Omarovic

Soumrak mrtvých na rozdíl od filmů Úsvit nebo Země mrtvých není žádný horror, který má ukázat rádoby děs čišící ze zombie. Vždy, když slyším s film s „mrtvých“ v názvu, hned pochopím, že jde o chodící mrtvoly, ale Soumrak je komedie, a k tomu zatraceně dobře hodnocená, proto jsem ten kiks se jménem nechal tentokrát běžet. A kupodivu jsem vůbec nelitoval. Podobnou legraci se zombie jsem naposledy zažil u filmu Živí mrtví a v obou případech se občas nedokázalo smíchy udržet. Atmosféra „děsivých“ zombie horrorů je ta tam a nahradila jí docela zábavná náplň v podobě naprosto absurdních scén a hlášek namísto klasického strachu, útěku a řevu. Zde nebyl úkol ukázat míru děsivosti chodících mrtvol, ale řešení záchrany života v té nejpitomější formě. Mohu jednoznačně potvrdit, že plán bezesporu vyšel. Počáteční naivita se náhle změnila přímo na běžící pás na vtipné scény. První věc, která by mě jen tak při tvoření parodie na zombie jen tak nenapadla, mě zároveň bavila o to víc. Naprostá nevšímavost. Scéna, kde Pegg procházel devastovanou ulicí, obchodem se stopami od krve a nevšiml si vůbec ničeho zvláštního, mě málem úplně odrovnala a úplně to podtrhlo, jak se v televizi snažili upozornit na krizi a v tom okamžiku se přepnulo na hitparádu na jiném kanálu. Je to možná blbost, ale když jde o komedii, jde především o zábavu. Další věc – likvidace. Další záchvaty smíchu, které přišly s házením polštáře nebo vybíráním vhodných desek k hození do hlav nepřátel, zatímco se zombie pomalu přibližovaly. Ovšem film si svou úroveň příliš dlouho neudržel. Počátkem naprostého nesmyslu v podobě napodobování k bezpečnému průchodu to začalo jít od desíti k pěti. Pár fórků ještě ušlo, ale jinak… Tolik k zábavě. Myslím, že film se za tímto účelem podařil, ale po první polovině už začal chladnout a ztrácel nit, nicméně poslední minuty také stojí za pár dobrých slov. Je zde jasně poznat styl Jednotky příliš rychlého nasazení, která také jednoznačně neparoduje jistý žánr. Film má svůj (celkem) originální příběh, který paroduje jen okrajově, a to je jeho největší přednost.

Zelená zóna je úplně stejný případ, jako nedávno zhlédnutý film Precious. Je totiž na svůj žánr tak dobře hodnocený, až se tomu nechce věřit. Dokonce se mu říká i čtvrtý Bourne, což zní jako velmi lákavá záležitost, protože něco podobného jako návrat k známému agentovi (bez minulosti) určitě nemůže dopadnout úplně nejhůř. Nebýt těchto faktů, vůbec bych s filmem neztrácel čas (i když mám Matta Damona upřímně docela rád), protože válečné filmy už u mě klesly téměř na úplné dno, co se týká mého žebříčku oblíbenosti žánrů. A Zelená zóna přišla s další záležitostí s válkou v Iráku, to promiňte, ale do toho by šlo za jistých okolností, které nechci rozebírat, jen naprosté pako. Opět jako spousta jiných filmů přináší konflikt, který má rádoby hlubší význam v tom, že se tu politická situace řeší i jinak než přestřelkami (takový opak filmu Černý jestřáb sestřelen). Tvůrci si zřejmě mysleli, že když sem naplácají snůšku politických keců, udělají z příběhu naprostý guláš tím, jak střádají jednu neobjasněnou věc přes druhou, aby tím zvýšili napětí a lákali diváka až ke konci, bude to vypadat jako masterpiece, ale v mém případě se vážně mýlili. Film měl na můj vkus příliš mnoho postav, které měly v příběhu co dělat. Zmatek ve jménech, Iráčané, zřejmě dvě strany americké vlády a armády a spousta dalších věcí mě opravdu nevyhovovaly. Neříkejte si, že jsem vůbec nevěděl, o co jde. V příběhu jsem se ještě zvládl orientovat, ale jakmile přišel na scénu Brendan Gleeson nebo Amy Ryen a začaly se řešit různé spojitosti s oběma vládami, už se začala ztrácet nit. A do toho všeho jsem musel ještě snášet věci spojené s vojáky. Všechny jejich nesrozumitelné příkazy, hlasy z vysílaček, jejich ustavičný řev a samé „get down; move, move“ spolu s předvídatelnou hudbou… Abych vše ujasnil, bez několika nesrovnalostí mi nedělal film potíže, ale skutečná potíž je v tom, že se mi příběh, ač nepostrádal jistou dynamiku a nebyl pořád jen o tom samém, prostě nelíbil. Nudil mě a k tomu jsem postrádal nějakou účast Jasona Isaaca. Damon jakš takš ušel, ale v Bournovi byl mnohem lepší.

Obvykle v případech filmů, které na první pohled nevypadají nijak stupidně, nebo jejich název nevypovídá víc, než je třeba, nedám na předpoklady a předsudky, protože tímto bych mohl přijít o spoustu dobrých děl, ale Precious, jež zní i vypadá dobře s ústřední postavou přímo nedělanou pro život plný úspěchů, je tomuto úplný opak. Kdybych si totiž řekl, že si film oceněný za realistický děj nechám ujít, ani bych toho nelitoval. Rovnou potvrdím, že Precious, co se týká námětu a scénáře je opravdu dobrý a všechna svá ocenění si zaslouží, ale není to taková náplň, která by pro mě byla jakkoliv nová a nějak extra mi poskytovala zábavu. Promiňte, že toho prozradím tolik, ale i když je hlavní postavou obézní černošská Američanka, vážně jsem nečekal, že to s ní bude až tak špatné. Vůbec nemyslím výkonově, ale z hlediska role. Šestnáctiletá holka, dvakrát znásilněna svým otcem, s nímž čeká druhé dítě, zatímco trpí negramotností a její matka s ní zachází jako s tím nejšpinavějším kusem hadru? Promiňte, ale mé představy bloudily úplně v jiných sférách. Samozřejmě, že neměl přijít nějaký komediální kýčovitý film. Za veselý příběh by tento film asi moc ocenění nedostal, ale takové maso… Zřejmě se za to ty ceny dneska vážně dávají. Chci tím říct, že tvůrci filmu Precious si opravdu na nic nehrají a ukazují věci tak, jak někdy (bohužel) ve skutečnosti jsou, a to přímo děsivým způsobem. Je přesto smutným faktem, že tímto má film velmi depresivní atmosféru a přispívá tomu i alternativní škola hlavní hrdinky a frustrované tváře všech ostatních postav. Nicméně silný příběh působí (možná i) z většiny spíše lepším dojmem, protože popisuje život úplně nové hlavní postavy spolu s jejími také jinak zobrazenými pocity. Když se dělo něco extrémního, začala si hrdinka představovat ideální život, a to na mě opravdu zapůsobilo. Tento film bych podruhé asi vidět nechtěl, ale myslím, že i kdybych film neviděl a nelitoval, nelituji právě tak toho, že jsem nad ním nakonec nějaký ten čas strávil. Doporučuji spíš starším divákům, protože bych ve vyšším věku film určitě také ocenil víc.

Odhodlání k psaní názoru na film Umučení Krista jsem po zhlédnutí prakticky úplně postrádal. Na tento film jsem se skutečně velmi těšil, ale dostalo se mi poněkud něco úplně jiného, než jsem očekával. Lidé si tu stěžují na dvě hodiny samého bičování, ale to nebyl absolutně žádný důvod k tomu, proč bych se měl na tento film s tak silným tématem vykašlat. Ježíš Kristus je postava, jejíž význam nelze pojmout lehkomyslně a Mel Gibson, jež si mě posledně získal ve Statečném srdci, se ujal úkolu vyprávění jeho příběhu tím nejrealističtějším způsobem. Mel by u mě propadl životem, kdyby si z Krista dělal legraci, jako film Rok jedna z Kaina a Abela, ovšem takovéto zpracování tématu mi opravdu vyrazilo dech. V prvních deseti minutách jsem myslel, že usnu. Mé pochyby nabíraly větších hloubek, ale jakmile mi došlo, jak je tento příběh pojat, hned jsem se na to začal dívat z jiné stránky. Mel jakoby zprvu úplně zapomněl na charakter postav. Uslyšel jsem pár slov, a hned přišla na řadu Jidášova zrada, a takového Krista jsem měl sledovat celou dobu? Jenže malý počet slov Jamesi Caviezelovi úplně stačil. K úspěchu mu stačil velmi přesvědčivý vzhled, arménština a naprosto bezchybný výkon korunovaný právě těmi několika málo slovy, která postavu dotvořila. Caviezel zahrál Ježíše tak, jako nikdo před tím. Gibson vůbec nešetřil naturalismem, protože i když občas ukázal Krista nezjizveného, jak dělá věci, jimiž je znám, pořád se soustředil na to, co před ním jiní radši zakryli rouškou neznáma. Nikdo před tím se takhle na skutečné Kristovo utrpení nemohl založit. Téměř dvě hodiny bičování, pravda, ale vůbec to není věc, která mi jako divákovi stojí za zbytečné protahování. Daleko více než vizuálně, na mě film působil emocionálně. Mně nevadil ten stereotyp sadistických vojáků, mě Kristovo utrpení dohánělo k slzám. Caviezel hrál tak přesvědčivě, hudba přímo podtrhávala a veškeré fakty jako pomoc s křížem nebo obtisk tváře do látky zapříčinily, že dřív jak od poloviny jedno oko nezůstalo suché a mé soustředění na chvíli nepolevilo. Myslím, že jde o výjimečné dílo, protože toto zpracování je úplně obrácené, než jak by se k němu stavil tvůrce, jež by se soustředil spíš na Ježíšův život než umírání.

Jestli jsem očekával v poslední době nějaký opravdu dobrý zážitek, byl to rozhodně film Desperado, které jsem byl ochoten pokládat za klasiku, co nezklame. Zážitek s Mariachim nebyl příliš dobrý. Jak jsem se dočetl, Rodriguez jej sice natočil za podprůměrných podmínek, ale tu atmosféru jsem prostě nemohl unést. Že je Desperado pokračováním jsem se dozvěděl až těsně před zhlédnutím, ale spojitost by mi stejně nemohla ujít po jedné z prvních scén, kde nový mariachi Antonio Banderas dělal úplně stejné věci jako Carlos Gallardo v prvním díle. Nicméně, i s touto změnou si Rodriguez příliš neporadil. Má podobný styl jako Tarantino, a proto ho také už příliš nemám v lásce. Nějak moc se zakládá na filmy s mexickou a španělskou atmosférou, která filmu vůbec neprospívá a vytváří dojem nudného béčkového filmu, a stejně tak tomu je s každým filmem, jehož hlavním hrdinou je Španěl Banderas. Co se dá dělat, atmosféra neprošla a příběh? Říkejte si, že tento film není o příběhu, a že zde jde o úplně něco jiného, ale mě se prostě nelíbil už jen proto, že Mariachi samotný měl příběh lepší a sám o sobě měl skončit. Desperado je prakticky remake, jen s rozdílným jménem. Příběh je ještě k tomu ochuzen o humorné scény, kde bezmocný mariachi musí běžet o život s vyměněným kufrem, a prakticky celých 100 minut zabírá Banderas zneškodňující jednu překážku za druhou a padouch, který své bandě nadává, jak jsou neschopní. Je to prostě nuda, protože tím hlavním je zase a jenom pomsta, která přece už skončila v prvním díle zastřelením. Tenkrát v Mexiku se určitě nevytáhne s ničím dalším, než s ještě výše postaveným padouchem. Jako plus filmu pokládám pár vtipných scének jako zbraně v kytaře nebo přítomnost Dannyho Treja a Selmy Hayek, ale spád filmu a celkový děj si mě prostě nezískal a závěrečná scéna s rotačními kulomety a raketometem v pouzdrech se dá považovat za celkem uctivou náhradu ztráty Gallardovy ústřední role, ale za příliš originální nápad zase ne. Desperado není prakticky v ničem originální a neliší se ani od předchůdce, proto na něj nebudu mít moc dobré vzpomínky.

O Statečném srdci jsem si myslel spoustu věcí, ale snad žádná z nich nebyla dobrá. I tento film je nyní už klasika, avšak já si vzpomínal jen na scény z hrdinova dětství, nikoliv na celý film, ovšem negativní dojem vytvářel muž, který film tvořil celým svým (statečným) srdcem. Mel Gibson hrál v mnoha filmech, ale žádná z jeho rolí si mě nikdy nezískala, a ke všemu začal vytvářet dojem typický pro Clinta Eastwooda. Že si myslí, že na celý film stačí sám (pouze dojem, ne fakt). A měl režírovat dokonce i tento film, který ještě ke všemu trvá bezmála tři hodiny. Chtěl jsem se tedy přesvědčit, zda jsou tak vysoká hodnocení oprávněná také proto, že filmy ve starověkých až středověkých dobách potřebují mít i vynikající kostýmy, na což se Statečné srdce netvářilo. Není to poprvé, ale musím přiznat, že jsem se už zase mýlil. Když jsem načal kostýmy, ty se s Pánem prstenů srovnávat nedaly, ale fakt, že skoro všichni nosili sukně jako praví Skotové, dělal fakt dobrý (a humorný) dojem. Každopádně se Statečné srdce ukázalo být dobrým a působivým dramatickým válečným filmem i s dávkou romantiky, který rozhodně předčil očekáváním. Měl celkem zajímavý, i když ne nijak originální začátek a pár romantických scén, které vyústily k opět nepříliš originální zápletce. Ani Mel Gibson nedokáže vymyslet nic o moc lepšího, než film o pomstě, ale co také vymýšlet nového, když se navíc příběh z části zakládá i na pravdivých událostech. Stejně jako v Patriotovi hrdina přejde svou ztrátu a vydá se na cestu většího dobra, ale i tak se vytáhl s mnoha novinkami. Mel hrál tentokrát fakt dobře. Jeho projevy o svobodě trochu dojemnost postrádaly, ale vše ostatní se podílelo na skvělém charakteru a přesvědčení postavy. Dál film vynikal svými válečnými scénami, které sice postrádaly efekty, ale tím byly realističtější, živější a dobře se na ně koukalo. Jen ta brutalita ke koním a bezmocným, vzdávajícím se a křičícím osobám se mohla trochu zmírnit. A aby toho nebylo málo, ještě obsazení například tria z Tróje nebo oběti ze Saw na mě udělalo velký dojem. Statečné srdce je mnohem lepší, než vypadá a vzhledem k ostatním filmům roku 1995 si zaslouží určitě všechny své oskary, protože mělo ještě skvělý spád, hudbu, scénář a v poslední řadě velmi působivý konec.

Valhalla Rising svým plakátem dávala najevo, že nepůjde o žádný obyčejný film. Mads Mikkelsen, jakožto herec typický pro podobné počiny, přímo křičel do světa, že na žánr akční nebo dobrodružný, jak se píše na imdb, můžeme okamžitě zapomenout. Tohoto herce mám velmi rád, protože představuje herce, který má smysl pro dobrá díla, když se dostane na umělecké filmy a Valhalla Rising, ač vypadá trochu nevábně, je toho jasným důkazem. S přesvědčením jsem šel do filmu i s anglickými titulky, a je nutno dodat, že jsem se chyby nedopustil. S těmi přibližně dvaceti větami, které vypustil jeden z mála aktérů z úst, jsem byl rád, že se přiučím některým z důležitých slov a s neporozuměním příběhu nebylo třeba lámat si hlavu, i když jak se na art film sluší, přesto mi někdy přestával rozum stát. Příběh je skutečně zajímavým článkem řetězu. Je to totiž takový příběh nepříběh, protože daleko víc se film zabývá realistickým dojmem. Jedna z nejdůležitějších předností je totiž atmosféra, která snad nemá obdoby. Záměr film se totiž stejně projeví a díky jistým znakům je vám následně naprosto jasné, že jde o Columbovy předchůdce. Jenže nic jako 1492: Dobytí ráje vůbec nečekejte, ani vzrušující plavbu Pirátů z Karibiku. Jediné, co se zde děje, ani není vidět. Plavba na moři doprovázená dvěmi, třemi slovy za minutu, zaznamená nějaký pohyb zas jednou za dvě minuty. Ale i když je to zvláštní, taková nuda to není. A nic se nezmění ani po nalodění. Opět jde zase o atmosféru doprovázenou tentokrát zpomalenými záběry, přírodou a někdy vážně nepochopitelným chováním. Pořád čekáte, že se něco stane, a když k tomu dojde, neznáte příčinu, protože ohledně činů je film někdy značně pasivní. Mikkelsen, myslím, se svou rolí příliš práce neměl. Neřekl jediné slovo, vypadal dost nevábně, nešetřil s brutalitou… Díky němu film nepostrádal opravdové napětí, ale o jeho účelu jsem měl občas pochyby. To platí zvlášť o naprosto nepochopitelném konci. Valhalla Rising není nic pro uspěchance. Je spíš pro ty, kteří zvládnou být dostatečně trpěliví a dokážou přijmout veškeré znaky typické pro art filmy.

Mně se tomu opravdu nechce věřit. To snad nějaký (nejspíš velmi známý) recenzent měl špatný den, že napsal negativní kritiku a každý se jím nechal úplně ovlivnit? Podle mě je to tak bez pochyb, čemuž odpovídá hodnocení na imdb. Buď hodnotilo film Proroctví jen málo lidí, nebo se každý přizpůsobuje podle názorů jiných, jinak si totiž takhle slabý úspěch nedokážu vysvětlit. Nechci se s nikým hádat, ale podle mě si tento film zaslouží mnohem víc. Nikoho to zřejmě nepřekvapí, ale i v thrillerech je kladen důraz na příběh, a Proroctví má ten svůj skutečně velmi dobře vymyšlený. Jako jeden z mála podobných filmů má totiž neuvěřitelně působivou atmosféru, která tu plní životně důležitou funkci, díky níž film vedle thrillerových prvků nepostrádá dokonce ani pořádnou dávku hororových a mysteriózních okamžiků. Nevím, jaká je situace popularity námětů, ale ať je předpovídání budoucnosti jakkoliv vysoko, v tomto případě na mě udělalo nesmírný dojem. Dále hudba filmu velmi pomáhá a dělá divy, a když „pomatená“ dívka napíše na papír řadu nesrozumitelně seřazených čísel, po padesáti letech se papír vyndá s časové kapsle a někdo jej rozluští, nedokážu to prostě pojmout jako nesmysl. Scéna, kde Nicolas Cage všemu přichází na kloub je vážně velmi působivá a film dokonce neztrácí svoji nabytou úroveň ani postupně. I předpovědi do budoucnosti jsou vážně impozantní. Děj totiž na začátku začíná mysteriózně, pak se změní v thriller, kde zase provedením i efektně působí způsobem naplnění předpovědi, a skončí jako katastrofický a sci-fi. Promiňte, ale něco takového tu, myslím, ještě nebylo a i tato (svým způsobem) slátanina vůbec není na škodu. Nicolase Cage s předpověďmi jsem si totiž užíval, a konečné rozřešení spočívající v zániku života na Zemi byla vlastně taková příjemná třešnička na dortu. Film se vedle příběhu a děje vytáhl mimo jiné i s impozantními efekty, ale jedna věc mi po celou dobu stejně vrtala hlavou a její rozřešení mě poněkud překvapilo. Tajemní lidé… Nechci nikomu kazit překvapení, proto jen naznačím, že poslední dvě minuty jsou tak trochu úlet. Proroctví mě překvapilo, avšak velmi bavilo. Opravdu to stojí za to.

Clinta Eastwooda jako herce příliš neznám, a jako režiséra také moc ne. Až teď mě napadlo pořádně prostudovat jeho sbírku režírovaných filmů, a opravdu mě udivuje, že jsem jich viděl tolik, u kterých jsem o tomto režisérovi nevěděl. Každopádně je fakt, že má pár dobrých kousků, ale i když se mi třeba Gran Torino líbilo, filmy, které režíruje i v nich hraje, mi prostě nevytváří příliš dobrý dojem. Invictus sice tentokrát postrádal jeho drsňáckou roli, ale vědět o jeho režii předem, asi bych do tohoto filmu tolik nadějí nevkládal. Nicméně, Eastwood vytáhl zase něco nového. Musí se mu nechat, že se tolik neopakuje, a přiznám, že mě opravdu překvapil jeho tah vrátit se do minulosti, a natočit biografický příběh. Dále musím přiznat, že si nevzpomenu na chvíli, kdy jsem se o JARu doslechl něco málo více, než jeho hlavní město, takže nyní už něco vím o Nelsonu Mandelovi prostřednictvím skvělého herce Morgana Freemana. Musí se mu nechat, že svou roli zahrál velmi přesvědčivě a působil velmi dobrým dojmem, ale trochu mi zde vadila jeho přílišná aktivita a neustálé filosofické a vnuceně dojemné proslovy. No, má to ale i dobré stránky. Film není totiž jen o Freemanovi, ale je kombinací politiky a tvrdého sportu rugby. Kdo by to byl řekl? V tomto případě hraje opravdu velmi vysokou roli fakt, že tato kooperace není úplně vymyšlená. V opačném případě bychom tyto scény odzívali, ale místo toho jsme mohli být rádi, že se dějí i podobné věci. Ale proč o tom mluvím. Opravdu je dostatečným důkazem k dobrým ohlasům jen takto málo faktů? Jeden z nich, že politika díky rugby dosáhla vyšších úrovní ve své zemi, mě vážně udivuje a těší zároveň. Tato symbiotická kooperace už dává smysl, a poskytuje i důvod k radosti. Jednak tu máme tvrdou práci v týmu v čele s Mattem Damonem, a pak ještě Mandelův obecně zobrazený život, což poskytuje i nesmírně zajímavou rutinu bodyguardů a do jisté míry i napětí. Vytknout se dá Invictusi snad jen dosti jednoduchý děj prakticky předem daný bez jakýchkoliv nesrovnalostí či postranních (trochu důležitějších) zápletek. Invictus si ale nominaci zasloužil.

Whip it vypadá v čele s Ellen Page jako další nečekaná bomba. Page, jakožto velmi mladá herečka, má, myslím, po filmu Juno našlápnuto na velmi dobrou kariéru, a mnoho nadějí se vkládá i do filmu Inception. Úspěch Page v Junu hodně vytváří dojem, že se tato herečka snad už nikdy ve vybraných rolích nezmýlí, ale jako jí, tak snad se ještě žádnému herci nepodařilo svou filmografii vyzdobit jen samými trháky, a Pagina komedie Whip it je toho důkazem. Myslím, že Drew Berrymoore, poprvé v režii a zároveň jedna z účastnic filmu, chtěla předvést na filmový svět nějakou novinku, ale soustředila se jen na pozadí filmu. Podařilo se jí, abych si v tomto případě nemohl vzpomenout na film s kolečkovými bruslemi, ale nedokázala pořádně zamakat na příběhu. Převzala ten nejčastěji užívaný scénář používaný pro záležitosti teenagerů, a tím ty její závody na kolečkových bruslích obrazně vůbec nebyly vidět. Podle mě už lidi prostě nezajímají osudy lidí, kteří dělají pořád to samé. Mě přišel příběh vysloveně k smíchu. Mladá dívka se v 17 letech rozhodne pro změnu, nikomu o tom neřekne, všem lže, aby mohla pokračovat, a pak přijde rádoby nečekaná série zápletek. Samozřejmě, když musí hrdinka zároveň na soutěž krásy, finále závodu je ve stejném termínu. Samozřejmě, že se rodiče naštvou, když se dozví od kamarádky, která ztratí v hrdince zájem, že jim vlastní dcera lhala, a samozřejmě se pak musí hrdinka těžce rozhodovat a zvážit případné zklamání na obou stranách. Toto je tak neuvěřitelně ohrané, zvlášť když je ještě Page zamilovaná, a i to se jí pokazí a na konci vrátí. Prostě a jednoduše, všechno je předem dané, a o konci nemůže být žádných pochyb. Ale abych jen pořád nekritizoval, lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi dívčí závody na bruslích nelíbily, zvlášť když jsem až po dlouhé době trvání pochopil pravidla. Ani náhodou se to nedalo srovnávat s hokejovými mistrovstvími, ale dalo se na to koukat, i když dělalo přece jen trochu blbý dojem, že zrovna s hrdinkou se její tým dostane z úplné nuly až skoro úplně na vrchol. Snad se Ellen Page ukáže v Inception.

The Losers zaujali mou pozornost jen čistě z toho důvodu, že jsou noví, a nejspíš také obsazením Chrise Evanse, který sice v moc dobrých filmech nehraje, ale působí prostě uvolněným dojmem. Můj postoj se k němu asi nezmění, jako se nezmění třeba ke Colinu Farrelovi, který hraje v občasných dobrých filmech, ale dobrým dojem trochu postrádá, ale The Losers se rozhodně na Evansovu listinu dobrých filmů nezapíšou. Jde o stejně drtivou ránu, jakou jsem utrpěl při Gamerovi, kde hrál také mnou oblíbený G. Butler, takže tak na úrovni deseti až dvaceti procent. Je to totiž úplně stejně pokrytecký film, který si najde rádoby oprávněnou dojemnou záminku k tomu, aby mohl mezi tím vystřílet půlku armády a předvést pár výbuchů. Čeká-li se ode mě u tohoto filmu objektivnost, tak snad to jediné dobré, co mě docela pobavilo, byla Evansova scéna se střílením z prstů. Působí to docela fajn, ale také to není vzhledem ke Crankovi zrovna novinka. Abych řekl pravdu, film vlastně nepřišel absolutně s ničím novým. Originalita jakoby se vypařila hned při zapnutí filmu. Považte, neviděli jsme snad už tisíc a jednu „něčím“ výjimečnou partu trvďáků? Neviděli jsme snad už dost speciálně vycvičených jednotek čítající ty nejlepší z nejlepších? A kolikrát jsme se setkali s filmy, kde jde o obyčejnou pomstu, za kterou se skrývá úmrtí nevinných obětí? Film se tváří, že mu na tom záleží, ale vůbec to není pravda. Místo toho, aby se snažil mít nějaký hlubší záměr, nám prezentuje jen samou akci, kde jedno triko nezůstane suchý, a kde dochází k rádoby neočekávaným zvratům. Mezi samými muži, byla Zoe Saldana viditelným bodem. Od Neytiri z Avataru trochu změnila vizáž, to je fakt, ale kdyby se tu vyskytla z o trochu méně stupidnějšího důvodu, byl bych daleko šťastnější. Koho má zajímat, že člověk se kterým spolupracuje, jí zabil otce, když to odkývne, jakoby se nic nestalo? Už to chápete? Tento film je tak primitivní, že nám jsou všichni hrdinové naprosto ukradení, ať umí, co umí. Může dojít k jakémukoliv zvratu, ovšem nikdy to neskončí jinak. Hrdinové bojují proti zlu, ale ani to se nezmůže než na stupidní nelítostnost. The Losers nezachránil nikdo z obsazení, proto bych si nedělal iluze.

Prince of Persia: The Sands of Time, film, který očekávám hned od oznámení možná více, než kterýkoliv jiný film, se dnes dočkal mého rozhřešení. Nikdo asi nepochopí, proč dělám okolo obyčejného popcornového filmu takový povyk, ale já mám své důvody. I kdybych měl všude na očích napsáno „V žádném případě se nedívejte na Prince of Persia“, stejně bych dal filmu šanci a nenechal si ho ujít. Tato hra je nyní už klasika, ale já jsem na ní vyrostl, a proto k ní mám přirozenou citovou vazbu, kterou nemůže nic zpřetrhat. Příběh perského prince si mě tak získal, že jsem první díl dohrál 2x, druhý asi 6x a třetí asi 11x. Z toho jasně plyne, že Prince of Persia je prostě záležitost, která můj respekt a úctu nikdy neztratí, a i když jde tentokrát o film, stojí mi i za návštěvu kina v den premiéry. Nicméně kfilmu. Všude se psalo, že trailery do sebe vůbec nic nemají, že ukazují příliš mnoho a povětšinou předpokládaně nejlepší momenty, s čímž jsem bohužel souhlasil a trochu ztrácel důvěru. Není třeba se dál rozpovídávat o traileru, ale je prostě holý fakt, že propagace filmu přímo bodala do očí vzkazem, že půjde jen o trhákovou blbost, která se dá srovnávat třeba s novým Soubojem titánů. Pravda je ale taková (možná jsem jen zaslepen představou o předloze), že film Prince of Persia není žádný dechberoucí trhák, ale zároveň nespadá na úroveň efektových propadáků. Tvůrci, mezi nimiž i k mému obrovskému nadšení patřil i tvůrce hry Jordan Mechner, převzali nápad z herní předlohy, trochu jej pozměnili, dočkali se ovšem kladů i záporů. Jakožto skalní fanoušek hry nemám prostě na vybranou, a zkrátka mi to nedá s ní nesrovnávat. Tak především byl důležitý začátek. Hra má své prvky, které se na úplné detaily nesoustředí, ale film musí nějak začít, a musí zároveň i vysvětlovat. Fakt, že z Prince udělali Dastana, sirotka nevznešené krve, vůbec nebyl na škodu. Sice se tím pár věcí pozměnilo, ale pozorovat ranou verzi velkého válečníka bylo v pořádku. Když už jsem u důležitých jmen, změna z Farah na Taminu a z Vezíra na Nizama není nic moc. Přiznám, že bych radši originály, ale nebylo těžké si zvykat. Dále tu je jeden velmi důležitý fakt. Jak jsem říkal, příběh hry se nemůže nelišit od příběhu filmu, a proto vypadá až na hlavní linii skoro úplně jinak. Ke štěstí tvůrců zřejmě stačilo uvést Princův příběh jen jako záchranou misi před otevřením písků času, jakožto přibližně 2% hry. Ale koho by to mohlo naštvat? Dokážete si představit příběh o válečníkovi, který 2 hodiny zabíjí písečná monstra? Je pravda, že některá jsem hodně postrádal, ale i bez nich shledávám celkový děj jako ucházející vzhledem k různorodosti průběhu. Trochu jsem čekal, že první půlka bude o snaze zabránit otevření hodin, a druhá o navrácení zpět, ale i když se objevily písky až na konci, byl jsem celkem spokojený (i s jejich novým vznikem atd.). J. Gyllenhaal nepostrádal princův vzhled ani oblečení, a vzhledem k hernímu princovi vytvářel daleko reálnější dojem, co se týče chování. Nechyběl mu šmrnc, dobrý charakter ani akrobatická umění. Abych pravdu řekl, dost mě překvapilo, že se parkouru film věnoval tolik. Normálně bych očekával jednu dvě scény s impozantními kousky, ale je hlavní, že si film zanechal Prince of Persia styl (I v jedné scéně, kde známým způsobem přeběhl princ po zdi.). Tamina alias G. Arterton také vynikala svou povahou (i krásou). Někdy mě dost nepředvídatelně dokázala překvapit a nikdy jsem k její přítomnosti nepocítil antipatie. Nizam alias B. Kingsley mě zase překvapil, jak se v půlce jeho role změnila, a A. Molina jakožto téměř bezvýznamná (často velmi humorná) postava, stejně jako velké množství dalších vedlejších vytvářelo velmi působivé pozadí k hlavnímu příběhu, který zase nepostrádal smysl pro docela povedené zápletky a občasné zvraty. Je ovšem třeba jednoznačně přiznat, že ač hudba vytváří daleko lepší dojem než v Robinu Hoodovi, často pomáhá k velké přímočarosti, která je ještě podporována neustálým vysvětlováním, co mají postavy v plánu. Celkově na mě film zapůsobil spíš lepším dojmem, už také díky hře podobnému a dobře zvládnutému konci, ovšem daleko více bych ocenil třeba Dahakův příchod z trosek. Doufám, že budou i další díly, protože Písečný duch nebo Temný princ by byli určitě bezvadní. U tohoto filmu oceňuji i menší spojitost s jednou další hrou, zajímavě důležité vedlejší postavy, efekty i vlastně příběh samotný, který skalním fanouškům prostě ke štěstí stačí. Nejste-li na tom jako já, snad tento film shledáte alespoň dostatečně dobrým.

Jakožto divák, který může s přehledem tvrdit, že filmů spjatých s druhou světovou válkou viděl skutečně hodně, mám již takovou utkvělou představu, že se už nemohu dočkat ničeho nového. WW II filmů je skutečně mnoho, a už jsem viděl příběhy ze všech možných pohledů od animovaných filmů, přes zajatce pracujících na Sibiři, vojáky ve všech možných liniích a na všech možných postech, na osudy tisíce židů až k dělání psa jednomu německému důstojníkovi. Ale ať vzpomínám, jak chci, nemohu si vzpomenout na jediný, který by se tolik věnoval jedinému člověku, který by něco podobného zažil. Vlastně si ani pořádně nevzpomínám na film, který by se židy zabýval z jejich perspektivy. Nicméně, i když jsem se o jejich osudech dozvěděl z úplně jiných než filmových zdrojů, byl tento film pro mě novinkou. Velmi působivě popsal židův příběh i se všemi okolnostmi, a tvůrci si nemohli vybrat lepšího pamětníka z toho důvodu, že tento příběh nepostrádal barvitost díky hrdinovu povolání. Člověk by řekl, že název vyčerpá svou účinnost hned na začátku, ale ke konci se výborně uplatní. Nejen hlavní hrdina, ale barvitě je popsán i svět okolo něj. To, jak se zacházelo za války s židy, ví úplně každý, ale jen málokdo ví, jak se jejich konflikt s nacisty stupňoval od začátku. Dá se v podstatě říct, že film Pianista shrnul židův život tak obsáhle, že už nemají další tvůrci prostor, protože poutavě vylíčil, jak židé živořili a sami bojovali, jak se skrývali, hladověli i jakým způsobem umírali, a k tomu s dobrým přestavitelem. Adrien Brody se opravdu předvedl. Že byl pořád středem obrazovky, mi sice občas vadilo stejně jako občasný stereotyp, ale to prostě k reálnému příběhu patří. Nejvíce se mi asi líbila část, kde se hrdina skrýval v troskách. Zde se objevila totiž postava, kterou jen málokdy ve válečných filmech s Němci nevidíme – Thomas Kretschmann. Toto je prostě nepřítel, jak se patří, který i přes nacistické role nikdy nevytváří dojem padoucha. V této části se odkrylo hrdinovo největší umění, i milosrdenství ze strany jednoho nepřítele, které dokonce zapříčinilo, že ke konci jsem nad ním pocítil i lítost. Pianista má hodně co ukázat a určitě nesmí mezi WW II filmy chybět.

Jelikož mě poslední film s Johnnym Deppem, co jsem posledně viděl, příliš nepotěšil, nevkládal jsem do Tajemného okna příliš důvěry, protože mi velmi připomínal film Z pekla. Je ale fakt, že se poslední dobou koukám na spoustu filmů, které nemají s Deppem ani jeho stylem nic společného, proto Tajemné okno představovalo jakýsi typ novinky. Velmi dobrý tah, musím přiznat. Nejen, že jsem dosáhl uvolňující změny, ale kápl jsem také na absolutně nepředvídatelně napínavý film. Film o spisovateli jako thriller? No proč ne? Další zajímavá změna od třeba Hodin nebo Horší už to bude. A musím dokonce přiznat, že i přes to mě vůbec nenapadlo, že by mohlo předmětem filmu být plagiátorství, a k tomu spojené s vydíráním, které vytváří neuvěřitelnou atmosféru. Moc zkušeností s thrillery a horrory, myslím, Johnny Depp nemá, což je na něm vidět jak v zrcadle. Ve filmu Z pekla mu vážná tvář vůbec neseděla, ale v tomto filmu si zanechával spíš dojem Jacka Sparrowa, což ještě více umocňoval hlas Saši Rašilova. Každou napínavou scénu totiž téměř nikdy nezakončil jinak, než pro diváka směšným šklebem, nebo i trefnou hláškou, ale i přes to si zachovával dostatečnou důstojnost a přesvědčivost v různých situacích, čehož si velice cením. Musí se filmu nechat, že nepostrádal jistý spád a nepředvídatelnost. John Torturro hrál roli padoucha velmi působivě, a nikdy nezkazil situaci nějakými uboze klasickými činy. Jenže i když jeho pravdivá přítomnost vyšla najevo až ke konci, měl jsem pořád takové tušení, že něco podobného přijde, protože podobně si počínal i film Prokletý ostrov. Tímto mě zvrat filmu příliš nepřekvapil, ale na druhou stranu se vytáhl s brilantním závěrem. Čekal bych něco ve stylu klasických thrillerů, kde je zlo dopadeno, pravdě učiněno za dost, a hlavně aby zvítězili policisté. Tajemné okno nechalo tento průběh plavat, a místo toho dalo přednost efektivitě. Tajemné okno se může pyšnit výjimečnou atmosférou, dobrými herci, příběhem s dějovými odbočkami i fajnovým koncem. Představuje lahůdku pro Deppovy příznivce i zajímavou novinku pro filmové nadšence.

Není moc filmů tohoto typu, a i když jsem jich doposud viděl jen velmi pomálu, musím konstatovat, že ve mně Kniha přežití probudila lásku k post apokalyptickým filmům. I když Terminátor Salvation úplně postrádal příběh, The Road naopak nepostrádala určitou depresi a Já, legenda se Zombielandem se zabývaly oživlými mrtvolami, tyto filmy mají v sobě prostě tu neuvěřitelnou atmosféru, která je dělá výjimečnými. Sám prostě miluji pohled na trosky zničených měst, liduprázdné cesty, spadaná letadla, dálnice plné zničených aut… Kniha přežití obsahuje všechno z toho, dokonce nám občas ukazuje svět z ptačí perspektivy, a tyto scény si nemohu vynachválit díky bezchybné atmosférické hudbě, která by si přinejmenším zasloužila oskara. Slyšel jsem spoustu zvěstí o špatných ohlasech, ale sám jsem se přesvědčil, že k tomu není dostatečný důvod. Kniha přežití dokonale popisuje život v těchto těžkých časech a zároveň má i velmi působivý příběh. Jak může někdo říct, že film zbytečně propaguje křesťanství? Přiznám, že mě nenapadlo, že údajná „kniha přežití“ je ve skutečnosti poslední Bible na světě, ale to je snad špatně? Mně se naopak velmi líbily scény, kde Denzel Washington recitoval verše, nebo kde Gary Oldman vysvětloval hodnotu této významné knihy. A obecně vzato, že Bůh pověřil jakéhosi proroka Eliho úkolem najít správné místo, je přece nadmíru originální. Se zápletkou filmu už je to ale malinko horší. Krom liduprázdné atmosféry se film specializoval i na do jisté míry atmosféru typickou pro divoký západ, a tím nasadila i průběh pro tento žánr klasický. Je zkrátka fakt, že Boss města obklopený pistolníky s ušlechtilým úmyslem, ale s velkou bezohledností typickou pro všechny padouchy, není zkrátka to pravé, co by uspokojovalo veškeré potřeby. Duch svatý nad Elim bdící dovolil z něj udělat neuvěřitelného bojovníka, což se trochu špatně projevilo při občasných přestřelkách, ale ne vždy konalo jen špatnou roli. Tento nedostatek ale není tak příšerný. Bylo milé zde vidět spoustu známých herců, hodně na mě působily sluneční brýle, a konec se také pěkně vytasil. Jen se mi na konci vůbec nelíbila Solarina převzatá role. Kniha přežití má pár nedostatků, ale zato má skvělého D. Washingtona a nezapomenutelnou atmosféru.

Jak to tak vypadá, tento rok nemám na filmy v kinech opravdu žádné štěstí. Filmy, které vypadají dobře, dopadnou většinou špatně, nebo jako v případě Iron Mana 2 pouze dobře s odřenýma ušima. A ty dobré filmy, jako Kick-Ass, jsem si nechal na doma a přišel jsem o zaručeně dobrý zážitek. Když jsem chtěl jít na Robina Hooda, ani jsem nevěděl, do čeho jdu. Filmy o tomto fiktivním hrdinovi si vůbec nepamatuji, jen s ním mám spjaté heslo „bohatým brát a chudým dávat“, jinak nic. Předem jsem tedy neměl s čím srovnávat, ale vize o renovování tohoto hesla ve stylu Gladiátora mě skutečně velmi přitahovala už i díky stejnému herci - Russelu Crowovi. No kdo by nechtěl Gladiátorovskou kvalitu? Ale bohužel ani Robin Hood současný stav reputace filmů v kině vůbec nevylepšil. S radostí mohu jen potvrdit, že dopadl lépe než Souboj titánů, ale jinak? Ach jo. Je mi to fakt líto, ale nenacházím dostatek slov na pozitivní kritiku, a to i přes fakt, že jsem film neviděl doma. Tak zaprvé, předem varuji všechny, kdo čekají něco jako remake. Nový Robin Hood se totiž vůbec nespecializuje na „bohatým brát a chudým dávat“. Jediné, co R. Crowa dělá touto postavou, je jeho zvýšený talent pro lukostřelbu a fakt, že mu tak všichni říkají. Jinak si tvůrci vymysleli snad úplně od základů přestavěný příběh, který popisuje Hooda jen jako nevýjimečného člověka, který, ač na to po celou dobu vůbec nevypadá, bojuje nakonec za jakousi demokracii. Příběh samotný je neuvěřitelně zmatený a působí vzhledem k nepořádku v postavách snad až rozplácle. Občas nevíte, jak se kdo jmenuje, komu patřila nějaká věc, kdo za jaký tým kope, komu a kdo posílá holubí poštou dopisy a tohle je jen jedna věc. Dále, i když měl na to film přes dvě hodiny, nedokázal najít způsob, jak vytvořit jakékoliv citové vazby vzhledem k divákovi. Žádná z postav si mě vůbec nezískala, čímž nevznikalo absolutně žádné napětí, místo něhož se film zaměřil spíš na efektivnost v soubojích a zmiňovanou velkou škálu historických jmen. Jenže jak to může mít efekt, když je v tom zmatek? Dál se mi vůbec nelíbila hudba. Díky snaze udělat z každého Hoodova proslovu nesmírně dojemný zážitek, působila příliš akčně, a místo atmosféry se značnou mírou podílela na přímočarosti. Celé to vypadá spíš jako epilog, takže možná se dočkáme dvojky, ale na hodnocení to nic nemění a 50% dávám jen díky návštěvě kina, protože doma bych zíval v kratších intervalech.

Trainspotting vypadá všelijak, ale nenacházím na obalech žádnou známku toho, že by mohlo jít o film spjatý s drogami. Nalákal mě k němu samozřejmě vysoký ohlas diváků jak na kfilmu tak na imdb a na film, kde Ewan McGregor vypadá jako někdo úplně jiný, měl fakt neobvykle vysoký úspěch, o čemž jsem se chtěl přesvědčit. Ovšem vědět pravý námět předem, o filmu bych asi zauvažoval více, protože mám zkušenosti s Requiemem za sen, kde hrají drogy obrovskou roli… Po tomto zážitku můžu s klidem říct, že drogy hrají fakt roli i zde. Tento film se ale považuje za kult, proto jsem v sobě našel trpělivost, ovšem nemohu tvrdit, že to dopadlo o mnoho lépe než zmiňovaný Requiem za sen. Co vždycky představují drogy? V akčních filmech a thrillerech vždy s sebou přinášejí neuvěřitelně depresivní atmosféru, ale jaká je deprese u filmu, kde 90 minut sedíte přímo ve feťákově doupěti? No příšerná, to mi můžete věřit. Téměř po celou dobu se totiž děj nepřesune do exteriérů, a divák musí trpět v děsivém přítmí domů nebo barů jak ve dne, tak v noci, kde se nenachází nic, co by mu připomínalo jeho domov. Co se týče příběhu, musím velmi ocenit jeho nadmíru reálný nádech. McGregor jakožto hlavní postava se, jak se alespoň zdálo, snažil zbavit závislosti na heroinu, a jak jinak, samozřejmě mu to nešlo. Nejprve jsem nad tím váhal, co má film vlastně v plánu do budoucna, ale pak mi došlo, že přestat není opravdu vůbec snadné. Tohoto faktu si opravdu vážím. Ovšem vyrovnat se s depresivním životem několika jedinců už nebylo vůbec lehké. Naprostý extrém představovalo mrtvé batole. To mi úplně naskakovala husí kůže, a co teprve McGregorova noční můra… fakt nic hezkého. Díky Bohu za těch pět minut, kdy se děj přenesl do přírody. Ani nevíte, jak vám začne plesat srdce nad tou změnou. Mám-li se dívat na výkony, tak McGregor, jakožto člověk, který chce změnu, dopadl dobře, ale herci, kteří představovali jeho kamarádíčky… Ti občas přehnanou aktivitou lezli na nervy. Trainspotting je velmi přesvědčivý odrazovací film, který potěší hlavně ty, kdo to rádi reálné (a kapánek depresivní).

Up in the Air, jakožto film Jasona Reitmana, mě dokázal kupodivu překvapit stejně, jako jeho předchozí díla. O režisérech toho většinou moc nenapíšu, ale v Reitmanově případě mohu svobodně a s jistou říct, že mě ještě nezklamal. Jeho filmy Děkujeme, že kouříte a Juno byly oba překvapivě originální, a nyní mohu gratulovat za dobře odvedenou práci i v tomto případě. V dnešní době už snad neexistuje povolání alespoň jednou neuvedené v nějakém filmu. Vzpomenu si třeba z Cleanera na odklízeče „nepořádku“ po zesnulých nebo tvůrkyni křížovek z All about Steve, ale ještě nikdy jsem neslyšel o člověku, který na objednávku dává lidem padáka. Toto je nadmíru zajímavý nápad a také nadmíru dobře vyřešený. Co byste potřebovali více, když máte ve filmu velkou novinku, než pořádné zasvěcení? Ta hlavní věc, která mě dělá u tohoto filmu šťastným, je, že se film svého tématu drží a nenechává ho jen tak vyset ve vzduchu. Jakémukoliv o hodně horšímu režisérovi by určitě stačilo uvést hrdinovo zaměstnání na začátku, a pak se na něj prostě vybodnout ve stylu akčního děje z důvodu vyhazovu třeba člena mafie. Takové hovadiny se ale Reitmanovi nepodobají. Ke spokojenosti diváků mu stačí zasvěcení nováčka v oboru a tím zároveň i diváka. To na první pohled špatné se díky tomu obrátí v dobré, když poznáte, jaké důležité věci hrají obrovskou roli. Speciálně scéna s J. K. Simmonsem mi ukázala hodně, a vzbuzovala ve mně pocit vítězství (i když normálně bych v jeho případě asi Cloneymu jednu vrazil). George Clooney není můj příliš oblíbený herec, ale zde zahrál svou roli na tak vysoké úrovni, že mě bavil svým charakterem i v jejím soukromém životě, který, pravda, od tématu později trochu couvá. A tento film určitě také mnoho znamená pro Annu Kendrick, protože její dosavadní situace se sérií Stmívání… Abych se ještě vrátil k filmu samotnému, má i vkusný a působivý humor, o čemž svědčí hned první scény, následované Clooneyovou rutinou. Up in the Air sice nebyla taková přeceňovaná „bomba“ jako Avatar, nebo The Hurt Locker, ale určitě bych před udílením fandil více jí, než zmiňovaným dvěma filmům.

Jestli Mattew Vaughn vážně chtěl přijít s velkou novinkou v seznamu superhrdinů, tak bez okolků říkám, že přišel s takovou novinkou, která vyrazí dech snad každému, protože >takovej< nářez se každý den jen tak nevidí. Ještě teď lituji té neskutečné křivdy, kterou jsem na tento film uvalil. Kick-Ass totiž vůbec nevypadal jako taková bomba, kterou je ve skutečnosti. Mám už hold za sebou tolik nových filmů, které mě zklamaly, že Kick-Ass jsem považoval za příliš velké riziko a ty kecy okolo nového rozměru pro superhrdiny se netvářily moc přesvědčivě. Vážně jsem si to měl rozmyslet, protože po tomto zážitku v kině bych odešel s úsměvem. Vaughn skutečně přišel s novým typem superhrdiny, který obyčejně vypadá, ale je v něm ve skutečnosti mnohem více. Nejprve jsem si myslel, že půjde o nějakou parodii, avšak pak mi to bylo jasné. Vaughn nechtěl předvést superhrdinu pokousaného žádným zvířetem nebo obdařeného bůhví jakými prostředky, ale úplně obyčejného člověka (a to opravdu úplně obyčejného), který ani nemá předpoklady. Avšak, toto by asi napadlo každého, že? Jenže pak přijde scéna, kde hrdina úplně pohoří. Nevím, jestli jsem se tomu měl smát, ale to, co následovalo, už konečně splňovalo všechny sliby. Kick-Ass, jakožto hrdina, ukázal neuvěřitelné výkony, co se týče souboje a fakt, že po úrazu není schopen cítit určitou bolest, daleko víc situaci vylepšuje, než zesměšňuje, ale co dělá z filmu opravdu bombu nad bomby? Ha! Při té představě si vzpomenu na Jamese Camerona, který nebyl schopen dopustit, aby E. Furlong v Terminátorovi 2 na někoho vystřelil. Vaughn nepřivedl Kick-ass na svět jen proto, aby dokázal, že „určitým způsobem“ mohou superhrdinové existovat i v reálném světě, ale i za účelem nasadit laťku klasických hrdinských filmů tím způsobem, že ukázal něco, co ji vysoko převyšuje. Hit-Girl jsem si představoval jako holku stejného věku jako Kick-Ass, ale pravda je taková, že je jí 13 let! A vážně nemohu potlačit úsměv u Cameronovy zásady, když zde Hit-Girl představovala tu nejvíce krvelačnou a brutální postavu, co jsem v poslední době viděl. Co se týče příběhu, nemám nejspíš moc výhrad, protože hlavní hrdinové jsou dva, a každý si táhne svůj příběh, který se občas proplete. Na části s Kick-Ass se mi líbila hlavně přesvědčivost. Hrdina si žil normální život, přičemž záležitost filmu skutečně vypadala jen jako část života. A část s Big Daddy a Hit-Girl, i za předpokladu, jak neuvěřitelný život žili, měla grády v úplně tom samém. A ostatně celý film příběhově vypadá mnohem lépe, než třeba Spiderman. Dále působí úplně jinak. Ač se to zdá nemožné, Nicholase Cage jsem si za tu chvilku tak oblíbil, že jeho smrt na mě hodně zapůsobila. A málem bych zapomněl na dobré padouchy a závěr? Jelikož daleko více než Kick-Ass září Hit-Girl, děsně vás začne štvát, že Kick-Ass také pořádně nezafrajeří, což se ale nedá říct o konci, kde je pořád Hit-Girl před ním, ale už má úroveň. Tento film za peníze za kino určitě stojí, protože má i skvělý humor a naprosto úžasnou hudbu.

Film Na dotek všichni okolo mě jenom chválili, a jen to mi stačilo jako dostatečný důvod k tomu, abych následně zjistil, že bez doporučení bych se určitě nedíval a jak bych tím prohloupil. Moc dobře si vzpomínám na plakát a vzpomínám si i na můj absolutní nezájem, jenže proč bych si pamatoval název filmu, který mě nezajímal… O tomto filmu se píše, jak je dramatický a romantický, že jde o milostný čtyřúhelník… Normálně bych s tím neztrácel čas, ale přišel bych o celkem dobrý film, který je dobrý tím, jak je podle mě neobvyklý. Člověk by čekal, že bude muset trpět dva milostné příběhy dvou žen a mužů, které čeká obvyklý scénář, ale propletenost je stránka filmu, která občas dokáže zamotat hlavu. Já sám jsem nebyl s to poznat, na jaké úrovni se city hrdinů vůbec nacházely. Roli tady hraje láska, a nevěra, jejíž podstata vám bude velmi dlouho unikat, dokud nepoznáte styl příběhu. Je totiž velmi pasivní co se nevěry týče. Jeden z bodů A, B, C, D ze „čtyřúhelníku“ totiž druhému bodu vysvětluje a omlouvá svoji nevěru ze zdánlivě neexistujícího důvodu. V další scéně se to samé děje s druhými dvěma body, ale zase v nějakém jiném časovém období, což podnítí vaši zvědavost a díváte se dál. Čtyřúhelník o bodech Julia Roberts, Jude Law, Cliwe Owen a Natalie Portman tvoří seskupení o velmi dobře zahraných postavách, z nichž každá představuje nosný pilíř, který by bez ostatních čtyř nevydržel. Nevzpomínám si totiž na film, kde by pro chod celého filmu stačilo a promluvilo méně než pět lidí. A řekl bych, že film nastavil velmi vysokou laťku scénou, kde se Owen do filmu zapojil. Úplně jsem valil oči nad tím, jak si z něj Law vystřelil díky chatu, protože by mě nenapadlo, že sem budou tvůrci tahat tak nehorázně nechutné sprosťárny. Od této chvíle jsem si už prostě vštípil, že film bude překvapivý a zábavný, což také do jisté míry byl, ovšem nemohu popřít, že jsem čekal z názvu trochu více, jako něco na způsob Osudového doteku. Zbraní filmu jsou prostě city, a vše se řeší slovy, nikoliv činy. A myslím, že ani nebudete překvapeni, jak celá tato záležitost skončí.

Východní přísliby vypadaly jako velice solidní a kvalitní film nepochybně proto, že v nich hrál Viggo Mortensen. Byl to první film od veleúspěšného Pána prstenů, na který jsem od roku jeho vypuštění do světa narazil, ale z mně naprosto nepochopitelných důvodů jsem se na ně podíval až nyní, o tři roky později. Každopádně i do této chvíle si tento film vedl nepochybně dobře, což je samozřejmě důvod, proč se ke starému cíli vrátit. Mortensen si tentokrát nasadil oblek a obrazně řečeno haldu tetování a ruský přízvuk. Je to samozřejmě ironie něco takového tvrdit, když jsem viděl film v češtině, čehož nepochybně nemálo lituji, ale toto tvrzení se dá odvodit od faktu, že v české verzi jako Rus skutečně mluvil (velmi odlišně od jeho obvyklých dabérů). Určitě i jeho přízvuk sehrál roli v nominaci na oskara, kterou shledávám skutečně oprávněnou. Náhlá změna v ruského mafiána totiž myslím nezaujala jen málokoho. Už to nebyl Aragorn s odvážným srdcem, ale podivně neutrální člověk, který neustále balancoval z jedné hrany na druhou. Divák totiž pořád věřil, že hraje ve filmu kladnou roli, ale postupem času se zde stejně vyskytne mnoho scén, které popírají a následně vyvrací, a právě tento typ role musel vzbudit zájem. Mortensenův výkon na mě velmi zapůsobil, ale větší dojem by udělal v trochu aktivnějším filmu. Vůbec tím nechci říct akčnějšímu, ale děj mi přišel takový moc protáhlý a díky Casselově roli i trochu depresivní. Jeho role zkrátka mají úspěch spíš v komediích. Příběh, založený na nepochopené ruské mafii mi přišel trochu zmatený. Hlavní linie spojená s Naomi Watts je od počátku očividná, ale do toho se plete ještě životní příběh Mortensenovy role spojený s dalšími případy, které někdy ani nedávají úplně smysl, protože k podnícení k zavraždění stačilo jen jednomu mafiánovi zanadávat. Proto jsem například vůbec nebyl schopen poznat příčinu incidentu v sauně, kde navíc Mortensen bojoval úplně nahý. Ovšem, když se k tomu obrátíme zády, vyjdou Východní přísliby jako hodně zajímavý a poutavý film, který navíc poskytuje i k mému překvapení dostatečně důležitou roli Naomi Watts spolu s i docela přijatelným, ovšem zase trochu neobjasněným koncem.

Iron Man mě nejprve příliš nepřitahoval, protože jsem choval značnou nedůvěru k filmovým zpracováním jednoho hrdiny za druhým, ale ukázalo se, že jsem měl co do činění s opravdu zajímavým a pozoruhodným superhrdinou, který svoje schopnosti neprokázal díky kousnutí pavouka, ale díky své kreativní inteligenci. A i když jsem od druhého dílu příliš neočekával, po prvním díle mi to rozhodně stálo za to. Alespoň jako, jak se říká, pop cornový film. Ukázal se tedy Tony Stark se svým oblekem i v dalším díle? No, kdybyste šli na film jen s úmyslem vidět pouze další výkony, zbraně a technologie, pak byste určitě na konci filmu zářili štěstím. Tuto, jak se zdá, rovnou odsuzující větu neberme ale zas tolik vážně. Právě tyto věci dělají film zábavným, ale ne úplně zastupují veškeré priority. Co se týče příběhu, ten podle mě tak trochu postrádal hlavu a patu. Diváci bohužel nejsou tak chytří, jako tvůrci, kteří vymýšleli film do nejmenších detailů. Pro příklad Tolkienův Pán prstenů obsahuje elfštinu, které nejprve rozuměl jen sám autor, ale jakmile se dostala do filmu, objevily se pod ní titulky. Iron Man, odehrávající se v absolutně jiné době, není spojen s žádnými vymyšlenými jazyky, ale vzhledem k nepříliš, až středně vzdálené budoucnosti v době technologií, kterým rozumějí opět jenom samotní tvůrci. Kolik dialogů tu padne, kterým absolutně nerozumíme… Hodně. A postup děje je podle mě postaven na těchto faktech, které nám někdy nemohou dávat smysl. Na můj vkus je tento film příliš futuristický a vytvoření nového prvku pomocí přístroje, který má očividně každý k dispozici, je už trochu moc. Na druhou stranu je ale docela legrace pozorovat Tonyho, jak řídí počítač pomocí gestikulace rukou. Abych se dostal k té hlavě a patě, přišlo mi, že tvůrci hledali záminku ke konečné mega akční scéně trochu neohrabaně. Hlavním padouchem je samozřejmě M. Rourke, který vůbec není špatný, ale stěžejním problémem je spíš S. Rockwell, jež neustále někde kolísá. V každé scéně vypadá totiž vždycky jinak, a občas nevíte, zda dělá to, co dělá jako konkurent, zločinec, lupič, hlupák nebo něco jiného. Myslím ale, že důležité je, že se na tento film dalo dívat stejně dobře, jako na jedničku. Zprvu jsem začal litovat, že mě odsoudili k českému dabingu, ale nakonec to přineslo ovoce, protože k přečtení titulků, když Downey s Paltrow mluvili jeden přes druhého, by asi potřebovalo film krapet zpomalit. Dále se mi zde velmi líbila sexy S. Johansson, ale jakožto asistentka, která i když zmlátila tucet strážců a jedinkrát prokázala svůj účel, mi přišla krapet zbytečná. A jestli se mi něco líbilo možná ještě více, než akční scény, pak spojitost s Avangers. Nick Fury se svou „důležitostí „ působil trochu směšně, ale spolu se štítem Kapitána Ameriky a Thorovým kladivem (na něž jsem v sále sám 5 minut čekal) představoval působivý článek pro nadcházející hrdiny nabytý film. Iron Man 2 je spíš podívaná jen pro pobavení, nikoliv pro velkolepou senzaci.

25. hodina mě nemohla zaujmout nikým jiným, než Edwardem Nortonem, od kterého jsem čekal nepochybně dobrý výkon. Jeho novější role myslím, za moc nestojí, ale jelikož je tento film relativně starý, měl jsem důvod ho přirovnávat k jeho dalším starším filmům, kde zazářil. Kult hákového kříže a Klub rváčů mu úplně změnily reputaci a 25. Hodina? S jistotou se nemůže těmto dvěma filmů rovnat, ale stejně jako tyto má v sobě něco nového, co jsem viděl alespoň prvně já. I když bývá časté, když film ukázal v prvních 30 minutách zaměstnání, povahu a postoje tří hlavních hrdinů, pořád jsem si myslel, že se depresivnímu drogovému prostředí nevyhnu. K mému překvapení ale všechno změnil příchod policie, která okamžitě zvěstovala nástup do vězení. Od této chvíle jsem čekal něco na způsob filmu Zločinec, nebo Nortonův Kult, kde bude tento herec vystaven nezadržitelnému tlaku světa za mřížemi. 25. hodina by ale nemohla mít úspěch, kdyby se opakovala, a ještě se stejným hercem. E. Norton opět přišel s rolí, která figurovala ve filmu, jehož námět není přímo autentický (podobně vyznívajících filmů mám za sebou už haldy), ale pořád originálnější, než většina filmů, co vídám poslední dobou. Koho by napadlo, že Norton nebude před zákonem utíkat, řešit konflikty násilím, nebude se snažit prokázat svou nevinu, ale postaví se tomu čelem a prostě a jednoduše si užije svůj poslední den na svobodě. Být v jeho kůži, asi bych nechodil po monotónně prosvětleném baru se svýma výstředníma kámošema, ale vyskytují se tu momenty, které mají opravdové účinky. Hrdinovo proklínání celého světa ještě posíleno o hlas Petra Rychlého je jedním z těchto případů, pak jeho záchrana polomrtvého psa, extrémní brutální scéna a spousta dalších drží film vysoko nad vodou. Tento film není nijak extra zábavný, ale když už se začnete nudit, přijdou na řadu takové scény, které vrátí dramatický a dynamický chod. Právě tyto scény si zapamatujete a budete je pokládat za daleko pro film důležitější, než doopravdy jsou. Navíc závěrečná působivá představa o životě na svobodě vám doslovně neřekne, jak film skončí.

Lhář, lhář je takový název, který mi hned vštípil do hlavy Jima Carreyho. Tak nějak jsem se dovtípil, že tento film bude komedie, a taky byla, a v mnoha ohledech naprosto zarážející. Tak nejprve mi nemohla uniknout taková menší spojitost s filmem Yes Man. Jim se znovu uchýlil k pravdomluvnému filmu a nešetřil svým komickým nadáním. Pro představu, jakým způsobem byl tentokrát donucen mluvit jen pravdu? No, přesvědčením k říkání ano opravdu ne. Tentokrát bylo příčinou trochu přehnaně působící přání hrdinova syna, jež díky zaměstnání advokáta udělalo neuvěřitelnou paseku. Carrey předvedl další film ve stylu Ace Ventury. Jestli by někdo chtěl natočit film na podobné téma, prostě by se mu nepodařilo ho udělat komičtější, než tento. Nejen, že Jim začal najednou říkat všem po pravdě, co si o nich myslí, ale zároveň aby toho nebylo málo, měl zrovna případ, ve kterém potřeboval lež jako sůl. Zní to všechno podivně, ale znáte Jima. Přání jeho filmového syna totiž disponovalo takovou mocí, že nedovolilo Jimovi vyslovit jakoukoliv lež, a teď si představte ten efekt v případě ryzího lháře. Ještě tu dozníval výkon z Ventury s jeho neuvěřitelnými výrazy a grimasami, takže si asi dokážete představit, jakou scénu udělal, když chtěl modré pero nazvat jako růžové. V těchto případech bylo přímo nutné, abych ztišil zvuk, protože slyšet někdo kolem, na jakou se to dívám pitominu… Tyto výstupy ale někdy i nesly ovoce. Docela dobrý dojem udělal výčet dopravních přestupků, ale zase mě neuvěřitelně zaskočilo a popudilo to příšerně trapné zasedání. A abych nezapomněl, mimo grimas tu Jim ještě neuvěřitelně vyřvává, chová se jako naprostý mentál, až někdy opravdu pochybujete, zda to mysleli tvůrci vážně. Myslím, že málokomu přijde vtipné, když se v soudní síni advokát chová jako naprostý idiot, „námitkuje“ vlastní otázky, na záchodě se sám mlátí, aniž by ho za to všechno někam radši neodklidili. A ještě více umocňuje komické výstupy hlas M. Dejdara. Jako byste poslouchali v jednom kuse Barta ječet do celého světa. Tento film se dá označit jako zábavný a nenudný, ale někdy to fakt přehání.

Film „Děkujeme, že kouříte“ zaujal mou pozornost díky dalšímu fenoménu z mnoha dalších, o kterých je mimochodem ve filmu také řeč, o nichž o každém by měl být natočen nějaký tomuto podobný film. Jistý postoj k Fast Foodům byl vyjádřen ve filmu Fast Food Nation, i když tedy více schvaluji film Supersize me, a ke zbraním třeba Obchodník se smrtí. Jenže každé z těchto témat je popisováno tak, že někoho baví, a někoho ne. Tento film se věnuje cigaretám, ale v příběhu je jim věnována jistým způsobem nízká pozornost, díky níž se vám neutváří kladná představa o nich. A přitom se zároveň film zabývá cigaretami veškerých 85 minut. Jak to jde vůbec dohromady? Zkrátka a dobře, přišel velice schopný tvůrce, který navrhl téma, v němž figuroval tak neuvěřitelně pozoruhodný člověk, díky němuž, i když chováte k cigaretám nevýslovný odpor, se během pozorování nemůžete postavit jinam, než na jeho stranu. Svým vzezřením, chováním, povahou, temperamentem a přístupem si vás postaví na svou stranu, a je to on, kdo táhne film a utváří ho. Ne cigarety. Důkaz toho je, že ve filmu nikoho kouřit neuvidíte. Hrdina sice mluví o cigaretách, obhajuje je apod., ale tímto nás baví a poskytuje nám svou nejpůsobivější stránku, díky níž si ho oblíbíme. Sám cigarety neschvaluji a myslím si o nich svoje, ale hrdina, jež je zastupuje, avšak tímto si vydobyl silnou charakterovou stránku, představuje nosný sloup, jemuž fandíte, aby se nezřítil. Jakkoliv tady zachází hrdina do extrémů, namísto toho, abyste nadávali, se smějete. A když se dostane do situací visících na vlásku, jen doufáte, aby nezakolísal a předvedl něco ze své rutinní práce. Nejen, že je tento film velice proměnný tím, jak je hrdina nejprve tam, a pak tam, stýká se s různými lidmi, a dělá „odlišně stejné“ věci. Mimo rutinu tu hrdina řeší problém proti odpůrcům, řeší vztahy a dokonce je i unesen. Tento spád je ještě více okořeněn vkusným humorem a nápady v podobě OSS, a málem bych zapomněl pochválit výkony skvělých herců, kterým je dokonce propůjčen i ten nejpůsobivější dabing. Nudou film netrpí ani na chvíli, je příjemný a má úroveň.