Omarovic

Nevím proč, ale The Crazies jsem nepovažoval za zombie film. Nápis „Help us“ na plakátě na mě udělal dojem a vůbec mě v souvislosti s ním nenapadly pobíhající mrtvoly a také neběhaly. Jenže jaký je rozdíl mezi zombíkem a úplně stejně znetvořeným člověkem, který není označen jako zombík? Zkrátka s volným českým překladem „Podivní“ se začaly mé vize naplňovat, protože se jakožto příznivec horrorů musím smířit s tím, že nové horory jen málokdy nezačínají nějakou smrtí a ne postupným napětím, jak tomu bylo někdy dřív. „Podivní“ vskutku podivní byli, jenže do jaké míry? Pevně jsem se držel představy, že jakýmkoliv jiným způsobem, než nesmyslným vražděním. Jenže jak sám píšu, nic jiného se už od hororů čekat nedá. Tvůrci tohoto filmu se vytáhli jen s jistou předehrou zombíků. Z lidí udělali nejprve psychicky úplně odrovnané lidi, kteří očividně neví, co dělají. Jenže jakmile zde uvidíte rozkládající mrtvolu, jež se náhle zvedne a chce všechny zabít, už je vymalováno. Na těchto podivných je odlišné jen to, že se snaží všechny kolem sebe zavraždit a ne pokousat a následně sežrat. Avšak neházejme hned flintu do žita. Vzhledově a chováním zde nakažení zombíky opravdu připomínají, ale zároveň mají v sobě takovou schopnost na nic netušící oběť chvíli zírat a až pak udeřit. Zprvu mají tyto scény docela slušné účinky. Ve zdrcujícím tichu cítíte i napětí a nejednou se leknete, když se náhle ve škvíře ve dveřích v mžiku objeví hnusákovo oko. Vůbec mě nepřekvapilo, že se do filmu vmíchala i armáda, která se v těchto situacích míchá všude. Ale vůbec tento zásah do děje neměl špatný dopad. Naopak, udělaly na mě velký dojem masky vojáků, které mi okamžitě připomněly mou oblíbenou hru Stalker. Jenže posloupnost děje začala být pak čím dál víc předvídatelnější. Fajn, mohu přijmout, že T. Oliphant zázračným způsobem unikl z tábora a nezapomněl zachránit manželku, ale všechno z první půlky, co jsme už přežili, se přehrálo po druhé i v druhé půlce. Pak už se prostě účinky vytratily. The Crazies mají se svým počátečním napětím celkem něco do sebe, ale postupně se čím dál více opakují.

Planeta Hulk mi nesměla jako velkému Hulkovu fanouškovi chybět, ovšem příliš jsem si od ní nesliboval. Animovaný Hulk je totiž pochopitelně úplně jiný než filmový. Je sice pravda, že filmoví nebyli o moc lepší, ale fanda Hulka jsem jenom jako postavy, proto jsem se díval na nejspíš předem prohraný souboj o dobrý filmový zážitek. A je mi opravdu líto tento fakt potvrdit. Hulk je zajímavá a grandiózní marvelovská postava, ale nesvědčí mu ani příliš hrané a už vůbec ne animované filmy. Je to zkrátka postava určená spíš k animovaným seriálům pro menší diváky, ostatně jako většina ostatních marvelovských hrdinů. Nicméně ani Planeta Hulk mě nedokázala přesvědčit o kvalitě. Už předchozí dva animované díly Hulk versus ukázaly tuto postavu v úplně jiném světle a zde se to podle mě ještě zhoršilo. Versus filmy se mi líbily více nejen kvůli dalším dvěma superhrdinům, ale také se držely pokud možno při Zemi a souvisely s prostředím dvou oponentů, ale tento díl zašel ještě dál. Nechal Hulka úplně samotného na nějaké cizí planetě a dokonce ho nechal po celou dobu normálně mluvit. To dělalo z mého hlediska z Hulka něco, co není. Je to tvor, který přijde na řadu po Bruci Bannerovi, kam ten se poděl? A kam se poděl Hulk, jakožto tvor bez normálního rozumu? To je Hulk, ne přesný opak. Ale je pravda, že příběh je pro něj jako stvořený. Myslím, že si úplně každý dokáže představit Hulka jako gladiátora v koloseu… Boj je totiž jeho živel. Těžko asi vymýšlet kvalitnější příběh, proto tento nápad toleruji. Ale nic se neobejde bez ale. Tento nápad je naprosto nesmyslně zapojen do příběhu o nějakém nesmyslném proroctví a podobných pitominách. Nedává to filmu vůbec žádnou atmosféru a dialogové sekvence na toto téma mě neuvěřitelně nudily. Ať si Hulk vybíjí zlost na stvůrách v aréně, ale rozhodně by neměl hrát roli, která je mu na hony vzdálená. Ještě víc se tím prohlubuje stupidita a infantilnost. Od tohoto filmu nečekejte nic jiného, než nesmírně zveličované bojové sekvence a dost trapný, přímočarý děj bez atmosféry s několika dalšími, úplně bezvýznamnými postavami.

Komando nemohlo zaujmout ničím jiným mou pozornost, než účastí Arnolda Schwarzeneggera, díky jehož jednomu videu mě začaly zajímat další jeho filmy. Arnold si ve mně vybudoval respekt a úctu, protože jsem měl štěstí na jeho nejlepší filmy. Predátor, Terminátoři a dejme tomu Pravdivé lži mi bohatě stačily k tomu, abych si vytvořil o tomto herci představu, že všechny jeho filmy jsou skvělé. Pak ale přišly filmy jako Total Recall, Junior a do jisté míry také 6. Den, které mě už vrátily na zem. Arnold totiž nemá jen dobré filmy, a pravděpodobně úspěch v Terminátorovi nastartoval sérii jeho špionážních a vojenských filmů, které se už jen koupaly ve stínu těch silnějších. Komando je sice docela dobře hodnocené, nemá ale v žádném případě zatím na žádný film, který jsem s Arnoldem viděl. Nerad bych vypadal jako někdo, kdo považuje všechny akční filmy za odpad, a který nechápe jejich podstatu. Komando využilo Arnoldovy účasti a jeho na čele napsaných zkušeností a ukázalo ryze akční podívanou, která si zkrátka vůbec na nic nehraje. Z hlavního hrdiny udělala doslova nepřemožitelného King Konga, který neví, co je to jednání, bolest nebo emoce. Tvůrci dali Arnoldovi do ruky zbraň, díky níž vystřílel celý ostrov od padouchů, aby dosáhl svého cíle. Cíle, který okamžitě nastartoval vlnu nevole. Šťastné chvilky s dcerou, kterou mu pak unesli, na mě fakt nezapůsobily a dále už to jelo jako na běžícím pásu. Započaly Arnoldovy drsné scény, které by možná podtrhly akční podstatu, nebýt neustále příšerně a depresivně řvoucí hudby. Arnold si poradil s obrovskými přesilami, svou silou dělal až děsivé věci. Tyto nereálné nesmysly naprosto toleruji, ale vyzněly by lépe, kdyby měl krom své podstaty Arnold taky výraznější charakter. Pořád vypadal stejně neměnný jako Terminátor, který umí jen „Ha, cíl!“. Závěrečné scény už byly fakt akční vrchol, kde zbraň v Arnoldových rukách byla překvapivě přesnější než v padouchových, a kde si tvůrci ani neodpustili ukázat jeho namakanou postavu. Komando je béčko s primitivním příběhem, mnoha hláškami a souboji, které se ale rychle okoukají.

Proč jsem se díval na třetího Kurýra, když se mi předchozí líbili tak málo? Přijde-li to někomu divné, tak pak proto, že předchozí dva díly mám za sebou už hodně dávno, třetí díl jsem očekával už v době premiéry, a Jasona Stathama jsem naposledy viděl, ani sám nevím, kdy naposledy. Série Kurýra si nastavila po druhém díle laťku velmi nízko, proto nebyla má očekávání u třetího příliš vysoko, a dočkal jsem se přesně toho, co jsem očekával. Takže mě film nepřekvapil, ani příliš nezklamal, ale je pravda, že když už ne od příběhu, tak od akce jsem doufal v něco zábavného. Ten příběh… opravdu nic moc… Nápad už byl vyčerpán v prvním díle, kde jsme se seznámili s velmi zajímavým doručitelem zásilek, a v druhém si tento chlapík zahrál v rodinném prostředí, ale co udělal zde? Jeho autentičnost byla úplně ta tam, už to nebyl ten kurýr, kterého jsme znali. Stal se doručitelem nedobrovolně, a dokonce si ani nezměnil nic na svých zvyklostech nebo prostředcích. S autem se nic nezměnilo, rozmarnost děje nikde, originalita na míle daleko… Byl to zkrátka už úplně obyčejný chlap s rychlým fárem a další ženskou, kterou měl po svém boku. Příběh za svou nízkou originalitu vděčil velmi primitivnímu a obyčejnému příběhu, jehož obsah není ničím překvapivým. Prostě záchrana senátorovy dcery s několika překážkami. A když už mě tedy nezaujal děj, určitě mě zajímaly hrdinovy nové souboje. Jenže ani ty už nebyly to, co dřív. Zobrazovaly režisérovu vizi o chlapeckém snu, kde proti obrovské přesile využije všech svých schopností, díky nimž zlikviduje nepřátele všemi možnými a nemožnými způsoby s třešničkou na dortu v podobě někoho silnějšího. A Kurýr si tyto akce osvojil díky neuvěřitelně morbidním a bizardním taktikám, které alespoň trochu dodávaly průběhu originalitu. Ve třetím dílu jsem se ale dočkal jen ubohého využívání vlastního oblečení, a na neuvěřitelně směšné a nereálné bitky s namazaným olejem z prvního dílu jsem mohl hned zapomenout. Myslím, že tento díl je zatím nejhorší, protože nepředvedl nic nového, přičemž skákání autem na střeše vlaku ani nestojí za zmínku.

Po zdrcujícím zážitku s novým Soubojem Titánů, který volal přímo do nebe, jsem si začal říkat, že poslední dobrý film, který jsem viděl v kině, byli už skoro rok staří Hanební pancharti, a že si vybírám pro návštěvy do kina jen samé špatné filmy. Alenka v říši divů jakožto nejnovější verze tohoto příběhu s tak hvězdným obsazením vypadala docela slibně, nicméně za kino mi nestála. Tak jsem se tedy díval doma a říkal si, že místo Souboje Titánů nebo Transformers 2 jsem měl jít určitě na ni. Alenku neznám z žádných jejích verzí. Nikdy mě toto téma nezaujalo ani po zmínce v Matrixu, ale vzhledem k modernizaci mi tato verze nemohla ujít. Kdybych šel do kina… tak bych toho zase věčně litoval… Je bohužel děsná pravda, že tato verze Alenky opravdu není hodna žádných trofejí, protože nemá absolutně nic, co bychom ještě neviděli. Říkal jsem pravdu o žádných zkušenostech s tímto příběhem, takže nevím, jestli takové jsou všechny verze, ale tímto ubohým škvárem se celosvětově známá Alenka do mé paměti nezapíše. Příběh jsem si představoval z brusu nový, originální a překvapivý, ale ve skutečnosti se tvůrci vytáhli s laciným a primitivním, který je sice nacpaný speciálními efekty, ale nemá absolutně vůbec nic do sebe a nudou přímo čpí. Co je proboha nového na tom, že dívka spadne do díry, setká se s cvoky, sebere meč a zabije draka? Nehaním nijak výkon M. Wasikowky, ale kladu vinu do rukou scénáristů a režiséra. Chtěli jste opravdu Alenku takhle dětsky statečnou a strojovitou? Měla být tak hrozně nudná, předvídatelná a dost nepřirozená? Podle mě by se zbláznila strachy, když by absolutně nevěděla, kde je a žíznivě by chtěla nějaké vysvětlení, a určitě by nešla tak přímočaře. Jestli bylo nějaké velké očekávání, tak pak od těch známějších herců. Ani jeden z nich mi nijak k srdci nepřirostl. Každý mohl výstřednost rozdávat, ale nebyl nijak vtipný nebo poutavě charakterní. J. Depp měl zajímavé oči, ale jinak nic. H.B. Carter se svou přehnaně naivní rolí doslova otravovala a A. Hathaway… docela škoda slov. Stupidní nejsou ale jen role. Také spád filmu se stupiditou, infantilností a primitivností nijak nečerpá. Při závěrečné bitvě se mi už tvář zabořila do dlaní. Říkáte si, tento film je jen na pobavení, nepotřebuji žádný komplikovaný příběh, chci dobré efekty, ale já vás ujišťuji, že efekty nejsou nijak nové a přímočarý je film i na film k pouhému pobavení.

Souboj titánů je klasika, na kterou se jen tak nezapomíná. Snad každého ohromila svými mýtickými tvory a v době perfektních vizuálních efektů snad neexistuje nikdo, kdo by nechtěl vidět novou verzi kostrbatých pohybů medúzy, nebo Krakena, který s tímto handicapem ještě ke všemu vypadal jako čtyřruká gorila. Co dodávalo filmu ještě daleko větší prestiž ještě před premiérou? Bez jakýchkoliv okolků vynikající trailer. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem ho viděl jen jednou. Svou hudbou dostal nejen mě a pln očekávání jsem si ho pouštěl téměř neustále. Ovšem ukázky měly chybu v tom, že už téměř všechno ukázaly předem, dokonce se na internetu vyskytlo i několik delších sekvencí, ale jak vypadá film jako celek? Bylo ode mě hodně naivní, že tvůrci pouze zkopírují prvotní příběh a nevymyslí si nic nového. Nová verze Souboje titánů se od staré neliší pouze úplně jiným příběhem, ale i úrovní. Tak za prvé, abych se k tomu nevlekl, řeknu předem, že film trpí nevýslovnou přímočarostí. Originální příběh se změnil k nepoznání, a ještě více umocňuje afekt z vyloženě špatného zážitku a vyhozených peněz vědomí o předloze. Zde se lidé začínají bouřit proti bohům a vyloženě je nenávidí hned od začátku. To vůbec nedá prostor většině událostí, na které jsem se velmi těšil. Tak především, kam se podělo Krakenovo zničení města? A kam se podělo těch 50 minut, které proběhly před zápletkou s uražením jedné z bohyň? Leterrier úplně vypustil Perseovu cestu za hádankou a tímto si vycucal úplně jiného Kaliba, přičemž na plátně strávil 5 minut! Prostě a jednoduše, na svou cestu k přemožení Krakena se Perseus vydá hned na počátku, odmítá svoji božskou krev, na Andromedu ani nepohlédne a tím nás nevýslovně nudí. Neuvěřitelné, jak mu osud klade veškerou pomoc přímo pod nos. Nová postava Io v podání G. Arterton sice hezky vypadá, ale ještě více umocňuje přímočarost každým svým dialogem. Další novinkou byli ti „lidé“ s čarovnou mocí a modrýma očima. Ti se postarali o škorpiony, a to teda způsobem… Je fakt, že byli mnohem lepší, než jejich předchůdci, ale vzhledem k tomu je vážně hodně pravdy na nízké orientaci. Například jsem vůbec nevěděl, že se zde bojovalo s dvěma, ale větší ránu představoval fakt, že pak na nich jeli jako na slonech. Dalším plusem ohledně efektů je samozřejmě překrásná medúza a v neposlední řadě se dostavilo i na Krakena. Majestátnost, hrozivost a efektnost sama, ale vzhledem k nízké účasti Pegase, kterého Perseus dokonce ani nemusel krotit, vyzněla závěrečná akce dost omšele a díky Hadesovi dokonce trapně. A jediná další věc, která měla krom efektů nad starou verzí na vrh, bylo ne tak extrémní Perseovo sebevědomí. Mám-li hodnotit výkony, tak bohužel nijak nadšený nejsem. A jestli někdo chce jít do kina na 3D verzi, zbytečně zahodí peníze, protože stejný výsledek nastal po sundání brýlí. Nový Souboj titánů nemá žádnou úroveň. Já mu tak věřil, a musím se spokojit jen se samými hláškami, nízkou účastí většiny důležitých postav, děsnou předvídatelností a stupiditou završenou nudnou hudbou a příšerným koncem.

Film Bejvalek se nezbavíš, vypadal jako nudná romantická blbost bez špetky originality, která jen pozmění herce a herečky. Můj postoj k novým romantickým komediím se nikdy nezmění, ale jsem si jist, že s ním i do budoucna někdy narazím. Tento film sice není nejlepší film roku a má k němu hodně daleko, ale podle mě je zase jako mnoho dalších určitě o něco lepší, než vypadá. Matthewa McConaugheyho znám pouze z Tropické bouře a role frajera, který dostane každou, kterou chce, byla tedy novinkou, ale rozhodně ne novinkou, jako takovou. Těchto rolí bylo už nejmíň tisíc a tato role v tomto filmu je přesně ten případ, kdy se jen vyměnili herci. Jak já se bál, že s tímto postojem to film nikam nedotáhne, a jak bude muset hrdina podstoupit Bůhví jaké hovadiny, aby se změnil a podobně… Ale >takový< způsob jsem opravdu neočekával. Jediné, co mě na film opravdu zaujalo, byl právě tento způsob, který ukazoval úplně to samé jako Vánoční koleda. Hrdinu navštívili tři duchové, a místo minulých, přítomných a budoucích vánoc mu ukázali minulost, přítomnost a budoucnost ve spojitosti s přítelkyněmi a se svým životním stylem, který nemá zářnou budoucnost. S tímto lehce sci-fi nápadem byl film hned lepší, protože mě vážně nenapadlo, že místo obyčejných lidí do bude právě několik duchů hýbat k lepším věcem. Bavil jsem se dobře? Ale jo, celkem to ušlo sledovat herce, kteří si nesměli všímat těch dvou za sebou, a nebylo špatné pozorovat hranou a trochu poupravenou verzi Vánoční koledy, ale romantická zápletka už nebyla to pravé. Jennifer Garner se mi zde velmi líbila, to ano, ale ve spojitosti s námětem s duchy to byla taková obyčejná a předvídatelná záležitost. A co se týče humoru, taky vážně nic moc. Nevzpomínám si, kdy bych se u filmu smál, protože není sice nijak kýčovitý, ale zároveň ani nijak výrazný. A když jsem se zmínil o Vánoční koledě, konec se od ní nemohl méně lišit. Bejvalek se nezbavíš je docela zajímavá komedie, která, i když je jen na jedno použití, přiměřeně pobaví a vytasí se i s něčím, co jste určitě nečekali. Zkrátka tohoto zážitku nelituji.

Film Super Size Me jsem měl to štěstí vidět v rámci školního filmového festivalu a jako jeden z mála filmů a projektů mě za poslední tři roky oslovil určitě nejvíc. Už mám za sebou i film Fast Food Nation, ale ten se s tímto nedá absolutně srovnávat. Nation byl film, který předkládal problém způsobem, který prostě nedokázal výrazně ovlivnit můj postoj na fast foody a jejich delikátní pokrmy. To Super Size Me měl naopak účinek, který udělal z fast foodů úplnou noční můru. Je to ale hlavně díky tomu, že prakticky vůbec nejde o film, ale o dokument z vlastní zkušenosti zábavnou formou se srovnatelnou úrovní, jakou mají filmy. A i když film nemohl nijak imponovat příběhem nebo dějem, vyskytly se tu věci, které mi je připomínaly. Tak například jsem opravdu litoval toho chlápka, který se takto drasticky rozhodl jen pro potěšení a vzburcování lidí riskovat svoje zdraví. Kolikrát si po snědení Twistera z KFC říkám, že bych ho mohl jíst každý den, ale že bych si ho dával k snídani, obědu i večeři po třicet dnů? To by vážně nenapadlo ani mě. Jenže… tento film měl trvat kolem stovky minut a to se chtěl držet pouze Morganovy série scén, kde se jen přecpává hamburgerů, hranolek a pepsi? Kupodivu i na potenciální stereotypnost je tu řešení. Krom těchto scén je nám předloženo dokumentárním stylem nespočet informací, které jsou daleko více než jen obyčejné zajímavosti. Krom rozhovorů, fast foodových rekordů v podobě největšího počtu na jednom místě apod. a procent obézních, se dozvíte, jak „supertučná“ jídla působí na lidské tělo. Podle toho, co jsem zde uslyšel o životních funkcích, které se při konzumaci těchto jídel zhoršují, mi najednou připadají hamburgery jako jedy. Jednoznačně můžu říct, že jsem hltal každou minutu, která nešetřila se zábavou, různorodostí i humorem. A nechal jsem se filmem ovlivnit? Jednoznačně ano. Od teďka jako bych věděl, že do každého hamburgeru plivne každý z personálu. Samozřejmě to neznamená definitivní konec, vždyť Twistera mi nikdo neodepře, ale už rozhodně vím, že se nechci stát superbečkou jen kvůli druhé nejhorší zhoubě lidského zdraví.

Teda, obvykle začínám v názorech s názvy filmu, ale nyní je mi úplně jinak, než jsem očekával, že to nejde. Malá Miss Sunshine mě totiž odradila po tom, co jsem slyšel, že malá Abigail Breslin tam tančí nějaký trapný taneček. Hned jsem si představil opravdu za vlasy přitaženou infantilní komedii s malými dětmi, a to je důvod k tomu, abych měl vážné obavy. Jenže proč tedy má tento film tak vysoká hodnocení jak zde, tak na imdb? To jsem se právě dozvěděl a opravdu nenacházím slov. Musím opravdu zalitovat toho, jak jsem filmu křivdil, protože moje představy se točily >jen< okolo té soutěže krásy malé holky, které ostatní dodávají sebedůvěru apod. Jenže se z této chmurné představy vyklubala neuvěřitelná komedie s maximem vkusu a zábavy. Vůbec se nyní nedivím tolika oskarovým oceněním, protože tento film se opravdu vůbec nepodobá klasickým komediím. Na rozdíl od nich poskytuje obrovskou volnost postav. Vzpomeňme si třeba na Zoolandera. Tam byl účel prakticky stejný, ale kam se poděl cit? Jestli film opravdu něčím boduje a zaslouží si za to maximum mého filmového nadšení, pak je to nepochybně oskarově oceněný scénář, který dal prostor prostě všem. Jakoby každá z postav vedla svůj vlastní příběh. K žádné z nich jsem nikdy až do teď necítil tolik sympatií, když G. Kinner se tolik snažil dodržovat své zásady, A. Arkin hrál trochu výstředního dědu a P. Dano držel svůj slib mlčení. Při dlouhé cestě autem se dozvíte o rodině spoustu věcí a neumíte si představit, co všechno se jim během cesty stalo. Zase takových šílených věcí, až nevím, jestli se mám smát nebo jen nevěřícně zírat (v dobrém). Ale vůbec vás tento humor netluče do očí a neříká, že se máte teďka smát. Dále se velmi činil dabing, který třeba z S. Carrela udělal docela příjemnou postavu a velmi mě zaujala záležitost s barvoslepostí, která běh film hodně změnila. Ale bohužel film není úplně bez chybičky. Ten konec… právě tam se Breslin předvedla. Nevyzývá to ke smíchu, ale cítíte, jak při sledování úplně hoříte za hrdiny. Ta trochu trapasu ale celek zhoršuje jen málo. Film je mnohem lepší, než vypadá, to mi věřte.

Hříšný tanec jakožto, jak z názvu vyplývá, taneční film mi připadal docela atraktivní, protože s tanečními filmy nemám zatím žádné zkušenosti. Nejsem takový blázen, abych se díval na třeba High School Musical. Ten má totiž tak špatné ohlasy, že mu nechci ani dát šanci, ale Hříšný tanec pochází z období osmdesátých let a filmy s podobnými žánry mají zde daleko větší úspěchy, než v nynější době. Tomuto film jsem tedy byl ochoten dát šanci, protože představoval pro mě něco nového a nevěděl jsem, co od něj čekat. Výsledek je takový, že z hlediska příběhu se film moc nepředvedl. Ale i když si nevzpomínám na žádný jiný opravdu taneční film, neočekával jsem přece jenom žádný zázrak. Ovšem oceňuji, že film z hlediska tanečníkova života popisuje příběh jako velice realisticky a neukazuje jen pozitivní stránky. A k tomu „hříšnému tanci“ toho mám docela hodně. Tak v první řadě mi bylo úplně jasné, že se hrdinka musí projít tvrdým výcvikem, a že se nakonec do svého nepříliš dobrovolného učitele zamiluje a on potom do ní, ovšem četl jsem, že oba herci se ve skutečnosti nemají příliš v lásce, proto bylo daleko zajímavější pozorovat, jak spolu kooperují. A když došlo k hrdinčinu tanečnímu debutu, málem se tato událost vyrovnala sledování čtvrtfinálovému zápasu v hokeji. Hrdinka totiž dokonale reprezentuje nováčkův princip, proto při tanci na ostro panovalo opravdu dokonalé napětí. Hříšný tanec není totiž žádná komedie, ale drama, ve kterém se každá chyba rozebírá daleko intenzivněji a má na následující dopad. Proto jsem velice vděčný za to, že je tvůrci neudělali z hrdinky žádný beznadějný případ a tanec ukazovali daleko více mimi taneční parket před stovkami očí. A romantická zápletka dopadla přesně podle očekávání. Nic velkého, speciálního, srdcervoucího ani moc originálního. Ve filmu vlastně není moc míst či momentů, které bych si zapamatoval na dlouho, ale nelituji toho, že jsem se na tento film díval. Bylo to něco nového, proto mohu částečně tolerovat i hodně často používaný průběh s tak trochu předvídatelně šťastným koncem. S dvojkou asi ještě chvíli posečkám.

Jana Eyre vypadala jako film, který má s romány Jane Austinové odlišné jen jméno. Kvůli tomu bych do filmu nejspíš nešel, ale když jsem jen klikal náhodně na posuvník, koutkem oka mi nemohla uniknout známá tvář Fiony Shaw, kterou znám nepochybně z Harryho Pottera, a jelikož v poslední době mám co do činění s touto sérií knih, s touto herečkou jsem chtěl dát filmu šanci. A kupodivu tento film z počátku vážně trochu jako Harry Potter vypadal. F. Shaw měla dokonce úplně stejně založenou roli , jen mě trochu zklamalo, že její přítomnosti jsem si užil jen jako antipatické a surové ženy a ke všemu ve velmi krátkém čase. Následující už nemálo zavánělo stereotypem devatenáctého století, ale kupodivu se nejednalo o klasické náměty J. Austinové. Velice mě překvapila mladá A. Paquin, kterou jsem zatím stejně jako E. Page viděl jen v X-Menech. Page se zlepšila v Junu a Paquin zde. Hrála postavu, která musela čelit nepřízním osudu tehdejší doby a těch dvacet minut, než vyrostla, bylo na stejné úrovni. Od této chvíle začaly obvyklé a oprávněné obavy. Tato doba totiž není zajímavá, ani když má ženskou nebo mužskou hlavní postavu. Je to takový hodně nudný střed mezi „mečovým a hrdinským“ starověkem a novověkem, který se hodí jen k těmto námětům. Upřímně, ať byl tento film, jaký chtěl, měl pouze velmi vlažný účinek, protože hold vychází odtud, ale kupodivu mi dokázal, že se nesnížil na úroveň všech těchto romantických filmů. Ch. Gainsbourg jakožto hlavní postava hraje totiž trochu jinak. Čekat od ní úsměvy, které rozdává každému hezounovi na potkání, je totiž jako čekat to samé od Vetřelce nebo Predátora. Působí, jakoby měla neustále masku, ale je zasazena do příběhu, který romanticky příliš nepůsobí. Romance totiž zabírá jen nevelkou část filmu a dává prostor prostému běžnému životu, který je rutinou pro guvernantku, žádnou spanilou dívkou hledající lásku. Film má i jistý spád a není až tak nudný, jak vypadá, ale jen málo imponuje svou ponurou atmosférou, ve kterém se děj drží tak trochu při zemi. Co dodat? Doporučil bych spíš dámám, které tato doba zajímá více než mě.

Na „Slečnu zamilovanou“ jsem se opravdu nedíval kvůli tomuto hodně debilně přeloženému názvu původního All about Steve. Pod tímto pravým názvem jsem si ale neuměl nic pořádného představit a nedávný úspěch Sandry Bullock v The Blind Side, který částečně tkvěl v jejích blonďatých vlasech, mě navnadil i k tomuto filmu. Je opět fakt, že Bullock má opět fajn vlasy, ale vzhledem k tomu, že tu jde o velký rozdíl v žánru, už v sobě nemají žádnou sílu. The Blind Side bylo drama, ale All about Steve je komedie, ve které se na hrdinku nemůžete normálně soustředit a prohlédnout si ji v klidu. Zaujalo mě, že jejím povoláním je tvoření křížovek, ale inteligence postavy se vůbec nezužitkovala v tomhle odvětví. Nepřenesla se na papír, ale do jejích dialogů. Sandra Bullock působila, jakoby se nedokázala zastavit ani během spánku. Samozřejmě šlo o záměr, ale tvůrci asi trochu nevěděli, kdy je to vtipné, a kdy otravné. Postava si mohla mluvit a všechny okolo svými řečmi nudit, ale přece jenom měla působit trochu elegantněji. Záměr příběhu jsem ale asi příliš nepochopil. Jestli bylo záměrem ukázat příšerně naivní život mladé hrdinky, která se zamilovala během dvaceti vteřin do muže, s naprosto neznámým a nepochopitelným důvodem udělala křížovku jen o něm a pak ho pronásledovala s mylnou představou, že ho její přítomnost těší, pak jsem tedy trochu zklamaný. Zápletka totiž vůbec není romantická. Není tu láska dvou lidí, ale naivní a přehnaná láska jedné ženy, která nikdy nepozná meze svého chování. Tyto scény mají určitě záměr diváka pobavit, ale ve skutečnosti jsou tak trapné, že už se ani necítíte trapně za ně. V jiných podobných filmech jsem při sledování trapných scén, když šel někdo kolem, radši film zastavil, ale zde to ani nestálo za námahu. Pár scén, kde hrála dramatická hudba, nemohl vyvážit ty směšně vtipné. I T. H. Church s B. Cooperem totiž nedisponovali seriózními scénami. All about Steve mě vůbec o kvalitě nepřesvědčil. Jestli chce Sandra pokračovat s komediemi, měla by nasadit alespoň takovou laťku, jakou má film Návrh, který je daleko lepší, než vypadá.

Gejša sice má vysoká hodnocení, ale mě jakožto film vedený Americkými tvůrci, ale pořád se samými Japonci či Číňany skoro ve všech rolích, příliš na první pohled nezaujal. Všude se píše, že hlavním článkem byli Američané, ale pořád jde o prostředí a zvyky v Japonsku. A proto ve mně film vzbuzoval nedůvěru, protože jich mám za sebou tak mnoho, a tak mnoho jich bylo špatných, ba dokonce víc špatných než dobrých, že chován nedůvěru k úplně každému. A samozřejmě hlavním špatným faktorem orientálních filmů, co jsem viděl, je nepochybně akční a válečný námět. Ať se Japonci, Číňané nebo Američané snaží popsat příběhy, jak chtějí, vždy dopadnou takřka stejně. Gejša sice není akční, a s válkou má společného jen velice málo, ale nedůvěra i v orientální dramata je zase z důvodu dvouhodinových délek. Tento film, kdybych neměl u filmů trpělivost, by hned padl, kdybych nebyl schopný pokračovat po úděsných prvních čtyřiceti minutách. Jestli ovšem má film nižší hodnocení, než by měl mít, pak je to určitě tím. Uznám, že úsměv jakožto obrovská změna v tváři malé herečky dokázal mnohé zlepšit, ale pořád mi dal ten první úsek zabrat. Film jsem měl sice v češtině, ale už zde se vyskytly výrazy, kterým jsem nebyl schopen normálně porozumět, protože byly ponechány z japonštiny. A už samotný název Gejša mi vůbec nic neříkal, ale užívání původních slov představuje ten fakt, který odlišuje orientální od západních filmů. A kupodivu se to po chvíli dalo ustát. Modré upíří oči hlavní hrdinky se mi líbily už od začátku, ale pořád byl film daleko lepší s hrdinčinou starší verzí. Výcvik ke vznešenému „klanu“ gejš vypadal v podstatě jako výcvik v jakémkoliv akčním filmu ke „vznešenému“ stylu boje. Ovšem od těchto už hodně ohraných scén představoval tento styl výcviku velmi příjemnou a kupodivu úspěšnou změnu. Nejednou jsem později cítil napětí nebo nutkání se z plna hrdla rozesmát. Příběh s tímto námětem neobsahoval příliš mnoho šokujících zvratů, ale zároveň měl takovou úroveň zábavy, která mě nechávala stále v pozoru. Gejša je lepší, než vypadá, a určitě nad ní neohrnujte předem nos.

Poslední skaut by nikdy nestanul přede mnou na jakékoliv obrazovce, nebýt jeho překvapivého ohlasu. Ne vždy, ale občas u některých na první pohled příliš vysoko hodnocených filmů mrknu předem na hodnocení přátel a redaktorů, jejichž průměr se nakonec nejvíce přibližuje mému verdiktu a Poslední skaut, ač na první pohled oplývá akcí a za hlavního hrdinu má už ochablého Bruce Willise, si doposud vedl až příliš dobře. Tento film už mám tedy za sebou, a co s ním? Nejprve mě velmi zaujala první scéna, kde fotbalista na trávníku zastřelil pár svých protihráčů. Myslím, že toto byl docela zajímavý začátek, ovšem s následujícím měl společného jen velice málo. Příběh tedy hned po ní začal nabírat hodně klasických obrátek. B. Willis byl zas policajt, a o co tady vlastně šlo, by vám došlo už jen z prvního pohledu na plakát. Od ostatních filmů je tu ale jeden významný rozdíl. Tento film si s hláškami opravdu vůbec na nic nehrál. Nejen, že jich je tu jak naseto, ale zároveň se o nich ve filmu i mluví. Nejednou tu uslyšíte, že „ten chlap ještě nepřišel o humor“ apod. Hlášky zde mají daleko vyšší hodnotu, protože tolik nebijí do očí, když se jim smějí i všichni padouši a tímto přičiněním si hrdina zachrání život. Ten, kdo film upřeně pozoroval a neviděl třeba jen dvacet minut, nemůže popřít, že se alespoň jednou nezasmál. Vtipy jsou opravdu hodně dobré, potlačovat smích je velmi obtížné a postupem času neztrácejí výrazně na kvalitě. Ovšem nejen dobrý dialogový scénář hraje roli. Příběh a děj je totiž úplně obyčejný. Nebýt tak rychlého konce s H. Berry, mohl mít film jiný směr, ale takto se hrdina musel prokousat zlověstnou pavučinou až k zabránění atentátu na senátora. Výbuchy a přestřelky jsou nudné a úplně mě bodalo do očí, jak se do dějové linie přis**l D. Wayans. Kdokoliv v jeho roli by prostě nedokázal zastřít fakt, že je zde krom svých hlášek naprosto zbytečný. A samozřejmě je tu tak málo zvratů, že film jde jedním směrem a hrdinové se dostávají pod mušky pistolí a samopalů každých deset minut. Poslední skaut se průměrem toho dobrého a špatného dostává na 60%.

Podle toho, jak jsem si Piráty na vlnách představoval, nemůže se to od skutečného výsledku snad více lišit. I když Pařba ve Pegas se mi líbila více, než jsem čekal, pořád jsem si Piráty představoval v podobném stylu. Tedy jako poněkud povrchní komedii. Ale nejen, že tento film má velmi originální nápad, ale zároveň je po celé ty dvě hodiny překvapivě zábavný. Od party DJeů na pirátské lodi vysílající RocknRoll bych očekával něco jiného. Příběh se pohybuje na palubě této lodi, na které je asi 80% scén z celého filmu. Kupodivu jsem se nedočkal žádného stereotypu. Tvůrci se nesnížili na tak nízkou úroveň, aby jela tato loď jen jedním směrem a představovala by film s jednou zápletkou, která by měla neustále vliv. V podstatě ta hlavní zápletka je, že jste se na začátku dostali na loď. A postupně se (metaforicky) dostáváte neustále hlouběji do podpalubí. Film nám ukazuje život těch nejpohodovějších lidí a postupně odkrývá jejich rutinní život. Dozvídáte se, co všechno dělají a v podstatě jen to by stačilo. K tomu všemu tu je ještě postranní příběh mladého kluka, který je na lodi z různých důvodů, dál ještě příběh těch „zlých“, kteří chtějí všechnu zábavu zkazit a děj jako celek samozřejmě nešetří se zvraty. Řeknu vám, lepší partu herců byste do filmu opravdu nesehnali. Jak se už píše v obsahu, je to zkrátka parta komiků a to je zatraceně fakt. Neuplynulo snad pět minut, kdybych se skoro nepotrhal smíchy. Všichni tito herci totiž nejsou tak známí, jako třeba Adam Sander, a proto jsou tak neuvěřitelně vtipní. Bill Nighy snad nikdy neměl tak pozitivní roli. Tlupa DJů je po hromadě téměř nepřekonatelnou silou. A ani „zlá“ strana nijak nezahálela. K. Branagh překvapil s rolí snad vším odlišnou Zlatohlavu Lockhartovi a J. Davenport zase komodoru Noringtonovi. I s nimi nuda nikdy nepřijde. Všichni imponují vkusným humorem, tudíž by se žádný divák neměl nudit. Film totiž není předvídatelný, nýbrž proměnný a dynamický, což dokazuje nanejvýš nepředvídatelný konec. Piráti na vlnách je skutečně kvalitní film, který se hodí do každého počasí a neměl by nikomu chybět.

Co jsem mohl čekat od filmu From Paris with love s Johnem Travoltou? Moc jeho filmů neznám, ale nepotřebuji znát ani jeden jeho film, abych poznal, že jeho role nezačínají, ale už dávno stagnují. Tento film jsem si pustil, protože jsem potřeboval něco kratšího a tento požadavek taky s filmem trvajícím 80 minut dosáhl svého. A co si o něm myslím? Z příběhového a dějového hlediska se může tento film zařadit mezi ten nejzbytečnější odpad, ale k mému překvapení jsem se u něj zas tolik nenudil. Tvůrci, podle toho, co jsem právě viděl, nejspíš jen požádali své asistenty, aby jim z knihy udělali výtah. Jinak si to nedokážu vysvětlit, protože takhle kniha přece nemůže vypadat. No a pak si dali práci jen s několika akčními scénami a bylo to. Stvořili osmdesátiminutový film, kde není absolutně nic jiného, než pořádná dávka akce od obyčejných přestřelek až po automobilovou honičku. Kdyby tento film vznikl tak před dvaceti lety, možná by měl úspěch, ale absolutně nechápu, jak s něčím takovým mohl někdo přijít v nynější době. Ale abych se neztratil, nenudil jsem se z toho důvodu, že film byl krátký a i docela vtipný. John Travolta mě rozhodně bavil daleko více, než ve svém nedávném filmu Únos vlaku 1 2 3. Jeho hlášky se vůbec nelišily od ostatních filmových frajerů, ale dokázaly povzbudit v už tak dost stupidním filmu. Příběh… To je podle mě skoro škoda slov. Ani pořádně nepotřebujete vědět, o co jde, ani co jsou hlavní postavy zač. Hned od začátku se začne střílet a zásobník filmu vydrží ještě notných pár desítek minut. Film jede rychleji než na běžícím pásu. Akce je svižná a nezastaví se, dokud neleží na zemi po střelbě alá Matrix dvacet špatných chlápků. Takhle působí John Travolta a jeho připo…ný parťák J. Rhys Meyers si tu v pozadí řeší partnerské problémy… Jak prosté. A děj se ani nezmohl na větší rozšíření a držel se tak při zemi, že funkci úhlavního nepřítele natěsnali hrdinové ženě. A „velkolepé záchraně“ na konci snad ani nemusí být řeč. Na film bych doporučil se dívat nanejvýš ze stejných důvodů, jako já, jinak riskujete vážně hodně přiblblou podívanou.

Zakletý v čase byl dalším z filmů, kterému jsem vůbec nevěřil. I když byl nový, pořád na něm bylo něco špatného, co mě pořád odpuzovalo. Zakletý v čase je velmi zajímavý a poutavý název, ale pořád jsem si ho představoval pouze jako nějakou metaforu, nebo zkrátka něco, co s časem nemá vůbec nic společného, ale tomuto filmu jsem křivdil ještě daleko více, než Juně. Nejen, že cestování v čase zde hraje obrovskou roli, ale zároveň je zavedeno do neuvěřitelně poutavého příběhu. Nejprve mám ohledně podobných námětů potřebu vysvětlení. Ale příčina cestování v čase byla pro děj úplně ale naprosto irelevantní a udivuji sám sebe, že mi na tom vůbec nezáleží. Když hlavní mužský hrdina cestoval v čase a nemohl to nijak ovlivnit, výsledek byl mnohem lepší, než kdyby tyto akce předem plánoval. Takto byl film nejen velmi dramatický, ale také nepředvídatelný a někdy opravdu milý a optimistický. Já jsem se při filmu bezvadně bavil. Romantická zápletka má rozhodně něco do sebe, protože víte, že hrdinova vyvolená o něm už leccos ví, protože ji navštěvoval (neúmyslně) už před tím. A když k němu přijde po delší době a on o tom nemá ani ponětí… Cestování v čase je někdy prostě tak zamotané, že někdy nebudete ani vědět, jestli je hlavní hrdina současný, nebo jako opětovný neúmyslný návštěvník z minulosti nebo budoucnosti. Každopádně je velmi efektní, když v současnosti zmizí, a jeho práci musí udělat jeho budoucí já a později musí to samé dělat i přítomné já. A nemohu zapomenout, jak elegantně hrdinovo cestování působilo. Vždy efektně na pohled i z hlediska důležitosti v příběhu. Rachel McAdams znám jen z mála filmů, ale tato role byla z nich určitě nejlepší. A co teprve Eric Bana? Mimo Tróju nemá moc dalších vyloženě skvělých rolí, ale tato… Tak skvělý výkon bych od něj nikdy nečekal. Celá věc kolem cestování se špatně vysvětluje, ale ještě postupem času víte, že hrdina má umřít, a proto čekáte, jak se to stane. Dokonce i tuto záležitost vyřešili velmi dobře a hned po ní nezůstane jedno oko suché, když se ke konci filmu hrdina znovu objeví z minulosti. Zakletý v čase je překvapivě téměř dokonalý jak z fantasy tak z romantické a dramatické stránky. Nadšený jsem z obou, protože v obou případech je film uvolňující i svým způsobem napínavý.

Juno ve mně nevzbuzoval vůbec žádnou vlnu optimismu. Říkal jsem si, to se všichni zbláznili, že dávají takovému filmu tak vysoká hodnocení? Vždyť vypráví o alespoň podle mě o ne moc populárním tématu – těhotenství nezletilých. Nicméně nejspíš když se napsala první kladná recenze, vrhli se na film diváci jako vosy na med, a proč je film tak úspěšný? Protože si to opravdu zaslouží. Je to tak. Film svým plakátem asi moc sympatií nezískává, ale skrývá se v něm mnohem více, než na omak. Kromě námětu jsem také moc nedůvěřoval Ellen Page, ale i ona dopadla daleko lépe. Znám jí totiž jen z X-Menů III, kde její kvality nemohly ani v nejmenším nijak vyniknout. Hrála jen ubohou vedlejší postavu v trapném přímočarém akčním filmu, ale film Juno je něco úplně jiného. Nejprve jde o drama, ale také ne jen tak ledajaké. S teenagery v hlavních rolích bych čekal něco na způsob American Pie nebo podobných hovadin, ale jednak má Juno jiné a originální téma a druhak popisuje děj jako ze života dost přesvědčivě. Teenagerovské filmy většinou popisují námět takovým způsobem, abyste si užili ty nejvíc sexy kočky, alkohol a především příšerné trapasy. Postava Juno sice dokonale prezentuje puberťácký princip tím, jak mluví, jak se vyjadřuje, jedná, jaký má styl apod., ale zároveň s sebou přináší úplně odlišnou problematiku. Žádná nadrženost, ale neobyčejný život jedné dívky, která otěhotní a musí s tím něco dělat. Kupodivu je děj zábavnější než jak zní. Výstřednost hlavní postavy je jedna věc, ale průběh děje je velice zajímavý také tím, jak popisuje problematiku manželských párů neschopných mít děti. Tato kombinace je zajímavá a máte velmi dobrý pocit z toho, že se ve filmu nedějí žádné nesmysly, které by z filmu dělaly pouze film. M. Ceru moc rád nemám, ale jeho přítomnost v takovémto měřítku vůbec nebyla na škodu a dále bych také chtěl pochválit hodně dobrý český dabing. Juno bych doporučil snad všem, protože to není záležitost určená jen teenagerům nebo náročným divákům. Málo zkresluje, někdy i pobaví a jednoduše popisuje téma velmi podobně tak, jak to v životě chodí.

Fast Food Nation vypadal jako celkem zajímavý film. Vyzníval totiž, jakoby chtěl podobně jako nový dokument The Cove světu oznámit, jak je tomu s další záležitostí doopravdy. The Cove odhalil pravdu utrpení delfínů a FF Nation chtělo světu povědět, jak to chodí ve světě hamburgerů. Už jenom tento námět ve mně probudil velkou zvědavost, ale ještě víc nadějí jsem do filmu vkládal díky Bruci Willisovi. Když tento herec měl hrát ve filmu, jako je tento, čekal jsem hodně. Bohužel, jestli jste si už tento film pořídili a čekáte to samé, co jsem čekal já, zjistíte, že jste byli oklamáni úplně obyčejným trikem, který měl za úkol jen zvýšit prodejnost tohoto nepříliš proslaveného filmu. A jestli se těšíte i na další herce, kteří jsou na vršku obalu napsáni, můžete nejméně na čtyři úplně zapomenout. Tito herci sice podívanou trochu zpříjemní, ale to nanejvýš na pět minut, kde například Ethan Hawke mluvil úplné zbytečnosti. Samotný film není taková pohroma. Prvních pár desítek minut, kde jsem se seznámil s ústředními postavami, mi odhalily hned dvě zajímavosti. Nejprve pojednání o prodeji hamburgerů a jaké úsilí pro chemické laboratoře to obnáší, a pak, jak to chodí mezi mexickými uprchlíky. V této pasáži film začal a poskytoval jistou spojitost, ale pak už se film úplně rozplácl, začal se rozrůstat jako strom, jehož větve nikde neskončily. Jinak řečeno, film se přestal držet jednoho provazu a skoro vůbec se nedržel tématu. Začal velmi nudit a oči jsem pořádně otevřel až po 90 minutách, kde došlo v továrně k šokujícímu úrazu. Nepopírám, že se mi více dějových linií nelíbilo, ale vážně tu mělo být daleko více spojitostí a hlavně konec. Ovšem jestli se mi na filmu něco vyloženě líbilo, pak to bylo menu, které bych dokázal poslouchat velmi dlouho, než by se mi oposlouchalo. Tímto bych chtěl určitě vyzdvihnout hudbu. Film jako celek považuji za odstrašující výtvor, po kterém možná ani hambáče ani už nebudete chtít jíst. A to z toho důvodu, že film díky žádnému vyvrcholení, nevypadá jako film s dějem, ale spíš jako dokument, který jen popisuje, jak to v tomto oboru chodí.

Když jsem poprvé slyšel o tomto filmu, název Percy Jackson mi hned připomněl režiséra Petera Jacksona, ale tento film má s tímto režisérem jen podobné jméno, ale jinak naštěstí vůbec nic. Film je totiž tak pod úrovní, že bych při případné Jacksonově režii neměl vůbec žádných slov. Jedná se pouze o slátaninu bez špetky cti k filmům, které využívá jako předlohu, čímž je zesměšňuje svou stupiditou. Podle. Co to má za smysl zatahovat sem olympské božstvo, když v tomto světě úplně postrádá svou majestátnost, epickou moc a dokonce se občas objeví i v novodobém oblečení? Takto vypadají bohové? A co teprve příběh. Postrádá jakéhokoliv duši, jakéhokoliv ducha, jakoukoliv procítěnost nebo dramatičnost. Pouze mixuje tisíc a jednu mýtickou bytost a nerespektuje žádné zásady. Děj jakoby nikdy neměl dost. Netrvalo ani deset minut a zápletka vyšla najevo. Percy Jackson jakožto doposud obyčejný řadový občan, jakoby přímo čekal na tuto změnu a jakoby se nic nestalo, když na něj zaútočí věc, kterou v životě neviděl. A z hlediska hereckého výkonu představitele jsem zaznamenal úplnou absenci jakékoliv změny v obličeji, jakoby fakt, že je polobůh, vůbec nic neznamenal. Dokonce se film snížil natolik, že udělal pro polobohy tábor, který se nemálo podobal Narnii, a ještě k tomu sděloval, že jsou i v Bílém domě. Ale co je na filmu ještě horší, než žádný začátek? Druhá zápletka. Hrdina se dostane do tábora, nezůstane ani den a vyrazí na cestu těch největších nebezpečí? Promiňte, ale dovolte, abych se zasmál. To už dneska co nejmenší přímočarost nic neznamená? A byl záměr udělat z filmu ubohou repliku Souboje titánů? Jediné, co se dá jakš takš ocenit, byly vizuální efekty, ale toto umění se mělo využít v lepším filmu. Uma Turman jako medúza? No dobře, ale proč se na ni musel hrdina dívat pomocí IPodu? A konec… O přímočarosti jsem už mluvil. Nic trapnějšího se čekat ani nedalo. Ať chtěl být film jakkoliv poutavý nebo překvapivý, vůbec se mu to nepodařilo, protože velmi nudil, neuspěl ani s humorem ani s hudbou, ani s krátkými rolemi několika slavných herců a nezastavil se ani na moment.

Prokletý ostrov mi vůbec nestál za návštěvu kina z jednoho prostého důvodu. Leonardo DiCaprio má nepopíratelně mnoho dobrých rolí a téměř všechny filmy na světě mají potenciálně úspěch, ale takhle riskovat se mi nechtělo v případě filmu, u kterého jsem ani neviděl trailery a hrál v něm tento herec. Ať zatím hraje kdekoliv, neměl jakožto jeden z mých nepříliš oblíbených herců doposud tak velký úspěch, jako Colin Farrel, který svou rolí v Telefonní budce svoje jméno z mého pohledu očistil. A ani rolí v Prokletém ostrově si DiCaprio svou reputaci o moc nezlepšil. Ovšem tím nechci říct, že se mi film nelíbil. Děj nezačíná nijak speciálně, ale pravda bývá šokující, proto se váš názor na film podstatně změní, když dovršíte posledních minut, a i když ne úplně nepředvídatelná pravda vyjde najevo. Abych byl upřímný, první hodina mě vyloženě nudila. Co na tom, že se děj odehrává na ostrově mentálně postižených, nebo že jde o záhadné zmizení jedné z pacientek. Tak jako tak, děj využíval klasický, tudíž ohraný způsob kriminální posloupnosti, takže od naprosté nudy mě dělily snad jen hrdinovy sny a halucinace. Po této části se obrátil film téměř vzhůru nohama a přešel k mysteriózní, až hororové atmosféře, kde už přestávaly některé věci dávat smysl. Mysterióznost mám velmi rád, proto jsem se celkem dobře bavil, když jsem poslouchal třeba Jackieho E. Haleyho nebo, když vyšlo najevo, co se s hrdinou zamýšlí. Nedávalo to všechno ale smysl, a pořád jsem tak trochu očekával, že se tvář ostrova změní po odhalení nelidských pokusů a všech věcí, na které hrdina přišel, ale daleko lepší dojem udělal konec, který kompletně všechno popřel. Jak jsem říkal, nebyl to takový šok, ale mělo to svou úroveň, když jste si najednou představili, co obyvatelé ostrova ve skutečnosti udělali. A samozřejmě jsem se potom hodně zamyslel nad tím, jak dokážou být duševní poruchy zákeřné a přesvědčivé. Podle mě síla filmu tkví v posledních třiceti minutách, kdy se díváte hrdinovýma očima na úplně odlišný svět. Předchozí děj už tak dobrý není. Když další diváci vydrží až do konce, určitě nebudou litovat.

Chceš mě, chci tě, je podle mě divný, leč velmi blbě přeložený název The Ugly Truth, neboli Ošklivé pravdy. Tento název je pro film skutečně daleko výstižnější, protože upřímně, jednoznačně a nezaobaleně dává najevo pravdy, které může popřít jen málokdo. Do filmu jsem se vrhl docela zbrkle, protože jsem z něj viděl nejprve jen obrázek a nic jiného, ale tohoto kroku jsem vůbec nelitoval, protože z něj vyklubala velice příjemná komedie, která ukazovala v podstatě úplně totéž, jako komedie s Willem Smithem Hitch. Jen se tu nepomáhalo muži jak sbalit ženskou, ale pomáhalo se ženě, jak správně postupovat ve vztahu s mužem. Ale tato malá změna vůbec nebyla na škodu, leckoho by mohlo naštvat, že se nesnaží fanynkami obklopený Will ale Gerard Butler v postatě stejném, tudíž ne moc originálním filmu, ale kdepak. Mně tento fakt vůbec nevadil, protože jak mě zajímaly rady v Hitchovi, tak mě zajímaly rady i zde. Ty jsou právě kombinací ošklivé pravdy, která tu prostě je, a komickým výstupem Gerarda Butlera, díky němuž dostanou velmi vtipný nádech. Jen mi postup přišel překvapivě hodně předvídatelný a nedynamický. Začátek je úplná klasika, ale když přišlo k „výuce“, vyšlo to nějak moc hr, hr. Hrdinka souhlasila mávnutím hlavy jako by nic. A díky tomu, jak poslouchá obyčejného muže, pak téměř všechny scény vypadají dost naivně. Ale to ovšem není vůbec žádný problém, když se na film díváte jen pro zábavu. Jak už to tak chodí, komedie by se nikdy nedokázala obejít bez trapných scén, kterými je film přeplněný. A není se čemu divit, když jde o získání vážného vztahu. Nicméně i když mám ohledně těchto scén jisté výhrady, nepopřu, že jsem se velmi dobře bavil a nelituji snad žádné minuty. Romanticky komediální zápletka je totiž jasná, ale vždy se dostaví i dramatická, která má vždy stejné následky, ale v tomto případě jsem se nedočkal žádných zbytečně roztáhlých scén, které by tvář filmu úplně změnily (Jako tomu bylo právě v Hitchovi). Ošklivá pravda je film na uvolnění a na zasmátí, a jeho síla tkví v prosté jednoduchosti, což pro dobrý filmový zážitek někdy bohatě stačí.

Crazy Heart u mě hrálo jen jedinou roli. A to ukázat, zda-li pak si Jeff Bridges zasloužil toho oscara, kterého dostal za nejlepšího herce v roce 2009. S oscary ohledně filmů nemám většinou žádný problém, protože to je souhrn výkonů všech, co se na filmu podílí. Ale oscar za hlavní mužskou roli… To už je jiné. V tomto případě musel Jeff Bridges prokázat opravdovou kvalitu, když porazil všechny ostatní ústřední herce. Moc jsem filmu nedůvěřoval, protože jsem ho neviděl před udílením cen. Oscary většinou získávají dramata, a v tom případě mi utkví myšlenka, že se herci uhrají jen rádoby procítěné a dramatické výkony. Myslet si to o Crazy Heart byla opravdu křivda, protože tento film toho v sobě má víc než dost. Veškerá pozornost je upřená na Jeffa Bridgese a tudíž se není čemu divit, že byl už jenom nominován. Děj se ho drží jako klíště a není tu jediná scéna, kde by nepůsobil. Díky tomuto faktu je charakter hlavní postavy naprosto zřejmý a nic z něj vám nemůže uniknout. Zkrátka víte, že jde o countryového alkoholika, který se protlouká koncem svého zpěváckého života, a jeho pocity sdílíte s ním. Jinak to ani nejde. Ale kupodivu film vůbec není přímočarý ani stereotypní. Country hudbu zrovna moc nemusím, ale zní kupodivu úplně jinak, když je v angličtině a zpívá ji Jeff Bridges. Jeho výstupy v tomto filmu hrají silnou roli, protože představují zpestření dramatického příběhu a díky těmto scénám film dokonce nepostrádá dynamiku. Když zde uvidíte první koncert, poznáte, o čem mluvím. Právě tam se ukáže pravá povaha a situace stagnujícího zpěváka, a poté i kupodivu cítíte vysoké napětí, když hraje znovu. A k tomu všemu je do příběhu zasazena ještě M. Gyllenhall a C. Farrel, jejichž přítomnost je pro film jen přínosem, protože například prostřednictvím Maggie tu zažijeme scény na bázi Kolji. Crazy Heart je neobvykle zábavný hudební film, který přesvědčivě, dramaticky a dynamicky líčí zpěvákův život a zábavně kombinuje s koncertními vystoupeními. I když se může zdát zprvu tento život depresivní, vůbec tomu tak ve filmu není a nadále se budete bavit vskutku velmi dobře.

Total Recall měl za úkol mě přesvědčit, že to není jen obyčejný akční film. Určitě bych se na tento film nedíval, protože i Arnold Schwarzenegger má stereotypní role jen s několika málo výjimkami, ovšem pozitivní názory ze stran kamarádů ohledně nejasností ve filmu vypadaly slibně. Říkal jsem si, že já určitě žádné nejasnosti mít nebudu, vždyť nic podobného jsem ještě nezažil, a kupodivu tyto názory dostály svému slovu. Total Recall je totiž mimořádně originální v tom směru, že prostě není možné vědět, zda se jedná o realitu či ne. Hlavní hrdina si chce udělat vzpomínky na tajného agenta a náhle si vzpomene, že jím skutečně je, nebo je to jen fingovaně využitý implantovaný pás vzpomínek? V tom tkví jistá síla, protože se děj netočí jen kolem akčního obsahu, ale právě také díky této záležitosti a zkrátka nikdy nevíte, jestli to je pravda nebo ne. Možné jsou totiž vždy dvě varianty. Jenže kdyby samé chyby. Film má dobrý nápad a v podstatě pořád se ho film drží, ale ať už scény byly reálné nebo jen vzpomínkové, byly to akční scény tak jako tak. Pořád se tu střílelo, mlátilo a přímočarost příběhu neznala mezí. Ovšem zase ohledně přímočarosti tu je ten zádrhel, který prostě má svou moc. Prostě nevím, jestli je to jedno, nebo druhé, ale na každou stranu je ta přímočarost dost viditelným mínusem. Alespoň, že se příběh odehrává na Marsu, jinak by to nestálo za nic. Takhle jsem měl daleko lepší pocit z depresivních, nepříliš dokonale počítačově začervenalých exteriérů a plastových rekvizit, hrajících úlohu technologií budoucnosti. Dále celkem ušly i maskérské výkony a velmi se mi líbil i impozantní nápad ohledně atmosféry Marsu. A konečný výsledek příběhu? Není nic moc v porovnání s jinými akčními filmy, ale i v úplném vyvrcholení ještě působí moc hlavního nápadu. Total Recall si díky tomu zaslouží vyšší hodnocení, které bych jinak nikdy nedal, ale jelikož jsem hned po dokoukání zkouknul posledních pár scén Terminátora 2 a nemělo ani smysl srovnávat v kvalitě akčního námětu, dám pořád trochu míň, protože jde pořád o jednohubku, po které se mi den moc nezlepšil.

Training day zaujal mou pozornost tím, že jakožto akční thriller dostal neobvykle mnoho cen a nominací. Denzel Washington za hlavní roli dokonce dostal oscara a Ethan Hawke byl také nominován za vedlejší roli… Vůbec mi to nešlo na rozum, tak jsem se tedy přesvědčil, zda si takový úspěch zaslouží. Hlava mi z toho jde trochu kolem, protože herci špatní nebyli, ale příběh už nebyl to pravé. Když se podíváte na imdb, zjistíte, že téměř všechna ocenění a nominace vůbec nejsou za film, scénář nebo režii, ale za herecké výkony. K tomu mohu říct jen to, že s tím přinejmenším souhlasím. Herci totiž něco předvedli. Film je totiž filmem dvou postav a tím jejich vnitřní stránka vyšla najevo v tom nejvýraznějším světle. Charakter Washingtona i Hawka představoval celkem silnou stránku, ale příběh už tak dobrý nebyl. Opět mě zanesl do tmavého a nehostinného světa drog, zbraní, podvodů, drsných chlápků, alternativních policejních metod a podobných věcí, které mi nejsou zrovna po chuti. Když spolu ústřední postavy mluvily, jely v autě, tak jsem neměl vůbec žádný problém, protože obě prostě byly dobré, ale jakmile se potloukali mezi po zuby ozbrojenými lidmi s nepříliš líbivým životním stylem, měl jsem chuť film rovnou vypnout, ať už se na scéně objevil jakýkoliv další slavný herec. Přítomnost Evy Mendes mě téměř vždy potěší, ale v těchto podmínkách to nebylo ono, protože film vytvářel velmi depresivní atmosféru. Ovšem jestli se mi vedle samostatných scén ústředních postav ještě něco líbilo, tak někdy velmi napínavé momenty. Někdy mi to prostě ujelo, nevím, ale rozhodně film úplně nepostrádal dávky napětí. Třeba C. Curtis se depresivního prostředí moc nevyvaroval, ale jeho přítomnost s sebou přinášela nové souvislosti, které měly břink. Ovšem film by měl daleko větší úspěch, kdyby předělal posledních 15 minut. Washingtonovi náhlý negativní kabát vůbec neuškodil, ale posledních pár dialogových scén a vyvrcholení se mi vyloženě nelíbily. Training day není vůbec žádný zázrak, ale myslím, že z hlediska postav špatný není a ohledně „soškových“ ocenění nemám žádné výhrady.