Omarovic

Určitě, možná jen svým názvem dokazuje, že není pro žádné hard-core diváky. Přímo z něj čiší, že jde o nějakou komedii, která je založena na ničem jiném, než na partnerských vztazích. Tyto komedie se rozmnožily především na počátku jednadvacátého století a představují trn v oku především mužským divákům, protože ať vypadají jakkoliv, vždy jsou prakticky totožné a tedy i stereotypní. Někdy ale není na škodu je vystřídat za obvyklé žánry, a filmu Určitě, možná pomohli také herci i moje mírná tolerance. Jinak by to nemělo smysl. Dočkal jsem se nějaké změny? Obecně vzato, všechny filmy jsou v něčem nové, ale ani tento film nevytváří dojem, že na tom usilovně zapracoval. Záminku k novému příběhu o muži a jeho dívkách představuje zvědavá holčička hrající se svým tatínkem opravdu zábavnou hru o jeho partnerském životě. Z příběhového hlediska to není zas tak špatný nápad, protože čekáme na momenty překvapení, ale ta představa o děvčátku mluvícím a vůbec zajímajícím se o věci, kterým prostě a jednoduše nemůže rozumět, je absolutně směšná. A samozřejmě je tu vidět ta neskutečná naivita ze strany tvůrců, která je postavena na nadřazenosti této postavy nad tou dospělou – Ryanem Reynoldsem. Je to strašně americké, stejně jako ustavičné happy endy a naprosté odloučení od reality života. Ovšem to přehlížení těchto věcí je naprosto nezbytné. Nemohu ovšem ani popřít, že se mi film alespoň trochu líbil. Ryan Reynolds už má totiž s podobnými filmy zkušenosti, je mi sympatický a dokáže filmu zvýšit hodnotu pozitivní atmosférou, kterou jeho přítomnost vytváří. Okázale jeho postava prochází životem a naráží na dívky, které si ustavičně „prohazuje“. Není to taková pohroma, když se ukáže třeba Rachel Weisz a nejen s ní je film vcelku zábavný. Nejspíš jediný problém spočívá asi v té stereotypnosti, které se tvůrci romantických komedií nikdy nezbaví. Vtipné i dramatické scény vás prostě ze židle nepostaví a těšit se mohou jen z vědomí, že je provedl někdo slavný. Určitě, možná je zkrátka pro chvíle, kdy nechcete namáhat mozek nebo kdy nemáte příliš mnoho času.

Smrt Heatha Ledgera mě v ten den nijak nedokázala zarmoutit, samozřejmě z toho hlediska, že jsem ho ještě vůbec dobře neznal. Byl však velmi oblíbený a mimoděk mezi dalšími četnými filmy, které vídám, se snažím najít důvod. Zkrocená hora byla první a dokázala mi, že je tento herec schopný obdobného výkonu jako v Temném rytíři, a Čtyři pírka byla výzvou pro mě, coby pro diváka snažícího se nalézt jeho talent ve všech žánrech. Ledger není herec jako třeba Arnold S., který umí (i dobře) zahrát jen akční nebo komediální role. Jsem si jistý, že kdyby ještě žil, byl by dokázal zastínit i různorodost rolí, kterým před smrtí vévodil. Ta ve Čtyřech pírkách není špatná, ale tento herec samotný představuje jen malý dílek filmu coby skládačky, tudíž ani s podporou dalších dobrých herců nedostál mým očekáváním v této záležitosti. Film se podle mě dá popsat jako drama míchající prvky jiných filmů, jen s pramalým úspěchem. Ledger společně s W. Bentleym mají přátelský vztah, pasivně se přou o jednu ženu a oba chtějí dosáhnout, nebo získat zpět svoji čest. Myslím, že pro fanynky to zní jako dobrá záležitost plná emocí a navíc s Heathem Ledgerem, ale já se příliš nedivím tomu, co se zde píše. Že si na sebe film nevydělal, vůbec není fakt, kterému bychom se měli divit. Film sice obsahuje ty emoce, ztracenou čest, přátelství, odehrává se na místě a v době, které ještě filmy nezaznamenaly, ale přes to všechno je neskutečně nezábavný. Diváka prostě neohromí, protože se děsně snaží napodobit filmy jako Návrat do Cold Mountain a do jisté míry i Gladiátora. Ani zpomalené záběry, které se snažily zachytit zděšení hrdinů nad smrtí přátel, neměly blízko k prosazení, protože žádná z postav si nedokázala vydobýt výjimečnost v tak fádním, upadajícím a nepůsobivém ději bez jakýchkoliv zápletek vzbuzujících šok, překvapení nebo dojem kvalitního vypracování. Prostě a jednoduše film má emoce, krásnou ženu, velkolepou bitvu i slušný nápad, ale nic z toho vás neuchvátí, možná až na jednu záležitost s Bentleym. Čtyři pírka opravdu moc nedoporučuji, pokud toto všechno chcete v lepším světle.

Čas probuzení ve mně hned na první pohled vzbudil úsměv. Já si říkal, že tento film chce vypadat jako ty filmy, kterým se podařilo kvalitně zhotovit film v prostředí, které přineslo většině z nich nebývalou slávu a úspěch – v psychiatrické léčebně? K mému překvapení a obdivu však Čas probuzení přes všechny obavy z kopírování dokázal, že si pevně stojí na svém, a že zvládne rozšířit toto prostředí do dalších zákoutí. Nejprve nedokážu odolat film srovnat s filmy Přelet nad kukaččím hnízdem a Svět podle Prota. Je na první pohled poznat, že má kousek od každého. Pohybujeme se v odvětví pacientů se stejným postižením, je jich mnoho jako v Přeletu a sám R. de Niro prostě svým prvenstvím ve filmu vytváří dojem pacienta výjimečného – tedy někoho jako Prota. Ale jsem opravdu rád, že tento film nemohu přirovnat k neoriginálním slátaninám. Především Tim Robins zachránil celou situaci svým bezchybným výkonem. Když jste viděli jeho upřímné úsměvy, jeho věčně dobrou a trochu naivní náladu, pozorovali jeho pokoru a způsob, jakým vytáhl svou postavu z davu, vytvářel dojem výjimečnosti a pozoruhodnosti. I mimo jisté podobenství s dalšími filmy však Času probuzení nesmírně pomáhá divákovo vědomí, že jde o příběh podle skutečnosti. Udržuje to zároveň film při zemi, uchraňuje před klišé zápletkami a zahánělo to i mé obavy z nepodařených nápadů. Ovšem film si filmovou podobu udržuje, protože například vnesení života do pacientů, kteří vytváří dojem prázdných skořápek, mi přišlo jako až děsivá nadsázka (typická pro filmy), ale pravdivá podoba této nemoci mě svou skutečností zaujala i fascinovala. Hlavní obavu mi však do mysli přiváděl Niro. Jako „vybraný“ pacient totiž vypadal jako postava, která potřebuje prostor, a upřímně řečeno, jeho život (ve filmové podobě) mě příliš nezajímal. Obavy plynuly z toho, že jeho postava změní směr filmu a odchýlí se od nápadu se „zastavenou“ nemocí, a proto obdivuji, že si tvůrci odpustili tuto dramatizaci a zbytečnou filmovou potřebu, a tím Nirovu postavu umírnili a ponechali jí dostatečně velký prostor. Po tomto zážitku chválím důkaz Robinse i Nira, že zvládnou i jiné role. Film učinili zábavným, nefádním a do jisté míry neobyčejným, takže jsem spokojený.

Nebýt toho, že mi to včas řekli, nevěděl bych, že filmy Mariachi, Desperado a Tenkrát v Mexiku spolu nějak souvisí, ale nakonec jsem šel podle pořadí a zatím si mariachiho filmy moc dobře nevedly. Do třetího dílu jsem šel ale jen z toho důvodu, abych to měl konečně za sebou. Mé překvapení je ale na místě, protože film Tenkrát v Mexiku se sice klišé nezřekl, ale vydal se po (konečně) nové trati. Způsob Desperada se totiž od Mariachiho nezměnil, což je důvod k obavám, když je třetí díl pod stejnou taktovkou. Ovšem tento film si konečně nějakou tu chválu zaslouží. Nejvíce musím ocenit strukturu. Příběh si tentokrát odpustil neuvěřitelnou přímočarost, tudíž jsme nemuseli jen bezděčně čekat, až se objeví další padouši, a postupně si, jako kdybychom loupali cibuli, s Banderasem klestit cestu nekonečnými hordami nepřátel. Tvůrci konečně postoupili o úroveň výš a připravili nám příběh, u kterého divák rád zůstane, aby se postupně dopracoval ke konečnému plánu, protože děj je nyní daleko propracovanější a znatelně komplikovanější, což postavě mariachimu úplně změnilo tvář. Od začátku totiž pořádně nevíte, o co ve filmu jde, co mají postavy za lubem a kolik je vůbec ve filmu stran. Konečně není hlavním cílem padouch, který čeká zprávy o nepříteli. Konečně se tu vyskytují postavy, které mají zcela jiné úmysly, než pouze a jen vysílat pěšáky na hrdinu a konečně za něco stojí. Při pohledu na obsazení jsem si začal říkat, s čím to všichni ti borci tentokrát přijdou. To se tu budou Banderas, Hayek, Depp, Rourke, Dafoe, Mendes, znovuzrozený Trejo a další střídat ve střelbě? Nikoliv. Rozmanitost postav mě překvapila, avšak stejně jsem se dočkal i zklamání. Nejlepší byla Deppova falešná ruka, ale novoty v podobě plamenometu a bomby v pouzdrech už vedle předchozích nápadů vyzněly spíš zoufale. Ze strany herců mě nejvíce zklamala Eva Mendes, protože ta neukázala nic, coby se od klišé alespoň trochu vzdálilo, ovšem ostatní herci… fakt elita. Tenkrát v Mexiku není nijak extra kvalitní ani nápaditý film, ale je oproti oběma předchůdcům znatelně lepší ve většině faktorů.

Můj postoj k českým filmům se jen tak nezmění, ale musím připustit, že Pelíšky mají před většinou českých filmů, které jsem měl tu smůlu vidět, obrovský náskok a jsou také dalším důkazem toho, že se Češi překonávali hlavně před začátkem 21. století. Pelíšky se ani nedaly příliš dlouho přehlížet, protože svými úspěchy přímo volají do světa a ani nedají svými pověstmi z divákova blízkého okolí dopustit na to, aby někomu byl vůbec schopný říct, že jeden z nejlepších českých filmů neviděl. Myslím, že toto může potvrdit úplně každý, kdo film viděl, a sám mohu dosvědčit, že jakmile jsem jej dokoukal, neměl jsem zábrany ho mezi ty nejlepší zařadit. Pelíšky tvůrci postavili na úplně klasickém podkladu, který spočívá v obyčejných lidech (z filmového, ne česko-politického hlediska) a tím mě dokonale nedokázali přesvědčit alespoň tak dlouho, dokud nedošlo na hlavní přednost filmu. Můj odpor k českým filmům nejspíš vyvrcholil po shlédnutí filmu Děti noci, který mi nejspíš vnukl utkvělou představu o tom, že české filmy sází a vkládají veškeré promarněné úsilí do dramatického děje, který řeší jen rodinné či individuální problémy, což určitě nenudilo pouze mě. A když nenazvou svůj příběh dramatem, zvořou svůj děj debilním humorem. Pelíšky obsahují jak rodinné problémy, tak komické scény, ale v té kombinaci, že ještě kvalitní výkony herců podpoří ten naivní, ale klasický, působivý a účinný humor i v tomto případě honosný a seriózní dramatický děj. Především spolupráce výkonů a komiky je znát. Scény, které vyčnívají z davu svou naivitou neztrácejí účinnost, když je provádí osvědčený herec myslící je smrtelně vážně. Miroslav Donutil a speciálně Jiří Kodet předvádí tak grandiózní výkony, že vedle přímých vtipů i jen jejich rozčilení a běsnění k nepříčetnosti nezadržitelně v divákovi vzbouzí smích. Dokážou přesvědčivě ukázat (někdy i) klasické domácí prostředí s okázalým humorem coby kořením. Všemožné kombinace hereckých výkonů, příběh zasazený do pre-revolučního období, zápletky všeho druhu, nepředvídatelné a neobyčejné konce scén… Co víc si od českých tvůrců prát.

Jelikož neznám žádné další dílo o mladém Petru Panovi (narážka na Hooka) krom tohoto kontroverzního filmu, prostě a jednoznačně nevěřím v realizaci jiného kvalitního zpracování této záležitosti, a doufám, že tímto „nevěřím“ jsem zahubil myšlenku nějakého režiséra či scénáristy, který to měl zalubem, stejně, jako se tímto ve filmu zabíjely víly, což mi možná jediné přišlo jako dobrý nápad. Je to také moje hloupost, že se film držel tak dlouho mimo můj dohled a tím jsem zapříčinil naprostý neúspěch, ale tak to chodí a tímto si prostě číslo jedna s Petrem Panem drží právě Hook, který se ale nedá považovat jako plnohodnotné zpracování tématu, když byl zde Petr dospělý a nemohl do sytosti ukázat své pravé přednosti. To zde ve stejnojmenném filmu předvedl, co se dalo, ale už jen ten nápad přímo křičí do světa: všichni starší než filmový Petr Pan ruce pryč! Radovánky, které poskytl svým „obětem“ prostě nedokázaly obměkčit moje přesvědčení o infantilnosti, když se film nepředvedl ani s příběhem, který není ani o píď méně dětinský než námět samotný. Normálně bych si řekl, přehlížej to a soustřeď se na úroveň zábavy, ale ani to prostě nebylo v mých silách. Ta dětinskost prostě nezná mezí z veškerých stran a děj je tím tak nezábavný, že jsem měl co dělat, abych neusnul. Je mi jasné, že tímto spousty lidí zvednu ze židlí, ale já na to neměl, ani kdybych dělal nevím co. Třeba Transformers 2 nebo G.I. Joe měli ke kvalitě velmi daleko, ale dokázali mě celkem slušně pobavit. Tím se Petr Pan z mého pohledu prostě pochlubit nemůže. A i když efekty film až křečovitě držely nad vodou, nedokázaly zastínit tu obyčejnost a banalitu. No, alespoň bylo fajn zase někdy vidět Jasona Isaaca nebo tehdy začínající Rachel Hurd-Wood. Co já vím, možná že když Tim Buton remakoval již mnohokrát předělávanou Alenku v říši divů, možná že mu to nedá a předělá další známou pohádku do své sbírky. Myslím, že >on< by na to možná měl, ale i tak bych do filmu moc důvěry nevkládal. Petr Pan je opravdu spíš jen pohádkou pro předškoláky na dobrou noc, jinak nechci starší nebádat ke zbytečnému risku.

L.A. Přísně tajné vypadá tak trochu jako variace Základního instinktu. Sexy dáma na plakátu na vás udělá dojem, ale žel bohu zde hraje zdejší kráska Kim Basinger nanejvýš nedůležitou roli. Nedokážu vyjmenovat filmy roku 1997 a tímto ani moc nechápu Basingerino oscarové ocenění, ale sošky z jiných hledisek už mohu jen přát. Je fakt, že L.A. má svůj styl. Především mě překvapilo svým hereckým obsazením, v němž nečekaně všichni tahají za stejný provaz. Člověk by si řekl, že v kriminálním filmu bude po vzoru filmu Sedm nějaký charismatický protiklad dobra, ale ač se s ničím takovým film pochlubit nemůže, vůbec mi to nevadilo. Ba naopak jsem úplně žral do jisté míry spolupráci té škály známých herců. Jenže nejsilnější stránku filmu představuje propracovanost a složitost. Je vidět, že se scénáristé činili na plné obrátky, protože takto propletený a přitom chytře vymyšlený a působivými dialogy naplněný film dlouho nepamatuji. Příběh začíná tak jednoduše, ale ta pramalá kooperace postav úplně nekontrolovatelně rozvine strom s každým hlavním hercem coby větví, která přináší do filmu jako celku charakteristický způsob posloupnosti. Všichni tři hlavní herci představují sloup, bez kterého by ostatní nedokázali pokračovat a každý imponuje svým osobitým charakterem, od ostatních rozdílným stylem a dějovým proudem, který neztrácí na síle ani při občasné vzájemné spolupráci. Děj filmu mi dokázal, že krom napětí nepostrádá prakticky nic. Jakožto krimi ukázalo občas i neobvykle šokující zvraty, ale jejich síla byla ochuzena o to, že komplikovanost vám občas zamezila posoudit jejich význam. Každopádně je film žánrově celek vyvážené úrovně krimi atmosféry, působivé akce i neobyčejných emocionálních záležitostí. Jak jsem říkal, jak je děj čím dál rozvinutější, tím je méně přehledný, tudíž vám přestane vařit v hlavě, když se ke konci vše vysvětlí. Je to obvyklý tah, ale L.A. možná i zachránil. Je ovšem třeba dodat, že propletenost a konečné shrnutí okamžitě neznamená záminku k nejvyššímu hodnocení. Ale titul dalšího působivého úspěchu devadesátých let filmu nedokážu odepřít.

Ronin není určitě nic zvláštního, řekl bych si, kdybych se na film nepodíval. Už mě totiž dlouhodobý zájem o filmy naučil, že velké množství starších filmů má tak dobré ohlasy v podstatě jen právě kvůli jejich stáří, na které spousta lidí bere ohledy jen z důvodu tehdejší možné originality. Co byste řekli filmu Ronin s Robertem de Nirem držícím pistolku, kdybyste o něm nic nevěděli? Že nevypadá dobře? To by byla velká chyba, protože sám jsem svědkem toho, že spousta „starších“ filmů dostává svému slovu. Kdybych nebral ohledy na příběh, film by dosáhl vysokých úspěchů už jen z hlediska hereckého obsazení, kde herci mají z mé strany veliké štěstí. Prakticky nikoho z nich totiž často nevídám, ale jejich úspěchy v jistých filmech jim zajistily nepostradatelnou imunitu, která zapříčiňuje mé nadšení už jen za jejich přítomnosti. Když opomenu Nira, který mi ještě ani neměl šanci moc prokázat svůj dobrý herecký talent, vyjímaje i osvědčeného Rena, S. Bean, S. Skarsgard, J. Price i N. McEldrone, herci mnou známí jen hrstkou rolí, v jediném filmu všichni dohromady vytvořili doslova pavučinu zasahující do všech Roninových koutů. Ze všech stran jsem si prostě užíval herce, které mám rád. A příběh? Zvláštní případ úplné obyčejnosti provedené velmi neobyčejně. Že si to protiřečí? Ani ne, protože tým, který má získat tajemný kufřík, není nic nového, ale nápad je zprostředkován tak, že někdy vám až zůstává rozum stát. Prakticky jde o Jidášův film, protože „zradovými“ zvraty film nešetří, což ovšem vůbec není na škodu, protože tímto je film schopen někdy přímo až šokujících a občas nepředvídatelných zvratů. Z hlediska akčně thrillerových prvků na mě film působil velmi pozitivně, protože automobilová honička, zdánlivě vypadající jako tvůrcovská rutina, masové přestřelky , individuální pistolnické souboje i velmi neobvyklé a nápadité špionážní akce mají co do atmosféry, dojmu i provedení veliký úspěch. Je pravda, že film postupoval trochu přímočaře, ale to vám pomohli přehlížet hlavně výrazní a honosní herci spolu s vysokou úrovní zábavy. Roninova silná stránka je také hudba.

Solomon Kane opravdu vypadá na docela dobré fantasy. Já si ale myslím, že i tvůrci vytvářeli tento film s přesvědčením, že jejich film není a nikdy nebude víc, než snůška ubohých scén, které by nebyly originální, ani kdyby za to tvůrci peklu prodali své duše. Tento film je skutečně naprosto otřesný a zbytečný úplně ve všech směrech. Dalo by se vlastně říct, že kopíruje skoro stejné množství filmů, jako zesměšňují starší parodie. Vzhled je Van Helsinga stejně jako jeho víra v boha, spousta postav je jak z Pána prstenů, nápad s peklem se všemožnými démony je z Constantina a v neposlední řadě jsou ty jejich „prokleté duše“ něco jako náhražky zombie se světélkujícíma očima. Není tu nic, co bych už někdy předtím neviděl, celkový nápad je docela zajímavý, ale film je tak příšerně vyřešený, že ač oplývá celkem dobrými efekty, nedokážete je dostatečně ocenit a přijmout je, když zapadají do scén s tak nesmyslnými souvislostmi. Bohužel, efekty jsou i zkázou celého filmu. Ne, že by jejich vzhled nedokázal vzbudit trochu respektu, ale je z jejich hlediska jasně vidět, že se tvůrci vykašlali na propracovanost příběhu, na nápaditost postav i na kvalitní zvraty, a ke štěstí jim stačilo pár efektových upgradů. Na každém koutě spoléhali na bezoké příšery vyskakující z temných koutů, na originalitu, kterou měly vyvolat maskérské kousky v podobě seškvařené kůže a černých čoček pro vzhled ďáblových nohsledů, na zvukové efekty pro zlejší a ďábelštější hlasy, na scénář plný prázdných hlášek a na hrdinovo přesvědčení o jeho mírumilovné duši, které nejspíš mělo posílit jeho dojem na základě konání zla (zabíjení po kvantech) pro dobrou věc. Největším problémem filmu je ale postavení scén. Prakticky veškerý obsah od zápletky s cestující rodinou po vstoupení Solomona k hlavnímu padouchovi představuje systém vsuvek, které svým charakterem postrádají ve filmu důležitost. Kanova zastávka v kostele s úplně ve filmu bezvýznamným knězem v podání M. Crooka, přičemž si v potemnělém sklepě na chvíli Kane zabojoval s příšerami, jen bezvýsledně zvýšila divákovy obavy o Solomonovu duši před „takovým“ zlem. Ke konci ještě nedokážu odolat poukázat na úplně nesmyslný a k smrti předvídatelný, přímočarý, primitivní a k zahození hodný konec, jehož obyčejnost nezachránila ani pekelná zrůda či spolupráce s Barandovem a obsazení Marka Vašuta. Solomona Kana jedině na vlastní riziko.

The A-Team svým plakátem vypadá jako ekvivalent filmu The Loosers, a jak se tak na to dívám, tento rok je nějak bohatý na specializované „nejlepší“ týmy. Nejprve to byli Loosers, dneska A-Team a co nevidět se na scéně objeví další tým těch nejlepších – Expandables. Tak trochu jsem čekal, že se od sebe A-Team a Loosers nebudou nijak lišit, a že se dívám na předem prohraný film, ale jiné obsazení a jiná zápletka dokázala, že A-Team si zaslouží běžet v kinech víc, než velké množství filmů, které zapříčinily můj znechucený odchod z kina (Souboj titánů) nebo ty, u kterých jsem neriskoval a tím jsem i dobře udělal (Zelená zóna). V kině jsem nebyl ani na A-Teamu, ale není na to zas až tak dobře, abych toho litoval. Nicméně mám k filmu mnohem více chvály než výčitek. V první řadě si tvůrci z postav neudělali žádné bojovníky za lepší svět, nebo prachobyčejné burany pomsty. Je to zvláštní, ale jakmile uběhlo 20 minut, vůbec jsem nebyl přesvědčen o tom, zda-li to myslí vážně, když uvedli i hrdiny stejně jako Loosers, ale jak se děj odvíjel, všechny ty jejich šílenosti prostě dokázaly ze všech postav udělat něco víc. Všechny jsem si je daleko víc oblíbil, i když si tvůrci neodpustili pár pakáren ohledně jejich specifikací – však víte, jeden je nejlepší v tomhle, druhý v tomhle a dohromady tvoří samozřejmě ty nejlepší a řeší všechno nejlíp atd… Ale když máte na talíři Liama Neesona, Bradleyho Coopera, který sice představuje šaška a lovce salonů, ale příliš to nepřehání, nepříliš známého, ale schopného a výrazného Quintona Jacksona, Sharltoa Copleyho z Districtu 9 a mou oblíbenou, a zde nezanedbatelnou Jessicu Biel, všichni tvoří dohromady zajímavý a zábavný celek, u kterého jste schopni přehlížet i tu spršku hlášek, neskutečné nesmysly i atmosféru vyvolanou nyní již banálním vojenským prostředím. Film se dokázal vytáhnout i s celkem zajímavým příběhem, který sice zase nepostrádal křivdu a nespravedlnost, ale oproti Loosers měl daleko lepší spád a všechny ty jejich „nepředvídatelnosti“ (zrada atd., bez čehož se tyto filmy neobejdou) naservíroval prakticky rovnou, čímž dokázal zamezit klišé momentům, kde se z někoho nečekaně, ale nekvalitně stane zrádce. Předvídat se zde dala spousta věcí, ale i tak na mě dokázal film příjemně zapůsobit a zároveň mě i dobře pobavit.

Á, Běžící muž, film, který představuje prostor pro další nepříliš známou Schwarzeneggerovu roli. Říkáte si, proč se dívám na dozajista předem prohraný boj, ale na to je jednoduchá odpověď. Arnold není J.C.V.D ani S. Segal. Jako oni by dopadl nebýt jeho proslavených rolí, které z něj udělaly herce, nad kterým nemávnete jako nad všemi Segalovými filmy, na jejichž obalech drží pistoli. Každopádně toto je kompliment pro Arnolda a bohužel nikoliv pro tento film. Říkám znovu, že ať jsou jeho filmy jakékoliv, nikdy nezačnou představovat záminku k odporu k jeho dalším filmům, ale Běžící muž prostě nemá na to, aby se zařadil do seznamu jeho viditelných úspěchů. Krom Terminátora si nevzpomínám na roli, kde by byla jeho role záporná. I v Komandu působil spíš padoušským dojmem, ale jeho činy pro záchranu dcery ho udržovaly na kladné úrovni, a Běžící muž posiluje jeho kladnost za pomoci klišé zápletky, kde prostě není schopen uposlechnout rozkazu k masové vraždě nevinných civilistů. A co by to bylo za film, kde by se svět proti němu nespojil? Nevypadá pak Arnold jako ukřivděný muž, který i za své neviny musí bojovat o holý život a čest? Tyto záminky k procvičení jeho svalnatých paží už nějak ztratily na účinnosti, každopádně film Arnoldovi nepřipravil ani nějak nově příchozí dámskou oporu – už je to druhé klišé, když je žena ve filmu nejprve proti němu, a pak se s ním musí spojit. Ovšem ve filmu je podobných nesmyslů ještě hodně. Nápad o show, kde se pro pobavení diváků zabíjejí trestanci, ale schvaluji. Není to poprvé, kdy Arnoldův film poskytuje nápad pro druhé. Nejprve Pravdivé lži pro Smithovi, a teď Běžící muž pro Rallye smrti. Každopádně má film nápad dobrý, ale nijak zvlášť dotažený. Celý záměr filmu je úplně na houby, protože je to zase jedno velké klišé, když Arnold usiluje o zlepšení světa a nastolení pravdy. Jeho souboje s Lovci, umírání jeho přátel a jeho motivace, aby nezemřeli nadarmo, není prostě celek zápletek, který by dělal z filmu něco výjimečného nebo obzvlášť zábavného. Běžící muž je spíš pro fandy podobné těm, kteří znají celý seriál a filmy Star Treku.

Super hrdinové se pomalu dostávají na vrchní příčky žebříčky filmových nápadů, ale tím se zároveň stávají běžnějšími, čili i stereotypnějšími. Defendor není vyloženým příkladem odfouklého super hrdinského filmu, ale spíš příkladem toho, jak začínají tyto filmy ztrácet na zajímavosti. Těch komixů je nespočet, a proto jsem o Defendorovi nikdy neslyšel stejně, jako nespočet dalších diváků. Je prostě faktem, že se o film skoro nikdo nezajímá, a je to skutečně správné? Přicházejí všichni o zážitek? V případě Defendora tak trochu nevím, na čí stranu se mám přiklonit, protože má spoustu kladů, ale i pár záporů. V první řadě je nutno dodat, že šel po vyloženě správné stezce. Doba, kdy hrdinové dostali výcvik nebo je kouslo něco jako pavouk, už myslím odzvonila. Lidi už pomalu přestává bavit dívat se, jak hrdina filmem prochází a dostane na pr**l až od nějakého hlavního padoucha. Takto pohořel především film Spirit. Defendor už nespoléhá na efekty, ale spíš na vtipnost scén, kde se hrdina snaží neúspěšně dostat na úroveň komixových hrdinů, a mimo to přišel i s nějakými novotami. Skleněnky a roj zuřivých včel byl skvělou novinkou, a stejně tak komicky působí i hrdinova dětská naivita, ale hlouposti, kterých se dopouštěl, už ztrácely časem na účinnosti. Dále film nepřišel ani s žádnou přes příliš originální zápletkou. Je fakt, že dopadla lépe, než něco většího, jako třeba záchrana města (Barman), ale postrádala především vyšší poutavost. Hrdinova parťačka filmu tak trochu ukrádala pozitivnější atmosféru… zase lepší než nějaká sexy královna večírku, ale dojem, kterým působila, mě nedokázala moc přesvědčit podobně jako většina nedoceněných vedlejších postav. W. Harrelson přesvědčivě splnil úděl nezáměrného komedianta, ale nedokázal si mě získat natolik, abych dal průchod nepřirozeným emočním výbuchům u jeho zvládnutých nebo nezvládnutých činů. Ovšem scéna, kde střílí s prakem se mi líbila hodně. Defendor je hodně předvídatelný i přímočarý, ale zároveň je tím do jisté míry i jedinečný. Celkově ve mně zanechal dojem zajímavé hrdinské záležitosti radši jen na jedno použití.

Tak tohle tedy rozhodně nechápu. Serenity má na imdb daleko vyšší hodnocení než třeba Predátor nebo Sunshine, hodnotilo jej přes 100 000 lidí, a přitom se nevytáhlo s ničím originálním nebo šokujícím, díky čemuž bych všechny ty ohlasy mohl potvrdit. Na první pohled vám film nic neřekne, ale po nějaké té chvíli zjistíte, že jde jen o pouhou náhražku Hvězdných válek. V tomto ohledu se musí uznat, že oproti nim daleko lépe začali – vysvětlili příčiny přesidlování na jiné planety, jak tam udělali dýchatelnou atmosféru a tak vůbec, ale tak jako tak, později se stejně nemůžete toho dojmu z prachsprostého kopírování zbavit. Teď asi to nejdůležitější – příběh. Pomalu nemohu nalézt ta správná slova. Asi dvěma slovy - naprostá slátanina. Hlavní problém? Tvůrci nedotáhli bezmála jedinou věc. Především si tvůrci nevymysleli příběh, který by popisoval tamější rozsáhlý svět jiným, než omezeným pohledem hlavních hrdinů, a díky zaměřením jen na ně nám nedokázal poskytnout, abychom si některého z nich trochu oblíbili. Nástup a význam postavy River mi přišel vyloženě směšný. Můžou si z ní padouši udělat nějakou zbraň na neznámé účely, ale už jenom její osvobození bylo příliš ukvapené a primitivní, a její pozdější význam? Čtení myšlenek, když je nám jako postava úplně ukradená a nijak si nás nezískala? Nuda. Dokonalé bojové umění? Nuda. A další postavy? Škoda slov. Film jde kupředu tak nesystematicky, málo vysvětluje a dává málo prostoru cestování ve vesmíru i všem scénám, kde zrovna není žádná akce - tudíž i kvalitnějším dialogům. A akční scény, ač mají velmi kvalitní vizuální efekty, si alespoň mě nezískaly pro svou děsnou jednoduchost. Jediná scéna, která na mě udělala větší dojem, byla ta s kompletně vymřelou planetou, plnou zachovalých mrtvol. Pak na mě zapůsobil i záznam, který vysvětlil tu neskutečnou katastrofu spolu s příčinou vzniku těch jejich „plenitelů“, ale krom pár sekundových scén jsem si těchto postav vůbec neužil stejně jako ničeho, co s nimi souviselo. Celková myšlenka se mi nelíbí, a už vůbec ne postup děje, který nedotáhl tolik věcí v úplně všech ohledech.

Nejsem žádný vyložený odpůrce Twilight ságy, ani se přespříliš nenakláním k většinovému názoru, ale překvapil jsem sám sebe, že jsem se na Zatmění díval i po naprosto otřesném Novém měsíci. Ovšem jelikož už Twilight potřetí vystřídalo režiséra, naděje na kvalitní revitalizaci stále zůstaly, jenže tento krok je myslím zároveň zkázou. Skalní (rovnou) fanynky se na kvalitu filmu vůbec neohlížejí a nejvíce na sérii zbožňují tu žhavou lásku mezi ústředními postavami, ale právě city a emoce už dávno začaly být vskutku otravné. Každý režisér této série si přirozeně přečetl knihu, a aby film nedopadl jako snůška nesmyslné akce a trapných zápletek, soustředil se spíš na dramatickou stránku filmu, protože ta je podle většiny diváků nejúspěšnější ve většině filmů, jenže když se režiséři pořád měnili, tak chtěl mít to samé každý z nich. Myslím, že v tom tkví hlavní problém Zatmění. Třetí režisér nám na obrazovky opět vyložil 80% filmu obsahující samé „romantické, srdcervoucí a k povzdychu hodné“ scény, které jsme viděli už dvakrát předtím. Zatmění po stránce celkového dojmu je určitě lepší než Nový měsíc, ale už nepřišlo vůbec s ničím novým. Stmívání se ještě dalo vydržet. Tam jsme se seznámili s upíry. Nový měsíc předvedl vlkodlaky, ale absolutně nulový příběh. A Zatmění přišlo s rozvinutím příběhu, které absolutně nemá filmovou hodnotu, a které je postaveno na ubohém podkladu pomsty. Už se tu neseznamujeme s ničím novým, jen sledujeme ten samý, opakující se souboj mezi Edwardem a Jacobem o srdce Belly, která opět v podání Kristen Stewart na všech místech posuvníku vašeho přehrávače ukazuje ten svůj „slavný“ těžce rozhodující zamilovaný výraz. Dále se Zatmění nevytáhlo s žádnou další plnohodnotnou postavou, ovšem ještě k tomu snížilo význam stálých někdy až na směšnou úroveň. Prostě a jednoduše, úplně všichni mimo ústřední trojky nedostali prostor a „nové“ postavy si užili tak dvě minuty. Jo, možná přišel film s velkou bitvou, ale ta… také dopadla tak trochu komicky. Jestli se mi na filmu něco aspoň trochu líbilo, tak nejspíš obecně kooperace obou nadpřirozených druhů a scéna ve stanu (svou vtipnou stránkou pochopitelně). Jinak Zatmění představuje etapu, která začíná i končí sama o sobě a nepředstavuje vůbec žádný další krok v tom hlavním. Celková reputace leží v rukách režiséra čtvrtého dílu.

Predátor je mimozemšťan, který se od první chvíle, kdy jej vidíte poprvé, vryje do paměti a jen tak ji neopustí. Stejně jako Vetřelec je nesmírně nápaditý, originální a není to ten typ, který vás hned přestane bavit. Film Predátoři možná vypadal špatně, ale z uvedených důvodů je jasné, že bych si je nenechal jen tak ujít. První Predátor byl skvělý, druhý trochu klesl, první AvP ještě ušlo a druhé bylo úplně úděsné. Dostali se tedy Predátoři alespoň přes jednu z těchto úrovní? Naděje mi dodávala účast Roberta Rodrigueze, a myslím, že ač jsem prvky jeho klasických filmů nikde nezpozoroval, určitě pomohl k vyhoupnutí kvality na úroveň Predátora 2. Tak zaprvé, dá se prakticky říct, že jde o remake prvního dílu. Příběh, postavy i prostředí prakticky stejné, postup děje předvedl jen pár změn… Ale když už se bavíme o spojitostech s prvním dílem, na druhou stranu mě mile překvapilo, že tvůrci použili v některých scénách úplně stejnou hudbu, což posílilo úroveň napětí a pak, že v jedné scéně se slovy zavzpomínalo na Schwarzeneggerův boj. Tyto dva fakty zvýšily reputaci asi o 20%. Abych se vrátil k příběhu, měl i něco do sebe. I když Predátora již známe, zde přišli jeho „příbuzní“ i s nějakými novinkami, ale celkově to prostě nebylo ono. Překvapili mě jen tehdy, když jsem zjistil, že v jedné pasti použili řeč mrtvé návnady, ale jinak předvedli tak málo… Bylo to jen samé „zabij, nebo zemři“, a jinak žádná úcta k nepříteli, jako když si před Arnoldem První sundal helmu. Lidští hrdinové se ale celkem předvedli. Brodyho nová role chladnokrevného zabijáka mě tedy vůbec nepřesvědčila. Znám ho spíš jako kulturní mírumilovnou bytost, takže mi byl spíš k smíchu, ale jinak jak Rodriguez slíbil, skoro každá z postav by nejspíš dokázala utáhnout film sama. Jen jsem čekal více Fishbournovy a Trejovy účasti. Každopádně Predátoři jako film dokázal někdy i překvapit. Velice efektní byl Fishbournův nástup a film dokázal i na pár místech zpomalit a na chvíli se uklidnit, ale významnou složkou byla především velká předvídatelnost. Film se zvraty nešetřil, ale téměř každý konec jednotlivých scén jsem dokázal předpovědět – film šel po jedné dráze až do konce a moc mě nepotěšily ani novinky ze světa Predátorů, které jsou jasným důkazem těch nekvalitních uprgradů u filmů, kde se nedokázalo vymyslet nic lepšího. Zejména mluvím o tom, jak po prvních dílech přijdou tvůrci s něčím, co ještě daleko převyšuje to, na co jsme zvyklí (I důvod katastrofního úpadku Transformers, kterému je více predátořích druhů neméně podobné). Ovšem svůj účel bijáku na pobavení v měsících prázdnin film splnil a rozhodně mě nenudil.

Dobu ledovou jsem viděl snad už stokrát, a nechápu, jak jsem si na ni mohl tak dlouho nevzpomenout. Jak jsem už psal, Doba ledová je film, který bez jakýchkoliv obav může soupeřit o post nejlepšího 3D animovaného filmu vůbec. Patří totiž mezi první z nich, s originálními nápady, proto považuji za hlavní kandidáty především Dobu ledovou, Shreka a Toy Story. Toy Story přišlo s živými hračkami, Shrek s pohádkovými bytostmi a Doba ledová se zvířaty. Na ni jsem se právě díval nedávno a vůbec nic se nezměnilo. Důvod je jasný. Třeba po sérii animovaných filmů, k nimž patří třeba mnou naprosto opovrhovaná Lovecká sezóna 2, by Doba ledová asi moc šancí neměla, s tím, co má, ale jelikož jsem ji viděl poprvé již dávno a líbila se mi, prostě se mi vryla do paměti jako úspěšná. Má totiž úplně všechno, co pro své diváky mít musí. V první řadě to jsou animovaná zvířata. Asi je málo pravděpodobné, že s nimi do 3D přišla první právě Doba ledová, ale kdyby ne, tak určitě s pravěkými ano. Myslím, že každý se mnou bude souhlasit s tvrzením, že téměř všichni měli v raném věku pravěké tvory rádi. A pokud jste tento film viděli přibližně v deseti letech jako já, museli jste být nadšeni stejně. Samozřejmě, že ke štěstí nestačí jen tvorové. Film má i velmi kvalitní příběh a systém vtipných scén. Sám jednoznačně nedokážu určit, kdo přišel první, ale i když byl třeba Shrek dřív, komická postava, která je okřiknuta asi jednou za pět minut navíc v kůži lenochoda Cida s dabingem Jiřího Lábuse, se vůbec nedá považovat za kopírování. V animácích se tato postava stala prakticky nepostradatelnou, ale v tomto podání navíc s kvalitní animací prostě slaví úspěch. Dále je to samozřejmě kryserka Scrat, ale ta, ač vtipná je, představuje spíš jen takové zpestření mimo hlavní příběh. Jediné, co film trochu nedotáhl, a což určitě také představuje důvod neúspěchu u starších diváků, je pravděpodobně rozpačité rozložení příběhu. Ve Shrekovi, s pohádkovým příběhem, jsou neobvyklé a nereálné scény samozřejmostí, ale měla opravdu pravěká zvířata zažit se svou zápletkou něco podobného? Doba ledová je nesmyslnými scénami úplně přeplněná, ale jak jinak naplnit průměrnou délku trvání a získat si srdce nejmladších diváků? Ve mně přetrvává 8 let starý názor, proto se nedokážu na film zlobit, navíc když má tak srdceryvný konec.

Jelikož se snažím dávat šanci všem filmovým žánrům, ale mezi mé nejoblíbenější patří fantasy a sci-fi, jinak se už ani s psaním názoru na komedie začínat nedá. Trvalo mi velmi dlouho, než jsem se do filmu odvážil, protože se stačí podívat na obsazení, na plakát a žánr, a hned to pochopíte. Owen Wilson i Jennifer Aniston jsou učinění komedianti a příběh, který pojednává o nezbedném psovi… Řekněte sami, jestli by vás (především mužské diváky) předsudky nedonutily se na film vykašlat… Každopádně mě nečekaně velký úspěch přesvědčil, a ani jsem moc nelitoval. Původně jsem si myslel, že film bude hrozně naivní a nebude schopen mi dokázat, že to myslí smrtelně vážně. Už na to poukazuji po několikáté, ale nic jako ten film se psem, který hrál fotbal, jsem fakt nechtěl, ale i tak… Film popisuje příběh dvou novomanželů, kterým udělá pes ze života peklo, což tedy nezní moc lákavě. Člověk si představí stupidní rádoby vtipnou komedii, která se zaměřuje především na toho psa, který svou nezdolnou hyperaktivitou nakonec nějak zařídí páníčkům třeba výhru v loterii. Film Marley a já je ale normální film, který se nesnížil na úroveň rodinných komedií, a předvedl celkem reálný příběh ze života, jež psa používá jen jako významný katalyzátor. Až mě překvapilo, jak film dokázal být celkem zábavný i bez Marleyho. Owen Wilson mi dokázal, že dokáže být vtipný i bez Bena Stillera a jeho ujetých pakáren jako Zoolander. Jeho činnost ve filmu byla fajn a nejvíce se mi líbily scény, kde za hudby stručně a zrychleně vyprávěl všechny druhy zážitků, které Marley zdařile zkazil. I za skutečnosti, že se film zaměřil na příběh dvou lidí, na jejich kariéru a na psa zároveň, tvořilo to přesto pěkný celek, ovšem myslím, že z hlediska psa se trochu příliš zaměřil na to špatné, díky čemuž jste sami mohli mít nutkání toho psa pořádně zbičovat. Marley a já je i přes to uvolněný a procítěný film, který popisuje dlouhou lidskou životní etapu, v níž jejich pes žije celý svůj život naplno. Nepostrádá dramatické ani zdařilé komediální scény a ke konci je schopen možná i někoho chytnout za srdce.

Donnie Darko byl sice světem přijat dobře, ale já dlouho dával na své předsudky. Měl jsem představu o sci-fi filmu ve vesmíru, u kterého se bude šetřit na efektech a sklidí akorát depresivní atmosféru Total Recallu. Dále, i když mám Jaka Gyllenhaala upřímně docela rád, stejně jako v případě Ewana McGregora v Trainspottingu jsem vkládal velkou nedůvěru v jeho herecké začátky. Nicméně tato chyba je prostě jenom předsudek, čímž apeluji na nižší nedůvěřivost diváků, protože Donnie Darko je skutečně velmi dobrým filmem. Myšlenka je přímo šokující. Příběh totiž nevypráví jen o podivném chování, pubeřtáckých počinech, poruchách osobnosti, ale dostává se až do neuvěřitelných extrémů, které v kombinaci vytváří velmi zajímavý a pozoruhodný celek. Film začíná tak okázale puberťácky, ale v tom okamžiku, kdy se z nebes zřítí artefakt, se vše změní na variabilní pás scén, které různě kombinují úplně protipólné žánry. Nejen, že se občas i nasmějeme, ale, to je nejdůležitější, úplně žasneme nad tou mystikou, která nás neustále provází. Tímto bych chtěl především vyzdvihnout hudbu, která dělala téměř z každé scény dramatickou záležitost, při které se vám někdy i napětím a atmosférou tajil dech. Jake Gyllenhaal má totiž tak proměnlivou postavu, že ať dělá cokoliv, vždy se obáváte, aby se najednou nestalo něco nečekaného, a to potom dostanete pořádnou dávku, když obhajuje a vysvětluje své názory a postoje na veřejnosti. Ale to, co jsem zatím popsal, jen vytváří dojem, že film není o ničem jiném, než o zvláštním chlapci. Úspěch právě tkví v tom, že film kombinuje tyto scény ještě s těmi mysteriózními až hororovými prvky. Frank mě velmi překvapil a scény s ním a věcmi, které viděl jen Jake, mi až naháněly strach. A co teprve, když se dostalo na Filosofii cestování v čase… Mystika vyústila až k Tečnému vesmíru, časoprostoru a konci světa… To je, panečku něco. Tento film ve finále má vlastně úplně všechno. Když už film dospěl k vyvrcholení, nebylo to něco jako ve filmu Proroctví. Spíš uchvátil svou aktivní pasivitou. Sám totiž nevím, jestli jsem to správně pochopil, ale opět díky té mystice vyvolané z kapitol to na mě každopádně udělalo velký dojem. Donnie Darko je skvělý film, který dokonce zlepšil reputaci všem účinkujícím hercům a určitě nejen mě donutil k zamyšlení.

Původně jsem si myslel, že Okamžik zlomu je film Hranice zlomu, ale ani se nedá říct, že se vloudila chybička, protože tento film láká už Hopkinsovým esem v rukávu - jeho neuvěřitelně ďábelským pohledem plným neutajitelné vychytralosti, která z něj dělá možná nejpůsobivějšího padoucha kinematografie. Ani si pořádně nedokážu vzpomenout na roli, kde po celou dobu působil přesvědčivě klaďáckým dojmem… Každopádně jak to tak bývá, Hopkins ač zde představoval toho zlého, prostě dokázal svými výkony zapříčinit, abychom fandili jemu, což vůbec není nic špatného, ale tímto byla pozornost z většiny převedena na Ryana Goslinga, tedy toho „good guye“. Určitě byl štěstím bez sebe, že může hrát proti někomu tak proslavenému, ale prostě nedokázal vytvářet ten dojem dobra, který by dokázal zastínit jakkoliv velké, ale pořád působivé Hopkinsovo zlo. Film tímto ztrácel poutavost, dokud se na scéně znovu neobjevil Ten zákeřný. Obdivuji tvůrce, že si vybrali žánr, kterým se zařídili. Obdivuji, že se na policajtskou roli B. Burka vykašlali, neudělali z filmu akční klišé a vydali se po cestě zákona a práva, ale důvod (jen do jisté míry) neúspěchu jsem už vysvětlil. Film se více věnoval egoistickému a arogantnímu právníkovi a jeho životními cíly. To, že do pozadí probíhal jeho kariérní život, vůbec situaci nerozvinulo zábavným způsobem. Zkrátka a dobře, film se mi velmi líbil do konce první poloviny, kde byl Antony nad věcí, a přesvědčivě plnil svoji úlohu, i za skutečnosti, že jsme byli svědky jeho bezesporné viny. Tím, jak jeho postava obklopovala ostatní lží, film získával originalitu (něco jako protipól filmu Dokažte mi vinu). A zbytek, kde právník vykonával důležitá rozhodnutí, řešil svoji „nadmíru stagnující“ situaci a zaujatě hledal pravdu, už neměl tu úroveň. Nic proti Goslingovi, ale jako přesladký ouřada si mě prostě nezískal, a ještě víc mě naštval, když jako (omlouvám se za výraz) podřadný herec s úlisným úsměvem zasadil (předvídatelně, avšak nepřesvědčivě a fádně) Hopkinsovi smrtící ránu. Okamžik zlomu vděčí za úspěch pouze několika málo Antonyho scénám.

Když se na to tak dívám, který 3D animovaný film je nejlepší? Soupeřit může snad jen Shrek, Doba ledová, možná nějaké další a, to jste určitě nečekali, Příběh hraček. Píše se zde, že tento film je prvním celovečerním 3D filmem vůbec, což ještě není úplné vítězství, vždyť k tomu je potřeba ještě kvalita, jenže to je parametr, který může Příběh hraček přímo rozdávat. Pochopil bych, že se mi tento film líbil, když jsem ho viděl poprvé asi v sedmi letech, ale už by mě opravdu nenapadlo, že se mi bude líbit i dnes. I já jsem kdysi věřil, že hračky ožívají, ale v té době jsem ještě nevěděl, že o tom bude natočen tak dobrý film. K mému obrovskému překvapení se tento animák vytáhl s velmi kvalitním příběhem. Člověk by si normálně řekl, že to bude fajn film s dobrým námětem, ale s příběhem dobrým leda tak pro děcka, jenže v tomto případě je dobré obojí. Tvůrci život hraček popsali přímo dokonalým způsobem. Nejen, že na rok 1995 se vytáhli s velmi kvalitní a příjemně působící animací, ale zároveň si dali záležet na všech detailech, jako na ožívání hraček jen v nepřítomnosti lidí. Hračky přece taky mohly ožívat i v jejich přítomnosti, ale to by nebyla žádná sranda, což mi připomíná příběh. Že si Buzz Rakeťák myslí, že není hračka, i když s Andym se jako hračka chová, mi vůbec nevadilo. Kdyby to věděl hned a záměrně by s Woodym soupeřil, přišel bych o tu největší nalejvárnu vtipných scén. Ani nelituji, že jsem neslyšel Hanksův hlas, protože Soukup, Dlouhý a další se pro své role tak hodili, že občas jsem se přímo řezal smíchy. Ovšem příběh sklízí i další úspěchy. Opět, nejen že je hlavní zápletkou dostat se zpět k Andymu, ale ještě k tomu zastávka u Cida dělá z filmu učiněný masterpiece. Tam se mi hodně nelíbila Cidova trapná zákeřnost, ale že nevěděl o ožívání hraček, ten nedostatek vynulovalo. Celkově je Příběh hraček velmi zábavný. Má pořádný spád, ví, kdy přijít s vhodnou scénou od dramatického po napínavý typ a vytáhl se i s dobrým koncem. Nezaslouží si méně než 80%, a jelikož i dvojka nějak válí, po jedničce si jí připomenu velmi rád.

Na film Malý Velký bojovník bych se za jistých okolností vůbec nedíval. Asijské filmy jsou totiž vždycky stejné ve všech směrech. Totiž nejen Evropa má svoji bohatou historii, což Asiaté se svou moc dobře vědí. Jenže není to ještě tak vyvinutý kontinent z hlediska kinematografie, že je podobnost jejich filmů okamžitě vidět. Malý Velký bojovník už na první pohled z plakátu vykazuje jeden důležitý znak. Oba bojovníci mají totiž brnění, které je pro Čínské vojáky typické, a co to tedy znamená? Co jiného, než spojitost s další, nepochybně zase stejně vypadající bitvou. Jenže jestli chtěl film upoutat moji pozornost, tak měl to štěstí, že jsem si nedávno J. Chana hodně užíval v jednom videu a navíc na plakátu vypadá se svým parťákem jako Kentán z filmu Drž hubu. Bylo mi okamžitě jasné, že se Číňané tento film imitovat nepokusí, ale podobné zpracování jejich stylem ve filmu ze starověku mě opravdu nalákalo. Tento film není vůbec žádný zázrak, ale přece jenom do sebe něco má. Jackie je zvyklý ve svých filmech bojovat a zachraňovat všechno, co může, ale zde si zabojoval, i když byl ve skutečnosti naprostý moula. Dostal roli prakticky stejnou, jako Depardieu v Drž hubu, ale i tak se od klasiky neodchýlil. Dostal pár scén, kde opět dokázal, že bojovat umí i padesáti, ale film byl o to vtipnější, když se ukázala pravá podstata těchto scén. Ostatně Jackie byl už s touto rolí vtipný už jen tím, že mluvil čínštinou, ale mimo to ukázal dobrý výkon také díky naivitě, dobromyslnosti a jistým způsobem boje. Co se týče příběhu, tak to už je věc druhá. Film neobsahuje žádné velkolepé bitvy, ale i tak má úplně stejnou dynamiku a spád, která vás, dá se říct, nikdy nenechá v klidu. Pořád se zde něco děje a rychlá čínština nutí k drtivě rychlému čtení titulků, díky čemuž mi úplně vřelo v hlavě, jak jsem musel neustále dávat pozor. Dále je docela fajn zápletka s nepřítelem zajatcem a velmi dobrá komika, ale vše mimo to je slušně řečeno ubohá slátanina, která občas postrádá hlavu i patu. Tento film doporučuji vidět radši v češtině, páč v originále si moc neužijete.

Nedávno to byl po dlouhé době Sylvester Stallone a v zápětí Arnold Schwarzenegger. Vážně mě udivuje, že i Dvojčata obsahovala prakticky to samé, co Demolition man. Ne, že by oba filmy sdílely stejný příběh atd., ale dokonale zobrazují souboj mezi těmito akčními ekvivalenty. Demolition Man jistým způsobem zesměšňuje Arnolda a Dvojčata zase zesměšňují Sylvestera. Jen taková perlička. Každopádně důvod, díky němuž jsem se díval na tak nekvalitně vyhlížející film, spočívá v jeho délce a žánru. Potřeboval jsem něco jednoduššího, ale film i přesto dokázal, že není jen do pozadí jiných činností. Film Junior znám, tudíž i Arnoldovu spolupráci s Danny Devitem. Junior je ale neuvěřitelný kýč, který se líbí snad jen Arnoldovým skalním fanouškům, a řekněte mi, vypadá film, kde tyto prakticky protiklady mají představovat dvojčata, dobře? Ovšem Junior má téma vhodné pro celé dějství filmu, ale chtěli byste, aby se ve Dvojčatech dokolečka probíral jejich příbuzenský vztah? To mě právě tvůrci překvapili, jak si dobře tuto souvislost vymysleli, potvrzení jim stačilo průběžně v několika větách a pro děj vymysleli celkem zajímavý příběh, který dokonce v Arnoldově neobvyklé roli dal průchod i jeho typickým scénám. Mimo nich mě ale svým výkonem docela překvapil. Intelekt, dobrá nálada, která divákovi také přivodí úsměv, a tentokrát podařená spolupráce s Devitem mě velmi bavila. Devito je totiž také výjimečný herec, který v kombinaci s naivním Arnoldem vytvářel velmi příjemnou atmosféru i tvořil kvalitní vtipné scény. A ta Arnoldova naivita… Občas to tvůrci trochu přeháněli, ale jinak to byla velmi příjemná změna, a když došlo na souboj, Arnoldovo vysvětlování a postoje se třeba od filmu Komando nemohly více lišit. Jediné místo, kde film trochu ujel, byl nejspíš konec, protože završil dost obyčejnou zápletku s téměř nedůležitou postavou a trochu předvídatelně popsal rodinnou idylku, ale jinak je film Dvojčata příjemný a uvolňující. Myslím, že důležitý pro hodnocení tentokrát není ani tak příběh, ale spíš netradiční komediální obsah, který stojí za to, myslím si.

Tohle bych do Demolition Mana nikdy neřekl. Už jenom obsazení Wesleyho Snipese mě zarazilo, a co teprve stručný děj a plakát… Jenže člověk se mýlí, a já se mýlím docela často. Demolition Man je sice dalším Stallonovým akčňákem, ale vůbec se nedá říct, že nemá něco do sebe. Opět našel způsob, jak zviditelnit svůj tak trochu stereotypní talent pro zabíjení a mlácení lidí, ale v takové formě, že se na něj vlastně ani nedá zlobit. Film je totiž pouze akční komedií, což je podle mě novotou i pro Snipese, a kdo by nemohl přijmout toto kuriózní duo ve filmu plném zábavy a vtipných hlášek? Tak abych nějak začal, musím pochválit futuristický obsah a atmosféru. Na rozdíl od filmu Total Recall nebyl tak strašně depresivní a fádní. Recall je samozřejmě starší, ale nedá se na tak velký rozdíl nepoukázat. Technologie zde vypadaly a působily velmi dobrým dojmem, ale nepředstavovaly by nic, nebýt nového pozemského zvyku. Prvních deset minut samozřejmě tím „nejtrefnějším“ způsobem ukázalo brutalitu a tvrdost boje ve dvacátém století, který se v jednadvacátém obrátil přibližně na úroveň podání květiny. Je to samozřejmě naprostý nesmysl, aby byl svět tak zoufale bezbranný, ale zároveň je to velmi dobrý nápad, který poskytuje zábavu ve všech ohledech, od věcí intimních po antitoleranci vulgarity, což je ve filmu asi nejvtipnější. Každopádně když byl Stallone zmražen, aby pak uplatnil svoji tvrdost na dopadení padoucha v naprosto neschopném světě, je to podle mě i hodně dobrý a originální námět pro další akční film. Dokonce i zápletka není špatná, když hlavní padouch (nemyslím Snipese) vlastně se svým účelem padouchem není a až Wesley následně přebírá štafetu. Dál i Sandra Bullock zde hraje dobrou a také zábavnou roli, když neustále vysvětluje pravidla nového světa. Jediné, co za moc nestálo, byl pravděpodobně konec, kde se uklouzlo především s hláškami. Musím ovšem uznat, že Demolition Man má hodně dobrý příběh i scénář, kde se akce bere vážně jen občas a většinou je prostředkem spíš pro komiku, kde Wesley má výborný dabing a film vás tak baví, že se nakonec divíte, že už skončil.

Na Zkrocenou horu jsem se díval z mnoha důvodů. Filmy, ve kterých figurují herci, kteří dostali homosexuální roli, mě většinou příliš nepřitahují. Ne, že bych se řídil předsudky okolo méně populární orientace, ale většinou spíš tak trochu lituji herců, kteří musí podstoupit určité závazky. Zkrocená hora je i přes to velmi kladně přijatý film. Kdekoliv jsem se s tímto filmem setkal, všude se dostávalo jen samé chvály. Všechny recenze velmi pozitivní, hodnocení na všech webech velmi vysoká a navíc zhlédnutím jsem tak trochu uctil památku Heatha Ledgera, myslím si. Neříkám, že tato role je nějak průkopnická, ale pomalu začínám nacházet důkazy jeho ztraceného talentu. Jak se zdá, byl schopen zvládnout role od neuvěřitelného Jokera až po neuvěřitelné dramatické role. Zkrocená hora je podle mě na to, o čem pojednává, velmi kvalitní a jako jeden z mála filmů ukazuje i „opravdovou“ lásku mezi dvěma muži. O tomto důležitém faktu jsem věděl ještě před tím a očekával jsem nějaké počáteční náznaky, ale i tak mě ta první scéna velmi zaskočila. Ostatně celý film občas ukazoval více, než bylo třeba, ale že to oba herci dokázali podstoupit a tak přesvědčivě uhrát, je myslím uznáníhodné. Ale i tak díky Bohu, že se ve filmu figurují i ženy, což emoce ve filmu ještě daleko více prohlubuje. Myslel jsem, že dívku bude mít jen jeden z nich, zatímco druhý bude trpět, ale příchod krásné Anny Hethaway a Michelle Williams mě zaskočil, ale i potěšil. Bylo to tak vlastně lepší, různorodější a daleko zábavnější, protože příběh, i když postrádal cokoliv složitějšího, zase naopak obsahoval spoustu jednodušších scén ale ve větším počtu, což také není na škodu. Konečná událost je označena jako velice emocionálně založená pro diváka a někdo v mém okolí opravdu říkal, že jej rozplakala, ale u mě zůstaly obě oči suché. I přes to ale shledávám Zkrocenou horu jako velmi originální a zábavný film, který je určitě také díky dobrému výkonu Jakea Gyllenhaala lepší než třeba filmy Milk a Philadelphia. Jestli se někdy budu dívat na další film o homosexuálech, snad nebudu litovat jako u tohoto filmu.

Jak si tak pročítám názory kfilmu kolegů, přicházím na to, že režisér David Lynch je, zdá se, populární a vyhlášený režisér, který má svůj styl, jež, jak se zdá, má velký úspěch. Mulholland Drive je úplně první film, který od tohoto režiséra vidím a přišlo by mi jako kacířství, rouhání nebo snad jakýkoliv jiný hřích neříct, že tento styl je skutečně velmi originální. I když jsem víc podobných filmů neviděl, originalitu popřít nelze, ale je nutno dodat, že spočívá bohužel v tom, že na konci budete sedět se spadlou čelistí až na kolena, jak nebudete vůbec vědět, o co jde. Přibližně takhle bych totiž popsal svou reakci na závěrečné titulky, protože toto je snad první film, u kterého jsem bezradný tak, že to nedokážu ani rozvést. Mulholland Drive se nedá popsat jinak, než jako neuvěřitelně komplikovaný a zamotaný film. Je až neuvěřitelné, že v podstatě na každém kroku čekáte, že se něco vysvětlí. Nevíte totiž hned od začátku slušnou řádku věcí. Nevíte, co jsou postavy zač, nevíte žádné příčiny, a spojitosti vám úplně unikají. I přes to ale film působí svou neuvěřitelnou atmosférou, která vás pořád drží v naději, že si ke konci naprosto šokovaní děsivou pravdou tento film udržíte v mysli ještě notnou dobu, jenže je tu háček. Nemohu to dost dobře potvrdit, protože jsem to ještě neudělal, ale film je určitě nutno vidět dvakrát. Sám totiž mohu říct, že jakmile film skončil, četl jsem, co se dalo, abych našel jen nějakou nitku spojující neuvěřitelné události, které nastaly po otevření modré piksly, a právě proto, když si například přečtete na film návod, budete podruhé dávat daleko větší pozor. Že vás konec zaskočí, bude vaše chyba, když si něco nepřečtete o Lynchově stylu, protože já v průběhu nenašel nic zvláštního, co bych ke konci shledal jako nějaký hlubší smysl, jelikož jsem film bral jako úplně obyčejný, kde člověk nepotřebuje přemýšlet, když se na konci vše vysvětlí. I moje dnešní první zkušenost ale nezůstala bez úspěchu. Jen to, jak jsem musel ke konci přemýšlet, mě neuvěřitelně dostalo. Oscarsun pravdu dí. Jen Bůh ví všechno i o tomto filmu, protože já mám jen pouhé teorie, z nichž je jedna nepravděpodobnější než druhá. Každopádně film oceňuji za jeho naditý obsah, jenž i přes dramaticky mysteriózní žánr předvedl i hororové, komediální i erotické prvky. Nevím, jestli mám doporučovat, protože sám si nejsem filmem vůbec jistý.