mi to nepřišlo tak dojemné, jako třeba Zelená míle, kde nemohl pocítit lítost jen s prominutím naprostý buran. Film má svůj originální nápad i zápletku a přišlo mi, že to některé postavy snáší příliš dobře, ale konec mi vrazil ránu pod pás, i když mě opět vůbec nerozbrečel. Na konci se vyvrátí snad všechny pochyby, které jste v sobě uchovávali. Je to i můj život má své kouzlo, hrají zde dobří herci a herečky a doporučoval bych spíš citlivějším, ale není to typ filmu, který bych chtěl vidět dvakrát.

Daybreakers vypadali stejně nesmyslně jako Náhradníci nebo Legion. Legion to skutečně prokázal, ale tvůrci Náhradníků prokázali ještě nevyčerpaný zdroj fantazie a stejně tak mohli překvapit Daybreakers nebo zklamat, jako Legion. Myslím, že mají přibližně stejný rozměr jako právě Náhradníci. Jejich nápad je velmi, velmi zajímavý a troufám si říct i originální. A jako Náhradníci mají úplně stejný charakter. Zatímco v Náhradnících byli skutečně náhradníci, zde byli upíři v podstatě ve stejném postavení, ale hlavně oba filmu spojuje fakt, že přelomová událost v příběhu je již dávno přežitá a považuje se za samozřejmost. Není to ovšem nic špatného, ba naopak. Upíry znám jen jako příšery schovávající se ve stínech a překvapují bezmocné smrtelníky svou nezadržitelnou touhou po krvi, což se ani tak moc nezměnilo, ale když je situace naopak? Když oni chodí po městech, prodávají v obchodech, nebo žebrají na ulicích, nebo-li jsou součástí >nočního< života, jde podle mě o opravdu skvělý nápad. A hlavní myšlenkou není pochytat lidi do posledního, mezi nimiž se objeví někdo jako Blade a začne se probojovávat, ale téměř čistě diplomatická věc. Řešení nedostatku lidské krve a nejen to. Dokonce tu máme i okrajovou záležitost kolem upírů s naprostým nedostatkem krve. Fakt paráda. Tyto věci je určitě třeba ocenit a mají skutečně velkou váhu, ale i přes to všechno je zápletka kapánek ohraná. Jistě, že se nedá vymyslet nic moc nového, ale vidíte to u každého druhého filmu. Vyvrcholení v podobě nalezení léku mě moc nepřesvědčilo. Ta událost sice byla nepředvídatelná, ale tvůrci to nepodali tím nejlepším způsobem. Ovšem ta závěrečná jatka… Opravdu nechutné, ale podnítila mě k zamyšlení, protože to film už neukázal. Jak by tato záležitost mohla vypadat v následující době a co všechno by se mohlo změnit. Nicméně tu i vedle pár nedostatků máme ještě skvělé herce. Velmi rád jsem zde viděl E. Hawka, S. Neila a D. Dafoea mimo jiné i se žlutýma očima. Daybreakers rozhodně nepředstavují ztrátu času a jestli nemáte rádi upíry, jak je známe do teď, mrkněte se na tuto zajímavou záležitost.

Legion mi přišel zajímavý z hlediska hereckého obsazení, ale ze stránky dějové odrazoval hned svým plakátem. Anděl na něm být mohl. Ale s kulometem a nějakou kudlou? Hned najednou z něj přímo sálalo, že se bude jednat o velmi nekvalitní záležitost. A taky ano. Ovšem řeknu předem, že jsem si mohl vybrat jakýkoliv jiný, ale nelituji pouhých 90 minut s celkem dobrým nápadem. Nápad o „další“ apokalypse zní skutečně libě, ale mohl být využit daleko lepším způsobem než touto ubohou břečkou, u níž tvůrci ani, zdá se, nevěděli, co dělají. Vždyť měli přímo geniální nápad, který mohl slavit obrovský úspěch. Na Zemi sletí padlý anděl a chce ochránit poslední nenarozené dítě. Kdybych slyšel jen tuto větu, neváhal bych a letěl bych do kina. Jenže co jsem z filmu měl? Dvěma slovy: téměř nic. Vyskytly se tu asi dvě originality, ale to je ke kvalitě trochu málo. První hodina? O ničem. Tvůrci si mysleli, že zamaskují ty kraviny nějakými dialogy, ale ty měly velmi daleko k zaujetí a ještě dál k dojemnosti. Celá první hodina je jenom o střelbě. Prostě o střelbě. Anděl přijel s tunou zbraní a začal s ostatními střílet jednu příšeru za druhou. Film měl dokonce hodně daleko i od nemálo podobného filmu Constantine. Ani ten není Bůhví jakým zázrakem, ale tam se alespoň jenom nebojovalo, a dialogy měly trochu úroveň a dokonce nám film nabídl i peklo v přijatelné formě. A dalším velkým rozdílem je, že v Legionu jste se prakticky nedozvěděli vůbec nic. Činy mají daleko větší význam a velmi mě naštvala naprostá nedůležitost vedlejších postav. No, ty originality nepotrvají tak dlouho. Uchu znělo dobře, že lidé nejsou posedlí démony, ale anděly, a že samotní andělé měli něco do sebe. Tedy jenom jeden. Používal ale svá křídla v boji, a i toho si vážím. I když herecké výkony nebyly nic moc, pořád bylo dobré zde vidět známé a oblíbené tváře. Kevin Durand mě dovedl k filmu jako první a bylo dobré ho vidět stejně jako třeba Lucase Blacka. Od tohoto filmu nečekejte nic krom pár pěkných efektů. Informace téměř žádné, příběh žádný, konec nekvalitní. Jen ty efekty vám zabraňují usnout.

Z pekla vypadal na první pohled úplně stejně jako všechny filmy s Johnnym Deppem. Kdykoliv jste se podívali alespoň na tomto webu na téměř kterýkoliv z nich, vždy měl průměr přes 80%. A jelikož mám za sebou jeho Piráty, Imaginárium a Bůh ví co ještě, jsem ochoten věřit, že si dokáže poradit i s rolí ve filmu o Jacku Rozparovačovi. O této postavě jsem už slyšel, ale nikdy jsem nevěděl, co dělal, že je tak slavný. A jakmile jsem viděl první scény, hned mi to bylo jasné. Jacka Rozparovače nemohl parodovat nikdo jiný, než tvůrci seriálu Simpsonovi, tudíž jsem hned věděl. A hned se ve mně probudila zvědavost, protože Simpsonovi využívají jen stručný námět, a však už je všichni dobře známe. Řeknu hned, že jsem čekal mnohem více, a že mé obavy z trendu okolo Deppa dávat jeho všem filmům tak vysoká hodnocení byly naprosto oprávněné. Příběh shledávám velmi nemastným neslaným. Má neustále velmi potemnělou a chmurnou atmosféru, což z mého hlediska hrálo velkou roli. Asi každý ví (teď už i já), že Rozparovač vraždil lehké ženy, v noci a navíc ve starém Londýně v té nejzatuchlejší čtvrti. Podle toho taky film vypadá. Krimi námět se mi ale celkem líbil. J. Depp chodil od jednoho zajímavějšího člověka k druhému – třeba Ian Holm dopadl dobře a radost mi udělal i obecně známý Hagrid R. Coltrane, ale tentokrát naopak lituji českého dabingu, protože díky němu byl pachatel hned od začátku zřejmý. Nejprve jsem měl pochyby, ale následně se střídala jeho vinné a nevinné scény častěji a nedalo se zmýlit. Jinak je taky velké plus, že jsem se poprvé díval na děj také z perspektiv někoho jiného než od stoprocentně průměrných lidí, ale zdejší prostitutky zde uvidíte téměř jenom umírat a v průběhu Deppova vyšetřování se vůbec nic nemění. V ději nemohu Deppovu část zařadit mezi více zábavné a dynamické části. Tak trochu jsem se u filmu nudil a úplnou ránu pod pás představoval „romantický“ zvrat. A ještě víc mě zklamal fakt, že z pachatele jsem neměl více než černé oči s téměř žádným kloudným vysvětlením spolu s málo uplatněnými vedlejšími postavami a naprosto stupidním a neefektním koncem.

Krvavé pobřeží si šetřím už velmi dlouho, protože vzhledem k válečnému námětu mi vůbec nepadlo do noty. Příliš zkušeností s čínskými filmy nemám, ale už vím, že když si s nějakým dají takovou spoustu práce, aby se objevil v kinech i v zahraničí a vyvolával v divácích plno očekávání, většinou jde právě o válečný. Tak tomu ostatně je i v dalších asijských zemích. Třeba Mongol také vyčnívá svým válečným námětem a Krvavé pobřeží ještě k tomu trvá neuvěřitelně dlouhou dobu. Také jsem už slyšel o tom incidentu, který jako ostatní nedokážu pochopit. Proč se dva díly s pěti hodinami nastříhaly na půlku. Nicméně mluvím za ty, které tento film zajímá více než mě. V žádném případě se už originální verze nechci dožadovat, protože těch 150 minut mi bohatě stačilo. Ovšem má to i svou daň, kterou jsem byl nucen podstoupit. Z originální verze byly vystříhány téměř všechny nebojové scény, což z „nové“ verze dělá jen bezduchou akci s klišé romantickými scénami, které by mohly daleko více vyniknout v dlouhé verzi. Řekl bych, že tento film je takovou čínskou verzí filmu Trója. Válka zde také prakticky začala kvůli ženě a v bitvách jsme byli svědky ohromujících událostí. „Čínská Trója“ chtěla vyniknout svými bojovými scénami, které tvoří tu nastříhanou verzi, a kdybych viděl dlouhou verzi, tak bych možná Krvavé pobřeží za čínskou Tróju klidně považoval, protože bych se možná dočkal fandění na obou stranách, charakteristických vlastností postav, spojenými s úžasnými válečnými scénami. Dramatická část by asi sama o sobě neznamenala příliš mnoho a možná by šlo tak jako tak o klišé, ale vyvážily by to válečné scény, které opravdu za to stály ponechat. Číňané nám ukázali úplně odlišné souboje a taktiky, a představovaly něco nového. Až tedy na souboje významnějších postav, které pobíjely nepřátele jako mouchy. To je v bojích slabý článek řetězu. Jinak je to ale paráda. Ale z dějového hlediska jsem celé dvě hodiny sledoval bezduchou a přímočarou záležitost, v jejímž spádu o rychlostech blesku jsem někdy ani nevěděl, kdo je kdo. Prvotní verzi ale vážně vidět nechci, protože bych to znovu a ještě k tomu s dvojnásobnou délkou nevydržel. Ještě nezapomenu na pěknou hudbu a tento film bych doporučil jen těm, kterým stačí ve filmech jen boje spolu s ničím jiným.

Návrat do Cold Mountain podle vyprávění vyzníval jako hrozně drsné a velmi smutné drama, které si nesmím nechat ujít, a který by měl být klasikou, jakou už je dnes třeba Pán prstenů nebo Matrix. Je film špatný? Podle mě určitě ne, ale přece jenom jsem čekal něco víc. Ovšem hned na prvním místě stojí fakt, který má zajisté pozitivní účinky. Hlavní mužský hrdina jako ostatně všichni v tomto filmu stojí na straně Konfederace, tedy Jihu v Americké občanské válce. Vypadá to hned jinak, než jako třeba Patriot. Víte, že vyhraje sever, ale film je postavený na tom, že stejně musíte stát na straně „těch špatných“, co stojí za otroctvím. A to je další věc. Jude Law naprosto pochopitelně reprezentoval heroistický princip zase jako ostatně všichni. Nechci tvrdit, že Jih byl na 100% obyvatelstva jen za špatnými úmysly, ale působilo na mě trochu negativně, že Law se díval na jatka Severských jako na pohromu, kterou si nepřál Bůh, i když v opačném případě by se to líbilo asi méně divákům. I u ostatních to prostě vypadá, jako by byli jediní, kteří nestojí za myšlenkou svých vládců. Každopádně o to tu tak moc nejde. Je to jenom takový kompars v roli postavy, tou hlavní myšlenkou je samozřejmě láska. Upřímná a vroucí, až se mi nechce věřit, kam to tvůrci dotáhli po tom, že se oba znali sotva pár dnů s jediným hudlanem… Natáhli to na dvě a půl hodiny, kde se, alespoň podle mě, nedělo nic moc extra. Jako pozitivum ale beru, že se děj dokázal předvést z obou stran. Ta Lawova byla něco jako Odysseova dobrodružství na cestě na Itaku. Law střídal známosti od dobré ke zlé, a rozhodně se při tom nenudil. To více se mi líbila „pouť na místě“ Nicole Kidman. I když tuto herečku moc nemusím a i zde mi přišla na místní poměry pořád nalíčená a učesaná, všechno se obrátilo k lepšímu s příchodem Renné Zellweger, jejíž výkon oceňuji a toho oskara jí přeji. Milá mi přišla přítomnost i dalších skvělých herců, ale zdálo se mi, že spíš u nich, jakožto vedlejších postav, jsem pozoroval daleko větší dramatičnost než u těch ústředních. Každopádně konec se povedl, i když obě oči zůstaly téměř suché. Ne. Nemyslím si, že tento film nesmí nadšencům chybět, ale stojím za tím, že když už, tak za to stojí.

Pařba ve Vegas mě svým plakátem odradila hned, jak jsem ho viděl poprvé. Hned jsem si představil neuvěřitelně povrchní a trapnou komedii, která se snaží imitovat třeba film Divočáci nebo udělat druhou Delta Farce, ale jak jsem se nedávno zmýlil třeba u V Bruggách nebo u Two lovers, tak jsem se zmejlil i u Pařby ve Vegas. Rozhodně nedopadla tak příšerně, abych začal litovat toho momentu, kdy vyšla na svět. Příběh byl prostý, ale každopádně si na nic podobného nepamatuji. Námět má pochopitelně málo odlišný od podobných komedií, ale zápletka mi přijde celkem originální. Je taková, že se s ní dalo dělat prakticky cokoliv. Cokoliv. Myslím, že když se parta zfetovaných chlápků ocitne v hotelu a nic si nepamatuje, jde o zápletku s nekonečnými možnostmi. Tvůrci si mohli vymyslet úplně cokoliv a patří jim můj obdiv za to, že dokázali sešít celkem smysluplný příběh plný zábavy a šílených historek. Tedy ono je tu trochu víc zápletek, které jsou jedna ohromující více než druhá a společně dost přesahují hranici reálnosti, ale jde jenom o film, který to hodně zaobaluje a výsledek je nakonec dobrý také proto, že závěrečné titulky vás přinutí smát se a zapomenout na to, co se vám před tím trochu příčilo. Jen považte. Hlavní postavy si něco začnou s mafií, ukradnou tygra a policejní auto, no je toho víc, ale trochu moc najednou. Ovšem pak by to asi nebyla taková sranda. Abych pravdu řekl, imbecilní postavy ne vždy dopadnou dobře, ale ta zde byla většinou fakt dobrá a dokázala o hodně pozměnit atmosféru. A i v případě tohoto filmu opět hodně vděčím českému dabingu. Vsadím se, že v originále bych se nebavil tolik. Po dokoukání jsem měl velmi dobrou náladu. Udělal mi radost J. Bartha, kterého znám jen z Lovců pokladů, (dokonce se stejným dabingem), a ač Eda Helmse vůbec neznám a jeho postava mi moc neseděla, okamžitě jsem změnil názor po zmiňovaných závěrečných titulkách. V těch byla vážně síla. Pařba ve Vegas se bude líbit těm, co mají rádi pořádnou sodu v podobě šíleného dne nabitého zážitky, a těm kterým nebude vadit trochu pitomých posledních deset minut.

Pod názvem V Bruggách jsem opravdu vůbec nevěděl, co si pod tím představit. Nejprve jsem si myslel, že jde o V buggách a to je ještě větší hlavolam, nicméně mám tento film už celkem dlouho, ale kdo by se nebránil filmu, na kterém jsou tři muži s pistolema, i když i na imdb.com hodnotí diváci přes osm z deseti? Každopádně mi jako záminka k tomu, abych zkusil dneska štěstí, stačilo pouze slyšet, že jde o dobrý film. A taky, že byl. To vážně nemohu popřít. Vyklubal se z tak podceňovaného filmu skoro stejně šokující zážitek s Colinem Farrellem jako s Telefonní budkou. Jestli někdo říkal, že ze začátku to byla nuda, a že se to rozjelo až pak, tak podle mě to není pravda. Naopak. Prvních 40 minut, kde se toho událo jen pramálo, se mi nesmírně líbilo a velmi jsem si je užíval. Do příběhu, který je prakticky o ničem a neměl by na první pohled trvat dlouho, se mistrovským způsobem využilo toho, co diváci od filmů chtějí. Většina nechce jen trapnou akci, a proto nám tvůrci poskytli velké množství času a prostoru k poznání těch, s kterými máme tu čest v příběhu kráčet. Hlavních postav není mnoho, zato v tomto množství byla každá z nich obdařena nápadným a odlišným charakterem od druhých. Colin Farrell jako buran, který radši žije mezi paneláky, než na krátký čas mezi středověkými památkami, Brendan Gleeson jako ten, co je umí ocenit a v poslední řadě Ralph Fiennes, který ač tu nepobyl příliš dlouhou dobu, jako ten, co za krátko dokáže ukázat také pevnost charakteru. A ta akce… Skoro žádná a to i přes skutečnost, že došlo ke zvratu, ze kterého přímo sálá, že v nadcházející době přijde akce. Když měl jeden zabiják zabít kamaráda zabijáka a nedokáže to, ihned z toho vyplývá, že to udělá někdo jiný, a taky jo. Ale pořád v dramatické, komediální a téměř neakční formě. Zkrátka, film mě nesmírně překvapil a vůbec jsem se u něj nenudil. Téměř každá z vedlejších postav našla své uplatnění a příjemnými zvraty se tu nešetřilo. Určitě vděčím za dobrý zážitek také díky perfektnímu českému dabingu, který určitě pozměnil Farrellovu roli, a šokujícímu, opravdu skvělému konci.

Milenci. Fakt velmi zajímavý a hodně vypovídající název, to je fakt, ale Joaquina Phoenixe znám pouze jako velkého parchanta z Gladiátora (však on tak i trochu vypadá), takže jsem mu chtěl dát novou šanci ve filmu, kde zaručeně nemohl mít tak opovrženíhodnou, i když dobře zahranou, roli jako vedle Crowea. Moc velkou důvěru si ale film nezískal. Sice jsem se těšil na Phoenixe, ale náhle mi došlo, na jaký film se to vlastně chci dívat. Nevadí mi dramata, ale ty romantické vkládám až na poslední místo, a co jiného slyšíte z názvu Milenci, než příběh o člověku, který zahýbá své ženě nebo naopak? Jaké překvapení přišlo s faktem, že hlavní hrdina je svobodný a nemusí se věnovat ničemu jinému, co by mohlo dělat špatný dojem v pozadí filmu. Věnuje se pouze hlavní zápletce, takže někdy i přímočarost není úplně tou nejhorší vlastností. Ovšem s povahou hlavního hrdiny je to už trochu jiné kafe, protože jeho pohnutky a myšlenky se fakt nedaly pochopit. Hlavní věc je, že se tu nacházejí dvě ženy, o které má hrdina zájem, ale to, jak si mezi nimi vybírá, někdy opravdu nedává smysl. Nejprve to začne být vážné s první, pak s druhou, pak jako by se s druhou nic nestalo a dojde to až k uprchnutí ve dvojici z města? Páni, kdo by něco takového dokázal? Každopádně atmosféra filmu mi velmi svědčila a (možná díky českému dabingu) si mě Phoenix získal tím, jak byl úplně v pohodě a dokázal každou situaci dobře zvládnout. Někdy se totiž nacházel v takových, kde jsem si nemohl pomoci a musel mu prostě a jednoduše držet palce, aby nedošlo k něčemu trapnému ne-li katastrofálnímu. Ale na tom všem je další chybka, o které se už přede mnou zmiňovali. Kde je ta romantika? Kde je ten dramatický průběh? S tím naprosto souhlasím, protože drama se odehrálo akorát na straně první dívky, a romantika na chvíli na straně té druhé. Je v tom trochu guláš, ale od začátku jsem z obou hrdinek fandil V. Shaw, proto se mi nelíbilo posledních 15 minut, kde to zašlo s G. Paltrow trochu daleko. Důležité ale je, že jsem se nenudil. Jde o podivně zvratový, ale zajímavý případ romantického dramatu.

Králova přízeň získala mou pozornost pochopitelně díky obsazení, ale vzhledem ke zkušenostem s historickými filmy jako byla třeba Královna Alžběta s C. Blanchett jsem ji velmi dlouho odkládal. Mám rád historické filmy, protože se k filmové podívané ještě něco přiučím, ale v případě Královny Alžběty jsem se nedočkal ani jednoho v dostatečné míře. Tento film a Královu přízeň sice odděluje asi deset let, ale když jde o historický rozdíl maximálně 50 let, pak mám důvod se trochu obávat. Ovšem tento film dopadl lépe, než jsem očekával. Kromě Alžběty mám ještě zkušenosti s J. Austinovou, která líčí fiktivní příběhy přibližně z této doby, a když vidíte ústřední hrdinky na počátku, jak se vdávají apod., máte z toho stejný strach. Jenže tento film opravdu není záležitostí obyčejného milostného příběhu se šťastným koncem. Králova přízeň je skutečně velmi drsné drama, které má spád se zdrcujícími zvraty. A bodejť by ne, když se točí kolem velmi zajímavého panovníka Jindřicha VIII., kterýžto v podání E. Bany měl téměř zaručený úspěch. Vrtochy tohoto muže mi byly už známy, tudíž mě opravdu zajímalo, jak si poradí s rozvody a popravami manželek. Jak jsem už říkal, velmi se mi v tomto příběhu líbily drsné zvraty a mezi Boleynovými dcerami pořád kolísala bilance oblíbenosti – ze začátku stojím za první, pak za druhou a obráceně. Toto byla skvěle vyřešená situace, jak každopádně nestát jen za jednou herečkou, protože S. Johansson a N. Portman jsou obě velmi dobré herečky. A Jindřich sice nepředstavoval žádnou postavu, kterou byste si mohli „oblíbit“, ale Bana ji celkem přesvědčivě ukočíroval. Film má ale i své špatné stránky. Vůbec v tom nehraje roli nuda, nebo atmosféra – obě kritéria dopadla dobře, ale z historického hlediska si myslím, že takto zobrazená zápletka točící se kolem užitků pro rodinu, zkrátka nebyla to pravé. Dále se film málo věnoval těm historickým dlouhodobým zvratům, jako právě přelomová událost – rozvod. Film se z příliš velké části věnuje Boleynům a díky tomu pak ani závěrečná poprava na mě nijak nezapůsobila. Film se bude vyjímat, pokud vám na tom nesejde.